autor: Nephilim
I love the way that your heart break
With every injustice and deadly fate
Praying it only be new
Living like it all depends on you
[Again – Flyleaf]
Miluju způsob, jakým se tvé srdce láme
S každou nespravedlností a smrtelnou zhoubou
Modlení, to jediné bude nové
Žít, jako by vše záviselo na tobě
Bill otevřel dveře a ukázal chlapci pokoj. Nakoukl dovnitř a rozhlédl se s opravdovou zvědavostí, i když to na jeho tváři nebylo znát. Černovlásek sledoval každý jeho pohyb. Pokud to byla skutečně sama Smrt, kterou měl nablízku, proč necítil nic zvláštního? Ani chvění nebo mrazení… Vždyť v mnoha knihách, a dokonce i v některých lidových rčeních, se mluvilo o mrazení, které člověk pocítí, když ho navštíví Smrt. On však nic necítil.
Chlapec přistoupil ke komodě a zvědavě si prohlížel kovové úchytky, kterými se zásuvky otevíraly. Dotkl se jich prsty, a pak se na ně podíval, jako by se dotkl něčeho neznámého. Pravděpodobně to tak bylo.
Bill se naklonil blíž. „Tohle je komoda. Tohle slouží na otevírání šuplíků, podívej,“ uchopil dva úchyty na první zásuvce a táhl, dokud nebyla napůl otevřená. Rasta na ten mechanismus zvědavě zíral a chtěl ho okamžitě vyzkoušet. Zavřel zásuvku a znovu ji otevřel. „Sem si můžeš dát oblečení a spodní prádlo…“ nejistě se na něj podíval. „Jestli nějaké máš…“ a poprvé se zarazil, aby si ho lépe prohlédl, tedy to, jak byl oblečený. Pokud se nemýlil, měl na sobě úplně stejné oblečení jako ten den v kavárně. U džínů si jistý nebyl, ale přísahal by, že triko a kšiltovka jsou stejné. Podvědomě se dotkl látky trička a odskočil dozadu. „Vždyť je mokré!“ Vykřikl.
Rasta se lhostejně dotkl svého trika a pokrčil rameny. „V tomhle stavu jsem věci našel, když jsem si vzal tohle tělo.“
Billovi se rozšířily oči. „Když sis vzal tělo?! Co tím myslíš?!“ Upřímně řečeno, myšlenka na jednovaječná dvojčata se mu vymazala z hlavy, ale vůbec ho nenapadlo, že k tomu, aby tady mohl být, z masa a krve, potřeboval nějaké tělo.
„Tělo, které jsem si vzal, mělo na sobě tyhle mokré šaty,“ vysvětloval pomalu, zatímco Billova mysl pracovala.
Tohle tedy skutečně bylo tělo Thomase Trumanna. A jeho oblečení bylo mokré. Pokud v jeho těle byla Smrt, znamenalo to, že je… mrtvý?
„Mokré oblečení…“
„Jdeme se s otcem potápět, odplouváme z nedalekého přístavu.“
Bill zalapal po dechu. V okamžiku si vzpomněl na celý rozhovor, který s chlapcem vedl před pouhými třemi dny.
„Ale není to trochu nebezpečné? Moře je dnes rozbouřené.“
„Neboj se, jsme zvyklí na horší.“
Třesoucí se rukou si přiložil na ústa. „Je…“ vzhlédl k rastovi, který na něj bezvýrazně zíral. „On… ten kluk, který měl tohle tělo… on je…“
Rasta na něj dál lhostejně zíral. „Potřeboval jsem tělo.“
Billovi se rozšířily oči. „Tys ho zabil!“
„Jen jsem se snažil, aby se situace obrátila v můj prospěch.“
„Zabil jsi ho!“ Vrhl se na něj a začal ho bouchat do hrudi pěstmi jako hysterická holka. Sotva toho kluka znal, ale teď, když věděl, že už ho nikdy neuvidí, cítil, jako by byl uvnitř roztrhaný na kousky. „Sakra! Jak jsi mohl?! Byl to jen kluk!“
Moc se nesnažil bránit jeho výlevu. „Přestaň.“
Bill na něj hleděl na pomezí zoufalství a naštvanosti, mezi řasami mu uvízlo několik slz. „Jsi zrůda…“
„Jsem…“
Černovlásek se vymanil z jeho sevření a rukou si zakryl oči. „Je mi úplně jedno, kdo jsi, tohle jsi dělat nemusel.“
„Tímhle tónem se mnou nemluv,“ přikázal mu a přísně se na něj zadíval.
