autor: Consu
I když párty začala opravdu špatně, později se vše spravilo. Když se Bill a Tom vrátili do hospody, Brigitte je všechny donutila si zahrát hru, aby se lépe poznali.
„Máme nějakou prázdnou láhev?“ Gustav jí jednu zdvořile podal a zeptal se jí, co s ní chce dělat. „To teď uvidíš. Všichni si sedněte do kruhu!“
Všichni hned pochopili, o co jde, a téměř sborově se zeptali: „Chceš hrát flašku?“
„Jo, flašku, ale pod mým vedením,“ podotkla blondýnka a s úsměvem se posadila k ostatním. Pravidla byla jednoduchá: položila se otázka, roztočila se lahev a na koho to padlo, ten odpověděl. Pak položili novou otázku a vše se opakovalo.
Zpočátku byly otázky zcela banální, například: Máš sourozence? Jaké máš koníčky? Oblíbený film? Postupem času byly otázky trochu intimnější.
„Máš někoho rád?“ Zeptala se potom Brigitte s úsměvem. Láhev se zastavila přímo před Tomem, který, aniž by o tom přemýšlel, přirozeně odpověděl: „Ne.“
Všichni přítomní se samozřejmě obrátili na Billa, který se snažil nedat na sobě znát nervozitu. Jeho nervozita byla způsobena nejen všemi těmi zvědavými pohledy, ale především Tomovou odpovědí. Nějak mu to nesedělo, ani ostatním ne. Pokud si chtěl s Billem někam vyrazit nebo s ním navázat nějaký vztah – jakkoli podivný, znamenalo to, že ho na něm něco přitahuje. Přece by nemělo smysl flirtovat s někým, koho nemá rád!
Pak Bill najednou vstal. „Ehm, omlouvám se, ale musím si odskočit,“ nechal ostatní trochu zmatené a v rozpacích.
Tom vstal také, ale jen proto, aby si vzal něco k pití. Zdálo se, že ho podivná situace, v níž se ocitl, nijak nerozhodila. Koneckonců řekl pravdu. Otázky měly být konkrétní a ta, kterou mu položila Brigitte, se dala pochopit několika způsoby. Co myslela tím, jestli má někoho rád? Jestli je do někoho zamilovaný? Nebo jestli je mu s někým hezky? Nebo jestli s někým chce chodit? Mohl si to vyložit tolika způsoby! A Tom necítil nic z toho. Jestli se ostatní zajímali o vztah mezi ním a Billem, jen ztráceli čas. Ani on nevěděl, co mezi nimi vlastně je. Porozumění, hra, zábava, to ano, ale rozhodně ne láska. Alespoň on to tak necítil. Všechno, co s Billem prožil, bylo součástí hry, něco, co neponechávalo žádný prostor pro city, takže na jeho odpovědi nebylo nic špatného. Ano, Toma Bill určitým způsobem přitahoval, ale mohl opravdu kladně odpovědět na otázku: „Máš někoho rád?“
***
Připadal si jako hlupák, a čím déle se do zrcadla díval, tím víc si to opakoval. „Jsem hlupák! Blázen!“ Teď už se ani nesnažil zachránit svůj make-up, který mu zkazily slzy, jež mu okamžitě vytryskly z očí, jakmile se schoval do koupelny. Vypadal jako panda, nebo ještě hůř, jako klaun. Ano, cítil se jako klaun, blázen, idiot.
Snažil se zadržet vzlyky, aby ho nikdo zvenku neslyšel, ale nešlo mu to. V krku ho pálilo a bolelo. Strašně si přál křičet, aby se zbavil té hrozné bolesti, která mu rvala hrdlo a srdce.
„Nemá mě rád,“ zašeptal mezi vzlyky a praštil pěstí do umyvadla.
Tom řekl, že nemá nikoho rád, tedy ani jeho. On, kluk, se kterým rád hrál zakázané hry, když se mu to hodilo. Samozřejmě, protože pokud šlo o honění nebo kouření, Bill byl v pořádku, ale rozhodně nešlo o nic víc, natož o city. „Hlupáku!“ Znovu si vynadal. Skončil na kolenou, na podlaze s obličejem v dlaních, zatímco v jeho hlavě stále zněla Tomova jistá odpověď. „Ne.“ Suché ne, bez dlouhého přemýšlení a váhání. Suché, jisté, sebevědomé.
