autor: Consu
Bill vypadal spokojen s tím, kam se svým plánem dospěl. Za výkon v kantýně byl na sebe čím dál víc pyšný a převrat s čištěním kalhot byl úplný top. Ale všechno to bylo ještě jen na začátku a on si řekl, že je načase vyvinout na svou kořist nějaký tlak – psychický nebo fyzický – na tom nezáleželo.
Hned jak spatřil Toma na dvoře, okamžitě se na něj zadíval nebo předváděl finty, o kterých nemohlo být ani pochyb, co znamenají. Stala se z toho skoro posedlost: kdekoli po škole se potuloval, okamžitě pohledem hledal toho konkrétního kluka. Skoro se sám sobě hnusil, protože vypadal čím dál víc jako stalker, ale vztek – pokud se to tak dalo nazvat – a závist byly příliš velké, než aby se jich teď vzdal. Ano, Bill Tomovi záviděl a žárlil na něj, sám si to uvědomoval. Toužil po popularitě a respektu, kterému se těšil ten ubohý kluk, jemuž to bylo jedno. Koneckonců Tom nechtěl dávat najevo, že je vůbec na světě, a lidská chvála nebo urážky mu byly úplně u prdele. Bylo mu jedno, jestli se ho lidé bojí, obdivují ho nebo ho nenávidí, on si stejně šel svojí cestou.
I Bill se naučil tenhle trik, jak přežít školní šikanu, ale od chvíle, kdy zaznamenal Tomovu přítomnost, měl pocit, že ten malý kluk – sebevědomý až na půdu – by mohl představovat určitou hrozbu. Ne, že by čekal, že ho bude jakkoli škádlit nebo mlátit, ale už jen jeho existence ho znervózňovala. Myslel si, že kdyby uhranul bosse, nebo se mu alespoň přiblížil, celá škola se na něj bude dívat jinýma očima. Doufal, že kromě jeho podivného vzhledu v něm uvidí člověka, kterého je třeba respektovat.
Koneckonců, jeho gesto se dalo pochopit. Všechno bylo poháněno pocitem nepohodlí, nedostatečnosti a nepřijetí. Jen to dělal špatně, ale to mu bylo jedno. Důležitý byl výsledek, a tak nepřemýšlel o určitých malých detailech, ze kterých se časem mohly stát o hodně větší. Nepřemýšlel například o pocitech, které jsou nejdůležitější. Kdyby vzal v úvahu, že by se mu podařilo dostat se k Tomovi tak blízko, aby mu padl k nohám – což bylo dost nepravděpodobné, ale ne nemožné – jak by naložil s tím, kdyby se do něj Tom nakonec zamiloval? Řekl by mu, že ho jen využívá? Způsobil by mu toto obrovské zklamání? Co kdyby se do Toma zamiloval on sám? Co kdyby ho celá ta věc místo do dobrého světla postavila do ještě horšího? Co kdyby chichotání a poznámky za jeho zády nepřestaly, ale naopak se znásobily? Ustál by tuhle ránu, nebo by se utápěl v depresi?
Stručně řečeno, existovalo mnoho mezer – možná až příliš mnoho – a nebylo jisté, že se plán podaří. Bill se však nevzdal a pokračoval se vztyčenou hlavou. Ode dne, kdy o tom mluvil s Ashley ve svém pokoji, cítil, že se věci mění. Už nebyl tím něžným, bezmocným malým Billem, vystoupil z řady, chtěl se všemu postavit čelem.
Byla to éra nového Billa.
„Musím si s ním promluvit,“ rozhodl se druhý den po nehodě a obrátil se na Ashley.
„A co mu řekneš?“
„Chtěl bych se ještě trochu víc vžít do role chudáčka stydlivého a lítostivého malého chlapce.“
Ashley se usmála. Bill byl opravdu mimo a neměl žádné hranice, přesto ona si myslela něco jiného. Měla ho na mušce: myslel si, že má všechno pod kontrolou, ale věděl, že jakmile se věci budou vyvíjet trochu jinak, než očekával, nebude vědět, co dělat.
