autor: Consu
„Bille! Hej, Bille!“ Volala na něj z konce ulice, ale zdálo se, že ji neslyší, dokud nestála vedle něj. „Bille, počkej.“
„Oh, to jsi ty.“
„Ahoj, ehm.“
„Jo, ahoj Ashley,“ řekl Bill nedbale.
„Kde jsi byl? Od té doby, cos včera odešel ze školy, ses neozval! Psala jsem ti snad milionkrát, i jsem ti zkoušela volat.“ Mluvila jeho kamarádka znepokojeně.
„Oh, jo, to je fakt. Měl jsem vypnutý mobil.“
„Všimla jsem si! Věděla jsem, že jdeš ke Kaulitzovi, a když jsi neodpověděl, myslela jsem na nejhorší!“
„Jsi tak tragická. Nic se nestalo. Nic zvláštního.“ A s těmito slovy zrychlil krok a vběhl přímo do školy, přičemž Ashley nechal za sebou.
Bylo to poprvé, co ji Bill takhle ignoroval, a to se mu nepodobalo. Zvlášť, aby zmizel na celý den bez jediného slova! Dokonce i ve třídě ji Bill ignoroval. Obvykle si při hodině povídali nebo vtipkovali a kreslili vtipné obrázky na lavici, ale ten den ne. Bill byl myšlenkami někde jinde. Ani v jídelně na ni nečekal, a když Ashley přišla k jejich obvyklému stolu, viděla ho už sedět s kamarády, jak se směje a vtipkuje.
„Hej, co se děje?“ Zeptal se Stefan Ashley, a tím ji vrátil na zem. „Prošvihla jsi Billův erotický zážitek!“
„Ale no tak, nebuď blázen, ona to určitě už ví,“ pronesla jeho přítelkyně Korinna se samozřejmostí. Koneckonců, Ashley byla vždycky první, kdo věděl o všem, co se Billovi stalo, protože byla jeho důvěrníkem číslo jedna. Ale tentokrát ne.
„Ehm, vlastně ne. Nevím, o čem to mluvíš.“ Ashley se cítila trochu v rozpacích a hledala Billův pohled, ale ten se díval jinam.
„Jak to? Bill ti nic neřekl? O něm a Kaulitzovi!?“ Dívka pokrčila rameny. „Vyhonil ho!“
Ashley se sevřelo srdce. Byla to směs údivu, vzteku a zklamání. Byla ohromena jeho unáhleným gestem, a zároveň rozzlobená a zklamaná, že jí nic neřekl.
„Oh, to jsem nevěděla.“
„Ach ano, zapomněl jsem ti to říct.“ Černovlásek se zamyslel a Ashley zůstala překvapená.
Od té doby, co se spřátelili, před ní Bill nikdy nic neskrýval, tohle bylo poprvé, kdy ji ignoroval, poprvé, kdy s ní nemluvil o tom, co se s ním děje, poprvé, kdy se choval tak, jak se choval… jako…
„Kretén.“
Nic však neřekla, chtěla se přes to přenést, i když bylo těžké ignorovat tu náhlou změnu, kterou u svého kamaráda viděla. Tato změna pokračovala i v následujících dnech a byla stále výraznější. S každým dalším dnem Ashley cítila, jak se od ní její přítel vzdaluje, že ji nechává za sebou a nevěděla, co má dělat. Doufala, že si všimne jejího mlčení v jídelně, prosebných pohledů, které mu věnovala, jakmile vstoupí do třídy, jako by ho chtěla vyzvat, aby si s ní promluvil. Bill na ni úplně zapomněl. Jako by už nebyl stejný, už to nebyl ten samý Bill.
To se promítlo i do chlapcova školního prospěchu, který se začal zhoršovat, takže dostával mnoho nedostatečných, což bylo zvláštní, protože měl vždycky dobré známky, aniž by vynikal. Učitelé si této změny také všimli, a dokonce si zavolali Billovy rodiče, aby to s nimi probrali.
„Bille, jak to, že propadáš z pěti předmětů?“
„Ach ano, tohle. No, co k tomu mám říct? Víš, je to těžké.“
„Letos máš zkoušky, nemůžeš si dovolit propadnout!“ Vynadal mu otec.
