autor: Consu
Bill kompletně ztratil přehled o tom, kolik piv vypil, ale stále se necítil opilý. Nakonec si koupili taková ta piva, která se prodávají v supermarketu a mají příliš málo alkoholu na to, aby se z nich člověk opil. Ale rozhodně byl dost připitý na to, aby se smál každé hlouposti, kterou viděl. Dokonce si Korinnu a Stefana dobíral kvůli tomu, jak se líbali.
„Používáš moc jazyka, Stefane, dusíš ji.“ Řekl a se smíchem zkritizoval i Ashley a Andrease: „Ash, neměj otevřené oči, když se líbáte. Kazí to atmosféru.“ Teď už trochu blábolil, ale jen proto, že atmosféra se uvolnila. „Nudím se,“ zdůvodnil a pokrčil rameny. Vrátil se ke stolku, kde byl veškerý alkohol, a prohlédl si všechny prázdné láhve. „Barney, kompletně tě vyprázdnili,“ řekl a přejel rukou po stolku. Pro tuhle noc se stal jeho nelepším přítelem nebo alespoň dost velkým na to, aby mu dal to směšné jméno.
„Už jsi opilý?“ Uslyšel hlas.
Bill zalapal po dechu a na chvíli si myslel, že na něj mluví stůl, ale naštěstí to byl jen Tom.
„Neee, jen trochu přiopilý,“ ujistil ho, ale skutečnost, že se trochu zapotácel, když se k Tomovi otočil, přesvědčivě nepůsobila.
„Bavíš se?“ Zeptal se ho nezúčastněně Tom.
„Hmm… Jo, myslel jsem, že to bude horší.“ Koneckonců, začátek večera se moc nevydařil. „Alespoň, že se ti dva uklidnili,“ povzdechl si Bill a otočil se ke Georgovi a Renate, kteří – si kupodivu – v klidu povídali jen pár metrů od nich.
Tom se skepticky usmál: „Vlastně se hádají, ale nevím o čem. Jen nejspíš nemají energii na to, aby na sebe křičeli.“
Bill naklonil hlavu, když se na ně dva díval, a nemohl si pomoct, aby nedal průchod svým vlastním myšlenkám, ať už byly jakkoli hloupé: „Sluší jim to spolu.“
„Co?“ Tom byl trochu zmatený tou blbostí, co Bill právě řekl. „Děláš si ze mě srandu? Georg a Renate? Nikdy.“
„Proč ne? Oba jsou horké hlavy, silné osobnosti a jdou proti sobě. Jsou úplně stejní!“
„Jsou až příliš stejní!“ Vyhrkl stále skeptičtější Tom. „Nakonec by se navzájem zabili! Neustále by se hádali!“
Bill se obrátil k Tomovi a se šibalským úsměvem s jistotou řekl: „Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ Byl si jistý, že mezi těmi dvěma vznikne vztah. Byl by to pěkný zvrat, ale Tom nebyl stejného názoru a dál nesouhlasně kroutil hlavou.
„Tomu nevěřím. Navíc, on se chce dostat k Brigitte.“ Řekl slavnostně a vzpomněl si na slib, který svému příteli dal před několika dny.
„K Bri‘?“ To byl nemožný úkol. „Hahahaha! Tenhle vtip je fakt dobrej!“
Tom byl zmatený. „Co? Myslíš, že je to pro něj velké sousto?“
„Rozhodně. Navíc… myslím, že je už pozdě.“ A s dalším šibalským úsměvem se otočil na svou kamarádku Brigitte, která od Gustava dostávala lekce improvizovaného bubnování.
Tom spadl ze svého obláčku. „Ne. To není možný.“
„Proč ne? Myslím, že by jim to spolu slušelo,“ řekl Bill, „jsou spolu roztomilí.“
Tom zvedl obočí. „Jestli to Georg zjistí, zabije ho.“ Ale Billovi se zdálo, že brunet už od tématu Brigitte upustil, takže si myslel, že se zlobit nebude. Všechno ta důvěra ohledně nově navázaných vztahů byla pro Toma překvapivá, a tak se zmateně na černovláska podíval.