Bill mu chtěl skočit po krku a zařvat na něj, že pokud jde o něj, může ho okamžitě vyhodit z domu, ale chlapec zvedl ruku dlaní vzhůru, jak to udělal před tím, a Billa se zmocnila hrůza.
„… Tohle bude tvůj pokoj. Zabydli se,“ řekl a šel ke dveřím. Rozhodl se, že ho bude řešit minimálně do té doby, než zjistí, zda se jen zbláznil, nebo zda ho opravdu vezme na onen svět. Tváří v tvář oběma možnostem se cítil podivně klidný.
Nepohnul se, ani se na něj nepodíval, byl příliš zaneprázdněn pozorováním skříně, pak postele a nakonec okna.
Bill opustil pokoj a spěchal do toho svého. Se zvláštním klidem zavřel dveře, otočil klíčem v zámku a svezl se na zem po tmavém dřevě.
Nakonec propukl v pláč.
***
„Co je to supermarket?“
Bill si povzdechl a zavřel vchodové dveře. „Jak je možné, že nic neznáš? Jestli jsi opravdu Smrt… neměl bys na Zemi být až moc často?“
Rasta se mírně zamračil. „Nechodím v lidské podobě, a hlavně nena-…“ odpověděl mu a snažil se vzpomenout na slovo, které předtím Bill použil.
„… nenakupuješ,“ dořekl za něj. Bylo to prostě směšné. I kdyby byl blázen, určitě by znal význam jednoduchých slov jako „potraviny“ nebo „supermarket“. Možná nebyl blázen, možná trpěl nějakou duševní amnézií, kvůli které si nepamatoval ani základní věci?
Bill začal znovu spekulovat a vymýšlet různé hypotézy, když jeli výtahem dolů a rasta na něj nechápavě, ale zaujatě zíral. Když dorazili do přízemí, Bill si dal na čas a prošel vstupní halu, aniž by si vzpomněl na jednu věc: na upovídanou vrátnou.
„Bille! Dobré ráno, drahoušku!“ Černovlásek se téměř zpomaleně otočil, skrze zaťaté zuby zaklel a Tom se na příchozí zvědavě zadíval.
„Dobré ráno, madam,“ odpověděl vlídně a snažil se přesvědčivě usmát.
„Kdo je ten pohledný mladík, který tě doprovází?“ Zeptala se se zájmem a několikrát si dredatého muže prohlédla od hlavy až k patě s rošťáckým úsměvem. Bill krátce pohlédl na rastu, který na něj hleděl s lehkým úsměvem a pravděpodobně přemýšlel, s jakou výmluvou černovlásek přijde.
„Je to… můj přítel. Nějakou dobu bude bydlet u mě.“ Vynaložil nadlidské úsilí, aby vymyslel tuhle lež a neřekl jen „Je to psychotický šílenec a pravděpodobně vrah, mohla byste zavolat do léčebny a zeptat se, jestli někdo z pacientů neutekl?“
„Ach, to je úžasné!“ Zvolala žena a Bill uvažoval, co je na tom proboha úžasného. „A jak se jmenuje?“ Zeptala se a otočila se k rastovi.
Bill se k němu v panice otočil. Dredař mu pohled oplatil, byl naprosto klidný, a Bill si uvědomil, že vůbec nepřemýšlel o jménu, když se rozhodl přijít a zničit mu život.
„Jak se jmenuju, Bille?“ Zeptal se ho rasta a ušklíbl se.
„Hm… on je…“ snažil se rychle přemýšlet. „Thom … Tom. Jmenuje se Tom.“
Rasta se znovu otočil k dámě a přívětivě se usmál. „Jmenuji se Tom,“ zopakoval.
