autor: Nephilim
I’ve got to walk away while there’s still hope
Learn to erase the love I know
And let you go
[My last goodbye – Trading Yesterday]
Musím odejít, dokud je ještě naděje
Naučit se vymazat lásku, kterou znám
A nechat tě jít
Tom ho líbal. Opravdu ho líbal. Doopravdy se líbali. Bill si přesně pamatoval, kdy se situace vyhrotila, protože se stalo velice rychle.
Toho rána vstali brzy a Tom ho následoval do kuchyně na snídani. Nespěchali, seděli u stolu a občas na sebe házeli všeříkající pohledy, jak to zamilované páry dělaly. Bill byl nadšený: bál se, že to bude těžké, ale všechno bylo tak dokonalé. Tom byl dokonalý.
Postavil na stůl hrnečky a šel pro kávu, která byla v konvici. Vrátil se ke stolu a naplnil Tomův hrnek téměř po okraj, jak to měl rád. Rasta vše pozoroval nehybně a očima sledoval stoupající hladinu kávy. Když mu hrnek dolil a chtěl se vrátit na své místo, Tom ho popadl za zápěstí, přitáhl si ho k sobě a přinutil ho sednout si mu na klín. Černovlásek jako zázrakem udržel konvici s kávou, a než si to stačil uvědomit, Tom zaútočil na jeho rty. S vytřeštěnýma očima sledoval Tomovy dlouhé řasy, které ho lehce šimraly po kůži, pak poslepu odložil kávu na stůl, objal ho kolem krku a opětoval polibek.
A teď se už deset minut šťastně líbali.
„Samozřejmě, teď, když jsi objevil i tu fyzickou stránku vztahu, je to mnohem větší zábava… vrhl ses do toho po hlavě,“ zašeptal černovlásek a odtáhl se tak od těch intenzivních polibků.
Tom se mu dál díval do očí. „Cítím nutnost být ti jakkoli nablízku… Musí to být jako ty věci, kterým říkáš… potřeba.“
Bill zkřivil rty, skoro jako by se chystal propuknout v pláč, a přitáhl si ho do objetí.„Miluji tě, miluji tě, miluji tě…“
Tom mu to opětoval, i když nechápal, proč se Bill takhle chová. To, že zoufale potřebuje být milován, pochopil už na začátku, ale některé jeho projevy byly stále přehnané. Zajímalo ho, jak to bude po jeho smrti. V jakémkoli jiném světě by byli stále spolu, ale tam by to mohlo být jiné. Možná nebude schopen Billa milovat tak jako na Zemi, a to pomyšlení ho tížilo u srdce. Chtěl, aby byl Bill v pořádku a aby byl v pořádku především s ním.
A pak, upřímně řečeno, měl rád jeho polibky a rád se s ním miloval.
Bill ho dál mačkal v objetí a líbal ho po celém obličeji, tváře měl červené a oči rozzářené a šťastné. Od Annyina pohřbu uplynuly dva týdny a Bill se z toho dostával dobře. Tom nevěděl, jestli to bylo proto, že si Bill myslel, že se k ní stejně brzy připojí, nebo jestli v tom bylo něco jiného, nicméně byl rád, že ho nevidí sklíčeného a smutného.
„Jdeš dneska do kavárny?“ Zeptal se Tom tiše, zvedl ho za boky a přinutil ho, aby si na něj sedl obkročmo. Bill se začervenal a vyhnul se jeho pohledu: ano, Tom rozhodně polidštil. „Dokonce až moc…“ pomyslel si rozpačitě.
„Ne, dnes… ach,“ posmutněl černovlásek, když si náhle vzpomněl na svůj závazek. „Mám kontrolu… v nemocnici…“
Tomův výraz ztuhl. „Oh.“
Bill se kousl do rtu a náhle ho přepadla nervozita. Jít do nemocnice nikdy nebyl příjemný zážitek a nikdy nepřinesl dobré zprávy. Ano, věděl, že umírá, ale kontroly pro něj vždycky byly důvodem k rozrušení a nepříjemných pocitů, které nedokázal zahnat ani teď.
„Doprovodím tě,“ nabídl se Tom okamžitě.
Bill zavrtěl hlavou. „Není potřeba,“ odpověděl. „Můžeš zůstat doma a odpočívat, nebo dělat, cokoliv budeš chtít.“
„Chci jít s tebou,“ trval na svém Rasta.
