autor: Nephilim
Now you think of saying
There’s no use in praying
Still he bows his head so he can say,
„Thank you for just one more day.“
[Supernatural – Flyleaf]
Teď přemýšlíš, co říct
Nemá smysl se modlit
Přesto skloní hlavu, aby mohl říct,
„Děkuji ti ještě za jeden den.“
„Nech mě to pochopit,“ začal Tom a oblékl si bundu.
Bill přestal poskakovat a upřel své jiskřící oči na dredaře. „Jo?“
„Patří mezi ty nové věci, které chceš vyzkoušet, i tohle bláznivé místo?“
„Jmenuje se to Lunapark, Tome,“ zasmál se Bill a okamžitě si prohlédl stánek s cukrovou vatou. „Pojď!“ Vykřikl a vyrazil ke svému cíli.
Po pěti minutách a třech eurech za cukrovou vatu později, Tom zíral na „mrak na špejli“ – jak to nazval – který držel v ruce a nevěděl, co s ním má dělat.
„Je to k jídlu, víš?“ Poukázal Bill a spolkl dalších deset gramů cukru, které na jeho pase rozhodně nebyly vidět.
„Mraky se jedí?“ Opakoval rasta v úžasu a ohromeně zíral na mrak ve své ruce.
„Je to cukrová vata,“ vysvětlil mu se smíchem černovlásek už podruhé během deseti minut.
Tom usoudil, že trocha „mraku“ ho rozhodně nezabije – jako by ho něco opravdu mohlo zabít – a ochutnal. Bill viděl, jak se mu okamžitě rozzářily oči, a uvědomil si, že právě našel další věc, po které se mohl utlouct.
„… asi ti to chutná,“ řekl pobaveně, když rasta spořádal všechnu cukrovou vatu.
Billův úsměv postupně mizel. Nechal rastu, aby si vychutnal svůj mrak, pak ho chytil za zápěstí a táhl ho za sebou. Doufal, že ten kontakt, byť nepatrný, vyvolá v Tomovi nějakou reakci, protože prsty, které držel kolem jeho zápěstí, ho pálily, a být jediný, kdo cítí takový zmatek, by bylo opravdu trapné. Pokud dredař něco cítil, rozhodně to nedal najevo. Bill přesně nevěděl, proč od Smrti očekával nějaké záblesky citů, ale Tomovo chování mu nepřímo dávalo jistou naději, že by mohl. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli mu na Tomovi záleží, Bill by nedokázal odpovědět jistým „ne“. Rasta při několika příležitostech ukázal, že mu na něm alespoň trochu záleží – nebo to předstíral, ale záleželo, a i na ty nejmenší věci Billovo srdce reagovalo zrychleným tepem.
„Kam jdeme?“ zeptal se nakonec rasta, aniž by dal najevo, že se chce ze sevření vykroutit. Bill z toho měl radost, ale vzápětí se cítil strašně hloupě. Zastavil se, zavřel oči, vzdychl a pustil Tomovo zápěstí.
„Ruské kolo,“ ukázal a zvedl ukazováček k velké atrakci.
Tom vzhlédl. „Oh,“ vydechl ne moc nadšeně.
„Chtěl jsem se projet,“ vysvětlil černovlásek. „Ty nechceš?“
Rasta pokrčil rameny, Bill se usmál a šel pro lístky.
Kolo nebylo příliš vysoké, ale byl z něj pěkný výhled. Zdálo se, že Bill nemá v úmyslu sundat ruce ze skla, zatímco Tom si to raději vychutnával z pohodlí svého sedadla.
„Je to neskutečné,“ prolomil černovlásek to tíživé ticho. Tom mu naznačil, že má jeho pozornost, jen tím, že přesunul pohled na jeho tvář. „Skoro to vypadá, jako bys mohl jednou rukou chytit celý svět,“ pokračoval Bill a zvedl ruku v gestu, že něco chytá. Město vypadalo při pohledu z výšky maličké, a zároveň v něm vyvolávalo pocit síly a smutku. Někdy si opravdu uvědomoval, jak malí a bezvýznamní lidé jsou ve srovnání se zbytkem světa a vesmíru. Odsud se zdáli být tak maličkatí a křehcí. „Nejsem si jistý, jestli jsem připravený tohle všechno opustit.“
Tomův pohled okamžitě ztvrdl a Bill cítil, jak ho pálí na kůži, takže nervózně polkl a neotočil se. Věděl, že nehraje podle pravidel hry, že tím Toma jen znervózňuje, a to bylo poslední, co chtěl, ale když sledoval oblohu zbarvenou do ruda při západu slunce, už si nebyl jistý, že se dokáže od světa odpoutat tak snadno, jak si myslel.
