autor: Consu
Tom slyšel, jak se v pozadí jeho přátelé baví, ale nedokázal vnímat, co přesně říkají. Byl příliš ponořen do svých myšlenek, než aby poslouchal Georga a Gustava, kteří si jako obvykle něco řešili.
„Země Tomu Kaulitzovi, Houstone, máme problém!“
„Mh?“ Vrátil se zpátky na zem.
„Co se děje, Tome, celou přestávku mlčíš a ztraceně hledíš do země.“
„Mhh… Nic.“ Což očividně nebyla pravda. Dělo se všechno, jen se mu nechtělo opakovat obvyklý proslov. Teď už byl sám znechucený z dlouhého monotematického monologu o Trümperovi, který každý den opakoval svým přátelům. Cítil, že je čas zareagovat a postavit se tomu sám, aniž by do toho zatahoval někoho ze svých přátel.
Poté odhodil cigaretu a zamířil ke schodům, které vedly rovnou do budovy školy. Vystoupil na první schod a zastavil se hned vedle Billa a Ashley, kteří dělali, že ho nevidí.
„Počkej na mě po vyučování před školou.“ Zašeptal jen, a pak pokračoval do budovy, čímž za sebou nechal zmateného Billa. Rozhodl se, že si s ním promluví, aby to mohl jednou provždy uvést na pravou míru. Byl to totiž jediný způsob, jak zjistit, jestli Trümper představuje hrozbu, nebo ne, jestli se chystá udělat nějaký krok, nebo kdo ví, co má vlastně v plánu.
***
Co chtěl? Proč chtěl, aby počkal před školou? Chtěl mu něco říct? Nebo hůř, něco mu udělat? Co když ho zmlátí? Nebyl psychicky připraven vrátit se do dob šikany. Nechtěl se znovu schovávat před mučiteli, kteří ho ve škole zastrašovali. On už to všechno prožil a přenesl se přes to. Nemohl se k tomu vrátit, když se teď zdálo, že všechno běží tak hladce.
Bill zpanikařil, srdce mu bušilo a mysl ho mučila negativními myšlenkami, co se všechno může stát, až se s Tomem setká. Několikrát se podíval přes zeď, aby viděl, jak se blíží, a nakonec ho našel přímo před sebou.
„Pojď,“ řekl Tom vážně a Bill ho bázlivě následoval do zadní části školy. Když se na něj Tom otočil, ztuhla mu krev v žilách, protože se obával nejhoršího. „Přivedl jsem tě sem proto…“
„Podívej, Tome,“ okamžitě ho přerušil, „je mi líto, co se stalo, opravdu je. Nebyl jsem ve své kůži, nechtěl jsem… nechtěl jsem. Jestli jsem tě něčím naštval, tak se omlouvám, věř mi, nechtěl jsem to udělat.“ Okamžitě tiše sklopil zrak a čekal na nějakou jeho odpověď. Raději ho hned přerušil a přiznal vinu, kterou si ani nepamatoval, aby trochu utišil Tomovy vražedné instinkty. Doufal trochu, že by nezmlátil někoho, kdo se právě omluvil, spoléhal na jeho dobré srdce.
Snažil se na něj nedívat, aby nepůsobil ještě zoufaleji a vyděšeněji – což ve skutečnosti byl, aby v něm spíše probudil lítost. Ani si nepamatoval, kdy se naposledy někoho tak bál. I když Tom neudělal nikdy nic, co by ho vyděsilo. Vždycky si hleděl svého, ve skutečnosti to byl Bill, kdo – podle Ashley – překročil meze. Neměl tedy důvod se Toma bát. A i přesto se kvůli jeho osobě, tak vážné, tak nebojácné a tvrdé, připadal zatraceně malý, přestože měřil metr osmdesát. Třásl se napětím a strachy, ale snažil se nezaváhat. Navzdory svému strachu a touze uniknout z Tomových spárů nechtěl vypadat jako posera. Chtěl se jen tvářit lítostivě.
