autor: Nephilim
My eyes are on you
And you see that I can’t stop shaking
I won’t step back but I’ll look down to hide from your eyes
’cause what I feel is so sweet
and I’m scared that even my own breath
could burst it if it were a bubble
And I’d better dream if I have to struggle
[Dancing – Elisa]
Mé oči se upírají na tebe
A vidíš, že se nemůžu přestat třást.
Neudělám krok zpět, ale podívám se dolů, abych se skryl před tvýma očima,
protože to, co cítím, je tak sladké
a bojím se toho, že můj dech
by to mohl prasknout, kdyby to byla bublina.
A já raději budu snít, i když bych měl bojovat
Tom soustředěně pozoroval kruhy, které vznikly nárazem kamínku do hladiny vody. Bylo fascinující, jak se tvořila dokonale kulatá kola, která se zvětšovala a zvětšovala, jak se vzdalovala od místa, kde se malý kamínek potopil. Voda byla v tu chvíli tmavá a vypadalo to, že by mohla pohltit cokoli. Rasta se zachvěl v důsledku nové lidské emoce: strachu. Všichni lidé se jistě báli toho, co neznali, a hlubiny moře byly jednou z těch věcí. Bylo to přinejmenším úžasné. Tom s potěšením přivítal vzrušení, uložil si další emoce, a pak se podíval na štíhlou postavu černovláska, který stál vedle něj.
Bill hodil další oblázek a díval se do moře ze skály, na kterou vylezl. Rasta seděl na té stejné skále. Dokázal odhadnout, proč Bill zamířil až sem přes celý přístav. Určitě myslel na Thomase a rasta nedokázal pochopit, jak moc byla jeho přítomnost v těle tolik podobnému tomu chlapci pro Billa důležitá. Možná bylo trochu pozdě o tom přemýšlet po tom všem, co udělal.
Tom uvažoval, jaký vztah mezi Billem a Thomasem byl, protože černovlásek na něj očividně nedokázal přestat myslet. Nebyl si jistý, jestli se mu to líbí. Když Bill myslel na Thomase, jeho pohled se někam ztrácel a Tom pochopil, že přinejmenším svými myšlenkami byl od tohoto světa téměř tak vzdálený, jako bude po své smrti.
Ani to se mu nelíbilo.
Černovlásek postoupil a položil jednu nohu na kámen, na kterém už stál. Postupoval dál, až se ocitl na poslední řadě balvanů. Pod ním jen temné moře. Nebezpečně se tyčil nad vodou a bez dobré rovnováhy a dobrých gumových bot by člověk snadno uklouzl. A spadl by…
… dolů…
Bill se podíval na téměř černé moře, na to moře, které Thomase připravilo o život, nebo alespoň o duši. Neotočil se, aby se na Toma podíval, protože na to nebyla vhodná chvíle. Nechtěl vidět jeho tělo, protože myslel na duši, která v něm přebývala. Nikdy předtím si Bill nemyslel, že duše skutečně existují. Vždycky věřil, že jsou to abstraktní věci, které se vám kněží snaží vštípit, protože to je správné, ne protože je to pravda. Místo toho teď doufal, že existují. Vzhlédl k nebi. Pokud ano, Thomas byl někde tam nahoře a jednou ho zase uvidí. Velmi brzy, soudě podle Tomovy přítomnosti. Zjistil, že ho ta myšlenka zatraceně uklidňuje, i když mu v hrudi způsobovala bolest, kterou nedokázal definovat. Vrátil pohled k temnému moři. Uviděl svůj odraz ve vodě a podvědomě se ještě víc nahnul, skoro jako by čekal, až se jeho tvář a odraz spojí v jedno. A když se to stane, on konečně…
„Přestaň.“
Dvě silné paže ho objaly kolem pasu a stáhly ho zpět. Bill začal znovu dýchat – ani si neuvědomil, že zadržuje dech – a srdce mu začalo naléhavě bušit. Zaklonil hlavu a zjistil, že ji opírá o Tomovo rameno, který ho pevně držel a nehodlal ho pustit. Zíral do jeho tmavých očí a stažené čelisti a uvědomil si, že je rozzlobený.
