autor: Consu
Bylo ještě brzy a Tom ani Gustav ještě nedorazili. První z nich ho překvapil, neboť se zdálo, že ve škole snad i spí, protože vždycky přicházel jako první, ale nechal tu podivnost plavat. Nervózně poklepával nohou o zem a bylo vidět, že se buď nemůže dočkat, až něco udělá, nebo na někoho čeká. Na nádvoří naštěstí nebylo moc lidí, takže problém se svědky by byl vyřešen. Stačilo jediné jeho slovo a nikdo by ani nedýchal, kdyby věci nešly podle plánu – bylo by to špatné pro jeho kořist, ne pro něj. Znepokojeně se rozhlížel a kouřil jednu cigaretu za druhou, dokud ho nespatřil procházet branou. Čekal na něj už od předminulého čtvrtka, aby si s ním mohl promluvit, a konečně ta chvíle nastala. Naposledy potáhl z cigarety, odhodil ji na zem, ani se neobtěžoval ji uhasit a odhodlaným krokem zamířil k chlapci.
***
„Dnes jsem dorazil dřív než obvykle. Wou, nový rekord! Ashley na mě bude pyšná.“ Navzdory pošmournému dni, který sliboval pořádnou bouřku, byl Bill šťastný a rozzářený. Ani on nedokázal vysvětlit proč, prostě byl. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml energického kluka, který stál prakticky před ním.
„Oh.“
***
„Ty a já máme nevyřízené účty.“ A s těmito slovy se s očekáváním zadíval na zděšené pohledy všech nováčků, které už zmlátil. To ho povzbudilo ještě víc. Kromě toho tohle byla větší zábava než mlátit někoho, kdo se s tím už smířil, těšil se alespoň na nějakou reakci! Ale byl zklamaný: Bill Trümper ani nemrkl.
***
Proč ho ta špinavá stvůra přišla rušit? Co chtěl? Zmlátit ho do krve? Billovi to bylo jedno a s největší drzostí, jakou kdy v sobě našel, prošel kolem něj. Trochu se zasmál, ale netrvalo to dlouho, protože ucítil, jak mu někdo škubl za paži a praštil s ním o nedalekou zeď.
„Co, kurva, chceš?“ Zeptal se podrážděně.
„Uh, jak jsme nezdvořilí,“ škádlil ho brunet. Kdyby chtěl, mohl ho Bill dostat na zem, protože byl o metr vyšší než on, ale nechal to tak.
„Hele, jestli mě chceš praštit, udělej to rychle, jo? Mám na práci jiné věci.“
***
„Hele, jestli mě chceš praštit, udělej to rychle, jo? Mám na práci jiné věci.“
Jak si ho ta blecha dovolila oslovit takovým tónem? Kdo si myslel, že je?
Georg už byl vzteky bez sebe a prudkým pohybem ho chytil pod krkem. Kdyby ještě řekl jen slovo, ubil by ho k smrti.
Bill ale nic neřekl a jen se hystericky zachichotal.
Proč se smál? Co mu přišlo tak legračního? Jen proto, že byl vyšší než on, bylo pošetilé ho podceňovat. Mohl skončit se zlomenými kostmi.
Georg už neviděl, zatnul pěst a…
***
„Co se to tu děje?“ Hlas, který jim byl oběma povědomý, je přiměl otočit se. Bill zalapal po dechu – zčásti údivem, zčásti proto, že Georgova ruka stále svírala jeho krk. Tom Kaulitz se zjevil zničehonic jako stín, a teď se díval na svého přítele s temnou tváří. „Georgu, na něco jsem se tě ptal. Co se to tu, kurva, děje?“ Podle jeho tónu se mu scéna před ním zřejmě moc nelíbila.
Georg uvolnil sevření a Bill se mohl znovu nadechnout. „N-nic. Jen jsem chtěl…“
„Jdeme,“ řekl jen, a aniž by se na Billa vůbec podíval, otočil se a odešel. Georg si odplivl před Billovy nohy a těsně ho následoval, takže tmavovlasého muže nechal napospas jeho vlastním myšlenkám.
Tom Georga zastavil. Udělal to schválně, nebo to byla jen jednorázová akce? Usmál se pro sebe. Zdálo se, že den je stále lepší a lepší.
***
„Proč jsi mě dnes ráno zastavil?“
„Proto.“
„Co se stalo dnes ráno?“ Gustav nechápal.
„Chtěl jsem zmlátit Trümpera a Tom mě zastavil.“
„To udělal dobře,“ řekl Gustav a napil se vody.
„Ty v tom jedeš taky?“
„Podívej, Georgu,“ řekl Tom unaveně, „neříkám, že si ho musíš oblíbit, ale pokud ti přijde jako osina v zadku, prostě se mu vyhýbej. Musím ti vážně připomínat, že kvůli těmhle bezdůvodným výpraskům se o tebe zajímá celý učitelský sbor? Chceš z téhle školy vyletět, nebo chceš raději zůstat a dodělat ji?“
Georg sklonil hlavu. Tom měl pravdu, byl v pěkném průseru a nemohl si dovolit dělat problémy. Kromě toho, někdo, jako Trümper za to vážně nestál. „Okey,“ řekl tiše a začal si hrát s jídlem na talíři.
