autor: Consu
Další přestávka strávená o samotě. Nemohla být ani se svojí starou partou, protože ji obtěžovali otázkami ohledně Billa. Jako by měla nějaké odpovědi. Věděla toho méně než ostatní a byla zcela odříznutá od jeho světa. Nemělo smysl lámat si tím hlavu, už proto, že pouhé myšlenky na něj bolely. Rozrušilo ji to, začala se třást a srdce jí začalo bušit.
Poslední setkání s Billem ji šokovalo. Měla pocit, že stále cítí jeho zuřivé oči, které se jí zavrtávají do lebky.
Chudák Ashley se ocitla mezi dvěma ohni: na jedné straně chtěla utéct, utéct za Tomem a všechno mu říct, ale na druhé straně věděla, že kdyby se o to pokusila, Bill by na to přišel a kdo ví, co by jí udělal. Nemohla o tom mluvit ani s Andreasem, protože věděla, že by to Tomovi okamžitě řekl.
Bylo to k zbláznění.
Dokonce se snažila nenavazovat s Kaulitzem oční kontakt, což bylo snadné, protože se vždy držel stranou. Ale pokušení jít za ním bylo velké. Aby se Billovi vyhnula, odsedla si od něj v hodinách, které měli společné. To se za ta léta nikdy nestalo a všem to připadalo divné, ale nikdo se neodvážil ptát. Stačil její výraz, který je všechny prosil, aby se na nic neptali, a jeho, který říkal, aby se do toho nevměšovali, že je pro ně lepší se do toho neplést.
Po vyučování Ashley vždy opouštěla třídu jako poslední, aby se s Billem nemusela potkat.
A bylo to stále těžší a těžší.
Bylo pro ni téměř nemožné soustředit se i doma. Ať dělala, co dělala, měla pocit, že za ní někdo stojí, že ji někdo sleduje, a měla z toho husí kůži.
Už to opravdu nemohla vydržet.
Obvykle jí procházka v parku pomohla uklidnit nervy, ale ten den to nezabralo. Neustále se cítila v nebezpečí, měla pocit, že cokoli dělá, je špatně. Čekala, že se Bill vynoří zpoza křoví a uškrtí ji nebo tak něco.
Paranoia sílila každým dnem a nedala jí spát. A věděla, že jestli to takhle půjde dál, bude muset brzy navštívit cvokaře.
Byla tak moc pohlcená do svých myšlenek, že si nevšimla, že se k ní někdo blíží, a nakonec do něj vrazila.
„Oh, promiň.“
„Ashley, jsi v pořádku?“
„Oh… Tome.“ Nejdřív byla ráda, že je to známá tvář, ale brzy si uvědomila, že to možná zas tak dobře není. Opatrně se kolem sebe rozhlédla, a pak sklopila zrak a chtěla odejít, ale Tom ji zastavil a vzal ji za ruku.
„Hej!“
„Nech mě, spěchám.“
Chlapec vypadal vyděšeně. „Co se děje?“ Nikdy nebyla takhle plachá.
„N-nic.“
„Tak se na chvíli zastav.“
„Raději ne. Nechci, abys…“ Nedořekla to, nechtěla se pouštět do nepříjemných důvěrností. Musela se snažit zachovat chladnou hlavu a vypadat co nejpřirozeněji.
„Hele, jestli jde o to, co jsem ti předtím řekl, tak se omlouvám…“ Ashley nemohla uvěřit vlastním uším: Tom se omlouval? „Nechtěl jsem být hrubý, jen jsem chtěl, abys to pochopila.“
„Rozumím tomu, Tome. Nechceš se do toho plést… a děláš dobře, takže je to v pohodě.“
„Jsi si jistá? Poslední dobou se mi ve škole vyhýbáš, už mě ani nepozdravíš. Má to vliv na mé ego, víš?“ Pokusil se zavtipkovat, aby to zlehčil, ale když viděl, že na to dívka nereaguje, zvážněl a znovu se zeptal: „Jsi v pořádku?“
„Jo, jsem, opravdu.“ Nepřesvědčila ho a věděla to, ale alespoň se o to pokusila. „Teď mě omluv, ale už musím běžet domů.“
„Tak já tě doprovodím.“
„NE!“ Její reakce byla trochu přehnaná, ale byla instinktivní: „Chci říct… Není třeba! Nechci tě otravovat. Uvidíme se ve škole.“ A s tím zamířila rovnou domů.
Teprve když byla v bezpečí svého pokoje, začala opět normálně dýchat. Mrzelo ji, že byla na Toma hrubá, ale říkala si, že to jinak nepůjde. Kdyby ji Bill viděl, nebo se o té schůzce doslechl, kdo ví, co by si myslel. A měla pocit, že by bylo zbytečné tvrdit, že šlo o náhodné setkání.
