autor: Mottyphobya
Otec Harris miloval mé mladé tělo.
Upřímně řečeno, otec Harris miloval mladá tělíčka mnoha dětí mého věku a i starších. Vůbec ho nezajímalo, jak moc nás to bolí, vzal nás k sobě a snad tím nejhorším způsobem nás seznámil s částmi života, o kterých jsme v tomto věku neměli mít nejmenší potuchy.
Vzpomínám si na hodinu zpovědi: zavolal si nás jednoho po druhém a nechal nás vejít do tmavé místnosti, kde byla jen poněkud špinavá postel a tlumené světlo, které ji osvětlovalo.
Ze všech dětí dal přednost mně.
Každou noc upřednostňoval mě před všemi ostatními dětmi.
Když jsme nebyli v té místnosti, choval se ke mně s respektem. Staral se o to, abych měl vše, co jsem chtěl, kdy jsem chtěl, a neváhal vyhovět každému mému rozmaru.
V patnácti letech jsem se docela dobře naučil to, co měl nejraději. Začínal jsem se vším tím souhlasit a on z toho měl takovou radost, že všem ostatním dal pokoj, a oni mi byli svým způsobem neskonale vděční – i když ke mně vždycky cítili ten jemný nádech lítosti – a prostě se soustředil jen na mě. V šestnácti letech jsem to byla já, kdo šukal jeho, a ne naopak. Ale necítil jsem se kvůli tomu pošpiněně; koneckonců naučil mě to dávno předtím, než mi matka stačila vysvětlit význam těch věcí.
Policie se na nic neptala, alespoň mě ne. Když je upozornili na to, co se stalo v mém domě, na tu vraždu, dívali se na mě jen se soucitem v očích. Byl jsem a jsem synem bastarda a děvky, která si nedokázala vyřídit účty se svým pasákem. Nejdřív jsem chtěl věřit, že jde o dobročinné gesto, aby mě to příliš nerozrušilo, ale pak jsem pochopil, že spravedlnost se do záležitostí mafie a příliš špinavých věcí nikdy neplete, a že když jste nikdo, zůstanete jím i před těmi, co měli být super partií.
Neměl jsem problém dostat se do obchodu s drogami, i když jsem je nikdy pořádně nebral. Otec Harris mě tak dobře nevychoval. Bylo snadné vybrat si špatné lidi a dostat se do začarovaného kruhu, který obvykle vede k sebedestrukci. V osmnácti letech jsem znal dobře jen dvě věci: smrt a sex.
Zabíjet jsem začal v sedmnácti. Zabil jsem jednoho spratka kvůli krabičce cigaret. Přesně si pamatuju, že se mě pokusil zbít, ale já zabil jeho. Rozbil jsem mu hlavu kamenem, skončil s dírou v hlavě stejně jako moje matka.
Všechno to, co jsem dělal, jsem dělal proto, abych se pokusil uspokojit svoje touhy, které čím více jsem se je snažil uspokojit, tím byly větší a přiváděly mě až na pokraj šílenství. A to do takového stavu šílenství, že jsem zabil každého, s kým jsem spal. Zabil jsem je všechny, protože ve skutečnosti nedokázali uspokojit ani část mých posedlých choutek.
V devatenácti jsem byl nejznámějším drogovým dealerem ve východním Berlíně. Měl jsem prostě cokoliv, co kdo chtěl. Každý mě vyhledával, každý mě chtěl. Muži chtěli mé tělo, mou slávu, respekt, který jsem si vydobyl. A mrtvoly se hromadily, krev stále více špinila moje tělo a dostávala se mi až pod nehty.
Moje touha mi bránila jasně myslet. Moje neúcta k životu vyvolávala u ostatních lidí kolem mě jistý druh nenávisti, ale mně to bylo u prdele. Čím víc mi vyhrožovali, tím víc jsem byl vzrušený. Čím víc jsem se cítil vzrušený, tím víc jsem zabíjel.
Můj život pokračoval mezi excesy a šílenstvím až do mých dvaceti let. Narozeniny jsem oslavil v Ericově autě na zadním sedadle a těšil se, že jsem našel dalšího kreténa, kterého můžu zabít.
