autor: Nephilim
We can push out, sell out, die out
So you’ll shut up
And stay sleeping
With my screaming in your ears
[I’m so sick – Flyleaf]
Můžeme to protlačit, prodat, zemřít
Tak ale budeš zticha
A zůstaneš spát
s mým křikem ve tvých uších
[I’m so sick – Flyleaf]
Když si Bill zavázal zástěru, podíval se přes pult a okamžitě pohledem hledal Toma. Poprvé ho kategoricky odmítl vzít s sebou do práce, ale rasta ho přesvědčil svou obvyklou pohrůžkou smrtí a Bill přestal protestovat. Ale vždycky měl pocit, že s sebou nemá Smrt, ale malé dítě. Tom se opíral lokty o pult a vzhlédl od tmavé žuly, jakmile Bill přišel zezadu.
Černovlásek polkl a vyhnul se jeho pohledu. Stále mu ještě úplně „neodpustil“ tu věc s ptákem – pokud vůbec bylo co odpouštět. Proč musel uzavírat mír s někým, kdo ho chtěl zabít? Začal utírat už tak čistý pult, jen aby se něčím zaměstnal a nemusel se tak na rastu dívat. Přitom se mu však do zorného pole dostal Tomův loket. Bill na něj chvíli bezmyšlenkovitě zíral, než si něco uvědomil.
„… Vypadni odtamtud,“ vykoktal a znovu vzhlédl, jako by se bál. Tom nechápal a jen naklonil hlavu na stranu a díval se mu přímo do očí. Bill se zachvěl. „Vypadni,“ zopakoval důrazněji.
„Proč?“
„To bylo jeho místo, vypadni,“ vysvětlil suše a třesoucí se rukou pokračoval v utírání pultu.
Tom to okamžitě pochopil a rozhodl se neodpovídat. Přesunul se k jednomu ze stolků poblíž, zadíval se z okna a už se ani nepohnul.
Bill si povzdechl a nedokázal se přestat třást. Najednou se cítil hrozně a jeho pohled se neustále vracel k prázdné stoličce. Bylo absurdní si myslet, že u toho stolku sedí člověk, který tam kdysi seděl, ale zároveň to vlastně není on. Bylo to jen jeho tělo, zatímco duše patřila někomu, koho Bill ještě nedokázal pořádně zařadit. V jednu chvíli si myslel, že je s Tomem navzdory všemu v pohodě, a vzápětí ho pravda tvrdě udeřila přímo do tváře. Přemýšlel, jestli má Rosalii říct o tom, co se mu stalo, nebo ne. Stručně řečeno měl umřít. A nebyl o tom přesvědčen jen proto, že začal věřit, že Tom je skutečně Smrt, a ne nějaký psychopat s podivnými schopnostmi, ale také proto, že to cítil někde hluboko v sobě. Vždycky to cítil, vždycky si uvědomoval, že zemře mladý. Život k němu nebyl laskavý už od samého začátku. Smrt by byla jen důstojným zakončením té bolestné cesty.
Rozpačitě si otřel slzu, která se mu po tváři skoulela, i když se je všechny snažil zadržet, a začal vařit první kávy. Už dávno se přestal litovat, alespoň co se týče této skutečnosti, a nehodlal s tím teď znovu začínat.
***
Na konci směny se Bill zhroutil na židli naproti Tomovi, který konečně odvrátil pohled od dění venku. Chvíli na sebe hleděli, dokud se Bill zhluboka nenadechl.
„Musíme si promluvit.“
Tom, navzdory tomu, co černovlásek očekával, souhlasil. „Dobře.“
„Tady ne,“ vysvětlil, když vstal. Popadl tašku, rychle odkráčel k východu a kývl na Caroline, která hlasitě žvýkala žvýkačku, zatímco obsluhovala zákazníky.
Rasta ho jako vždy pokorně následoval.
***
„Jak dlouho tu chceš ještě být?“ Zeptal se Bill a krouživými pohyby si masíroval spánky, když seděl na pohovce ve svém bytě.