Bill si povzdechl. Popravdě řečeno, nechtěl, aby s ním Tom do nemocnice chodil. Každý den tam někdo zemřel a on se bál, že když už bude tak blízko těm lidem, mohl by ukončit jejich trápení.
„Já… nevím, jestli je to správné.“
„Proč?“ Zeptal se Tom zmateně a trochu netrpělivě.
Bill se vyhnul jeho pohledu a zadíval se na jeho triko. „Já… bojím se, že něco uděláš…“ povzdechl si, „… lidem…“
Tomův výraz se náhle změnil a proměnil se v ledovou masku. Chytil Billa za boky a zvedl ho ze sebe, pak vstal a rázně odešel do svého pokoje. Pokoje, který nepoužíval od té doby, co byli s Billem spolu.
Billovi se rozšířily oči, uvědomil si, že to kompletně podělal, a rozběhl se za ním.
„Ne ne ne ne, počkej!!!“ Vykřikl a objal ho kolem pasu. „Nezlob se!! Jde o to, že v nemocnici často lidé umírají a ty bys jim mohl pomoct ukončit to trá…“
Tom s ním praštil o zeď a přitiskl ho k ní rukama. Jeho oči byly stejně temné a neproniknutelné jako na začátku. Byly to oči toho chlapce, který ho děsil a který si užíval, když měl jeho srdce v hrsti, aby ho vlastnil a mučil.
„Kdo si myslíš, že jsem?!“ Zasyčel mu do tváře. „Za koho mě máš, Bille, co?!“
Černovlásek sklonil hlavu mezi ramena a vyděšeně přivřel oči. Tom nikdy nezvýšil hlas a teď, když to udělal, mu přišel děsivější než předtím.
„Já-já…“
„Nepochopil jsi o mně vůbec nic, NIC! Já jsem Smrt, vím, kdo umírá a kdo ne, na to nepotřebuju chodit do nemocnice!“ Vykřikl Rasta celý bez sebe.
Billovi se rozšířily oči, ale přinutil se mu podívat do očí.
„Nerozhoduju o tom, kdo by měl zemřít, podle toho, jak moc mi je ho líto, to není moje práce! Zapomínáš, kdo jsem, co? Zapomínáš, že jsem to já, kdo tě přišel zabít?!“
Černovláskovi se zatajil dech. Ta slova byla bolestivější než tisíc nožů zabodnutých do jeho hrudi. Zamrkal s otevřenou pusou a začal tiše plakat, aniž by si to vůbec uvědomil.
I Tom si uvědomil, že to přehnal; byl to výbuch hněvu, který ho mohl přijít draho. Ihned couvl „Bille…“
Černovlásek se zády sklouzl po stěně na podlahu, přitiskl si kolena k hrudi a začal vzlykat. Proč mu pokaždé, když byl šťastný, někdo vmetl pravdu přímo do tváře? A proč na něj byl Tom tak zlý? A hlavně, proč začínal zapomínat, kdo rasta doopravdy je?
Tom si klekl vedle něj a snažil se ho obejmout. Chvíli váhal, pak mu rty přiblížil k uchu a vyslovil slova, která nikdy předtím nevyslovil.
„Odpusť mi…“ A nevěděl, jestli má na mysli jen ta slova, která před chvílí vyslovil, nebo jestli tím myslí to všechno ostatní. Bill zavřel oči, přitulil se k němu a mezi vzlyky přikyvoval. Tom ho hladil po zádech, díval se na zeď za Billem a přemýšlel o tom, co právě řekl. Pravda opravdu bolela.
Neuvědomovali si, že oba jsou dvě zlomené duše, které hledají něco, co by je stabilizovalo a učinilo je šťastnými. Mysleli si, že v sobě to něco našli, ale bylo tak těžké to udržet. Bill se nenáviděl, protože se neustále bál smrti – i když se to snažil nedávat najevo, zatímco měl být šťastný, že může strávit věčnost s Tomem; Tom se nenáviděl, protože musel s sebou odnést tu jedinou osobu, která mu dokázala ukázat něco, co bylo mimo veškerá pravidla, jimiž se vždy řídil, něco, co přesahovalo všechno, co znal: lásku.
Takové mučení mohlo vést jen ke zkáze.
„Chci tam jít s tebou, protože ti chci být tak blízko, jak jen to půjde,“ přiznal Tom šeptem a jemně pohladil Billa po vlasech. „Neudělám nic, slibuju.“
Bill znovu přikývl. Vlastně to věděl, ale vždycky nakonec řekl nějakou blbost, a pak tím oba trpěli.
