autor: Nephilim
Swirling shades of blue
slow dancing in your sky,
The sun kisses the earth
and I hush my urge to cry
[There for you – Flyleaf]
Vířící odstíny modré
pomalu tančí na tvém nebi,
Slunce líbá zemi
a tlumím své nutkání plakat
[There for you – Flyleaf]
Druhý den ráno se Bill probudil ospalý. Tomova slova mu bzučela v hlavě jako otravní komáři, kteří alespoň neštípali. Rasta měl vlastně pravdu a Bill si to dobře uvědomoval. To byla možná ta nejotravnější část.
„Proč mě ta Smrt musí analyzovat?“ Zeptal se sám sebe otráveně, když spadl z postele i s celým prostěradlem. Byl to jeho způsob, jak se okamžitě probudit s pořádným šokem a taky vstát. Nebo to mohlo být jen zranění hlavy, dle toho, jakou smůlu v životě měl.
Vlezl do kuchyně, prohrábl si rozcuchané vlasy a překvapilo ho, když tam našel Toma. Chlapec nehybně zíral na kamna, ruce podél těla, dredy všude kolem hlavy a ve tváři nerozluštitelný výraz. Měl na sobě dlouhé pytlovité bílé kalhoty a stejně velké světle modré tričko. Bill přemýšlel, kde tohle našel – nepamatoval si, že by takové věci měl, ale možná to bylo jedno z jeho starých pyžam. Matně si vzpomínal na dobu, kdy se rád bořil do dlouhých metrů látky, aby se cítil pohodlně.
„Dobré ráno,“ pozdravil, když vstoupil, a Tom se na něj otočil. Pod očima měl dva tmavé kruhy, které mu dodávaly poněkud zlý výraz.
„Dobré ráno,“ zopakoval a zvedl k černovláskovi zničený obličej. „Slyším v žaludku nějaké zvuky a nerozumím tomu.“
Bill se zasmál. „Máš hlad, udělám snídani,“ zvedl se, aby přinesl mléko a všechno ostatní.
Tom se odtáhl, opřel se o stůl a pozoroval ho. Každý den se učil něco nového a fascinovalo ho, kolik pocitů lze vnímat. Některé však byly otravné, jako to kručení v žaludku, a on se divil, jak s tím lidé dokážou žít. Zdálo se, že Bill s tím nemá problém.
„Vyspal ses alespoň trochu?“ Zeptal se Bill a postavil hrnec s mlékem na sporák.
Tom přikývl: „Musím si zvyknout na spánek.“
„Předtím jsi žádné problémy neměl.“
„Nevím, jak to funguje.“
„… Dobře,“ zvedl hrnek a nalil do něj horké mléko. „Hm… cereálie nebo kávu?“
Tom se snažil vzpomenout, co si dával předchozího dne. „… cereálie.“
Bill se usmál a nasypal mu štědrou dávku. „Ty jsi blázen do cereálií, co?“
„Líbí se mi, jak mi křupou pod zuby,“ odpověděl Tom. Seděl klidně, snad stále trochu ztuhle.
Bill se posadil naproti němu a sledoval, jak bere lžičku, několik vteřin na ni zírá, a pak namáčí cereálie do mléka. Všechno mu připadalo jedinečné, zvláštní a zajímavé. Každé drobné gesto pečlivě analyzoval a snažil se ho zapamatovat, zabýval se detaily, zajímal se o sebemenší věci. Bill se opřel loktem o stůl a bradu si položil na ruku. Přál si, aby si dokázal vážit každé maličkosti tak jako Tom. Aby v sobě našel tu pravou zvědavost, kterou mají jen děti.
„Mám v hlavě prázdno,“ začal žvýkat a spolknul první sousto. „A cítím se divně. Co je to?“
Bill se zasmál a nalil si kávu. „Běžně se tomu říká ranní únava. Občas se to po ránu stává, zvlášť pokud jsi spal jen pár hodin.“
„Nelíbí se mi to,“ řekl rozhodně Tom.
Bill se zasmál. „No, dokud jsi člověk, budeš si na to muset zvyknout.“
„Hmm,“ zavrčel rasta a topil další cereálie v mléce.
***
Bill si uvědomil, že Tom rád obědvá venku, protože když vařil doma, byl vždycky trochu zklamaný. Nakoupil, a když odcházel ze supermarketu, pozoroval, jak na obloze svítí slunce, a rozhodl se, že se najedí v parku. Přemýšlel, proč se snaží Toma potěšit, protože ho rasta chtěl jen zabít a rozhodně to nedělal proto, aby udržel jeho zvědavost a prodloužil si tím život podle dohody. Ne, neměl důvod ho dělat šťastným, ale dělal to. Nebo v to alespoň doufal.