***
Chování Ashley bylo přinejmenším podivné. Trochu ho to zmátlo, protože neřekla ani slovo, a tak tu byl jen jeden člověk, který o tom mohl něco vědět:
„Andy, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně, o co jde?“
Škoda, že Andreas byl v tu chvíli úplně k ničemu. „Ne, o tom nic nevím. Všiml jsem si, že jí poslední dobou není moc dobře, ale ujistila mě, že je to jen chvilková záležitost. Nechci na ni tlačit, takže první krok nechávám na ní. Až bude připravená, prostě za mnou přijde a řekne mi, co se děje.“ Andy uměl jednat s lidmi, byl taktní, takže pro Toma by možná bylo lepší vzít si z něj příklad. „Ale proč se mě na to ptáš? Stalo se něco?“
„Ne, nic. Dneska jsem ji viděl v parku a připadala mi divná, to je celý.“
„No jo, divná je slabý slovo. Poslední dobou vypadá jako úplně… vyděšená.“
„Bojí se?“
„Jo, vypadá jako by měla nějakou paranoiu. Všude, kam jdeme, se rozhlíží, jako by chtěla zkontrolovat, kdo je kolem ní, často mluví potichu, jako by nechtěla, aby jí kdokoliv slyšel, někdy ji vidím, jak se třese… Přiznávám, že mi to trochu dělá starosti, ale co s tím můžu dělat? Je tichá jako myška.“
Bylo to zvláštní, velmi zvláštní, a nepomohlo ani to, že se o to Andy dál nestaral. Cestou domů se zastavili u domu Ashley, aby se podívali, jak se jí daří. Byla překvapená, že je vidí, koneckonců v deset hodin večer návštěvu nečekala, ale přesto souhlasila, že si s nimi promluví na příjezdové cestě. Ne že by jim cokoliv řekla, většinou se je snažila přesvědčit, že je v pořádku – samozřejmě marně.
„Tak jo, já jdu,“ řekl Andreas a podíval se na telefon, „slíbil jsem tátovi, že přijdu brzo.“ A když dal Ashley pusu a Toma jako obvykle objal, nechal je o samotě.
Ashley sklopila zrak, jako by se snažila vyhnout Tomovu pohledu, a hladila si paže, zatímco se na ni Tom díval.
„Nic mi neřekneš, že?“
„Co bych ti měla říct?“
„Nevím, to mi řekni ty.“
„Tys mi taky neřekl nic z toho, co víš o Billovi, tak proč bych ti měla říct, co se děje se mnou?“ Ten náhlý projev odvahy a drzosti po několika dnech naprosté frustrace byl pro Ashley, která své drzosti nelitovala, téměř osvobozující. S jejími nervy na pochodu to bylo přinejmenším pochopitelné.
„Máš pravdu,“ odpověděl Tom moudře a přikývl. Rychle se rozhostilo ticho rušené jen vzdáleným zvukem tlumené hudby z auta, které se nejspíše blížilo. O několik vteřin později se Tom otočil, aby zjistil, odkud se hudba line, a pochopil, že to je z toho auta. Bylo to bílé sportovní auto s tónovanými skly, bočními prahy. Prostě takové, které vypadá jako z filmu s Vinem Dieselem.
Počkat. Sportovní vůz?
„Bill.“
Ashley se podívala na Toma: „Cože?“
„To auto… Bill…“ Tom to auto už někdy viděl, tím si byl jistý. Bylo to auto, které včera večer odvezlo Billa do klubu. Auto, které sledoval, a nakonec objevil i Billovu novou zábavu.
Když Ashley uslyšela to jméno, rozrušila se: „B-Bill? To byl Bill?“
„Jo, myslím, že jo. Nejspíš…“
Aniž by Ashley dál poslouchala, vběhla do domu a spěšně mávla Tomovi, který byl v šoku.
Jakmile Ashley vešla do domu, snažila se uklidnit, ale nešlo to: Tom řekl, že v autě je Bill. To znamenalo, že pokud je viděl…
Její myšlenky přerušilo pípnutí mobilního telefonu, což ji přimělo zalapat po dechu. Byla to textová zpráva:
Varoval jsem tě.
Ta zpráva ji vyděsila natolik, že celou noc nemohla spát. Když usnula, měla noční můry, ale když zůstala vzhůru, přemýšlela o všem možném a měla pocit, že se její mozek musí roztavit. Po této zprávě se paranoia změnila ve skutečnou hrůzu. Co teď mohla čekat? Bill ji viděl, jak mluví s Tomem, i když dělala všechno pro to, aby se vyhnula nepříjemným situacím. Tohle byla poslední kapka!
Druhý den, když nebyla škola, doufala, že se mu nějak vyhne, ale možná byla příliš optimistická. Ve skutečnosti se Bill rozzlobil. Po sérii urážek, které na její hlavu padaly ve všech hodinách, si Ashley uvědomila, že je to čím dál horší. A její strach rostl. Obávala se nejhoršího a všechno se ještě zhoršilo, když její rodiče večer odešli na skleničku s kolegy z práce a nechali ji doma samotnou.