***
Billova omluva ho ohromila. Nemyslel si, že bude tak snadné si věci vyjasnit. V hlavě si vytvořil snad milion filmů s milionem různých verzí – v nichž byl konec vždycky stejný: buď ho Bill zabil, nebo osahával – takže ho ta omluva trochu zaskočila.
„Ach. No… dobře…“ Co jiného na to mohl říct?
„Slibuju, že už tě nebudu obtěžovat!“
Pohled, který mu Trümper v tu chvíli věnoval, ho přiměl trochu zaváhat. Byl to typický pohled zmláceného psa, kterému se nedá odolat. Nesnášel, když u lidí viděl ty lesklé oči, připadal si kvůli nim jako zrůda. I když nikomu nic neudělal, takhle se na něj dívala snad polovina lidí, a on se s tím musel vyrovnat. A nejkrásnější na tom bylo to, že on sám se Billa bál, takže když ho viděl tak lítostivého, zaskočilo ho to.
Bill na něj dál stydlivě zíral, a pak dodal: „Prosím tě, jen mě nebij.“
Tom překvapeně zvedl obočí. „Proč bych tě měl bít?“
„Nevím. Stručně řečeno… obtěžoval jsem tě a myslel jsem si… že…“
„Myslel sis, že tě vezmu sem, abych tě zmlátil?“ Tohle byl opravdu obraz, který o sobě vytvořil? Pokud ano, bylo to dost depresivní. Jistě, věděl, že působí děsivě, ale bylo to dost daleko od toho, aby jen tak chodil a mlátil každého na potkání. Trochu se zasmál. „Neboj se. Nebudu tě mlátit.“ To poslední, co chtěl, bylo potvrdit zvěsti, které se o něm šířily. Kromě toho by bitím ničeho nedosáhl. Vždycky byl proti takovému šikanování, vlastně se kvůli tomu často hádal s Georgem, který se takovým chováním pyšnil.
On byl spíše pro domluvu, stejně jako Gustav. Ale zatímco jeho přítel uměl naslouchat, Tom musel mít vždy poslední slovo a mít pravdu. Byl tvrdohlavý, a tak se z trojice zachránil jen Gustav, protože byl klidný. Navíc nikdy neklesl na tak dětinskou úroveň jako Georg, takže se sám hádkám pokud možno vyhýbal. Tom se hádal jen tehdy, když se dostal doprostřed dění. A pouze v případě, že se jednalo o problém, který se ho osobně týkal. Pak ho řešil na místě, jinak nechal ostatní, aby se klidně pozabíjeli. Nechtěl zajít tak daleko, aby na Billa křičel a hádal se s ním, chtěl jen pochopit, o co mu jde, aby věděl, s čím může počítat.
***
Billovo srdce se naplnilo radostí nejen proto, že se vyhnul zlomeným kostem, ale také proto, že viděl, jak se na něj Tom usmívá. Jelikož se věci vyjasnily, Kaulitz se v tichosti vydal k odchodu.
„Tome, počkej,“ řekl Bill. Nevěděl, proč ho zastavil, prostě to z něj vypadlo, stejně jako věta, kterou řekl krátce nato jedním dechem. „Až tě teď potkám na chodbě, můžu tě pozdravit?“
Tom se na něj zmateně podíval, ale pak se znovu usmál a jednoduše odpověděl. „Dělej, co chceš.“ A pak zmizel za zídkou.
Další úsměv. Tom mu věnoval další úsměv, který mu rozzářil tvář a znovu naplnil Billovo srdce radostí. To znamenalo, že opravdu nebyl tak špatný! Měl srdce a uměl se i usmívat! Znamenalo to, že Brigitte měla pravdu: Nakonec to byl opravdu kluk s měkkým srdcem.
