autor: Consu
Vyšel ven s prostým „Mami, jdu ven.“ bez konkrétního cíle. Věděl jen, že musí jít ven, poznat nové lidi, napít se, zkrátka se trochu pobavit. Něco na způsob, jako když chodil před pár měsíci do klubů za trochou zábavy. S jedním malým rozdílem: Chad, hlas v jeho hlavě, jeho alter ego, byl úplně rozrušený. Cítil, že kdyby nechal Billa jít samotného, udělal by nějakou hloupost. Když měl Billovu vůli obrátit nebo jinak ovládnout, byl velmi opatrný; věděl, kam si může dovolit zajít. V tu chvíli se však Bill nedokázal ovládat, poháněl ho hluboký vztek na Toma, který ho zklamal, poháněl ho pud pomsty a touha jakkoli se zabavit, aby odvedl pozornost od myšlenek na Toma.
Chad se snažil několikrát mu to rozmluvit, ale Bill ho odbyl a z rukávu najednou vysypal tolik odvahy a odhodlání, že nad sebou převzal veškerou kontrolu. A Chad s tím nemohl nic dělat.
„Vrať se, odkud jsi přišel,“ odbyl ho Bill, než opustil pokoj, a od té chvíle už neslyšel, jak mu ten otravný hlas brnká na nervy.
Měl už dost toho, že se musí zodpovídat hlasu svého svědomí – pokud se to tak dalo nazvat – a nechtěl se zodpovídat nikomu. Už byl unavený z toho, že se neustále musel chovat tak, jak to po něm chtěli ostatní, jak to chtěl Chad. On byl Bill, měl hlavu, mozek, emoce. Chtěl se konečně rozhodovat sám, už nechtěl poslouchat to, co má a nemá dělat.
Tohle rozhodnutí měl udělat už dávno, už když Chadova přítomnost byla v začátcích. To, že ho nechal převzít kontrolu, byla chyba, kterou hodlá napravit. Už nedovolí, aby ho Chad nebo kdokoli jiný šikanoval, využíval nebo zastrašoval. Nakonec ho z hlavy vyhnal, a teď přemýšlel, jak mohl být tak hloupý, že se nechal podvést jako Jiminy Cricket z Pinochia. Nebyl hloupý, nepotřeboval chůvu ani nikoho, kdo by ho musel vést, nebo dokonce komandovat.
Nyní Bill převzal otěže svého života, a to ne proto, že by mu to někdo řekl nebo ho k tomu nutil. Rozhodl se sám, že změní svůj život. Sám to chtěl a bylo mu jedno, jestli s tím ostatní nesouhlasí nebo jeho postoje odsuzují. Ani tu noc, kdy se dlouho toulal ulicemi centra Berlína v tátově krásné Audi a hledal dosud neobjevené místo, se Chad neozval.
Bill si pamatoval jen jedno jméno klubu, o kterém mu vyprávěli kluci, s nimiž se seznámil před několika měsíci během svých bláznivých nocí. Nikdy klub záměrně nevyhledal, ale přesto to měl stále v hlavě. Podařilo se mu proniknout do jedné ze dvou nejznámějších gay čtvrtí ve městě.
A tady byl náš Bill, před vchodem do slavného gay klubu, pod jeho neonovým nápisem, který nešlo přehlédnout.
SchwunZ*
Už zvenku byla slyšet hlasitá hudba a on tiše vešel dovnitř. Jako by byl stálým zákazníkem.
Nikdy v gay klubu nebyl, ale nemohlo se to zase tak moc lišit od jiných barů a diskoték, řekl si, když procházel chodbou. Když vstoupil do obrovské místnosti, Bill si uvědomil, že je vlastně úplně normální. Lidé tančili, popíjeli, povídali si, polosvlečení a dobře stavění muži tančili na kostkách, jiní se spokojeně muchlovali na pohovkách… Zkrátka úplně normální klub!