„Přijdeme brzy,“ řekli jí, ale Ashley cítila, že brzy nebude dostatečně včas. Od Billovy poslední zprávy, kterou jí poslal, uběhlo už několik hodin, a tak doufala, že už to vzdal. Bylo však příliš brzy na to, aby si mohla oddechnout.
Jdu si pro tebe.
***
Přece to bylo naprosto jasné: řekl jí, že se nemá ke Kaulitzovi přibližovat. Tak proč byli spolu na příjezdové cestě před jejím domem? Co dělali? O čem mluvili?
Tom ho ujistil, že mezi nimi vůbec nic není, a Ashley tvrdila totéž. Přesto to tak nevypadalo. Kdyby tomu tak bylo, byli by každý u sebe doma a starali by se o svoje věci, a nepovídali by si na její příjezdové cestě. O čem vlastně mluvili?
V poslední době byli velmi, možná až příliš spoluvinní. Spolu s jeho matkou se spikli za jeho zády. Jak byli neskutečně vlezlí! Nejprve ho Tom vyhledal v klubu, a pak našel Simone s Ashley v obývacím pokoji, kde zkoušely nějakou skupinovou terapii. Proč ho prostě nemohli nechat na pokoji, aby si žil, jak se mu zlíbí? Bylo to tak těžké?
Začínalo mu to lézt na nervy; nemohl dovolit, aby ho ti tři ještě více vyrušovali od jeho věcí. Mysleli si, že mu pomáhají, ale pletli se. Nevěděli nic o tom, jak se cítí, nemohli to pochopit.
Od své matky to čekal, vždycky byla dost zvědavá a měla to zapsané ve své DNA, ale od Ashley a Toma ne.
S těmi tajnými schůzkami, když si povídali na školním dvoře, šeptali si a mlžili… Koho si mysleli, že tím oblbnou? On rozhodně nebyl hloupý. Bill tomu rozuměl až moc dobře.
Viděl je, jak spolu mluví, viděl je, jak si vyměňují pohledy, které si obyčejní známí – protože koneckonců ani nebyli přátelé – obvykle nevyměňují. Jak tohle mohli popírat? Od Ashley to nečekal. S tím svým milým obličejem si hrála na jeho kamarádku, na svatou, ale rozhodně svatá nebyla. Využila slabé chvilky a ukradla mu Kaulitze před nosem. Koneckonců se do něj zamilovala, takže to nebylo žádné překvapení. Navíc se ho snažila zastavit, když se k Tomovi dostal blíž. Bezpochyby ho chtěla mít jen pro sebe. A do toho všeho měla ještě přítele. Byla s Andreasem, tak na co si hrála?
Pro Toma tohle bylo normální, říkal si Bill. Koneckonců, vždycky byl děvkař, takže to, že Ashley balil, byl prostě on. Jediné, co bylo matoucí, byl Andreas. Byl to koneckonců jeho nejlepší přítel. Co k tomu mohl dodat? Pokud se choval takhle ke svému nejlepšímu příteli, kdo ví, co všechno si mohl dovolit dál.
Jak nechutné!
Oba stáli za hovno. Schovávali se za hezká slova, ale ve skutečnosti byli jen pokrytci.
Bylo to nesnesitelné.
Varoval Ashley, řekl jí, aby se vzpamatovala a nepřibližovala se ke Kaulitzovi, a co udělala místo toho?
Nenapravitelná!
Bill nervózně přecházel po obýváku a přemýšlel, jaký by byl pro ty zrádce nejlepší trest.
„Musí trpět!“ Přesně tak, jak to udělali oni jemu. Musel existovat nějaký způsob. Bill se rozhlédl kolem, jako by hledal inspiraci. Prohlížel si každý předmět v místnosti, každý suvenýr, každý kus nábytku na policích, aby si udělal představu, až se jeho pohled zastavil na jednom konkrétním předmětu: byla to souprava, kterou dal otci k Vánocům.
Koupil ho v obchoďáku v den, kdy se tam setkali s Tomem.
Ano, Tomem, tím hajzlem!
Vztek ho úplně přemohl a v mžiku popadl tu otevřenou krabici. Dlouze si prohlížel dva stříbrné příbory, ale jeden z nich ho obzvlášť zaujal. Bez hnutí, jako by byl v transu, vzal mobilní telefon a jako automat napsal Ashley poslední zprávu:
Jdu si pro tebe.
***
Bylo to vůbec poprvé, co Ashley Tomovi volala, a to na pevnou linku, a podle jejího tónu to muselo být něco opravdu vážného.
„Tome! Tome, prosím, přijď ke mně. Potřebuju tě.“ Ashley Tomovi nic nevysvětlila, takže netušil, co se děje, ani proč zavolala jemu, a ne Andreasovi, ale přesto se vydal rovnou k ní.
