autor: Mottyphobya
Bill znovu zavrtěl hlavou, přimhouřil oči a zatnul čelist. Hrozně ho bolela hlava a znovu se přistihl, že z toho viní tu špinavou chobotnici s mnoha chapadly Toma, který ho drze políbil.
Tohle nebyl ten problém, vadilo mu to, že stále cítil Tomovy rty, měkké a teplé, které se otíraly o jeho vlastní.
Nedokázal litovat toho, jak se cítil, když ho objímal, hrozné bylo to, že ho dostal takhle snadno. Šlo o to, že si možná nedokázal připustit, že by měl skutečný zájem. Stručně řečeno, musel ho zabít, a tak si ani na chvíli nepřipouštěl fakt, že by v něm mohl najít přítele. Tom byl mrtvý od prvního okamžiku, kdy se jejich prokleté pohledy setkaly, a taky všechno to, co se stalo. Sentimentalita a city celou věc jen zkomplikovaly.
„Bille?“ Uslyšel volání zpoza dveří svého pokoje. Nutkavě si přitiskl kolena k hrudi a opřel se zády o studené dřevo. „Bille?“ Zkusil zavolat znovu. Černovlásek chtěl odpovědět, ale schopnost rozechvět hlasivky jako by najednou zmizela. Připadal si hloupě.
„Poslouchej, já…“ Tom zaváhal a opřel se čelem o dveře. „Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku.“ Tom také nedokázal předstírat, že je v pořádku, ale jak se Billův zmatek prohluboval, nedokázal říct, jestli je to dobře, nebo ne. Líbilo se mu to a lhal by, kdyby se ho někdo zeptal, jestli má výčitky svědomí. Nejraději by svou kancelář vyhodil do povětří klidně i tisíckrát, jen aby si dokázal zapamatovat ten okamžik, aby si zapamatoval každý detail. Bill se začervenal a Tom se cítil divně, když viděl, jak sevřel prsty a jeho pohled je tak strašně smutný.
„Jsem v pořádku.“ Zašeptal spíš pro sebe než jako odpověď Tomovi. Tmavovlasý muž lehce zavrtěl hlavou a vydal se dolů, kde ostatní vedli diskuzi. Chtěl Billa zastavit, když utíkal, ale cítil, že to bylo fér, nejspíš potřeboval být sám.
***
„Byl to Eric,“ pronesl Tom poprvé po dobrých dvou hodinách diskuze. Ostatní ztichli a zírali na něj. Bylo to tak zřejmé, že to byl on. Kromě toho, kdo by ho mohl chtít za každou cenu zabít? No, spousta lidí, ale nikdo by se ho neodvážil zabít v jeho vlastním domě.
„Objektivně se to zdá být jako jedna z možností.“ Řekl Alex a vyfoukl kouř. Podíval se na Toma, který sklopil zrak a vytrvale se díval na hodinky. „Šéfe?“ Zeptal se.
Tom se zachmuřeně podíval na své podřízené, sledoval pěkně jednoho po druhém. „No?!“ Zavrčel. „Co tady ještě děláte? Chci jeho zkurvenou hlavu!“ Bouchl rukou do stolu, až je to donutilo vyskočit na nohy.
Znovu se letmo podíval na ruce.
Bylo šest hodin večer a Bill byl stále zamčený ve svém pokoji. Pro něj byla situace jasnější, ale tomu nezabránilo chtít znát odpovědi, a skutečnost, že byl Bill rozrušený, ho jen více znervózňovala. Byl by raději, kdyby se na tuhle nesmyslnou patovou situaci mohl vysrat. Ale proč vlastně? Byl to Bill, kdo ho políbil, ne naopak.
***
Vyšel jsem z trafiky se svou věrnou krabičkou cigaret v ruce, neztrácel jsem čas a rychle jsem si jednu vzal a vložil si ji mezi rty. Vzhlédl jsem, když jsem ucítil, že mi na nose přistála kapka vody. Zamračil jsem se, poslední, co jsem vážně potřeboval, byl déšť. Hledal jsem zapalovač v obrovských kapsách a byl jsem nadšený, když jsem ho konečně našel. Znovu jsem se podíval na oblohu a zamumlal si pro sebe, že jestli bude pršet, pořádně zmlátím toho, kdo to má na starosti. Udělal jsem pár kroků, vdechl první šluk a cítil se podivně šťastně. Kopání do plechovky, vyfukování kouře.
Zastavil jsem se. „Co si myslíš, že děláš, ty malej buzíku?“ Slyšel jsem křik v uličce. „Chceš dostat na prdel?“ Hlas znovu zavrčel.
