autor: Consu
Takže v předešlém díle se nám objevilo, vysvětlení ohledně Billova stavu. Všichni asi chápeme, že to není sranda, a abyste tedy měli lepší představu, s čím máme tu čest, autorka přiložila i přímou lékařskou diagnózu. Lauinka
Rozdvojená osobnost. Disociativní porucha různé závažnosti, charakterizovaná existencí dvou odlišných osobností u téže osoby, z nichž každá má své více či méně rozvinuté charakteristiky. Tato porucha identity souvisí s narušením normálních asociačních a integračních procesů. Střídavě a na různě dlouhou dobu může každá osobnost převzít kontrolu nad chováním jedince a interakcí s okolím. Povědomí o jiné struktuře je často přítomno, ale může také chybět. Rozštěpení osobnosti lze pozorovat například u hysterické psychoneurózy, kde se jedná o poruchu vědomí.
Už několikrát v minulosti, když Tom vyslechl Ashleyiny problémy, nebo jen poslouchal, co říká, se je snažil řešit, projevil zájem, byl nápomocný. V neposlední řadě také proto, že problémy, které ji trápily, byly způsobeny Billovým chováním. A teď se situace opět opakovala: Ashley se na něj obrátila, aby jí pomohl, nebo spíš aby pomohl jejímu příteli.
Už to, že ho obtěžovala cestou ze školy, ho přimělo nakrčit nos. Když mu Ashley řekla, co se před několika dny dozvěděla od Billovy matky, Tom vyprskl smíchy.
„Rozdvojená osobnost? Hahahahaha!!! To je dobrý!“
„Tome, myslím to vážně, není se čemu smát.“
„Odpusť mi, ale zní to jako ta nejabsurdnější výmluva na světě!“ A smál se dál, dokud se na něj dívka nepodívala a nevynadala mu. Tom opět zvážněl a odkašlal si: „A vůbec… Proč potřebuješ zrovna mou pomoc?“
„Jsi jediný, kdo mi může pomoci. Tedy spíše jemu.“
„Nechápu jak,“ pokrčil Tom rameny.
„Promluv si s ním. Domluv mu, aby pochopil, že to, co dělá, je špatné.“
V tu chvíli Tom zamyšleně ztuhl na místě, a když pokračoval v chůzi, vyhrkl: „Nechápu, v čem je problém. Pokud mu to vyhovuje, ať si dělá, co chce. Nejsem ten, kdo by ho poučoval.“
„Jsi blbec, nebo si na něj jen hraješ?“ Vykřikla Ashley, ale hned si ústa zakryla rukama. Vzpamatovala se a pokračovala: „Nechat trpět mě a jeho rodiče je fér? Jasně, ať si dělá, co chce, ale ne na úkor lidí, kteří ho milují!“
„Podívej, Ashley, tohle už jsem zažil. Pokud to udělal znovu, nemyslím, že rozhovor s ním cokoliv změní. Je to rebel.“
„Aspoň se o to, kurva, pokus!“ Tomovo odfrknutí dívku znervóznilo a připadala si v této situaci naprosto zbytečná. Nemyslela si, že přesvědčit ho bude tak těžké. „Myslela jsem, že ti na něm záleží… spletla jsem se.“ Zašeptala. „Vlastně ano, tobě se líbí, když se Bill takhle chová. Nebýt téhle změny, nikdy bys ho nemohl šukat!! Jako bys to byl ty, kdo ho k té změně přiměl! Tobě se tenhle Bill líbí. Chci říct Chad. Rád ho šukáš ve škole, na záchodech. Rád se od něj necháváš kouřit, co? Dokud tě činí šťastným, dokud plní tyhle povinnosti, dokud z toho něco máš. Koho zajímají ostatní?“ Ulicí se ozývaly Ashleyiny výkřiky a po tváři jí stékaly slzy.
