autor: Consu
Týden.
Ve čtvrtek uplynul přesně týden od osudné noci, kdy si užíval s Tomem. A od té doby spolu nemluvili. Žádný telefonát, návštěva, vzkaz… Nic.
Samozřejmě, že on se mu neozval, ale jen proto, aby ho vyzkoušel. Chtěl zjistit, jestli o něj bude mít zájem, i kdyby jen proto, aby věděl, jestli žije, jestli strávil hezký víkend u prarodičů, jestli se v pořádku vrátil… A místo toho se mu neozval.
Otočil se na bok v posteli, která se najednou zdála být až příliš velká pro jednoho člověka. Cítil, že mu něco, nebo spíš někdo, chybí. A dobře věděl, kdo mu chybí, nebylo třeba o tom příliš přemýšlet.
Chtěl Toma, chtěl ho z celého srdce. Stal se jeho kyslíkem, a po noci, kterou spolu strávili, se to ještě zhoršilo. Bylo to čím dál těžší, i když si to nerad přiznával. Měl Toma rád, dokonce až příliš, a nemohl na něj přestat myslet. Zklamaně si povzdechl, a pak sebral veškerou sílu a vydal se na procházku. Bylo neuvěřitelné, jak se jeho zdánlivé štěstí během jediného týdne rozplynulo, a přesto tu byl sám a litoval se, protože se Tom neobjevil.
Situace byla neúnosná a sám ji nemohl zvládnout. Myslel si, že od posledního setkání s ním získal větší sebedůvěru, ale byla to jen iluze. Nebyl silný, byl slabý, zraněný, zklamaný a beznadějně zamilovaný do někoho, kdo o něj ani nestál.
„Musíš ho nechat na pokoji,“ křičel jeho rozum, ale srdce ho nedokázalo poslechnout. Chtěl Toma, uvědomoval si to a byl o tom přesvědčen. Chtěl mít Toma po svém boku, byl z něj úplně vedle a nemohl si prostě pomoct. „Nech ho na pokoji,“ pokračoval hlas v jeho hlavě. Ale jak to mohl udělat? Ať myslel nebo dělal cokoli, jeho myšlenky se neustále vracely k tomu chlapci, k těm očím, k těm rtům, k tomu tělu. K Tomovi. Chtěl jen jeho.
Proklínal se za to, že poslechl hlas svého svědomí, když ho nabádalo, aby si s ním vyšel jen tak pro zábavu. Ano, zpočátku to možná byla hra, ale teď už měl Bill jasno. Jeho posedlost Tomem zašla příliš daleko, a pokud jeho alter-ego Chad bral všechno jen jako hru, on to nedokázal. Pro něj to nebyla hra, hra skončila, když se na něj Tom poprvé usmál, když se rozhodl mu pomoct, když s ním poprvé mluvil o obyčejných věcech.
Pro Toma však byl jen zábava, povyražení. Nic víc.
Opřel se o strom, který byl kousek od něj a znovu si povzdechl. Tom ho okouzlil. Už to bylo dlouho, co ho někdo takhle očaroval, že už zapomněl, jaké je trpět pro lásku.
Láska.
Mohl v téhle situaci použít tak velké slovo? Možná na to bylo příliš brzy. Ale Bill cítil úplně něco jiného než něco tak povrchního, jako je pouhá fyzická přitažlivost. Bylo v tom něco víc, i když stále nedokázal přesně definovat ten příval emocí, které v něm jméno Tom vyvolalo. Hlavou se mu honily tisíce různých myšlenek bez zjevných logických souvislostí a mezi všemi těmi myšlenkami se ozýval Chadův hlas, který kategoricky říkal: „musíš toho kluka nechat jít.“
Proč? Proč teď? Proč právě teď, když si Bill uvědomil, že k němu něco cítí? Nebylo to vůbec fér, protože když to byl on, kdo ho chtěl nechat na pokoji, Chad ho neposlouchal, tak proč by ho měl teď poslouchat Bill?