„Pojď sem,“ řekl Tom rozhodně a ukázal na prázdné místo vedle sebe. Billovo srdce začalo bít rychleji – měl špatný pocit, že když se k němu přiblíží, stane se něco špatného, a zároveň věděl, že nemůže říct ne. „Znáš dohodu,“ řekl Tom chladně, jakmile se černovlásek posadil.
„Ano…“ zašeptal Bill a ruce si omotal kolem horní poloviny těla. Začínala mu být zima.
„Tak už nikdy nic takového neříkej,“ varoval ho rasta. „Myslel jsem, že jsme stanovili jasná pravidla.“
„Pravidla nezahrnovala žádnou lítost,“ odsekl Bill tvrdohlavě. „Zřejmě nechci opustit tento svět.“
„Ještě před hodinou ti to bylo úplně jedno,“ upozornil ho Tom a zkřížil ruce na prsou.
„Není to lehké,“ povzdechl si černovlásek a zvedl se, aby se znovu podíval ven, když jízda skončila. „Není to lehké.“
„Nikdy jsem neřekl, že ano,“ odsekl Tom. „Když to říkáš tahle, tak mi do toho nejspíše nic není.“
A sledoval ho, jak odchází z kabiny, aniž by cokoli jiného řekl.
***
Tom zaslechl výkřiky dřív, než si vůbec všiml, kdo přišel. Nepohnul se ze své pohodlné polohy na pohovce, zatímco hleděl na lípu za oknem; zbývalo už jen pár listů a jeden z nich právě kroužil ve větru. Tom sledoval očima jeho cestu, a ve chvíli, kdy list zmizel za parapetem, a tím se mu ztratil z dohledu, uslyšel známé drobné údery.
„Tome! Podívej, kdo nás přišel navštívit!“
Tom se ani nemusel nikam dívat, protože Anny už vyskočila na pohovku a prakticky mu tiskla ruku na obličej ve snaze ho pozdravit.
„Ahoooj!“
Bill se zasmál a vzal malou, zvedl ji a přinutil ji otočit se. „Jaká malá otrava!“ Vykřikl posměšně, když se Anny šťastně zasmála. Tom se na pohovce nepohodlně posunul a doufal, že Bill nedostal ten úžasný nápad hodit mu otravu na krk a utéct. Černovlásek však rozhodně vypadal, že má přesně tyhle úmysly.
„Tome, Rosalie mě požádala, abych odpoledne pohlídal Anny,“ vysvětlil Bill stručně a položil malou na pohovku, „takže… jsem to udělal – Janine přijde v sedm.“
„Proč mi to všechno říkáš?“ Zeptal se zmateně dredař, zatímco si malá holčička přivlastnila jeden z jeho dredů a začala si ho pozorně prohlížet.
Bill se zářivě usmál a Tom pochopil, že se blíží špatná zpráva. „Protože mám teď nějakou práci a taky musím rozmrazit suroviny na večeři, takže vás tu na chvíli nechám, OK?“
I kdyby nesouhlasil, Tom by neměl čas na odpověď, protože Bill rychle zmizel ani ne za nanosekundu. Otočil se k holčičce, která na něj s úsměvem hleděla a upravovala si bílou čepičku. Opravdu netušil, jak ji zabavit.
„Jsi Billův přítel?“ Děvčátko se zřejmě rozhodlo prolomit mlčení – a to ne příliš taktně.
„Já… ne, myslím, že ne,“ odpověděl Tom nejistě, protože ne zcela chápal význam toho slova.
„Ale jsi roztomilý,“ pokračovala Anny s tím svým nakažlivým úsměvem. „Bill je taky roztomilý, slušelo by vám to spolu.“
„Jsme dva kluci,“ podařilo se mu zformulovat a vytáhl argument, který vysledoval z televize.