„Jdu na to,“ zašeptal, ale rozhodně. Odvrátil se od dívky a vydal se směrem k jeho mohyle, tedy stromu, jak ho přezdíval, a aniž by Georgovi a Gustavovi věnoval jediný pohled, postavil se přímo před Toma. Ten kouřil jako obvykle cigaretu a díval se na něj, ale neřekl ani slovo.
„A-Ahoj, Tome.“
„Hele, malá blecha…“ Než Georg stihl dokončit větu, Tom ho poplácal po rameni a on zmlkl.
„Ahoj,“ řekl a vyfoukl obláček kouře.
„Můžu s tebou mluvit?“ Bill se nesměle zeptal.
„O čem?“
„O té včerejší nehodě.“
„Teď nemám čas.“ Naposledy potáhl z cigarety a odhodil ji na zem. „Už musím jít.“ Poslední větu pronesl s pohledem upřeným do jeho očí a skrz zaťaté zuby, jako by to byla výhrůžka. Jako by chtěl říct: „Raději půjdu, nebo to bude zlé,“ i když věděl, že by se mu nic nestalo, kdyby si ho poslechl. Jen ho nechtěl nechat vyhrát. Zatímco Bill dělal všechno pro to, aby se k němu přiblížil, Tom dělal všechno pro to, aby se od něj vzdálil. Nezajímalo ho, co má na srdci, nezajímalo ho, co si o něm myslí, nezajímala ho jeho osoba obecně. Chtěl mít jen klid.
Bill se nadechl a couvl, přičemž si v duchu slíbil, že ho přinutí poslouchat, ať už po dobrém nebo po zlém.
„Dokud budou kolem jeho přátelé, nebudeš se k němu moct dostat,“ řekla Ashley moudře. Koneckonců, právě ty dvě figuríny neustále se motající kolem něj mu dodávaly nádech bosse, jinak byl Tom jen obyčejný, tvrdohlavý, nafoukaný kluk. Černovlásek se rozhodl počkat na konec vyučování, až se vrátí domů.
***
„Půjdeme dnes ven?“
„Jo, potřebuju se trochu pobavit.“
„Perfektní, zajdem na bowling?“ Tom se nad Georgovým návrhem jenom usmál a on to vzal zpět. „Okey. Číšnice.“
„A co obchoďák? Potřebuju si koupit nějaké věci na technické kreslení,“ navrhl Gustav a návrh byl schválen. „Tak se uvidíme později, čau!“
Tom bydlel jen pár bloků od školy, takže zbytek cesty šel pěšky, zatímco ostatní dva buď jezdili na mopedu (Gustav), nebo autem (Georg), kdykoli to bylo možné. Tomova samota byla zkrátka nekonečná, ale on k ní byl lhostejný. Samota pro něj byla téměř rájem, i když společnost přátel mu přinášela stejnou radost. Byl typickým vlkem samotářem, ale společností ostatních nepohrdl – vybíral si ji výhradně sám a trvalo to snad nekonečnou dobu, než někomu začal věřit. Zkrátka pro něj platilo pravidlo: lepší jen pár dobrých, než hromada k ničemu.
***
Bill se sehnul, aby si zavázal tkaničku. Tudy šel poprvé, ale kdyby někde zabloudil, cestu zpátky by našel. Musel se pokusit setkat se s ním. Samozřejmě se s ním setkat o samotě. Bylo nervy drásající ho pronásledovat a riskovat, že bude opravdu otravný, ale pokud to byl jediný způsob, aby s ním Tom mluvil, pak nebyla jiná šance, než to udělat. Jeho posedlost Kaulitzem nyní neznala mezí. Udělal by cokoli, aby se s ním mohl setkat, promluvit si s ním, udělat s ním cokoli.
