autor: Nephilim
Please speak slowly
My heart is learning
Teach me heartache
Stop this burning now
[Too far gone – All American Rejects]
Prosím, mluv pomalu
mé srdce se učí
Učí mě bolesti srdce,
Zastav to pálení
Bill si toho rána v kuchyni vesele pohvizdoval. Udělal kávu, ale nechal ji v konvici, aby vydržela déle teplá. Studené mléko a cereálie pro Toma už byly na stole a chyběl už jen dredař, o kterém Bill věděl, že se stejně brzy probudí. Zvykl si na to a musel se smát, když pomyslel na Smrt jen ze zvyku.
Po tomto pokusu o polibek očekával od Toma smršť otázek, ale místo toho se nic nezměnilo. Tom dělal, jako by se nic nestalo a Bill nevěděl, jestli je to dobře. Ve skutečnosti věděl, že ne, že to vůbec není dobře.
Teď se však touto myšlenkou nechtěl trápit. Z nějakého důvodu se ráno probudil v dobré náladě a chtěl si ji udržet po celý den. Zaslechl slabé zavrzání dveří a šouravé kroky na chodbě, které mu napověděly, že Tomův příchod se blíží. Rasta se ve skutečnosti triumfálně objevil o několik vteřin později a rozespale se poškrábal na hlavě.
Bill se usmál a otočil se k němu. „Dobré ráno, To- do prdele!“ Zakřičel a zavrávoral. Nemohl uvěřit svým očím, tohle se mu nemohlo stát. To nemohla být pravda. „Bože, prosím, cokoli, jen ne tohle!“ Pomyslel si zoufale a zíral na Tomovy pyžamové kalhoty. Nikdy nenosil nijak extra velká pyžama, takže ty kalhoty byly mnohem těsnější než ty, které rasta obvykle nosil, a ukázalo se, že je to ošidné, protože právě v tu chvíli umožňovaly úplný pohled na Tomovu zuřící erekci.
„Co se děje?“ Zeptal se zmateně rasta, který si zjevně neuvědomoval tuhle situaci.
Bill byl fascinován: věděl, že by od jeho klína měl odtrhnout oči, ale nemohl.
„T-ty… j… já … to… tohle…“ vykoktal a ukázal na něj prstem. A přitom si nemohl pomoci, ale Tom byl docela obdařený a brzy poté si chtěl nafackovat.
„Bille, nechápu.“ Opakoval Tom a přistoupil k němu i se svou „zbraní“. Bill automaticky couvl, narazil do kuchyňské linky a málem převrhl konvici s kávou.
„Podívej se na svoje kalhoty, Tome!“ Vykřikl nakonec černovlásek velmi rozpačitě.
Tom sklopil zrak a uviděl abnormální bouli, se kterou se před chvílí probudil. Vzpomněl si, že si jí všiml, ale brzy na ni zapomněl, protože byl rozespalý.
„Jo, tohle? Možná musím čůrat,“ vysvětlil, i když se mu vůbec nechtělo.
„Nepostaví se ti, když potřebuješ na záchod!“ Vykřikl stále pohoršenější Bill a ze všech sil se snažil odvrátit pohled. Bože, teď mu bude muset vysvětlit, co to je, proč a jak to funguje? Ne, ne a ještě jednou ne! Bylo toho na něj moc!
„Tak co je to?“ Zeptal se rasta zvědavě.
Bill se zachvěl: „Sedni si, prosím.“ To byl nejlepší způsob, jak dostat Tomův klín z dohledu a vyhnout se tak vlastní zuřivé erekci. Tom souhlasil.