Spěchal, jak nejrychleji mohl, a jakmile se ocitl v jejím domě, snažil se zjistit, co se děje.
Ashley mu s obtížemi všechno řekla, třesoucím se hlasem a se strachem, který každým okamžikem narůstal. Když skončila a ukázal mu zprávy od Billa, doufala, že se od Toma dočká nějakého řešení, ale nic. Tom byl zmatený a nevěřil tomu, co z jejích úst slyšel. Začínalo mu být těžko a sám dostal strach z toho, že by mohlo dojít k nejhoršímu.
Když se snažil Ashley uklidnit, zazvonil zvonek u dveří a oba zůstali šokovaně stát. Dívka hlasitě polkla, zatímco Tom vstal z pohovky, na které seděli, a šel se podívat, kdo to je. Než však stačil dojít ke dveřím, osoba zaklepala a začala mluvit: „Vím, že jsi doma, otevři, ty děvko!“
Tom ztuhl na místě, když k němu Ashley přiběhla s vytřeštěnýma očima: je to Bill. Co mají dělat? Kdyby otevřeli dveře, vyvalila by se na ně Billova zuřivost, a kdyby neotevřeli, Bill by nakonec dveře rozbil, nebo do nich kopal – navzdory své drobné postavě – a přitáhl by pozornost celého okolí.
Tom pokynul Ashley, aby zůstala za ním, zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Před ním stál Bill, který byl v první chvíli překvapený, ale pak se jeho výraz změnil na skeptický. Jako by čekal, že ho tam najde, i když to nebyl jeho domov.
„Bille.“
„Pusť mě dovnitř.“
„Pokud necháš svoji špatnou náladu za dveřmi, okey?“ Tom se pokusil zlehčit tuhle situaci, protože byla vážně napjatá.
„Pusť mě dovnitř,“ zopakoval černovlásek naopak ještě vážněji. Tom se podíval na Ashley a ta, ačkoli se bála, souhlasila. Koneckonců, možná bylo lepší mu to na chvíli dopřát, a tím co nejvíc utišit jeho hněv.
Což očividně nefungovalo, protože Bill byl více než ochotný je oba donutit zaplatit a věnoval jim pár opravdu hezkých slov.
Nejprve bylo chvíli ticho, ticho, které Ashley velmi znervózňovalo a Toma trochu děsilo. U někoho, jako je Bill, člověk nikdy neví, ale alespoň on si musel zachovat chladnou hlavu, aby Ashley, která byla zjevně v naprosté panice, poskytl trochu bezpečí.
Bill ani nedýchal, a dalo se jen těžko odhadnout, na co myslí. Když se konečně otočil, první, co upoutalo pozornost těch dvou, byl jeho vzteklý výraz. Nikdy předtím ho ani jeden z nich neviděl s ponurým obličejem, svraštělým obočím, rozšířenými nozdrami a sevřenou čelistí. To byl jistě začátek konce, řekli si oba nešťastníci.
Naopak, zdálo se, že se Bill najednou uklidnil, což bylo ještě děsivější.
„Co máš za problém, Ashley? Nerozumíš, když mluvím, nebo máš problém s pochopením toho, co ti říkám?“ Jeho posměšný, arogantní tón naznačoval, že hněv uvnitř neustupuje.
„Bille, prosím tě, není to tak, jak to vypadá.“
„Tohle říkej někomu jinýmu, okey? Nejsem idiot.“
„Jo, ale…“
„Ale co? Do prdele, Ashley, říkal jsem ti, aby ses od něj držela dál.“ Tom chtěl zasáhnout, ale Bill ho na místě zastavil: „Ty se do toho nepleť. Ashley, varoval jsem tě, nebo ne?“ Dívka se zmohla jen na tiché přikývnutí: „Tak mi vysvětli, co jste to tady včera, kurva, dělali?“
„Přišel jsem se za Ashley podívat.“ Skutečnost, že si Tom bere slovo, Billa ještě více rozrušovala. Proč se jí zastával?
„A jakého důvodu, prosím tě?“
„Já a Andy jsme se sem přišli podívat, jak se Ashley daří, protože jsme si všimli, že je už nějakou dobu mimo.“
Bill se zasmál: „Ty a Andy, jo? A kde byl Andy, když jsem jel kolem? Nebyl tu.“
Vysvětlit mu to bylo nemožné. Bill stejně nechtěl přijmout nic z toho, co mu řekli, takže na co se zbytečně snažit?
„Podívej, Bille, ať už to máme za sebou. Co chceš? Proč jsi tady?“
„Jsem tady,“ Bill šel blíže k nim a kroužil kolem nich. „Protože chci, abyste za to zaplatili. Nasral jsi mě, už tě nechci nikdy vidět, je mi z tebe zle.“
Vysvětlení znělo Tomovým uším dost banálně: „Takže? Co chceš dělat? Zabít nás?“ Tom se pobaveně zasmál.