Jídelna stála za hovno, ale pokud si chtěli dát něco opravdu dobrého, museli by zamířit do centra a kvůli tomu by nestihli odpolední vyučování, a… tam prostě museli.
„To je tak nechutné. Pořád nám dávají ty samé sračky,“ odfrkl si Georg.
„Mně to chutná,“ přiznal Gustav a zhltl téměř celou bramboru. Že mu opravdu chutná, bylo patrné na jeho břiše.
Tom pokrčil rameny. Bylo mu jedno, kde si dá oběd, hlavní bylo, že jí. Najednou si na něco vzpomněl a odkašlal si, čímž upoutal pozornost svých přátel, kteří se na něj zamyšleně podívali.
„Co se děje, Tome?“
„Nic.“ Na chvíli se odmlčel, ale pak si povzdechl a položil otázku, kterou by nikdo nečekal: „Jak byste reagovali, kdybych vám řekl, že mám rád ptáky?“ Georg v tu chvíli zrovna neměl pít, jelikož všechno okamžitě vyprskl a trefil i část Tomovy mikiny. Začal kašlat, zatímco Gustav stále udiveně hleděl na svého přítele s otevřenýma očima a ústy. Tom se ani neodvážil zvednout oči od talíře. „Kamarád gay nemusí být nic moc, že?“ Tato otázka byla určena především Georgovi. „Ale známe se už dlouho. Vykašlali byste se na mě, kdybych byl?“
Oba chlapci se na něj dívali s rostoucím údivem. Odkdy si Tom myslí, že je homosexuál? Ale hlavně: Tom gay? To bylo jako říct, že papež je satanista nebo, že Santa Claus opravdu existuje, nebo že… Zkrátka to bylo nemožné!
„T-Tome, jsi v pořádku?“ Odvážil se Gustav a Tom mu s úsměvem odpověděl: „Samozřejmě! Nikdy jsem se necítil lépe!“
Georgovi se udělalo mdlo. Musel to být vtip, nemohla to být pravda, ale něco ho přimělo otočit se: o pár stolů dál, když zaslechl Trümperův smích. Vymyl snad jeho kamarádovi nějakým způsobem mozek? Možná, ale jeho myšlenky zahnal další smích. Tom se smál, až se rozplakal.
Georg a Gustav stále vůbec nechápali.
„Bože, lidi, omlouvám se, hahahahahaha. Opravdu se omlouvám, ale hahahahahaha. Nemohl jsem odolat!“
„Chceš říct, že… to byl vtip?“
„Hahahaha samozřejmě! Hahahaha měli jste vidět svoje obličeje hahahahaha.“
Vtip se povedl a všechno proběhlo přesně tak, jak si to Tom před několika dny představoval: Georg prskal vodu, Gustav nevěděl, co říct… Všechno bylo naprosto perfektní. Ano, bylo třeba říct, že Tom se někdy choval jako malý. Někdy to hraničilo až s dětinskostí.
***
„Opravdu?“
„Přísahám! Dostal se tam a zastavil svého přítele Gregora.“
„Georga.“
„To je fuk.“
Ashley byla překvapená: „Páni. Tom Kaulitz tě zachránil před jistou smrtí.“
„Udělejme z toho hotovou tragédii, když už jsme v tom.“
„Bille, uvědomuješ si důležitost toho gesta? Znamená to, že tě nějakým způsobem chránil. I když jsi mu tuhle na chodbě zmačkal nosem tričko.“
„No jo, a teď chceš říct, že je to moje vina? Každopádně, nepředbíhejme.“ Ano, Ashleyin nápad byl velmi romantický a možná až příliš přitažený za vlasy, ale pokud byl Tom chlap, který si hleděl svého, proč by se staral o svůj osud? Možná, že spíše chránil svého přítele.
„Každopádně by sis s ním měl jít promluvit.“
„Jo, to už mě taky napadlo,“ řekl zamyšleně.
Nebyl tím příliš přesvědčený. Ashley přece říkala, že je nepřístupný, takže to muselo mít nějaký důvod. Ale na druhou stranu mu chtěl poděkovat, ukázat mu, že je mu za jeho gesto vděčný. Byl trochu na rozpacích ohledně toho, co by měl vlastně udělat, ale nakonec to nechal tak a dojedl oběd.
***
„Já jdu na záchod, zatím klidně běžte do třídy.“
„OK, Tome.“
Ještě stále pobavený vtipem, který si předtím udělal ze svých přátel, šel na záchody a začal si mýt ruce. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc se musel smát, ale ovládl se, když uslyšel, že někdo přichází. Ani se neotočil, aby zjistil, kdo to je, ale příchozí se postavil u umyvadla vedle něj.