Anny pokrčila rameny. „OK, stejně by vám to slušelo.“
„OK…“ uzavřel váhavě a pohrával si s okrajem trička. Cítil se být pozorovaný, a nebylo mu to příjemné; věděl, že ho Anny sleduje. „Hele, co chceš dělat?“ Zeptal se jí nakonec a usoudil, že přimět ji, aby si vybrala nějakou činnost, je rozhodně to nejjednodušší. Zdálo se, že Anny o tom přemýšlí, a přiložila si prst k bradě. Nakonec ji muselo něco napadnout, protože se zvedla a šla si sednout Tomovi na klín. „Hej,“ namítl rasta, aniž by přesně věděl, v čem je problém.
„Tome, chci se tě na něco zeptat. Můžu se zeptat tebe, protože máma a Bill by mi nikdy neřekli pravdu.“
Tom si myslel, že tuší, na co se zeptá, ale mýlil se. Anny vzala jeho ruku a přitáhla si ji k hlavě přes čepici, pohnula s ní a donutila Toma, aby jí ji sundal. Rasta na holčiččinu holou hlavu nijak nereagoval. Rozhodně to neměl v povaze a stejně by nevěděl, jak reagovat.
„Myslíš, že jsem krásná?“ Zeptala se holčička vážně a zadívala se mu do očí. Tom ji pozorně sledoval a vzpomněl si, jak Bill a všichni ostatní před Anny lhali. Možná si toho všimla, a proto chtěla znát názor od někoho, koho neznala.
On jí nehodlal lhát.
„Ne, Anny, nemyslím si, že jsi krásná,“ řekl popravdě.
Holčička sebou trhla a našpulila rty, ale přinutila se neplakat a přikývla. Tom si pomyslel, že to, co se jí stalo, ji určitě přimělo dospět mnohem rychleji než ostatní. Jiná holčička na jejím místě by jistě plakala a křičela a v jejím věku by to bylo jistě normální.
„Nechtěl jsem říct, že bys nebyla krásná,“ upřesnil hned potom, aniž by změnil výraz. „Vlastně jsem poznal spoustu lidí, Anny, a můžu ti s jistotou říct, že je jich krása nikdy nezachránila.“
„Nezachránila před čím?“ Zeptalo se dítě zmateně.
Tom si uvědomil, že zašel moc daleko s tím, co řekl, a rychle couvl.
„To není důležité – důležité je to, že vždy záleží na tom, co máš uvnitř. Taková vnitřní krása, řekl bych.“ Doufal, že to správně vysvětlil, a Anny na něj se zájmem hleděla. „A ty jí máš hodně, Anny.“
„Opravdu?“ Vykřiklo dítě šťastně.
„Zeptala ses mě, protože jsi věděla, že ti řeknu pravdu, správně?“
Annyin úsměv se rozšířil a pak, jak rychle se jí objevil na rtech, zase zmizel.
„V poslední době mi nebylo moc dobře,“ přiznala a znovu si pohrávala s dredy. „Cítím se jinak než dřív… jsem tak unavená.“
Tom přikývl, aniž by cokoli řekl. Už to věděl, i když Billa přesvědčil o tom, že některé věci cítit nedokáže.
„Chtěla jsem to někomu říct, ale ty to nikomu neříkej, prosím.“ Podívala se na něj těma svýma velkýma nebeskýma očima, jasnýma a plnýma naděje, i když obklopenýma tmavými kruhy, které byly na malou holčičku příliš velké a až příliš tmavé.
Tom trochu přikývl a váhavě ji pohladil po hlavě. „Dobře, ale teď si nasaď čepici, ať nenastydneš.“
Když se Bill po nějaké době vrátil do obývacího pokoje, překvapilo ho, že malá Anny klidně spí s hlavou na Tomově klíně; ještě překvapenější byl z toho, že Tom položil holčičce ruku na tvář a hladil ji, zatímco sledoval svou milovanou televizi. Ten výjev naplnil jeho srdce něčím, co se podobalo radosti, a rozhodně to bylo něco mnohem, mnohem příjemnějšího.