A právě díky této normálnosti se cítil jako doma. V tom smyslu, že měl pocit, že si tam může dělat, co chce, aniž by riskoval, že ho někdo odsoudí. Kamkoli přišel, lidé se na něj špatně dívali, pomlouvali ho za zády, uráželi ho, kritizovali… Nanejvýš se tu kluci mohli postavit do fronty, aby s ním mohli strávit nějaký čas. A ve skutečnosti…
Netrvalo dlouho a první kluci ho začali balit. Neměli nic společného s těmi, které potkával v normálních barech: tihle šli rovnou k věci. Po dvou otázkách se ptali, jestli je aktivní nebo pasivní, kde by to chtěl, nebo jestli rád experimentuje.
Tato malá ochutnávka zcela svobodného světa gayů ho trochu překvapila, než se i on zamiloval do ducha tohohle místa. Samozřejmě zůstal opatrný a povídal si s pár klukama, kteří si hned všimli jeho nezkušenosti. Pomohli mu takříkajíc se usadit a pochopit, jak to tam chodí.
Po dalším doporučení, aby provozoval jen bezpečný sex, nechal ty tři kluky o samotě a šel si sednout na malou pohovku. Užasle zíral na to množství kluků, kteří se o sebe třeli ve svůdných a provokativních tancích, mezi polibky a mačkáním zadků. Nejdřív se zasmál, protože si představil reakci svých kamarádů – nebo ještě hůř, své matky – na to, kdyby se dozvěděli, že je zrovna na takovém místě, ale pak tu myšlenku odsunul, aby se uvolnil.
Náhle k němu přistoupil chlapec, který byl zvědavý na toho nováčka.
„Jsi tu nový, že?“
Bill nejprve nemohl uvěřit, že s ním někdo takový vůbec mluví. „Jo, vlastně jo,“ vykoktal.
Byl to Adonis. Vysoký, přehnaně svalnatý, brunet s jiskrnýma zelenýma očima; na sobě měl džíny roztrhané na kolenou a bílé tílko, pod kterým se rýsovaly jeho krásné vypracované prsní svaly. Bill se začervenal. Nikdy v životě neviděl tak zatraceně sexy chlapa. Myslel si, že takoví lidé jsou jen ve světě wrestlingu. Čistý testosteron.
Chlapec se posadil vedle něj a přátelsky se usmál. Zdálo se, že ho nechce vyděsit, možná proto, že věděl, že jeho postava budí respekt. „Rád tě poznávám, jsem Christian.“ To jméno se Billovi vrylo do paměti jako vypálený cejch a on potom pokračoval: „A ty jsi?“
„B-…“ Chystal se vyslovit své jméno, když ho něco přimělo zaváhat: „Chad, těší mě.“
Oba navázali jednoduchou konverzaci, která se zdála být naprosto nevhodná vzhledem k erotickému náboji všude kolem nich. Christian byl velmi milý, i když díky své velikosti vypadal jako monstrum. Zkrátka něžný obr! Bill se rozplýval s každou větou, kterou jeho rty pronesly, a byl jím zcela uchvácen.
Po hodině a půl rozhovoru už nevěděli, o čem mluvit. Probrali všechna témata, respektive už chybělo jen jedno.
„Jsi zadaný?“
„Kdo, já?“ Zeptal se Bill překvapen tou otázkou. „Ne, ne!“ Odpověděl rychle a zakroutil hlavou.
To potěšilo pohledného snědého muže, který tuto dobrou zprávu přivítal širokým úsměvem. Mohl mít u půvabného černovláska šanci?
Odpověď přišla po několika minutách.
Oběma opět došly nápady na konverzaci a dál si vyměňovali nesmělé pohledy, jako by se báli udělat první krok ze strachu, že budou vypadat příliš ukvapeně. Najednou to Bill už nevydržel a políbil ho, čímž Christiana překvapil. Udělal to, protože už měl té trapné situace plné zuby. Bill se chtěl bavit, takže musel jednat, aby tenhle večer skončil nějak zajímavěji. Proto se ke Christianovi nebezpečně přiblížil a prostě ho políbil.
Brunet přivítal chlapcův jazyk ve svých ústech a ihned polibek opětoval, brzy se polibek stal vášnivějším. Jejich ruce začaly bloudit po těle toho druhého a zkoumat každý kousek kůže. Bill se soustředil na horkou, pevnou hruď pohledného muže, který si mezitím našel domov pro své vlastní ruce na černovláskově malém zadku. Pak si ho Christian přitáhl blíž a pocítil touhu po něčem víc než jen polibcích. Vydechl a pošeptal zmatenému Billovi otázku: „Byl jsi někdy v darkroomu?“
Bill samozřejmě o těchto místech už slyšel a dobře věděl, k čemu slouží a co se v nich děje. Proto se zdálo, že ho ta otázka velmi překvapila.