V tu chvíli Bill nevěděl, jestli se má cítit ještě hůř kvůli tomu, jak se zachoval, nebo kvůli iluzi, kterou si vytvořil. Koneckonců, dohoda s Kaulitzem byla jasná. Ti dva netvořili žádný pár. To, co dělali, bylo čistě bez citů, jen hra, něco, co se dalo brát tak, jak to přijde. Nebyl to skutečný vztah. Ale jestli to vážně bylo takhle, proč byl Bill tak zklamaný?
„Máš ho rád.“ V tu chvíli nechtěl poslouchat takové řeči, ale věděl, že toho nemůže moc udělat, aby ho umlčel: „Proto tě to ranilo. Ty ses do Kaulitze zamiloval.“ Bill zavrtěl hlavou a snažil se ty nesmysly neposlouchat, vytěsnil ten hlas z hlavy, ale Chad se nevzdával: „Věděl jsi, jaké jsou podmínky. Že je to jen hra. Tohle se nemělo stát.“ Chadův tón nebyl kupodivu posměšný, ale spíše chápavý a klidný. Skoro v jeho hlase cítil lítost. „Mrzí mě to, Bille. Tohle jsem nechtěl.“
Chlapce to ranilo, nemyslel si, že by ho něco takového mohlo rozladit, ale ta odpověď ho naprosto zlomila. Byl už příliš dlouho zavřený na záchodě, někdo si mohl všimnout té podivnosti a jít ho zkontrolovat. Ale on se v takovém stavu mezi ostatní vrátit nemohl. Byl slabý, příliš slabý. Zraněný, zklamaný, zahořklý. Směsice pocitů, která v něm vyvolávala vztek. Vztek na Toma, protože odpověděl tak přirozeně, vztek na Chada, protože ho nechal přiblížit se ke Kaulitzovi, a proto se spálil, a nakonec vztek na sebe. A na sebe měl největší vztek. Ano, protože nedokázal vystát tu svou slabost, tu sentimentalitu, která byla ve všem, co dělal, a vždycky ho nutila plakat nad každou maličkostí. Nemohl to vydržet. Nechtěl být takový, chtěl být stejně silný, stejně sebevědomý jako před několika měsíci, než narazil na Kaulitze. Chtěl být silný, nestarat se o nic a o nikoho, dělat si, co chce, aniž by riskoval, že mu někdo znovu ublíží. Chtěl být někým jiným.
Vstal, utrhl si toaletní papír a pokusil se co nejlépe zachránit svoje líčení. Několikrát se zhluboka nadechl a upřeně se zadíval na svůj odraz v zrcadle, poté suše pronesl: „Je mi to jedno.“ Zdálo se, že Chad nerozumí. Ten nerozluštitelný výraz v Billově tváři byl téměř znepokojivý, tohle nebyl on. „Nemá mě rád? A koho to zajímá?“
***
Od chvíle, kdy Bill zmizel na záchodě, uplynulo několik minut a Ashley se začala strachovat, jestli je všechno v pořádku. Koneckonců, utekl z poněkud trapné situace se zvláštním výrazem… Možná bylo načase jít se podívat, jestli je v pořádku.
Právě když otevřela vstupní dveře hospody, objevil se před ní Bill.
„Bille! Jsi v pořádku?“
„Mh? Jo, fajn. Proč?“ Odpověděl, jako by se nic nestalo.
„No… myslela jsem…“
„Ash, jsem v pohodě.“ A aniž by chtěl dál pokračovat v téhle konverzaci, šel si ke stolku pro láhev piva. Po tom hysterickém pláči na záchodě mu úplně vyschlo v krku, takže se potřeboval dát dohromady. Rozhlédl se kolem a všiml si něčeho zvláštního, a tak se zeptal své kamarádky: „Vy už nehrajete?“
„Ehm, ne. Když jsi odešel, přestali jsme hrát.“
„Oh, to je škoda,“ pokrčil Bill rameny a snažil se zapomenout na tu hloupou hru, kterou Brigitte vymyslela. Jeho pohled okamžitě na Brigitte spočinul a s přimhouřenýma očima si ji prohlédl od hlavy až k patě. Měl pocit, že za jeho problém mohla právě ona, a znechuceně si odfrkl, když viděl, jak flirtuje s Tomem a Andreasem. Bez dalšího přemýšlení se k nim vydal a Ashley ho věrně následovala. Poté se rovnou vmísila do rozhovoru a postavila se vedle svého přítele: „O čem se bavíte?“
„Oh, ale nic,“ odpověděla Brigitte, a pak pokračovala, „mluvili jsme o silném přátelství.“
A Andreas pokračoval: „Ano, říkal jsem jí, že jsme si s Tomem velmi blízcí.“
„Jste nejlepší kamarádi, že?“ Zeptal se Bill, i když ho to příliš nezajímalo. „Jak jste se vy dva poznali? Vždyť ty, Andreasi, nechodíš k nám do školy.“
„Prvních pár let ano,“ opravila ho Ashley s úsměvem a blonďák pokračoval: „Jo, první dva roky jsem chodil na stejnou školu jako vy. Ale my jsme se nikdy nepotkali, protože ty jsi nastoupil na školu až ve třetím ročníku, že?“ Bill přikývl. Z magdeburského gymnázia přestoupil až do třetího ročníku, proto neměl tu čest se s Andreasem setkat. Ale bylo klidně možné, že by si ho nevšiml, ani kdyby tam od prvního ročníku byl. Vždyť o Tomově přítomnosti se dozvěděl teprve loni!