„Neudělal bych to,“ rychle se zkoušel obhájit mírně roztřeseným hlasem, i když si tím nebyl tak úplně jistý. Tom povolil sevření kolem jeho pasu, ale vsunul mu ruku pod kolena a zvedl ho. Bill vypískl a chvíli se vzpíral, než se ze strachu, že spadne, pevně chytil jeho velkých ramen. Tom slezl ze skály, položil Billa na zem a dál se na něj zamračeně díval.
„Není tvůj čas, Bille,“ řekl suše.
„Tome, ne… nechtěl jsem skočit.“
„Ano, chtěl.“
Bill zavrtěl hlavou a objal si rukama trup. Celý se třásl a vyhýbal se rastovu pronikavému pohledu. „N-ne…“
V tu chvíli se zvedl ledový vítr a on se znovu zachvěl. Moře se rychle rozbouřilo. Tom na chvíli zavřel oči a vychutnával si vítr na své kůži, pak je zase otevřel a sundal si bundu. Podal ji Billovi pravou rukou, ale zároveň k němu natáhl i levou. Bill s vděčností a překvapením přijal bundu, protože měl na sobě jen světle modrou mikinu a byla mu zima. Oblékl si bundu a podíval se zpět na rastovu nataženou ruku. Nerozuměl tomu.
„Bude lepší, když půjdeme domů,“ rozhodl rasta a rozevřel prsty na rukou.
Když to Bill pochopil, srdce se mu rozbušilo. Váhavě chytl Tomovu ruku a zjistil, že se mu třesou prsty. Rasta sevřel své prsty kolem černovláskových a držel je, dokud nepřekročili práh bytu. Bill si je pak přitiskl na tvář a ucítil, jak jsou příjemně teplé.
***
„Thomasi!“
Bylo to absurdní.
Chlapec s dlouhými dredy se k němu otočil a potvrdil to, v co se Bill odvážil jen doufat. Nezdálo se, že by ho hned poznal, ale černovlásek se k němu pomalu přiblížil, oči měl doširoka otevřené a ruku na hrudi. „Já… já jsem Bill…“
Jeho pohled se změnil a Bill s radostí pochopil, že ho poznal.
„Bille…“ zopakoval jemně a popošel blíž. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím…“
Billovi bylo do pláče. „Mo-mohl bych říct totéž.“
Rasta se usmál, vzal jednu jeho ruku a sevřel ji ve své. „Jsem… šťastný…“
Bill přikývl a kousl se do rtu. „Já taky…“
Proč tedy cítil, že to není tak docela pravda? Ale měla být. Thomas tam byl, a konečně mohli prožít tu story, která skončila dřív, než začala. Přesto… Bill si nebyl jistý, co dělá. Byl rád, že tam Thomas je, ale měl pocit, že mu něco chybí.
Nebo někdo.
„Bille?“ Zavolal na něj Thomas, který si zjevně všiml jeho výrazu. „Co se děje?“
„Nic!“ Rychle odpověděl černovlásek. „Já jsem jen… tak rád, že jsi tady…“
Rasta se usmál. „Ten den v kavárně… bylo mi báječně…“
Bill sklopil zrak a pokusil se usmát, cítil se rozrušený. Thomas mu říkal přesně to, co chtěl slyšet, přesto nemohl být tak šťastný, jak by měl být. Jako by se nad nimi vznášel černý stín. Billovi něco chybělo. Thomasův výraz se změnil. Úsměv mu zmizel a rysy mu ztuhly.
Bill vzhlédl a zjistil, že na něj zírají dvě chladné oči. Zachvěl se.
„T-Thomasi…?“
„Ne.“
Billovi se rozšířily oči. Vzduch se náhle ochladil.
„… Tome…?“
Rasta přikývl: „Přece jen jsi myslel na mě.“
„To není pravda!“ Vyštěkl Bill rozzlobeně, spíše proto, aby s ním nemusel souhlasit než cokoli jiného. Byla to pravda, nemyslel na Thomase tak, jak by měl. Možná to byl Tom, koho chtěl vidět, a ne Thomas.
„Víš, že to tak je.“
„N-ne…“
Tom zvedl ruku k jeho obličeji a dvěma prsty ho chytil za bradu. „Myslel jsi na mě…“ zašeptal rozhodně a upřeně na něj hleděl. Bill se ztratil v těch ledových očích, z kterých mu navzdory všemu přeběhl mráz po zádech.