„Chceš, abych byl u tebe?“ Zeptal se Tom, aby měl jistotu.
„Ano…“ zašeptal Bill roztřeseným hlasem a podíval se do jeho očí. Tomův pohled byl nyní jasný, klidný a už ho neděsil. Byl to pohled někoho, kdo ho miluje.
„Tome…“ vykoktal, i když jeho tělo ještě otřásly vzlyky. „Je mi jedno, že jsi Smrt… Miluju tě…“
Rasta chvíli klečel nehybně na místě a jen se mu díval do očí. Pak ho dvěma prsty chytil za bradu, lehce ji nadzvedl a spojil jejich rty v něžném polibku.
***
„Bille?“ Zavolala sestra, když vyšla z ordinace. Zřejmě černovláska musela znát, protože si ho téměř okamžitě všimla a usmála se.
Bill se prudce postavil jako voják v pozoru. „A-Ano, tady jsem.“
„Doktor na tebe čeká,“ řekla mu srdečně dívka, které mohlo být něco přes dvacet let. Bill přikývl a strnule k ní přistoupil. Předtím Tomovi vysvětlil, že s ním nejspíš nebude moci jít dovnitř, a tak ho rasta jen chytil za ruku, čímž upoutal jeho pozornost, a krátce mu jí potřásl, aby mu dal najevo, že je s ním. Bill se otočil a usmál se na něj, pak jeho prsty vyklouzly z Tomova sevření a černovláska spolu se sestrou pohltily ty bílé sterilní dveře.
Rasta se na chodbě opřel o opěradlo vratké plastové židle. Každou chvíli prošel kolem nějaký lékař nebo kulhající pacient; nejhorší byli lidé na vozíkách, protože Tom si nemohl pomoct, ale pozoroval je a v tisícině vteřiny viděl, jaký bude jejich osud. Povzdechl si a strčil si ruce do kapes. Nic v sobě už mu nepřipomínalo tu Smrt, kterou byl předtím, než potkal Billa. Bylo mu líto jeho budoucích obětí, měl příliš mnoho výčitek… To se mu nepodobalo. Kdyby jen měli tušení… Zavrtěl hlavou. Nechtěl na to myslet. Prostě dokončí svůj úkol a bude konec. Tečka. Přesto nedokázal odehnat smutek ze své tváře při pomyšlení, že všechno, čeho do té doby dosáhl, bude pryč.
Nevěděl, jestli vlastně může být s Billem i na Onom světě, nikdy předtím mu na žádné konkrétní duši nezáleželo. No, Anny byla výjimka, ale i tak to bylo jiné. Mohl ovládat duši té malé dívky, ale nechtěl ji následovat ani s ní mít fyzický kontakt. U Billa tohle všechno opravdu chtěl. Ale bylo to vůbec možné? Neustále černovláska přesvědčoval o tom, že i po té strastiplné cestě budou normálně spolu, ale pravdou bylo, že si tím vůbec nebyl jistý. Snažil se spoléhat na svou tisíciletou zkušenost, která mu dávala jistotu, ale byla malá a spekulativní. Přestal přemýšlet, jako pokaždé, když měl pocit, že se dostal do toho nejkrajnějšího bodu svých myšlenek, kdy mu něco říkalo, aby přestal, protože dál by se už nedostal a stejně by to bylo zbytečné.
Dveře ordinace se znovu otevřely a vyšla z nich táž sestra jako předtím, která se zabraně dívala do spisu. Prošla kolem Toma, zastavila se o pár metrů dál u centrálního pultu na tomto patře a začala si vážně povídat s jinou sestrou. Tom ji několik minut pozoroval, pak vstal a pomalým krokem, s rukama stále v kapsách, se přiblížil k oběma dívkám.
„Promiň.“ Přerušil je a upoutal pozornost dívky, se kterou potřeboval mluvit. „Můžu s tebou mluvit?“
Očividně byla trochu zmatená, ale spěšně se rozloučila s druhou sestrou, aby se mohla věnoval Tomovi. Ušli kus cesty chodbou a Tom promluvil, až když si byl jistý, že je nebude nikdo rušit.
„Jak je na tom Bill…?“ Zeptal se a zvědavě se zadíval na složku, kterou dívka držela v ruce. Bylo na ní napsáno černovláskovo jméno.
