autor: Consu
Rozhodně si musel s Ashley promluvit, nemohl nechat věci tak, jak byly, musel svou chybu napravit. Byla tu vždycky, když ji potřeboval, takže si nemohl dovolit chovat se k ní takhle špatně po tom všem, co pro něj za ta léta udělala. Nedokázal si odpustit, že ji celou dobu jen přehlížel, a nechtěl si ani představit, že by ji Chad takhle odstřihl bez vysvětlení. Doufal, že si s ní promluví, jakmile dorazí do školy, ale kvůli malému zpoždění už to nestihl. Musel počkat do přestávky.
Jenže po třech hodinách ho opustila odvaha. A tak seděl v rohu, přemýšlel a přemýšlel o tom, co má dělat, a občas se podíval jejím směrem a zjistil, že i ona je izolovaná od zbytku světa.
„Budeš tu takhle ještě dlouho?“ Ten hlas ho opravdu vyděsil.
„Tome! Vyděsil jsi mě.“
Chlapec se na něj vážně podíval. „Jdi za ní.“
„Ale…“
„Žádné ale. Jdi. Nezaslouží si tvé mlčení.“ Bill se na něj podíval a v očích ho začínaly pálit slzy. Tom se otočil směrem k dívce. „Opravdu jí na tobě záleží.“ A s těmito slovy odešel stejně tiše, jako přišel.
Bill přemýšlel nad Tomovými slovy a věděl, že má pravdu. Bylo na čase sebrat odvahu do obou hrstí a jít si s Ashley promluvit, ať už bude její reakce jakákoli. Musel se jí alespoň pokusit říct, že ho to mrzí, zkusit se omluvit. Pokud by jeho omluvu nepřijala, nejspíš by ji nechal trochu vychladnout, ale doufal, že se vše vrátí do starých kolejí. Stejně, jako když se občas pohádali.
Možná se někdy pohádali kvůli hloupostem, a nakonec oba trucovali, ale nikdy to netrvalo dlouho. Stačil jediný pohled, usmáli se na sebe, a pak propukli ve smích. Měli se příliš rádi na to, aby se na sebe zlobili kvůli hlouposti, a tak se okamžitě usmířili. Tentokrát to nebyla jen malá hádka. Bill ji prostě ignoroval, nechal ji stranou a opustil ji. Tohle byly věci, které skuteční přátelé nedělají.
Bill, stále trochu váhavý, přistoupil k dívce a ve snaze nezakoktat se, stydlivě zašeptal. „Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě choval.“
Ashley se usmála. „Nevadí.“
„Ne, to neříkej. Vím, že jsem se choval jako naprostý kretén, a mrzí mě to. Omlouvám se. To si nezasloužíš.“
„Opravdu, Bille, nemusíš už nic říkat. Odpustila jsem ti hned, jak jsi sem přišel, aby ses omluvil.“
Bill se cítil ještě provinileji. Ashley byla tak dobrý člověk, neschopný chovat ke komukoli zášť, schopný odpustit všechno a všem. A on udělal vše proto, aby ji ztratil.
„Je to, okey, neboj se. Jen mi slib, že už mě znovu neopustíš.“ Poslední větu skoro zašeptala a skrývala v ní snad i prosbu, aby to už nikdy neudělal.
Bill se se slzami v očích vrhl přítelkyni do náruče a ona se se slzami v očích usmála. To poslední, co si oba přáli, bylo ztratit jeden druhého. Byli pro sebe příliš důležití, navzájem se podporovali. Bez jednoho byl ten druhý ztracen.
Bill stále přemýšlel, jak mohl svoji kamarádku takhle odstřihnout. To, že ji odstrčil Chad, ho rozhodně neomlouvalo. Měl mu dát najevo svůj názor, vynadat mu a vzbouřit se proti takovému chování. Přesvědčit ho, že je v pořádku, když se chce bavit, ale že by kvůli svým rozmarům neměl nechat trpět jeho přátele.