Když se rasta posadil, Bill se posadil naproti němu a snažil se uklidnit. „Tome,“ začal a přál si, aby se mohl pohřbít. „Nezdálo se ti něco zvláštního?“
„Zdálo?“
„Ano, v noci. Zatímco jsi spal.“
„Ne.“
Černovlásek se začervenal. „Dobře, takže je to obyčejná ranní erekce.“
Tom se zamračil. „Erekce?“
Bill přikývl, přinejmenším v rozpacích. „Tvůj…“ Tom ukázal dolů a tmavovlasý muž znovu přikývl. „Stojí ti, protože máš erekci.“
„Och,“ zamumlal Tom překvapeně. „Proto se cítím divně? Mám pocit, jako by hořel.“
„To je normální, bude to trvat, dokud nezmizí.“
„A co mám udělat, aby to zmizelo?“ Zeptal se Tom nechápavě. Viděl, jak Billova tvář rudne a rudne, a nechápal proč.
„Musíš… bože,“ vydechl a schoval tvář do dlaní. „Musíš… musíš se dotýkat sám sebe.“
Tom zamrkal. To bylo všechno? Zvedl ruku a náhodně se dotkl paže v bláhovém domnění, že erekce zázračně zmizí.
„…Nefunguje to,“ upozornil Billa trochu otráveně.
Bill zoufale zasténal. „Tam ne! Musíš se dotknout místa, kde to bolí!“
Tom si pak přitiskl ruku na horký rozkrok, a hned poté zasténal. „Bolí to ještě víc,“ zavrčel a sundal ruku. Bill měl co dělat, aby nehyperventiloval. Stačil jediný rastův sten, aby ho to vyvedlo z míry. Jeho hlas ho přiváděl k šílenství.
„Ty… děláš to špatně,“ řekl a postavil se na vratké nohy. „Pojď se mnou,“ nařídil mu a zamířil do koupelny. Tom ho mlčky následoval, a když byli uvnitř, Bill zavřel záchod a nechal ho posadit se na něj. „Nejdřív si sundej kalhoty,“ řekl mu a díval se všude možně, jen ne na Toma.
Rasta poslechl a zůstal v boxerkách a tričku. „Proč jsi tak rudý?“ Rozhodl se zeptat, protože ho znepokojovala chlapcova barva ve tváři.
„Protože jsem v rozpacích,“ odpověděl černovlásek rychle a otráveně. „Taky si musíš sundat boxerky,“ dodal tichým hlasem. Tom si je sundal a hodil je na zem. Sklopil zrak a se zájmem se podíval na svůj úd: vypadal mnohem větší než obvykle.
„Dobře, teď si sedni zpátky,“ vykoktal Bill a potlačil nutkání otočit se a podívat se do jeho klína. Zhluboka se nadechl, přistoupil k dredařovi a klekl si vedle něj. Obličej měl v úrovni jeho pánve a nemohl si pomoct, aby se nepodíval na jeho vztyčenou erekci. „Podej mi ruku, Tome.“ Rasta mu ji podal a Bill ji vzal a přiblížil mu ji ke kořeni erekce. Nechal ho, aby ji jemně stiskl, a sevřel svou ruku kolem rastovy. „To je ono…“ zamumlal a znovu se začervenal, když začal pohybovat Tomovou rukou nahoru a dolů spolu se svou.
Tomovi se rozšířily oči, několikrát zalapal po dechu, náhle zaklonil hlavu a praštil s ní o zeď, aniž by tomu věnoval pozornost. Bylo to… nepopsatelné. V žaludku cítil jakési šimrání a měl pocit, že se celý jeho svět zredukoval na to, co cítil mezi nohama. Bylo tohle pro lidi normální?
Bill několik vteřin mhouřil oči a dál pohyboval Tomovou rukou, i když snažně doufal, že rasta pochopí, co má udělat, a udělá to sám. Styděl se, tak strašně moc. Znovu otevřel oči a podíval se Tomovi do tváře: hlavu měl opřenou o zeď, krk měl pokrytý tenkou vrstvou potu; oči zavřené a obočí svraštělé, na rozdíl od úst, která byla doširoka otevřená a zhluboka lapala po dechu. Tohle byl špatný nápad, Toma takhle sledovat. Znovu sklonil tvář, teď už úplně rudou, a podvědomě si olízl rty.