Což bylo zvláštní, velmi zvláštní. Bill vždycky patřil k těm, kteří si to usnadňovali. Ano, protože když uviděl, že ten druhý má zájem, pak by se snažil dál, ale když ho někdo odmítl nebo mu na tom nezáleželo, prostě to vzdal. Nebyl jeho styl chovat se jako klíště, protože to bylo něco, co neměl rád ani on sám. Nesnášel otravné lidi, a tak byl nejednou nucen některé vztahy ukončit. Ať už šlo o holky nebo kamarády, neměl rád lidi, kteří se chovali jako stíhačky. Potřeboval svůj vlastní prostor.
Proto si s Ashley dobře rozuměl. Ano, byli přátelé, ale každý z nich byl zcela nezávislý. Samozřejmě, že když byli spolu, bylo to lepší, cítili se dobře, ale když byli od sebe a měli různé závazky, rozhodně tím netrpěli. Škoda, že se už za několik dní sám proměnil v to, co nenáviděl ze všeho nejvíc. Posedlý kluk, který se honí za školním krasavcem a zapomíná na všechno ostatní. Cokoli udělal, souviselo s Kaulitzem, cokoli si myslel, souviselo s Kaulitzem, cokoli řekl, souviselo s Kaulitzem.
Kaulitz, Kaulitz, Kaulitz.
Teď byl důležitý jen on.
Při těchto myšlenkách se pro sebe usmál, vstal, upravil si tričko vyhrnuté kvůli zavazování boty, a všiml si, že ho někdo pozoruje. A kdo by to mohl být?
***
S drobným úsměvem v duchu komentoval zadek dívky, která si u silnice zavazovala botu. „Pěkný zadek.“ Když se však zmíněná dívka zvedla a otočila se, uvědomil si, že to není to, co očekával. Dělala, že se nic nestalo, a šla dál, ale cítila, že to nezůstalo bez povšimnutí. „Jsem neviditelný, jsem neviditelný, jsem neviditelný,“ opakoval si, zrychlil krok a – kupodivu – zrychlilo se mu i srdce, jako by se bál. Naneštěstí pro něj nebyl neviditelný a zřetelně slyšel, jak se za ním ozývají rychlé kroky. „Kurva,“ zaklel, snažil se zůstat přirozený a netrpělivě čekal, až černovláska – nebo spíš černovlásek – promluví. Což se nestalo, dokud nedorazil na křižovatku. Nejdelší minuta jeho života.
„Já vím, že otravuju, ale… omlouvám se.“ Tom téměř zalapal po dechu, když Bill začal mluvit, částečně i proto, že se zastavil a stál teď za ním. I on se zastavil a pokrčil rameny, načež se Bill zhluboka nadechl a pokračoval. „Vím, že mě nenávidíš,“ ale Tom ho přerušil, aby to upřesnil.
„Nemůžu tě nenávidět. Neznám tě tak dobře, abych tě mohl nenávidět.“
Bill přimhouřil oči. „Já vím, ale… na záchodech jsi včera říkal, že mě zabiješ.“
Tom se usmál: „To bylo jen ze vzteku.“
„Každopádně… je mi líto té nehody a… vím, že to možná bude znít troufale, ale já…“ trochu se odmlčel a vzhlédl od svých nohou, na které nepřestal zírat od chvíle, kdy se dostal k Tomovi, „rád bych začal od nuly.“
Tom to úplně nechápal, ale neotočil se. „… Od nuly?“
„A-ano… já, to je, já,“ trochu se zakoktal, ale nakonec to řekl. „Rád bych se s tebou spřátelil.“
Tom málem omdlel. Bill Trümper chce být jeho kamarád? Co to, sakra, mělo být? „Proč?“
„Já nevím. Jen tak.“ Nebyla to odpověď, ale musel ho nějak zdržet.
Tom si skepticky odfrkl a zavrtěl hlavou: „Myslím, že pro tebe nejsem ten pravý.“ A s těmito slovy se znovu vydal na cestu, ale brzy se k němu připojil Bill, který mu položil ruku na rameno.