„Ahoj,“ zašeptal, když se posadil vedle něj. Na okamžik měl sto chutí vrhnout se mu kolem krku a políbit ho na tvář, ale včas se ovládl.
„Ahoj,“ odpověděl Tom jako vždy bezvýrazně.
„Povedlo se ti ji utahat, co?“
„Mh.“
„Možná, že Smrt dokáže cokoliv.“
„Možná.“
Bill si odfrkl. „Dobře, jako obvykle se ti nechce mluvit. Možná by sis raději povídal s Anny!“ Vstal, mírně podrážděný. Snažil se ze všech sil navázat nějaký vztah, více než jen „já jsem Smrt a ty jsi ubohá oběť“, ale zdálo se, že s Tomem nic nefunguje. Pouze, když se zmínil o dohodě, dočkal se nějaké reakce, což byl obvykle vztek nebo úplné ochlazení těch několika málo citů, které Tom dokázal projevit.
„Annyina matka tu bude brzy, zavolej na mě, až zazvoní. Budu ve svém pokoji.“
Tom uslyšel bouchnutí dveří a uvědomil si, že opět udělal chybu. Postupem času, čím udělal více chyb, tím více se cítil špatně – provinile, jak mu řekl Bill. Teď už si uvědomil, že mu černovlásek není lhostejný. Stále však nevěděl, jestli je to dobře, nebo špatně.
Asi o patnáct minut později zazvonil zvonek u dveří. Bill okamžitě vyšel ze svého pokoje a Anny se začala probouzet. Zvedla hlavu z Tomova klína, zamžourala očima a otočila se k rastovi. „Tati…?“ Zamumlala rozespale.
Bill se zastavil s rukou na klice. Při představě Toma jako otce se mu nějak rozbušilo srdce.
„Ne, Anny, já jsem Tom.“
„No jo…“ zamumlala, vstala a upravila si čepici, „… správně. Přišla mamka?“
„Myslím, že ano, Bill je u dveří.“
„Och, OK,“ přistoupila k němu a objal ho kolem krku. „Ahoj, Tome,“ řekla mu na rozloučenou a políbila ho na tvář, než šťastně odskočila ke dveřím.
Tom se dotkl své vlhké tváře a lehce se usmál.
***
„Přemýšlel jsem, že bych měl možná vzít i jinou práci,“ začal Bill jednoho rána a zamyšleně usrkával kávu.
Tom zmateně vzhlédl od svých cereálií. „Tebe už práce v kavárně nebaví?“ Zeptal se naivně.
„Ale ano, samozřejmě, že baví!“ Odsekl okamžitě černovlásek. „Myslel jsem práci navíc, kromě té v kavárně.“ V tu chvíli na něj rasta zíral ještě zmateněji. Nepřipadalo mu to jako dobrý nápad a nechápal důvod tohoto rozhodnutí.
„Proč?“ Zeptal se.
Černovlásek obrátil pohled k oknu a povzdechl si. „Nevím, jestli vyjdu se svým platem, zvlášť teď, když jsi tady i ty.“
Tom byl lhostejný. „Nezůstanu dlouho.“
Billovi se sevřela hruď. „Já vím…“ zašeptal. Už nevěděl, jestli je mu líto, že Tom odchází a bere si s sebou jeho život, nebo že Tom prostě jen odchází. Obával se, že odpověď zná.
„Faktem zůstává, že bych si možná měl najít nějakou brigádu,“ zopakoval přesvědčeně. Pak vstal a šel odložit špinavý hrnek do dřezu. Rychle ho opláchl, a když ho utřel, vrátil ho na poličku. Když se otočil, Tom stál přímo před ním. „Pane Bože!“ Vykřikl a téměř vyskočil do vzduchu. „Tome, skoro jsem z tebe dostal infarkt!“
Tom neodpověděl, natáhl ruku a zlehka ji přitiskl Billovi na hruď, přímo na srdce; při tom gestu se ani na okamžik nepřestal bezvýrazně dívat do černovláskových očí.
Billovy oči se rozšířily a srdce mu začalo divoce bušit. Nebezpečí. Tom byl příliš blízko. Určitě by si všiml, kdyby k němu Tom něco cítil.