„N…“
Než si to uvědomil, už ho líbal. A zjistil, že je to úžasné. Viděl Tomova zavřená víčka tak blízko svých a nechal ho. Objal ho a zoufale mu polibek opětoval, jako by už dlouho netoužil po ničem jiném. A možná to tak bylo.
„… Tome…“ vzdychl. „… Tome…“ šeptal dál slabým hlasem v pauzách mezi polibky a nechal se objímat těmi silnými pažemi. Navzdory všemu se cítil chráněný. Tak moc, že se nechal rastou chytit za zadek, zvednout a přitlačit ke zdi, které si Bill předtím nevšiml.
Zadržel dech. Chtěl to udělat?
Srdce mu divoce bušilo, když Tomovy ruce dychtivě zkoumaly jeho tělo.
Rozhodl se, že mu pod triko také strčí ruce a začal mu ho nadzvedávat.
Ano, chystali se to udělat… Chystal se mu odevzdat, protože to tak moc chtěl…
Bill se prudce posadil a v hrdle mu uvízl výkřik. Ztěžka oddechoval a chvíli mu trvalo, než zjistil, že je ve svém pokoji. Cítil, jak mu z čela stéká pot, a v rozkroku ho nepříjemně bolelo.
„… do prdele.“
Nemohl uvěřit, že se to skutečně stalo. Jak mohl o Tomovi snít?! Ještě v takové situaci!
„Dobře, jen jsem měl příliš dlouho absťák. Jo, to bude ono.“ Řekl si a svalil se zpátky na matraci. Pod přikrývkou se objevila mírná vyboulenina v podobě jeho erekce. „Kurva.“
Už dlouho se mu nepostavil. Jeho život byl tak nudný a prázdný, že nebylo moc důvodů, aby se to stalo. Rozhodl se, že čekat, až to přejde samo, by bylo příliš bolestivé, a tak nechal jednu ruku proti své vůli sklouznout pod peřinu. Snažil se být zticha, ale po několika vteřinách se mu vybavil Tomův obličej a ze rtů mu vyklouzlo první zasténání.
***
Bill už poněkolikáté přemýšlel, co to dělá, když našel dost odvahy, aby vzal za kliku. Potichu vklouzl do místnosti a s úlevou si všiml, že není zcela ponořená do tmy. Chtěl se vyhnout tomu, aby zakopl o cokoli, co leželo na podlaze, a vzbudil ho.
Podíval se na postel.
Napůl očekával, že Tom bude spát s rukama zkříženýma na hrudi jako upír nebo tak něco, ale rasta vypadal úplně jako člověk. Ležel na břiše, jednu ruku měl pod polštářem a druhou volně na matraci. Peřina ho zakrývala sotva do pasu – i když tu a tam byly vidět kousky nohou a chodidla trčela z postele, a na sobě měl jen boxerky. Dredy byly rozpuštěné a rozházené po polštáři.
Bill se lehce začervenal a cítil se provinile, že ho takhle špehuje. Nevěděl, proč se tam rozhodl jít, ale když už tam byl…
Přešel k posteli a posadil se na ni. Tomova tvář byla uvolněná a rty měl mírně pootevřené. Ozařoval je teplý sluneční paprsek, který sem pronikavě svítil. Bill se usmál. Vypadal tak roztomile. Nemohl si pomoct, natáhl ruku a opatrně se dotkl jeho tváře. Byla příjemně teplá, až se zachvěl. Tohle bylo špatné, neměl tam být a dělat takové věci.
„Bože, nevím, co to se mnou je…“ zamumlal a unaveně si přejel rukou po čele. Podíval se znovu na Toma a mírně našpulil rty. Ten kluk ho mátl tak moc, jako ho nikdy nikdo nemátl. A ani to nebylo dobré, protože nebyl… člověk. „Tome… proč mě takhle mateš…? Je tohle taky součást dohody? Nebo máš nachystaný nějaký plán…? Potřebuju to vědět…“ zeptal se ho tiše, protože dobře věděl, že ho neslyší.
Vstal, přešel k oknu a nahlédl do malé škvíry mezi žaluziemi. Kdo ví, kolik času mu zbývalo – Tom o tom nikdy neřekl ani slovo a rozčiloval se, pokud Bill zavedl na toto téma řeč. Možná to tak bylo lepší, protože odpočítávání dnů by ho dost tížilo a bránilo by mu v klidném životě – i když mu jeho život nepřipadal moc vyrovnaný. Ve skutečnosti, od chvíle, kdy tam byl Tom, to mohl docela dobře vidět – ironie osudu.