„No, každopádně jsme se s Tomem přátelili už dlouho předtím,“ začal Andreas poutavě vyprávět staré vzpomínky. Byla to pravda, s Tomem se znali už od školky. Velmi dobře spolu vycházeli, a nakonec se z nich stali nejlepší přátelé. Jejich rodiče se znali, takže každá jejich výmluva strávit odpoledne u toho druhého nebyl žádný problém.
Když se ze školky dostali na základní školu, skončili ve stejné třídě. A poté oba nastoupili na stejnou střední, kde taktéž byli ve stejné třídě. Byli zkrátka nerozluční, jako by byli bratři! Vzájemně se o sebe starali a vybudovali si mezi sebou vztah, kterému nikdo nerozuměl. Protože byli úplně rozdílní: na jedné straně Tom mrzutý a uzavřený kluk, který se téměř neusmíval, a na straně druhé Andreas veselý a společenský, který si vždycky našel něco, čemu se mohl zasmát. Zdálo se, že má nějakou zvláštní magickou moc, protože pokaždé dokázal vykouzlit úsměv na rtech i Tomovi. Tom mu naslouchal, svěřoval se mu, dokonce před ním projevil slabost, když měl problémy. Andreas byl zkrátka jedinečný.
„Dvě šmejdi,“ zažertoval vesele blonďák a vyměnil si s Tomem vědoucí pohled. Pak přišla střední škola a oni doufali, že ji zvládnou společně. „Bohužel se pak něco se pokazilo.“
Oba byli proslulí svými schválnostmi, žertíky a vylomeninami. Všechny školy, kde v průběhu let spolu byli, měly proti jejich přátelství jisté námitky, ale chlapcům to bylo jedno. Pokračovali ve svých akcích se vztyčenými hlavami. Na střední škole však nikdo s nikým slitování nemá. Učitelé jejich vylomeniny znovu a znovu přecházeli, ale po nějaké době prostě řekli dost.
„Za všechno může Georg,“ zavrčel Tom.
Ano, protože ti dva chudáci měli tu drzost postavit se gangu, který v té době škole vládl. Pod vedením nikoho jiného než Georga. Netřeba dodávat, že každý druhý den mezi nimi docházelo ke rvačkám, kde si odnášeli rozseklé rty, monokly nebo vyražené zuby. Stručně řečeno, měli mezi sebou opravdu dobré vztahy! Tehdy se Andreasův otec, který už měl dost neustálých telefonátů od ředitele školy, rozhodl oba chlapce rozdělit a od třetího ročníku dát syna na soukromou školu. Oba z toho byli v šoku a zpočátku protestovali, ale nakonec jim nezbylo nic jiného, než to přijmout. Koneckonců mohli se vídat i po škole.
„Počkat,“ přerušila je Ashley, „ale když jste byli s Georgovým gangem takhle na nože, jak to, že jste teď přátelé?“ To byla více než trefná otázka!
„Zůstal sám,“ usmál se Tom a napil se piva. Chudák Georg nebyl ve škole příliš dobrý a jeho známky byly velmi špatné. Ve čtvrtém ročníku poprvé propadl, takže ho spolužáci úplně odstrčili a nechali ho prakticky samotného. Ano, mluvili s ním, ale nikdo nechtěl být součástí party, kterou vedl takový ignorant. Georg musel opakovat ročník, zatímco jeho bývalí spolužáci úspěšně ukončili poslední ročník.
Po prvních několika měsících, kdy předstíral, že se nic nestalo, se smířil s tím, že se stane terčem posměchu celé školy, a z bojácného kluka se stal naprostý smolař. Naštěstí pro Georga i Tom zůstal sám, když před rokem byl Andreas přeložen na jinou školu, a rozhodl se, že je čas zakopat válečnou sekeru a sklopit hlavu.