Tom byl zcela pohlcen novým pocitem a zdálo se, že jeho mozek nemá v úmyslu si cokoli spojovat, a už vůbec ne to, že by možná měl tou rukou pohnout sám a sundat tu Billovu. Ve skutečnosti to fungovalo obráceně: oddával se rozkoši a brzy jeho ruka ochabla a vyklouzla ze sevření té Billovy, která pokračovala ve své práci sama. Bill si to hned neuvědomil, zase zíral na Tomův extatický výraz a ztratil kontakt s realitou, takže jeho ruka se prostě sevřela do pěsti kolem rastova údu a pokračovala v masturbaci. Pak si ale uvědomil, že pod prsty už necítí teplou, drsnou kůži rastových prstů, ale horkou, vlhkou kůži jeho penisu. Šokovaně ji odsunul. Co to sakra dělal? „Do prdele…“ zamumlal a přitáhl si svou „nehříšnou“ ruku k ústům. Několik vteřin zíral na zeď prázdnýma očima, zatímco si Tom uvědomil, že už mu nic nezpůsobuje tu slast, a zmateně přimhouřil oči. Pak se černovlásek prudce zvedl, roztřásl se a vyběhl z koupelny.
O několik vteřin později Tom uslyšel bouchnutí dveří.
***
Sedm hodin.
Bylo to už sedm hodin, co se Bill zavřel ve svém pokoji a nechal Toma napospas osudu. Bylo už skoro odpoledne.
Netřeba dodávat, že po černovláskově útěku se musel rasta o tento malý problém postarat sám. I když stačil jen jeden dotek, aby se okamžitě udělal. Zbytek zařídil Bill před tím. Celé minuty stál a díval se, jak ho ta bílá tekutina potřísnila od břicha dolů, a přemýšlel, jestli to není mléko. Chytře však neochutnal. Nyní mu Billova přítomnost chyběla. Nebyl zvyklý být sám v tom prázdném bytě. Sedět na gauči ho nelákalo, a kupodivu nechtěl ani sledovat televizi. Chtěl mluvit s Billem.
Rozhodl se ho odtamtud dostat.
Když otevřel dveře do pokoje, myslel si, že se vrátil do posmrtného života: byla tam taková tma, že nerozeznal dlaň od nosu. Přešel k oknu a trochu roztáhl žaluzie. Chápal, že se Bill potřebuje izolovat, když něco bylo špatně, ale nechápal, proč zvolil tenhle způsob: zavřít se do úplně temné místnosti. Předem však věděl, kde Bill je. Bill skutečně ležel na posteli, téměř celý zahrabaný v peřině – jen pár rozcuchaných pramínků vlasů se mu podařilo z toho péřového vězení vyprostit.
„Bille…“ začal Tom a přistoupil k posteli.
„Jdi pryč!“ Zněla okamžitá odpověď, kterou rasta rozhodně nečekal. Myslel si, že po tom všem usnul.
„Ne,“ odpověděl tiše a zůstal stát vedle postele. „Bille, poslouchej…“
„Jdi pryč!“ Vykřikl černovlásek a vyřítil se z peřin, tvář měl rudou a zbrázděnou slzami. „Čemu na tom nerozumíš? Potřebuješ vysvětlení i pro tato dvě slova?!“
Tom zůstal netečný. „Ne.“
„Tak vypadni a nech mě na pokoji!“
Rasta zavrtěl hlavou. „Nechci, abys tu byl zavřený. Nechápu, kde jsem udělal chybu,“ přiznal.
Bill zkřivil rty a zahnal slzy a stud. Tom neudělal nic špatného. Špatná byla celá ta situace. Nebyla to Tomova chyba, že byl vzrušený; byla to normální lidská reakce. Ale on… Neměl zacházet tak daleko. Tom jeho lásku neopětoval, nebo si alespoň nebyl vědom toho, jestli k němu něco takového cítí.