Nic nenaznačovalo, že bych se měl sesypat. Nic nenaznačovalo, že by to bylo něco nového. Myslel jsem, že je to úkol jako každý jiný. Myslel jsem, že je to stejný kretén jako všichni. Myslel jsem, že bude snadné Toma zabít.
***
Lehce zamrkal, stále ještě úplně grogy. Moc toho nenaspal a bolelo ho celé tělo. Bolely ho nohy. Usnul tak hluboce, že si ani nevšiml, že Tom z pokoje odešel, i když se mu zdálo, že ho slyšel mluvit, a dokonce… že se ho dotýkal.
Posadil se a očima hledal Toma. Bylo mu zvláštně líto, že tu není, ale přinutil se ten nepříjemný pocit vrátit tam, odkud se vynořil.
Vstal a přešel k zrcadlu, které viselo nad stolem. Vlasy měl rozcuchané a make-up rozmazaný, ale bylo mu to jedno. Možná by se mohl odlíčit, aby jeho tvář nevypadala ještě hůř. Mírně pootočil hlavu k oknu, aby se podíval ven. Slunce zapadalo. Kolik vlastně mohlo být?
Zavrtěl hlavou.
Ta hudba ho probudila, přiměla ho vzpomenout si na věci, které měl pohřbené hluboko pod kůží, co nejdál od srdce. Nebylo důležité, odkud Tom znal tu písničku, ale nemohl si pomoct a zajímalo ho to. Byla známá mezi prostitutkami a vyprávěla starý příběh o holce, která ve válce ztratila svou pravou lásku a musela šlapat, aby přežila. Bill se zasmál, když o tom přemýšlel. Jediný rozdíl mezi ním a tou holkou byl, že on místo sexu prodával smrt.
Otevřel jedna dvířka skříňky, sebral papíry a položil je zpátky na stůl. Ukázalo se, že tahle mise byla únavná a plná nečekaných událostí a Billovi to koneckonců úplně nevadilo. Rukama uhladil zmačkaný list papíru a podíval se na fotografii, která na něm byla vytištěna. Líbila se mu představa, že je to těžké, občas ho to zaujalo, i když musel uznat, že Tom je svým způsobem rozkošně nesnesitelný; zvlášť když šlo o něj.
Seřadil papíry tak, aby vypadaly jako obrovský obrazec a fixem nakreslil na Tomovy oči několik křížků. Přesně takhle se to naučil. Zasmál se tomu dětinskému vtipu a seděl a zíral na své umělecké dílo, přidal knír a rohy, dokud nezaslechl zvonění mobilu.
Rozhodl se, ztlumit hlasitost, protože ten telefon sem propašoval. Rychle vstal ze židle, přešel k nočnímu stolku a otevřel jeho zásuvku.
„Ano?“ Tón jeho hlasu vykazoval jistou mrzutost. Od prvního tónu, který zaslechl, věděl, že je to Eric. Byl jedním z mála lidí, kteří toto číslo měli.
„Bille!“
„Jo… přesně tohle je mé jméno.“
„Žádné vtipy, jak to jde?“ Zeptal se bez okolků.
„Dobře, i když…“ Lehce ztuhl.
„I když co? Bille, jestli si něco posral,“ řekl. „Dohodli jsme se, že pokud to uděláš, zachráníš si prdel.“
„Já vím,“ tiše si odfrkl. Eric byl horší, než zasraná… Položil si prst na bradu a přemýšlel. No jo! Osina v prdeli.
„V opačném případě, pro mě za mě může tvoje mrtvola klidně shnít někde na podlaze, nezáleží mi na tom.“ Bill sevřel telefon v ruce. Do očí by mu něco takového neměl odvahu říct. Nakopal by mu prdel, ten zasraný parchant! Přesně to by potřeboval!
„Ericu, mohl bys jít laskavě do prdele?“ Překryl si teatrálně ústa rukou, dobře si vědom toho, že Eric toto gesto nevidí. Myslel si, že takhle svým slovům dodá větší důraz. „Oops! Tam už jsi.“ Krátce se zasmál.
„Bille…“ Vlídně pokračoval.