Možná byl až příliš dlouho sám. Ani si nepamatoval, kdy skončil jeho poslední vztah, věděl jen, že už toho všeho má dost, a tak si dal pauzu a věnoval se jen sám sobě a své práci.
Teď když měl spolubydlícího, se cítil poněkud veseleji, protože samota přece jen nebyla tak příjemná. Skutečnost, že Tom vypadal jako malé zvídavé dítě, mu jen přidala na štěstí – pokud se to tak dalo nazvat. Ale bylo normální cítit něco takového v přítomnosti samotné Smrti?
Bill to nevěděl, ale raději se sám sebe neptal. Naučil se, že čím méně otázek si klade, zvláště těch, na které neumí odpovědět, tím lépe.
A tak se ocitl na trávníku, kde rozprostíral červenočernou kostkovanou deku, zatímco Tom na něj zíral svým obvyklým lhostejným pohledem a pozorně sledoval všechny jeho pohyby.
„Pojď, Tome,“ vyzval ho a pečlivě narovnal na deku to, co přinesl z domu. Rasta si kriticky prohlédl kostkovanou deku, několikrát ji obešel, a pak se na ni posadil se zkříženýma nohama. „Udělal jsem nějaké sendviče,“ vysvětlil Bill a jeden dal před něj „Myslím, že ti budou chutnat. Je to něco jako fast food.“
Zdálo se mu, že se Tomovi trochu rozzářily oči, když si bral sendvič zabalený v alobalu. Bill se usmál. V takových chvílích úplně zapomněl, proč tam Tom vlastně je. Očividně měl stále pochybnosti o celé té věci se Smrtí a vůbec, nemohl uvěřit, že Tom je nedefinovatelná bytost, která zabíjí lidi – a kdo by tomu taky věřil, že? A pak také začal uvažovat, odkud by Tom mohl skutečně pocházet. Možná to byl Thomas, který ztratil paměť, byl prohlášen za nezvěstného na moři během toho ponoru, a teď ho všichni hledali. A on z nějakého podivného důvodu přišel k Billovým dveřím. Ta historka nebyla moc dobrá, ale Bill už nevěděl, co vymyslet, aby před sebou samým obhájil, že to s Tomem není tak špatné.
„Co v něm je?“
„Šunka a sýr,“ informoval ho Bill, podíval se na jeho sendvič, a pak si vzal ten se salámem.
„Máš ho rád?“ Zeptal se Tom a mírně povytáhl obočí.
„Co je špatně?“ „Myslí si snad, že ho chci otrávit, nebo co?“ Zamyslel se zmateně, ale odpověděl: „Velice.“
Tom dál zíral na sendvič, jako by mu každou chvíli měly vyrůst dvě nohy a mohl utéct.
„Tome, tohle je to samé, co jsi měl v sendviči, když jsme byli naposledy ve fast foodu.“
Tato věta ho zřejmě přesvědčila, protože se rozhodl kousnout si a zatvářil se spokojeně.
Bill se na něj několik vteřin díval, jak sendvič okusoval, než se pustil do toho svého. Byl teplý a klidný zářijový den, v parku piknikovalo mnoho lidí, většinou párů. Bill jim až tak moc nezáviděl, a to ho uspokojovalo. Možná opravdu přestal toužit po lásce, nebo možná nebyl osamělý, protože tu byl Tom, i když nebyl zrovna hovorný nebo společenský. Ale aspoň byl – ne, dokonce ani člověk, podle toho, co říkal. Ale byl prostě něco, a to Billovi stačilo. Cítil se uboze a odvrátil pohled od ostatních lidí.
Tom se natáhl a popadl další sendvič, rozbalil ho a začal ho jíst, aniž by věnoval pozornost tomu, co je v něm. „Možná začal věřit mým kuchařským schopnostem,“ pomyslel si Bill. Nemohl se ubránit úsměvu. Byl rád, když někdo ocenil to, co dělá, protože se to po většinu jeho života dělo jen zřídka. S rodiči se neshodl od doby, kdy začal nosit make-up, a během studií nenašel učitele, který by ho dokázal náležitě ocenit. O přátelích nemělo cenu vůbec mluvit. Vztahy byly takové, jaké byly, což nebylo nic zvláštního. Někdy si říkal, že o svém zoufalství řekne prvnímu, se kterým se mu podaří zůstat déle než pár týdnů, a děsil se toho, že by to mohl opravdu udělat. Když teď sledoval Toma, jak jí, cítil, že alespoň trochu uspěl. Nebyla to žádná velká věc, ale přesto někdo ocenil jeho snahu. Nebo měl Tom prostě jen velký hlad a on byl tam, kde před tím.