Byl naivní jako dítě.
Strašně se styděl, cítil se být ponížený.
„Nemá to smysl…“ zašeptal s úsměvem. „Ty tomu nerozumíš.“ Pomalu zavrtěl hlavou a vyhýbal se jeho pohledu.
Tom se zamračil. Pro něj „ty tomu nerozumíš“ neexistovalo. Byl připraven se pořád něco učit.
„Vysvětli mi to,“ řekl.
Bill se smutně zasmál. „Některé věci se nedají vysvětlit.“
„Zkus to.“
„Ne!“ Vykřikl černovlásek rozzlobeně. „Do prdele, Tome, jak ti mám vysvětlit, že mě bolí, když tě vidím, jak jsi lhostejný? Že vím, že pro tebe je to, co se stalo v koupelně, jen „nová zkušenost“, zatímco pro mě je to mnohem víc? Jak ti mám vysvětlit, že se cítím ponížený, protože ty… ty ne…“ nedořekl to, zamotal se do toho a nechal po svých červených tvářích sklouznout další dvě slzy zlosti. „…Bože!“ Dal si hlavu do dlaní. Měl pocit, že se zblázní, cítil to.
Tom zůstal nehybný, ale tentokrát ne proto, že by to byla jeho obvyklá reakce na cokoli. Tentokrát ho zarazilo to, co mu Bill řekl. Takže pro černovláska za tím bylo něco víc. Něco, čemu možná ani on sám plně nerozuměl. Nebo možná ano, ale z nějakého jemu nejasného důvodu to Tomovi nemohl říct?
Tom to nechápal. A toto neustálé nechápání mu začínalo vadit. Chtěl vědět, co Bill cítí, a chtěl pochopit, jestli je to totéž, co už nějakou dobu svírá jeho nitro a způsobuje mu podivný nepříjemný pocit v žaludku: jako lechtání. Bylo to příjemné, ale otravné, protože nevěděl, co to je, jak to správně pojmenovat. Napadlo ho, že tomu bude říkat „Bill“, protože to byl sám černovlásek, kdo mu to způsoboval, když se na něj díval; když na něj mluvil; když prostě vstoupil do jeho zorného pole. A Tom si byl jistý, že mu přeskočilo, že jeho lidské tělo nějak ovlivňuje jeho nadřazenou mysl. Přesto to nepovažoval za špatné.
„Já…“ zaváhal, poprvé neměl jasnou odpověď. „Promiň…“
Bill zalapal po dechu: bylo to poprvé, co Tom něco takového řekl, nevěděl, že zná nějaké výrazy pro omluvu. Ucítil podivné píchnutí v hrudi. Jak si měl to „promiň“ vyložit?
„Je mi líto, že jsem tě nezastavil dřív?“
„Je mi líto, že nikdy ničemu nerozumím?“
„Je mi líto, že ti nedokážu opětovat tvoji lásku?“
Poslední hypotéza v něm vyvolala podivnou touhu plakat jako dítě. A nedokázal se dlouho ovládat.
Přiložil si ruce k obličeji, propukl v hlasitý pláč a bezostyšně vzlykal. Proč muselo být všechno v jeho životě tak složité? Proč by měl ze všech lidí na světě ztrácet hlavu kvůli jedinému člověku, kterého nebylo možné mít, a který ani člověkem nebyl? Chtěl jen, aby ho Tom miloval, alespoň trochu tak jako on jeho, opravdu chtěl tolik?
Bylo mu jedno, že je možná do Toma zamilovaný, protože to byl jeden z mála lidí, se kterými se pravidelně stýkal: nikdo se do té doby neprobojoval k jeho srdci tak jako rasta a bylo těžké uvěřit, že by se to někomu v budoucnu mohlo podařit. Kdyby se ho někdo zeptal, co na něm vidí, nevěděl by, co odpovědět: nic zvláštního, Tom se mu líbil, protože to byl prostě Tom.
