autor: Nephilim
Save his life or take it
The answer no to avoid death
The answer yes would make it
How many will die?
I will die
I will say yes
[Cassie – Flyleaf]
Zachrání jeho život, nebo mu ho vezme
Odpověď ne, tak se vyhne smrti
Odpověď ano by to udělala
Kolik lidí zemře?
Já zemřu
Řeknu ano
Bylo tak zvláštní být na tomto místě kvůli někomu jinému. Obvykle byl zvyklý, že ho pohltí jedna z těch úplně bílých místností a on z ní po nekonečných minutách vyjde obtěžkán novými špatnými zprávami; proto pro něj bylo naprosto zvláštní sedět v čekárně na jednom z těch malých vrzajících křesel. Tom stál vedle něj a mlčel. Nemluvili spolu od chvíle, kdy před několika hodinami opustili kavárnu.
Rosalie okamžitě někam zmizela a jim nezbývalo než čekat a doufat.
V Billově hlavě zněl neustále Janinin zoufalý hlas a ta srdcervoucí slova se mu v ní motala a tvořila nesouvislé a zmatené věty. Věděl jen, že Anny je velmi nemocná a že situace je tak vážná, že si ani lékaři nejsou jisti.
„Prasklá cévka,“ zasmál se ironicky a zavrtěl hlavou. Tom se k němu otočil, protože už delší dobu neslyšel jeho hlas.
„Bille…“
„Nechci o tom mluvit, Tome,“ ihned mu to tvrdě vyjasnil.
Dredař necouvl a natáhl k Billovi ruku s úmyslem chytit ho za tu jeho. Chtěl mu dát najevo, že ho to mrzí, že to nedělá proto, aby se cítil špatně, ale protože to tak musí být.
V tu chvíli do čekárny vtrhla rozrušená Rosalie na pokraji slz.
„Bille!“ Zavolala přidušeným hlasem.
Černovlásek vyskočil na nohy jako pružina a přistoupil k ní. „Co se děje?“
Žena si přitiskla ruku na hruď, zalapala po dechu a polkla vzlyk. „Pojď, Janine s tebou chce mluvit,“ řekla a pokynula mu, aby ji následoval.
Bill ji okamžitě následoval a neobtěžoval se čekat na Toma, který byl stejně hned za ním. Rosalie je vedla těmi sterilními chodbami, až došli ke dveřím. Tiše vzlykla, což skryla za kapesníkem, který si tiskla ke rtům, aby se nerozplakala, a otevřela dveře.
Pokoj byl docela prostorný a dobře osvětlený, ale bylo v něm až příliš ticha. Janine, která seděla, nebo se spíš krčila v křesle v rohu místnosti, vstala a šla přímo k nim. Rosalie ji pevně objala a něco v tom objetí Billovi napovědělo, že se obě ženy nejspíš objímaly celou dobu, než je Rosalie přišla zavolat. Cítil potřebu otočit se a obejmout Toma, ale pak si vzpomněl, že je na něj naštvaný.
Janine se od Rosalie odtrhla, aby se vrhla do náruče Billovi. „Ach, Bille,“ vzlykla hlasitě na jeho hrudi a třesoucím se ukazováčkem ukázala do středu místnosti. Annyina postel byla postavena ke stěně u okna, ale byla obklopena průhledným závěsem. Dítě spalo a vypadalo klidně.
„Co říkají doktoři?“ Zeptal se Bill, který stále nevěděl nic konkrétního. Janine zakroutila hlavou a její tělo se zachvělo, otřáslo se zadržovanými vzlyky.
„Anny umírá…“ zašeptala tiše.
Billova hlava se automaticky zvedla k Tomovi, který se díval na postel, kde holčička odpočívala. Jeho pohled se dal těžko popsat, ale vypadal… smutně.
„Nedělej to. Podívej se na ni.“ Zasyčel černovlásek skrze zaťaté zuby.
„… Co?“ Tom se k němu zmateně otočil.
Bill se oběma ženám omluvil a s výmluvou, že se necítí dobře, vytáhl Toma ven z místnosti.
„Neopovažuj se ji odvést!“ Nařídil mu, jakmile se ocitl venku, a stiskl mu paži.
„Je to její osud.“ Odsekl Tom a vytrhl se ze sevření.
„Jak můžeš něco takového říct?!“ Vyhrkl černovlásek, oči měl červené a lesklé. „Viděl jsi ji?? Je to ještě dítě! Myslel jsem, že ji máš rád!“ Tom se mu do očí nepodíval. Bill si neuvědomoval, jak obtížný úkol to byl. Tedy alespoň s Anny…
„Kolik dětí na světě denně umírá? Proč bych měl udělat výjimku právě pro ni a pro ostatní ne?“ Odpověděl a snažil se tvářit stejně lhostejně jako vždycky.