Tom, který se mezitím otočil, aby se na ni podíval, se cítil obviněný a vlídně odpověděl: „Ano, rád ho šukám a neskrývám to, tak co? Kdyby to nebyl on, byla by to nějaká jiná malá coura! Proč jste touhle malou story všichni tak posedlí? Není výjimečný! To, že jsem se od něj nechal vykouřit, neznamená, že mi na něm záleží!“ Poslední slova zasáhla dívku víc než nůž do srdce. On ale dál pokračoval: „Nikdy jsme si nic neslíbili, nechodíme spolu, a to, co dělá, mě nezajímá! Už jsem ti v minulosti pomohl, ale nemůžu pořád krýt zadek tobě nebo tvému příteli! Proboha, seber odvahu a udělej to sama!“ A s tím odešel a nechal nebohou Ashley samotnou uprostřed ulice v slzách.
Když se vrátil domů, vtrhl Tom rovnou do svého pokoje – dával pozor, aby třískl snad se všemi dveřmi v domě – a pustil stereo až přehnaně hlasitě, pak se vztekle vrhl na postel.
„Do prdele, co po mně, kurva, všichni chtěj?“ Postěžoval si a sevřel v rukách přikrývku. Nejdřív jeho kamarádi, teď Ashley, všichni od něj něco očekávali. A proč? Protože spal s Billem. Jako by k němu měl najednou nějakou povinnost. A i kdyby si s ním chtěl promluvit, klidně i o něčem úplně banálním, nemohl. Bill s ním nemluvil a po jejich poslední hádce bylo jasné, že už se nikdy nesejdou.
Jaké měl tedy Tom právo plést se do jeho věcí? Navíc to všechno vypadalo tak absurdně. Bill, který trpí rozdvojením osobnosti: bylo to šílené! Jak mohl něčemu takovému věřit? O tom, že to bylo divné, samozřejmě nebylo pochyb, sám měl podezření, že Bill je bipolární nebo trpí nějakými výkyvy nálad… Ale že by jeho nemoc mohla dosáhnout takových rozměrů… Bylo to celé strašně divné. A slovo divný bylo pro Billa velmi vhodné, to bylo zřejmé.
Takže možná…
„… Naaah, tomu nevěřím.“
Možná by tomu opravdu nevěřil, ale Ashleyin proslov mu dal hodně podnětů k přemýšlení. A to natolik, že se každý den alespoň jednou zastavil, aby si Billa prohlédl, a pokusil se najít nějaké znamení, co by potvrzovalo pravdu. Ale rozhodně to nebylo něco, čemu mohl přijít na kloub ve škole. V neposlední řadě proto, že přesně takhle Billa znal: divný. Podivný a zatraceně žhavý v každém svém provokativním gestu.
Nedalo se mu odolat.
Při pouhé vzpomínce na tajná setkání na záchodech nebo na různých místech školy se Tom vzrušil. Ne v úplně pravém slova smyslu, ale cítil, jak se mu kroutí žaludek. Zvlášť když nahodil svoji pózu. Vždycky stál u nízké zdi a opíral se o ni, jako kdyby pózoval na fotky do kalendáře. Tom byl na pokraji toho, aby se k němu připlížil a odvedl ho za školu na rychlovku, ale na druhou stranu nechtěl podlehnout. Bylo by zoufalé se k němu připlazit zpátky, a on nebyl slaboch. Mohl mít spoustu lidí, s nimiž si to mohl rozdat, a Bill na tom nemohl nic změnit.
Možná.
Ale otázka Billovy přízračné dvojí osobnosti mu v hlavě dost vrtala, zvlášť jednoho večera. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se přistihl, že projíždí ulicí, kde černovlásek bydlel, a právě v tu chvíli – protože měl štěstí – viděl, jak Bill vychází z domu. Tom rychle zastavil ve stínu temné ulice, vypnul motor a skrčil se na sedadle. Za několik vteřin uviděl auto, které přijelo z opačného směru, zastavilo přímo před ním a černovlásek se širokým úsměvem nastoupil.
Když kolem něj sporťák projížděl, přikrčil se ještě víc na sedadle a po chvíli váhání se otočil a vyrazil za nimi. Nevěděl, proč to dělá; ale vinil z toho vlastní zvědavost. Spíše přirozená zvědavost – říkal si v duchu – protože to auto by ho mohlo přivést k odpovědím na chlapcovo podivné chování.
Tom se držel v bezpečné vzdálenosti a náhle je ztratil z dohledu, protože mezi tím, kde byl Bill, a jeho autem, se objevila dvě další auta.