Povzdechl si. Nevěděl, jestli to má považovat za problém, nebo ne. Vrátil se k posteli a znovu se posadil vedle dredaře. Jemně ho pohladil po hlavě, nyní cítil to emocionální spojení.
„Tome… zamiloval se někdy někdo do Smrti?“
***
Bill musel uznat, že po vstupu do fáze uvědomění se mu věci zdály o něco jasnější. Vždycky ho například zajímalo, co to bylo za chvění, které mu Tom způsoboval, když na něj mluvil, nebo se na něj dokonce jen díval – vždycky si myslel, že je to tím, že je Smrt, ale teď si uvědomil, že to tak není. Alespoň ne v poslední době.
„Tome,“ zamumlal Bill s plnou pusou cereálií. Mlčel, dokud neupoutal pozornost rasty, který zvedl oči od misky a podíval se na něj. „Ale… pokud jsi tady, proč lidé stále umírají?“
Rasta odložil lžíci a zamračil se. „Nechápu.“
Bill se poškrábal na tváři a doufal, že právě nevypustil z úst nesmysl. „Nejsi… tam, kde bys být měl, a neděláš svou ‚práci‘, že? Takže by lidé neměli umírat.“
Tom se usmál tak, že si Bill připadal jako naprostý idiot. A cítil se ještě hůř, když si uvědomil, že ten pocit pro něj není nový.
„Bille, moje práce není jako ta tvoje. Nejsem zaměstnanec ani nic podobného,“ vysvětlil a použil jedno z naučených slov.
„… oh…“ zamumlal Bill a mírně se začervenal. „… Takže?“
„Takže nemusím být na jednom místě, abych mohl dělat to, co musím.“
„… Oh,“ zopakoval Bill, ještě více zahanbeně. Sklonil hlavu k mléku. „Na okamžik jsem doufal, že už nezabíjíš…“
Tom se natáhl přes stůl a dvěma prsty ho chytil za bradu. To gesto Billovi připomnělo sen a donutilo ho zrudnout jako zralá paprika. „Ó Bože, co to jen dělá?“ Pomyslel si hloupě.
„Bille,“ řekl Tom a vážně se mu zadíval do očí. Černovlásek v těch jeho zachytil záblesk, kterému nerozuměl. „Toužíš po věčném životě celého lidstva, ale opravdu máš představu, co by to znamenalo?“
Černovlásek polkl. Teď dokázal myslet jen na jednu věc. „Konec utrpení…“
Rasta zavrtěl hlavou a pustil jeho tvář. Věděl, že to, co se chystá říct, bude znít divně, ale chtěl Billa přimět, aby si uvědomil, jak špatné je jeho uvažování.
„Když není smrt, není ani život. A naopak, samozřejmě.“
Billovi se rozšířily oči. „Co to říkáš?“
„Přemýšlej o tom,“ řekl Tom. „Kdybys mohl žít věčně s vědomím, že smrt neexistuje, co bys dělal?“
Bill otevřel ústa, aby odpověděl, ale rychle je zase zavřel. Co by dělal s nekonečným životem? Pravděpodobně by všechno odkládal na další den v domnění, že má spoustu času, a nakonec by trávil dny naprostým nicneděláním a čekal by na něco, co by trochu oživilo jeho monotónní život. Už by se ničeho nebál, a potom by už necítil silné emoce – například by necítil, jak mu v žilách koluje adrenalin, když dělá něco extrémního. Už by nikdy nedokázal využít ten okamžik, vždy by čekal na něco, co by nejspíše ani nikdy nepřišlo. Prostě by čekal. Každý okamžik by byl bezvýznamný, protože dříve nebo později by jistě přišel další podobný.
„Jen bych… strávil veškerý čas…“ nechal větu nedokončenou. Z tohoto pohledu se věčný život nezdál až tak lákavý. Nemít co ztratit, ale ani co získat. Nemít za co bojovat, protože by to bylo k ničemu.