Přísahal, že si bude dávat větší pozor na Chadovy kroky, že ho bude držet na vodítku, aby zabránil dalším způsobeným škodám. Jedna věc byla užívat si zábavu, aniž by člověk udělal něco špatného, ale něco jiného bylo bavit se a ohrožovat tím vztahy s přáteli. To Bill rozhodně nemínil akceptovat. Musel si uvědomit, že tohle dělat nemůže. Pokud měl sdílet život s Chadem, musel si uvědomit, že Bill je ten, kdo určuje pravidla.
***
Všichni tři sledovali scénu ze svého obvyklého místa a komentovali ji jako senilní důchodkyně. „Jak jsou roztomilí,“ řekl Gustav sladkým melodickým tónem.
„Ehm, ale ne.“ Oponoval mu Georg se zdviženým obočím.
„Ale ano, dělal jsem si jenom legraci. Alespoň se usmířili.“
„A na tom záleží,“ řekl Tom a zkřížil ruce na prsou.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Odvážil se brunet.
„Vždycky jsi ten, kdo se ptá, takže se prostě zeptej,“ povzdechl si jeho přítel, když musel čelit další nepříjemné otázce.
„Proč sis vzal tenhle malý příběh tolik k srdci?“
„Nevzal jsem si to k srdci,“ upřesnil Tom. „Jen nemám rád, když se lidi hádají kvůli kravinám.“
„Vážně máš zlaté srdce,“ zazpíval Gustav a posmíval se mu a Tom si odfrkl.
Ani on sám pro tuhle otázku neměl odpověď. Ale Billovi řekl, že když bude potřebovat, bude tu pro něj, a tak cítil povinnost udělat to. Ano, byla to jen učebnicová fráze, která se v takových situacích často říká, ale i přesto chtěl Billovi opravdu pomoci. Snažil se si to zdůvodnit samými obyčejnými výmluvami, ale to bylo tak nějak vše, na co přišel.
„Myslím, že neříkáš pravdu,“ škádlil ho Georg se šibalským úsměvem.
„Tom se zamiloval do Billaaaa! Tom se zamiloval do Billaaaa!“ Zpíval Gustav a tleskal rukama jako dítě a Tom se okamžitě začervenal a stáhl si kšiltovku víc do tváře.
„Ooooh! Gusi, uhodil jsi hřebíček na hlavičku!!!“ Ušklíbl se Georg.
„Zavřete hubu sami, nebo vám s tím mám pomoct?“ Zavrčel Tom, prokřupl si prsty a oba přátelé zmlkli.
V tu chvíli zazvonilo a Tom vletěl do třídy a nechal své kamarády, aby se mu smáli za zády. Víc už slyšet nechtěl. Že by on miloval Billa? Vždyť ho ani neznal! Nebyli si blízcí, nebyli ani přátelé, nebyli nic. Prostě spolužáci, kteří spolu jen vycházeli. Přesto ho Bill fascinoval, to musel přiznat. Bylo na něm něco, co ho přitahovalo jako magnet. A právě teď cítil nutkání mu pomoci, jako by ho chtěl chránit.
Odfrknul si, vešel do třídy, sedl si jako obvykle do lavice a vzpomněl si na slova svých přátel.
„Zamilovaný. Pff. Nikdy jsem nikoho nemiloval.“
***
V posledních hodinách dne se zdálo, že se vše vrátilo do normálu. Bill a Ashley si znovu povídali i ve třídě, a když škola skončila, počkal na ni, aby se společně vydali na cestu domů.
„Páni, bude zima.“
„Jo, prosinec se blíží.“ A v tom spatřili, jak kolem nich padají první sněhové vločky.
„Alespoň budou brzy prázdniny!“ Bill náhle zmlkl a Ashley se podívala směrem, kterým zíral, a spatřila Toma kousek od nich.
„Ash.“
„Jen jdi,“ řekla tiše. Pochopila, že s ním chce mluvit.
Bill se snažil nezakopnout jako minule, běžel za Tomem a volal na něj. „Tome! Tome, počkej!“ Otočil se na něj a sledoval ho se svým obvyklým vážným výrazem.