Chvíli se rozhlížel, ale nikde ho neviděl. Přemýšlel, kde je, protože v téhle čtvrtí nikdy předtím nebyl. Když však zastavil na semaforech a uslyšel, jak na něj někdo šeptá: „Ahoj, fešáku, můžu se s tebou svézt?“ Zřejmě nějaký transsexuál, hned pochopil, kde vlastně je.
„Kurva, neříkej mi, že jsem v gay čtvrti.“ Při bližším prozkoumání cedulí klubů se mu to potvrdilo. „Co tady, kurva, dělá Bill?“ Ačkoli na tuto otázku nebylo třeba odpovídat.
Pomalu se vracel zpátky a chtěl pátrání vzdát, když konečně znovu spatřil auto, které pronásledoval. Zaparkovalo před vchodem do klubu SchwunZ a jasně viděl, jak Bill mluví s řidičem. Pak auto odjelo a Bill sebevědomě vešel do klubu.
Za pár minut Tom zaparkoval auto na prvním volném místě a vešel do klubu, trochu vyděšený, protože nevěděl, co čekat. Vzhledem k tomu, že se nacházel v jedné z nejznámějších berlínských gay čtvrtí, mohl očekávat cokoli, ale s úlevou zjistil, že to není kdovíco. Nic, co by si člověk nedokázal představit. Lidé tančili, mluvili, líbali se. Všechno bylo normální. Jen byli… teplí.
Bohužel, kvůli množství lidí v klubu se mu Bill opět ztratil z dohledu, a tak se rozhodl, že prostě zapadne mezi ostatní a pokusí se zůstat bez povšimnutí. Šel rovnou k baru, objednal si pivo a okamžitě začal pátrat po své kořisti.
Uplynulo několik minut, ale nic. Billa nikde neviděl. A přece, s tím svým účesem, který ho dělal ještě vyššího, musel být vidět na míle daleko.
Najednou ucítil, že ho někdo pozoruje, a s odfrknutím se otočil, aby se podíval na toho, kdo se pokouší spáchat sebevraždu tím, že se ho pokouší oslovit.
„Ahoj,“ usmál se na něj velký chlap před ním.
„Podle toho, jak mňoukáš, vypadáš spíš jako koťátko než jako macho,“ pomyslel si Tom zlomyslně, ale zdržel se komentářů a co nejzdvořileji odpověděl: „Ahoj.“
„Ještě jsem tě tu neviděl, protože člověk jako ty nezůstane bez povšimnutí,“ řekl chlapec a vyvolal na Tomových rtech skeptický úsměv, „je zvláštní, že ti ještě všichni nepadli k nohám.“
„No, víš, já jsem drsňák,“ řekl Tom a hrál si s ním.
„Drsný a vyrovnaný, dva v jednom. To se mi líbí.“ Bylo úžasné, jak ho dokázal během třiceti vteřinové konverzace odhadnout. Na druhou stranu, s člověkem, jako byl Tom, to bylo snadné. Začalo to být takříkajíc znepokojivé, až když chlapec pronesl poznámku, která Toma překvapila: „Ještě jsi ho nenašel, co?“
„Co-cože? O čem to mluvíš?“ Zeptal se koktavě.
„Ideálního partnera. Ještě jsi ho nenašel, že? Všiml jsem si, že pozoruješ všechny okolo, aniž by ses na někoho určitého zaměřil, takže si myslím, že hledáš někoho konkrétního.“
„Máš dobré pozorovací schopnosti!“ Pochválil ho pobaveně Tom. Opravdu to bylo tak očividné?
„Můžu ti nějak pomoct?“ Nabídl mu macho/kotě pohledem, který jasně ukazoval, na co naráží.
„Ne, díky, nejsi můj typ. A potom… ani nevím, jak se jmenuješ.“
„Christian, těší mě.“ A hned mu s úsměvem podal ruku.
Tom mu podal svoji, a pak s ní nejistě potřásl. „Tom, tvoje potěšení.“
Tím vtipem mu chtěl dát najevo, že není žádná hračka pro koťátka, ale nezdálo se, že by to na tohohle Christiana nějak fungovalo. Vlastně se pobaveně smál! Tom zakoulel očima a znovu se napil piva, než se znovu rozhlédl kolem a nechal Christiana, aby si ho prohlížel. Neměl čas ztrácet čas s tímto energickým mužem, musel myslet na jiné věci.