„Mě nezajímají ostatní!“ Křičel Bill s pochopitelnou sobeckostí, která se v podobných situacích projevovala. „Kdokoliv kromě Anny, prosím!“
Tom zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Tak to bylo napsáno.“
„Kým?“ Vyhrkl Bill znovu, teď už bez sebe. „Kým? Řekni mi to a já půjdu a spálím ten dokument i toho, kdo ho napsal!“
„Takový je koloběh života, Bille.“
„Můžeš ji zachránit!“ Vzlykal černovlásek a držel se jeho trička. „Můžeš ji uzdravit, vím, že můžeš! Prosím, Tome, zachraň ji!“
Tom na něj zíral s rozšířenýma očima. Nikdy neviděl Billa tak rozrušeného, nikdy ho tak zoufale neprosil ani o vlastní život. Bill si uvědomil, že ho asi šokoval, ale byl příliš mimo, než aby se o to staral. Možná by ho dokázal přesvědčit.
„Promiň…“ přerušila je Janine a smutně opustila místnost. „Anny se probudila…“
Poté, co vrhl poslední prosebný pohled na Toma, vběhl Bill do pokoje. Janine stála u dveří a čekala, až vstoupí i Tom.
„Zůstanu tady,“ řekl rasta a lehce se usmál. Žena přikývla, vrátila se dovnitř a zavřela za sebou dveře. Tom se opřel o bílou stěnu vedle dveří, vzdychl, odhrnul dredy a rukou si přejel po obličeji. Situace byla opravdu těžká, jestli ne dokonce neúnosná. Vyhovět Billovi by znamenalo změnit běh Osudu, a kdo ví, jaké katastrofy se mohly stát; na druhou stranu vzít Anny život by mohlo ohrozit jeho už tak nejistý vztah s černovláskem.
Tom už věděl, co by měl udělat, ale pro jednou se přistihl, že o tom vážně přemýšlí. Opravdu neměl na výběr, ale chtěl alespoň na chvíli předstírat, že to tak není. Že se může svobodně rozhodnout, aby lidé, na kterých mu záleží, byli šťastní.
Zatímco přemýšlel, uviděl, jak dveře od pokoje otevírá muž v bílém.
„Dobré ráno, mohu s vámi mluvit?“ Zeptal se pravděpodobně Janine a žena vzápětí vyšla z místnosti následována Billem a Rosalií. Všichni tři byli viditelně rozrušení. Tom nahlédl do místnosti a rozhodl se, že půjde dovnitř, když už tam nikdo není. Vklouzl dovnitř a zavřel dveře. Holčička pomalu otočila hlavu k nově příchozímu.
„Tommy…“ zašeptala chraplavým, unaveným hlasem a lehce se usmála. Tom ucítil bolest na hrudi, a přitiskl si na to bolavé místo ruku, aby ji zmírnil.
„Ahoj,“ pozdravil tiše a přistoupil k posteli. Anny k němu natáhla drobnou ruku a rasta ji vzal do své.
„Jakmile se odsud dostanu, můžu si s tebou přijít hrát ke strýčkovi Billovi domů…?“ Zeptala se s nadějí a Tom naznačil úsměv, když malá řekla „strýček Bill.“
„Proč ne…“
Holčička se zachichotala: „Ty blázne, co to děláš? Chceš mi taky lhát?“
Tom se zamračil. „Ne…“
„Ano, právě jsi to udělal!“ Anny odsekla a pak zakašlala. „Vím, že už si k strýčkovi Billovi nebudu chodit hrát… už nikdy neopustím tenhle pokoj,“ dodala a rozhlédla se kolem.
Tom byl ohromen. Jak mohla, tak malá holčička, pochopit…? Viděl, jak staří lidé do poslední chvíle popírají důkazy, ať už z opravdové nevědomosti, nebo z čiré tvrdohlavosti, a Anny už pochopila a přijala svůj osud…?
„Jak to víš?“
Děvčátko pokrčilo rameny. „Nevím. Prostě to cítím,“ odpověděla klidně. „Myslíš, že ne?“
Tom pustil její ruku, upřeně se na ni zadíval a snažil se najít chladnou hlavu, kterou potřeboval, aby mohl splnit svůj úkol. „Anny… já nejsem Tom.“
Dítě na něj zmateně zíralo. „A kdo tedy jsi?“ Zeptala se pobaveně. Tomovy hry byly opravdu zábavné.
„Já jsem…“ zaváhal. Opravdu jí musel říct pravdu? Byla dítě.
… Ano, musel.
„Jsem Smrt.“
Holčička doširoka otevřela oči. „Opravdu?“ Zeptala se zvědavě a vůbec se nebála. „Neměl bys mít černý plášť a obličej kostlivce?“
Rasta zavrtěl hlavou. „Dnes jsem si pro tebe přišel, Anny.“
Dívčin úsměv se vytratil. „Ach…“ zamumlala, když konečně pochopila situaci. „Chápu…“ Chvíli mlčela, pak pokračovala. „Je místo, kam jdu, pěkné? Je to nebe? To s anděly a spoustou zvířátek?“
Tom sevřel rty a přikývl. Koneckonců nebylo nutné jí říkat celou pravdu.
„A… budeš tam taky?“
Rasta znovu přikývl. Anny vypadala uvolněněji.