Tom náhle přestal jíst, když na jejich deku vyskočil malý ptáček, který na ně zíral svýma malýma černýma očima a nakláněl svou malou hlavičku doleva a doprava. Bill si uloupl kousek sendviče a podržel ho před ptáčkem, který se na jídlo chvíli díval, nerozhodný, zda mu má věřit, nebo ne, a pak k Billovi přiběhl a kousek chleba si vložil do malého zobáčku. Černovlásek se usmál a pokusil se pohladit jeho malou hlavičku, překvapilo ho, když se mu to podařilo.
„Nejspíš ještě neumí pořádně létat, proto neuletí,“ vysvětlil Tomovi, který na scénu upřeně hleděl. „U mě se ale nemá čeho bát,“ dodal se smíchem a uloupl svému novému příteli další kousek sendviče. „Chceš to taky zkusit?“ Zeptal se Toma. Dredař k němu zvedl pohled, nejistý, jak na to. Bill se zasmál a hned mu poradil. „Vezmi si ze sendviče kousek chleba, jako jsem to udělal já, a podrž ho. Uvidíš, že za tebou přijde.“
Tom udělal, co mu řekl, a po několika okamžicích mu ptáček přiskočil k ruce a okusoval měkký drobeček. Rasta zůstal nehybný tak dlouho, dokud ten malý ptáček všechno nesezobal, a Bill by přísahal, že viděl, jak se při pohledu na tu scénu lehce usmívá. Bylo to nádherné.
Když pták dojedl druhý kousek chleba, odvážil se Tom natáhnout ruku, aby ho pohladil, stejně jako to udělal Bill. Jakmile se však jeho prsty dotkly té malé hlavičky, ztuhl a bezmocně padl na deku. Tom stáhl ruku a oči se mu mírně rozšířily. Bill rozevřel oči dokořán a zíral na malé tělo mrtvého ptáka, aniž by to dokázal pochopit. Pak přesunul pohled na Toma.
„… zabil jsi ho!“ Tom jen zíral na nehybné tělíčko, jako by ani on nechápal. „Kurva, zabil jsi ho!“ Bill zalapal po dechu a vstal. Všechno štěstí a pozitivní myšlenky, které měl ještě před chvílí, byly pryč. „Jsi zrůda, zrůda!“
Tom také vstal a vzal ptáka do ruky. „To jsem nechtěl,“ pronesl tiše.
„Jistě! Jako bych ti mohl věřit! Co se stane, když se tě dotknu já? Umřu taky?“ Zeptal se sarkasticky a začal sbírat zbytky pikniku. Krásný den šel do háje.
„Víš, že to tak není,“ pokračoval rasta klidně a pohladil tělo mrtvého ptáka.
„NEDOTÝKEJ SE HO!“ Vybuchl Bill, plácl ho přes ruku a Tom povolil sevření toho malého tvorečka. „KURVA, NESAHEJ NA NĚJ TĚMA RUKAMA!“
Tom na něj zíral, jak rychle skládá deku a uklízí všechno do batohu, který přinesl s sebou. Pak viděl, jak se zvedl a rázně vykročil směrem ven z parku.
Rastovi nezbývalo, než se vydat za ním a sledoval svoje ruce, když poprvé přemýšlel, jestli to, co dělá, je správné.
***
Toho odpoledne Tom poprvé poznal, jaké to je, jednat s naštvaným, smutným a zklamaným Billem. Musel přiznat, že nechápe, proč vlastně, a že se mu to nelíbí. Byl zvyklý, že se k němu choval hezky, ať už mu vyhrožoval smrtí, nebo ne. Teď však byl černovlásek zavřený ve svém pokoji a odmítal s ním mluvit a Tomovi se tam nechtělo jen tak jít a nutit ho k čemukoliv obvyklými výhrůžkami. To byla další zvláštní věc, kterou bylo potřeba dát na seznam. Kdyby toho věděl o lidské psychologii alespoň tolik jako normální člověk, předpokládal by, že Billa to dříve či později přejde, ale rasta tohle nevěděl, a tak zůstal nehybně sedět na pohovce, zíral do zdi a čekal, až ho někdo osvítí a poradí mu, co dělat, aniž by si uvědomil, že ve skutečnosti i tak nevědomky čeká, až se Bill uklidní. Nechápal, jak se to mohlo stát. Obvykle se plně ovládal a zabíjel, jen když to opravdu udělat chtěl. Ano, jeho dotek byl smrtelný, ale jen když se pro to rozhodl. Myslel si, že když bude v lidském těle, mohlo by to snížit účinek jeho sil, i když si s tím nedělal moc starosti, vhledem k tomu, kým doopravdy byl.
Přesto… ztratil kontrolu. Neměl v úmyslu toho malého ptáčka zabít. Něco se muselo stát, možná se nedokázal dostatečně ovládat… Možná ho všechny ty nové emoce a pocity, které objevoval, vyvedly z míry. Nemyslel si, že je to pro nadřazenou bytost, jako je on, možné, ale zřejmě bylo. Podíval se na Billovy zavřené dveře a přemýšlel, co tam dělá. Ne, že by se mu po něm nějak stýskalo, byl tu teprve od Počátku času, ale nějak byl raději v jeho společnosti než sám, když už tu byl. Chtěl se učit všemu novému, chtěl vidět nové věci, chtěl objevit vše, co se objevit dá.