Nesnášel jsem poslouchat lidi, jak se hádají, zvlášť když jsem nebyl uprostřed toho všeho. K čemu vlastně bylo tolik křiku? Dával jsem přednost činům před řečmi, protože v kecání byli dobří všichni.
Udělal jsem další krok směrem k hlasu, který nepřestával mluvit, až jsem se ocitl u uličky.
Trochu jsem pohnul hlavou, jen tak, abych viděl líp na druhou stranu. Jeden chlapec ležel na zemi, zatímco druhý – nebo to snad byla holka? A pokud ano, proč mlátila kluka? – hubený, mrštný kluk s hustými černými vlasy byl ke mně zády.
„Už jsi mě nasral dost, ty sráči.“ Řekl černovlásek, oh kurva, byl to vážně kluk. „Bude lepší, až to budeš mít za sebou a chcípneš.“
Cigareta mi hořela mezi prsty, ale bylo mi to úplně jedno. Hodil jsem ji za sebe a dál omámeně sledoval scénu před sebou.
Tmavovlasý muž se jen otočil, něco hledal, a v tu chvíli na mě přišly mdloby.
Bill.
V hlavě mi znělo jeho jméno.
Proč tam byl?
Přísahal bych, že jsem Owenovi nařídil, aby ho hlídal. Vzrostl ve mně náhlý vztek a já šmátral po telefonu, který byl v mikině, a nespouštěl oči z toho, co se dělo přede mnou. Nechal jsem telefon telefonem a otevřel pusu dokořán, jakmile jsem uviděl, že Bill sebral ze země kovovou tyč, zatímco ten, kdo ho předtím urážel, se mírně třásl.
„Víš, co je tohle? Rozhodl jsem se, že to neudělám rychle.“ Zasmál se. Pevně sevřel kus železa a trochu ho zvedl. „Chcípni!“ Nic víc neřekl. Srdce mi vynechalo úder. První rána dopadla rychle a tvrdě na chlapcovo tělo a zasáhla jeho koleno, pak druhé. Bill se potěšeně zasmál a hvízdl, když chlapec začal plakat a krev zbarvila jeho světlé džíny. Pronesl „aw“ a zjemnil pohled, pak znovu zvedl ruku a tvrdě udeřil mladíka do ramene, když vykřikl a snažil se schoulit. Černovlásek se tomu znovu hlasitě zasmál.
Cítil jsem mdloby. Nešlo o to, co Bill udělal, ale děsil mě způsob, jakým to udělal. Tolik zloby… ne, to nebyla zloba, protože jsem cítil, že to nedělá ze vzteku. Bill si to užíval.
Zasadil mu další ránu, tentokrát do hlavy, a nepřestal, i když viděl, že se chlapec přestal hýbat a nesténá bolestí. Nejspíš byl mrtvý, ale to ho neodradilo a mlátil ho do hlavy dál, dokud z ní nebyla kaše z mozku, krve a kousků kostí a ruce měl potřísněné krví. Hodil tyč kousek od sebe a sotva tomu věnoval pozornost.
„Nerad si hraju.“ Řekl, i když mi připadalo, že přesně to právě dělal. „Rád šukám,“ ušklíbl se.
Díval jsem se, jak se opírá o zeď a neuvěřitelně pomalu si rozepíná pásek, pak už jen shodil džíny a boxerky, čímž nechal svou erekci odhalenou, a můj žaludek udělal kotrmelec. Dál jsem sledoval, jak si zakrvácenýma rukama hladí celou délku. Tiše zasténal, zatajil se mi dech, když jsem si všiml, jak se nenasytně kouše do svých vlastních rtů. Otevřel jsem pusu dokořán, když jsem viděl, jak si jednou rukou, stále ještě špinavou od krve, zajel na zadek, zatímco druhou si tvrdě pumpoval penis. Zasténal o něco hlasitěji a já předpokládal, že právě pronikl do sebe. Sklopil jsem zrak a přinutil se myslet na něco jiného, ale v hlavě se mi ozývalo černovláskovo sténání jako v extázi.
Znovu jsem na něj upřel oči, když do sebe jednou rukou tvrdě pronikal a druhou masturboval. Na okamžik vytáhl prsty, jen aby je přesunul k ústům a s mlasknutím je silně sál, pak je vrátil zpět ke svému potěšení a pokračoval v práci.
„Rád se díváš?“ Zašeptal.