„Čas vypršel, teď musím…“
„Počkej,“ přerušila ho malá dívka se slzami v očích. „Můžeš… můžeš říct mojí mamince… že ji miluju? Můžeš se o ni postarat? Vím, že jí pak bude tak smutno, a já nechci…“ Její sladký hlásek se zachvěl a pěstičky se jí sevřely kolem prostěradla postele, která se stala její klecí.
Tom naposledy přikývl. Musel pokračovat, ale snažil se to dělat jemně. „Zavři oči.“
Dítě udělalo, co mu bylo řečeno, a čekalo.
Tom k ní přistoupil a naklonil se nad ni. Něco v jeho hrudi se lámalo a volalo po pozornosti, ale musel to ignorovat.
Holčička ucítila na tváři Rastův klidný dech a instinktivně se jednou ručkou chytila jeho mikiny. „Tommy?“ Oslovila ho, i když jí rasta řekl, že to není jeho skutečné jméno.
„Povídej, Anny,“ odpověděl Tom tiše.
„Mám tě ráda.“
Rasta se usmál, položil rty na její čelo a zavřel oči.
„Postarám se o tvou duši.“
Anny se usmála a ten poslední úsměv jí zůstal zářit na malých rtech, když opouštěla tento svět.
***
Bill to zpočátku nechápal. Stručně řečeno, v nemocnici nebylo neobvyklé, že se každou chvíli ozývaly alarmy, takže nevěnoval pozornost pronikavému zvuku, který vyplňoval celou chodbu. Začal něco tušit ve chvíli, kdy viděl, jak do Annyina pokoje vběhl lékař a téměř okamžitě za ním dvě sestry. Zmateně následoval Janine dovnitř. Jeho mozek se s tím odmítal smířit a nechal ho ve stavu bdělého bezvědomí.
„Co se děje?“ Zeptal se hloupě a sledoval doktora shrbeného nad Annyinou postelí u přístroje, který se ukázal být zdrojem hluku. Přístroj, který ukazoval podivnou, rovnou, nehybnou zelenou čáru.
Janine se zhroutila vedle postele, svírala Annyinu ruku, zoufale plakala a vykřikovala nesmysly.
Tom se otočil od okna a chystal se odejít, přičemž prošel kolem černovláska se sklopenou hlavou. Bill ho instinktivně chytil za ruku. Chápal to naprosto přesně, ale nechtěl si to připustit.
„Řekni mi… že jsi to neudělal…“ zašeptal roztřeseně, aniž by se mu podíval do očí.
Tom nezvedl pohled od podlahy. „Takhle to mělo být.“
Bill uvolnil stisk, zatnul ruce v pěst a zaťal zuby. Tom čekal, že se na něj vrhne a uhodí ho, a čekal. Chtěl ho nechat, aby si ulevil. Místo toho se černovlásek otočil a vyběhl z místnosti. Poslední, co Tom spatřil, než zmizel ze dveří, byl odraz slzy, která mu sklouzla po tváři.
***
Nezáleželo na tom, kam míří, jediné, na čem záleželo, bylo dál utíkat, aby se dostal pryč z toho místa. Daleko od místa, kde byla cítit ve vzduchu smrt a od Toma. Zejména od něj.
Bill běžel jako šílenec rušnými ulicemi města a přitahoval na sebe nadávky a klaksony aut, kterým se jen zázrakem dokázal vyhnout. Nevěděl, kam má jít, ale nohy ho pravděpodobně vedly domů.
Domov.
Chtěl se vrhnout do postele a už se nikdy neprobudit.
Nic neviděl, protože měl skloněnou hlavu, a slzy, které mu zalévaly oči, by mu stejně zabránily rozlišit palec od nosu.
Anny byla mrtvá.
Mrtvá.
Mrtvá.
Mrtvá.
Už nikdy se nevrátí, už nikdy neuvidí její sladký úsměv, který rozzáří její bledou tvář, když ho vítala, už nikdy nepřijde k němu domů, aby mu trochu zlepšila náladu.
Už nikdy nic neudělá.
A to byla ještě dítě.
Věděl, že ani Rosalie se z této ztráty nikdy nevzpamatuje. Janine, o té raději nemluvit. Ona i její manžel budou zdrceni ztrátou toho malého andílka. Nedalo se říct, že by to nikdo nečekal. Věděli, že Annyin zdravotní stav je nejistý a že se to může stát. Přesto jim toto vědomí nepomohlo lépe se připravit na tuto tvrdou ránu.
Běh byl v tu chvíli také východiskem. Doma by si přitiskl polštář na obličej a křičel by, dokud by mohl dýchat, ale teď mu stačilo míjet metr po metru tmavého asfaltu.
Strčil do dalšího kolemjdoucího, který na něj vychrlil nějakou nadávku, a nevěnoval pozornost dalšímu červenému světlu na semaforu, které blikalo na křižovatce. Slyšel několik hlasů, které na něj křičely, aby zastavil, ale neposlouchal je, prostě se vrhl doprostřed silnice a opět spoléhal na osud.