„Kde bereš tu jistotu?“
Ale Bill rychle a nesměle odpověděl. „Prostě mám šestý smysl.“
V tu chvíli se Tom naposledy rozhlédl kolem sebe a zadíval se na všechny páry kolem nich. Místo Silvestra to vypadalo jako Valentýn! Všichni se rozdělili do párů, mluvili spolu, vyměňovali si podivné pohledy… Jen on a Bill byli mimo tohle děni. „Stručně řečeno, všichni tvoří pár,“ dobíral si Billa, který se na něj s úsměvem podíval a zeptal se:
„A co my? Jsme taky pár?“ Tom si to rozhodně nemyslel, ale raději neodpověděl, protože nechtěl riskovat, že Bill zase uteče na záchod, jako když naposledy otevřel pusu. Místo toho se jen pobaveně usmál.
***
Byly už skoro čtyři hodiny ráno a v místnosti zůstali Tom, Bill a domácí pán Gustav, který právě vyprovázel odcházejícího Georga. Když se vrátil zpátky, uvědomil si, jaký je v místnosti nepořádek: všude byly rozházené dopité lahve, zbytky chlebíčků, jednohubek a chipsů. „Do prdele!“ Vydechl a zajel si rukama do vlasů. „Máma mě zabije.“
„Pomůžu ti uklidit,“ nabídl se Tom a pustil se do práce, ale jeho přítel mu položil ruku na rameno, aby ho zastavil.
„Sotva stojím na nohách. Udělám to až zítra… vlastně dneska.“
Tom se usmál, když si všiml, v jakém je blonďák stavu, a souhlasil, že úklid počká, ale že mu má Gustav zavolat, až se probudí, aby mu s tím mohl přijít pomoct.
„Stejně si musím přijít pro auto.“
„Jdeš pěšky?“ Zeptal se ho překvapeně Gustav.
„Docela dost jsem toho vypil, nechci riskovat, že se vybourám… nebo ještě hůř, že se zabiju.“
Bill se na Toma zmateně podíval, protože ho ta slova poněkud překvapila. Kde se v něm bral ten pocit zodpovědnosti?
„Jak chceš,“ pokrčil Gustav rameny a potácel se ven z místnosti, „dobrou, lidi.“
Bill s Tomem opustili Gustavův dům a vydali se směrem k domu Billa, který Toma proklínal za to, že tolik pil, jelikož teď museli jít pěšky zledovatělými zasněženými ulicemi berlínského předměstí. Ale Tomovi to vůbec nevadilo a místo reptání se pobaveně usmál.
„Každopádně jsi velmi zodpovědný,“ přiznal Bill a sklonil hlavu, „možná máš v hlavě trochu nasráno, ale je s tebou opravdu zábava. Jsi velmi snaživý.“
Tom si odfrkl, aby tuhle chvíli co nejrychleji přešel, protože na jeho vkus byla až příliš sladká. „Můj otec mi důvěřuje a já ho nechci zklamat. Alespoň teď už ne.“
Bill měl pocit, že naráží na to, co Andreas vyprávěl před pár hodinami. „Máš na mysli ty průšvihy, co jsi dělal ve škole s Andym?“
Tom zvážněl a přikývl. „Vracet se každý den ze školy a vidět ten jeho zklamaný výraz, aniž by cokoliv řekl… Cítil jsem se příšerně.“
Tomův otec nebyl člověk, kterého ovládal vztek, nebo se o to alespoň snažil. Vždycky věřil, že děti se nemají bít, ale je důležité s nimi mluvit a neustále jim vysvětlovat, kde dělají chyby. Dělal to, když byl Tom ještě dítě, ale když vyrostl a začal mít první problémy, Jörg přestal mluvit. Mluvily za něj jeho oči a Toma to vnitřně ubíjelo.
„Raději bych dostal pár facek, kopanec do zadku, ty nejhorší nadávky, prostě cokoli!“ Přiznal Tom rozechvělým hlasem, jako by ho vzpomínky na otcovo mlčení stále ještě bolely. „Ale nic. Jen si mě prohlížel od shora dolů, jako bych byl ta největší ostuda, která ho kdy mohla potkat.“
Bill zalitoval, že o tom začal mluvit. Tom odhaloval věci ze své minulosti, které mu stále ubližovaly, a on nevěděl, co má dělat. Přál si, aby mohl zmizet a nechat Toma se svými vzpomínkami o samotě.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem.“
„V pořádku,“ přerušil ho Tom a zavrtěl hlavou. Koneckonců bylo dobré o takových věcech s někým mluvit. Byl to způsob, jak upustit páru.