Tom seděl strnule na místě a upíral pohled na černovláska. „Zůstanu tak dlouho, jak bude třeba.“
„To je jak dlouho?“
„Já nevím.“
Černovlásek si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Já… myslím, že tohle nezvládnu.“ Tom naklonil hlavu na stranu, jak to dělával, když byl zmatený, a čekal na vysvětlení – Bill tohle gesto už dávno pochopil. „Chci říct… že bych to raději měl za sebou, protože mě stejně budeš muset zabít.“
Tom se opřel loktem o opěrku sedačky a podepřel si hlavu tak, že si ukazováček a prostředníček položil na tvář a palec pod bradu. „Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by si tolik přál zemřít,“ poznamenal zjevně pobaveně.
„Já nechci umřít,“ opáčil Bill. „Ale protože se to stejně stane, tak… ať se to stane hned.“
Tom rychle zvážněl. „Ne.“
Bill na něj hleděl s výrazem někde mezi zoufalstvím a prosbou. „Ale proč?“
„Protože není ten správný čas.“
„Nebuď směšný!“ Vykřikl Bill a zvýšil hlas. „Co tím myslíš? Jaký je správný čas na zabíjení lidí? Můj život byl skoro u konce tolikrát, že už to ani nepočítám! Mám toho dost, chci žít, ale protože mi to zřejmě není přáno, skončíme to hned!“
„Ne.“
„Prosím…“
Tom mírně ztuhl. Byla to stejná slova, která Bill říkal ze spánku, a teď ho bez určitého důvodu znepokojovala. „Zdálo se ti včera o mně?“
Bill se zamračil a přemýšlel, jestli to není jen záminka, aby změnil téma. Přesto ho zajímalo, na co rasta naráží. „Co?“
„Včera jsi mluvil ze spaní.“
Billovi se rozšířily oči. „Ty…!“ To mu stačilo, aby pochopil, že narušil jeho soukromí! Ten chlap byl neustále na obtíž!
„Nechtěl jsem, abys byl…“
„… naštvaný na tebe? Měl jsem na to plné právo!“
„Nechtěl jsem to udělat.“
„To je všechno, co umíš říct!“ Rozčílil se Bill a vstal z pohovky. „Nechtěl jsi to udělat, nechtěl jsem to udělat! Ale udělal jsi to, Tome!“ Dredatý muž si všiml, že se mu zaleskly oči z toho rozčílení. „Zabíjíš lidi, zvířata a kdoví koho ještě a já už toho mám dost! Nech mě na pokoji, nebo mě odveď, ale hlavně zmiz!“ A s tím se pokusil proběhnout kolem něj a zamknout se v pokoji, ale Tom ho nečekaně chytil za zápěstí a zastavil ho. Jeho kůže byla teplá a měkká a prsty, které mu obepínaly zápěstí, byly mírně drsné, snad mozolnaté. Pro jednou si myslel, že ta ruka patří Tomovi, a ne Thomasovi. Podíval na něj zraněně a překvapeně, protože rasta na něj nehleděl svýma obvyklýma ledovýma očima. Bill je nedokázal plně definovat, a když ho požádal, aby se znovu posadil, udělal to bez odmlouvání.
„Tiskl jsi mi ruku, když jsi spal,“ řekl pomalu Tom, aniž by přerušil oční kontakt. Bill si odfrkl.
„No… rozhodně jsem to udělat nechtěl,“ obhájil se a odvrátil pohled. Nedokázal čelit tomu Tomovu.
„To samé jsi říkal, když jsi spal,“ pokračoval Tom a ignoroval černovláskovo nepohodlí. „Tak mě napadlo, jestli se ti nezdálo o mně,“ odmlčel se. „Možná o chvíli, kdy tě odvedu pryč,“ spekuloval.
Bill na okamžik zadržel dech, a pak se nervózně zasmál. „Jsi úplně vedle.“
„Opravdu?“ Zněl poněkud překvapeně.