Možná ale bylo na vtipkování příliš brzy.
„Víš, Tome…“ zašeptal jim za zády Bill. „Právě jsi mi sebral ta slova z úst.“
Tomovi a Ashley se na pár okamžiků zastavilo srdce a oba si mysleli, že špatně slyšeli. Když se však Bill vrátil před ně a pohrával si s lesklou věcičkou v ruce, oba pochopili.
Bill držel v ruce nůž.
A ne jen tak ledajaký nůž. Tom by přísahal, že ho už někdy viděl.
„Bille, co-co chceš dělat?“
„Máš rád Ashley?“ Zeptal se a zamával jí před očima nožem. „Není strašně lesklý? Je to fascinující, že?“
„Bille, děsíš mě.“
„A máš důvod se bát.“ Odpověděl chraplavým hlasem, a pak se otočil na Toma, který se na něj díval lhostejně. „A co ty? Neříkáš nic? Poznáváš ho? To je ten nůž, co jsem koupil v obchoďáku.“ Tom hlasitě polkl, když mu ho Bill pomalu ukázal. „Copak? Mlčíš? Došly ti vtipy? Spolkl jsi snad jazyk?“
Možná bylo lepší mlčet, protože nůž v Billových rukou byl v tu chvíli přinejmenším nebezpečný, ale Tom nemohl ustoupit.
„Myslíš, že mě to vyděsí? Celá tahle show.“
„Neprovokuj mě, Tome. Můžeš skončit špatně… velmi špatně.“ A když to dořekl, přiložil špičku čepele přímo na Tomův ohryzek.
Ashley už byla zoufalá a začala hlasitě plakat. „Bille, prosím, nedělej to!“
„Drž hubu, ty děvko!“ Udeřil ji do obličeje, a tím ji srazil na zem.
Vtom Tom zasáhl dřív, než mohl udělat cokoliv dalšího. „Nech ji!“
„Ty ji bráníš? Zastáváš se jí? Pak mezi vámi dvěma opravdu něco je!“
„Veř si čemu chceš,“ řekl Tom a zkontroloval, jak na tom Ashley je, „je mi jedno, co si myslíš. Prostě jí dej pokoj. Jestli chceš někoho obviňovat, tak obviňuj mě a nedělej kraviny. Jsi naštvaný na mě, že? To já jsem ti zlomil srdce, ne ona.“ A s těmito slovy udělala krok směrem k černovláskovi, jako by se mu chtěl postavit.
Bill zapištěl. „Zlomené srdce? Hahaha, to je dobrý vtip.“
„Nemá cenu lhát, už jsem to pochopil.“
„Co jsi pochopil? No, pouč mě.“
„Že jsi do mě zamilovaný.“
Zpočátku Billovo srdce poskočilo, ale pak se nervózně zasmál. „Já do tebe? Myslím, že si s tebou hraje tvoje ego.“
„Blbost. Jsi do mě zamilovaný, teď je to jasné jako facka. Pokud jsem ti nějak ublížil, omlouvám se, ale prosím… nech Ashley na pokoji. O ni tady nejde.“
„Drž hubu!! Přestaň kecat ty nesmysly.“
„Ty drž hubu!“ To už toho měl Tom dost. „Máš se mnou problém? Tak se mi postav! Řekni mi, co tě sere, řekni mi to, do prdele, neprotahuj to! Už mám dost těch tvých her, už mám dost tebe a tvých žárlivých scén!“
„Žárlivé scény? Já? Co to, kurva, meleš?“
„Jo, žárlíš, to je očividné! To, jak se na mě díváš, když se ke mně nějaká holka jen přiblíží, to, jak na mě zíráš, to, jak mi čumíš na zadek, prostě všechno!!! Přiznejte to! Přiznej to, kurva!!! Tak už to řekni!“
Bill vybuchl. „Okey! Je to pravda, jsem do tebe zamilovaný, tak co? Jsi konečně spokojený? Právě jsem to řekl! Mám tě rád! Kriste, je to tak zřejmé! Mám tě rád, mám tě dokonce moc rád, dokonce tak moc, až tě nenávidím!“
„Nenávidíš mě?“
„Jo, nenávidím tě! Nenávidím tě, protože… protože,“ přijmout a přiznat si, že Toma miluje, byl velký krok, ale říct mu také, proč ho nenávidí… To už bylo příliš, tohle mu říct nemohl.