„Přece jsem ti slíbil, že tě nenechám trpět.“
Správně. Chadovy podmínky hry byly jasné: ano, bude se bavit, ale v určitých mezích. Nikdy by nedovolil, aby Bill trpěl. Ale teď trpěl, takže bylo na čase to všechno ukončit. Hra přestala být zábavná, když se do ní začaly míchat city.
Navzdory nečekanému nesobeckému přístupu té temné stránky Billovy osobnosti si Bill nedokázal oddechnout. Chad měl samozřejmě pravdu, nemělo cenu toužit po někom, kdo to necítí stejně, ale Tom byl teď pro Billa jako kyslík. Teď, když s ním prožil tohle všechno, nemohl ho nechat jen tak odejít.
V tu chvíli hlas v jeho hlavě zesílil a začal být opravdu protivný.
„On tě nechce! Nemá tě rád! Nic pro něj neznamenáš a ani nikdy nebudeš! Jsi jen hračka. Člověk, který je dobrý jen na šukání a hraní těchhle her! Nikdy v tobě neuvidí nic víc!“
Z těch slov se chudákovi Billovi sevřelo srdce v hrudi a slzy ho pálily v očích. S kým si Chad myslel, že mluví? S bláznem? S idiotem? Bill dobře věděl, co k němu Tom cítí – nebo spíš necítí – a také věděl, že ho nic nepřiměje změnit názor. Ale co s tím mohl dělat? Prostě ho měl rád. Některé věci člověk prostě nedokáže ovlivnit. Třeba když se vám někdo líbí a dostane se vám pod kůži, i když jde o banální gesto, jste potom kompletně v háji.
Bill byl na pokraji záchvatu zoufalého pláče, ale musel se krotit, protože stál uprostřed silnice. Jo, musel vydržet a ovládnout se. „Tohle nezvládnu.“ Cítil se strašně sklíčeně. Už neměl ani sílu chodit. Jako by ho energie a veškerá jeho víra před několika dny opustila.
Ne, to nemohl dovolit. Nemohl si dovolit propadnout takové depresi. Nebyl depresivní, nechtěl se vrátit do temných časů svého minulého života. Postavil se jim tváří v tvář a vyšel z toho jako vítěz, nemohl se k tomu znovu vrátit. Nemohl dovolit, aby mu nějaký náhodný kluk zničil život.
Necítil k němu Tom totéž? Musel být trpělivý. Moře bylo plné ryb! Najde si nějaký způsob, jak se zabavit. Koneckonců, Bill byl kluk plný vynalézavosti, inovativních a extravagantních nápadů. Určitě najde řešení. Ano, musel najít řešení tohoto smutku, než bude pozdě. Musel bojovat, bojovat zuby nehty, nenechat se ničím a nikým převálcovat. Během několika vteřin jako by se mu vrátila energie, cítil se lehčí, silnější a jistější. Musel to vydržet a nenechat se srazit k zemi.
Znovu se vydal na cestu a přemýšlel, jak by se v tu chvíli mohl rozveselit. Potřeboval něco šíleného, něco, co měla být změna a mělo signalizovat jeho novou chuť bojovat. Něco v jeho stylu, co by přitahovalo pozornost, ale nebylo by to příliš přehnané.
Jako zázrakem zrovna míjel malé kadeřnictví.
Možná přišel na ten správný způsob.
***
Jako pilný student už měl všechny úkoly, co dostal na prázdniny, hotové, takže si mohl poslední dny užívat sladkým nicneděláním s kamarády. Samozřejmě byly dny, kdy cítil, že musí být chvíli sám a byl to také způsob, jak nechat vydechnout i ostatní. Nesnášel vlezlé lidi, a proto ani on takový nebyl. Ale pravdou bylo, že o prázdninách nebyl moc rád sám. Také proto, že být sám by znamenalo zůstat doma s tátou, jelikož v okolí nebylo moc co dělat. Musel by zamířit až do centra, aby nějakou zábavu našel, ale jeho lenost vždy zvítězila.
Toho odpoledne se Tom a jeho parta rozhodli, že si půjdou zahrát kulečník, aby si trochu zarelaxovali, vykouřili spoustu cigaret, dali si pivo a poslechli si dobrou hudbu. Všechno vypadalo klidně, ale ve vzduchu bylo cosi, co tam nepříjemně viselo.