„Jo, nebyl bych tak ubohý, abych tě prosil, abys mě ušetřil. Podívej se na mě, prosil jsem tě, abys mě zabil!“
Tom souhlasil, že má pravdu.
„Já… šlo o něco jiného.“
„Potřebuješ někoho, o koho se můžeš opřít,“ poznamenal Tom. „Jinak bys mě takhle nedržel.“
Bill se mírně začervenal a hrál si s rukama ve svém klíně. „N-ne… Jsem v pořádku.“
„Oh ano, opravdu jsi,“ odsekl Tom a mírně se ušklíbl. „Máš jen zemřít.“
„Chci říct,“ odpověděl Bill okamžitě a zaťal zuby. „Že nikoho nepotřebuji. Byla to jen… špatná vzpomínka.“
Tom mlčel a černovláska to nějak pobízelo k tomu, aby pokračoval. „Byl jsem si velmi blízký s… dědečkem. A den, kdy zemřel, byl nejhorším dnem mého života. Byl to jediný člověk, který ve mně opravdu věřil a vážil si mě takového, jaký jsem, aniž by se mě snažil změnit, jako to dělali moji rodiče. A… stále mi moc chybí. Někdy se mi o něm zdá a já se snažím, aby neodešel, to je celé.“ Podíval se na dredaře, zjistil, že ho to zajímá a poslouchá, co mu říká. „Hádám, že vůbec nevíš, o kom mluvím. Bude nejspíše jen jedním z mnoha, o které ses postaral.“
„Ano,“ přiznal Tom. „Ale to neznamená, že mě to nezajímá.“
Billa jeho odpověď překvapila a v žaludku ucítil něco zvláštního. Dokonce by řekl, že to bylo i příjemné. Neodvážil se dodat nic dalšího a zíral na své ruce, dokud Tom nepromluvil.
„Jaký byl?“
Černovlásek se usmál, aniž by vzhlédl. „Oh, on… on byl prostě… úžasný. Byl ke mně velmi milý, chápavý… byl ramenem, na kterém jsem plakal. Vždycky jsem za ním chodil, když se mi něco nepodařilo. Žil jsem víc s dědečkem než s rodiči.“ Ušklíbl se. „Oni mi nikdy nerozuměli.“
Tom se mírně naklonil dopředu. Billův příběh ho vůbec nenudil; pomáhal mu pochopit mnoho věcí, zejména o lidech, a hlavně o Billovi. A cítil touhu po vědění, zejména o těch druhých.
„Já… nenašel jsem nikoho, kdo by mi naslouchal tak jako on,“ uzavřel Bill a snažil se, aby se mu hlas netřásl. Některé vzpomínky byly příliš bolestivé. Doufal, že až zemře, možná se mu podaří najít svého dědečka.
A možná taky Thomase.
Tom se zvedl ze židle a zády k němu zamířil do svého pokoje. Cítil, jak mu v krku uvízla tři slova, a věděl, že je musí říct nahlas, i když to bylo neobvyklé, zvláštní a možná kontraproduktivní.
Udělal to.
„Já ti naslouchám.“
Bill prudce zvedl hlavu a zíral na jeho záda širokýma očima. Takovou větu by od Toma nikdy nečekal. Nakonec vstal i on a šel do kuchyně připravit večeři. Jelikož se mu začaly ruce nekontrolovatelně třást, trvalo mu dvakrát takovou dobu vytáhnout hrnec ze skříňky.
V okamžiku byla myšlenka na Thomase odsunuta do koutu jeho mysli.
