autor: Consu
Něco nebylo v pořádku. Pro ty výpadky paměti muselo existovat nějaké vysvětlení, ale žádné věrohodné ho nenapadlo. Do hlavy se nepraštil, v jeho rodině se nevyskytl žádný případ rané Alzheimerovy choroby, obecně netrpěl ztrátou krátkodobé paměti… Tak proč si nepamatoval některé části z těch předešlých dnů?
Ale když se nad tím více zamyslel, nebylo to poprvé, co se mu něco takového stalo. Vzpomněl si, že před lety, ještě když chodil do staré školy, zažil několik podobných příhod, ale nepřikládal jim žádnou váhu. Vlastně se nic moc nestalo, jen pár hodin, krátkodobé výpadky paměti.
Proč se teď vrátily? Bylo to snad způsobeno nějakou formou stresu, která nějakým způsobem zasahovala jeho hlavu?
Bill se těmito myšlenkami trápil celé dopoledne. Ani v neděli jeho mozek nepřestal přemýšlet!
„Aaaah, dost!“ Zamířil ke své skříni, aby se mohl připravit na den strávený s Ashley. I když v jeho případě skříň bylo slabé slovo. Ano, protože tenhle mladý pán, který byl v deváté třídě, pocítil nutkání upozornit rodiče, že potřebuje spoustu nových věcí. Vždyť střední škola znamenala velkou změnu, a to se týkalo i jeho oblečení, které věnoval příbuzným a spolkům, jež je posílaly nejchudším dětem. Opravdu měl zlaté srdce. A otcova zlatá kreditní karta utrpěla velkou ztrátu.
Tolik snažení, a pak ho slyšeli říkat – při každé příležitosti – tu typickou frázi: „Nemám co na sebe.“ Každý by ho v tu chvíli roztrhal na kusy a ty nastrkal do stěn jeho šatny, ale ti, kteří ho znali, to prostě ignorovali.
Popadl obyčejné tričko a džíny a před velkým zrcadlem u postele si prohlížel tu kombinaci. Několikrát se na sebe podíval a zamračil se, protože jeho myšlenky stále létaly někde jinde, a on se tak nemohl plně soustředit na tak velké dilema, jako co si vzít na sebe.
„Musím si promluvit s Kaulitzem,“ řekl, když se posadil na postel, „musím napravit ten neskutečný nepořádek.“
„Je to všechno tvoje vina.“
Byl to zase ten hlas, který ho donutil sebou trhnout. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl, a tak dělal, že nic neslyšel. Určitě to bylo tím vším stresem, že slyšel i hlasy.
„Je to tvoje chyba. Kdybys mě to nechal udělat, už bys měl Kaulitze u nohou.“
Chlapci ztuhla krev v žilách. Ten hlas, ten šepot, ho znepokojoval a on nechápal, odkud se bere. Pomalu vstal z postele a podíval se ke dveřím, jestli tam někdo není, ale ten hlas se ozval přímo za ním.
„Jsem tady!“
Bill se otočil, ale jediné, co před sebou viděl, byl jeho vlastní odraz v zrcadle. Okamžitě si všiml, že něco není v pořádku. Jeho pozornost upoutal jeho úsměv, zlověstný a znepokojivý úsměv.
„Konečně,“ řekl chlapec, který vypadal tak stejně, ale zároveň tak jinak než on, „konečně sis mě všiml.“
„Ty… Kdo jsi?“
„Nedivím se, že mě nepoznáváš. Vždyť, jak je to dlouho? Deset nebo dvanáct let? To je opravdu dlouhá doba.“ Bill nechápal a byl viditelně zmatený. „Tak schválně, jestli si ještě pamatuješ tohle: Bratr je na celý život, ale dvojče na věčnost.“
Bill si vzpomněl. Okamžitě se vrátil do dětství, kdy ještě chodil na základní školu. Doba, kdy neměl moc přátel, měl pár dobrých, ale byl tu jeden, který byl opravdu výjimečný. Výjimečný v každém slova smyslu.
Jeho dvojče.
Dvojče, které vypadalo úplně stejně jako on, ale s jedním rozdílem: bylo neviditelné. Pro ostatní byl neviditelný, ale Bill ho viděl dokonale. Celá odpoledne s ním trávil stavěním kostek, bavili se na zahradě pouštěním draka a často mu pomáhal s domácími úkoly.
Byl to jeho nejlepší přítel.
„Chade?“ Zašeptal pak.
„Cink cink cink cink! Správná odpověď! Odměnou za dnešní večer je sezení s psychologem!“
I tato věta ho vrátila v čase. Velmi dobře si pamatoval na odpoledne strávená s tím podivným, váženým pánem, který ho zasypával otázkami. Otázkami o dvojčeti, na které nechtěl odpovídat, protože mu připadaly hloupé. Když Chada nemohl vidět, nebyl to jeho problém, proč s tím musel Billa obtěžovat?