Nakonec však přikývl na souhlas. „Dobře, chápu, odcházím.“
„Díkybohu,“ řekl si pro sebe Tom.
„Jdu za Chadem. Už na mě čeká.“
„Jo, jo, dobře, ahoj.“ Najednou byl pro něj Christian zajímavý. „Počkej chvilku. Říkal jsi Chad?“
„No, jasně.“
Tom si stále nebyl úplně jistý, jestli má pokračovat v pátrání, a tak se odvážil položit otázku: „Kdo je Chad?“
„Neznáš ho? Panebože, tak to opravdu nejsi zdejší.“
„Jo, jo, to je fuk. Řekni mi, kdo to je? Kdo je ten Chad?“
„Je to duše noci,“ řekl Christian přesvědčivě, „je to prostě král tohoto světa. Nebo spíš královna.“ Tyhle vtipy by rozesmály každého, ale v téhle chvíli na tom Tom neshledával nic směšného.
Pokud si dobře pamatoval, Ashley mu řekla, že Billovo alter ego se jmenuje Chad. Kolik Chadů může být v celém Berlíně? Navíc viděl Billa vejít na stejné místo. Okamžitě zvážněl. „Můžeš mi říct, kde je?“
„Samozřejmě,“ usmál se Christian. „Ale… jakou odměnu za to dostanu?“‘
Normálně by Tom zvolil „běž do prdele“, ale nechtěl, aby to chlapec bral jako galantní pozvání. Takže držel tento rozhovor na vážné linii. „Potřebuju ho vidět. Můžeš mi říct, kde teď je?“
„Okey, to je fuk. Vezmu tě za ním.“ Christian byl trochu zklamaný z toho odmítnutí, ale když se na Toma lépe podíval, neodolal a vypustil poznámku: „Nejsi špatný. Možná se mu budeš líbit.“
Tomovi bylo jedno, co ten svalnatý, nesmlouvavý chlap říká, jen chtěl najít toho Chada.
Christian ho zavedl do temné chodby, do které by Tom raději nikdy nevstoupil. Slyšel už o darkroomu a tohle vypadalo přesně jako jeden z nich. Všude, kam se otočil, se bez zábran líbali muži, a jak se oba plížili chodbou hlouběji, scény sílily. Tyto zdlouhavé soulože bez zábran a studu se mu zpočátku hnusily, ne proto, že to byli homosexuálové, ale kvůli naprostému pocitu špinavosti, který prostupoval těmito zdmi.
Samozřejmě i on vždycky používal sex jako způsob zábavy, a i on to dělal na více či méně vhodných místech a s minimem soukromí. Stačila pouhá vzpomínka na jeho dobrodružství s Billem ve škole, ale nikdy by to nepřiznal, protože to bylo něco úplně jiného!
Najednou Tom přes Christianovo rameno uviděl skutečnou místnost a v ní více lidí, když postupoval dovnitř. Snažil se nedívat příliš naléhavě na to, co se děje kolem něj, částečně proto, že se cítil trapně, a tak se soustředil na Christianova široká, mohutná ramena, která se k němu otočila.
„Počkej tady,“ řekl mu a přešel do rohu místnosti, kde stála skupina lidí. Všichni se soustředili na jeden cíl, a když si Tom uvědomil, kdo to je, zachvěl se a srdce mu začalo v hrudi tlouct rychleji.
Byl to Bill.
Mezi všemi těly, která se proti němu pohybovala, dokázal dokonale rozeznat jeho tvář.
Seděl na obrovské židli, spíše trůnu, zatímco ostatní chlapci ho všude líbali: na ústa, na krk, na holou hruď… Dokonce jeden před ním klečel a chystal se ho orálně uspokojit.
Christian mu něco zašeptal do ucha, načež Bill ztuhl a podíval se přímo na Toma, který se snažil zůstat klidný a netečný. Gestem dal Bill všem najevo, aby odešli, a když se pomalu zvedl, přistoupil k němu. Nejdřív neřekl nic a Tom taky nevěděl, co by měl říct, ale potom Bill promluvil:
„Co tady děláš?“
Tom si samozřejmě nemohl pomoct a zachoval se jako obvykle arogantně: „No, víš, jak to chodí. Bezcílně jsem se toulal tady kolem, tak jsem tě přišel navštívit.“
Bill nakrčil nos a sevřel rty, téměř znechucený jeho přítomností. Rozhlédl se kolem, a pak prošel kolem Toma, který se na něj zmateně podíval.