A k tomu potřeboval Billa.
Pomalu vstal a trochu prkenně došel k jeho dveřím. Rozhodně nevěděl, že by měl před vstupem zaklepat, a tak prostě vzal za kliku a otevřel dveře, čímž odhalil tmu, která v místnosti panovala. Tiše vešel dovnitř a měl štěstí, že Bill spal, protože kdyby ho viděl vstoupit bez dovolení, jistě by se z něj stala ještě zuřivější bestie, než jakou byl on sám. Tom se mlčky přiblížil k posteli a postupně si zvykl na to šero, co tu panovalo, až téměř dokonale rozeznal Billovu siluetu. Žaluzie nebyly úplně zatažené, takže dovnitř pronikalo trochu světla a bylo možné rozeznat detaily jeho tváře.
Rasta naklonil hlavu na stranu, když spatřil dvě tmavé cestičky, které se táhly po černovláskových bledých tvářích. Věděl, co jsou zač – i když nechápal, proč jsou černé, ale nechápal, proč tam jsou. Z jakého důvodu Bill plakal? Několik minut tam jen stál, pak se rozhodl posadit na okraj postele blízko Billova obličeje, aby ho mohl dál pozorovat.
Ve skutečnosti existovalo několik důvodů, proč měl Bill důvod plakat. Jako hlavní viděl fakt, že se jeho život chýlí ke konci. Od té doby, co mu to řekl, ho Tom neviděl ani na okamžik váhat, ale musel trpět uvnitř. Byl to člověk jako každý jiný, bylo normální, že něco takového prožíval.
Tom viděl miliardy a miliardy podobných scén: lidé prosili, aby neumírali, aby měli ještě chvíli na rozloučení s přáteli, rodinou a kdoví kým ještě, aby dokončili projekt nebo prostě jen ze strachu – a všichni zoufale plakali. Vzdal se někdy? Ne. Billovy slzy se nijak nelišily od slz kohokoli jiného. To mu však nezabránilo natáhnout ruku, aby mu tváře otřel. Nevěděl, proč to dělá, ale cítil, že to chce, a to mu jako důvod stačilo. Koneckonců právě proto, že impulzivně následoval své touhy, vybral si člověka, aby ho životem provedl. Palcem kreslil stejnou stopu po slze, a tím mu setřel make-up, a pak prst pozoroval. Ze zvědavosti ho olízl, ale ta chuť nebyla vůbec dobrá a uvědomil si, že to asi nebude nic vhodného k jídlu – vlastně bylo divné dávat si jídlo na obličej. Chtěl se na to Billa zeptat, až se probudí. Když mu setřel i druhou slzu, Billova ruka se náhle vystřelila k jeho a zachytila ho za zápěstí. Tom se ani nepohnul a čekal, až černovlásek otevře oči a začne na něj křičet, což měl jistě v plánu. Ale neudělal to. Bill pokračoval ve svém neklidném spánku, takže rasta usoudil, že je napůl náměsíčný, i když ho v duchu přesně takhle nenazval, protože to slovo neznal.
Černovlásek stiskl rastovi zápěstí a sjel prsty dolů k jeho ruce, a pak ji stiskl také. „Prosím…“ zašeptal zlomeným hlasem. Tom se trochu zarazil: bylo normální mluvit ze spaní? Bill se o tom nikdy nezmínil. „Proč…“ pokračoval Bill, když další dvě slzy stekly stejnou cestou jako ty předchozí. „Ne… prosím…“ Tom ucítil nepříjemné píchání v ruce, jako by mu do ní někdo zatloukal hřebíky, a uvědomil si, že mu ji Bill mačká tak silně, až to bolí.
Ale neuhnul.
Neměl důvod tam stát a sledovat Billovo pomalé utrpení, ale udělal to. A ani jednou se nepokusil od něj odtáhnout ruku. Nechal ho, aby ho mačkal a mučil, jak uznal za vhodné, ve snaze přemoci noční můry, o nichž Tom nevěděl, a když sevření povolilo a Bill se přestal vrtět, jen tiše vstal a opustil místnost. Vrátil se do svého pokoje a podíval se na svou zpocenou dlaň. Částečně za to mohl on sám, ale z větší části to byla vina Billa a jeho rozrušení. Několikrát bezdůvodně zavřel a znovu otevřel ruku a dál se na ni díval.
Cítil, jak mu těžkne hlava, a uvědomil si, že je zmatený. Bill ho mátl. A možná mu nebyly lhostejné ani jeho slzy.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
