autor: Nephilim
My hands are searching for you
l feel you on my fingertips
This fire runs in through my being, burning
I’m not used to seeing you
I’m alive
[All around me – Flyleaf
Mé ruce tě hledají
Cítím tě na konečcích prstů
Tento oheň prochází mou bytostí, hoří
Nejsem zvyklý tě vídat
Jsem naživu
Bill se ani nedokázal podívat Tomovi do očí a občas si musel v duchu dát facku, aby přestal být tak hloupý. Rasta nevypadal, že by mu to vadilo, a pokud ano, nejspíš si myslel, že je černovlásek opravdu hloupý.
„Jedno cappuccino, prosím! Ale žádná pěna a velmi málo kávy! Vlastně možná pěna ano, ale jen trochu… vážně jen trochu! Nebo možná bude lepší jen káva bez pěny…“
Bill si vnitřně odfrkl, aby dámě středního věku před sebou hrubě neodpověděl.
„S trochou pěny a trochou kávy?“ Navrhl jemně a ulevilo se mu, když viděl, jak se rozzářila a přikývla. S povzdechem se pustil do přípravy toho zatraceného cappuccina a cítil na sobě Tomovy oči. Rasta si znovu sedl na „Thomasovu židli“, ale tentokrát mu Bill nic neřekl. S trochou štěstí by si Tom mohl myslet, že je to proto, že má hodně práce se zákazníky, a ne proto, že už necítí tu potřebu.
Rasta doslova ležel na pultu, ruce měl složené pod hlavou a očima sledoval každý Billův pohyb a každý rozhovor, který vedl se zákazníky. Bill věděl, že je to pro něj fascinující, ale musel přiznat, že ho to znervózňuje, a ne málo.
Otevřely se dveře kavárny a dovnitř vešla mladá žena, která držela za ruku malou holčičku, jež mladou ženu za sebou skoro táhla. Bill viděl, jak Rosalie odložila hadr a kráčela k nim.
„Anny! Ty moje zlatíčko!“ Zvolala a vzala holčičku do náruče. Holčička se zasmála a ženu objala. Druhá dáma, která musela být Annyina matka, se k ní naklonila a políbila ji na tvář.
„Ahoj, Rosalie.“
„Jak se máš, Janine?“ Zeptala se Rosalie a změkčila tón hlasu. „Jak to jde?“
Anny se podívala k pultu a Bill jí zamával. Ta holčička byla přinejmenším rozkošná a všichni ji milovali. Byla dcerou Rosaliina bratra a pro toho byla prostě tím nejcennějším pokladem. Anny opětovala Billův pozdrav a zářivě se usmála. Černovlásek si povzdechl, vypláchl sklenici a pomyslel si, že život je opravdu nespravedlivý. Tak malé dítě…
„Bille,“ zavolal na něj Tom a teprve tehdy si černovlásek uvědomil, že stojí před ním. Zamrkal. „Co?“
Tom kývl směrem k holčičce. „Je nemocná.“
Bill si povzdechl. Věděl to až příliš dobře. Anny už nějakou dobu trpěla leukémií a zdálo se, že léčba, kterou podstupovala, nakonec neměla příliš pozitivní výsledky. Podíval se na růžovou vlněnou čepici na dětské hlavě a ucítil bolest na hrudi. Věděl, že pod tou čepicí nezůstala ani jedna z jejích krásných blonďatých kadeří. Jeho oči se rozšířily a něco si uvědomil. Jak to Tom mohl vědět? Vlastně rasta byl nadpřirozená bytost, takže to mohl vědět… ale byl Smrt. Neznamenalo to…?
„Panebože, umírá?“ Zašeptal Bill rozrušeně a přiložil si ruku k ústům.
Rasta vrhl na malou ještě jeden pohled, a pak přesunul svůj pohled na Billa. „Ne,“ odpověděl tiše.
„Ale ty… ty můžeš vědět, kdy…?“
„Ne vždycky.“
Bill s úlevou vydechl. Pořád to bylo lepší než ´ano, zemře´. „OK…“ postavil sklenici a šel se připojit k ženám. Caroline to mohla pět minut zvládnout sama.
„Bille!“ Zavolalo šťastně dítě a natáhlo k němu ruce. Rosalie mu dovolila, aby ji vzal do náruče.
„Ahoj, princezno,“ políbil ji na tvář. „Jak jsi dneska krásná.“
Tom naklonil hlavu na stranu. Proč černovlásek takhle lhal? Ta holčička byla bledá a hubená, až příliš hubená, a čepice jí zakrývala holou hlavičku. Nebylo na ní nic krásného. Byla to nadsázka.