Tom nic neudělal, nechal ruku tam, kde byla, a zůstal fascinovaně stát před Billovým srdcem, které tlouklo tak rychle, přestože bylo slabé a nemocné. Každou chvíli vynechalo několik úderů a Tom byl překvapený, že se kvůli tomu cítí špatně.
Po několika minutách, které se zdály být jako hodiny, Billovi pronikla hlavou ze strany na stranu myšlenka: možná se ho Tom chystá zabít. Řekl si, že třeba strávil příliš mnoho času blbnutím s lidmi a s takovým ztroskotancem, jako byl on, a rozhodl se, že s tím končí. Klidně to tak mohlo být.
Bill přimhouřil oči a našpulil rty ve snaze vybavit si příjemné vzpomínky, protože právě s nimi chtěl odejít. Před očima se mu začaly míhat útržky vzpomínek: dědeček, hřiště, na které chodíval jako dítě, pár kamarádů, takoví, kteří jimi opravdu byli, Tom, který se lehce usmál, Tom, kterého překvapila nějaká hloupost, Tom, který ho chytil do náruče, aby neupadl, Tom, který ho držel za ruku, Tom, který vedle něj spal, Tom, Tom, Tom…
„Tome…,“ zašeptal, když mu slzy nevyhnutelně sklouzla po tváři. Chtěl mu to říct, než se rozplyne ve vzduchu. „Já…“
„Tvoje srdce dvě práce nezvládne,“ přerušil ho náhle Tom.
Billovi se rozšířily oči, když ucítil, jak ruka sklouzla z jeho hrudi. Nic mu neudělal.
„Co… co?“
„Měl bys na sebe být opatrný,“ zopakoval mu Tom a vrátil se ke stolu, aby dojedl cereálie. „Nemůžeš se příliš vyčerpávat.“
Bill se zhroutil na kuchyňskou linku a cítil, jak se mu třesou nohy. „Jo, já vím…“ koktal úplně omámeně. „Ale i tak… zkusím se zeptat kamaráda…“
Tom na okamžik zvedl oči a vzápětí je zase sklopil. „Jak chceš.“
***
Bill pobaveně sledoval Tomův šokovaný výraz, jak zírá do vitríny. Zdálo se, že hudební nástroje ho obzvlášť zaujaly, i když nechápal proč. Černovlásek zazvonil na dveře s nápisem „Rocková škola“ a po několika vteřinách mu otevřel usměvavý blonďák.
„Bille?“ Zeptal se ten druhý udiveně. „Ahoj, dlouho jsme se neviděli!“
„Ahoj, Gustave!“ Pozdravil ho šťastně černovlásek. Gustav patřil na střední ke stejné bandě jako on a Andreas, ale vždycky byl tím nejmoudřejším a Bill si ho za to vážil.
„Jak se máš? Pojď sem!“ Vykřikl blonďák, přitáhl si k sobě to štíhlé tělo a láskyplně ho stiskl. Bill se uchechtl a ruce položil za blonďákova záda, když v tom ucítil, že ho někdo tahá za tričko. Stisknutý v Gustavově smrtícím sevření otočil hlavu a uviděl Tomovu ruku sevřenou v pěst kolem lemu jeho trika. Podíval se mu do tváře a zjistil, že na něj dredař zlostně zírá. Zalapal po dechu. „Tome…?“ Zašeptal a nechápal, co bylo špatně.
Dredař ho pustil, odvrátil hlavu a tvářil se lhostejně. Cítil se… jak to říkali lidé? Ach ano, hloupě. Připadal si hloupě, protože věděl, že to objetí je jen přátelské, ale po tom večírku u Andrease už nikomu nedůvěřoval.
„Co tě přivádí do těchhle končin?“ Zeptal se Gustav a pustil svého přítele ze sevření.
Bill se rozpačitě usmál a zastrčil si pramen havraních vlasů za ucho. Tom se k němu nepříjemně přiblížil: to malé gesto jako by v jeho hrudi zažehlo oheň.
„Říkal jsem si, jestli bys mi nemohl pomoct, Gusi. Hledám práci na částečný úvazek.“
„Ve škole?“ Zeptal se blonďák, povytáhl obočí a ukázal palcem na dveře za sebou.