„Mluv.“
„Poslouchej,“ jakmile se setkal s jeho pohledem, slova se mu zadrhla v krku. Mezi těmi malými sněhovými vločkami, které začaly padat, to vypadalo, že Tomova tvář získává ještě větší kouzlo. Bill zrudl. Vždycky říkal, že Tom je hezký kluk, ale v tuhle chvíli byl ještě hezčí. Pravděpodobně to bylo kvůli té romantické atmosféře, kterou vytvořil sníh, řekl si černovlásek a snažil se pokračovat v rozhovoru.
„Jen jsem ti chtěl poděkovat.“
„Za co?“
„Za to, že jsi mi předtím pomohl.“ Pak stydlivě dodal: „Bylo to roztomilé.“
Tom povytáhl obočí. „Roztomilé?“
„No. Nemáš zač.“ A už se chystal odejít, když ho Bill zastavil.
„Počkej,“ snažil se nezakoktat, a pak z něj spontánně vypadalo: „Nechtěl bys třeba někdy někam zajít?“ Teprve potom si uvědomil, na co se ho odvážil zeptat, a jeho tvář zrudla ještě víc. Okamžitě té otázky zalitoval a psychicky se připravil na to, že Tom odpoví negativně. Ale navzdory jeho očekávání, Tom nabídku ochotně přijal.
„Dobře, proč ne?“
Bill se hlasitě nadechl. Pozval ho na rande a on souhlasil! „Oh. OK… OK!“ Tato odpověď ho zaskočila.
„Jen mi řekni, kdy a kde.“
A Bill vypustil z úst další větu, kterou by ho ani ve snu nenapadlo vyslovit. „No, když mi dáš svoje číslo, zavolám ti.“ Zavolám ti? Jak dlouho mohla Billovi vydržet odvaha to opravdu udělat?
„Jasně,“ a tak mu Tom napsal svoje číslo, jako by o nic moc nešlo. Možná si neuvědomoval, jakou radost Billovi těmito drobnými věcmi způsobuje. Nejdřív mu pomohl usmířit se s kamarádkou, pak souhlasil, že si spolu vyjdou, a nakonec mu dal telefonní číslo… Ten sníh mu asi očaroval mozek, omlouval to sám před sebou.
„Prozvoň mě, ať si můžu uložit tvoje číslo.“
Roztřesenýma rukama – částečně kvůli chladu a částečně kvůli emocím – ho prozvonil, a když se potom rozloučili, vrátil se ke své kamarádce. Zářil štěstím a stále tomu nemohl uvěřit.
Když se po obědě vrátil domů, spěchal do svého pokoje, aby si vše, co se stalo, zapsal do deníku. Byl nadšený z toho, co se právě stalo, stále tomu nemohl uvěřit.
„Oh, jak jsi sladký a romantický,“ škádlil ho Chad.
„Tenhle okamžik už nezkazíš,“ odpověděl mu Bill sebevědomě a pokračoval v psaní.
„Já to nechci zkazit! Jen říkám, že jsi opravdu roztomilý, když se takhle tváříš. Vypadáš jako dítě, které právě našlo pod vánočním stromečkem svou vysněnou hračku! Jsi tak zatraceně sladký a přítulný.“
Bill to ignoroval a pokračoval v psaní s úsměvem, který se mu na rtech stále více rozšiřoval.
„No, teď když máš jeho číslo, proč mu nezavoláš?“
„Teď?“
„Samozřejmě!“
„Ale já to číslo mám teprve tři hodiny! Budu vypadat jako zoufalec!“
„Ale můj drahý Bille, ty jsi zoufalý! Napiš mu, jak moc se ti po něm stýská,“ řekl Chad a zasmál se, zatímco Bill se mračil. Nesnášel, když si ho Chad dobíral kvůli jeho romantické stránce. „No tak, nezlob se. Kdy s ním půjdeš na rande?“
„To ještě nevím. Uvidím.“
„Jak to myslíš, že uvidíš? Musíš být přímější a rychlejší! Naplánuj něco na tenhle víkend!“
„OK, fajn. Ale teď mu psát nebudu. Udělám to zítra.“
Chad na tom už déle netrval. Každopádně, kdyby to Bill neudělal, nejspíše by Kaulitzovi napsal sám.