Ano… Všiml si mě? Ztěžka jsem polkl a bál se, že budu muset vyjít ven z úkrytu. Co bych mu řekl? Vzpomněl by si na mě, nebo bych měl… ale naštěstí jsem slyšel, že znovu promluvil. „Vsadím se, že se rád díváš, i když jsi mrtvý, Stefane. Dokonce i v oratoři* se ti to líbilo.“
V duchu jsem si oddechl a už jsem se neodvážil podívat. Odlepil jsem se od zdi a ujistil se, že nezapomenu Owena zmlátit. Ten kretén si to zavinil sám. Kdyby se tak Billovi něco stalo, ne… Nějaký hlásek v mé hlavě mi říkal, že volím špatný přístup. To nebyl způsob, jak udělat to, co jsem si předsevzal. Měl jsem ho odtamtud dostat. Měl jsem ho zastavit… protože nikde není psáno, že i když žiješ, nemůžeš být mrtvý uvnitř.
***
Měl si s ním promluvit, to bylo nejrychlejší řešení – cokoli, jen ne nejrychlejší – které ho napadlo po čtyřech hodinách lámání si hlavy, co s tím. Koneckonců, nic moc se nestalo, ne? Ano, ale koho se snažil oklamat? No, mohl mu říct, že nic neudělal, že může předstírat, že se nic nestalo, a všechno by se vrátilo do starých kolejí. Jaký byl vlastně před tím? Apatický? Mrzutý? Alespoň teď věděl, že v něm vyvolal nějakou reakci. Jo, dobře, bez vysvětlení, hloupá a otravná reakce, ale přesto alespoň nějaká.
Rychle stoupal po schodech po dvou, někdy i po třech, až se dostal před Billovy dveře. Pak se ale zastavil, uvědomil si, že neví, co má říct. Žádnou řeč si nepřipravil. V duchu si nadával, že je úplný blázen. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale jeho dobré úmysly přerušilo otevření dveří. Rozšířil oči, když před ním tváří v tvář stál Blake.
„Oh… A-Ahoj, Tome,“ koktal tmavovlasý muž, když si upravoval kalhoty. „Víš, já… já jsem byl…“ nervózně se rozhlédl. „Poprosil jsem Billa o jedno CD. Jo, CD.“
Tom zaťal pěsti. „Žádal jsi jeho, nebo jeho ptáka?“ Zavrčel a jednou rukou ho chytl pod krkem. Přesunul pohled na Billa, který kouřil cigaretu zcela nahý na posteli, zatímco Blake se viditelně třásl. „Stále jsem neslyšel odpověď, ty špinavý červe.“ Sevřel ho pevněji a přiměl ho zalapat po dechu. Nechal toho, jakmile si všiml, že Bill slezl z postele a vzal si boxerky. Tom přejel pohledem po jeho nahém těle a z obvyklého mravenčení v podbřišku se mu udělalo špatně. „Zmiz!“ Procedil skrz zaťaté zuby směrem k Blakeovi, kterému to rozhodně nemusel říkat dvakrát. Proklouzl kolem Toma, málem upadl a nechal ty dva o samotě.
Bill zavrtěl hlavou a chtěl něco říct, ale Tom už ve dveřích nestál. Něco v něm se zhroutilo a on si uvědomil, že neudělal správnou věc. Ani ho nezabil… Co to s ním, sakra, bylo? Nejdřív zmatek v jeho hlavě, a teď tohle… Z Tomovy chuti a jemnosti jeho rtů dostal migrénu a cítil potřebu to všechno zažehnat a udělal to jedinou věcí, kterou uměl: šukáním. … ale uvnitř hrudi cítil něco jiného.
Tom kopl do stolu a do všeho, co mu přišlo do cesty. Šukal s Blakem. Všechno to zraňovalo jeho hrdost, protože bylo zřejmé, že to všechno pramenilo z toho, že pro Billa nic neznamenal. Tentokrát byl ale opravdu rozzuřený a… žárlil, i když pro něj bylo těžké si to přiznat. Byl to ztělesněný ďábel, celý Bill, ty dokonalé ruce, ten pevný zadek a… všechno, prostě on. Zaťal zuby a zaklel. Musel udělat něco radikálního, co by fungovalo.
Procházel se po místnosti a usmál se, když ho něco napadlo.
Bylo to poprvé, co sobecky přemýšlel o Billovi, a stalo se to téměř automaticky. Nezáleželo na tom, s kým bude muset bojovat, stejně všichni zemřou. Nezajímalo ho, co si černovlásek myslí, vzdal by se jen proto, aby neprohrál. Bill by to dovolil, nechal by se chránit. Bill by to nakonec vzdal. Bill by byl jen jeho.
*Oratoř je vyvýšené a oddělené místo k modlitbě v kostele, obvykle se zvláštním vchodem.
autor: Mottyphobya
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