„Kdyby to šlo…“ odvážil se Bill. „S hudbou to docela umím…“
„Jo, vzpomínám si, ty jsi na střední – zpíval na tom školním festivalu, že?“
„Ani mi to nepřipomínej!“ Vykřikl Bill a zakryl si obličej rukama. „Byla to hrůza.“
„Byl jsi úžasný! Dokonce i zástupce ředitele ti řekl, že musíš chodit na hodiny, abys svůj talent jen tak nepromarnil!“ Odpověděl mu Gustav s úsměvem a oba vyprskli smíchy.
Tom sledoval, jak si spolu oba chlapci povídají, a cítil se odstrčený. Zdálo se, že ten Gustav toho na rozdíl od něj o Billovi hodně ví. To, že byl vynechán, se mu nelíbilo, a tak se rozhodl, že musí upoutat Billovu pozornost. Přistoupil k němu a zatahal ho za lem trička jako dítě.
„Oh jo!“ Vykřikl Bill a otočil se k němu. „Gusi, tohle je Tom! Můj… přítel,“ byl překvapený tím, jak těžké bylo to slovo vyslovit. „Tome, tohle je Gustav!“
Blonďák se na něj usmál a natáhl k němu ruku. „Těší mě, Tome.“
Rasta se naučil, že když mu někdo podá ruku, má ji podat taky a přátelsky se usmát, i kdyby před ním stál ten nejnepříjemnější člověk na světě. Gustav se naštěstí netvářil nepříjemně a ani nevypadal, že by chtěl s Billem tančit jazykový tanec, takže Tomův malý úsměv byl upřímný. „Těší mě.“
„Takže myslíš, že mi můžeš pomoct, Gusi?“ Naléhal Bill s nadějí.
„Já nevím… pojďme dovnitř,“ vyzval je blonďák a vrátil se dovnitř.
„Rocková škola“ byla velmi velká a na zdech uvnitř byly graffiti s hudební tematikou, což vytvářelo tu správnou tvůrčí atmosféru pro každého, kdo tam vstoupil s vážným úmyslem dělat opravdovou hudbu. Školu založil Gustavův dědeček, který byl v dobách své zlaté éry opravdovým rockerem, a poté přešlo dědictví z otce na syna, až se dostala ke Gustavovi, který měl v krvi metal. Gustavův otec Kristoffer už se cítil příliš starý na to, aby se staral o zhruba tři stovky žáků, kteří školu navštěvovali, a tak majetek předal svému dvacetiletému synovi.
Gustav byl dobře stavěný, ale nepříliš vysoký chlapec, blonďák jako každý stereotypní německý chlapec, plný tetování na tak zvláštních místech – například na lýtkách – takže aby je ukázal, musel chodit v šortkách a s krátkým rukávem i v zimě. Bill si vzpomněl, že vypadal trochu šprťácky v brýlích, které nosil na střední, a které zjevně nahradil kontaktními čočkami, a aby to bylo ještě víc cool, nechal si propíchnout horní část ucha. Nevypadalo to vůbec špatně.
„Možná bys nám mohl pomoct se třídou těch nejmenších,“ přemýšlel Gustav nahlas a vedl je k proskleným dveřím. Bill nakoukl dovnitř a uviděl asi dvacet dětí, které seděly v řadě a jednohlasně něco opakovaly, pravděpodobně sedm not, které jejich učitel napsal na tabuli. „Julia, jedna z učitelek, je na mateřský a pravděpodobně se s manželem přestěhuje jinam, takže některé třídy zůstanou nepokryté.“
„To by bylo fajn,“ souhlasil Bill a otočil se, aby pohledem vyhledal Tomův, čekal, že bude jistě zklamaný.
Místo toho našel rastu nalepeného na dveře, které oddělovaly školu od obchodu s hudebninami, který rovněž patřil rodině Schäferových.
„Hraje tvůj přítel?“ Zeptal se Gustav, když si všiml rastova zájmu o vystavené hudební nástroje.
„Ne… nevím o tom,“ odpověděl Bill a zamračil se. Ani on tomu nerozuměl.