***
Jediný způsob, jak se zbavit myšlenek na prosincovou zimu, bylo (ne)mluvit o čemkoliv jiném. Témat však bylo málo, stejně jako toho dne. Nejzajímavější věcí byl první sníh, který napadl den předtím, ale jinak bylo všechno stejné. Tom a spol. mlčky postávali pod jejich obvyklým stromem. Najednou Georg prolomil ticho. „Kluci, už se vás na to chci nějakou dobu zeptat, ale… nemáte poslední dobou divný pocit?“
„O čem to mluvíš?“ Zeptali se další dva.
„Vždycky, když stojíme tady na dvoře, nevím… mám pocit, že na nás lidé zírají. Cítím se být…“
„Sledován,“ doplnil větu Tom.
„Přesně tak. Všiml sis toho taky?“
„Samozřejmě, že jsem si toho všiml,“ odfrkl si. „Všichni se na mě dívají.“
Gustav byl jediný, kdo si ničeho nevšiml. „A-ano?“
A Tom pokračoval. „Snažím se předstírat, že se nic neděje, ale popravdě je to nesnesitelné! Byl jsem raději, když mě všichni ze strachu ignorovali,“ kopl do kamínku.
„Ale proč na tebe všichni zírají?“ Zeptal se Gustav. To byla správná otázka a Tom cítil, že odpověď se nachází asi dvacet metrů od něj, poblíž schodů vedoucích do školy.
„Hned jsem zpátky,“ řekl, a pak odhodlaným krokem vykročil k obvyklé malé skupince, která tam stála. Billova malá skupina. Nic neřekl, jen se na něj podíval a Bill se ocitl ve velkých rozpacích.
„A-ahoj, Tome.“
„Ahoj.“ A když to řekl, otočil se a vrátil se ke svým přátelům, kteří se na něj překvapeně dívali.
„Díval se na mě někdo?“ Zeptal se Tom.
Oba chlapci se rozhlédli a skutečně… „Ano. Vlastně tamty dvě holky tě celou dobu sledovaly, když jsi od nás odcházel,“ potvrdil Georg.
„A dva kluci, co jsou támhle vedle Billovy party, se na tebe divně dívali, a pak se začali smát,“ dodal Gustav a nechápavě se poškrábal na hlavě.
„OK, takže je to jasné.“
Georg se na chvíli zamyslel, a pak se odvážil. „Myslíš, že vědí o tobě a Trümperovi?“
„Ne, to si opravdu nemyslím,“ zasyčel Tom, „jsem si tím úplně jistý.“ A jeho pohled se okamžitě změnil v přísný a obviňující. „Vy dva jste něco vyžvanili?“
„Ne, ne! Jak tě to napadlo?!“ Oba dva vyděšeně odpověděli. To poslední, co chtěli udělat, bylo naštvat Toma tím, že by cokoliv rozkecali dál.
Chlapec se s povzdechem uklidnil, vytáhl z velké kapsy kalhot mobil a okamžitě napsal zprávu.
Po obědě se sejdeme za školou.
***
V kapse mu zavibroval mobil. Protože tam byli všichni jeho přátelé, určitě to byla jeho matka, která ho jako vždy prosila o nějakou malou laskavost. Až ti odpoledne skončí škola, mohl by ses stavit na poště?
Podíval se na displej a zatajil se mu dech. Tom.
Jeho pohled se okamžitě stočil k chlapci, který k němu stál zády, a přemýšlel, proč mu zprávu napsal. Koneckonců, ještě pře chvílí stál u něj – a pak ho tam nechal stát dost zmateného – tak proč mu psal a neřekl mu to?