Zachichotala se: „Jsi tak zábavný. Máš příjmení, Tome?“
A tady se nový Tom opět obrátil k černovláskovi, který si zoufale povzdechl. „Samozřejmě, že ano. Jmenuje se Tom Trum…“ …kurva… kurva, nemůžu mu dát Thomasovo příjmení! „Trümper, Tom Trümper.“ Vydechl a otřel si zpocené ruce do kalhot.
„Tak, Tome Trümpere,“ a znovu se rozesmála, „vítejte v tomto domě.“
Bill z jeho obličeje poznal, že nemá nejmenší tušení, co je to dům, ale naštěstí nechtěl nic vysvětlovat. „Děkuji,“ řekl jen s dalším jiskřivým úsměvem, který nejspíš rozbouřil ženiny hormony
Pak se jim konečně podařilo odejít z domu, ale naděje, že Tom bude celou cestu do supermarketu mlčet, se rychle ukázala jako marná.
„Proč jsi mi nedal pravé jméno tohoto těla?“
„Protože nikdy nevíš, jestli tě nevypátrají jeho příbuzní. Už tak bychom měli dost problémů, kdyby tě viděli, kurva! Jsi Thomas! Vypadáš stejně jako on, máš jeho tělo, kdyby někdo… Bože, to je ale průser.“
„Jsou lidé, kteří vypadají stejně,“ poznamenal Tom tiše.
„Jo, ale byl bys považován za Thomasovo ztracené dvojče nebo kdo ví co. Proč sis pro tohle všechno vybral zrovna mě, kurva?“ Vyhrkl a zlostně se na něj podíval.
Tom neodpověděl.
***
Na oběd se zastavili v restauraci s rychlým občerstvením a Bill zjistil, že Tom miluje nezdravé jídlo stejně jako on. Možná to byl objev i pro rastu. Když ho pozoroval, jak se cpe hranolky se všemi možnými omáčkami a špiní se jako pětileté dítě, nemohl si černovlásek pomoci a usmál se. V některých ohledech se zdál být tak… lidský.
„Chutná ti to, co?“ Zeptal se pobaveně, opřel si loket o stůl a hřbetem ruky si podepřel bradu, zatímco ho pozoroval. Tom jen přikývl, spolkl další tři hranolky a ukousl si ze sendviče.‘
„Taky mám rád fast food,“ řekl mu. Nevěděl, proč mu to říká nebo proč se snaží s tím klukem konverzovat, ale v hloubi duše mu to nevadilo – když se nechoval jako král světa a nepředváděl své nadpřirozené schopnosti.
„Budeme tady jíst pořád?“ Zeptal se Tom, jakmile všechno dojedl. Ústa měl umazaná od všeho, co snědl, a Bill se držel, aby nevyprskl smíchy. Vzal ubrousek, otřel si koutek rtů, a pak ukázal na ubrousek před ním.
„Tohle je ubrousek. Utři si jím pusu, protože ji máš celou špinavou,“ vysvětlil pobaveně.
Tom vzal kus papíru a utřel se. „Odpověz mi,“ naléhal na něj.
Bill zavrtěl hlavou. „Nebudeme tu jíst každý den.“
Vypadal zklamaně, a Bill rychle dodal: „Hej, vařím docela dobře.“
Tom neodpověděl, otočil se a podíval se ven ze skleněného okna rychlého občerstvení. Bylo vidět jen rušný život města během dopravní špičky. Rasta se zájmem sledoval všechno, co se kolem dělo, a Bill se zase se zájmem díval na něj. Dobře, kdybychom na chvíli předstírali, že je to všechno pravda, že je Smrt atd., proč mu nabídl takovou dohodu? Co ho přimělo k tomu, aby se tak zajímal o lidský život? Co přesně měl Bill dělat, aby udržel jeho pozornost? Bylo to, co doteď dělal, dost zajímavé?
„Já tomu nerozumím,“ začal Tom a přitiskl špičku ukazováčku na sklo. „Podívej se na tu ženu.“
Bill se automaticky podíval ven a pohledem zabloudil k místu, kam Tom ukazoval. Na rohu ulice seděla žena oblečená v otrhaných šatech a pravděpodobně žebrala. Dítě před ní se na ni zvědavě dívalo a něco jí podávalo, vypadalo to jako něco k jídlu. Vzala si to s vděčností těsně předtím, než rozzuřená žena – její matka? teta? – přišla a odvedla s křikem dítě od žebračky.