Dobře, možná trochu blábolil- nebo spíše až moc přemýšlel-, ale bylo třeba dodat, že Kaulitz odhalil to, jaký ve skutečnosti je: dobrý kluk.
Bill si užíval, že mu tuhle stránku ukázal, a doufal, že to není jen náhoda. V tom smyslu, že doufal, že ho neušetřil jen proto, že měl zrovna dobrou náladu, ale právě proto, že takový opravdu nebyl.
Setkání s Tomem na něj udělalo pozitivní dojem, a to rozhodně nečekal. Všechno, co si o Tomovi představoval, se zhroutilo jako domeček z karet, který rozmetal vítr, a Bill si užíval pocit vnitřního klidu, který mu projížděl tělem. Jako by z něj spadl obrovský balvan. Navíc musel uznat, že když se Tom usmíval, byl opravdu roztomilý. Na tváři se mu vytvořil dolíček, což bylo extrémně sladké, a dodával jeho výrazu téměř dětský nádech. Byl to velmi něžný obraz, který by hned každého chytil za srdce. Po zbytek dne si Bill vyčítal jedinou věc: „Můžu tě pozdravit??“
„Zapomeň na to, Ashley. Já vážně nevím, jak jsem tohle vůbec mohl říct.“
„Hahahaha. Skvělé! Ale i tak… pokud tě nezabil pohledem, musí to něco znamenat. Možná tě má rád, proto tě ušetřil.“
„Myslím, že víc než abych mu byl sympatický, si myslel pravý opak, protože jsem vypadal jako prvotřídní nemehlo.“ Bill jako obvykle myslel pozitivně. Nechtěl si dělat naděje, nechtěl si o Tomovi dělat další představy, riskoval by, že se jen rozplynou. Rozhodl se, že nechá věcem volný průběh. Musí se snažit přehlížet určité detaily, dát se trochu do pořádku a vyhnout se pronásledování Kaulitze. To, že ho ten den nezmlátil, ještě neznamenalo, že to nemůže udělat jindy.
Bylo lepší nezahrávat si s ohněm.
***
„Cooože? Zbláznil ses? Měl jsi mu říct ne!!!“ Vyhrkl Georg a všichni v baru se v tu chvíli otočili.
„Sssh! Drž hubu, ty kreténe! Co je na tom špatnýho? Zeptal se jen, jestli mě může pozdravit, ne mi skákat do náruče!“
„Zbláznil ses? Jaký je další krok, aby se připojil k našemu gangu?“
„To by nebylo špatné,“ poznamenal Andreas, na kterého se brunet okamžitě otočil.
„Uklidni se, Georgu,“ vložil se do toho Gustav, „pozdrav není nic. Vždyť je to jedno. Stejně ho nepozdraví a bude ho dál ignorovat jako předtím.“
„To doufám.“
Georg měl už tolik problémů, jako by se to nějakým pozdravem Trümpera mělo ještě zhoršit.
„Změňme téma,“ pronesl Andreas, „na tuhle sobotu jsem plánoval rande s Ashely. Diskotéka, co vy na to?“
„Já nemůžu, slíbil jsem sestře, že v sobotu půjdeme koupit dárek k výročí našich rodičů, takže budu určitě vyřízený,“ řekl Gustav a představil si, jakou Odyseu bude muset absolvovat při zoufalém hledání vhodného dárku.
„Jo, já taky nemůžu. Tenhle víkend se musím učit.“ Tímto prohlášením na sebe Georg strhl veškerou pozornost svých přátel. „Co je? Vážně se teď snažím!“
„Tome?“ Blonďák se zeptal.
„Hmmm… Půjdu.“
„Ehm. Jen bych tě měl asi varovat, bude tam i Bill.“
„Oh.“ Chvíli nad tím přemýšlel, nakonec však bez většího nadšení souhlasil.