Po obědě se sejdeme za školou.
Srdce se mu rozbušilo a polil ho studený pot. Jak tohle měl chápat? Byl rozzlobený, nebo to byla nějaká pozvánka? Už jednou tam spolu byli a Bill se velmi bál, že ho Tom přinejmenším uhodí, nebo mu udělá něco zlého. Ten pocit teď byl úplně stejný.
Přesto věděl, že by mu neublížil, alespoň to neudělal tenkrát. Nestalo se vůbec nic, co by ohrozilo jeho zdraví. Tak proč se s ním chtěl setkat? Pokusil se to prostě ignorovat, a tak vrátil mobil do kapsy, aniž by na zprávu odpověděl. Začínal se opravdu hodně bát, co ho po obědě čeká.
***
Doteď předstíral, že se nic nestalo, ale bylo načase tomu přijít na kloub. Proč na něj všichni už asi týden vytrvale zírají? Mysleli si, že si toho nevšiml? Mysleli si, že si nevšimne těch pohledů, šeptání a chichotání? Opravdu si mysleli, že je tak hloupý? To, že na ně nezíral nebo je nepřitiskl ke zdi a nevyhrožoval jim kdovíjakým mučením, neznamenalo, že by mu takové věci byly lhostejné. Věřil svým přátelům, když ho ujišťovali, že nic nikomu neřekli, a věděl zcela určitě, že Andreas ani necekne. Kromě toho byl na jiné škole, takže mu logicky zůstal jen jediný člověk, který mohl mluvit.
„Jsem tady,“ řekl Bill, který k němu přišel zezadu, „chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Řekl jsi někomu o tom, co se stalo u mě doma?“ Tom se otočil a přešel rovnou k věci s potemnělou tváří.
Bill se zarazil. „K-kdy?“
„Byl jsi u mě jen jednou,“ pronesl Tom se samozřejmostí.
„N-ne.“
„Vážně ne?“ Pokud o tom řekl jen Georgovi, Gustavovi a Andreasovi a Bill to nikomu neřekl, jak se to dozvěděli ostatní? To bylo nemožné!
***
Tu zprávu četl snad milionkrát a jeho strach s každou vteřinou rostl. Doufal, že se opět mýlí, stejně jako při jejich posledním setkání na tom samém místě. Věděl, že Tom není ten typ, který by z lidí vymlátil duši, ale to tehdy, že? Když dorazil na domluvené místo, Tom k němu stál zády a pocit déjà vu ho na okamžik zmátl. Když se Tom otočil a sdělil mu, o čem s ním chce mluvit, Bill se cítil obviněný a škubl sebou.
„Řekl jsi někomu o tom, co se stalo u mě doma?“ Pohled, který mu věnoval, musel znamenat, že se něco děje.
„K-kdy?“ Bill se v panice zakoktal.
„Byl jsi u mě jen jednou.“
V mysli se mu živě vybavily vzpomínky na odpoledne strávené v Kaulitzově domě a on se začervenal. „N-ne.“
„Vážně ne?“ Nezdálo se, že by ho jeho odpověď příliš přesvědčila.
Bill se na chvíli zamyslel, a pak se musel přiznat. „No, to… já…“
Tom si povzdechl. „Komu jsi to řekl?“
Černovlásek tiše sklopil zrak. „Jen mým přátelům.“
„Do prdele!“ Zaklel hlasitě Tom. „A vsadím se, že oni to rozkecali všem.“
„No, to nevím, ale… proč se na to ptáš?“
„Ty sis toho nevšiml, co? Nevšiml sis, že nás všichni řeší? Nevšiml sis, jak se chichotají a šeptají si, když nás vidí?“
Ve skutečnosti si toho Bill opravdu nevšiml. Možná proto, že na to byl vzhledem ke svému vzhledu zvyklý. Posledních několik let tohle zažíval každý den, takže bylo zřejmé, že si toho opravdu nevšiml. Možná ale Tom nebyl na takový nepřímý tlak zvyklý.