„Aaaah, je teprve prosinec, neotravuj s tím! Ještě je čas to dohnat!“
„Změň tón, mladý muži.“ přísně pak dodala Simone: „Dej se dohromady, jinak…“
Bill se zvedl z pohovky: „Jinak co? Zavřeš mě doma? Nebo mě pošleš do internátní školy? No tak, mami, to už jsem tolikrát slyšel. Neobtěžujte se.“
„Nemluv takhle se svou matkou,“ vložil se do toho Gordon.
„Přestaňte, oba!! Už mě serete s těmi svými obvyklými kázáními!!“ A s tím se chystal odejít, ale matka ho chytila za ruku: „Pusť mě!“ Vykřikl a strčil do ní tak, že spadla na zem. Gordon se ho chystal dohnat na schodech, ale Simone ho zastavila a řekla mu, aby ho nechal na pokoji.
Co se to Billovi stalo? Nikdy se tak nechoval, nikdy rodičům neodmlouval a nikdy by si nedovolil dotknout se matky ani prstem. Gordon viděl v očích své ženy zděšení, i když se snažila předstírat, že o nic nejde, a schovávala se za banální: „Je ještě mladý. On z toho vyroste.“ Oba však cítili, že s jejich milovaným synem není něco v pořádku.
***
Bill se zavřel ve svém pokoji, zapnul stereo na maximální hlasitost a natáhl se na postel, přičemž se celý třásl vzteky. Zvedl polštář, přitiskl si ho na obličej a křičel do něj, aby tím svůj vzteklý křik utlumil.
Uklidnil se, položil polštář zpátky na postel a zavřel oči. Náhle se posadil na židli a otočil se k zrcadlu. „Jsi sráč,“ zavrčel na svůj odraz. Cítil, jak v něm roste nenávist, když si vzpomněl na vyděšený výraz své matky na podlaze. Jak se k ní mohl takhle chovat? Nemluvě o zklamaném pohledu, který mu Ashley věnovala každé ráno ve škole. Pocit viny byl tak silný, že se třásl vzteky, oči se mu plnily slzami a v krku měl knedlík. „Jsi sráč,“ zopakoval a vzlykal.
Ano, přesně takhle mohl Chada definovat. Přesto věděl, že tato urážka byla namířena spíše proti němu samému než proti jeho alter egu. Věděl přesně, z čeho je Chad stvořený, a tak nebylo divu, že se choval tak, jak se choval. Ale on byl jiný. Byl jiný, a přesto nechal Chada, aby všechno obrátil vzhůru nohama a převrátil mu život naruby jen tak.
Vždycky obdivoval své dvojče za jeho statečnost a drzost při říkání určitých věcí, obdivoval ho, jakým způsobem to dělal. Ale jestli ho nechat převzít moc znamenalo, že lidé, na kterých mu záleželo, budou trpět, už to nebylo tak úplně cool. Začínalo se mu to nelíbit, bál se ani ne tak o sebe, jako spíš o ostatní. To poslední, co chtěl, bylo, aby jeho blízcí trpěli a dělali si starosti.
***
Tom na ni stále zíral a snažil se přijít na to, co s ní je. Už to trvalo pár dní, co Ashley netrávila přestávku se svým kamarádem Billem. Stála v rohu u popelnic, vypadala zamyšleně a snažila se být nenápadná. Ale Tomovi nic neuteklo. Od té doby, co věnoval pozornost Billovi, viděl, že se kolem něj Ashley pořád motá, takže mu bylo divné, že ji nevidí s ním. Stranila se společnosti, vlastně se držela stranou i během těch tří dnů, kdy se Bill neukázal ve škole. „Co to s ní, sakra, je?“ Možná na ni zíral až příliš, protože si toho všimla a po několika minutách se k němu nesměle přiblížila.
„A-Ahoj, Tome.“
„Ahoj, Ashley. Jak se vede?“ Zeptal se s opravdovou zvědavostí.