Byl zvědavý na Trümpera mimo školu. Možná se uvolní a ukáže, jaký doopravdy je. Tom by si alespoň udělal obrázek o tom, jestli je to ten plachý Bill, kterého potkal před pár hodinami po škole, nebo ten divoký kluk, který ho před pár dny překvapil na záchodech. To byl přesně ten důvod, proč ho ve škole sledoval. Nechtěl, aby mu cokoliv uniklo. Jeho mise byla jasná: zjistit, kdo je Bill Trümper. V následujících dnech se však Bill projevoval velice zdrženlivě, přesně jak očekával. Ve třídě se držel stranou, nikdy s ním nepromluvil jediné slovo kromě pozdravu, který mu věnoval, když do třídy vešel. O přestávce byl se svou partou a už na něj nekoukal tak neodbytně jako dřív. Zkrátka se zdálo, že se vše vrátilo do normálu.
Až do sobotního večera.
***
„Bille, zlato, bude ti to trvat ještě dlouho?“
„Už jsem skoro hotový!“
Typické. Pokaždé, když se Bill chystal ven, koupelna byla pro zbytek rodiny nepřístupná. Dobrou hodinu byl pánem sprchy, líčení a dělání vlasů. Ten večer mu to však trvalo jen 45 minut, což byl rozhodně jeho osobní rekord!
„Promiň, mami,“ omlouval se, když koupelnu opouštěl.
„Ale… vždyť jsi stále jen ve spodním prádle? Ashley tu za chvíli bude!“
„Neboj se, už mám oblečení připravené na posteli.“ Věděl, že by mu trvalo příliš dlouho, než by se rozhodl, co si vzít na sebe, a tak strávil odpoledne tím, že si věci připravil, aby večer přišel včas… Pro jednou.
Vešel do pokoje a začal se oblékat.
„Tak jsme se vyparádili, co?“
Bill si toho hlasu nevšímal, přestože ho vždycky donutil nadskočit.
„Kam jdeš? Někam ven?“ Ani na tuhle otázku Bill neodpověděl a pokračoval v tom, co dělal.
„Nedělej ze sebe hlupáka, vím, že mě slyšíš.“
„Lalalalaaala, neslyším tě, lalaaaalala.“ Prozpěvoval si Bill, když si oblékal ponožky, ale ten hlas doslova zakřičel.
„Neignoruj mě!!!“ Bill se automaticky otočil k zrcadlu. „Je zbytečné, aby ses mě pokoušel ignorovat, Bille. Jsem tu vždycky a ty to víš.“
„Nech mě na pokoji. Dneska se jdu bavit.“
„A já jdu s tebou.“
„Na to zapomeň.“
„Nesnaž se mi odporovat. Víš, že na to nemáš.“
Bill se ušklíbl a pokračoval v přípravách. Stále nevěděl, jestli má věřit, že se jeho milovaný bratr Chad vrátil ze světa vzpomínek. Připadalo mu to tak absurdní. Prostě to nemohlo být možné, v jeho existenci přestal věřit už před mnoha lety, takže v žádném případě nebyl skutečný.
„Dnes večer se uvidíš s Kaulitzem, že? Proto ses tak vyparádil?“
„To určitě. Kaulitz mě nezajímá.“ Nejšílenější na tom všem však bylo, že mu vůbec odpovídal. Slyšet jeho hlas byla jedna věc, ale vést s ním skutečný rozhovor bylo už skoro za hranicí. Sám si říkal, že se zbláznil, když na to jen pomyslel, ale doufal, že to je ten správný způsob, jak ho umlčet: prostě se k němu chovat jako ke skutečnému člověku.
„Já říkám, že jo. Všiml sis toho úsměvu, který na tebe před pár dny hodil, že? Udělal jsi dojem.“
„Přestaň si ze mě utahovat.“
„Musím uznat, že jsi tu situaci tím svým nevinným pohledem zachránil. Jo, já jsem ho vyděsil, ale ty… ty jsi ho dokázal zaujmout.“
Bill spatřil ve svém odrazu zlověstný pohled, jeden z mnoha. Pak se zeptal: „Na co myslíš?“ Jeho alter ego mu neříkalo pravdu, velmi se bál jeho odpovědi, a pak se více zamyslel a něco mu došlo.