„Ale není to nelegální?“
„Samozřejmě, že ne. Německo a Francie jsou v tomto ohledu daleko vpředu: dokonce i samotné kluby nám poskytují kondomy a gely!“ Informoval černovláska.
Bill nejprve trochu váhal, ale pak se ztratil v Christianových smaragdových očích a zaujatě ho následoval do té místnosti. Koneckonců chtěl zjistit, zda si tyto slavné darkroomy zaslouží takovou slávu, kterou měly v očích tolika lidí.
Jakmile vstoupili dovnitř, Bill si uvědomil, že i když se tak jmenují, panuje tu opravdu tma. Po malé chodbě, která je dovedla do skutečné místnosti, se několik postav osvětlených jemným modrým neonovým světlem vášnivě líbalo a pohybovalo v pravidelných rytmech. A jak se dostávali hlouběji do místnosti, scény byly stále pikantnější, až se dostali do skutečného darkroomu, kde se desítky chlapů svíjely v plném objetí s několika partnery, jako by o nic nešlo.
Chudák Bill byl naprosto zaskočen a zpočátku se styděl, když viděl tu nechutně přirozenou podívanou. Místností se rozléhalo sténání těch mužů, kteří se věnovali svým záležitostem a nevěnovali sebemenší pozornost přítomnosti Billa a Christiana, kteří je už několik minut pozorovali. Zdálo se, jako by se odcizili zbytku světa a vstoupili do světa, kde existují jen oni a jejich partneři.
Bill byl stále lehce v šoku a Christian si toho všiml, tak chlapce odvedl zpět na chodbu, kde se na něj trochu ustaraně podíval. „Co se děje?“ Zeptal se Christian trochu znepokojeně.
Bill neodpověděl, jen si ho za tílko přitáhl k sobě a políbil ho. Okamžitě se nechal strhnout vášní a vtáhl do toho Christiana s sebou. Přitlačil ho ke zdi a pokračoval v laskání jeho těla, jako to dělal i ten druhý s jeho vlastním.
Oba těžce oddechovali a nemohli se odtrhnout od rtů toho druhého, oba cítili potřebu pokračovat. Několika dobře mířenými doteky se začali vzájemně vzrušovat, takže brzy pocítili své probuzené klíny. V tu chvíli se Bill odtrhl od Christianových rtů a na okamžik se mu zdálo, že před ním stojí někdo jiný. Hubenější tmavovlasý kluk s copánky a dvěma velmi hlubokýma, záhadnýma oříškovýma očima.
Byl to Tom.
Ne, to nebyl Tom. Tom by si ho vzal a ovládl za necelou minutu.
Jo, tohle byl Christian.
Pokud to byl Christian, nebyl to Tom.
Šibalsky se usmál a podíval se chlapci přímo do očí.
Není to Tom, řekl si, takže možná měl nějakou šanci. Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit.
Otočil ho čelem ke zdi a stejně jako to udělal před několika dny s Tomem, roztáhl tomu snědému krasavci nohy.
Christian se usmál a se stejně šibalským úsměvem na rtech a zasténal. „Tohle je vzrušující.“ Zalapal po dechu v očekávání, co se může stát.
Když Bill uslyšel tato slova, zaplavil ho náboj energie a vnitřní síly. Jako by ho ta prostá věta naplnila sebevědomím. Pro jednou to byl on, kdo určoval pravidla, byl to on, kdo velel, a byl to on, kdo byl dominantní. A začínalo to být velmi vzrušující.
***
„Mami, Christian je tady, tak já jdu. Vrátím se pozdě.“
Tuto větu slýchávala chudák Simone téměř každý večer. Teď už se s ní Bill vídal jen u jídla, protože mezi školou, kamarády a Christianem nikdy nebyl doma.