Pak už slyšel jen zvuk šíleného klaksonu a někoho, kdo se na něj vrhl a přitiskl ho na asfalt kousek dál.
Když znovu otevřel oči, měl tvář přitisknutou k zemi a nedaleko od sebe viděl projíždět auto. Stejné auto, které ho málem srazilo. Zaslechl, jak mu někdo u ucha lapá po dechu a podle vůně poznal Toma. Rasta se z něj zvedl a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy. Bill ji neochotně popadl a zvedl se. „Pojďme pryč,“ řekl jen. Chtěl odtamtud zmizet, protože místo se zaplnilo diváky, které přilákal ten zázrak, k němuž právě došlo.
Pokud Tom očekával nějaké poděkování, rozhodně se o tom nezmínil. Jen ho sledoval, jak nervózně kráčí domů.
„Proč jsi mě, sakra, zachránil!!!“ Vyhrkl, když spěchal s dredařem v patách. „Proč?! Chceš, nebo nechceš, abych zemřel?! Mohl jsi mě nechat zemřít a ušetřit si starosti!“ Vzlykal rozzlobeně.
„Nebyl to ten správný čas, místo ani způsob, Bille,“ odpověděl mu klidně a přistoupil k němu.
Bill si otřel rukou oči a už nic neřekl. Tom mu stále opakoval, že teď není ten správný čas, ta správná chvíle… a kdy to bude? Musel nejdřív vidět umírat všechny ty, které miloval? Měl být za něco potrestán?
Nehodlal jen tak sedět a čekat.
„Víš, to se teď mění…“ zamumlal a vešel do haly svého domu.
***
„Ani to nezkoušej,“ dal mu Tom hned najevo, jakmile se vrátili domů. Něco v jeho tónu hlasu okamžitě přimělo Billa, aby se otočil jeho směrem.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se unaveně černovlásek a hodil tašku na pohovku
„Nedovolím ti, aby ses jako obvykle zamkl v pokoji.“
Bill na něj ohromeně zíral. Tom to zřejmě pochopil až příliš dobře. Přesto ho způsob, jakým mu to řekl, podráždil.
„Tome,“ začal unaveně a masíroval si spánky. „Anny… Anny je mrtvá…“ vypravil ze sebe ztěžka a cítil, jak se mu v koutcích očí znovu objevují slzy. „Já… co ode mě chceš? Já… chci být jen sám.“
„Takhle se to nezlepší,“ řekl Tom. „Zůstanu s tebou,“ nabídl se. „Nehledě na to, že jsi běžel tak daleko a tvému srdci to rozhodně neprospělo, hlupáku.“
Bill zalapal po dechu a navzdory situaci pocítil příjemné teplo v žaludku. Opravdu si o něj dělal Tom starosti? Nebo mu ho snad bylo líto, protože trpěl za ubohého člověka? Koneckonců, v mysli nesmrtelné bytosti museli být stejně důležití jako kolonie mravenců.
„Máš pravdu…“ připustil a cítil se divně, když ho Tom nazval „hlupákem“. To slovo mu nešlo přes rty, ať už si jakkoli hloupě připadal. „Dobře…“ připustil a vešel do svého pokoje.
Tom ho následoval a posadil na jeho rozházenou postel. Černovlásek se strnule posadil vedle něj a začal si hrát s rukama. Když byl Tom tak blízko, byl v úžasu. Nevěděl, co dělat nebo o čem mluvit. Nechtěl říkat nic, protože myšlenka na Anny mu utkvěla v hlavě a dlouho, dlouho nezmizí, ale zároveň ho znervózňovalo sedět tam s rastou a nic nedělat.
Pak mu mysl a hruď probodla jedna myšlenka.
„Jak…“ vykoktal tiše. „Jak jsi to udělal?“
Tom okamžitě pochopil, na co se ho ptá, i když by o tom raději nemluvil. Pro Billa to bylo stejně citlivé téma jako pro něj, i když si to nechtěl přiznat. Právě se to stalo, takže podle jeho názoru bylo třeba alespoň první den zachovat mlčení, ale na druhou stranu chápal Billovu potřebu nějakým způsobem to ventilovat a pochopit.
„Neboj se,“ uklidnil ho. „Netrpěla.“
„Přísaháš…?“ Zamumlal černovlásek a otočil se na něj.
… byl Tom vždycky tak blízko?
„Ano,“ potvrdil Tom. „Přísahám.“
Bill přikývl a trochu pokrčil rameny, jako by mu byla zima. Rasta se instinktivně naklonil blíž. Chtěl mu říct, že kdyby se potřeboval znovu vyventilovat, že je tu pro něj, že kdyby něco potřeboval, postará se o to, ale prostě nevěděl jak.
Černovlásek však zřejmě něco vycítil, protože úplně zmenšil vzdálenost mezi nimi a téměř se opřel o Tomovo tělo. Bylo příjemně teplé a Bill nevěděl, kolik by byl ochoten zaplatit za to, aby mu mohl rozepnout tu obrovskou mikinu a zachumlat se do ní s obličejem opřeným o jeho hruď.