Tom ztuhl na místě. Pokud se ho odvážil dotknout, musel to myslet opravdu vážně. Čekal na nějaký jeho pohyb a cítil, jak se mu blíží k uchu, aby mu do něj zašeptal jen jednu větu. „Nedáváš mi na výběr.“ Ta věta zněla jako výhrůžka a Tomovi několikrát přeběhl mráz po zádech. Billův vřelý, plachý hlas vystřídal sebevědomý, zlověstný. Otočil se, aby se na něj podíval a možná se pokusil pochopit, o čem mluví, ale už tam nebyl.
Tom byl v šoku.
***
„Je roztomilý!“
„Jo, to je.“
„Kde jsi na něj narazila?“
„Společní přátelé.“
Bill a Ashley drbali o jejím novém úlovku… s ním.
„Hey, lidi… já vás slyším.“
„Oh, promiň, Andreasi! Nechtěla jsem tě uvést do rozpaků,“ Ashley, která už byla rudá v obličeji, se okamžitě omluvila, ale chlapec ji uklidnil. „To je v pořádku, aspoň vím, že mě má tvůj kamarád rád!“
Bill se sám pro sebe zasmál a zamyslel se nad dvojicí. On, vysoký a štíhlý, odbarvený blonďák s rozcuchanými vlasy, světlýma očima, a ona, poměrně malá a trochu silnější postavy, vlnité hnědé vlasy a tmavé oči. Byli jako protiklad, ale dohromady působili dokonale. Možná proto, že se vzájemně vyrovnávali jako den a noc.
Bill je pozoroval, jak se usmívají, a přemýšlel, jestli i on jednoho dne najde někoho, s kým stráví klidné odpoledne v parku se smíchem a humorem. Dívku, která by ho dokázala potěšit i málem, jako to dokázala Ashley. Ale ani kluk jako Andreas by rozhodně nebyl k zahození: sportovně založený, přátelský, pohotový a společenský. Bill byl velmi všestranný a neměl velké nároky.
„Oh, promiň, telefon,“ Andreas vstal, vytáhl mobil a poodešel pár kroků od nich, přičemž nechal ty dva, aby ho mohli ještě trochu pomlouvat. „Oh, no nekecej.“
***
Vešel do pokoje a odhodil batoh na podlahu. Byl k smrti unavený, přestože ten den neměl žádnou odpolední hodinu, a už teď litoval, že slíbil svým přátelům, že vyrazí ven. A když už byl u přátel, měl pocit, že v poslední době na něco – nebo spíš na někoho – zapomněl.
Zvedl mobil, posadil se na postel a vytočil první číslo v telefonním seznamu.
„Oh, no nekecej.“
„Ahoj, Andrew, jak se máš?“
„Kolikrát ti musím ještě opakovat, abys mi tak neříkal?“
„Mně se to líbí,“ pobaveně se zasmál přítelově zaražené reakci.
„Co chceš, Tome?“
„Máš čas?“ Z jeho tónu bylo slyšet, že se nudí.
„Vlastně jo. Jsem venku s holkou. S tou, o které jsem ti říkal před několika týdny.“
„S tou, se kterou tě seznámil Paul?“
„Jo, přesně s tou.“
„Takže jste spolu?“ Vůbec ho nezajímalo, jak na tom jeho přítel s tou holkou doopravdy je, prostě si chtěl pokecat.
„Ne tak úplně. Jdeme ven, ale není to oficiální. Stihla mě seznámit se svým kamarádem. Je milý! Trochu, jak bych to řekl… zvláštní.“
„Jak to?“ Najednou, jako by se konverzace stala zajímavou.
„No, aniž bych to myslel nějak špatně… vypadá jako gay.“
„Sen každé dívky: gay kamarád, že?“
„Hahahaha, jo, to je pravda. No, není špatný! Je s ním sranda.“
„No.“ Rozhovor opět upadl do banality a nudy. „Jestli chceš, přijdu tě zachránit.“
„To fakt nemusíš.“
„OK. Uvidíme se.“ Zavěsil, aniž by čekal na Andyho pozdrav, a natáhl se na postel. Cítil, že na celoodpolední brouzdání po obchoďáku nemá dost síly, a tak si v klidu zdříml.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