„Nemusíš to říkat,“ vložil se do toho. „Pravda je, že tě nemiluju, takže? Chceš mi to vyčítat?“ Ta přímočarost byla pro Billa odzbrojující a on se musel hodně přemáhat, aby nezačal plakat. A pak Tom pokračoval. „Dohoda byla jasná: žádné city. Zamiloval ses, a tím jsi všechno zničil.“
„Co?“ To byla rozhodně poslední kapka. „Já jsem všechno zničil?“
„Přesně to jsi, kurva, udělal! Šukali jsme, skvěle se bavili, a to mělo být všechno, ale ty ne, nechal ses unést a zapletl do toho city! Co sis, sakra, myslel?“
Ne, to byl opravdu vrchol směšnosti. Tom mu vyčítal, že se do něj Bill zamiloval. Byl to opravdu on, kdo všechno zničil? A co vlastně všechno? Tu hloupou hru, kterou si vymyslel?
„Jasně… pro tebe to byla jen hra.“
„Takhle to mělo být, věděl jsi to. Ty jsi stanovil pravidla.“
„Jo, ale…“
„Jo, ale pár šukání, Bille! Zkusil jsi mě svést! A povedlo se ti to! Ty jsi to všechno začal! Ty a jen ty!“
„To není pravda.“ Zavrtěl Bill hlavou a zacpal si uši, aby ho nemusel poslouchat, protože z toho, co slyšel, mu začaly téct slzy.
Ashley v rohu bezmocně a vyděšeně sledovala, jak se jí před očima odehrává tato scéna. Ještě nikdy neviděla Billa takhle rozrušeného a Tom na něj nepřestával křičet. „Jo, Bille, tohle jsi, kurva, udělal! Chceš snad popřít, že jsi mě ve škole osahával a vlastně všude, kdes jen mohl?“
„To není pravda!“
„Bezostyšně jsi mě balil!“
„To není pravda!“
„Jo, chtěl jsi, abych tě šukal, a taky jsi chtěl šukat ty mě!“
Bill už to nevydržel. „TO NENÍ PRAVDA!“ A padl na zem na kolena vyčerpaný Tomovými slovy. „Nebyl jsem to já. Není to moje vina. Nebyl jsem sám sebou.“
„Kecy.“
Díky Tomovu tvrdému přístupu Bill nemohl ani přemýšlet. Ale tohle byla pravda, nebyl to on, kdo si začal, byl to…
„Chad.“
To jméno v sobě skrývalo všechny odpovědi a Bill to věděl.
„Chad. Byl to on. Všechno je jeho vina.“ Zašeptal Bill mezi vzlyky, ale zdálo se, že Tom ho nechce poslouchat.
„Všechno jsou to jen kecy! Je zbytečné, aby ses schovával za to falešné alter ego, Bille. Byl jsi to ty! Nehraj si se mnou!“
„Ne, přísahám, že to byl Chad!“
„Lžeš, byl jsi to ty! Chtěl jsi se mnou šukat, vzal jsi mě na záchod, abys mi ho vykouřil. Byl jsi to, kurva, TY!“
„NE!“ Bill se na Toma podíval, i když ho přes slzy, neviděl. „To není pravda.“
V tu chvíli si Tom před Billa klekl a ztišil tón, jako by chtěl, aby ho Bill lépe pochopil a téměř laskavě řekl: „Chad neexistuje, Bille. Je to jen tvoje fantazie. To ty jsi dělal všechny ty věci, protože jsi to udělat chtěl, víš?“ Bill si ale trval na svém, zavrtěl hlavou a nemohl tomu uvěřit. Vždyť ho viděl, viděl Chada ve svém zrcadle! Viděl ho úplně jasně, mluvil s ním, naváděl ho k těm věcem! A i když se zdálo, že se v poslední době vypařil, Chad to všechno začal!
„Chad neexistuje, obviňuješ někoho jiného jen proto, že nedokážeš převzít odpovědnost! Vše, co jsi udělal, bylo z tvé vlastní vůle. Chad neudělal nic, protože neexistuje! Otevři ty zasraný oči!“
Tohle nemohlo být možné. Chad existuje, Bill to věděl. Všechno, co se stalo, byla jeho vina, on ho k tomu donutil!
„Nikdo tě k ničemu nenutil! Za Chada se schováváš jen proto, že si myslíš, že dokáže věci, které bys ty nedokázal! Idiote! Chad je jen ztělesněním toho, kým bys chtěl být!“
Bill byl v šoku.
Chad neexistoval? Vážně tohle byla pravda? To všechno bylo falešné? Všechno, co se stalo, zavinil on? Byla to Billova chyba? Ne, Tom lhal. Jen se snažil, aby mu říkal to samé, co jeho bláznivá matka. Oni to nechápali, nikdy by to pochopit nedokázali!
„Nenávidím tě,“ zašeptal se skloněnou hlavou.
„Bille, prosím.“
„Nenávidím tě, Tome. Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě!!!“ Křik byl stále hlasitější, až ho vztek nakonec oslepil. V okamžiku pevně uchopil nůž a znovu zařval: „NENÁVIDÍM TĚ!!!“
Ashley vykřikla, když viděla, jak Bill zatlačil čepel do Tomova těla. Když uviděla tmavě červenou tekutinu, která se objevila na Tomově triku a po kapkách začala stékat i na podlahu, běžela se schovat do kuchyně a okamžitě popadla telefon, aby zavolala policii.