Kdo byl vlastně ten Christian? Na tuto otázku odpověděl jen obyčejně: „Prostě jeden kluk. Potkal jsem ho v baru,“ ale do podrobností se nepouštěl. Simone to připadalo divné. Bylo to zvláštní, protože Bill jí obvykle vyprávěl o škole, kamarádech a klucích, se kterými se stýkal.
Ale pak… nechodil náhodou s jistým… Tomem?
Ano, Tom, ten kluk, který ho přišel vyzvednout na novoroční oslavu! Ach, Bill byl ten večer tak šťastný. Překypoval štěstím a nervozitou, jako by to bylo jeho první rande! Simone věřila, že by tento chlapec mohlo být pro Billa, jak to říct, prostě výjimečný. Přesto o něm už nikdy neslyšela. Bill se o něm už nikdy nezmínil.
A co pro Billa byl tenhle Christian? Byl to kamarád, nebo něco víc? Proč s ním chodil skoro každý večer? A co bylo mnohem důležitější, kam chodili? Obvykle Bill alespoň nastínil, kam se chystá. Ale od té doby, co se začal stýkat s tímhle klukem, byl zdrženlivý, uzavřený a plachý. Sotva ji pozdravil, když byl náhodou doma. Co se to s jejím malým Billem stalo? Proč si s ní už nechtěl povídat?
O škole za něj hovořili učitelé, kteří si opět stěžovali na jeho prospěch a špatné známky. Myslela si, že se přeci dostal ze svého špatného období, nebo ne?
Simone se zdálo, že znovu prožívá peklo, kterým si prošel před několika měsíci, kdy Bill chodil každý večer ven, vracel se domů pozdě, neučil se a nevídal se se svými starými kamarády. Přesto se stalo něco, co mu pomohlo se uzdravit a byl zase ten Bill jako předtím. Co ho uvrhlo zpátky do té propasti?
Po zádech jí přeběhl mráz.
Ne, to není možné.
A přece to tak vypadalo… To všechno zažila už před lety.
Billova izolace jí byla velmi povědomá, a to nejen proto, že se takhle choval už před několika měsíci. Ne, bylo toho víc.
Ale jak to mohl dokázat? Musela mít důkaz a existoval jen jeden člověk, který jí ho mohl poskytnout.
„Mami, dnes večer jdu ven.“
„Ne.“
Bylo to poprvé, co si Simone dovolila zakázat Billovi jít ven, ale musela to konečně zastavit.
„Cože?“
„Dneska prostě nikam nepůjdeš.“
„Ale…“
„Žádné ale, dnes večer nikam nepůjdeš. Vlastně, pojď sem, potřebuju s tebou mluvit.“
Bill ztěžka odfrkl a svalil se na pohovku, zatímco jeho matka udělala totéž jen elegantněji.
„Bille, můžu se tě na něco zeptat? Kam chodíš každý večer a kdo je ten Christian?“
Bill protočil očima a psychicky se připravil na přednášku. „Už jsem ti to říkal milionkrát. A Christian je…“
„Kluk, kterého jsi potkal v baru, jo, já vím,“ odpověděla žena, „ale kdo to je? Co dělá? Kolik mu je?“
„Mami, prosím, přestaň mě mučit!“
„Uvědom si, že jsem tvoje matka a mám o tebe strach.“
„Byl bych radši, kdybys nebyla.“
Simone nedokázala snášet tu drzost svého syna, zvlášť když věděla, že tohle není její Bill. Bill byl rozumný, uctivý a inteligentní chlapec. Kde se v něm všechna ta drzost brala?
„Teď mě omluv, půjdu se připravit.“ Bill se chtěl zvednout, ale matka ho zastavila rukou na paži.
„Říkala jsem, že dnes večer nikam nepůjdeš.“
Z pohledu, který jí věnoval, jí zatuhla krev v žilách. Byl to netvor s pohledem vražedné bestie, oči měl podlité krví.
„Nech mě!“
„Ne! Zůstaň!“
Čím víc se Bill snažil vykroutit z jejího sevření, tím pevněji ho Simona držela. Nehodlala ho nechat utéct, jako to udělal pokaždé, když si s ním chtěla promluvit. Bill byl však silnější, podařilo se mu matce vytrhnout a vydal se pryč.