***
Bill dlouho přemýšlel o Tomových slovech. Možná až příliš dlouho. Rasta ho vždy poslouchal – kdo ví proč – a víceméně ho zajímalo všechno, co říkal. Výjimkou, kdy nesouhlasil s tím, aby ho poslouchal, bylo, když se na něj zlobil. Tom zjevně nesnesl, aby na něj byl někdo takhle naštvaný- možná si myslel, že je jediný, kdo má tohle „privilegium.“
Ať už to bylo jakkoli, souhlasil s tím, že Tom ho poslouchá. A poslouchal vážně hodně. Jen nevěděl, jestli je to vlastně dobře. Co když je to jen něco jako ´Poslouchám tě, protože je mi tě líto, jelikož brzo zemřeš??´ Nebo něco jako ´Poslouchám tě, abych tvá slova mohl použít na tvůj náhrobek??´
Ne, ani náhodou. Pochyboval o tom, že až ho odvede na onen svět, nebude se obtěžovat s jeho pohřbem. Takže byla jen jedna možnost: Tom ho poslouchá, protože ho to opravdu zajímá. A to bylo přinejmenším absurdní.
Zrovna když přemýšlel nad posledními slovy, zazvonil zvonek u dveří. Vědom si toho, co se stalo, když minule poslal Toma otevřít dveře – přišel o peníze za celodenní směnu – se přinutil vstát z postele a jít otevřít sám. Když se ve dveřích objevil velký obličej opáleného blonďáka, Bill lehce zavrávoral. Rozhodně byl jedním z posledních lidí, které by na prahu svého bytu čekal.
„A-Andreasi…?“
„Bille! Kamarááááde!“ Vykřikl ten, který ho obešel a vstoupil, aniž by ho někdo pozval. Bill ho sledoval a nevěděl, jaký postoj k němu má zaujmout, a zavřel dveře. Blonďatý chlapec se rozhlédl kolem sebe, ruce si položil na boky a dlouze hvízdl. „No, nevedeš si špatně.“
Černovlásek stál vedle něj a rozhlížel se po obývacím pokoji. „… Řekněme, že přežívám…“
„Koukám, koukám,“ poznamenal a šibalsky se usmál. „Dlouho jsme se neviděli, jak se máš?“
Bill si pomyslel, že už se opravdu dlouho neviděli, a zajímalo ho, co Andy vlastně chce, protože už sám usoudil, že si špatně nevede.
„Jak jsi řekl, nestěžuju si,“ zdůraznil.
„Myslel jsem… v tom smyslu,“ upřesnil blonďák a zdálo se, že se trochu stydí dotknout se tohoto tématu.
„Aha,“ pomyslel si Bill překvapeně. „No, co se toho týče… pořád stejné. Nic nového.“
„Ano, je tu něco nového. Víš, Andy, za těmi dveřmi na konci chodby je zamčená Smrt a já se chystám zemřít. Vůbec se mi nevede špatně, vidíš?“
„Chápu,“ na chvíli se Andreasovi podařilo nasadit upřímně lítostivý výraz a položil černovláskovi ruku na rameno. „Nevzdávej to, OK? Nikdy nevíš, nikdy není pozdě.“
Bill se přinutil k úsměvu a pomyslel si, že už pozdě je. „Co tě sem přivádí?“ Přešel rovnou k hlavnímu tématu a doufal, že Andreasova návštěva je jen náhodná. Blonďák se na něj zářivě usmál a Bill vycítil potíže.
„Jak asi víš, brzy mi bude jednadvacet,“ začal očividně nadšený tou věcí.
„Absolutně jsem to netušil, ale OK,“ pomyslel si Bill. „Takže?“
„No, protože jsme spolu na střední zažili nějaké hezké věci – a já nezapomínám na dobré přátele – napadlo mě, jestli bys nechtěl přijít na večírek, který pořádám.“
Bill zkřížil ruce na hrudi a nervózně si vsál ret do úst. Andreas nebyl tím, koho by nazval dobrým přítelem – a bohužel nemohl říct, že nějakého opravdového měl. Na střední škole patřil do party flákačů, která zahrnovala i blonďáka, a tak se seznámili. Bill se přidal jen proto, že se snažil někam zapadnout, a skutečně se s pár lidmi seznámil, ale všichni byli lehkovážní a povrchní. Moc se mu to nelíbilo, ale aspoň nebyl sám. Mohl s jistotou říct, že Andreas byl ten, s kým se „sblížil“ nejvíc, a nějakou dobu po něm blonďák nejspíš i jel.