„Mmm… dobrý,“ bezostyšně lhala a věděla to, a Tom taky. „No… ty… ty chodíš s Billem, že?“
Tom se zarazil. „Ehm… ne tak docela.“
Dívce to připadalo divné, myslela si, že její přítel – pokud tak Billa ještě mohla nazývat – už na Kaulitze udělal dojem a dostali se tedy dál. „Oh. No, … Bill už pár dní nebyl ve škole, takže… myslela jsem, že… tedy, že o něm něco víš.“ Stydlivě se na něj podívala a na její tváři se usadil ustaraný výraz.
„Ne, nic o něm nevím. Ale taky jsem si všiml, že chybí.“
Ashley si mnula ruce, hrála si s prsty a vypadala nervózně.
Toma pak napadlo, jak by jí mohl pomoci. „Jestli chceš, můžu se u něj stavit. Dali nám domácí úkoly z práva, tak mu je můžu zanést.“
„Jo, to by bylo opravdu skvělé.“ Dívka se na něj podívala s obrovskou vděčností.
„Jen… proč k němu vlastně nejdeš sama?“
Její oči pohasly, a tak sklonila hlavu „… Řekněme, že jsme se v poslední době trochu odcizili.“
„Všiml jsem si.“ Pomyslel si Tom, ale nechtěl se v tom dál rýpat. Viděl, že Ashley je na tom už tak špatně a nechtěl ji ranit ještě víc.
Poté, co dostal pokyny, jak se dostat k Billovi domů, rozhodl se, že tam odpoledne zajde. Stál tedy u malé branky a díval se na dům a jeho okolí. Brána byla otevřená, a tak se odvážil projít a dostat se k domu. Zazvonil a čekal.
***
Tři dny se vymlouval na nemoc, aby nemusel chodit do školy. Věděl, že může lhát jen chvíli, protože jeho rodiče nebyli hloupí a pochopili, že nemoc jen předstírá. Ale neměl odvahu vrátit se do školy. Znovu vidět Ashley, zklamanou jeho chováním v poslední době, bylo to první, čemu se chtěl vyhnout. Navíc tu byl Kaulitz, ale od odpoledního projektu spolu nemluvili, takže doufal, že ho bude moci ještě chvíli ignorovat.
Zazvonil zvonek a Bill se neochotně dovlekl z gauče k domovním dveřím, otevřel je a oněměl, když za dveřmi našel Toma.
„Tome?“
„Ahoj,“ pozdravil ho s vážnou tváří.
„Ehm. Jak…? Co tady děláš?“
„Všiml jsem si, že jsi už pár dní nebyl ve škole, a protože jsme dostali domácí úkol z práva, přinesl jsem ti ho. Tvoje kamarádka Ashley mi řekla, kde bydlíš.“ Když Bill uslyšel její jméno, zamračil se a Tom si toho všiml. „Měla o tebe strach a chtěla vědět, jak se máš.“
Bill sklonil hlavu a pokrčil rameny. „Jsem v pohodě.“
„Ah, tak. To ti opravdu věřím.“ Nechtěl ho nazvat lhářem, ale poznal, že všechno není v pořádku. „Můžu dál?“ Bill ho nesměle pozval do obývacího pokoje.
Tom si odložil věci vedle pohovky a začal se přehrabovat v knihách, aby Billovi mohl dát poznámky. „Tady. Okopíroval jsem ti je ze svých, abys nezůstal pozadu.“
Bill byl ohromen. Proč byl k němu tak laskavý? Dobře, donést mu úkoly bylo v pořádku, ale že mu dokonce okopíruje i poznámky…
„Oh, díky.“
Po vysvětlení domácího úkolu nastala chvíle ticha. Teď když Tom splnil svou povinnost, mohl odejít, ale nezdálo se, že by se mu jen tak chtělo odejít.
„Řekneš mi, co se děje?“ přerušil Tom ticho.
„Nic.“
Nemělo smysl lhát. „Bille.“ Zkusil to znovu.