„Je to jeho vina, že?“ Zašeptala žena na pokraji slz. „Vrátil se.“
Bill se opatrně otočil a snažil se pochopit, co mu říká. „O čem to mluvíš?“
„Nemysli si, že jsem si toho nevšimla. Opravdu si myslíš, že jsem hloupá?“ Černovlásek neodpověděl, a tak žena pokračovala: „Chad. Vrátil se, že?“
Bill na chvíli přestal dýchat a ve snaze zachovat klid a rozvahu jen zamumlal: „O-o čem to mluvíš?“
Jestli něco jeho matka opravdu nesnášela, tak to byla lež: „Slyšela jsem tě, Bille! Slyšela jsem, jak s ním mluvíš ve svém pokoji!“ Po bledých tvářích ženy nezadržitelně stékaly slzy, když pokračovala: „Je zpátky, vrátil se a ty jsi nám to neřekl, proto se tak chová. Ty takový nejsi, nejsi.“ Chtěla pokračovat, ale nedokázala ani mluvit, když zahlédla synovu rozmazanou siluetu a její vzlyky ještě zesílily. „Bille, vzpamatuj se.“ Další vzlyk „Nech ho být.“
Černovlásek sklonil hlavu, jako by přijímal matčino obvinění, ale pak zasyčel: „On s tím nemá nic společného.“ Matka se musela chvíli vzpamatovávat a oči se jí rozšířily. „Nemá s tím nic společného.“ Znovu zvedl hlavu. „To já tohle chci. Tohle není Chadova práce.“
„Ne, Bille, to si jen myslíš, ale není to tak.“ Chlapec ji však rázně přerušil: „NESNAŽ SE mi odporovat. Vím, co chci, vím, co jsem, vím, KDO jsem. Přestaň to házet na někoho, kdo za to vůbec nemůže.“
Ale tohle Simone nedokázala přijmout. „Znám tě, Bille, ty takový nejsi.“
„To není pravda! Neznáš mě, vůbec mě neznáš!“ Po těchto slovech popadl bundu a práskl za sebou dveřmi, nechávaje tak matku za sebou v slzách. To bylo příliš, příliš mnoho pro její ubohé srdce, které bylo zlomené víc než kdy předtím. Věděla, jaké problémy by mohl Bill mít, a skutečnost, že to stále popíral, ji bolela ještě víc. Nebylo nic horšího, než když někdo odmítá pomoc druhého.
Pravdou bylo, že když byl malý, bylo pro Simone a Gordona snazší přesvědčit Billa, že určité chování není v pořádku. Co ho na tohle scestí přivedlo? Co přivedlo Chada zpět? Bill jí sice odpřisáhl, že jeho alter ego s tím nemá nic společného, ale ona znala Chada a znala Billa. A tohle nebyl Bill. Bill takový nebyl, byl to Chad, tím si byla víc než jistá. Znala svého syna.
***
Ten telefonát domů, z jejího tónu tak vážný, ji znervóznil. Nestalo se moc často, že by jí Simone volala, a většinou to bylo proto, aby zjistila, jestli je Bill opravdu u ní doma a přespává u ní, nebo jestli se opravdu učí.
Tentokrát u ní Bill nebyl. Vlastně už to byla nějaká doba, co s ní strávil nějaký čas. S Ashley, jeho kamarádkou. Dívka pochopila, že to musí být něco důležitého, a jediné, co ji napadlo, bylo jeho podivné chování. I ona cítila, že s Billem není něco v pořádku, a měla pocit, že prožívá déja vu. Stejně jako před několika měsíci ji Bill ignoroval, ani slovo, ani pohled, nic. Pro jeho lhostejné oči byla zcela neviditelná.
„Dobré ráno, Simone,“ pozdravila ji dívka, když vstoupila do domu, a žena jí pozdrav oplatila. V kuchyni na ni čekal tác se dvěma horkými čaji a sušenkami, to vše okořeněné zdravou dávkou napětí ve vzduchu. Zpočátku se Simone zdála být klidná, pokládala jí obvyklé rutinní otázky o škole nebo o jejím příteli, ale pak musela přejít k věci. A v tom to Ashley pochopila.