Vzhlédl a setkal se s Tomovýma hlubokýma očima, které se na něj dívaly. Zalapal po dechu. Jak dlouho na něj, tak upřeně zíral…? Copak si neuvědomil, že ho tím jenom přiměl k tomu, aby ho tak moc chtěl políbit…? Instinktivně zvedl ruku a jemně pohladil rastu po čelisti, která se pod jeho dotekem lehce zachvěla. Tom trochu ztuhl, ale neuhnul. Právě to povzbudilo Billa, aby se ještě o něco víc natáhl a téměř se dotkl jeho rtů.
Tom se stále nepohnul a Billovi se rozbušilo srdce. Možná chtěl i Tom…?
Polkl knedlík, který se připojil k motýlům v jeho žaludku, a pohledem střídavě sledoval jeho oči a jeho plné, mírně vlhké rty.
Bylo by opravdu tak šílené ho políbit?
„Já…“
Tom naklonil hlavu a pozorně ho sledoval. Neuhnul ani o centimetr.
„Políbit… Smrt…“ vydechl Bill přes rty, oči napůl zavřené. „Když tě políbím… zemřu?“
Tom na několik vteřin zavřel oči a zhluboka se nadechl; když je znovu otevřel, v jantarových duhovkách se objevilo zvláštní světlo. Jeho dech se nyní spojil s Billovým, ale nezdálo se, že by to byl problém. Bill se obával, že se rozplyne při tom pohledu, který mu věnoval.
„Jsi připravený riskovat?“
Bill se zachvěl, ale zavřel oči a Tom to bral jako souhlas. Když se jejich rty setkaly, bylo to, jako by všechno ostatní ve vteřině přestalo existovat. I kdyby existoval nějaký zákon, který by zakazoval to, co se děje, Tom by ho záměrně ignoroval. Měl pocit, jako by od Počátku času nečekal na nic jiného. Věděl, že něco takového se v celé historii vesmíru ještě nestalo, a o to to bylo úžasnější. Odvážil se přiblížit ruku k Billově tváři, teplými prsty mu přešel po jemné tváři, jen lehce se dotkl jemné bledé kůže, když se otřel o jeho rty, a nic víc.
Bill do polibku roztřeseně vzdychl a přitiskl více své rty na jeho, čímž je přiměl, aby se pootevřely a prohloubil tak ten zakázaný kontakt.
„Obejmi mě…“ zašeptal a položil mu ruce kolem krku. „Drž mě pevně, Tome…“ zašeptal znovu, než se vrátil k líbání jeho rtů.
Rasta udělal, co po něm chtěl. Přitáhl si Billa k sobě a ztěžka oddechoval, když se na okamžik odtáhl od jeho rtů, aby se do nich vzápětí mohl znovu ponořit. Nikdy předtím se nelíbal, ale měl pocit, jako by jeho rty patřily na ty Billovy. Stačilo sledovat a napodobovat pohyby černovláskova jazyka, aby pochopil, jak to funguje, a podle slabého sténání rozkoše, které černovlásek vydával, se zdálo, že to pochopil docela dobře.
Bill se neochotně odtáhl natolik, aby mohl promluvit. Raději nemyslel na to, že Toma skutečně líbá, protože se bál, že by to jeho srdce nemuselo zvládnout. Prostě si musel ten okamžik užít a chtěl víc.
„Tome…“ začal, tváře měl rozpálené a rudé a srdce mu bušilo. „Chci… chci tě… v sobě…“
Rasta se zatvářil nechápavě. „Jak to myslíš…?“ Zeptal se zmateně. Kdyby to bylo na něm, zůstal by a líbal Billa navždy. Proč to musel černovlásek přerušit, aby řekl ty nesmysly?
Bill se usmál a červeň na jeho tvářích zesílila. „Některé věci se nedají vysvětlit,“ připomněl mu. „Ukážu ti to.“
Přitáhl si ho k sobě a pomalu na posteli zacouval a táhl tím Toma po svém těle.
Rasta sledoval jeho pohyby a ocitl se přitisknutý k černovláskovi se zmateným výrazem ve tváři. Kdyby věděl, jak to chodí mezi normálními lidmi, pochopil by, kam tím Bill směřuje, a že se s ním chce milovat. Ale to všechno nevěděl, a tak se v tu chvíli nechal vést svým instinktem, jelikož mu to přišlo jako více než správná volba.
Bill mu nejprve sundal kšiltovku a čelenku, stáhl gumičku z jeho dredů, které se Tomovi okamžitě rozprostřely po ramenou. Zabořil do nich ruku, jemně ho pohladil po zátylku a usmál se na něj.
„Bille… nevím, co mám dělat…“ přiznal Tom a tím odvál z černovláskovy tváře malý strach. Billovy jemné konečky prstů na zátylku odváděly skvělou práci a on si přál, aby mu to mohl oplatit něčím stejně skvělým.