Tom přikývl. „Nevím, jak moc si to vy lidé uvědomujete, ale život je vzácný a jedinečný právě proto, že není věčný. Neexistuji jen proto, abych hrál roli temného, zlého stvoření, které bere vaše milované.“
Bill na Toma vyvalil oči a pochopil. Nikdy o něm neuvažoval jako o dobrém stvoření, ale jeho úkol byl koneckonců stejně zásadní jako úkol těch, kteří stvořili život. Aby člověk pochopil, musel nad rámec zalíbení a všeobecného přesvědčení.
„Máš- máš pravdu… Ale zbývá mi tak málo času a… nevím, jak ho strávit, já… nevím, co mám dělat… mám pocit, že jsem bez východiska.“
Rasta si pevně položil ruku na jeho. „Bille.“ Černovlásek měl vytřeštěné oči a snažil se udržet Tomův pohled, jak nejlépe dokázal. „Svůj život nemusíš jen strávit… musíš ho prožít.“
***
Ten večer pršelo. Bill sledoval, jak kapky deště ladně kloužou po oknech obývacího pokoje, a vzpomněl si na slova, která mu Tom ráno řekl. Měl pravdu. Měl zatracenou pravdu a Bill cítil, jak mu puká srdce. Jak mohl být tak hloupý a myslet si, že nemůže využít čas, který mu zbývá? Nikdy opravdu nebojoval o svůj život. Vždycky to tak bylo: od malička bral, co mu bylo dáno, aniž by se na cokoli ptal. Přijal nemoc takovou, jaká byla, nikdy nepřemýšlel o tom, že by chtěl žít. Vždycky si říkal: „Až umřu, tak umřu.“ Uvědomil si, že mu na jeho životě nikdy nezáleželo. Přesto mu dědeček vždycky říkal: bojuj a nikdy se nevzdávej. To, co mu řekl, považoval za samozřejmost, ale nikdy to neudělal.
Vtiskl se do mikiny a vzdychl. Dýchl na sklo, čímž vytvořil neprůhlednou skvrnu, a kreslil na ni pomyslné čáry, dokud úplně nezmizela. Oblohu protrhl blesk a Bill se zachvěl. Tušil, že bouře tu noc bude silná a on nebude schopen spát.
„Bille?“
Černovlásek se otočil a zjistil, že se na něj dívá Tom stojící uprostřed místnosti.
„Ach, Tome…“ mnul si ruce, aby se zahřál, i když bylo zapnuté topení. „Promiň, já jen… Udělám večeři, ano?“
Tom přikývl. Ještě několik vteřin se na Billa díval, jako by chtěl zjistit, jestli se něco děje, a pak zmizel zpátky ve svém pokoji. Bill si povzdechl, zamířil do kuchyně a postavil se ke sporáku.
Po večeři se Bill posadil na gauč, aby se podíval na film, a doufal, že bouřka přejde, než půjde spát. Tom se rozhodl dělat mu společnost a usadil se vedle něj, ale dával si pozor, aby se ho nedotkl, a to ani omylem. Billovi se to nelíbilo a každou chvíli předstíral, že sahá po ovladači v naději, že se setká s Tomovou rukou, ale marně.
Rasta upíral pohled na obrazovku a vypadal velmi zaujatě, jako pokaždé, když se díval na televizi. Jeho touha po vědění ho vedla k tomu, že uvěřil všemu, co se na obrazovce objevilo.
Bill si odfrkl „Tome, nemůžeš věřit všemu, co vidíš.“
Rasta k němu otočil hlavu. „Cože?“
„Podle toho, jakým způsobem hltáš tu televizi, to vypadá, jako by to byl zdroj Absolutního vědění! Hele, tři čtvrtiny těch věcí jsou falešné. Prostě tě tím krmí, aby si pohráli s tvou hlavou.“
Zdálo se, že Tom nad svými slovy několik vteřin přemýšlí. „Ale ty filmy vypadají zajímavě.“
„Ale jsou falešné, chápeš?“
„Některé z nich jsou založeny na skutečných příbězích.“
„Ano, příběhy zmanipulované podle přání režiséra, aby se více prodávaly v kinech.“
„Faktem ale zůstává, že jsou zajímavé.“
Černovlásek obrátil oči v sloup. Byl jen naštvaný, protože Tom s ním nikdy nevyhledával fyzický kontakt, a tak se rozhodl upustit páru při obyčejné konverzaci. „Klidně se na ně dívej, ale nezapomeň, že jsou falešné.“
Rasta přesně nechápal důvod Billovy kyselosti a vrátil se ke sledování filmu. Alespoň do chvíle, než bytem zaburácel poměrně silný hrom – v tu chvíli se na něj Bill doslova vrhl, schoulil se vedle něj a přitiskl hlavu do polštáře.