„Zavolala jsem ti, abych si s tebou promluvila o svém synovi.“ V ženině rozechvělém hlase byl jasně slyšet pocit bezmoci z nastalé situace, když tuhle větu Ashley řekla, a jí z toho neuniklo ani slovo. Simone si nejspíš taky všimla, že se Bill už nějakou dobu chová velice divně.
„Nevím, co bych měla říct,“ řekla Ashley, „já… už jsme spolu nějakou dobu nemluvili.“
„To jsem si myslela.“ Kousla se Simone do rtu.
Pak ji Ashley zasvětila do všeho, jak to s Billem má a čeho si všimla. Nic významného, co by Simone mohlo dát nějaké vysvětlení. Rozhostilo se ticho, jak se to celé snažila pochopit. Pak Simone napadl jeden detail.
„Tom.“
„Cože?“
„Tom, to je jeden z chlapců z vaší party, že?“
„Ehm… ne tak docela. Má vlastní partu, ale ano, známe se. Proč?“
„Myslím, že se do něj Bill tak trochu zamiloval,“ přiznala žena zamyšleně, „ale najednou se mnou o něm přestal mluvit. Nevíš proč?“ Koneckonců, každý detail mohl být v tu chvíli rozhodující.
„Ne. Jen vím, že nemluví ani s ním. Vím jen, že mezi nimi něco je, ale poslední dobou to mezi nimi není dobré.“
„A co přesně mezi nimi bylo?“
V tu chvíli se Ashley ocitla trochu v rozpacích. Nevěděla, kolik toho Simone ví o jejich vztahu, takže o tom nechtěla moc mluvit, ale…
„Prosím, Ashley, jestli víš něco, co já ne, řekni mi to.“
Ženina prosba uvolnila Ashleyinu zdrženlivost, a tak jí řekla vše, co věděla o podivném vztahu, který mezi sebou měli.
Simone tato historka trochu šokovala, ale v tu chvíli už neměla žádné pochybnosti. Zvlášť když se jí dívka zmínila o epizodách ztráty krátkodobé paměti, které Bill v té době měl.
„To byl on.“
„Kdo?“
Bylo to přesně tak, jak Simone předpokládala.
„Chad.“
Ashley to jméno nikdy neslyšela a nemohla ani vědět, co Billovo dětství ukrývalo.
Simone se jí rozhodla všechno říct, koneckonců to byl jediný způsob, jak ji přimět to pochopit a přemluvit ji, aby jí pomohla tuhle situaci řešit. Bill jí o svém dětství nikdy nevyprávěl, ale pravdou bylo, že se ho nikdy neptala, ale poté, co si vyslechla Simonin příběh, měla pocit, že by jí Bill o tom, co zažil, stejně nikdy neřekl ani slovo.
Vyprávěla jí o Chadovi, Billově alter egu, které chlapec vydával za své dvojče, jež viděl jen on sám; o tom, jak ho bez zábran dostával do potíží, jak se pral s každým, kdo se ho pokusil jakkoliv utlačovat; jak si Bill v okamžiku, kdy se probral, nic z toho nepamatoval, jak to lékaři označili za zvláštní syndrom ztráty krátkodobé paměti a jak teprve po dalším zkoumání zjistili, že jde o rozdvojenou osobnost.
„Rozdvojená osobnost?“
„Přesně tak. Bill vždycky trpěl touto zvláštní patologií, ale nikdy si to neuvědomil. Když byl mladší, poslali jsme ho k psychiatrovi, i když jsme to tajili a říkali mu, že jde o obyčejné sezení, abychom ho lépe poznali. Chtěli jsme jen pochopit, kdo ten Chad je a co chce.“
„A co chtěl?“
„Jedním slovem? Billa. Chtěl být Billem, nebo spíš Bill chtěl být Chadem. To vzpurné dítě, imunní vůči pravidlům, nedotknutelné, nepolapitelné, nezastavitelné. Byl v podstatě vším, čím Bill nebyl. Byl to jeho instinkt, který se stal skutečností, který se skrze jeho tělo stal člověkem z masa a kostí a kompletně ovládl jeho mysl.“
Ashley byla úplně zmatená, nemohla uvěřit vlastním uším.