Anny se usmála. „Máma říkala, že mi koupí tajný deník Barbie!“
Bill předstíral překvapení. „Opravdu? Panebože, myslíš ten, který se otevírá pouze hlasovým příkazem?“
„Ano, ten!“ Vykřikla holčička a zatleskala. „Takže si to nikdo nebude moci přečíst!“
Bill se zasmál. Anny neměla moc co psát. „Proč, budeš tam snad psát něco velmi tajného?“
Anny se usmála. „To je tajemství, Bille!“ Zachichotala se a spolu s ní i černovlásek. Janine se přiblížila.
„Jen jsme se zastavili, abychom vás pozdravili, teď musíme do nemocnice.“
Bill se snažil neztratit úsměv při pohledu na holčičku. „Dobře… to je škoda. Ale uvidíme se jindy, že ano, Anny?“
Děvčátko naprosto přesvědčeně přikývlo. „Chci ti ukázat svůj tajný deník!“
„Oh a já ho chci moc vidět, určitě ho dokážu otevřít!“ Pohladil ji po hlavě a oči se mu zalily smutkem, i když na rtech mu hrál úsměv.
Tom to pochopil. Byl to jen způsob, jak předstírat, že je všechno v pořádku. Ta holčička byla velmi nemocná a nikdo by se v její přítomnosti takhle neusmíval – ledaže by to bylo trochu falešné. Byl to způsob, jak holčičku přesvědčit, že je všechno v pořádku. Zdálo se, že lidé umí velmi dobře předstírat, že se jejich svět nebortí. Vstal a vzal si z minibaru plechovku coly. Zkusil to u Billa doma a moc mu to chutnalo.
„Ahoj Anny, ahoj Janine,“ pozdravil Bill, když Rosalie holčičku ještě jednou pohladila. Jakmile vyšli ze dveří, i jí se na tváři objevil bolestný výraz. Rychle však zmizel.
„No tak, vraťme se do práce!“ Zvolala vesele a vrátila se za pult. Bill se nechal nakazit její veselostí a pokračoval tam, kde skončil.
Tom usrkával ze své plechovky a sledoval, jak tvrdě se černovlásek vrátil do práce, rozdávaje úsměvy a laskavost všem.
Možná měli problém přijmout realitu, ale musel uznat, že lidé mohou být opravdu silní.
***
„Rozhodl jsem se zkusit jednu věc.“
Tom otočil hlavu, aby se na něj podíval, a tiše žvýkal. Byli zpátky v přístavu, seděli na skalách a pozorovali, jak se vlny tříští o skály, zatímco jedli oběd. Bill se musel za chvíli opět vrátit do práce, takže neměli čas jít domů. Černovlásek s sebou zabalil nějaký oběd a Rasta si nemohl stěžovat. Mlčky čekal, jak bude Bill pokračovat.
„Rozhodl jsem se… že chci vyzkoušet nové věci.“ Rasta povytáhl obočí a Bill se zasmál. Od té doby, co Tom s Billem žil, jeho tvář se mohla pochlubit více výrazy. Svým způsobem vypadal lidštěji. „Řekl jsi mi… žijeme jen jednou a můj čas tady se chýlí ke konci. Chci se trochu bavit, než budu muset odejít.“
„Co chceš dělat?“
Bill našpulil rty, když o tom přemýšlel, a zadíval se na modrou oblohu. „Nevím… asi nějaké šílenosti. Něco, co mě nikdy nenapadlo udělat.“
Tom pokračoval v jídle a vyhnul se otázce, co přesně chce Bill dělat, protože mu černovlásek nechtěl říct nic konkrétního. „Začnu hned,“ řekl místo toho, vstal a svlékl si tričko. Tom na něj poněkud nechápavě zíral, a když viděl, jak si zul boty a skočil na další kámen, pochopil.
„Bille, tohle je nebezpečné,“ varoval ho a přestal jíst. „Je to napsáno i na té ceduli, kterou jsme viděli na začátku mola.“ Černovlásek si odfrknul a došel k poslednímu kameni. Byl tak nízko, že už měl nohy ponořené ve vodě. „Bille, mohl bys umřít,“ varoval ho Tom naposledy, i když z nějakého důvodu necítil nutkání ho zastavit jako minule.
Bill se otočil a usmál se. „Myslím… že to není problém, že?“ A potopil se.
Tom vstal, kousl si do sendviče, upřel pohled na temnou hladinu a čekal, zda se Bill znovu objeví, živý nebo mrtvý. Po několika vteřinách se ozvalo šplouchnutí a černovlásek se vynořil z vody s otevřenými ústy a snažil se nabrat co nejvíce vzduchu. Toma v tu chvíli napadlo jediné přídavné jméno: Překrásný.