„Hele, Tome, nechceš se… já nevím, podívat dovnitř?“ Navrhl Gustav a vytáhl z kapsy klíče od obchodu. Rasta přikývl a sledoval, jak otevírá dveře, a pak vklouzl dovnitř. Sebevědomě přistoupil ke stěně, kde byly vystaveny kytary, a téměř v tiché úctě se zastavil před bílou Gibson Les Paul Custom.
Gustav hvízdl: „Tvůj přítel má dobrý vkus.“
„Vždyť ani neví, co to je!“ Odsekl Bill naštvaně, aniž by měl důvod. Co se to s Tomem sakra dělo?
„No, nevypadá to tak,“ poznamenal Gustav a zkřížil ruce na hrudi.
Bill obrátil oči v sloup. „Sleduj,“ řekl mu, a pak se otočil k Tomovi. „Hej, Tome! Na co to koukáš?“
Tom se trochu pohupoval na místě a nespouštěl oči z kytary. „Tento předmět.“
„A co to je?“ Zeptal se ho se smíchem.
„Nějaké šestistrunné zařízení, které se používá k vydávání zvuků nebo souborů zvuků,“ odpověděl rasta, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Bill vyprskl smíchy a Gustavovi se rozšířily oči. „Tolik slov pro „kytaru“ jsem ještě neslyšel,“ poznamenal pobaveně.
„Je trochu… zvláštní. Nech to být,“ snažil se to Bill omluvit.
„Líbí se mi to,“ přiznal Gustav. Přistoupil k rastovi a sundal Gibsonku ze zdi. „Umíš na to hrát?“ Zeptal se a podal mu ji.
Tom neodpověděl, jen natáhl ruku a sebevědomě uchopil nástroj a sedl si na stoličku vedle něj.
Bill na něj ustaraně hleděl. „Gustave, to není dobrý nápad, ujišťuji tě, že se kytary nikdy nedotkl a nerad bych, aby ji upustil nebo tak něco… vypadá, že je velmi drahá.“
„Nedělej si s tím starosti,“ uklidňoval ho Gustav. „Je z druhé ruky, žádný problém.“
Tom mezitím studoval struny a pokládal na ně prsty, jako by si chtěl na něco vzpomenout. Měl tak rozkošně soustředěný výraz, že se Bill nemohl ubránit úsměvu. Tom do všeho, co dělal, vždy vložil maximální úsilí.
„Možná by chtěl chodit na lekce,“ odvážil se Gustav a zadíval se na něj.
„Nemám – nemá dost peněz, Gusi, a kromě toho asi není typ, který by se rád stýkal s lidmi,“ odpověděl Bill váhavě. Samé výmluvy, jen aby nepřiznal, že se o Toma nechce s nikým dělit, i kdyby to měl být jen učitel. „Možná je to jen nějaká přechodná záležitost, viděl tam kytaru a měl pocit, že…“ náhle se zastavil přesně v okamžiku, kdy vzduchem místnosti zazněl první tón.
Bill přimhouřil oči a sledoval Tomovy prsty, jak se pohybují po strunách, zatímco rasta hraje sladkou, neznámou melodii. Zavřel oči a pomalu pohyboval hlavou do rytmu písně. Zdálo se, že celý život nedělal nic jiného, než hrál, přitom tohle mělo být poprvé.
„… Když o tom tak přemýšlím, myslím, že lekce rozhodně nepotřebuje,“ opravil se Gustav, fascinovaný tím, co Tom dělal, stejně jako černovlásek.
„Ne,“ Bill si přitiskl ruku k ústům, otřesen všemi emocemi, které se mu zmítaly v žaludku. Oči se mu zaleskly, aniž by si to vůbec uvědomil. „Bože…“ zašeptal a nechal si po tváři sklouznout slzu. „Tohle je nádhera.“
„To je,“ souhlasil Gustav, i když ten měl na mysli pouze tu melodii. Když se poslední tón rozplynul ve vzduchu, Tom se na ně podíval a zmateně zamrkal, jako by se právě probral z transu. Bill už ničemu nerozuměl a ani nebyl schopen se v tu chvíli na něco zeptat, protože to, co Tom udělal, jím nějak vnitřně otřáslo.