„Přemýšlela jsi někdy, proč jsme se sem přestěhovali?“ Zeptala se jí se sarkastickým úsměvem. „Chad se znovu objevil. Bill si na něj nevzpomínal, ale my s manželem jsme přišli na to, že se vrátil a že v tom všem má prsty. Řekli jsme mu, že za to může škola, že jsou tam neschopní učitelé, že děti jsou retardované, prostě jsme nechtěli, aby trpěl kvůli své nejednoznačné povaze. Obviňovali jsme ostatní, že ho nepřijali do své společnosti kvůli tomu, jak se oblékal a choval. Ano, možná to tak částečně bylo, možná zezačátku. Ale pak… mi domů volaly matky dětí, které byly kvůli Billovu chování rozzuřené.“
„Co dělal?“
„Vyhrožoval jim. Bill nikdy nebyl takový, že by nějak reagoval na to, že si ho ostatní dobírají, vždycky to snášel s mou a manželovou podporou, ale… najednou se začal bránit. Ne, že by je uhodil, ale prostě si je vzal stranou a vyhrožoval jim, nebo tohle mi alespoň ty ženy řekly. Přešel z okamžiků úplné lhostejnosti do chvil plných hněvu a zloby. Sám své trýznitele urážel, tiskl je ke zdi a říkal jim ty nejhorší věci.“
Ahsley se na ni udiveně podívala. Takové chování si u Billa neuměla vůbec představit!
„Vím, co si myslíš,“ řekla Simone, „že by toho Bill nebyl schopen. Že se raději nechá zmlátit, než aby klesl na takovou úroveň, a přesto…“
„Ale Bill mi řekl, že se mu podařilo získat si ve škole respekt.“
„Ale už ti nikdy neřekl jak. Po prvních výhrůžkách ho samozřejmě všichni respektovali. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit, chovali se k němu jako k malomocnému, odstrkovali ho na okraj společnosti ze strachu, aby neskončili špatně kvůli jeho výbuchu hněvu. Proto jsme museli změnit školu. Ředitel mě prosil, abych ho vzala pryč kvůli opakovaným stížnostem rodičů dětí. Vždyť která škola by chtěla, aby se po chodbách potuloval vyšinutý člověk?“ Ta slova byla příliš krutá na to, aby byla Simonina, říkala si Ashley. Rozhodně to musela být slova ředitele té předešlé školy.
A pokud to byla pravda, muselo to být opravdu vážné. Ashley si něco takového o Billově minulosti nedokázala představit; bylo to nepředstavitelné. Bill byl tichý kluk, většinu času plachý, veselý a nikdy by nikomu nezkřivil ani vlásek na hlavě.
„Co budeme dělat?“ Zeptala se dívka rozrušeně.
„Nevím. Ale samy nic nezmůžeme.“
„Možná, kdybychom si s ním promluvily…“
„Ne,“ přerušila ji Simone. „To už jsem zkoušela. Nemá to smysl. Neposlouchá mě, neposlouchá tebe, nikdy neposlouchal mého manžela… Potřebujeme pomoc.“
„Ano, ale čí?“
„Potřebujeme silného, chladnokrevného člověka, kterého se nedotkne tento příběh ani citové utrpení, které to může způsobit. Bill, nebo spíše Chad, umí velmi dobře mluvit. Dokáže tě podvést dvěma větami. Ne, chce to někoho, kdo se nebojí říct, jak to je, někoho, kdo s ním dokáže zatřást, přivést ho k rozumu, někoho jako… jako…“
„Tom,“ vyhrkla Ashley sebevědomě, „zeptám se Toma.“
„Nevím, jestli je to vhodné,“ řekla pak Simone váhavě, „koneckonců nevíme, jak by na tuhle věc mohl reagovat, nevíme, jestli se někdy propůjčí k tak náročnému úkolu. Koneckonců, pokud vím, na Billovi mu nezáleží.“
„Pomůže nám. Cítím to.“
Poznámka autora: * Ve čtvrti Kreuzberg se nachází SchwunZ, který je známý svými zábavnými gay večírky a tematickými nocemi. V tomto klubu není darkroom (nebo jsem o ní alespoň nečetla), ale chtěla jsem ji přidat, abych příběhu dodala úroveň (xD).
A ano, bezostyšně jsem okopírovala Babylon z Queer As Folk. Koneckonců, je to jediný gay klub, který „znám“ ._. xD
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