Povzdechla si. „Jsi příbuzný? Nevím, jestli můžu.“
„Právě teď jsem jeho nejbližší člověk. Jsem všechno, co mu zbylo.“ Rasta ji rychle přerušil. Koneckonců to byla částečná pravda.
Sestra si ho pečlivě prohlédla a rozhodla se mu důvěřovat. Nejspíš byla sama tak trochu drbna. „No, myslím, že na kardiologickém oddělení není nikdo, kdo by Billa neznal, chci říct… vždycky měl tyhle problémy…“
„To vím,“ Tom ji znovu přerušil. „Ale jak vážné to s ním je? Co… mi o těch problémech můžeš konkrétněji říct?“
Tom samozřejmě věděl, že Billovy problémy jsou natolik vážné, že ho odsoudí k předčasné smrti, ale chtěl znát detaily. Chtěl se o Billovi dozvědět všechno, dokonce i to, co mu černovlásek nemohl říct.
Sestra pokrčila rameny. „Je to něco dědičného. Vím jen, že jestli na světě existuje nějaký člověk, který si tohle všechno nezaslouží, je to právě Bill. Vždycky to byl problémový, uzavřený chlapec, ale uvnitř je dobrý. Neskutečně dobrý a laskavý. Loni dělal společnost dětem s leukémií a byl s nimi tak veselý a milý, že se zdálo, že vlastně ani žádné problémy nemá. Nedává to najevo… tedy to, že je nemocný. Nechce být nikomu na obtíž.“
Tom sevřel rty a zíral na bílou kostkovanou podlahu. Ano, všechno, co ta dívka říkala, bylo pravdivé. A to s těmi dětmi, o které se staral… no, to rozhodně poukazovalo na Anny. Všechno do sebe zapadalo. Tom už věděl, že Bill je příliš dobrý člověk a příliš velká oběť vlastního osudu.
„Doktoři si nejsou jistí,“ pokračovala zamračeně. „Už před lety ho upozorňovali, že se pravděpodobně nedožije… no, řekněme, že neumře na stáří. Zdálo se, že to vzal jako vždy dobře, ale podle mého názoru trpí mnohem víc, než dává ostatním najevo.“
„Ano,“ potvrdil Tom, než si to stačil uvědomit. Okamžitě na sebe upoutal dívčin pohled, ale vlastně nebyla vůbec překvapená. Ve skutečnosti se usmála, jako by chtěla říct, že jeho situaci chápe. Tomovi to bylo jedno. Nikdo nebyl v jeho situaci, v jejich situaci. Nikdo to nemohl chápat a on to ani nechtěl.
„Ať je to jakkoli, mám dojem, že si Bill myslí, že jeho konec je blízko. Slyšela jsem, jak mu lékař říká, že se jeho stav nezlepšil, a on se usmál a řekl, že si představuje, jaké to bude, až zemře. Bylo to zvláštní.“ Smutně našpulila rty. „Je tu spousta lidí, kteří ho mají rádi a trpěli by, kdyby zemřel. Vždycky říká, že nemá žádné blízké přátele a neplánuje navazovat další kontakty, aby lidi nezranil, až odejde, ale neví, že spousta z nich si ho oblíbila, protože ho tu potkávají. Pokud se to někdy stane… Bože, nechci na to ani myslet.“ Přejela si rukou po tváři. „Jsem optimista, chci věřit v pokrok vědy a chci věřit, že Bill bude žít dlouhý a plnohodnotný život, jak si zaslouží. Nemyslíš si to taky?“
Tom roztržitě přikývl, zaneprázdněn zpracováním dívčiných slov. Jestliže předtím bylo všechno těžké, nyní se to stalo téměř nesnesitelným.
„Ach, doufám, že jsem tě nerozesmutnila!“ Vykřikla najednou a otočila se k němu. „Člověk musí vždy vidět světlé stránky! Každopádně si myslím, že Billova prohlídka bude brzy u konce, a myslím, že až vyjde ven, bude tě chtít najít tam, kde tě nechal.“ Usmála se na něj a Tom si pomyslel, že to musí být jeden z těch lidí, kteří jsou považováni za milé, nebo alespoň něco podobného. Po tomto rozhovoru zamířili zpátky, a když se vrátili do správné chodby, našli Billa před ordinací, jak se horečně rozhlíží. Jakmile si všiml, že se k němu Tom blíží, na jeho unavené tváři se objevil upřímný úsměv, pospíšil si k rastovi a objal ho kolem krku.