Bill ji viděl, jak dává jídlo do obnošené tašky a vrací se k žebrání.‘
Otočil se k Tomovi. „Čemu nerozumíš?“
„Proč to dělá,“ zamračil se. „Je chudá, hladová, a jestli to takhle půjde dál, umře hlady. To dítě jí dalo nějaké jídlo a ona nejdřív zaváhala, a pak ho dala do tašky? Nerozumím tomu, proč to nesní?“
Bill se zamyšleně podíval na tu ženu.
„Pravděpodobně má děti, rodinu, kterou musí živit. Jsem si jistý, že nežebrá jen pro sebe a že jídlo bere domů. Proto to nejí, určitě si trhá od úst, aby to dala svým dětem,“ spekuloval. Nebylo by to tak divné, vlastně ocenil, že tato paní s sebou nevzala děti, aby žebraly taky. Když viděl malé děti oblečené do špinavých hadrů, jak natahují ruce ke kolemjdoucím, svíralo se mu z toho srdce. Zvlášť, když je rodiče poslali na ulici, aby je kolemjdoucí litovali.
Tom se na něj otočil a na rtech se mu objevil nepatrný úsměv. „Nemýlil jsem se.“
„V čem?“ Zeptal se černovlásek nechápavě.
„V tobě.“
Bill na něj dál nechápavě zíral.
„Ptal ses mě, proč jsem si vybral tebe.“ Bill zpozorněl. „Ty jsi ta pravá osoba, která mě tady dokáže provést. Vlastně se vůbec nezdáš, ale dokážeš popisovat potřeby druhých lidí, jejich gesta. Potřebuji přesně někoho takového, abych porozuměl.“
„Proč chceš chápat lidi?“ Zeptal se Bill.
Tom neodpověděl, jen naplnil tác všemi použitými obaly a ubrousky. Černovlásek přemýšlel, jestli někdy přestane na jeho otázky odpovídat mlčením.
Nakonec vzal oba tácy a vstal, aby je odnesl.
„Jestli hledáš anděla, zřejmě jsi na špatné adrese,“ zamumlal, když kolem něj procházel.
Tom se otočil a sledoval ho očima.
„To si nemyslím.“
***
Toho večera byl Bill příliš unavený a zmatený, než aby vařil, a tak objednal dvě pizzy, svalil se na gauč a z posledních sil zapnul televizi, dokud nezjistil, že tam není nic zajímavého, a skončil u sledování otřepaného a beznadějně tragického filmu.
Když poslíček zazvonil u dveří, Bill bez přemýšlení požádal Toma, aby otevřel.
„Vezmi si peníze z těch na skříňce v předsíni… nedávej dýško, je na tom líp než my,“ zamumlal znuděně, a ještě trochu více se zabořil mezi polštáře. Tom, kterého nová situace zaujala, vzal bankovky a otevřel dveře. Mladík před ním se usmíval jako blázen a měl krátké tmavě hnědé dredy.
„Tady jsou pizzy, dělá to deset padesát… hele, chlape, super dredy! Kdo ti je dělal?“
Rasta zamrkal, aniž by změnil výraz, a dotkl se vlasů, jako by teprve v tu chvíli zjistil, že je má. „Mám je,“ odpověděl bez přemýšlení. Byla to pravda, našel je na Thomasově hlavě, nechal je tam.
Klukovi s pizzou to zřejmě připadalo vtipné, protože vyprskl smíchy. „Dobře, dobře, kámo, dělá to deset padesát.“
Tom se podíval na bankovky, které měl u sebe, všechny je vrazil tomu klukovi do ruky a vzal si krabice s pizzou.
Chlapec se na peníze ohromeně podíval. „Sakra, nemám žádné drobné nazpět.“
Tom se na něj podíval a mírně se zamračil, aniž by pochopil, co tím myslí. „Já taky ne,“ odpověděl nakonec a zabouchl mu dveře před nosem.