Thomasův obraz byl teď daleko od Tomova.
Popotáhl. „Tvoje omluvy jsou mi k ničemu, když…“
Tom se posadil na postel. „Když?“
„… když mě nechceš.“
„… to ti nemůžu říct,“ vzlykl a opřel si čelo o kolena. „Cítím se tak uboze…“
Rasta se zamračil a usilovně přemýšlel. Dospěl k závěru, že v některých případech je uvažování zbytečné, ale je nutné naslouchat tomu malému svalu, který na Billa zřejmě tolik působil: srdci. Tom si Billa přitáhl k sobě a držel ho v náručí. Cítil, jak sebou překvapeně trhl, ale on ho nepustil.
„Nejsi ubohý,“ ujistil ho, i když ani neznal význam toho slova. Znělo to však jako špatná věc a Bill nemohl být nic, co by bylo špatné.
Bill se zasmál a zabořil mu obličej do záhybů trička. „Ani nevíš, co to slovo znamená…“ zašeptal a srdce mu v hrudi bušilo jako kladivo. Bylo to příliš dobré, než aby to byla pravda. Tom ho objímal, a to z vlastní vůle!
„Ale já vím, že nejsi,“ stál si sebevědomě za svým rasta a Bill se znovu usmál. Černovlásek si povzdechl a objal ho rukama kolem těla s úmyslem užít si to objetí naplno. Zavřel oči a políbil ho na hruď jen přes triko, aby si toho Tom nevšiml. „Děkuju…“
***
„Já to dítě nepoznávám!“ Janine se zachichotala. „Anny je tak nadšená. Od té doby, co se minule vrátila od tebe, se mnou pořád mluví o tom Tomovi!“ Najednou se zamyslela. „Doufám, že neprožívá svoji první zamilovanost, že ne?“
Bill přimhouřil oči. „Vůbec ne!“ Vykřikl a zavrtěl hlavou. „Naprosto to vylučuju!“
„Nežárlíš na malou holčičku, že ne, Bille?“
Zahnal tu myšlenku a podíval se zpátky, kde si Anny a Tom hráli. Seděla na jedné z houpaček v parku a rasta do ní soustředěně strkal. Bill se usmál: nikdy se nezmění. Zdálo se, že si holčička užívá spoustu legrace, stoupá vzhůru a natahuje ruku ve snaze dotknout se oblohy, a pak se vrací dolů a houpe nohama. Bill jí vlastně záviděl. Zdálo se, že Tomovi je s ní příjemněji než s ním.
Proč?
„Tome, výš! Chci létat!“ Zvolala Anny a hlasitě se zasmála.
„Výš už to nejde,“ poznamenal Tom zmateně.
„Ano, jde! Chci létat, pomoz mi létat, Tome!“
Rasta se usmál, rozněžnělý naivním přáním malé holčičky. Nemohl jí však nijak pomoci „odletět“, oprostit se tak z tohoto lidského stavu.
„Nemůžu udělat víc než tohle,“ pokrčil rameny a vysloužil si za to od dítěte povzdech.
Anny mlčela a chvíli o tom přemýšlela, pozorně si prohlížela malý červený domek a skluzavku nedaleko houpaček. „Zastav!“ Vykřikla náhle. „Chci vystoupit!“
Tom okamžitě vyhověl její žádosti, oběma rukama chytil sedátko a prudce ji zabrzdil. Anny seskočila dolů a natáhla si na hlavu bílou čepici, pak se rozběhla ke skluzavce a hrála si s ostatními dětmi.
Tom ji několik minut pozoroval a pak se připojil k Billovi a Janine, kteří seděli na lavičkách a s povzdechem se posadil vedle černovláska.