„Všechno v pořádku?“ Zeptal se Tom a otřel se nosem o jeho, zatímco jej jemně chytil za boky.
„Všechno v pořádku,“ zalhal Bill. „Jen obvyklá doporučení, nic nového. Půjdeme domů?“
Tom přikývl, vzal ho za ruku, a když šli k výtahům, koutkem oka zahlédl, jak je s něžným úsměvem na tváři pozoruje zdravotní sestra. Impulzivně se otočil a políbil Billa na teplý spánek.
Černovlásek v rozpacích vzhlédl a brzy nato opět sklopil pohled a snažil se skrýt malý úsměv.
***
Tom zavřel pouzdro na poslední kytaru, pověsil ho na zeď a vrátil se k pultu. Gustav mu vše vysvětlil a začal mu zadávat jednoduché úkoly. Stále ho nepověřil obsluhováním zákazníků, protože mu Bill musel říct něco, co ho přimělo k pocitu, že je bezpečnější začít s ním pěkně od začátku. Tom to nechápal. Cítil se na to, že by lidem klidně mohl nástroje prodávat. Gustav za pultem vyjednával s nějakým rockerem, který se snažil prodat svoji kytaru. Tom přistoupil ke Gustavovi a se zájmem poslouchal. Pokud chtěl Gustavovi dokázat, že zvládne jednat s lidmi, kromě svého Nadpřirozeného úkolu, možná se nejdřív musel něco naučit.
„Já nevím, Jime… kdo mi může zaručit, žes ji používal jen málo?“ Blonďatý bubeník se tvářil nejistě. Musel přiznat, že na kytary není zrovna odborník. Jeho oborem byly spíše bicí.
„Ujišťuji tě, že jsem na ní odehrál jen jeden koncert, člověče. Je jako nová, a navíc je to limitovaná edice! Cena, kterou nabízím, je výhodná,“ ujišťoval ho muž, mrkl a snažil se být věrohodný.
Tom byl netečný a věděl, že by se do toho neměl plést, ale přesto se na nástroj podíval.
„To, kolik za ni chceš, je moc. Obvykle použité nástroje nekupuju a teď pro tebe dělám výjimku, takže budeš muset s cenou trochu dolů,“ stál si za svým Gustav a zkřížil ruce na hrudi.
„Rozhodně nemá menší cenu, než jsem navrhl!“ Protestoval ten druhý.
„Je stará a zničená,“ začal Tom zničehonic s očima upřenýma na kytaru. „Je to úplně obyčejná kytara, značka výrobce byla zfalšovaná. Struny jsou zničené a nikdy nebudou znít správně. Nikdo by ji nekoupil.“
Gustav přimhouřil oči a otočil se k rastovi. „To myslíš vážně, Tome?“
Muž jménem Jim si odkašlal a polil ho studený pot. „Gustave, opravdu tomu klukovi věříš? Co o tom může vědět?“ Gustav se zamyslel, dlouho se díval na kytaru, a pak se obrátil na Toma. Rasta mu pohled oplatil: byl vážný, odhodlaný a naprosto sebejistý. Gustav se usmál.
„No, řekl bych, že víc věřím spíš někomu, kdo se naučil hrát na kytaru za dvě minuty a komu jde o dobro mého obchodu, než někomu, kdo chce, abych utrácel peníze za nějaký pochybný šmejd.“
Jim nevěřícně zalapal po dechu, ale věděl, že je to pravda, a tak nenaléhal. „… OK! Ale nemáš nejmenší tušení, jaký obchod sis právě nechal proklouznout mezi prsty.“ Varoval ho, zavřel pouzdro se starou kytarou a nasadil si ho na rameno.
„To si umím představit,“ odpověděl blonďák se smíchem.
Jakmile muž opustil obchod, Gustav se otočil k Tomovi a poplácal ho po rameni. „Díky, Tome. Právě jsi mi ušetřil spoustu peněz.“
Rasta se usmál a snažil se vypadat méně nadšeně, než ve skutečnosti byl. „Všechny Gibsonky jsem vystavil, takže mám hotovo.“
Gustav se ohlédl za sebe, aby zkontroloval, zda provedl práci podle pokynů, a usmál se. „Skvělé.“ Pak se podíval na hodiny ve tvaru kytary, které visely na zdi nad pultem. „Teď budu mít hodinu se třetí třídou.“
Tom přikývl: „Dojdu si pro věci, abys mohl zavřít.“
„Vlastně jsem přemýšlel, že bys dnes mohl vést obchod, dokud neskončím.“
Tom se zastavil v půli pohybu, aby si vzal mikinu. „Opravdu?“ Zeptal se překvapeně.