„Poslouchej, ty zasraný kreténe, nikdy jsem žádnou misi nezkurvil.“
„Ale v Tomových očích nejsi ten, koho by si oblíbil.“ Nespokojeně mu oznámil.
Bill přecházel po místnosti a snažil se uklidnit svůj hněv.
„Snažím se, věř mi, ale je to kurevsky otravné,“ řekl skrz zatnuté zuby.
„Tak se kurva snaž víc. Chci jeho zasranou hlavu, Bille, a abys ji získal, musí ti slepě věřit.“
„Takže mám být více přátelský, to mi chceš říct?“
„Udělej, cokoliv chceš, Bille, ale oddělej ho, nebo si vezmu tvou hlavu a použiju ji jako popelník.“ Ukončil hovor, aniž by dal Billovi šanci odpovědět.
Černovlásek hodil telefon na postel a ruce zatnul v pěsti.
***
„Už jsi vzhůru?“ Ozval se za ním pobavený hlas. Otočil hlavu natolik, aby Toma poznal.
„Ano,“ přiznal s malým úsměvem. „Spal jsem dlouho?“ Zeptal se.
Tomova vstřícnost pro něj byla nová, ale vítaná. Rozhodl se, že vzhledem k Ericově vůli neudělá nic, aby mohl Tom pochybovat, ale postará se o to, aby mu nedovolil ho vyvést z rovnováhy. Ani nevěděl, jak na to přišel. Nechal věcem volný průběh a vypnul mozek.
„Hm, myslím, že tři hodiny,“ Tom se posadil vedle něj.
Vzduch v zahradě byl mírně chladný, ale příjemný a černovlásek si samolibě povzdechl.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom.
„Všechno je v pořádku,“ Tom naklonil hlavu na stranu a podíval se na Billa osvětleného zapadajícím sluncem. Ten kluk byl tak zvláštní. Říkal si, že přesně to je jeho záměr a musel uznat, že se mu to nejspíše dařilo, a to v něm vyvolávalo určitý pocit sebeuspokojení.
„Proč jsi mě nevzbudil?“ Bill přerušil ticho.
„No, spal jsi velmi tvrdě,“ řekl Tom. „Myslím, že jsem cestou ven zakopl, ale ani ses nepohnul.“ Musel se tomu zasmát. „Spal jsi jako zabitý.“ Bill mírně nakrčil nos a zatvářil se tak, že to Tomovi připadalo rozkošné.
„V žádném případě, kecáš!“ Bill zkřížil ruce na hrudi. „Jsem vzhůru, i když spím,“ zamumlal.
Tom se hlasitě zasmál a sledoval ho.
„Jo, tohle říkám taky,“ přiznal. „Ale ve skutečnosti spím a chrápu.“
Černovlásek se tomu zasmál a nervózně si přitáhl kolena k hrudi. „Fuj, to musí být děs, spát vedle tebe.“ Znovu nakrčil nos.
„Missy to nevadí,“ škodolibě se usmál. „Vlastně si myslím, že je z toho nadšená.“ Zvedl ruce vzhůru.
„Necháváš ji s tebou spát, když došukáš?“ Zeptal se nevěřícně. Nikdy nepotkal parchanta, který by si tolik vážil své děvky.
„No jo. Je to zábava. Není moc zábavné, když se baví jen jedna strana.“ Řekl a podíval se na něj. Bill měl roztažené rty a pokusil se uhnout. Nevšiml si, jak si ho prohlíží. Připadal mu ještě krásnější. „Nemyslíš?“ Uzavřel.
Bill se usmál. „Každý přemýšlíme jinak.“ Snažil se odstoupit.
„Jak jinak, Bille?“ Tom se k němu trochu naklonil, což mu bylo nepříjemné. Nesnášel, že se k němu takhle přibližuje, zvlášť po těch nedávných událostech.
Bill otevřel oči a zjistil, že je až moc blízko. „Velmi odlišně,“ řekl tiše.
Tom se odtáhl a posadil se na své místo.
Bill se lehce začervenal.
„Tome?“ Zeptal se tiše. „Mám hlad,“ zakňoural a Tom se rozesmál.
autor: Mottyphobya
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