Bill byl úplně v rozpacích, pokrčil rameny a odvážil se zauvažovat nahlas. „Jsi jako tvůj otec.“ Tom vypadal zmateně a Bill mu to hned vysvětlil. „Chci tím říct… že se taky na všechny díváš tak nějak skrze prsty… ať už, když procházíš chodbami nebo… i ve třídě. Jako by ti z toho všeho bylo špatně. A to i z lidí.“ Poslední větu téměř zašeptal a doufal, že Toma těmi slovy nějak nenaštve. Ale Tom se vůbec nezlobil, spíš naopak, přiznal to.
„Andreas mi to říká taky.“ Bohužel, některé věci se přenesou z rodičů na děti, i když to tak nechtějí. A přesně tak to bylo i s Tomem, který se choval stejně drsně jako jeho otec. Rozdíl byl v tom, že zatímco jeho otec tuhle stránku ukazoval jen v nejnutnějších příležitostech, Tom si ji držel tři sta šedesát pět dní v roce. „Ale v hloubi srdce jsem dobrý,“ usmál se a snažil se to zlehčit a přesvědčit tak Billa. Což bylo úplně zbytečné, protože Bill už tu jeho dobrou stránku viděl, a to víc než jednou, a viděl ji i teď, když se usmál, a když začaly padat první noční sněhové vločky.
Zbytek procházky strávili v tichosti a snažili se nekazit atmosféru, kterou vytvářela zasněžená krajina. Vločky pomalu padaly a přistávaly na sněhu již nahromaděném na ulicích a vytvářely nepřirozené ticho. Nebyl slyšet žádný hluk, auta nejezdila a ani psi neštěkali… Všechno jako by pod tou studenou sněhovou peřinou spalo.
Když dorazili před Billův dům, černovlásek se cítil trochu nepříjemně a lehce se začervenal.
„Copak se děje?“ Zeptal se ho Tom.
Bill mu samozřejmě nemohl říct, co se mu honí hlavou. Nemohl mu říct, že je to jako typická scéna z filmu, ve které se dvě hrdličky před domem jednoho z nich, pod sněhem vytvářejícím tu správnou atmosféru, políbí na dobrou noc. Nemohl mu říct, že o tomhle sní už celá léta. A nemohl ani čekat, že by to Tom pochopil.
„Nic.“
Začínalo to být trapné, protože ani jeden z nich nevěděli, co říct nebo co dělat. Bill se v duchu modlil, aby Tom pochopil, co tenhle okamžik pro něj znamená, a doufal, že ho v záchvatu šílenství chytí a uprostřed téhle opuštěné ulice ho políbí.
Na druhou stranu, Tom opravdu nechápal, co tam stále dělá. Měli se rozloučit, popřát si dobrou noc, a pak se vydat každý svou cestou. Tak proč na něj Bill stále zíral? Co od něj chtěl? Pak promluvil: „No, díky za všechno. Uvidíme se později.“ A chtěl odejít, ale Bill ho zastavil.
Opravdu může být tak hloupý? Uvažoval černovlásek. Proč Tom nedokázal porozumět? Proč nedokázal vyčíst Billova přání pouze tím, že se mu podívá do očí? Přesto se zdálo, že ho pohledem doslova prosí, aby pochopil. Černovlásek si vzpomněl na to, co se stalo před několika hodinami v hospodě u Gustava.
„Máš někoho rád?“
„Ne.“
Pod Tomovým zmateným pohledem, který stále nechápal, se Billovi sevřelo srdce a sklonil hlavu. Neudělal to. Nerozuměl tomu. Nerozuměl tomu, protože nebylo čemu rozumět. Koneckonců, některé věci přicházejí spontánně, zvlášť když vám na tom druhém záleží. Pokud toho druhého máte rádi.
A Tom Billa rád neměl.
Vlastně tam jen tiše stál a čekal, až Tom udělá nějaký pohyb, ale nic. Bill jako by zkameněl, jen se na něj prosebně díval. O co ho vlastně prosil?
Zatímco Tom se snažil pochopit Billovy myšlenky. Černovlásek byl v rozpacích z toho, co by měl udělat. Uvnitř hlavy na něj doslova křičel známý hlas, aby šel do domu, prostě odtamtud vypadl a nechal Toma jít. Ale on nechtěl.