Bill několikrát zakašlal a přejel si rukama po hlavě, odhrnul si z tváře úplně mokré vlasy a uhladil je dozadu. Podíval se na Toma a usmál se. „Nechceš se ke mně přidat?“
„Ne,“ odpověděl rasta rozhodně a dojedl sendvič. Vzal si další, a přitom slyšel, jak se Bill směje.
Když k němu znovu upřel pohled, černovlásek líně plaval na břiše před skalami, aniž by mířil někam dál. Jeho pohled bloudil po obloze, ale neztrácel se, jako když tam byli naposledy. Jeho myšlenky se netoulaly za Thomasem nebo neexistujícími věcmi. Stál nohama pevně na zemi a Tom cítil, jak mu v žaludku stoupá zvláštní pocit uspokojení.
***
Nakonec ho Rosalie poslala domů. Viděla ho, jak z něj napůl kape voda, když vešel do kavárny, a usoudila, že opravdu nemá cenu ho tam držet, aby děsil zákazníky. Bill se cítil poníženě a Tom naštvaně, protože strávil půl hodiny tím, že mu pomáhal se osušit a upravit, a ukázalo se, že to bylo úplně zbytečné. Přesto byl nakonec rád, že i on pocítil podráždění. I když jako pocit se mu to moc nelíbilo. Bylo to podobné, jako když na něj Bill vyjel, nebo když si tvrdošíjně zahrával s ohněm a nutil ho, aby mu vyhrožoval. Což se vlastně už dlouho nestalo. Další poněkud zvláštní věc.
„Tome, pojď sem,“ vykřikl Bill z obývacího pokoje, a vzápětí se rozesmál, když si uvědomil, že ho volá jako psa. Postavil na stolek misku s popcornem a posadil se na pohovku. Během čekání si přivlastnil dálkové ovládání. Rasta vstoupil do místnosti strnulý jako obvykle, táhl po podlaze své ošoupané džíny a poté se posadil po Billově boku.
„Koukneme se na dobrý film, ok?“ Navrhl černovlásek s úsměvem. „Vypadá to, že to je to jediné, co tu děláme,“ dodal a zasmál se.
Rasta ani nemrknul. „Baví mě to,“ vysvětlil jednoduše a zadíval se na dálkový ovladač v Billových rukou.
„Já vím, proto jsem ti to navrhl,“ odvětil tiše černovlásek, aniž by mu ze rtů zmizel úsměv. Byl to jeden z těch vzácných dnů, kdy se cítil smířený se světem a potřeboval se o tento pocit s někým podělit. Na rozdíl od doby, kdy žil sám, se o to mohl dělit alespoň s Tomem. Nebyl si jistý, jestli se rasta nechá jeho klidem nakazit, ale mohl to alespoň zkusit.
Stiskl tlačítko a pustil nějaký doják, který náhodně vybral ve skříňce s DVD. Uvelebil se v rohu pohovky, natáhl se pro hrst popcornu a přiložil si ji k ústům. Tom ho hned napodobil a s očima upřenýma na obrazovku hlasitě křupal.
Černovlásek sledoval, jak žvýká, a přemýšlel, jak bláznivé by bylo vlézt mu na klín a donutit ho k polibku. Olízl si slané rty a snažil se soustředit na něco jiného, například na film, který měl sledovat, ale šlo mu to těžko. Aniž by si to uvědomoval, dál si bral a žvýkal popcorn, zatímco na plátně ožíval obvyklý dojemný a nudný milostný příběh. Bill se však soustředil na jiný milostný příběh. Ten, který ještě ani nezačal.
„Tome,“ vydechl nakonec a zdálo se mu, že slyší svůj hlas z dálky, jako by to jméno nevyslovil on sám. Rasta na něj okamžitě obrátil veškerou pozornost a spolkl další hrst popcornu. Zůstal s pohledem upřeným do Billových očí a čekal, až Bill něco řekne, ale černovláskův hlas dále nepokračoval. Bill se pomalu ztrácel ve sladké agónii Tomových jantarových očí, a než se nadál, tlukot jeho rozbušeného srdce se zdvojnásobil. Natáhl ruku, čímž upoutal Tomovu pozornost na své nalakované nehty, a plazil se po pohovce, dokud si úplně nelehl a neopřel si hlavu o rastovy nohy. Ten na něj hleděl se zjevným zmatkem smíšeným s nechápavostí a doslova ztuhl na místě.
„Mh…“ spokojeně vydechl a pokrčil si nohy, aby mohl film sledovat i z této pozice. Rozhodně nečekal, že Tom něco udělá, stačilo mu, že držel.
„Co to děláš?“ Zeptal se rasta a snažil se znít neutrálně, i když jeho hlas měl zvláštní tón.