„Ale ty… ty…“
„No… odvaž se a řekni to!“
Chad už věděl, co se jeho bratr chystá říct.
Že neexistuje. Že je pouhým výplodem fantazie malého chlapce, který se bál dospět. Proto ho maminka Simone a tatínek Gordon vzali k psychologovi: aby dospěl. Musel dospět a pochopit, že Chad není skutečný.
Přesto to malému Billovi vždycky připadalo tak skutečné. Byl tu, když ho potřeboval, dělal mu společnost, když venku zuřila bouřka, hrál si s ním… Dokonce si vymysleli to zvláštní heslo, které si navzájem říkali, a drželi se za prstíky, aby se posílili: Bratr je na celý život, ale dvojče na věčnost.
Bill v Chadovi našel vše, o čem věděl, že nikdy on nebude: Chad byl drzý, odvážný, ničeho a nikoho se nebál. Byl velmi inteligentní – ne, že by on byl hloupý – a otevřený. Bill byl plachý, introvertní, bojácný a skromný. Byli zkrátka jako Jin a Jang: každý sám o sobě ztracený, ale dohromady tvořili sílu.
Bill se však brzy musel rozloučit se svým milovaným bratrem a vrátit se zpátky na zem, najít si skutečné přátele a koníčky, které ho nebudou držet zavřeného doma. A tak Chad upadl v zapomnění. Do teď.
„Ale jak…? Proč? Proč jsi tady?“
„Protože už toho mám dost. Čekal jsem příliš dlouho na ten správný okamžik a teď jsem konečně našel cestu ven.“
„Ne, ne to nemůžeš.“
„Ach, ale ano, můžu.“
„Ne! Nejsi skutečný!“
„Jsem stejně skutečný jako ty, bratříčku.“
„Ne! Ne! NE!“ Bill se přikrčil a zacpal si uši. Už nechtěl slyšet ani slovo.
V tom do pokoje vtrhla jeho matka. „Zlato, co se děje? Slyšela jsem tě křičet. Jsi v pořádku?“
Bill se vzpamatoval a pohledem do zrcadla se ujistil, že je Chad pryč. „Jo… Jo, promiň. Všechno je v pořádku.“
***
„Tak? Mluvil jsi s ním?“
„Ještě ne.“
„Tomeee.“ Vynadal mu jeho přítel.
„Podívej, Andy, ještě jsem neměl příležitost, okey?? Vždycky se… já nevím, bojím se, že ho nějak vyděsím, že to vezme špatně nebo že to dopadne jako posledně na záchodech.“
„Jo, je to poněkud divný. Ale jako vážně divný. V jednu chvíli mlčí, v další udělá krok dopředu, pak couvne a pak ti položí ruku na kalhoty.“
„Nepřipomínej mi to. Ještě pořád jsem z toho v šoku.“
„Každopádně si s ním musíš promluvit, jinak to nevidím. Protože tohle je docela mučení!“
„Jo, to máš pravdu. Zítra si s ním promluvím.“ Andreas se na něj skepticky podíval. „Slibuju!“
Ještě chvíli se procházeli po parku. Byl hezký den a on se potřeboval protáhnout a nadýchat se toho mála čistého vzduchu, který v okolí zbýval.
A pak musel utéct ze svého pokoje. Kdyby zůstal v domě, stále by znovu a znovu přemýšlel o tom incidentu s Billem. Začínalo to být opravdu stresující jak pro něj, tak pro jeho přátele, kteří museli snášet jeho neustálé stěžování si.
***
Rozhodl se, že Ashley neřekne o malém problému, který měl doma s Chadem. Bylo pro něj těžké přijmout fakt, že s ním skutečně mluvil, natož aby měl sílu to někomu říct.
Přesto si dívka všimla, že něco není v pořádku. Bill byl tichý, na její vkus až příliš. Netlačila na něj. Věděla, že kdyby ho zahrnula otázkami, uzavřel by se ještě víc. Procházeli se spolu v parku nedaleko domu. Mlčení vydá za tisíc slov a Bill věděl, že kdyby chtěl, mohl s ní mluvit o čemkoliv. Ashley prostě počká, až přijde ten správný čas, aby ho k ničemu nenutila. Bill byl dost citlivý a někdy měl problémy o některých věcech mluvit. Nešlo o to, že by se styděl, spíš se bál reakce ostatních. Byl to člověk, který se bál, že by ho jeho blízcí mohli odsoudit. Na cizích lidech mu nezáleželo, ale pokud šlo o přátele a rodinu, vždycky se velmi bál, že je zklame.