„Hej,“ začal okamžitě Bill pobaveně. „Unavený?“
„Ne,“ odpověděl automaticky. A byla to pravda, nebyl vůbec unavený, nedělal nic jiného, než že Anny houpal. Trápilo ho něco jiného a nemohl o tom s Billem mluvit. Bylo to podruhé, co ho rozrušilo něco, co by ho rozrušit nemělo, a vážně začínal věřit, že ztratil některé z vlastností, které jsou pro jeho úkol nezbytné.
„Vypadal jsi jako dítě,“ posmíval se mu černovlásek a sedl si k němu blíž.
„A to je dobře?“ Zeptal se Tom a povytáhl obočí.
„Mh, v tvém případě ano,“ zasmál se Bill a přál si, aby mu mohl položit ruku na koleno a proplést svoje prsty s těmi jeho. Když viděl Toma chovat se jako dítě, nějak ho to uklidnilo a srdce bylo najednou tak lehké jako mýdlová bublina, protože viděl, jak pomalu ztrácí bezcitnost a chlad, které ho vždycky charakterizovaly.
„Dobře,“ řekl rasta spokojeně.
„Anny!“ Vykřikla náhle Janine. „Buď opatrná na té skluzavce, je mokro!“ Holčička se usmála směrem k matce a se smíchem se sklouzla po skluzavce dolů. Přistála na nohou přímo uprostřed kaluže ve směsi bláta a špinavé vody, která se vytvořila po bouřce, s přesností, jakou mohou mít jen děti, a ušpinila si celé boty a bílé ponožky. Vesele se zasmála. Jen co to udělala, uklouzla na blátě a skončila na zemi.
„Anny!“ Zavolala Janine a zvedla se na nohy. „Ach, věděla jsem to! Teď bude celá špinavá!“
Bill se usmál. „No tak, Janine, vždyť je to dítě.“
„Proč nevstává?“ Zeptal se Tom a zamračil se na nehybné tělo holčičky.
Některé děti se kolem ní zastavily a vyděšeně si mezi sebou šeptaly.
„Anny?“ Zašeptala Janine a rozběhla se k ní. „ANNY!“ Po tomto posledním zavolání se holčička opět pomalu postavila, otřela si rukama kolena a pak něco drze odpověděla, zatímco ukazovala svoje zablácené dlaně.
„Vtípek!“
Janine si přiložila ruku k hrudi a s úsměvem si hluboce oddechla.
„Vyděsila jsi mě k smrti!“ Vynadala jí, avšak šťastná, že je její maličká v pořádku. „Pojď, půjdeme domů a umyjeme tě.“
„Ne, chci tu zůstat a hrát si!“ Protestovala malá a dupala nohama.
„Na to jsi měla myslet dřív, než ses vrhla do bláta,“ odsekla matka a nechtěla slyšet další protesty. „Pojď, rozloučíme se s Billem a Tomem,“ dodala, vzala ji za ruku a zamířila k oběma chlapcům, kteří stáli u lavičky.
„Ty malej spratku!“ Oslovil ji hned Bill a pohladil ji po hlavě. „Způsobila jsi matce šok!“
Anny opět něco drze odpověděla a přesunula pohled na Toma, který na ni zíral s nerozluštitelným výrazem. Dítě sebou trhlo a dredař, který si uvědomil, že ji děsí, okamžitě uvolnil tvář.
„Vezmu tuhle malou ďáblici domů a pořádně jí vynadám,“ oznámila Janine.
Bill přikývl: „Díky za super pokec, Janine.“
„Oh, já děkuju tobě, skvěle jsem se bavila,“ usmála se na něj žena. „Nechtěli byste někdy přijít na čaj? Myslím, že Anny by byla ráda.“
„Mami…“ zašeptala holčička, nikdo jí však nevěnoval pozornost.