Připadalo mu velmi zvláštní, že jeho náhlé výpadky paměti se objevily ve stejnou dobu jako jeho dvojče Chad. Mohly ty dvě věci spolu nějak souviset? Chadova předchozí slova to potvrdila.
„Vyděsil jsem ho.“
Takže to on mohl za to, že si z posledních dnů nic nepamatoval; to on dělal ty věci, využíval jeho tělo. Všechno to bylo vyvoláno tím, že Chad převzal – takříkajíc – Billovo tělo, aniž by o čemkoli věděl. To byla ta skulinka, o které mu předtím řekl. Využil slabé chvilky, aby se znovu ukázal.
Všechno se rozběhlo a Billovi se to vůbec nelíbilo, už teď se obával, čeho je Chad vlastně schopný. Stále na něj hleděl přes zrcadlo, neschopen vydat hlásku, omráčený tím zjištěním. Všechno to hraničilo s absurdností, bylo to neuvěřitelné. Nejdřív výpadky paměti, pak Chadovo znovuobjevení, a pak to podivné chování.
Ne, nemohl dovolit, aby nad ním převzal kontrolu a dělal si, co chtěl. On neexistoval, ale Bill ano, Bill byl pánem svého těla, Bill byl ten, kdo rozhodoval.
„Taky se chci dnes večer bavit.“ Z té věty mu ztuhla krev v žilách. Poslední, co chtěl, bylo dát Chadovi zelenou. Kdo ví, jaké hlouposti by mohl vyvést! Zvlášť ten večer.
Ne, musel ho zastavit, ale jak?
Bill zpanikařil, chodil po místnosti sem a tam a snažil se něco vymyslet. Nechtěl se k tomu vracet. Musel si zachovat zdravý rozum a zabránit Chadovi, aby napáchal ještě větší škody. Trvalo celou věčnost, než si to s Kaulitzem vyjasnil; nemohl si dovolit další chyby.
Bohužel však mezitím, co si lámal hlavu, Chadova vůle zesílila a on dokončil fázi, kterou před chvílí začal: „A ty mě nezastavíš.“
V tu chvíli se na chlapcových lesklých rtech rozlil velký zlomyslný úsměv a změnil tak Billův ustaraný výraz na zlověstný a ponurý.
„Billeeee,“ zavolala na něj matka z přízemí, „Ashley je tady!“
„Hned jsem tam!“ Vzal si tašku a šel ke dveřím.
„Ne! Přestaň!“ Chlapec se naposledy otočil k zrcadlu a s úšklebkem opustil místnost: „Je mi to líto, můj milý bratříčku. Ale dnes večer se Chad chce bavit.“
***
Tom začínal být nervózní a netrpělivě se díval na velké hodinky na svém zápěstí.
„Tvoje holka má zpoždění,“ procedil skrz zuby.
„Tak zaprvé, není to moje holka, a zadruhé, vytáhni si hlavu ze zadku, protože jestli chceš být celý večer takhle nevrlý, tak bys měl radši vypadnout.“ V tu chvíli Tom předvedl jeden ze svých falešných velkých úsměvů. „Lepší? Tak… nezapomeň, že tady mluvíme o ďáblovi.“ Andreas je ale v tu chvíli zahlédl, jak se pomalu prodírají davem.
„No jasně, jasně… Bill je vždycky skvělý,“ poznamenal Andy zamyšleně.