Bill – který mezitím uvolnil sevření nože – tam stále stál před Tomem, který se ani nepohnul, zatímco jejich oblečení bylo stále více potřísněné Tomovou krví.
„Máš špatnou mušku,“ ušklíbl se Tom a vytrhl si nůž z ruky. Ukázalo se to jako špatný nápad, jelikož krev se dostávala ven snadněji. „Měl jsi mířit na srdce, ty idiote,“ a bez problémů pokračoval, „jsi zbabělec.“
„Přestaň,“ přikázal mu Bill a vstal. „Přestaň se usmívat!“ Ale Tom si z něj nechtěl přestat dělat legraci. „Řekl jsem ti, abys přestal!“
„Jsi zbabělec. Místo, abys čelil problémům, utíkáš od nich.“ To, že se Billovi dál vysmíval, nepůsobilo v jeho prospěch. Když už se mu jednou podařilo mu ublížit, mohl by to udělat znovu. A tentokrát smrtelně. Tom však neustoupil. Sebral sílu a vstal, aby se postavil Billovi, který na něj i přes temný výraz ve tváři stále hleděl se slzami v očích.
Tom držel nůž v ruce a přistoupil k černovláskovi, který na něj nechápavě zíral. Pak si přiložil nůž k hrudi.
„Sem ho musíš zabodnout. Bodni. Jen to udělej.“
Bill prvně přemýšlel, jakou hru to s ním hraje. Opravdu chtěl, aby ho zabil? Jen tak, bez odporu?
„Udělej to, Bille. Zabij mě, jestli na to máš koule.“
Ale Bill se ani nepohnul. Tato prosba ho úplně vyděsila.
„TAK MĚ, KURVA, ZABIJ!“
Ten výkřik otřásl Billem, který náhle popadl nůž a chystal se ho vrazit zpátky do Tomovy kůže, ale na poslední chvíli ztuhl. „Nemůžu to udělat,“ zašeptal, když mu po tváři stékaly další slzy, „nemůžu to udělat.“
„Jsi zbabělec,“ sykl mu do tváře, „nemáš na to koule.“
Byla to pravda. Bill neměl odvahu ho zabít. Nikdy, nikdy by mu nemohl vzít život.
„Nemůžu tě zabít.“
„Proč? Jen do toho, udělejte to. Copak, Chad ti to nedovolí? Najednou máš svědomí, co? Co ti brání, co? Prostě to udělej!“
„Nemůžu,“ zopakoval Bill roztřeseně. „Miluju tě.“
Tohle Tom od nikoho nikdy neslyšel. Nikdo mu ta dvě slova nikdy neřekl a nikdy nečekal, že je uslyší v takové situaci nebo z Billových úst.
„To není pravda, nemiluješ mě. Jsou to všechno jen kecy.“
Ta slova bodla Billa přímo do srdce a začal vzlykat ještě hlasitěji. „Proč? Proč se ke mně takhle chováš?“
Proč se Tom takhle choval? Bylo to tak ponižující, že jeho slovům nemohl ani uvěřit. Obětoval pro Toma všechno, udělal všechno pro to, aby si ho všiml, a tohle mělo být poděkování? Proč? Co s ním bylo špatně? Proč mu to nemohl oplatit? Nebo mu alespoň věřit. Proč na něj byl tak zlý?
„Protože mi je z tebe zle.“
Billovo srdce se v tu chvíli rozpadlo snad na tisíc kousků a on přemýšlel o tom, že kdyby do něj Tom bodl nůž, napáchal by tím míň škody. Ta slova, těch pět slov bylo to nejhorší, co mu kdy kdo řekl. Nejhorší, jaká, kdy slyšel. Nikdy by ho nenapadlo, že k němu Tom cítí takový odpor. Odpuzoval Toma, byl jím znechucený.
Pomalu začal couvat, když si uvědomil, že je tahle situace opravdu vážná. Nejenže ho Tom odmítl, ale ještě k tomu přiznal, že s ním nikdy už nechce nic mít, protože… se mu hnusil.
Bill zmateně, zklamaně a trpce sklopil hlavu.
Tom si uvědomil, že byl k němu možná až příliš tvrdý, když mu říkal takové věci. Nikdy to se slovy moc neuměl, ale uvědomoval si, že asi nebylo moc příjemné tohle poslouchat. Rozhodně mu tím ublížil.