Přešel k pohovce a zůstal stát s pizzou v ruce. Bill otevřel oči a zjistil, že stojí před ním naprosto nehybně. Odfrkl si a vstal. Zvedl kartony a položil je na stolek. „Pojď, posaď se.“
Tom poslechl a posadil se naproti němu.
„Tohle je pizza, bude ti chutnat,“ vysvětlil Bill stručně. „Všichni ji mají rádi,“ otevřel krabici a začal ukusovat ze svého trojúhleníčku.
Tom napodobil jeho gesto a pomalu žvýkal první kousek pizzy. Podle Tomova výrazu poznal, že mu to chutná. Usmál se.
„Kolik to dělalo?“
„Cože?“
„Ta pizza.“
„Dal jsem mu peníze, které byly na skříni, jak jsi mi řekl.“
Bill se málem udusil. „Všechny?“
Tom naklonil hlavu a jen na něj zíral, aniž by odpověděl. Bill vstal a vyrazil do haly, kde zjistil, že ano, Tom mu dal všechny peníze.
„Zbláznil ses?! Dal jsi mu nejméně třicet euro za dvě pizzy!!!“
„Myslím, že chtěl i drobné,“ řekl Rasta tiše. Nechápal plně závažnost situace.
„On chtěl drobné?“ Opakoval Bill stále zmateněji.
„Řekl mi, že je nemá, znělo to, jako že mu je mám dát,“ vysvětlil a s chutí se pustil do jídla. „Ale já jsem mu je nedal.“
Bill si přitiskl ruku na obličej. „Chtěl ti vrátit nazpátek, ty idiote! Dvě pizzy budou stát maximálně deset euro, ne třicet!!!“
„Bille.“
„Kurva, jsi úplně neschopný!! Opravdu ti musím VŠE vysvětlovat?!“
„Bille.“
Černovlásek gestikuloval, chodil sem a tam po místnosti, a pak se zastavil s rukama ve vzduchu. „Co je?!“
„Přestaň!“ Nařídil mu a věnoval mu ledový pohled a Bill okamžitě pochopil, že mu jde opět o život. Posadil se na pohovku a proti své vůli pokračoval v pojídání té předražené pizzy.
Jedli v tichosti, dokud nebyly oba kartony prázdné, až na krátký rozhovor, kdy se rozhodovali, co budou pít. Poté Bill vstal, odnesl kartony do kuchyně a nechal je ležet na stole. Potřeboval být chvíli sám, aby se vzpamatoval, a pak se vrátil do obývacího pokoje. Tom seděl na gauči, kde seděl předtím, a upřeně zíral na obrazovku, kde stále běžel ten sentimentální film. Byla to absurdní situace. Smrt sledovala tak laciný film a byla do něj úplně zabraná. Neochotně se posadil vedle něj a snažil se trochu soustředit na film, aby uklidnil svoji nervozitu.
***
„Jaké to je?“
Bill znovu pomalu otevřel víčka a zaostřil na potemnělý obývací pokoj osvětlený pouze světlem z televize a na Tomovu siluetu s pohledem stále upřeným na obrazovku. Nevěděl, jestli skutečně usnul, ale rozhodně se o to pokoušel – zdálo se, že mu to moc nevyšlo. Zamumlal něco nesrozumitelného i svým vlastním uším a pokusil se posadit, ale gauč vyhrál a stáhl ho zpátky do lehu. Tedy skoro do lehu – nohy měl pokrčené, aby Tomovi udělal místo.
„Co myslíš?“ Zeptal se hlasem, který byl nesrozumitelný, jak si zívl.‘
Tom dál zíral na obrazovku, obočí měl svraštělé a výraz soustředěný. „Co je to láska?“
Bill se okamžitě probral, prvně ho ta otázka udivila, pak se zamračil, a nakonec nasadil jakýsi zmatený, ztrápený výraz.
„Proč tě to zajímá?“
„Protože to je to, co hýbe tímto světem.“
„Jsi snad Smrt, nebo ne?“ Bill se zamračil. Dredař na něj jen bezvýrazně zíral a černovlásek si povzdechl. „Jo, zapomněl jsem, že jsi Smrt tak zaujatá těmi ubohými malými bytostmi, které máš v hrsti.“ Upravil si polštářek pod hlavou, zhluboka se nadechl a znovu zavřel oči.