„Pojď za mnou,“ řekl mu Bill, aniž by se otočil.
Tom ho v naprosté tichosti následoval do zadní části klubu, kde si Bill zapálil cigaretu a zůstal k němu zády.
„Tak co, řekneš mi, co tady děláš? A jak jsi mě vůbec našel?“
„Sledoval jsem tě.“
Bill se musel usmát. „Cože? Odkdy mě sleduješ?“
„Kdyby to záleželo na mně, neudělal bych to,“ odpověděl Tom úsečně a zkřížil ruce na prsou, načež se Bill konečně otočil.
„Tak proč jsi tady, hmm?“
„Jsem tu kvůli laskavosti pro kamarádku.“
„Odkdy ty máš kamarádku? Myslel jsem, že se stýkáš jen s těmi ubožáky Georgem a Gustavem, možná maximálně s Andreasem.“
Nikdo se nesměl dotýkat jeho přátel, ale Tom se rozhodl nepřijmout výzvu, kterou mu černovlásek hodil, a pro jednou dokázat, že je ten dospělejší: „Ve skutečnosti to není moje kamarádka. Je to tvoje kamarádka.“
Bill potáhl z cigarety. „Ano? Kdo? Ne, počkej, nech mě hádat. Jde o Ashley, že?“ A ani mu nedal čas na odpověď: „Samozřejmě. Ona je vždycky jako osina v zadku.“
„Je osinou v zadku, jak ty říkáš, protože…“
„Protože se o mě bojí, jo, já vím, to už jsem slyšel. Takže? Co chceš teď udělat? Donutit mě, abych se dal dohromady? Přimět mě, abych se vrátil k tomu, kým jsem byl předtím? Udělat ze mě ztroskotance, jakým jsem býval?“
„Samozřejmě, protože jsem byl vždycky ten, kdo tě nutil dělat věci proti tvé vůli,“ odpověděl Tom zcela klidně.
„Tak proč jsi tady?“ Bill se rozohnil a po několika vteřinách mlčení řekl: „Abys zjistil, jak hluboko jsi klesl?“
Tom se chystal odejít, pro jeden večer toho měl dost, mohl být spokojený, i když zklamaný Billovým idiotským chováním.
Ale Bill ho zastavil.
„Co chceš?“ Zeptal se ho Tom, aniž by se otočil.
„Všechno jí řekneš, že?“ Zdálo se, že se Bill uklidnil, v jeho hlase byl slyšet strach.
„Já se do toho plést nebudu. Pokud chceš, aby něco věděla, musíš jí to říct ty sám. Nejsem žádný poslíček.“
„Přesto jsi sem přišel kvůli ní.“
Tom zavrtěl hlavou. Nepřišel sem kvůli Ashley, ale ze zvědavosti, i když byla pravda, že ho o pomoc požádala. Ale to mu říct nemohl. Znělo by to divně: vždyť jí pomoci odmítl.
„Uvidíme se ve škole,“ řekl Tom nevzrušeně a odešel s hravým: „Ať nepřijdeš pozdě.“
Následujícího dne s dvěma tmavými kruhy pod očima, které by mu záviděl i hrabě Drákula, vstoupil Bill do třídy ve stavu pokročilého kómatu. Ne, že by na tom byl Tom lépe. Po setkání s Chadem strávil spoustu času přemýšlením o celé téhle situaci. Čekal by cokoli, ale tohle bylo příliš.
„Našel si koníčka, eh?“ Řekl si. Přes den student, v noci královna nevěstince. Něco jako Dr. Jeckill a Mr. Hide v berlínské verzi. Dvě osobnosti v jednom těle. Dva rozdílní lidé s protichůdnými charaktery, s protichůdnými cíli. Obě koexistující v jednom těle. Neuvěřitelné, ale pravdivé.