„Bille, promiň, nemyslel jsem to…“
„Řekl jsi to velmi jasně.“
„Ne, Bille, počkej, já ne… Omlouvám se.“
„Nemusíš se za nic omlouvat. Máš pravdu. Jsem k ničemu.“
Samozřejmě, že byl k ničemu. Celou tu dobu nemyslel na nic jiného než na sebe, na své vlastní štěstí, přičemž rodinu, přátele z tohoto konceptu vylučoval. Ublížil matce, otci, Ashley, všem. Svým chováním všechny zklamal. Odcizil se zbytku světa a nechal stranou to, na čem záleželo nejvíc. A to všechno kvůli čemu? Aby mohl být s Tomem. A co za to dostal? Absolutně nic.
Tom jeho lásku neopětoval a nikdy ji opětovat ani nebude, zatímco on mezitím ztratil všechny své přátele, důvěru učitelů i rodičů.
Mohl si za to všechno sám.
A to se tak snažil. Snažil se z toho pekla dostat, ale bylo to, jako by byl zavřený v kleci. Klec vytvořená jeho myslí, z níž nemohl uniknout. Snažil se z toho vězení osvobodit, uniknout té noční můře, ale nezvládl to. A přestože se mu lidé kolem něj snažili pomoct, neposlouchal je.
Jakým monstrem se to stal? Byl jako zvíře. Možná ještě horší.
Ale tohle nebyl skutečný Bill, tohle nebyl on. Nebyl zrůda, nebyl zvíře, kterým se stal.
Všechno to byla Chadova chyba. On byl zvíře, které vládlo hluboko v jeho duši. On byl strůjcem toho všeho, on ho svedl a přesvědčil, aby se choval takhle. Vymyl mu mozek. Bill byl jen oběť!
Ne, nebyl. Byla to jeho chyba. Chad s tím neměl nic společného. Chad neexistoval, byl jen výplodem Billovy choré mysli. Chad byl jen obětní beránek, takže si mohl dělat, co chtěl. Byla to lest. Ve skutečnosti to byl on, kdo způsobil všechen ten nepořádek, on byl příčinou všeho toho utrpení. On byl skutečnou bestií, on tohle všechno stvořil, on vedl tuhle loutku. Ostatní byli jen ubohé loutky v jeho spárech. Byl to on, kdo je nechal trpět… A zaplatit musel on, ne ostatní.
„Máš pravdu,“ zašeptal a sklonil hlavu, „máš pravdu, Tome. Je to všechno moje vina.“ Tom nerozuměl, nechápal, co Billův mozek v tu chvíli zpracovává, ale byl to on sám, kdo to objasnil. „Celý ten chaos… Je to moje vina. Máš pravdu… jsem k ničemu.“
„Bille, prosím.“
„Všechny jsem vás do toho zatáhl. Využil jsem tě, zneužil tě, ublížil ti. Všechno to je jen moje chyba. Musím za to zaplatit.“ Jeho hlas byl stále slabší a slabší a Tom ho sotva slyšel. Navíc mu rána na ruce stále krvácela a odčerpávala mu veškerou energii. Byl vyčerpaný. A Bill stále pokračoval. „Musím zaplatit. Musím nést následky.“
„Bille, bude to v pořádku, teď se uklidni.“ Tohle se už Tomovi přestávalo líbit a všiml si, že Bill stále svírá nůž, který na něj před několika minutami použil. Nebylo dobré znamení, že si s tím nožem v ruce hrál. V tomhle stavu by mohl udělat další hloupost, řekl si Tom. Byl psychicky křehký, a i sebemenší pohyb v něm mohl vyvolat kdovíco.
Mezitím si Bill stále opakoval: „Musím zaplatit.“ Stále stejná věta a jeho oči byly prázdné. Vypadal jako posedlý nebo ve stavu transu. Pak se Tom k němu začal pomalu přibližovat. „Bille, polož ten nůž.“
Zdálo se, že Bill znovu nabyl vědomí, když lehce zvedl hlavu a mírně ji otočil, aby se podíval na Toma. „Způsobil jsem spoustu potíží. Samé potíže. Musím za to zaplatit.“
„Bille, poslouchej mě. Dej mi ten nůž.“ Tom k němu natáhl neporaněnou ruku a snažil se ho přesvědčit, aby mu ten nůž dal, ale nic. „Prosím, dej mi ten, zasranej, nůž!!!“ Bill ho nechtěl poslouchat.
Bill přesunul pohled na předmět, který držel v zakrvácených rukou, a začal si s ním pohrávat, otáčel jím stále dokola. Světlo z lustru se odráželo od lesklé čepele a na čistých místech doslova jiskřilo. Byla to skutečně fascinující věc.
„Bille, ten nůž… Dej mi ho,“ naléhal Tom, ale v tu chvíli už to Bill nedokázal vydržet.
„Na co ho chceš? Je můj.“ Jeho tupý pohled byl děsivý. Vypadal jako porcelánová panenka.
„Dej mi ho.“
„Je můj,“ zopakoval černovlásek ještě jednou, a pak ho vyzval. Poslední výzva tohoto dne. Poslední výzva jeho života.
„Chceš ho?… Pojď si pro něj.“
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