„Můžu?“ Zamumlal černovlásek, otočil se k jeho klínu a podíval se na něj. „Můžu… zůstat takhle?“ Zopakoval stejným tichým hlasem a tváře mu lehce zčervenaly.
Tom našpulil rty a upřeně na něj hleděl, aby zhodnotil situaci. Ucítil, jak se mu v žaludku něco teplého víří a napadlo ho, jestli to není hlad.
„Já…“
Bill překvapeně vydechl, ale ne nahlas, nechtěl, aby to Tom viděl. Bylo to poprvé, co ho slyšel a viděl váhat.
Tom se instinktivně poškrábal na tváři. „Myslím, že ano…“ souhlasil nakonec a zářivý úsměv, který Billovi rozkvetl na rtech, mu dal najevo, že to byla správná odpověď.
Černovlásek se otočil zpátky k televizi a v jedné pěsti svíral mírně drsnou látku rastových obrovských džínů.
A Tom ho nechal.
***
„Bille?“ Když už po třetí vyslovil jeho jméno, pochopil, že černovlásek už nevnímá. Tom se na pohovce nepohodlně posunul a sledoval klidnou tvář spícího chlapce na svém klíně. Co měl udělat? Probudit ho, nebo se ho pokusit přesunout a riskovat, že ho vzbudí? Položil mu ruku na rameno a lehce s ním zatřásl.
„Bille?“ Zopakoval a trochu se k němu naklonil. Viděl, jak se jeho dlouhé řasy lehce chvějí, jak se skrze pootevřené rty zhluboka nadechl. Byly růžové a vlhké a zdály se neuvěřitelně měkké. Tom se podíval na prsty, které mu položil na rameno, a posunul ruku k jeho obličeji. Ukazováčkem se jemně dotkl Billových rtů a obkreslil je. S překvapením zjistil, že jsou skutečně tak měkké, jak vypadají, pokud ne ještě měkčí.
A byly teplé.
Stáhl ruku a znovu ji položil na opěrku pohovky. Chvíli se díval na zeď před sebou, než se konečně rozhodl. Se vší jemností odsunul Billovu hlavu ze svých nohou a pomalými, klidnými pohyby vstal. Poté, co položil černovláska zpět na pohovku, se ujistil, že ho všechno to osahávání jeho obličeje neprobudilo, zvedl ho ve stylu Disneyho princezny a odnesl do jeho pokoje.
***
„Tome, jaký je posmrtný život?“
Bill tuto nešťastnou větu pronesl koncem září za slunečného a příjemně teplého dne. Čím více času ubíhalo, tím jistější si byl černovlásek svojí smrtí. Okamžiky paniky ustoupily a nahradila je opravdová zvědavost, co ho čeká.
Tom vzhlédl od talíře se špagetami a zíral na něj s pusou špinavou od omáčky. Bill se zasmál.
„Chceš slyšet verzi církve, nebo pravdu?“ Zeptal se ho rasta a pomalu si otřel rty.
Bill se zarazil. „… Myslím, že… verze budou rozdílné, že?“
Rasta přikývl a těstoviny už mu najednou nepřipadaly tak lákavé. „Řekněme, že není přesně rozdělen na peklo, očistec a nebe.“
„A jak?“
„Je to neurčité místo. Kdybych to měl definovat, nazval bych to Nic,“ vysvětlil, jako by mluvil o čase.
Bill bubnoval prsty o stůl a díval se na své ruce. „Nezdá se to být…“
Tom povytáhl obočí.
„… pěkné.“ Černovlásek si povzdechl a dokončil větu. „Takže být celý život hodný a milý je vlastně k ničemu?“
Tom zavrtěl hlavou. „Není v tom rozdíl, když jsi na druhé straně.“
„Není tam vůbec nic?“
„Je to pustina,“ odpověděl Tom, uvolnil se v křesle a zkřížil ruce na prsou v gestu tak lidském, že Bill na chvíli zapomněl, že se dívá na Smrt. Další jeho věta, ho ale rychle vrátila na zem.
„Pak jsou to duše, které si vybírají, jak stráví svou věčnost… jsou ti, kteří se poddávají zoufalství, a ti, kteří se snaží nějak bojovat, něco udělat…“
Bill přemýšlel o tom, co si vybral jeho dědeček. Zdálo se mu, že je dost bojovný na to, aby se vzdal, a určitě se pokusil bránit. Nedokázal si představit, že by strávil věčnost v slzách. „A uspějí?“
„Někdy,“ odpověděl záhadně. Pak se vrátil k jídlu, jako by chtěl dát najevo, že pro něj je celá záležitost uzavřená.
A Bill to upřímně nechtěl znovu otevírat.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