„Tome… to, co se chystáme udělat, jsi už viděl v desítkách filmů. Není to nic extra zvláštního…“ Bill se pobaveně usmál, „… vlastně vůbec nepřemýšlej.“
„Co tím chceš…“ nechal otázku nevyřčenou, když se Billovy teplé prsty přesunuly ze zátylku na lem jeho trička, pomalu se pod něj vplížily a pohladily ho po teplé kůži na břiše.
Pochopil, o jakých scénách Bill mluví.
Nebyl si však jistý, jestli to zvládne.
Zmocnila se ho náhlá touha, sklonil se nad jeho tvář a jemně a procítěně černovláska políbil, až se znovu začervenal.
Vidět Toma takhle bylo něco víc než potěšujícího. Byla to jedna z těch věcí, při kterých se vám srdce zvedne až do krku, dokud vám v uších neduní jen váš vlastní tlukot srdce a nic jiného. Z toho se vám zkroutí žaludek tisíci různými způsoby, z nichž všechny jsou zatraceně bolestivé a zatraceně úžasné.
Bill se zachvěl pod náporem těch polibků a nadzvedl rastovo triko a odtáhl se od něj jen na tolik, aby mu ho svlékl. Tomův hrudník byl vypracovaný a vyzývavý a černovlásek si nemohl pomoct, ale položil svoje štíhlé prsty na jeho výrazné prsní svaly a s obdivem je pozoroval.
Tom opět cítil, jako by mu páteří projel výboj, a uvědomil si, že ho právě přepadla zimnice. Billovy ruce na jeho hrudi ho trochu rozrušily.
… Ale líbilo se mu to, a to hodně.
I on zajel lehce drsnými prsty pod Billovo triko, pomalu ho nadzvedával a očima hltal každý kousek nově odhalené kůže. Billova kůže byla bledá, hebká, zatraceně lákavá a… vzrušující. Tom znovu pocítil to nepříjemné pálení v rozkroku a lépe pochopil pravý důvod. Bill se vyhýbal jeho pohledu a našpulil rty, protože se styděl, že je pod Tomem polonahý. Bylo to hloupé, když o tom tak přemýšlel, protože do téhle situace zatáhl on rastu, a přesto si nemohl pomoci. Nedělal to snad staletí a nikdy to nebylo z lásky. Doufal, že rasta na tom bude stejně. Naivně doufal, že Tom možná nedokáže pojmenovat, co cítí, ale že mu lásku nějak oplatí.
Tom ukazováčkem sledoval pomyslnou cestu po Billově hrudi a cítil, jak pod jeho pomalým, jemným dotykem ztuhl. Prostě ho pozoroval a snažil se zapamatovat si každý detail.
Nevěděl přesně, jak to funguje. Co když to byla jedna z těch věcí, které se dějí jednou za život a které vás navždy připoutají k jinému člověku? Vypadalo to tak, alespoň on se tak cítil.
Bill skutečně cítil, jak mu srdce duní v uších tak hlasitě, že nemohl dýchat. Tomův soustředěný výraz, když ho hladil – nebo si to alespoň myslel – byl prostě příliš.
Tom cítil, jak ho pálí v rozkroku, jakmile mu Billovy třesoucí se ruce stáhly džíny a hodily je někam do kouta. Byl červenější a rozkošnější každou minutou víc. K černovláskovi se zřejmě hodila jen kladná přídavná jména: hezký, něžný, rozkošný. Při té myšlence se usmál a Bill si ten úsměv vyložil, že se mu za něco posmívá.
„Ne-nesměj se mi…“ zakoktal mrzutě, otočil hlavu na stranu a přitiskl tvář do polštáře, aby se do něj schoval.
„To nedělám,“ zašeptal Tom, než ho políbil těsně pod ucho, které mu černovlásek nabídl jako na podnose. Mezitím se postaral o jeho džíny, ale omylem zároveň s nimi chytil i okraj boxerek a oboje mu stáhl.
Bill vykřikl a najednou se cítil trapně. Věděl, že dříve nebo později by se stejně musel svléknout, ale nečekal, že to bude tak rychle. „Tome!“
„Promiň,“ odpověděl dredař okamžitě, protože si uvědomil, že udělal něco špatně.
Bill se zadíval na jeho lítostivý výraz a uvolnil se. „N-ne… to je v pořádku…“ usmál se. „Možná… bych měl…“ chytil okraj Tomových černých boxerek a hledal v jeho očích svolení. Tom lehce přikývl a Bill mu je svlékl také. Začínal být opravdu nervózní. Teď už stejně nemohl couvnout, nehledě na to, že by tím Toma jenom víc zmátl. Bill netušil, že mu rasta rozuměl mnohem víc, než se zdálo.
I když si to neuvědomovali, ta věc byla pro oba stejně důležitá, a kdyby Bill přiložil ucho na Tomovu hruď, cítil by, jak jeho lidské srdce divoce bije stejnou rychlostí jako jeho vlastní. Koneckonců, srdce rozumí, i když na to rozum není připravený.