„Dobré ráno, Bille… Nebo ti mám raději říkat Chade?“ Usmál se Tom, když viděl, jak si Bill vedle něj sedl.
„Drž hubu,“ naštvaně na něj zíral Bill.
I když se Bill snažil pospávat, Tom neodolal a pronesl pár posměšků: „Měl jsi hezkou noc?“ Ale Bill/Chad se nesnížil k tomu, aby mu odpověděl. A tak pokračoval. „Bavil ses? Použil jsi kondom, že? A byl Christian spokojený?“
Bill to ale najednou nevydržel. „Jo, byl velmi spokojený a pozdravuje tě! Říkal, že až přijdeš příště, zasvětí tě.“
„Ne, díky, myslím, že žádný příště nebude. Mám svůj zadek rád.“
Bill se na něj samolibě podíval, a pak se otočil, aby si vytáhl školní pomůcky. Ale Tom to nechtěl nechat jen tak být.
„Takže to byli tví malí otroci? Tvoji poddaní… honibrci…“
„Hele, Tome, můžeš toho nechat? Jo, jsou to moji malí otroci, poddaní, honibrci, nazývej si je, jak chceš. Máš s tím problém?“
„Vůbec ne. Zapomeň na to.“
„Tak s tím přestaň, protože mě tím kompletně vytáčíš. Nekecám ti do toho, jak se chováš mimo školu, a ocenil bych, kdybys to nedělal ani ty. Vždyť mě ani neznáš.“
„Pravda, máš pravdu. Ale tohle mě baví!“ Přiznal s úsměvem.
„Jdi do prdele,“ zavrčel Bill a zavrtěl hlavou.
„Začnu o tom přemýšlet,“ Tom ho rozhodně provokoval a kdo ví, co by mu Bill udělal, až by toho měl už po krk. Ale nezdálo se, že by se Tom bál jeho reakce. V podstatě toho moc udělat nemohl, protože do třídy vstoupila učitelka.
„Tady je, tak běž a rozdej si to s tou suplující učitelkou. Zdá se, že na to čeká, jsi její velký oblíbenec.“ Vlastně od té doby, co ta žena nahradila jejich původní učitelku, si všichni všimli, že má Toma tak trochu v oblibě. „A pak… se zkušenostmi, které jistě má, bude skvěle kouřit.“ Zasmál se Bill.
„Tohle mě děsí, tečka.“
„Jen si musíš dávat pozor, aby na tvým ptákovi nenechala svoji protézu.“
Nejdřív bylo trapné ticho, když učitelka dělala docházku, ale pak se ti dva začali nahlas smát, nejspíš si tu scénu představili.
„Trümpere, buď zticha,“ zaječela pronikavým hlasem ta žena, která – jak jinak – nad Tomovým chováním přivřela opět oči.
Po zbytek dne spolu oba chlapci už nepromluvili. Tomovi došly vtipy a Bill litoval, že se s ním do takového souboje pustil. Koneckonců, byl na něj naštvaný, a tak ho musel ignorovat. I když mu s Tomem bylo příjemně, prostě se musel krotit.
Tom byl nepřítel, musel zůstat tam, kde je, už se mu nesměl s ničím svěřovat.
***
Uplynulo několik dní a Billovo chování se nijak nezměnilo. Ashley už to chtěla vzdát, ale řekla si, že ještě jednou poprosí Toma o pomoc. Taky proto, aby zjistila, jestli – třeba i náhodou – na něco nepřišel.
„Ne, na nic jsem nepřišel.“
„Ale…“
„Ashley, už jsem ti to říkal: nechci se do toho plést a pak…“ Nechal větu nedokončenou, ohlédl se přes rameno a uviděl Billa na druhé straně nádvoří, jak si je se zamračeným výrazem prohlíží. Tom pokračoval. „Jestli máš problém, promluv si s ním. Nech mě na pokoji, nic nevím. A i kdybych věděl, neřekl bych ti to.“
„Proč ne?? Nevidíš, že je mi hrozně?? Když ne kvůli mně, tak kvůli Billově matce!“
„Nejsem žádný práskač. Nejsem krysa, starám se o svoje věci.“ A s tím ji tam nechal uprostřed dvora stát a zamířil zpátky ke svým přátelům. Ale nestihl se tam dostat, protože ho Bill zastavil.