Gustav přikývl: „Viděl jsem, jak v posledních dnech pracuješ, a myslím, že ti mohu důvěřovat. Zvlášť po dnešku.“
Tom se rozzářil a nedokázal se ovládnout. Chtěl mít Kytarové království – jak ho nazýval – jen pro sebe!
Gustav popadl svůj batoh plný paliček, právě když do obchodu vešla malá holčička v doprovodu své matky. Tom se okamžitě zaměřil na nově příchozí a Gustav se usmál jeho soustředěnému výrazu. Šel ke dveřím, kde se na chvíli zastavil a pozoroval je.
„Dobrý den, moje dcera by chtěla baskytaru. Ale byl by to první nákup, tak jsme se na ně chtěly podívat a získat nějaké informace. Můžete nám pomoci?“
Tom si odkašlal a snažil se vypadat profesionálně. „Je mi líto, ale my lidi neprodáváme, a už vůbec ne malé,“ odpověděl vážně (vtípek s basovou kytarou a malými lidmi… pro vysvětlení… italsky basso je basa nebo baskytara a italsky basse, jak to pochopil Tom, je nízký, což si spojil s tím, že po něm žena chce nějakého liliputa. V češtině to bohužel nedává až takový smysl 😊).
Žena rozhořčeně zamrkala. „Děláte si ze mě srandu? Elektrická basová kytara! Hrát na ní!“
„Myslím, že nemůžete hrát na lidi… myslel jsem, že to vaše zákony zakazují…“ řekl rasta zmateně.
V tu chvíli se k němu holčička naklonila. „Chci kytaru! Ale tu se čtyřmi strunami!“ Vysvětlila mu v naději, že konečně pochopí.
Tom otevřel ústa dokořán do „o“. „Oh, ty chceš ten nástroj s dlouhým krkem, který vydává děsivé zvuky!“
Děvčátko s úsměvem přikývlo, šťastné, že mu rozumí. Protože byla malá, nepřipadala jí situace divná, jen trochu zábavná. Její matka však byla jiného názoru a vypadala poněkud zmateně.
Tom se zářivě usmál a vyšel zpoza pultu. „Jistě, pojďte tudy.“ Ukázal na ně a vedl je do jiné části obchodu.
Gustav se zasmál, zavrtěl hlavou a vyšel z obchodu.
***
Bill odhodil boty a běžel jako šílenec téměř ke břehu. Ve městě nebyly žádné opravdové velké pláže, písek a kameny se zde míchaly do jakési písčité půdy, což utvářelo pocit, že to pláže jsou, i když poněkud malé a studené. Moře bylo temné a téměř vždy rozbouřené, foukal vítr a mraky byly osvětleny paprsky západu slunce, což vytvářelo mimořádný efekt; obloha byla zbarvena tisíci různými barvami, neprůhledná a nostalgická. Bill tu atmosféru miloval. Opatrně se vyhnul ledové vodě a vrátil se zpět, vytáhl z tašky deku a položil ji na místo na pláži, které ho inspirovalo. Béžové kalhoty si ohrnul ke kolenům a na sobě měl jen šedé tričko s krátkým rukávem a přes něj bílou plátěnou košili, nejméně třikrát větší než jeho skutečná velikost, která se mu ve větru třepotala stejně jako rovné rozpuštěné havraní vlasy.
Tom se k němu brzy připojil. Ani si nesundal boty. On se tu až tak pohodlně necítil, přesto si myslel, že Billovi to tady sluší snad mnohem víc. Bylo v něm cosi nespoutaného a v jeho očích ten den neustále zářilo štěstí, i když počasí nebylo nejlepší.
„Tome, budeš mít v botách písek!“ Vykřikl černovlásek, položil si ruce na boky a jeho havraní vlasy vlály, kam si zrovna vítr usmyslel.
Rasta se posadil na deku, roztáhl nohy a zkřížil chodidla; opřel se o lokty a pokrčil rameny. „Nevadí, pak ho vyklepu.“
Bill si pobaveně odfrkl a posadil se vedle něj. Přitulil se k němu a opřel si hlavu o jeho nohy. Pěvně v rukách sevřel látku Tomových džínů, zavřel oči a vychutnával si zvuk vln narážejících o břeh.