Bill se podíval na Andrease a uvědomil si, že se vůbec nezměnil: byl si jistý, že uspořádá mega párty v domě svých rodičů – ve velké vile s bazénem, která byla jeho pýchou a radostí po všech pět let střední školy. Černovláskovi se nikdy tyto přepychové věci moc nelíbily, a ještě méně se mu líbilo být uprostřed desítek lidí, které vůbec neznal. Možná by bylo lepší, kdyby odmítl.
„Andreasi, podívej…“
„Ale no tak,“ přerušil ho okamžitě blonďák. „Neberu ne jako odpověď! Jak je to dlouho, co sis dopřál pořádnou zábavu?“
Bill zavrtěl hlavou. Nepamatoval si, že by se někdy na večírcích bavil. „Nemůžu… mám návštěvu a nechce se mi…“
„Skvělé!“ Vykřikl a tleskal jako dítě. „Vezmi ho se sebou, to není žádný problém!“
„Pro mě je to problém,“ pomyslel si Bill a podíval se na dveře, za kterými Tom spal nebo dělal bůhvíco. Nebyl si jistý, jestli přivést takového člověka mezi tolik divokých idiotů byl dobrý nápad.
„Tak co?“ Naléhal Andreas s nadějí.
Černovlásek se na něj podíval a neměl chuť mu kazit sny o slávě. „… Dobře,“ souhlasil nakonec.
Andreas trochu poskočil. „Jo! Sobota v devět. Cestu znáš!“ A s tím zmizel ze dveří, než se Bill stačil rozloučit. Tohle byla další z jeho zvláštností.
Bill si povzdechl a rozhodl se jít zaklepat na Toma a přemýšlel, jak mu vysvětlit, že půjdou na večírek.
***
Bill nervózně přenášel váhu z jedné nohy na druhou. Právě zazvonil u Reidova domu a zvuk zvonku se rozléhal po celém dvoře. Jednu ruku si položil na bok, pak ji sundal, rozkročil se a hledal stabilitu na obou chodidlech, pak ustoupil a stál s nohama u sebe ztuhlý jako ryba. Nakonec si odfrkl a uvolnil ramena, zmatený a rozrušený. Opravdu nevěděl, jaký postoj zvolit, až se objeví Andreas. Už dlouho nebyl na žádném večírku nebo jiné akci a z dnešního večera měl špatný pocit.
Tom stál vedle něj, pěkně narovnaný. Pro tuto příležitost se Bill rozhodl vyhodit sto euro, aby mu koupil nějaké oblečení, a tak měl ten večer na sobě světlé džíny a bílé tričko velikosti XXL s barevným nápisem na přední straně. Čepice byla sladěna do stejné barvy jako tričko a byla dokonale posazená na černé čelence. Rasta musel uznat, že se mu tohle oblečení líbí, ale ten večer ho víc zajímal vzhled černovláska.
Na večírek si Bill vzal černé kožené džíny, velmi těsné, na stehnech mírně roztrhané a zastrčené do dvou černých vysokých bot, které nebyly skoro vůbec zavázané. Obojí, boty i džíny, měly na jedné straně zavěšené kovové řetízky, takže to celé vypadalo mnohem stylověji. Tričko bylo také černé a také tak těsné a rozhodně neponechávalo žádný prostor pro představivost, ačkoli na Billově hrudi nebylo kromě neuvěřitelné štíhlosti nic, co by mělo být nějak nápadné. Kolem krku měl kožený obojek s kovovou lebkou na přední straně a pár náhrdelníků s velkými gotickými přívěsky, které mu sahaly až na břicho. Také jeho ruce byly plné prstenů a náramků. A konečně líčení: Bill si ten večer dal opravdu záležet, obkroužil si oči černou tužkou a na víčka si nanesl třpytivé oční stíny, ale nevypadalo to vůbec špatně. Vše doplnil lesk na rty a kilo make-upu, který měl zakrýt neexistující nedokonalosti. Jeho vlasy zůstaly rovné a vypadaly docela měkce a vyzývaly k pohlazení.