„Co to…? Jak jsi…? Kde ses tu vzal?“
Bill ho beze slova odtáhl do zadní části školy a strčil ho ke zdi.
„Co jsi jí řekl?“
„Komu?“
„Mojí babičce… no Ashley! Viděl jsem vás, jak spolu mluvíte!! Nelži, řekl jsi jí všechno? O klubu, o Christianovi, o všem, že?“
„Cože? Zbláznil ses? Ani jsem se nestačil nadechnout!“
„Tak o čem jste mluvili?? Co? Poslední dobou jsem vás dva viděl docela často spolu a nezapírej! Vždycky se ti lepí na zadek!“
„Bille, Bille, přestaň! O čem to, kurva, mluvíš? Já a… Ashley? Děláš si ze mě prdel?“
„Oh jo, jasně!“
Bylo to téměř absurdní. Bill dělal scénu. Žárlil. „Bille, věř mi. Rád tě provokuju, ale nikdy bych tě nepráskl. To, co děláš, mě nezajímá, a jestli má Ashley s tebou nějaké problémy, musí si o tom promluvit s tebou, ne se mnou. Přesně tohle jsem jí řekl.“
„Opravdu?“
„Opravdu. Věř mi.“
Bill si oddechl a náhle se uklidnil. Možná dospěl k ukvapenému závěru, ale skutečnost, že se Ashley často motala kolem Toma, se mu nelíbila. Hlavně proto, že se z něj snažila vymámit informace, a pak proto, že… No, to, že neustále vyhledávala jeho společnost, se mu nelíbilo. Beze slova tedy odešel do třídy a nechal Toma dost zmateného.
***
Tom dal jasně najevo: on jim nepomůže a jeho názor se nedal změnit.
„Tak co budeme dělat teď?“ Zeptala se Ashley a složila hlavu do dlaní.
„Nemám ponětí,“ povzdechla si Simone sklesle, když si vzpomněla na tohle zklamání.
Bylo opravdu možné, že všechno to bylo marné? Měli se vzdát a smířit se s tím, že Chad Billa ovládá?
Ne, takhle to nemohlo skončit. V neposlední řadě proto, že to nebyl konec. Byl to jen začátek dlouhé noční můry, tím si byli jisti.
Bylo třeba najít řešení, bylo třeba něco udělat, muselo být něco, co by mohlo fungovat.
Pomoc od doktorů nepřipadala v úvahu. Bill by nikdy nesouhlasil s návštěvou psychologa, a jelikož nespolupracoval ani s těmi, kteří ho milovali, určitě by už vůbec nespolupracoval s cizím člověkem.
Možná šoková terapie. Ale jak to udělat? Obě ženy nebyly natolik silné ani zlomyslné, aby myslely na něco špatného. Ani Gordon nevypadal moc nápomocně. Billova změna ho spíš zklamala, než vyděsila. Skutečnost, že jeho syn nepoznal, že má problém, mu způsobila velké problémy se sebevědomím. Každý den se trápil a přemýšlel, jestli jako otec v něčem neselhal, jestli to, co pro Billa udělal, opravdu stačilo. Možná to byl způsob, jak upoutat pozornost – takhle si to zdůvodňoval, ale pokud tomu tak bylo teď, když se na něj upíral zrak všech, muselo to znamenat určité známky poruchy.
Celá záležitost byla zkrátka velmi komplikovaná a zdálo se, že z ní není východisko.
Náhle se otevřely vchodové dveře a obě ženy okamžitě pomyslely na Billa. Krátce nato přišel do obývacího pokoje a byl velmi překvapen, když spatřil ty dvě ženy v jedné místnosti.
„Co… co tady dělá?“ Obrátil se rovnou ke své matce a kývl hlavou směrem k Ashley.
„N-nic, už jsem na odchodu.“
„Ne, Ashley, zůstaň,“ přerušila ji Simone, „přišla sem, abychom si o tobě mohly promluvit.“
„Spikly jste se proti mně? Skvělé. No, užijte si to.“
„Bille, počkej!“ Simone ho chtěla zastavit, ale on se vydal po schodech nahoru, aniž by jí věnoval pozornost.
Po chvíli ticha se Ashley odvážila a vydala se nahoru do pokoje svého přítele.
