Drag Me To Hell 4.

autor: Mottyphobya

Energicky si myl ruce a předloktí pod horkou vodou v umyvadle. Nerad si špinil ruce, zvlášť když měl novou manikúru. Zavrčel, když si všiml červené skvrny uprostřed trička. Zbytečně vyhozené prachy, pomyslel si.

S trochou grácie si ho sundal, odhodil do rohu koupelny a zůstal bez trička. V odrazu zrcadla se rýsovala velká bledá jizva a nutila Billa, aby se na ni podíval. Měla tvar polovičního háku, nebo mu to tak alespoň připadalo; nedokázal si vzpomenout na všechny detaily svého dětství. Odvrátil pohled a namířil ho ke dveřím; bylo mu celkem jedno, co Tom na smrt kněze řekne, ale chtěl se ujistit, že nezašel až příliš daleko.

Vyšel z koupelny a zíral na podlahu, možná ho měl zastřelit. Pokrčil rameny a přistoupil k prádelníku, aby vytáhl čisté oblečení. Rozhodl se pro černou barvu, aby se vyhnul budoucím nehodám.

Možná si měl s Tomem promluvit. Koneckonců věděl, že v jeho domě, a dokonce i bez jeho rozkazu, je zakázáno zabíjet, ale možná ho mohl přesvědčit… Ztuhl a zaklel. Odkdy mu záleží na tom, aby toho kreténa o něčem přesvědčil? Začínáš měknout, řekl si. Rázně zavrtěl hlavou, jako by chtěl ty nepříjemné myšlenky zahnat. Musel si zapamatovat jen jednu věc, jen jednu jedinou věc: byl tam, aby ho zabil.

***

„Kurva, je mi jedno, proč!“ Zaječel Tom z plných plic a následně udeřil rukou do stolu, čímž způsobil velký hluk. „Neměl jsi to dělat! To jsi neměl dělat!“ Zakřičel znovu.

Bill zjistil, že Tom asi není příliš nadšený z jeho malého žertu. Zkřížil nohy a pokusil se nasadit ten nejsmutnější výraz, jaký uměl, ale podařilo se mu ze sebe vymáčknout jen zkřivenou grimasu.

„Já…“ pokusil se Bill říct, ukázal prstem do vzduchu a ústy vytvořil malé „o“.

„Já. Já. Já,“ zopakoval po něm, svraštil čelo a vážně se na něj zadíval. „Bille, potřeboval jsem ho živého.“ Pomalu ta slova vyslovoval a snažil se být přesvědčivý. Tom si přiložil ruku na čelo, zamžoural a promasíroval si spánky. „Snažil jsem se být k tobě přátelský, ale…“

„Přestaň. Nudíš mě,“ přerušil ho Bill.

Tom povytáhl obočí. Teď se mu dokonce odvážil dávat rozkazy? Tom se k němu naklonil blíž a ztenčil svůj úšklebek. Rozhlédl se, jeho muži tam stále byli, téměř na ně zapomněl. Kdo ví, jak dobré mínění o něm teď mohli mít: byl umlčen zženštilým klukem.

Blake sklopil hlavu následován Emmettem. Chtělo se jim začít smát, ale nikdo neměl odvahu; nejspíš by si o tom později pořádně a dlouze popovídali a nešetřili by se navzájem zlomyslnými poznámkami. Na jednu stranu je překvapilo, že je Tom k tmavovlasému muži tak shovívavý, ale na druhou stranu si už vytvořili teorii, proč se k němu tak chová.

Tom si kladl stejné otázky, na které na rozdíl od něj, měli jeho muži jasné odpovědi. Jak dny ubíhaly, musel si přiznat, že Bille je… hezký. Ano, rozhodně byl krásný se svou bledou kůží a tekutým, hřejivým pohledem.

Rozšířil oči a snažil se tu myšlenku okamžitě zahnat.

„Vypadněte odsud!“ Zavrčel na své muže a donutil je nadskočit. Mlčeli, navzdory Tomovu neobvyklému přístupu, který je trochu znervózňoval, a zavřeli za sebou dveře. Blake odcházel jako poslední a věnoval svému šéfovi dost otrávený pohled.

Tom se opět zaměřil na Billa, který na něj zíral tekutýma očima nehybně ve stejné poloze jako předtím. „Chci nějaké odpovědi.“ Kousl se do spodního rtu.

Bill by mu je tehdy měl dát, proč by taky ne? Vždycky se k němu choval slušně, dal mu nejlepší pokoj v domě, a i když to v sobě zkoušel potlačit, měl ho rád; s trochou tréninku by z něj byl vynikající zabiják.