Gustav se tvářil divně.
Není třeba dodávat, že Tom trval na tom, aby Gustav všechno vybalil, a chudák blonďák byl donucen se přiznat, přičemž si držel bezpečný odstup od svých přátel. Zejména od jednoho.
„Georgu, musím ti říct něco důležitého.“ Gustav uměl být velmi vtipný a jeho vtípky byly opravdu zábavné, když chtěl, ale když mluvil vážně, nebyl žádný důvod k úsměvu. „Jde o Brigitte.“
Ostatní tři kamarádi se na něj nejprve tázavě podívali, ale pak Tom prozřel. Vzpomněl si na Silvestra, kdy ho Bill upozornil na chemii mezi těmi dvěma. Nedokázal na to nic říct.
„No víš… hned druhý den mě pozvala na rande a já… ještě jsem jí neodpověděl.“
„Máš její číslo?“ Zeptal se Georg okamžitě, ale naštvaně nevypadal, i když si Gustav představoval ty nejtemnější scénáře, co by se mu mohlo stát.
„Jo, vyměnili jsme si je na večírku.“ Ale tenhle detail rychle odložil stranou, aby se vrátil k hlavnímu tématu: „Vím, že se ti moc líbí, a přísahám, že s ní nikam nepůjdu, když si to nebudeš přát. Jsi můj přítel a nikdy bych ti neublížil.“ Tom a Andreas se na něj podívali s hloupým úsměvem na tváři, jako by ho chtěli nazvat vlezdoprdelkou, ale blonďák pokračoval: „Chtěl jsem tě varovat dřív, než se to dozvíš od někoho jiného.“
Georg byl zamyšlený, jeho výraz nebyl čitelný a ostatní čekali na jeho odpověď. Nejoblíbenější myšlenka toho, co se může stát, byla rána pěstí přímo do nosu nešťastného Gustava, ale ani pár zlomených žeber by nebyla špatná reakce. Brunet však všechny překvapil prostým: „Dělej si, co chceš,“ a pak obyčejně pokrčil rameny.
Všichni tři byli nedůvěřiví a Gustav se odvážil: „Ale, ty? Ty… ty se nezlobíš? Nevadí ti, že si s ní vyjdu?“
„Naah, je mi to jedno.“ Dobře, buď to byl nejlepší sen, jaký kdy Gustav měl, nebo byl jeho přítel na drogách.
„Vážně? Ale já si myslel, že…“
„Rozhodl jsem se, že to nechám být. Viděl jsem, jak jste se na sebe na večírku dívali, a nejsem hloupý. Takže si ji nech. Na mě toho je už moc.“ Všechna ta moudra, která najednou vyšla z Georgových úst, byla jako nějaký zázrak.
Smrdělo to, a ne málo, a Tom musel zasáhnout.
„Nemůže to mít něco společného s, já nevím – čistě hypoteticky – někým jiným? Například Renate?“ Zeptal se na to, jelikož si vzpomněl, co mu Bill o těch dvou řekl na večírku.
„Cože? Renate? V žádném případě,“ řekl brunet a skepticky se na Toma podíval.
„Ale ten večer jste se dobře bavili, viděl jsem vás spolu.“
Georg však dál všechno popíral: „To, že jsem jí nehodil židli na hlavu, neznamená, že jsme na stejné vlně.“ To však jeho přátele, nebo alespoň Toma, nepřesvědčilo. A tak pokračoval. „Neříkám, že se mi zrovna líbí, ale když jsme si povídali, nebyla až tak špatná. Je tvrdá. A to se mi na ní líbí,“ nakonec přiznal a nechal své přátele i sebe přemýšlet: „Přestaň se na mě takhle dívat! Jen jsem řekl, že není špatná, ne že si ji vezmu!“
Načež ho Andreas, beznadějný romantik, trochu poškádlil: „No, zkuste si promluvit. Zavolej jí, napiš jí zprávu… poštovního holuba, cokoliv! Možná ti odpoví. Možná ji také fascinuje ten zuřící býk v tobě.“ Všichni se tomu zasmáli, ale Georg o tom začal opravdu přemýšlet.