„Jasně!“ Vykřikl nadšeně černovlásek. „Byli bychom rádi, že, Tome?“
„Mami…“
„Výborně, tak si zavoláme a domluvíme se.“
„Mami!“
„Dobře, mohli bychom…“
„Janine,“ přerušil ji náhle Tom a zíral na Anny jako zhypnotizovaný.
Pozornost všech tří nakonec upoutala holčička, která si obě ruce přitiskla na obličej.
„Anny, co se děje?“ Zeptala se Janine zmateně.
Bill náhle ucítil, jak mu Tomova ruka pevně sevřela paži, jako by ho chtěl uklidnit, a on nechápal proč, dokud Anny neodtáhla ruku ze svého obličeje. Prsty měla celé pokryté krví, která jí tekla z nosu.
„Mami, co je to se mnou?“ Zeptala se vyděšeně a třásla se od hlavy až k patě. Janine zbledla tak rychle, že si Bill myslel, že omdlí, ale zdálo se, že její mozek se odpojil od zbytku těla a nebyl schopný fungovat.
„Ach Bože… A-Anny… Anny, teď… ach můj…“ koktala žena v panice. „Musíme zavolat… proboha, Anny, udělala sis něco? Nepraštila ses do nosu, když jsi spadla?“ A vroucně doufala, že tomu tak skutečně je, protože taková velká a navíc nezaviněná ztráta krve neznamenala nic dobrého.
„Ne!“ Vykřiklo rozrušeně dítě. „Nic jsem si neudělala!“
Tom rychle prohrábl kapsy a vytáhl látkový kapesník, protože všichni vypadali příliš vyděšeně, než aby si všimli, že krvácení vůbec nepřestávalo. Jakmile Bill uviděl kus látky, jako by se probral. Popadl kapesník a začal Anny otírat nos ve snaze zastavit krvácení.
„Drž si ho takhle, Anny! A zakloň hlavu!“
Stále vyděšenější dítě udělalo, co mu bylo řečeno, a Janine ji vzala do náruče.
„Musím ji odvézt do nemocnice,“ řekla a byla čím dál bledší a ustaranější.
„Půjdeme s tebou,“ řekl rozhodně Bill.
„N-ne… ne,“ zastavila ho Janine a rychle udělala pár kroků od něj. „Mám za rohem zaparkované auto, pojedeme a vrátíme se. Určitě to nic není,“ pokusila se předstírat úsměv, ale moc se jí to nedařilo. Bylo zřejmé, že to, co říká, nemyslí vážně, ale nechtěla holčičku ještě víc vyděsit.
„Dobře…“ souhlasil Bill znepokojeně. „Určitě mi dej vědět, prosím!“ Prosil ji a sledoval, jak odchází. Nedostal žádnou odpověď a povzdechl si.
Tom k němu přistoupil, ale nic neřekl, jen chtěl, aby Bill věděl, že je tam.
„Ty… ty jsi to věděl?“ Zeptal se ho černovlásek se sklíčeným výrazem. „Proto jsi mi stiskl ruku?“
Rasta zavrtěl hlavou. „Co se děje jsem si uvědomil až, když jsem viděl tu krev.“
Černovlásek bezvýrazně přikývl. „Aha.“
Chvíli nehnutě stál a přemýšlel o tom, jak se všechno, tak rychle seběhlo. „Pojďme domů…“ řekl nakonec. „Večer zavolám Janine…“ Tom kopl do oblázku a vydal se za ním. Cítil nutkání všechno Billovi říct, ale věděl, že to nemůže, bylo by to proti všem zákonům.
Stále byl Smrt.
***
Janine nezavolala.
Bill se nakonec rozhodl, že nebude otravovat, i když celý večer strávil zkamenělý na gauči a čekal, až zazvoní telefon.Tom zůstal sedět vedle něj, naprosto nehybný a sledoval strnulé rysy Billovy tváře, které vyjadřovaly veškerou jeho starost o malou Anny. Tom věděl, jak má Bill holčičku rád, skoro jako by to byla jeho vlastní dcera. Lidské vztahy byly tak komplikované.