„Do prdele, do prdele, do prdele,“ opakoval Tom a udělal pár kroků od Billa, který se cítil provinile.
„Opravdu ti tolik záleží na tom, co si o tobě ostatní myslí?“ Zeptal se nesměle a snažil se ho příliš neprovokovat.
„Nezajímá mě, co si ostatní myslí,“ odpověděl kysele.
„No, není to poznat,“ přiznal Bill tiše a snažil se, aby ho nebylo slyšet.
„Jen nemám rád, když se o mně mluví. Lidi jsou drbny a z jedné maličkosti jsou schopní udělat další obřích rozměrů!“
Bill si koutkem oka všiml, že Tom udělal krok směrem k němu. A pak ani ne za vteřinu si všiml jeho sklíčeného výrazu, a pak tiše promluvil. „Promiň, nechtěl jsem si to na tobě vylít.“
„Ne, máš pravdu. Neměl jsem jim to říkat.“
„Ne, to je v pohodě. Já to řekl svým přátelům, a ty máš stejné právo říct to svým.“ Když tohle Bill slyšel, znovu se začervenal. Takže i Tomovi přátelé věděli, co se ten den stalo? Jak se jim teď mohl odvážně postavit? Jeho myšlenky přerušil Tom, který pokračoval ve své řeči: „To, že jsou tvoji kamarádi…“ zarazil se dřív, než stihl urazit jeho kamarády. Nechtěl riskovat, že by tím mohl naštvat Billa a začal od začátku. „To, že tvoji kamarádi nezůstali zticha, není tvoje vina.“
„Omlouvám se jejich jménem.“
„Neboj se, brzy se objeví nějaký nový skandál a všichni na nás zapomenou.“ Alespoň v to Tom doufal.
Bill se usmál, a konečně zvedl hlavu, aby se Tomovi podíval do očí. Rád poslouchal, když mluvil. Měl způsob myšlení, díky němuž zněl dospěleji než kluci v jeho věku. Vyrůstal s dobrými hodnotami a zásadami a Bill ho za to obdivoval. Zjistil, že je nesmírně inteligentní, že je to kluk, který má v hlavě jen málo nesmyslů, a přesto se dokáže dobře bavit. S každým dalším dnem se setkával s jinou stránkou Tomovy osobnosti, která ho ještě více fascinovala.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ho zmateně Tom a vrátil ho tím pevně na zem.
„Jo, proč?“
„Jsi úplně rudý. Je ti zima? Není ti špatně?“
Tyto starostlivé otázky hřály Billa u srdce ještě víc. Nikdo se o něj takhle nestaral, kromě jeho přátel. Zdálo se, že Tom byl úplně jiný, než jen tvrďák, na kterého si hrál. Zatím viděl jen jeho drsný pohled – a ještě něco, ale to si raději nepamatoval – ale jinak to byl normální kluk, vstřícný a velmi laskavý.
Myšlenka, že by mu Tom mohl ublížit, byla úplně vymazána, jelikož byla naprosto bezdůvodná. Pochopil, že Tom takový není, není tyran ani není zlý. Byl to jen uzavřený a nedůvěřivý kluk, jenž v hloubi duše skrýval chlapce, který měl ostatním co nabídnout. Měl srdce ze zlata. Při pohledu na něj byl opět jako uhranutý a Tom na něj mávl, jako by ho chtěl probudit.
„Měli bychom jít dovnitř, za chvíli bude zvonit.“ Vzpamatoval se a vrátil se do budovy školy, téměř v doprovodu druhého kluka. Zčervenal při pomyšlení, co by mohli říct ostatní, až je spolu uvidí. Vážně si mohli myslet, že tvoří pár? Kolik toho věděli o tom, co se skutečně stalo?
Bill zavrtěl hlavou a snažil se ty myšlenky zahnat. Nechtěl se starat o pomluvy a zlé jazyky. Chtěl si vzít příklad z Toma a dokázat si, že je lepší, a tyhle povídačky ho naprosto nezajímají.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
