autor: Nephilim
Take my hand I give it to you
Now you own me, all I am
You said you would never leave me
I believe you
I believe
[All around me – Flyleaf]
Vezmi mou ruku, podávám ti ji
Teď mě vlastníš, všechno, co jsem.
Řekl jsi, že mě nikdy neopustíš
Věřím ti
Věřím
Tom.
To byla první myšlenka, která Billa napadla následujícího rána za rozbřesku. Muselo být šest, možná sedm, a Bill věděl, že musí vstát a jít do kavárny, aby viděl, jak se daří Rosalii. Možná, že bude v kavárně zavřeno, což by kvůli smutku bylo naprosto pochopitelné.
Vybavilo se mu, že z nemocnice prakticky utekl a už se neozval, měl příliš práce s… jinými věcmi.
Navzdory všemu se nemohl ubránit úsměvu a přitulil se blíž k teplému tělu Toma, který ho celou noc držel v náručí. Vždycky mu chyběl ten pocit, že je milován. Tom mu to sice tak úplně neřekl, ale Bill doufal, že to tak je, nebo to alespoň naznačovala jeho gesta.
Rasta tvrdě spal, čelo měl lehce svraštělé a rty roztažené jako dítě. Bil mu po nich přejel prstem a se zadrženým dechem políbil jeho spodní ret. Tom byl jeho.
Tom se trochu pohnul a pevněji sevřel černovláskovy boky; Bill se usmál, odhrnul mu několik dredů z krku a pohladil ho.
„Tome…“ Rasta nakrčil nos a řasy se mu zachvěly; když konečně otevřel oči, Bill ho políbil na rty. „Ahoj…“
Tom se na něj ospale a zmateně podíval. „Ahoj…“
„Budu muset za chvíli běžet,“ informoval ho Bill. „Udělám snídani, ano?“
Rasta přikývl a stále se tvářil zmateně. Nejspíš potřeboval nějaký čas, aby se vzpamatoval a vzpomněl si na předchozí den. Vyspali se spolu.
Asi o minutu později si nejspíše vzpomněl, jelikož si ruku instinktivně položil do rozkroku.
„Jo,“ zasmál se Bill a za ruku ho chytl. „Pamatuješ si dobře.“
„Oh,“ řekl Rasta tiše. Černovlásek ho políbil na tvář a vstal. Zvedl z podlahy Rastovo triko a oblékl si ho.
„Půjdu se připravit,“ oznámil.
„Bille,“ zavolal na něj Tom, než vyšel ze dveří.
Černovlásek se otočil. „Ano?“
„Miluješ mě?“
Bill se začervenal, sklopil pohled a přikývl. „Jo…“
Tom se usmál a uvolnil ramena, jako by byl celou dobu napnutý. Přitáhl si peřinu, schoulil se do klubíčka a zavřel oči.
Bill se na oplátku usmál a s bušícím srdcem opustil místnost.
***
Kavárna byla kupodivu otevřená. Bill spěchal dovnitř a okamžitě očima hledal Rosalii. Stará žena pomalu utírala pult a její výraz dokonale vypovídal o jejím duševním stavu. Vypadala o dvacet let starší. Černovlásek vběhl za pult.
„Rosalie!“ Zvolal a ihned ženu objal.
„Ach, co… Bille?“ Vyhrkla překvapeně.
„Jak to, že jsi tady? Myslel jsem, že bude zavřeno, alespoň na pár dní.“
Rosalie smutně zavrtěla hlavou. „Zavřu až zítra a pozítří kvůli pohřbu.“
Bill se od ní odtáhl a podíval se na ni vlhkýma očima. „Je mi to moc líto… a omlouvám se, že jsem včera tak utekl, já…“
„To je v pořádku, chápu to,“ uklidnila ho žena a pokusila se naznačit úsměv. „Všechny to šokovalo.“
Bill se otočil k Tomovi, který seděl u svého obvyklého stolku a zíral na své ruce. I jím to otřáslo; Bill teď věděl, že by ji nikdy nechtěl vzít pryč a odtrhnout ji tak od rodiny.