Kolem desáté večer zazvonil telefon. Byla to Rosalie, která přišla za Janine do nemocnice.
Stará žena Billa uklidňovala ohledně holčiččina zdraví: lékaři říkali, že se není čeho bát, že je možné, že nachlazení nebo nějaká alergie porušily nějakou velkou cévu, která způsobila krvácení. Pro jistotu si Anny nechali celou noc na pozorování a druhý den, že ji pustí. Bill si oddechl, ale něco v Rosaliině hlase ho nepřesvědčilo. Přesto chtěl myslet pozitivně: řekl Tomovi, co mu žena řekla, a šel si lehnout. Cítil se tak unavený, jako by byl vzhůru už třicet šest hodin.
Bylo kolem desáté dopoledne a černovlásek se v klidu věnoval svým povinnostem v kavárně. Rosalie dorazila krátce předtím a její přítomnost Billa ujistila, že malá Anny je opravdu v pořádku: kdyby nebyla, Rosalie by zůstala v nemocnici s Janine. Caroline však byla toho rána jediná veselá: broukala si a snažila se navázat rozhovor s ním i s Rosalií, ale marně. Ani jednomu z nich se nechtělo mluvit. Na místě panovala zvláštní atmosféra.
Tom seděl u malého stolku v rohu a od chvíle, kdy vstoupili, zíral na ulici před sebou. Billa to trochu znepokojilo, protože už dlouho ho neviděl tak zamyšleného a sedět tak daleko: obvykle seděl u baru a pozoroval ho při práci nebo mu kladl nesmyslné otázky, ale teď tam seděl bez hnutí, s očima upřenýma na asfalt. Znepokojující.
Bylo kolem desáté dopoledne, když zazvonil telefon. Bill nechal utěrku u dřezu a šel ho zvednout. „Dobré ráno, kavár…“ zarazil se, přerušil ho rozrušený hlas na druhém konci. Během následujících dvou minut, které hovor trval, ztrácel Bill stále více a více ze své barvy, a když konečně zavěsil, nebyl si jistý, jestli vůbec slyší tlukot svého srdce.
„Bille? Co se děje? Kdo to byl?“ Zeptala se znepokojeně Rosalie.
Černovlásek na ni zíral, jako by ji viděl poprvé. „Janine…“ zamumlal a hrnek, který Rosalie držela, se roztříštil o podlahu, jak žena zbledla a začala se mírně třást. „Ona… Janine má…“ Bill se znovu zakoktal, neschopen říct dvě slova za sebou. „… Anny.“
Rosalie si okamžitě sundala zástěru a šla si vzadu pro svou a Billovu mikinu, které pak hodila chlapci, když odcházel od pultu.
„Jdeme!“ zakřičela rozrušeně, zatímco si Bill automatickým pohybem oblékl mikinu a nepřítomně zíral na podlahu. „Caroline, teď se tu o to postarej, dobře?“ Dodala majitelka spěšně. Dívka přikývla a sledovala, jak ji Bill hrubě obíhá a odchází od pultu. Teprve když si všimla Rosaliiných lesklých očí a její třesoucí se ruky svírající mobil, aby zavolala taxi, uvědomila si, co se děje.
„… Tome!“ Vykřikl přiškrceným hlasem a očima hledal Rastu. „Pohni se! Jdeme!“
Tom se po celou dobu hovoru ani nepohnul a stále seděl a zíral na silnici. Bill to nechápal: jak mohl být k Anny, tak lhostejný? A přesto si myslel, že ji má rád! Tom pomalu přesunul pohled na Billa a nedal najevo žádné emoce. Když se jeho matné, chladné oči setkaly s černovláskovými, Bill pochopil něco, co pochopit nechtěl.
Tom to věděl.
Bylo kolem desáté dopoledne, když se Billovi zhroutil svět.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