Uplynulo několik minut a Bill už znovu usínal, když se znovu ozval Tomův hlas.
„Neodpověděl jsi mi.“
„Mh?“
„Co je to láska?“ Zopakoval dredatý muž, teď už důrazněji.
„Ptáš se špatného člověka.“ Poslední, co chtěl, bylo mluvit o této stránce svého života. Přesněji řečeno katastrofální stránce svého života. Měl za sebou více neúspěchů než kávy, kterou denně servíroval. A že jich bylo hodně.
Tom chvíli mlčel a pravděpodobně přemýšlel o Billových slovech. Ale nevzdal to.
„Zkus to,“ trval na svém.
„Co mám zkusit?“ Zeptal se Bill zmateně.
„Vysvětlit mi to.“
Černovlásek se posadil, protože najednou už byl zcela vzhůru. Schoulil se v rohu pohovky, přitiskl si polštář k hrudi a zíral na televizi, aniž by ji skutečně vnímal. Nechtěl se na Toma dívat, i když nevěděl proč.
„Láska je… krásná věc. No, ne věc, ale pocit. Pravděpodobně je to nejsilnější pocit mnohem silnější než nenávist, i když hodně lidí věří, že jsou na stejné úrovni.“
Tom si zul boty, stočil nohy pod sebe, jedním loktem se opřel o opěradlo a tvář si položil na ruku a věnoval mu tak veškerou pozornost. Bill se cítil nesvůj.
„Nedá se to popsat slovy. Musíš to prožít, abys to pochopil,“ polkl a pevněji sevřel polštář, jako by ho mohl ochránit před zklamáním, které ho potkalo.
„Už jsi to někdy prožil?“ Zeptal se dredař a Bill by přísahal, že jeho hlas byl téměř… sladký. Pak sám sebe přesvědčil, že to není možné.
„Lásku? Oh ne,“ snažil se zasmát, jako by to nebylo důležité, ale z jeho úst se vydralo jen nějaké zaskřehotání, které mělo se smíchem pramálo společného, protože byl vynucený. „Není to tak snadné… Lidé jsou těžko pochopitelní, a kdyby bylo tak snadné najít lásku, věř mi, že by na světě bylo mnohem méně problémů. Možná právě proto, že je tak těžké ji najít, je také nejkrásnější.“
Nikdy o tom tak hluboce nepřemýšlel, ale přesně tak to cítil. Lidé přece vždycky hledali to něco víc, aby mohli být konečně spokojeni. A hledání lásky patřilo k těm nejtěžším věcem, a proto i nejcennějším.
„Pořád tomu říkáš věc, i když jsi říkal, že to tak není,“ upozornil ho Tom.
„Používám to slovo, protože to pojmenovává to neidentifikovatelné. Láska se nedá definovat, a proto je o ní těžké takhle mluvit. Nevím, jak moc rozumíš tomuhle rozhovoru.“ Vlastně pochyboval, že Tom něčemu z toho rozumí. Ano, měl sice lidské tělo, ale stále to byla duší Smrt, bytost zahalená temnotou, která k ničemu a nikomu nic necítila.
„Dost,“ odpověděl rasta a zíral na nějaké místo na opěradle pohovky.
„Opravdu?“ Zeptal se Bill skepticky.
Tom se pohnul a znovu se na pohovce narovnal. Nazul si boty, aniž by rozvázal jejich tkaničky, vstal a naposledy se podíval na televizní obrazovku. Když se k němu Tom otočil, Bill měl nepříjemný pocit v žaludku. Ty dvě oči hluboké jako oceán v něm dokázaly číst. Teď už si tím byl úplně jistý.
„Pochopil jsem, že to potřebuješ víc než většina ostatních lidí.“
Když se jen o minutu později lehce zabouchly dveře do pokoje pro hosty, Bill stále nehybně ležel na pohovce, zíral na obrazovku a přemýšlel – jestli dokonce i Smrt pochopila, jak moc je osamělý, jaký to pak mohl být zábavný život?
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