Černovlásek se zasmál, přistoupil k němu a postavil se mu tváří v tvář, pak se na chvíli odmlčel a bez jakéhokoli důvodu chytil Toma za zápěstí. Na chvíli ztichl a zamyslel se; udělali to i včera. Tom se na něj trochu zmateně podíval, cítil, jak se mu chvěje kůže, a modlil se, aby si toho černovlásek nevšiml. Bill se k němu přiblížil a nechal mezi jejich tvářemi tak malý prostor, že jakýkoli pohyb znamenal vzájemný dotek. Bill doufal, že tak konečně jednou provždy uslyší a pochopí jeho slova. Jeho tvář se Tomovi zdála krásnější, než si ji pamatoval, ale i přesto zůstával netečný.

„Nic ti nedlužím,“ černovláskův hlas, tlumený do šepotu, vyplivl ta slova, která Toma nezapomněla zasáhnout, s hněvem a přesností. „Ty a ty tvoje zasraný hry…“ pokračoval a ještě víc zúžil pohled. „Přestaň. Ať už se se mnou snažíš dělat cokoli, přestaň s tím.“ Jejich tváře byly tak blízko, že se dotýkaly. Tom vůbec neposlouchal Billova poslední slova. Opakovaně byl v pokušení vycouvat, ale nakonec se rozhodl pro méně kompromitující alternativu své role. Nadechl se, přimhouřil oči, a pak zatnul čelist a odstrčil Billa od sebe. Bill málem spadl, ale nereagoval, jen si řekl, že je hloupý: koneckonců si o to sám říkal.

„Příště tě zabiju,“ řekl Tom a pohledem byl zabodnutý do Billova, „tak ať to nemusím udělat.“

Bill se rozesmál, nejprve tiše, pak ale propukl v hlasitý smích. Znovu se přiblížil a upřel na Toma oči. Nezabil by ho, nikdy. Bylo jasné, že má pro něj Tom slabost a chtěl si to užívat tak dlouho, jak jen mohl; pak zemře. Položil ruku na Tomovo rameno a přiblížil se k jeho uchu „Zabij mě,“ zašeptal. Oběma přeběhl mráz po zádech. Bill ustoupil, Tom udělal totéž.

„Vypadni!“ Zakřičel na něj Tom. „Ven!“ Křičel znovu.

Černovlásek, nečekal tuhle reakci, ale poslechl a ve spěchu opustil místnost.

Vběhl do svého pokoje, zabouchl dveře a ztěžka oddechoval. Co se to, sakra, před chvílí stalo? Zmocnil se ho slepý vztek. Kdo byl, sakra, ten kretén, že ho dokázal takhle vyvést z rovnováhy? Kopl do prázdného prostoru a řekl si, že se musí uklidnit. Rozhodl se pro heřmánkový čaj a zamířil do kuchyně.

Nandal by mu to. Pomalu by ho zabil a užíval by si, jak se hroutí k zemi. Zabití Toma by mu přineslo uspokojení, jaké nikdy předtím nezažil, to bylo více než jisté. Kráčel dolů, poněkud ztracený ve svých myšlenkách, když si všiml, že se Emmett a Blake opírají o rám dveří a živě spolu hovoří. Nerad odposlouchával, protože většinou mu bylo jedno, co ostatní říkají, ale přesto poslouchal.

„Tom musí mít pro toho buzíka slabost, to je jasné.“ Blake vyfoukl kouř z úst. Druhý se napil piva a přikývl.

„Jo, to je jediná možnost,“ potvrdil. Než pokračoval, pořádně se napil z láhve. „Jinak to absolutně nechápu. Mattew… Vzpomínáš si na Mattewa?“ Zeptal se a zamračil se.

Blake zasyčel „Jo.“

„No, zemřel za mnohem míň. Pokud vím, vymrdal Missy.“

„A Tom vymrdal s ním.“ Povzdechl si Blake. „Samozřejmě… pěkná děvka!“ Pak se zasmál.

„Tomova děvka.“ Zasmál se druhý a přitakal. „Nebyl to moc dobrý nápad všude se tím chlubit.“

„Ne, to teda nebyl, ale o to víc jsem si jistější Tomovou slabostí,“ Blake típl nedopalek pod nohou.

„Je to zvláštní, necítím se dobře, když se motá kolem.“

Bill se usmál.

„Jo, musí se mu hodně líbit,“ souhlasil druhý.