Bill roztáhl nohy, aby mu udělal místo, a Tom pochopil jeho nepohodlí, a tak ho objal. Černovlásek zatajil dech a chvíli čekal, vychutnával si teplo rastova objetí, než mu vysvětlil, co bude muset udělat, aby ho připravil. Ve skutečnosti toho moc říkat nemusel, částečně proto, že by to v takovém rozrušení nedokázal: stačilo se o něčem zmínit a Tom okamžitě pochopil, i když ho to stále mátlo. Místo, kam měl vstoupit, bylo tak malé, že se obával, že Billovi jen ublíží, ale černovlásek vypadal tak odhodlaně, že se mu dredař neodvážil odhalit své pochybnosti.
Když Tomův třetí prst pronikl do jeho štíhlého těla, Bill přimhouřil oči a otevřel ústa dokořán, mírně se prohnul a pevněji sevřel Tomova ramena. Snažil se mu do ramen nezatnout nehty. Dredař nadšeně sledoval, jak se jeho výraz ztrácí v jiném světě, jak mu září kulička v jazyku, když se slunečnímu paprsku podařilo proklouznout škvírami mezi žaluziemi a osvítit ji, zatímco černovlásek tiše zalapal po dechu.
Tom nemohl uvěřit, že ho pevně drží v hrsti pouhými třemi prsty.
Bill zasténal, přitáhl si ho a jednou rukou sjel dolů, aby uchopil Tomův úd. Pomalu ho hladil a sledoval rastův výraz, který se zanedlouho změnil v něco neodolatelného. Tom zasténal a zavrčel a Bill zintenzivnil pohyby, aby ho zvlhčil a usnadnil mu tak vstup. Tom si opřel čelo o Billovo rameno, s otevřenými ústy začal lapat po dechu a přitiskl roztažené dlaně k matraci. Tím však Billa připravil o pohled na jeho vzrušenou tvář a černovlásek si odfrkl, a pak se usmál.
„Chci, abys to udělal teď hned…“ zašeptal mu do ucha.
Tom se odtáhl a podíval se mu do tváře: oči měl rozzářené a rty vlhké a pootevřené. Vypadal, jako by právě prožil orgasmus, i když ještě ani nezačali. Sevřel rty a pomalu přikývl, stáhl se a usadil se mezi jeho nohama.
Bill odolával jen do chvíle, kdy viděl, jak uchopil svoji erekci, aby mu ji přitlačil ke vstupu, a pak musel zaklonit hlavu, aby se připravil o pohled, který by ho během několika minut udělal. Cítil, jak si Tomův horký penis dělá místo v jeho těle, jak mu rastovy ruce svírají boky, a zaťal zuby a drtil v rukách prostěradlo. Bolelo to, ale co čekal po takové dlouhé době? Těžce vydechl a zamrkal dlouhými řasami, čímž uvolnil několik slz, které tam zůstaly uvězněné.
Tom je okamžitě spatřil a zastavil se, aniž by v něm byl nadoraz.
„Bolí tě to, končím,“ řekl rozhodně, i když jeho hlas byl chraplavý vzrušením.
Bill křečovitě zavrtěl hlavou, natáhl k němu ruce a vzlykl. „Pojď sem, Tome…“ Dredař se nad ním sklonil, čímž se do jeho těla dostal celý, až Bill zasténal. Černovlásek mu zaryl nehty do ramen a přitáhl si ho k sobě. „To přejde… nepřestávej, prosím, neopouštěj mě…“ šeptal mu zlomeným hlasem do krku a tiskl kolena kolem rastových boků.
Tom si nebyl jistý, jestli je to správné, ale od chvíle, kdy se Billovo tělo zmocnilo jeho penisu, se mu v hlavě něco odpojilo. I když usilovně pátral mezi všemi svými znalostmi, lidskými i jinými, nedokázal najít nic, co by se dalo srovnat s pocity, které zažíval.
Bill si všiml jeho úplně šokovaného výrazu – pozitivně – a uvědomil si, že si tuto novou zkušenost užívá. Znovu potěšeně vzlykl. Dělal něco, co se Tomovi líbilo. Možná, že mu to dělalo radost.
„C-co… Já-já…“ vykoktal rasta nesouvisle zapřený nad Billem. Zíral na něj ztraceným pohledem, ale jeho oči jiskřily vzrušením.
„Prostě se… pohni…“ naznačil Bill, přesvědčený, že jakmile se začne hýbat, půjde to úplně samo. Byla, nebo nebyla to lidská přirozenost? Tom byl nyní člověk jako ostatní.
Jakmile se Tomův penis vysunul o několik centimetrů, Bill instinktivně zatnul svaly a zadržel ho. Na okamžik se bál, že z něj rasta chce vystoupit úplně a celé to ukončit, a podle toho reagovalo i jeho tělo. Nechtěl už v sobě cítit ten chlad.
Tom na něj zmateně zíral. „Bille…?“
„Promiň,“ černovlásek uvolnil svaly a nechal Toma, aby vyklouzl téměř celý, a pak zase dovnitř, pomalu a jemně. Bill tušil, že to bude přesně takhle. Pomalu a něžně. Přesně takhle si vždycky představoval milování.