Tom na něj nechápavě zíral. „Co se děje?“
Bill se zachvěl. „Já-já se bojím… ten hrom…“ zakoktal se a hlas mu tlumil polštář. „Nedělej si ze mě legraci, dobře?“
Kdyby Tom znal význam tohoto slova, možná by to udělal. Nebo možná ne, protože v každém případě měl důstojnost nadřazené bytosti, kterou musel obhájit.
Rasta vypnul televizi. „Možná bys měl jít spát,“ řekl, když vstal.
Bill zvedl hlavu a vyděšeně na něj zíral. „V téhle bouřce neusnu!“ Vykřikl téměř hystericky a odhodil polštář. Tom na něj zíral jako na blázna, ale nic neřekl. Co s tím mohl dělat? Ani přesně nechápal důvod, proč se Bill bojí.
„Dobře, tak zůstaň tady,“ řekl nakonec a znovu zapnul televizi. „Film skončil, já jdu spát.“
Bill ho sledoval, jak odchází chodbou, a najednou dostal ten nejšílenější nápad v životě. Vyskočil, rozběhl se za ním a chytil ho za lem trička. Rasta se překvapeně otočil – i když to na jeho tváři nebylo znát – a čekal na vysvětlení. Bill se pokusil promluvit, ale v tu chvíli místnost ozářil blesk a téměř okamžitě po něm se ozvalo další hlasité zahřmění. Černovlásek rozšířil oči a přitáhl si Toma za tričko blíž. „Prosím, zůstaneš se mnou dnes v noci?“
***
Tom se cítil divně, když se skutečně ocitl v Billově posteli – tentokrát však svlečený a pod peřinou. Černovlásek si oblékl napůl župan, jen aby nebyl v Tomově přítomnosti v boxerkách – zatímco Tomovi to nevadilo – a teď se nekontrolovatelně třásl po jeho boku, zády k němu.
Tom nechápal, jakou útěchu mu může poskytnout jeho pouhá přítomnost, ale nevyptával se. Rozhodl se prostě počkat, až Bill usne, a pak se vrátit do svého pokoje.
Bill se zachvěl při každém zahřmění a při každém záblesku si zacpal uši, připraven na katastrofu. Dredatý muž na tom neshledával nic hrozného.
„Už od dětství se bojím bouřek,“ vysvětlil Bill v jednu chvíli, aniž by se otočil.
„Oh,“ řekl jednoduše Tom. Nevěděl, co by k tomu víc řekl. Každopádně ani po neurčité době se Bill nepřestal třást a zůstával stočený v klubíčku a Tom stále nevěděl, co má dělat.
V záblesku geniality si vzpomněl na scénu z filmu, který minule viděl. A napadlo ho, že by to mohlo vyřešit černovláskův problém. Opatrně se přisunul k jeho zádům, až se k nim téměř přitiskl, a objal ho. Vyhnul se tomu, aby zabořil obličej do Billových černých vlasů, protože neměl v plánu dělat přesně to, co udělal ten chlap ve filmu, a stejně si nebyl úplně jistý, jestli by vůbec mohl dýchat. Cítil, jak Bill na několik vteřin zadržel dech, a pak začal dýchat normálně a přestal se třást.
Fungovalo to!
Tom se spokojeně a zcela vyčerpaně usmál a zavřel oči v naději, že brzy usne. A to se také stalo.
Bill si přiložil ruku k hrudi, kde mu srdce divoce tlouklo o hrudní koš. Nemohl uvěřit tomu, co Tom právě udělal. Co to znamenalo? Ani se nesnažil doufat, že by k němu někdo jako rasta něco cítil, i když ten poloviční dojem měl už několikrát. Snažil se nechat myšlenky, které mu nedaly spát, odejít a soustředit se jen na ten pocit bezpečí a tepla, který mu dodávaly ty dvě silné paže obtočené kolem jeho pasu.
Aniž by si to uvědomil, na bouři brzy zapomněl a usnul.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