Bill si prohlédl svoje pěstěné nehty. Byl to jen malý sráč, který měl brzy chcípnout. Komu záleželo na tom, jestli byl jeho oblíbenec nebo ne?

Potěšeně se usmál. Úmyslně způsobil malý hluk, až oba muži zalapali po dechu.

„Oh… Bille,“ zašeptal Emmett. „Jsi tu dlouho?“

„Dost dlouho,“ řekl a přistoupil k nim. „Možná byste měli být opatrnější,“ usmál se.

„Ne… nemluvili jsme o tobě.“ Blake se to snažil vysvětlit, ale Billa to, co říkali, příliš nezajímalo.

Jen se zasmál se. „Měl bys být opatrnější, Blakeu, nikdy nevíš, a možná to přijde tak rychle, že se ani nestihneš rozloučit s tímhle světem. Ale dnes jsem obzvlášť šťastný, takže tě asi nechám žít.“

***

Tiché zaklepání na dveře ho donutilo sebou trhnout. Zvedl se ze židle, posbíral všechny papíry ze stolu, schoval je do skříně a spěchal otevřít. Tom se zadíval na špičky svých bot a pak vzhlédl k černovláskovi.

„Co chceš?“ Bill zasyčel a opřel se rukou o rám dveří, jako by chtěl druhému muži zabránit ve vstupu.

„Chci si zahrát,“ řekl druhý muž.

„A co s tím mám dělat?“ Povytáhl obočí způsobem, který Tomovi připadal rozkošný.

„Moje kytary,“ odpověděl, „jsou tady.“ Ukázal rukou na nástroje v rohu místnosti. Bill zkřivil rty do malého „o“. Byla to pravda. Viděl je, ale nevěnoval jim velkou pozornost. Byly úhledně postavené u stěny, čtyři lesklé, naladěné kytary.

„Pojď,“ tón jeho hlasu byl sladký a Toma to vzrušovalo. Bill ustoupil stranou, aby ho nechal projít, a Tomu mu za to s úsměvem na rtech poděkoval.

Roztomilé, pomyslel si.

Ztuhl ve dveřích. Opravu si myslel, že je Tom roztomilý? Kdyby si to jen myslel… Sledoval, jak se pohybuje po místnosti, vytahuje z kapsy džínů trsátko a vkládá si ho mezi rty.

Zavřel dveře a šel si sednout na postel.

„Um… Musíš to dělat tady?“ Zeptal se bez zájmu a prohlížel si peřinu.

„Jo,“ odpověděl Tom a soustředil se na svoji kytaru. Vzal do ruky Gibsonku, pohladil její struny a usmál se.

Jen idiot může mít takový vztah s kytarou, posmíval se mu Bill v duchu snad proto, aby dokázal vysvětlit tu něhu, která jím – téměř – projela.

„No a já jdu spát,“ lehl si zpátky na matraci, schoulil se mezi polštáři a přimhouřil oči. Tom se na něj chvíli díval.

Posadil se lépe do křesla a zavrtěl hlavou. Lehce přejel po strunách a zahrál první tóny. Ticho v místnosti přerušila smutná melodie.

Bill se zachvěl.

„Tu písničku znám,“ řekl jen a sevřel polštář mezi prsty. Matka mu ji vždycky broukala, když jeho pokoj potemněl. Leželi na velké posteli a Bill pevně svíral v rukou její pyžamo a skrýval své velké tmavé oči na její hrudi. Broukala mu ji celé hodiny, dokud Billa neukolébala a on nepovolil stisk, a pak usnul. Miloval svou matku a chyběla mu. Bill věděl, kam chodí a co dělá, ale bylo mu to jedno: ráno tam vždy byla s ním. Vždycky se vrátila.

Tom se odmlčel.

„Prosím…“ Bill zašeptal a v jeho hlase byla cítit úzkost. „Prosím, nepřestávej…“ zakoktal, zvedl hlavu a upřel oči do Tomových.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom.

„Ano.“ Bill se usmál. „Jen, pokračuj, prosím,“ lehl si zpět na matraci do klubíčka. Vzpomínka na ni ho ničila. Bolelo ho plakat, protože to znamenalo bolestivou pravdu. Utrpení mu dávalo pocit, že je stále člověk. Bylo to jako být znovu dítětem… Přimhouřil víčka a nechal se ukolébat melodií, dokud jeho mysl nezačalo obklopovat sladké, důvěrně známé teplo. Ty známé tóny a ta bolest v srdci byly jeho kolébkou. Ta hořká vzpomínka byla jeho ukolébavkou.

 

autor: Mottyphobya

překlad: Lauinka

betaread: Janule :o)