„Vypadni!“ Křičel na něj Chad. „Jdi dovnitř! Nech ho jít.“ Bylo to zvláštní. Obvykle to byl Bill, kdo trval na tom, aby Chad nechal Toma na pokoji, ale v tuto chvíli se karta obrátila. Proč? Proč chtěl, aby Bill odešel? „Nepokaz to! Nech ho být! Budeš zbytečně trpět!“ Opravdu tohle Chad chtěl? Bál se snad, že kdyby Tom neodpověděl kladně, tak by trpěl?
Ne, Bill nemohl. Nemohl a nechtěl odejít a nechat věci otevřené. Musel jednat, musel něco udělat, cokoli.
„Bille, jsi v pořádku?“ Zeptal se znepokojeně Tom a přistoupil k černovláskovi blíž, protože lapal po dechu, aniž by cokoliv řekl.
Byl uchvácen Tomovýma očima, které si ho ve světle pouliční lampy prohlížely. Sněhové vločky mu padaly všude kolem obličeje a téměř z něj dělaly přelud, skoro něco neskutečného. Dokonalý ve všech směrech: oči, nos, ústa…
Bill, jako by zachytil hovor z Tomových rtů, se k němu přiblížil a jejich rty se setkaly. Na ten krátký okamžik se Bill zachvěl a nedokázal říct, jestli je to chladem, nebo emocemi. Tomovy rty byly vznešené, měkké, teplé, smyslné. Už nikdy se od nich nechtěl odtáhnout.
Tom byl trochu překvapený, nechápal, co se děje, ale pak polibek opětoval.
Když se od sebe odtáhli, situace se vrátila do starých kolejí: ani jeden nemluvil a ani jeden nevěděl, co má dělat. Tom byl připraven odejít a Bill to věděl. Musel vymyslet něco, co by ho přimělo zůstat.
Samozřejmě! Přinutit ho zůstat!
„Tome, já,“ začal mluvit, přestože mu hlas v hlavě přikazoval, aby byl zticha. Ale on ho nechtěl poslouchat, chtěl mluvit. „Dneska jsem doma sám,“ poznamenal černovlásek a sklonil hlavu. „Naši odjeli k prarodičům a já za nimi odpoledne musím, ale…“ Chvíli nechal větu nedokončenou, aby zkontroloval, co na to Tom. Jako vždy netečný. Pokračoval tedy a vrhl na něj ten nejsvůdnější pohled a flirtoval jako nikdy před tím. „Chci říct, že dům je velký. Vím, že zvenku vypadá malý, ale uvnitř je opravdu velký. A já se bojím zůstat doma sám.“
Tom se zasmál. „Zveš mě dál?“
„No, jestli chceš,“ odpověděl vyhýbavě Bill, „chci říct, že tě nenutím. Ale… chtěl bych, abys mi dělal společnost… I kdyby jen na chvíli.“ Ve skutečnosti Bill doufal, že s ním Tom zůstane opravdu dlouho, ale nechtěl se do toho příliš zaplétat. Viděl, jak se Tom nerozhodně dívá doleva a doprava, jako by hledal odpověď, a v tu chvíli nechtěl projevit svou slabou stránku. Bill zamrkal bezmocnýma laníma očima. „Moc prosím.“
Tom se usmál a zavrtěl hlavou. „Snažíš se mě přesvědčit tím, že na mě děláš oči?“
A černovlásek odpověděl otázkou. „Proč, funguje to?“
Bylo to poprvé, co Bill Toma takhle bezostyšně balil. Tedy alespoň vědomě. Obvykle takové věci nechával na svém alter egu, ale zdálo se, že Chad se k němu tu noc otočil zády. Musel se o sebe postarat sám. Teď už neměl co ztratit. Tom říkal, že ho nemá rád – nebo to tak alespoň chápal – takže i kdyby si s ním dál hrál, o nic by nešlo. Kdyby se mezi nimi cokoliv stalo, tak by tím spíše získal, protože by ho mohl dříve či později donutit, aby mu padl k nohám. Vše bylo otázkou času.
Ano, byl přesvědčen o tom, že musí jen počkat. Byl přesvědčen, že by se do něj Tom mohl zamilovat, že by ho mohl dobýt a že by se mohl stát něčím víc než jen sexuální zábavou, kterou v tuto chvíli byl. Bill si byl jistý, byl připravený, cítil, že to zvládne. Všechno půjde podle plánu a on bude mít Toma konečně pro sebe.
Jediné, na čem mu skutečně záleželo, bylo získat Tomovo srdce.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