„Cože?“
„Jo, no podívej se na něj, je vždycky bezchybný, dbá na ty nejmenší detaily, ať už jde o účes, make-up nebo oblečení. Je dokonalý!“
Tom nikdy nevěnoval pozornost těmto detailům, ale musel přiznat, že od té doby, co si Trümpera všiml, si nepamatoval, že by ho někdy viděl rozcuchaného, nenalíčeného nebo špatně oblečeného. Přesně jak říkal jeho přítel, byl naprosto bezchybný.
„Pánové,“ pozdravil je chlapec, když se k nim přiblížili, ale téměř okamžitě svého vtipu zalitoval. „Ehm… promiň, já…“ zamumlal Bill.
„To je jedno,“ odpověděl Tom trochu otráveně, a tak, aby se vykoupil ze špatného vtipu, nabídl Tomovi drink.
Brzy byl špatný vtip zapomenut a chlapci začali tančit, smát se a žertovat. Přesněji řečeno, Bill, Ashley a Andreas. Tom mluvil velmi málo, většinou jen s Andym, a ani se nehnul od baru. Zatímco ostatní tančili, on se znuděně rozhlížel kolem. Zaujat hudbou pohyboval hlavou do rytmu a poklepával nohou, ale nic víc. Přemýšlel, proč přijal kamarádovo pozvání, ale pak uviděl Billa, jak se nespoutaně pohybuje na parketu, a vzpomněl si. Byl tu kvůli němu.
Dobře, možná to znělo dvojsmyslně, ale byla to pravda. Chtěl vidět Billa na diskotéce.
Zatím s ním nebylo nic v nepořádku: bavil se stejně jako ostatní, vlastně se bavil víc než Tom. Tancoval se svou kamarádkou a chvílemi ji nechal v Andyho náručí, aby mohl poskakovat sám. Byl dobrý, to se mu muselo nechat, rozhodně se uměl pohybovat. Dokonce i dívky kolem něj si toho všimly a snažily se upoutat jeho pozornost. Ale zdálo se, že Billa to vůbec nezajímá a ignoruje je.
Tom se usmál a odvrátil pohled, aby se pořádně rozhlédl.
Náhle jeho myšlenky přerušil sám Bill.
„Co tu děláš, ty netančíš? Myslím, že ten bar tu vydrží stát i sám, tak co kdyby ses od něj na chvíli vzdálil?“
Tom se usmál. „Jo, nejspíš máš pravdu.“ Nechal se černovláskem bez velkého povyku vtáhnout na parket. Řekl si, že tanec přece není hřích a že už ho nebaví sedět stranou. Protože už předtím viděl Billa hýbat se, chtěl mu teď ukázat jako správný vejtaha, co to skutečně znamená tančit, a hned se nad ním povyšoval. Jako by ho chtěl vyzvat k souboji.
Bill nehodlal ustoupit a předvedl veškerou svou vervu, šarm i smyslnost.
Jakmile se Tom ocitl na parketu, Bill se k němu připoutal a začal s ním velmi smyslně tančit. Pohyboval se ladně, smyslně kroutil boky a pánví, která se přitom otírala o Tomovu. Tom byl ohromen.
Avšak nehodlal se vzdát. Jednou rukou ho chytil za záda a přitáhl si ho blíž k sobě. Zatímco spolu takhle docela dlouho tančili, dívali se jeden druhému do očí. Zvedli hozenou rukavici a nyní vypukl závod o to, kdo to vzdá jako první. Bylo vidět, že přesně chápou záměry toho druhého a že se jen tak nevzdají.
Ashley a Andreas se zastavili a téměř šokovaně na ně hleděli. Byli si tak blízko, že by se mohli políbit, kdyby chtěli. Ashley to připadalo téměř vzrušující, zatímco Andymu to připadalo legrační. Znal Toma už dlouho a nikdy nečekal, že ho uvidí v takovéto situaci s jiným klukem. Každým dnem ho překvapoval víc a víc, ale hned pochopil, že v životě jeho přítele bude Bill hrát velkou roli.