„Gustave… ohledně toho místa se ti ozvu, jsem teď trochu unavený, ano?“ Řekl spěšně a přejel si rukou po čele.
„Jasně,“ souhlasil Gustav, vždycky tak laskavý.
Bill pomalu přikývl a šel ke dveřím. „Tome, pojďme.“
Rasta se s kytarou neochotně rozloučil a nechal ji v Gustavových profesionálních rukách, aby ji mohl vrátit na místo na zdi.
„Hele, můžeš si přijít zahrát, kdykoli budeš chtít… máme jich spoustu,“ usmál se blonďák a pokrčil rameny.
Tom přikývl a mlčky následoval Billa.
***
Bill zabouchl dveře a jako šílenec vběhl do obývacího pokoje, kde Tom už seděl na pohovce.
„A teď mi, sakra, řekni, jak to, že umíš hrát na kytaru!“ Křičel téměř bez sebe a přehnaně gestikuloval. Ani nechápal, proč to tak těžce nese, ale myšlenka, že před ním Tom něco tají, ho nějak rozzuřila. Tom ho sledoval, jak zběsile přechází sem a tam před pohovkou, ale nemrknul ani okem.
„Já nevím.“
„Ty to nevíš?! Jak je to možné? Tome, uvědomuješ si, kolik let cvičení je potřeba k tomu, abys zahrál takovou melodii, jakou jsi zahrál ty?! Co přede mnou skrýváš?“ Pokračoval neohroženě a zastavil se před ním s rukama v bok. „Nic.“ Odpověděl rasta tiše. „Nikdy předtím jsem na kytaru nehrál.“
„Takže… jak si to vysvětluješ?“ Zeptal se Bill sarkasticky a zkřížil ruce na prsou.
„Tím, že jsem si vzal toto tělo, jsem možná nevědomky získal některé vlastnosti jeho starého majitele.“
Bill ztuhl. Možná nechal otevřené okno a on ztuhl chladem, nebo spíš celé jeho tělo reagovalo na ta slova. Zase tam byl. Thomas.
„Co… Cože? Děláš si srandu?“ Koktal v panice a třásl se. „T-Thomas hrál na kytaru?“
Tom pokrčil rameny. „Nevím to, ale předpokládám, že ano.“
Bill se zhluboka nadechl a pomalu si protřel spánky. „Aha, dobře, takže kromě jeho života a těla jsi zničil i jeho talent. Dobrá práce,“ odsekl zlomyslně, otočil se na podpatku a zamířil do svého pokoje, kde se rozhodl strávit zbytek dne. Nebo by to nejspíš udělal, kdyby se za ním Tom nevydal a pevně ho nechytil za ruku. „Ubližuješ mi!“ Zařval černovlásek a vyděšeně se k němu otočil. Tomovy oči byly temné.
„Zapamatuj si, že já jsem Smrt a takhle se mnou mluvit nebudeš,“ zasyčel mu do tváře dredař. Bill ho takhle ještě nikdy neviděl a vyděsilo ho to. Byl zvyklý na jeho výhružné mlčení, ale ne na ten vážný, zastrašující tón hlasu. Pak se jeho výraz změnil a začal připomínat smutek. „A… uvědom si, že já nejsem Thomas.“
Billovi se rozšířily oči. Nechtěl už vymýšlet další teorie, ale možná Tomovi vadilo, že ho pořád srovnává s Thomasem? To by znamenalo, že k němu Tom něco cítí, a proto tak nějak žárlí.
„Tome…“ zašeptal a trochu se přiblížil k jeho tváři. Nechtěl ho vidět s tím zamračeným, smutným výrazem. Přimhouřil oči a chtěl se dotknout jeho rtů svými, když se Tom náhle téměř vyděšeně stáhl. I Bill se probral z krátkého transu, ustoupil a celý zrudl. „Promiň… já… já půjdu do svého pokoje,“ zamumlal zahanbeně.
Tom pustil jeho ruku, aniž by si to uvědomil, a Bill vběhl do pokoje, kde se zamknul.
Rasta se instinktivně dotkl svých rtů, a pak si přitiskl ruku na hruď.
Jeho lidské srdce zrychlilo svůj tep.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