Náhle Ashley v dálce zahlédla dvě postavy a chtěla jednoho z nich pozdravit, ale okamžitě ztuhla, když si všimla malého detailu po chlapcově boku. „Kaulitz.“
„Mh?“ Zeptal se roztržitě Bill.
Ashley jen ukázala přímo před sebe: Andreas a Tom kráčeli přímo k nim.
***
„Ne. Ne, kurva, ne!“
„Co se děje?“
„Vidíš, říkal jsem ti, že mě sleduje!“
„Ale kdo?“
Tom kývl na svého přítele a ukázal před sebe, načež Andreas zvedl ruku a zamával dvojici před sebou.
Přítel byl v šoku. „Co to děláš? Zbláznil ses?!“
„Cože, teď už nemůžu nikomu ani zamávat?“
„Co to, kurva, děláš? Držíš s nepřítelem?“ Andreas nechápal, ale jakmile si všiml Billa, který stál vedle Ashley, provedl několik rychlých výpočtů.
„Ne, počkej chvíli. Chceš mi říct, že Bill… je ten plachý stalker?“
„Samozřejmě!!!“ Tom to řekl přirozeně, jako by to byla ta největší samozřejmost na světě, ale ve skutečnosti svému příteli nikdy neřekl jméno chlapce, který ho obtěžoval, takže nemohl vědět, že je to kamarád dívky, se kterou chodí. „Ale ty… Odkud ho znáš?“
„Vidíš tu holku vedle něj?“
„M-hm. Klíště. Vždycky je k němu připoutaná jako koule u nohy.“
Andreas si odkašlal. „To je ta holka, se kterou chodím.“ Tom se chtěl v tu chvíli pohřbít. A to hned ze dvou důvodů: zaprvé kvůli tomu, co právě řekl o přítelově holce a zadruhé kvůli Billově přítomnosti.
Pomyslel si, že se není čemu divit. Koneckonců to byl Murphyho zákon: šel ven s kamarádem, aby o Billovi nemusel přemýšlet, a pak ho potká v parku. Samozřejmě!
Tom se snažil zůstat klidný; musel být v jeho přítomnosti netečný. Bylo to těžké, velmi těžké, ale říkal si, že mu na Billovi nezáleží, a že je úplně normální, že je na procházce v parku, že je to všechno jen sled nešťastných náhod!
Vždyť ho nesledoval. ŽE?
***
„Co dělá Kaulitz s Andreasem?“
„Co já vím?!“
„Už jsou, kurva, blízko!!! Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva!!!“
„Bille, uklidni se! Dělej, že se nic nestalo!“
Jak měl předstírat, že se nic nestalo? Přítel její nejlepší kamarádky se přátelil s jeho největším nepřítelem. A v tu chvíli se měli setkat. Ashley se určitě bude chtít zastavit, aby si promluvila s Andreasem, což by znamenalo super trapnou chvilku mezi Billem a Tomem.
Ne, to nemohl zvládnout. Tohle bylo moc!
Když se k sobě přiblížili na metr, trapná chvíle, kterou Bill očekával, přišla, ale obě hrdličky se snažily hrát, že je všechno v pořádku.
„Ahoj Ashley!“
„Ahoj Andy.“
„Tohle je můj kamarád Tom.“
„Jo. Znám ho… myslím tím… od vidění. Chodíme do stejné školy. A-ahoj, Tome.“
„Ahoj,“ pozdravil stydlivě chlapec.
„Tohle je B-Bill, ale myslím, že vy dva se už znáte,“ řekla Ashley a snažila se, aby mezi nimi nevznikly další rozpaky.
Bill se jen usmál a při pouhém pohledu na něj zrudl.
„To je ale blbá situace,“ pomysleli si všichni.
Setkání však netrvalo dlouho, protože všichni byli tak v rozpacích, že si nikdo nedovolil promluvit, a tak se jejich cesty brzy rozešly. Pokud byl Bill přesvědčený, že si s Tomem musí promluvit, teď už si tím tak jistý nebyl. Ne, pokud by to znamenalo trapné mlčení a červenání se.
Jeho tváře stále hořely, což kontrastovalo s chladným počasím na konci října. Ashley se ho snažila uklidnit, ale dle přetrvávajícího odstínu rudé v jeho obličeji usoudila, že se jí to moc nepovedlo. Byl z toho setkání až příliš v rozpacích a velmi nervózní, protože byl rozpolcený z toho, co by měl dělat.
Kaulitzova přítomnost byla nyní v jeho životě nutností a začínala být velmi stresující. Kdo ví, jak dlouho bude tento příběh pokračovat.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