„Byli bychom rádi, kdybyste přišli na pohřeb,“ pokračovala Rosalie. „Janine taky…“
Bill se kousl do rtu. Nějak se za to cítil zodpovědný, protože, sakra, byl s tím, kdo „zabil“ Anny!
„Jak se má…?“
„Nechce vyjít ze svého pokoje. Zkoušela jsem s ní mluvit, ale myslím, že nejlepší bude nechat ji chvíli o samotě… Pak se jí ozvu, sama to nezvládne. Nemluvě o tom, že musíme uspořádat obřad a…“ přejela si rukou po čele. „Nevím, jestli to zvládnu.“
Bill jí položil ruku na rameno. „Kdybys potřebovala s čímkoli pomoct, jsem tady.“
Rosalie se na něj unaveně usmála. „Díky, Bille.“
„Převléknu se a pomůžu ti,“ prohlásil sebejistě a zmizel vzadu.
O pět minut později už podával kávu pár zákazníkům, kteří v kavárně byli. Bylo to, jako by se lidé o tom neštěstí doslechli a rozhodli se do kavárny z úcty nepřijít. Byla ranní špička, ale zákazníků moc nebylo.
„Tome, můžu ti něco nabídnout?“ Zeptal se Bill zdvořile a přistoupil k jeho stolu, v době, kdy v kavárně nebyli žádní zákazníci. Rasta měl velké tmavé kruhy pod očima a černovlásek viděl, že je velmi unavený a že možná potřebuje kávu, aby se trochu probral.
Tom se otočil, aby se na něj podíval a přikývl.: „Je to na tobě.“
„Udělám ti kávu,“ odpověděl Bill a rychle se vrátil k pultu.
O chvíli později postavil kouřící hrnek před rastu, který si hnědavou tekutinu zvědavě prohlížel, a pak k Billovi zvedl své jantarové duhovky. Černovlásek se na něj usmál a musel se trochu ovládnout, aby se k němu nesklonil a nepolíbil ho na rty. Vlastně nevěděl, jak se má chovat, protože ačkoli dělali všechno, co páry obvykle dělaly, bylo mezi nimi něco jiného než mezi normálními páry. Na druhou stranu čekat, až Tom udělá první krok, by znamenalo zůstat nespokojený navždy, takže Bill věděl, že dříve nebo později ho to přestane bavit a převezme iniciativu. Chtěl se vrátit k pultu, ale Tom ho chytil za zápěstí.
„Co se děje? Zapomněl jsem na cukr?“ Zeptal se a povytáhl obočí.
„Miluješ mě?“ Odpověděl mu Tom otázkou a zadíval se mu do očí.
„C-Cože? Ano…“ zakoktal se rozpačitě. „Samozřejmě, že tě miluju, Tome…“
Rasta se usmál a udělal něco, co Bill nečekal. Vstal od stolu a otočil ho k sobě čelem; jemně vzal jeho tvář do dlaní, trochu se sklonil a se zavřenýma očima mu vtiskl sladký polibek na rty.
Bill naopak zůstal s očima dokořán, naprosto ohromený tím gestem. Když se od něj Tom po několika vteřinách oddálil, chvíli lapal po dechu, jako by zkameněl z toho malého úsměvu, co mu Tom věnoval, a pak spěchal do zadní části kavárny. Sklouzl se podél stěny a dotkl se teplých, ještě vlhkých rtů, nevěděl, jak zadržet hluboké štěstí, které mu explodovalo v hrudi.
Možná to pro Toma nebylo tak úplně cizí. Nejspíš opravdu cítil potřebu dotknout se ho, políbit ho, stejně, jako to cítil i on. A skutečnost, že se ho neustále ptal, jestli ho miluje, byla jen proto, že si chtěl být jistý, že to, co Bill cítí, nezmizelo. Nebo si to alespoň Bill myslel.
Usmál se. Bože, šíleně moc Toma miloval.
Vstal a vrátil se k práci, ale i tak se nedokázal toho úsměvu na svých rtech zbavit.