Bill si vždycky chtěl takovou chvíli dopřát, ať už jen pro sebe nebo s tím, koho miloval, a vychutnat si i ty nejmenší detaily světa, který měl příliš brzy opustit. Od dětství ho nic neuklidňovalo víc než šumění moře. Velký modrý prostor mu dodával pocit klidu a bezpečí a to, že byl Tomovi tak blízko, ještě umocňovalo veškerou pohodu, kterou v tu chvíli cítil.
Tom ho začal lehce hladit po vlasech a pozoroval moře. Tohle musela být další věc, kterou chtěl Bill udělat, než odjede; řekl mu, že chce využít každou chvíli, než mu vyprší čas, a tak Tom nikdy neprotestoval, ať Bill navrhoval cokoli. Kromě toho, i když byla poměrně zima, nevadilo mu trávit takový čas s černovláskem. Pláž byla prakticky opuštěná, takže byla jen jejich. A Tom se cítil dobře.
Bill se nechal hladit snad celé hodiny, pak zvedl hlavu a natáhl se na deku, což Tom okamžitě napodobil. Černovlásek poslepu vyhledal jeho prsty, propletl je se svými a zíral na oblohu. Nad nimi létalo několik racků, volně a bezstarostně. Bill jim trochu záviděl, ale ve skutečnosti si nemohl stěžovat: byl blízko toho, koho miloval. Usmál se, otočil se na bok a políbil Toma na teplou tvář. Dredař k němu otočil hlavu a zjistil, že ho Bill pozoruje, zatímco ho zlehka hladí prsty po čerstvě políbené tváři. Jeho dotek byl studený, ale stejně ho moc nevnímal; nedokázal totiž odtrhnout pohled od jeho oříškových očí, jasných a usměvavých. Zavřel své vlastní, mírně se naklonil a dotkl se Billových rtů svými. Billova ruka sjela na jeho krk a zastavila se tam, zatímco černovlásek polibek s lehkým vydechnutím oplatil. Tom si ho za boky přitáhl víc k sobě a otočil se úplně na bok, aby ho mohl lépe líbat. Bill se nechal chvíli líbat, pak se od něj odtáhl a s posledním mlaskavým polibkem se na něj pobaveně podíval.
„Pamatuješ, jak jsem se tě ptal, jestli, když tě políbím, zemřu? Polibek smrti?“ Tom přikývl a zamračil se. Nechápal, kam tím směřuje. Bill se usmál, podíval se na oblohu, lehl si na ručník a zhluboka se nadechl. Pomalu vydechl, zavřel oči a roztáhl ruce, jak jen mu to prostor dovolil. „No, spletl jsem se.“ Přiznal se zavřenýma očima. „Pokaždé, když mě políbíš, je to jako bys mě zachránil, Tome.“
Tom tomu nerozuměl. Nechápal smysl té věty, ale ve skutečnosti ji ani pochopit nechtěl. Potichu si lehl na záda, přiblížil se k Billovi a znovu se zadíval na oblohu. Slyšel Billův klidný, vyrovnaný dech, když znovu otevřel oči a pozoroval šedé mraky nad nimi.
„Myslím, že kdybych teď a tady umřel, byl bych šťastný,“ začal znovu černovlásek a položil mu ruku na hruď. „Ničeho bych nelitoval.“ V Tomovi opět něco nebezpečně puklo. Vzpomněl si na rozhovor se sestrou a cítil, jak mu ztěžklo srdce.
„Bille…“ posadil se a otočil se k němu čelem.
Černovlásek zůstal ležet, ale přesunul na něj svůj pohled a povytáhl obočí. „Mh?“
Dredař chvíli přemýšlel, co chtěl vlastně říct, a sám nechápal, proč ho oslovil. Nakonec jen zavrtěl hlavou a sklonil se, aby ho políbil na rty. Zdálo se, že polibky vždy dokázal vyjádřit to, co nedokázal vyjádřit slovy. Bill zavřel oči, usmál se a přitáhl si ho k sobě. Položil Tomovi ruku na hruď a brzy na šumění vln zapomněl. Jediné, co slyšel, byl šílený tlukot Tomova srdce, stejný jako jeho vlastní.
Znovu se usmál.
Ne, rasta opravdu nemusel nic říkat.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