„Děkuju,“ zaslechl ho zašeptat, a tak v zrcadle mírně zvedl oči, aby rozeznal Billovu postavu. Neodpověděl, byl zmatený. „Za dnešní ráno. Kdyby nebylo tebe, tak…“
„No jen si to představ,“ řekl suše a utřel si ruce, zatímco druhý zůstal s hlavou skloněnou nad namydlenýma rukama.
„Myslím to vážně, kdyby ses tam nedostal včas, tvůj kamarád by mě nejspíš zmlátil, takže…“ Bill zvedl oči, ale všiml si, že už ho nikdo neposlouchá „Ale kde…?“ Tom odešel a nechal ho tam mluvit sama se sebou jako nějaký blázen. Zdálo se však, že se Bill nechce vzdát tak snadno, jakmile se ozvalo poslední zvonění, rychle si sbalil věci a vyběhl ze třídy, postavil se těsně před bránu a čekal.
„Bille, co je…? Proč jsi tak utekl?“ Ashley nechápala, protože ji Bill ani nevaroval.
„Sssh, drž hubu.“ Chlapec se rozhlédl kolem sebe.
„Bille.“
„Sssh! Tady je.“ Opustil svoji kamarádku a vydal se za chlapcem. „Milý Tome Kaulitzi, teď přede mnou neutíkej.“ Byl sám a Bill toho musel využít, aby si s ním mohl promluvit. Jen abychom dokončili rozhovor, který jsme před pár hodinami začali. Už ho chtěl dohonit, když vtom nešikovně zakopl – o nic, jak to uměl jen on – a spadl na zem. „Och můj Bože.“
Posadil se na zem a přitiskl si nohu k hrudi. „Ssss… To je bolest!“ Okamžitě zvedl oči a hledal Toma, kterého uviděl. Lhostejně na něj zíral a ani se nehnul. Vlastně jako by se nic nestalo, otočil se a pokračoval v chůzi, přičemž Bill zůstal ohromen.
***
„Myslíš? Prakticky mě ignoroval! Prostě se sebral a odešel a nechal mě tam stát jako imbecila!“ V Billově pokoji se rozléhala pouze jen jeho řeč a Ashley nezbývalo, než si tiše povzdechnout. Nakonec se černovlásek uklidnil a dívka se ujala slova.
„Co budeš dělat?“
„Ještě nevím.“ Bill přešel k velkému zrcadlu ve svém pokoji a chvíli si upravoval vlasy. Čím víc o tom příběhu přemýšlel, tím víc se zlobil. Od Toma toho moc nečekal, ale aspoň mu mohl pomoct vstát nebo se ho zeptat, zda je v pořádku. „Sotva se na mě podíval!“
„Bille, ty jsi opravdu absurdní! Vždycky jsi říkal, že se člověk nemá spoléhat na ostatní, a teď očekáváš, že ti každý přispěchá na pomoc?“
Pořád se na sebe díval do zrcadla, a najednou mu v očích zazářilo zvláštní světlo. „Nevzdávej to,“ ozval se mu v hlavě hlas, který ho přiměl škubnout sebou. Hlas pak pokračoval: „Nevzdávej se. Nezajímej se o to, jestli je pan Kaulitz nepřístupný a nemůžeš s ním mluvit. Musíš ho donutit, aby ti padl k nohám.“
„Bille… jsi v pořádku?“ Když se na chvíli odmlčela a Bill nereagoval, dělala si starosti. Ale on neodpověděl. Ještě několikrát na něj zavolala, načež k němu přistoupila a otočila ho čelem k sobě. Všimla si, že se v jeho očích něco změnilo, ale nevěděla co. Na rtech se mu objevil zvláštní úsměv. Znepokojující, tak by to popsala Ashley.
„Padne mi k nohám,“ zasyčel Bill s prázdným pohledem.
„Děláš si srandu, že jo?“ Zeptala se nevěřícně Ashley.
„Ne, myslím to smrtelně vážně. Chci ho vidět, jak se mi plazí u nohou. Je tvrdý, ale pod mým tlakem povolí. Nebude mi moci odolat,“ zašeptal znovu.
Teď jeho kamarádka opravdu začala panikařit: „Nechceš ho… sbalit, že ne?“
Bill se na ni zlomyslně podíval. „… Možná.“
„Bille, uvědomuješ si, co vůbec říkáš? To je ten nejšílenější nápad, jaký tvůj chorý mozek mohl vymyslet! Nemůžeš ho sbalit! Je to…“
„Kluk? Já vím a je mi to jedno. Ukážu mu, že svět není jeho a že mu na jeho bossovské hry neskočím. Pro mě je to pořád jen nafoukaný malý kluk, který si hraje na něco, co není.“
„To si myslíš?“ Pustila jeho rameno a zakroutila hlavou. „Tak se mnou teda nepočítej.“
Bill toho nechal. Nechtěl ji do toho zatahovat. Byla to soukromá záležitost mezi ním a mistrem Kaulitzem.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