***
Gustav mu znovu zopakoval rozvrh hodin a řekl mu všechny potřebné informace, aby Bill mohl začít.
„Doufám, že ti nevadí, že jsou hodiny někdy ráno a někdy odpoledne.
Bill zavrtěl hlavou a usmál se víc než kdy jindy. „Ne, vůbec ne! Vlastně ti moc děkuju, že jsi je dokázal skloubit s mými směnami v kavárně.“
Blonďák pokrčil rameny. „Žádný problém.“
„Jsi si jistý, že nepotřebuju žádné diplomy nebo tituly?“
„Ne, neboj se. Certifikát, který jsi získal na střední v hodinách hudebky, ti stačí k tomu, abys mohl učit v první třídě, nemusíš toho dělat moc. Noty a další věci, prostě úplné základy. Kromě toho za tebe ručím, kdyby se vyskytly nějaké potíže,“ ujistil ho.
Bill se zasmál. „To je skvělé, právě jsem dostal doporučení. Poprvé v životě, přísahám!“ Žertoval.
„Já vím,“ odpověděl Gustav se smíchem.
Bill se rozhlédl po Tomovi a uviděl ho jako obvykle přilepeného ke skleněným dveřím, které oddělovaly školu od obchodu s hudebními nástroji.
„Tvůj kamarád je do toho fakt blázen, co?“
Bill pokrčil rameny. „Zřejmě… hej, Tome!“
Rasta se otočil s výrazem, jako by se ztratil ve svém vlastním světě. Světě, kde byl pravděpodobně jen on a kytary.
Bill se zasmál. „Pojď, musíme jít.“
Tom se ani nepohnul, nechtěl to pro něj tak příjemné místo znovu opustit.
Gustav se zamyšleně otočil, pak k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Hele, co kdybys se mnou pracoval v obchodě? Sám všechny zákazníky nezvládnu, nehledě na to, že často musím zavřít, protože mám hodiny. Hodila by se mi další ruka!“
Billovi se rozšířily oči. „Gusi, nevím, jestli je to dobrý nápad…“ ale rychle ho přerušil Tom, který přikývl.
„Dobře,“ souhlasil, aniž by měl tušení, s čím vlastně.
Černovlásek si odevzdaně povzdechl. „Gustave, všechno mu dobře vysvětli, nenechávej nic náhodě… A hlavně by možná bylo lepší, kdyby na něj zezačátku někdo dohlížel, nerad bych, aby způsobil víc škody než čehokoli jiného…“
Tom se zamračil, očividně ho Billova nedůvěra trochu rozčílila, ale černovlásek si nemohl pomoci. Znal Toma lépe než kdokoli jiný na planetě Zemi a dělal to pro dobro své i ostatních. Mimo jiné ho znervózňovalo pomyšlení, že by ho měl mít od sebe, byť jen na pár hodin týdně.
„Oh, ale vždyť to není nic těžkého,“ zlehčoval to Gustav. „Jsem si jistý, že odvede dobrou práci! Nebo ne?“
Tom přesvědčeně přikývl a rozzářil se. Ten chlápek se mu rozhodně líbil.
„Pak můžete oba začít v pondělí, OK?“
Bill přikývl a Tom se k němu přiblížil. Jejich ruce se o sebe jemně otřely a jen bůh věděl, jak moc Bill toužil proplést jejich prsty.
Tom musel mít stejný názor, protože po několika vteřinách ucítil, jak se rastovy teplé prsty sevřely kolem jeho a propletly se. Černovlásek k němu prudce otočil hlavu, ale Tom se díval na Gustava, který se zase díval na jejich ruce.
„Oh…“ zamumlal blonďák překvapeně. „Tak tohle jsem nečekal,“ přiznal pobaveně.
Černovlásek zrudl až po špičky uší. „Hm, jo… no víš…“
„Bill mě miluje,“ začal Tom tiše a pyšně vypnul hruď, jako by to byl ten největší důvod k chlubení. Jeho pohled jako by říkal „Bill mě miluje, nedělej si naděje,“ i když nebyl žádný důvod, aby žárlil.