V tu chvíli však všichni obrátili pozornost k poslednímu „volnému“ chlapci v partě.
„Když už mluvíme o vzkazech,“ ozval se Andreas, „Tomeeee! Volal jsi Billovi?“
Tom se vrátil na Zem. „Proč?“
„Na otázku se neodpovídá otázkou,“ pokáral ho Gustav rychle a očekával od svého přítele poutavé vyprávění.
Tom si rezignovaně povzdechl nad blonďákovou zvědavostí a přiznal: „Ne, nevolal jsem mu.“ Odpovědí mu byly tři páry očí, které se na něj divně podívaly. Tom však navázal na svou předchozí otázku: „Proč bych měl?“
Načež Gustav velmi neomaleně řekl: „Hmm, tak si to shrneme… Možná proto, že jste se spolu vyspali? Myslím, že to je dost pádný důvod!“
„Od toho večera ses mu neozval?“ Zeptal se zmateně Georg s teatrální grimasou: „To není dobrý, Tome, eh, vážně ne!“ zavrtěl hlavou.
Andreas ale zvážněl a hned mu řekl: „Tome, musíš mu zavolat. Nemůžeš s ním jednu noc šukat a druhou zmizet!“
„Proč ne?“ Tom se zhoupl na barové židli: „Dělám to takhle se všema.“ Jeho arogance hraničila s absurditou. To byl ten nejvíce lhostejný a bezohledný přístup na celém světě a jeho přátelé s tím nesouhlasili. A nejzvláštnější na tom bylo to, že tenhle přístup měl zrovna Tom. Dalo se to čekat od kohokoli, ale ne od Toma. Tom byl inteligentní člověk, měl úctu k lidem, kteří si ji zasloužili, byl chytrý. Tohle byla jeho jediná achillova pata. Využíval lidi, jak se mu zlíbilo, aniž by se cítil alespoň trochu provinile.
„Uvědomuješ si, že Bill není jeden z mnoha? Bill je speciální,“ řekl Andreas a usmál se. Koneckonců cítil, že tenhle kluk by mohl pro Toma být víc než jen nějaký úlet, ale musel by chtít a otevřít svoje srdce a mysl. Andreas byl beznadějný romantik, takže si v hlavě představoval spoustu malých roztomilých verzí příběhu.
„Speciální?“ Vyprskl Tom smíchy, ale pak se vzpamatoval: „To, že je to kluk, ještě neznamená, že je něčím výjimečný a jedinečný.“ Jeho úvaha však přátele stejně nepotěšila. „Hele, dohoda je jasná. Mezi námi je jen čistá a obyčejná zábava. Neformální setkání, maličkosti, sex, a to je vše. Nikdy jsem mu nic neslíbil.“
Tom měl pravdu: dohoda byla jasná. On a Bill nebyli vázáni žádnými city, a tak to mělo zůstat. Neslíbil mu, že mu po té noci zavolá, neslíbil mu, že spolu budou chodit, neslíbil mu, že mu bude věrný, neslíbil mu nic z toho. Takže… vlastně dodržel svoje slovo.
„Jo, ale z lidského hlediska…“
„Z lidského hlediska, jde jen o pár čuráků,“ přerušil ho Tom, „nedělám nic špatného. Využívá mě pro svoji vlastní zábavu a já dělám totéž s ním. Nedělám scény, když mi nezavolá, a on nedělá scény mně. Když se nestará on, proč bych měl já?“ Po těchto slovech téma uzavřel a nechtěl ho znovu otevírat.
Nesnesl, aby ho kamarádi o něčem takovém poučovali. Nedělal nic špatného, neporušoval žádné sliby. Držel si od Billa odstup, jak se domluvili. Ti dva spolu nechodili, i když Tomovi připadal zajímavý a byla mezi nimi jistá fyzická přitažlivost.
Pokud Billovi vadilo, jak se Tom chová, měl si o tom s ním promluvit. Jeho kamarádi neměli právo se do toho plést.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