Jak předpokládal, Tom po několika pohybech dokonale pochopil, co má dělat, ačkoli jeho výraz zůstal jedinečný: jakmile do něj vklouzl, otevřel oči a ústa dokořán, zatajil dech a Bill se lehce zasmál. Pohladil ho po tváři nebo ho políbil na rameno; když se však vytáhl, zavřel oči, jako by si všechny pocity ukládal do paměti, aby na ně už nikdy nezapomněl; jeho ústa však zůstala dokořán a Tom dlouze oddechoval nebo sténal, občas zamrkal, jako by se chtěl vrátit do reality.
Byl neohrabaný, něžný a báječný. A byl jeho. Jen jeho.
Bill si byl jistý, že nikdo jiný už ho nebude mít tak jako on, a cítil se jako v nebi, jen na to pomyslel.
Netrvalo dlouho a Bill se udělal mezi jejich těla. Rasta si sotva všiml, že je mokrý, protože byl zaujatý tím, co dělali. Bill se k němu přitulil a jemně ho políbil na rty, když se přestal třást.
„Bille…“ začal Tom po chvíli a zadíval se mu do očí, zatímco mu po spáncích stékalo několik kapek potu. „Jestli… jestli je tohle způsob, jak odvést tvou pozornost od Anny… já… já nevím, jestli…“ ale jeho slova přerušilo nové zasténání, které se mu vydralo z oteklých rtů.
Bill zavrtěl hlavou, spolkl knedlík a přitiskl mu tvář ke krku. Určitě to nebylo kvůli Anny, že se toho dne oddal Tomovi. Jistě, myšlenka na holčičku a bolest z její ztráty byly v Billovi silné, ale v tu chvíli se jen snažil užít si trochu štěstí, jen tolik, kolik si myslel, že si zaslouží. Ta chvíle byla jen jeho a Toma.
Možná mu zármutek nad Annyinou smrtí trochu rozhodil emoce, takže byl natolik impulzivní, že se na rastu vrhl, ale měl pocit, že nedělá nic špatného.
Bylo to správné, protože to byli oni dva, nic víc.
„Ne, Tome…“ ujistil ho. „Chtěl jsem se s tebou milovat, protože jsem do tebe zamilovaný.“
Rasta otevřel oči dokořán a náhle explodoval do Billa a cítil, jak se jeho tělo třese. Černovlásek držel třesoucího se Toma, který mu v tu chvíli připadal jako cokoli jiného než nadpřirozená bytost. Pohladil ho po hlavě a několikrát ho políbil na ucho, aby ho uklidnil. „Ššš, je to v pořádku.“ zašeptal, protože věděl, že Tom je z téhle nové zkušenosti úplně vedle. I když už orgasmus zažil, tohle bylo úplně něco jiného a on si mohl jen představovat, co se děje v rastově hlavě.
Tom se z něj pomalu vytáhl, ale zůstal ležet na jeho těle. Objal Billa kolem pasu a políbil ho na hrudi, kde mu bilo srdce. Položil si tam ucho a slyšel Billův klidný, vyrovnaný tlukot srdce. Bylo to naprosto uklidňující. Každou chvíli se černovláskovo srdce rozbušilo, a pokaždé, když se to stalo, měl Tom pocit, že se rozbušilo i jemu. Bill ho dál něžně hladil a mumlal si nějakou písničku, která zněla jako ukolébavka.
Tom se od Počátku věků necítil lépe. Tohle byla láska? Bill mu řekl, že…
„Bille,“ řekl najednou. „Miluješ mě?“
Černovlásek se na něj podíval dolů a usmál se. „Myslím, že už jsem ti to řekl.“
„Oh,“ Tom se na více nezmohl a cítil, jak se mu znovu rozbušilo srdce.
„Neboj se,“ dodal Bill rychle. „Nemusíš mi na to odpovídat.“
Pravdou bylo, že odpověď slyšet chtěl, ale nechtěl na něj tlačit. Mohl počkat, dokud po jeho boku Tom byl.
Tom byl hluboce zamyšlený. Láska a smrt. Kombinace stejně absurdní jako fascinující, zvláštní, zakázaná, úžasná. Mohl by to být důvod, proč přišel na Zemi? Když se rozhodl, že chce vědět víc o lidech, nechtěl poznat právě tohle…? Lásku…?
Nebyl si jistý, ale teď to nemohl ani vyloučit.
Bill si povzdechl a přestal ho hladit. „Tome…“
Rasta k němu zvedl pohled, a tím mu dal najevo, že má jeho plnou pozornost.
Černovlásek se kousl do rtu. „Existuje nějaký… způsob, jak přestat být Smrtí?“
Tom opět sklopil zrak. Věděl, že až přijde ta správná chvíle, položí mu podobnou otázku.
„… Možná.“
Cítil, jak se Bill pod ním pohnul, a viděl, jak se mu rozjasnila tvář. Oplatil mu to malým úsměvem, a pak se zadíval na pomačkané prostěradlo.
… Možná.
Nebyla to pravda.
Nebyla to pravda.
Nebyla to pravda.
Proč mu lhal?
… Ach ano.
Protože ho miloval.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