„Co chceš?“
„Bille, prosím, poslouchej mě.“
„Nechci tě poslouchat.“
Ashley ho nepoznávala, když mluvil tak chladně, a téměř nemohla uvěřit, že ten kluk, který ležel na posteli a zíral do stropu, je její Bill. „Proč tohle děláš?“
„Mohl bych se tě zeptat na totéž,“ řekl, než se posadil na matraci, „proč jsi tady? Proč plánuješ nějaké věci za mými zády, a ještě k tomu s mojí matkou? Proč se pleteš do mých věcí?“ Jeho hlas zesílil, byl vážnější a jeho tvář potemněla. Pak se pomalu zvedl a přistoupil k Ashley. „Ale hlavně… proč jsi pořád s Kaulitzem, hmm?“
Ashley se zakoktala. „Ka-Kaulitzem? Ale… ale ne, to není pravda!“
„Nezkoušej mě, vidím to, víš? O přestávkách si povídáte a šeptáš mu kdovíco.“
„Bille, není to tak, jak si myslíš.“
„Není?“ Zvedl obočí, udělal krok k Ashley – zastavil se až těsně před ní – a zeptal se: „Tak jak to je?“
Dívka zkameněla, byla vyděšená, nikdy předtím neviděla takový odlesk v Billových oříškových očích. Zářily temným, zlým světlem a skrývaly něco zlého. Vypadal jako monstrum.
„Tak? Neřekneš nic? Okey, tak ti něco řeknu já: drž se od Toma dál.“ Vyslovil ta slova velmi pomalu a zadíval se jí do očí, aby se ujistil, že to všechno dobře pochopila. „Už se k němu nepřiblížíš, nebudeš se na něj dívat, nebudeš s ním mluvit, dokonce nebudeš dýchat stejný vzduch jako on, rozumíš tomu?“
„Bille, já…“
„Varuju tě,“ přerušil ji, „udělej, co ti říkám, nebo…“ Ta věta Ashley vyrazila dech. Vyhrožoval jí?
„Nebo…?“
Dívka si náhle uvědomila, že ji někdo drží rukou kolem krku a ve vteřině si uvědomila, že ji Bill škrtí.
„Jinak skončíš špatně. Vyjádřil jsem se jasně?“
Ashley ztěžka přikývla, když ucítila, že jí dochází vzduch, a pak znovu zalapala po dechu, jakmile ji Bill pustil. Roztřesená a vyděšená k smrti vyběhla z pokoje a spěšně zamávala Simone na rozloučenou. Začínalo to být těžké a Bill ji každou vteřinou děsil víc a víc. Už nebyl jen divný: teď už byl nebezpečný. Vypadal jako skutečné monstrum, to nemohl být Bill. Byl tak jiný, tak neobvyklý, tak… zlý.
Zejména jeho oči.
Oči byly vždy označovány za bránu do duše. Billova duše byla v tu chvíli černá a děsivá. Bylo to ztělesněné zlo a nevěstilo nic dobrého. Udělal takovou scénu, ale kvůli čemu vlastně? Vadilo mu víc, že jí tolik zajímala jeho proměna, a proto se snažila vymámit informace od přátel a rodiny, nebo to, že se sblížila s Kaulitzem?
V hlavě jí stále zněla jeho slova: „Jinak skončíš špatně.“
Vyhrožoval jí.
Ublížil by jí, kdyby se s Tomem ještě někdy sblížila?
Žárlil? Žárlil na ni, na to, že se kolem něj tak často motá? Opravdu si myslel, že by mu takhle ublížila? Koneckonců, Bill a Tom nebyli spolu, a pokud mohl soudit, Billův zájem o Toma už docela ochladl.
Ale vždyť nikdy k ničemu nedošlo, protože měla Andrease. Chodila s Andreasem a nikdy by ho nepodvedla s Tomem. A Tom by rozhodně nikdy nezradil své přátelství s Andym. Ano, možná dříve byla do Toma zamilovaná, ale zaniklo to přesně tak, jak to začalo, protože věděla, že u něj nemá šanci. Zkrátka flirt mezi nimi byl úplně nemyslitelný!
Jak mohlo Billa něco takového napadnout? Byl úplně šílený!
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