Jen si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Opravdu, to nic není. Jsem… jsem jen trochu unavený.“
„No, dokud budeš chodit každý večer ven,“ šťouchl do něj, ale Billovi to nevadilo. „Každopádně,“ pokračoval Tom, „kdyby sis potřeboval promluvit… jsem tady.“
***
„Každopádně, kdyby sis potřebovala promluvit… jsem tady.“ Tu větu si Tom opakoval v hlavě od chvíle, kdy se vrátil z Billova domu. Jak tohle mohl říct? Nikdy neprojevil žádný zájem o prvního člověka, který se objevil; maximálně dopřál nějakou tu laskavost svým přátelům. V této situaci to přišlo tak nějak samo.
Pohled, který mu Bill věnoval, ho zahřál u srdce. Díval se na něj prosebnýma očima, jako by ho žádal o pomoc, ale nic neřekl. Jen se rozplakal a Tom se v tu chvíli cítil velmi nepříjemně.
Nevěděl, jak jednat s lidmi, kteří plakali, vždycky se bál, že řekne nebo udělá něco špatně. Proto ho jen pohladil po rameni, a v tu chvíli se k němu Bill přiblížil a položil mu hlavu na hruď, takže se chlapec cítil ještě trapněji a na pár okamžiků zkameněl. Pořád ho hladil v naději, že ho uklidní, zatímco hledal nějaké východisko. Tom nebyl proslulý svou roztomilostí či sladkostí před cizími lidmi, takže v sobě sváděl malý boj.
Bill se naštěstí rychle vzpamatoval, s odfrknutím mu poděkoval a doprovodil ho ke dveřím, aby mohl odejít.
Stále nemohl přijít na to, co se s Billem děje. Tato náhlá změna osobnosti, pohybující se mezi okamžiky bujarého veselí a vážnosti, váhavosti a nyní smutku, nebyla normální. Jako by to byli dva různí lidé.
Na spekulace bylo ještě příliš brzy, a tak si řekl, že tomu dá čas. Možná to byly jen výkyvy nálad způsobené různými druhy stresu. Koneckonců, o Billovi nic nevěděl, musel ho teprve poznat, aby si o tom mohl udělat svůj názor. Přesto měl pocit, že veškeré tyto nálady pramení z jednoho hlavního problému. A byl více než odhodlaný zjistit, co ten problém je.
***
Bylo od Toma opravdu milé, že byl tak vstřícný. Bill by si nikdy ani nepomyslel, že by se takového chování od Toma někdy dočkal, myslel si, že jeho zdraví nebo problémy budou pro Toma tou nejmenší starostí. A přece jen zněl tak upřímně, když mu řekl, že si s ním může promluvit, když bude potřebovat.
Ve skutečnosti toho měl na srdci hodně, ale nezdálo se mu to správné. Stále byl cizí člověk a oni si nebyli tak blízcí, aby se mu svěřil se svými problémy. Skutečnost, že mezi nimi panovalo určité porozumění, neznamenala, že se dobře znají. Nejvážnější rozhovor, který spolu vedli, byl v přítomnosti Tomova otce, takže se tu nedalo mluvit o přátelství.
Bill obvykle mluvil o svých problémech se svou kamarádkou Ashley.
Jo, Ashley.
Cítil se provinile kvůli tomu, jak se k ní choval, jak se choval k rodičům, jak se mu dařilo ve škole, kvůli spoustě věcí. Potřeboval se odreagovat, s někým si promluvit, a když byl Tom ochotný naslouchat, chtěl mu všechno říct. Říct mu o Chadovi, o jeho problémech, o tom, jak se choval. Dokonce ho požádat o radu, kdyby byla ta možnost.
Nevěděl proč, ale cítil, že Tom bude poslouchat. Zdálo se, že se o něj skutečně zajímá – bez ohledu na fyzickou přitažlivost, která byla ve hře – a v jeho očích Bill četl upřímnost.
Proč ne? Možná mu měl říct všechno. Možná by mu rozhovor s téměř cizím člověkem pomohl, třeba by se mu potom ulevilo. Ale cítil, že to musí udělat dřív, než bude pozdě. Jestli se choval Chad takhle, když jen na chvíli ztratil kontrolu, co by potom mohlo nastat, kdyby mu dal zelenou úplně? O tom nechtěl ani přemýšlet, až příliš se bál odpovědi. Něco mu říkalo, že jestli to takhle půjde dál, nedopadne to dobře.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