Obě hrdličky ještě chvíli tancovaly, když se Bill na okamžik odtáhl. Tom nechápavě vzhlédl a viděl, jak mu prstem naznačuje, aby přišel blíž. Pak ho Bill chytl za ruku, odtáhl ho na záchody a zamkl dveře.
„Co máš v plánu, Trümpere?“ Podíval se na něj Tom skepticky.
„Neříkej mi příjmením,“ postěžoval si černovlásek.
„Okey… Co máš v plánu, Bille?“
„Chade, jmenuji se Chad!“ Pomyslel si chlapec. „Nic, jen jsem si s tebou chtěl trochu popovídat. V soukromí.“
Toma to moc nepřesvědčilo, ale hrál dál tuhle hru a Bill pokračoval.
„Víš, docela se s tebou bavím.“
„Jo, já taky,“ připustil Tom.
„Ale,“ Bill se k němu nebezpečně přiblížil a přitlačil tak Toma zády ke zdi, „mohli bychom se bavit víc… jinak.“
Tom se usmál. „Co chceš, Trümpere?“
„Stručně řečeno? Tebe.“ Řekl to s odzbrojující přirozeností, ale Tom se ani neuhnul; chtěl vědět, kam až tenhle podivný kluk zajde.
„Co když se budu bránit?“
„Nebudeš.“ A při těch slovech mu Bill položil ruku na rozkrok. „Vím, že se ti můj tlak líbí.“
Ani na vteřinu si nepřestali hledět do očí a snažili se zjistit, co si ten druhý myslí.
Tom se pousmál. „Jak si tím můžeš být, tak jistý?“
„Protože jsi ještě před pár minutami byl na parketu a tančil se mnou. Nebraň se tomu,“ zašeptal Bill, „nech se tím unést. Vím, že mě chceš.“
Tom si ho přitáhl blíž. Hra začínala být zajímavá a on nehodlal ustoupit, dokud Bill neshodí masku. Byl si jistý, že blafuje, takže si s tím nedělal starosti. „Tady a teď?“
„Jo.“ Bill si byl jistý tím, co říká, opravdu tím přesvědčen, ale Tom trochu zaváhal. „Neumíš se přetvařovat,“ škádlil ho Bill, „hodně mluvíš, ale skutek utek. Je to škoda, protože společně bychom mohli zažít tolik zábavy.“
„Nehodlám ustoupit, drahý. Jen si nemyslím, že tohle je to pravé místo.“
„Přiznej, že se bojíš.“
Jediné, co Kaulitz opravdu nesnášel, bylo, když někdo řekl, že se bojí. Přistoupil k Trümperovi nebezpečně blízko, jako by ho chtěl políbit, ale na poslední chvíli se zastavil.
„Vím, o co ti jde. Ale to se ti nepovede.“
„Říkáš tedy ne?“ Zeptal se ho.
„Ne. Mám silnou vůli,“ ušklíbl se.
„Uvidíme,“ odpověděl černovlásek. „Víš, dokážu být velmi… přesvědčivý. A když něco chci…“ Nechal větu chvíli viset ve vzduchu a položil ruku Tomovi přímo mezi nohy a šeptem ji dokončil: „Prostě si to vezmu.“
Bylo mu jedno, co si Kaulitz myslí, on to udělá a Tom mu padne k nohám. Jeho statečnost a vůle pod jeho tlakem stejně nevydrží.
Tomovi se zatajil dech, ale nevzdal to, dokud někdo nezaklepal na dveře, aby se dostal na toalety. Otevřel, pustil ho dovnitř a v tichosti odešel.
Bill, nebo spíš Chad, se podíval do zrcadla a upravoval si vlasy před umyvadlem.
„Ty hajzle!“ Křičel na něj jeho odraz, ale on tomu nevěnoval pozornost. Teď, když hra s Kaulitzem začínala být zajímavá, nehodlal dovolit Billovi, aby ji zkazil.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