Bill si přál, aby se mohl zakopat pod zem a až do své smrti nevytáhnout paty ven.
Gustav povytáhl obočí. „Tak to ti gratuluju!“
„Díky,“ zamumlal Bill, rudý ve tváři jako nikdy předtím.
„Díky,“ zopakoval Tom spokojeně.
„Tak ahoj, Gusi… uvidíme se v pondělí,“ Ukončil to černovlásek a přál si jen vypadnout z té školy a jít se zahrabat pod peřinu své postele.
„Jo, uvidíme se!“
Tom pevněji sevřel jeho ruku a začal ho lehce táhnout. Jakmile vyšli z budovy, Bill si odfrkl: „Tome, co to s tebou, sakra, je? Není kam spěchat.“ Rasta neodpověděl a dál ho táhl, aniž by se na něj otočil. „Tome! Řekneš mi, co se děje?!!!“ Vykřikl netrpělivě černovlásek a měl pocit, že se Tom musel nejspíše zbláznit.
Dredař se jen na okamžik otočil, aby se na něj podíval. „Potřebuju tě.“
Ze způsobu, jakým to řekl, a z výrazu jeho tváře, Bill přesně pochopil, jakým způsobem ho potřebuje. Už podruhé toho podivného dne překvapeně zalapal po dechu a nechal se dál táhnout. Cestou z jeho úst už nezazněl jediný protest.
O půl hodiny později se v soukromí jeho – teď už jejich – bytu spojili znovu a znovu a znovu, dokud nebyli oba vyčerpaní a příjemně uspokojení. Usnuli až o několik hodin později ve vzájemném objetí.
***
Ten den foukal mírný vítr. Bylo chladno, přesně vhodné počasí pro tento den. Bill se přitiskl k Tomovu boku, oba byli oblečeni v černém a oba zírali dolů. Jediný rozdíl mezi nimi byl v tom, že po Billových tvářích volně stékaly slzy, zatímco Tomova tvář byla mramorová a nečitelná.
Smrt na pohřbu.
Ironické, nebo možná až příliš normální.
Kněz četl něco, čemu Bill nedokázal rozumět, až příliš soustředěně zíral na malou rakev na dně hrobu, pokrytou květinami a s plyšovým medvídkem nahoře.
Bill neměl odvahu zvednout hlavu a podívat se na tvář Janine nebo Rosalie. Nejtěžší nebylo vypořádat se s něčí smrtí, ale s těmi živými. S těmi, kteří zůstali a kteří mu budou navždy připomínat, že to, co se stalo, byla možná i jeho vina.
Bill si neuvědomoval, že s tím nemá nic společného. Že ať už s Tomem byl, nebo ne, stejně by malou Anny musel odvést, protože to tak bylo napsáno. Nemohl si pomoci, ale obviňoval se, protože Anny mu neskutečně chyběla.
„Je to moje chyba…“ zamumlal, když někdo hodil na světlý dřevěný povrch rakve další bílé květy.
Tom k němu přesunul pohled. „Ty nejsi Smrt,“ připomněl mu.
„Já vím, ale…“ zavrtěl hlavou a hlas se mu zlomil vzlykem. Nedokázal si ani srovnat myšlenky.
„Ale nic, Bille.“ Rasta mu stiskl ruku. „Není to tvoje vina.“
Bill se kousl do rtu a snažil se odolávat, ale kněz domluvil a někdo se zoufale rozplakal a otřásl jeho duší. Prudce se otočil, zabořil tvář Tomovi do krku a bez ostychu vzlykl. Tom mu ovinul ruku kolem pasu a přinutil se dívat před sebe k nějakému neurčitému bodu na obloze, protože kdyby Billa uviděl v tomto stavu, zničilo by ho to.
Ztěžka polkl a hladil ho po havraních vlasech, které mu spadaly na hruď. O pár minut později se s malou rozloučí, a to bude to nejtěžší.
„Není to tvoje vina.“
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