„Potřeboval jsem parťáka,“ vymlouval se chlapec a snažil se zamaskovat svou tehdejší obrovskou potřebu mít nějakého přítele. Georg měl samozřejmě nějakou hrdost, ale když se člověk ocitne sám, i lev nakonec požádá o pomoc malou myš.
„Pak se k nám přidal Gustav, vlastně ani nevím jak, a teď jsme tady!“
Gustav byl velkou záhadou celé party! Byl o rok starší, protože dostal rok odklad, a zcela přirozeně se přidal k těm dvěma drsňákům, kteří se schovávali pod stromem na dvoře. Gustav byl vlastně trochu zvláštní. Fascinovala ho tajemství, to, co neznal a čemu se ostatní vyhýbali. Proto se sblížil s Tomem a Georgem. A proto ho spolu s Andreasem tolik fascinoval ten románek, co mezi sebou měl Bill s jejich přítelem.
„Wou! To byl zajímavý příběh.“ Ashley si ohromeně povzdechla, když chlapci dopověděli tento napínavý příběh, a Brigitte měla stejný názor. Jediný, kdo vypadal, že ho ten příběh moc nezaujal, ne-li přímo znudil, byl Bill, který je odbyl zívnutím: „Jo, jo, opravdu velmi zajímavý příběh.“ Vzdálil se ke stolku pro další pivo, a pak se vydal ke stereu. „K smrti se nudím. Pojďme to trochu rozjet!“ Zapnul jedno z cédéček, které na večer připravil, a vzal Ashley za ruku a začal s ní tančit uprostřed místnosti. Píseň byla dostatečně živá, aby se přidali i ostatní.
Pili, tančili, ještě víc pili, žertovali, a pak to zakončili dalším drinkem. To už se nebohá Brigitte sotva držela na nohou, vlastně se nebezpečně potácela směrem k zadní části místnosti a narazila do něčeho přikrytého látkou.
„Jsi v pořádku?“ Gustav si toho všiml, a hned přiskočil.
„N-ne,“ odpověděla stále zmatená dívka, kterou Gustav doprovodil k pohovce. Pak se Gustav vrátil k místu činu, sundal plachtu z toho záhadného předmětu a s úlevou si oddechl.
„Fí, naštěstí je všechno v pořádku.“ To už se k němu všichni seběhli a zvědavě mu koukali přes rameno.
„Ale… to jsou bicí!“ Okomentoval to Stefan s nadšením.
Vtom k nim přiběhli i Tom s Georgem. „A co kytara?“ Zeptal se ustaraně první a po něm druhý. „A basovka?“
Žádný z nástrojů nebyl poškozen, naštěstí, ale přesto to chlapci chtěli pořádně prozkoumat. V tu chvíli však přišla žádost od ostatních: „Zahrajte nám něco.“
Po chvíli váhání všichni tři souhlasili a předvedli několik coververzí známých písní. Byli dobří, vložili do toho vášeň a energii. Bylo vidět, že přesně tohle je baví. Kdo ví, třeba to mohl být začátek budoucnosti v hudební branži? Prozatím nechtěli předbíhat.
Tato improvizovaná show byla odměněna potleskem a jásotem ostatních. Díky vystoupení byl večer o něco zajímavější.
Když Georg sestoupil z dřevěného podia, musela i nevrlá Renate uznat, že je dobrý.
„No, asi na tom nejsi tak špatně, jak jsem si myslela.“
Brunet nejprve nevěděl, jestli to má brát jako kompliment, nebo jako urážku, ale pak na ni raději vyplázl jazyk a poděkoval jí. Ta holka nebyla tak tvrdá, jak se snažila vypadat.
„Hej, lidi, zbývá deset minut!“ Upozornila vzrušeně Korinna, když začala chlapcům rozdávat plastové kelímky a Andreas jim do každého nalil šampaňské. Všichni se shromáždili uprostřed místnosti a začali se třást vzrušením z příchodu nového roku. Kdo ví, co úžasného jim nový rok přinese.
Mezi myšlenkami na budoucnost a melancholickými vzpomínkami na minulost začalo odpočítávání.
„Deset… devět… osm.“
Blížil se nový rok a všem proběhla hlavou společná myšlenka: je dobré strávit svátky s přáteli. Jistě, na takové označení bylo asi trochu brzy, ale vzhledem ke katastrofálnímu začátku večera to nakonec nedopadlo až tak špatně.
„Tři… dva… jedna…“
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