Toma zarazilo, že ho tato myšlenka napadla už po několikáté, než přesvědčil sám sebe, že je to stále jen bezmezná zvědavost týkající se všeho, co souvisí s lidmi. Toho večera však Rasta začal chápat pojem „krása“; Bill byl toho živým důkazem. Ještě jednou si pogratuloval, že si vybral právě jeho, a zapomněl, že tu není proto, aby se zabýval povrchním věci, jako je vnější krása.
„Ahoj!“ Vykřikl Andreas šťastně, jakmile otevřel dveře. „Právě včas! Večírek začíná!“
„A-Ahoj,“ pozdravil ho Bill nesměle a snažil se ignorovat způsob, jakým na něj Andreas zíral od hlavy až k patě. Tomovi to neuniklo a zkřížil ruce na prsou. Snažil se přijít na to, proč ho ten blonďatý kluk hltá očima.
Jakmile vstoupili dovnitř, zasáhl je ohlušující zvuk hudby vycházející z haly a hlasitý hovor hostů.
„Andreasi, kolik lidí jsi pozval…?“ Zeptal se černovlásek a ztuhl ve dveřích. Blonďák pokrčil rameny a spokojeně se usmál. „Jednadvacet ti je jen jednou,“ ospravedlňoval se.
„Ani kdybys byl…“
„No, ode dneška jsem, ve všech státech na Zemi!“ Vykřikl blonďák a povytáhl obočí s výrazem člověka, který to ví nejlíp. „Mohl bych se opít kdekoli!“
Bill věděl, že k tomuhle to směřuje, a rezignovaně zavrtěl hlavou. „Tady…“ začal a natáhl ruku, ve které držel sáček, „… mám pro tebe… tohle… doufám, že se ti to bude líbit.“
Andreasovi zajiskřily oči, když dychtivě popadl sáček a otevřel balíček uvnitř.
„Nemůžu tomu uvěřit, DVD ‚Tomb Raider‘! Nikde jsem ho nemohl sehnat, jak jsi to udělal?“ Vykřikl Andreas samolibě a slintal nad fotkou Angeliny na obalu DVD.
Bill sklonil hlavu mezi ramena a mile se usmál. „Znám ta správná místa…“ odpověděl jednoduše a zadíval se na své boty.
Tom pátral v paměti po tom, co se naučil, až našel to správné přídavné jméno, které černovláska v tu chvíli charakterizovalo: něžný. Bill byl něžný.
„Díky, Bille.“
„Všechno nejlepší k narozeninám, Andy,“ odpověděl černovlásek. Pak si náhle vzpomněl, že je s nimi Tom. „Ach, to je… ten host, o kterém jsem ti říkal. Tome, tohle je Andreas, jeden z mých nejlepších přátel,“ řekl to výhradně proto, aby blonďáka nezklamal.
Andreas se skutečně hrdě usmál a natáhl ruku. „Rád tě poznávám, Tome.“
Rasta mu potřásl rukou, ne příliš nadšeně. „Já tebe taky.“
Andreasův úsměv téměř okamžitě zmizel z jeho tváře, když viděl výraz Tomovy lhostejnosti, a blonďák se rozhodl, že se mu rasta ani trochu nelíbí.
„Tak pojďte, párty je tudy,“ Pokynul jim rukou a vedl je tím směrem.
Bill se zmateně rozhlédl, když vstoupili do salónku plného hostů, z nichž polovinu vůbec neznal. Uvědomil si, že stráví večer na pohovce a bude pít vodu nebo džus. Ne, že by to bylo něco nového. Zamířil rovnou na první volné místo, které uviděl, a jakmile se posadil, uviděl, že Tom ho dokonale napodobil a sedl si vedle něj.
Usmál se. Možná tentokrát opravdu nebude sám.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
