Deep Inside Dreams 1.

autor: MissZombie

Zdravím všechny twincesťáky, kteří ještě zbyli, pokud ještě někdo vůbec čte 😊 Je tu další překlad. Je to kraťoučká povídka, která má jen 5 dílů. Je to taková zase trochu jiná povídka, ale musím říct, že mě totálně dostala, překvapila a nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Vím, že po Animal I Have Become by mohla přijít nějaká oddechovka, ale ani tahle povídka to bohužel nebude. I když slibuju, že jednu oddechovku na skladě přeci jen mám. Užijte si tohle veledílo a kdybyste zanechali nějaký ten komentář, bylo by to moc milé. Vaše věrná Lauinka

 

Sny jsou často hlubší, když se zdají být bláznivější. – S. Freud

Hear the sound
The angels come screaming
Down your voice
I hear you’ve been bleeding
Make your choice
They say you’ve been pleading
Someone save us

Slyšíš ten zvuk
Andělé s křikem přicházejí
Ztiš svůj hlas
Slyšel jsem, že krvácíš
Vyber si
Říkají, že jsi prosil
Zachraňte nás někdo

My Chemical Romance – Heaven Help Us

Byla tam zatracená zima.
Byla tma, jediné slabé světlo, které mu umožnilo rozeznat postavu sedící na mramorových schodech před ním, byla silueta měsíce v úplňku uprostřed zatažené oblohy za velkým rozbitým skleněným oknem po jeho levici.
Bál se, protože cítil, že něco není v pořádku.
Možná se mu to jen zdálo.

Bylo to zvláštní, takzvané „lucidní sny“* nemíval často, a když už se mu zdály, neměl pocit úzkosti, která by mu svírala žaludek, jako kdyby mu tisíce malých jehliček píchaly do všech orgánů, nepříjemný a nesnesitelný pocit.

Bylo ticho, zdálo se mu, že slyší každý svůj krok, který se odráží od stěn té sterilní, holé chodby, i když byl bosý. S každým krokem, který udělal kupředu, cítil, jak se pod ním hromadí chuchvalce prachu a několik ostrých kamínků pravděpodobně z nádvoří.

Chtěl se rozhlédnout, zjistit, kde je, jak se dostal na toto podivné a znepokojivé místo, ale pár metrů od něj byla ta bytost, od které nemohl odtrhnout oči.
Doslova ho hypnotizovala. Z té dálky se stále jevila jen jako stín stočený do sebe, sedící na předposledním schodu schodiště stoupajícího do naprosté tmy, ale jak se Tom přibližoval, viděl nové a nové detaily, z nichž každý ho píchal v žaludku.

Měla voskovité, kostnaté ruce, jejichž dlouhé prsty se ztrácely v hustých, zacuchaných tmavě blond vlasech. Obličej měla položený na kolenou, takže nemohl rozeznat žádné její detaily. Měla na sobě jednoduché bílé pyžamo skládající se z tuniky a kalhot, jejichž lemy jí téměř úplně zakrývaly bosé nohy stejně bledé jako ruce.
Ramena se jí mírně chvěla neustálým třesem, a když se Tom zastavil na úpatí schodiště, zaslechl několik tichých vzlyků.

Chtěl něco říct, zeptat se toho člověka, proč je tak zoufalý, ale když otevřel ústa, aby promluvil, zjistil, že je jako němý.
Co by měl udělat? Jedna jeho část na něj křičela, aby se otočil a co nejrychleji utekl, ale v hlavě se mu ozýval i slabý hlásek, sotva slyšitelný šepot, který mu říkal, aby zůstal.
A bylo zbytečné snažit se mu odporovat.
Lehce natáhl ruku, aby se dotkl ramene postavy před sebou, ale ta náhle trhnutím zvedla hlavu a on o několik kroků couvla.

Stál tam se srdcem až v krku a tlouklo mu tak zběsile, že mu bránilo se nadechnout, a téměř mu způsobovalo bolest… Bolest, která otupěla a utichla, jakmile se setkal s tím pohledem, který byl rámovaný nejkrásnější tváří, jakou kdy viděl, ale stejně tak děsivou: bylo to jako pohled do zrcadla. Chlapec vypadal úplně stejně jako on, až na pár detailů, jako byl o něco tmavší odstín blond a rozcuchaných vlasů, které mu neuspořádaně padaly na kostnatá ramena, nebo o něco drobnější nos a znaménko pod spodním rtem.

Vyděšený, ale zároveň nesmírně fascinovaný tím chlapcem, udělal krok vpřed a ztěžka polkl. Nedokázal přerušit kontakt s těma oříškovýma očima, stejnýma, jako byly jeho vlastní.
V těch teplých duhovkách bylo něco, stín smutku, co ho k němu přitahovalo. Nechal oči bloudit po té dokonalé tváři se sladkými, jemnými rysy, přerušovanými jen tu a tam několika dlouhými červenými škrábanci, po dokonale vykreslených, ale stažených rtech v grimasách rezignace a smutku, po prchavých průhledných stopách zaschlých slz na bledých tvářích.

Znovu se přiblížil a třesoucí se rukou se natáhl k té opotřebované dokonalosti, ale chlapec se pomalu zvedl a zabránil mu se ho dotknout. Každý chlapcův pohyb byl jemný a ladný, i když jeho tělo bylo z nějakého důvodu, který Tom nechápal, stále mírně otřesené.
Chlapec se otočil a šíleně pomalým tempem se vydal po schodech nahoru.

Tom stál nehybně na úpatí schodiště a sledoval poslední viditelný schod, než se zbytek ponořil do tmy. Cítil naléhavou potřebu ho následovat, zjistit, kdo je, proč vypadá jako on a proč je tak zničený. Chtěl ho zachránit, každou maličkost o něm si nechat pro sebe, i když o něm vlastně nic nevěděl. Bylo to něco zvláštního a nesmírně silného, prudký pocit, který se v něm roztříštil a přiměl ho postavit bosé nohy na první schod, pak na druhý a třetí, až se ponořil do úplné tmy.

Zachytil se odlupující se zdi po pravé straně a podařilo se mu zdolat zbývající schody, až se ocitl na začátku nové chodby osvětlené matným nazelenalým světlem neonových lamp visících ze špinavého stropu.

Bylo to ponuré místo a Tom si byl jistý, že kdyby tam musel zůstat příliš dlouho, zešílel by.
Podlaha byla z černobílých kosočtverců pokrytých nepřehlédnutelným závojem prachu, který ho nutil nakrčit nos, jak spěchal vpřed a podezřívavě se díval na všechny ty železné dveře, které jedny za druhými byly po jeho levici. Rád by se podíval do těch malých čtvercových okének, která se otevírala přímo uprostřed každých dveří, ale úzkost mu v tom zabránila.

Připadal si, jako by se ocitl v hororu, a nebýt přítomnosti toho chlapce, už by dávno utekl.
Konečně došel na konec chodby, před dveře stejné jako všechny předchozí, ale dokořán otevřené.

Nesmělými a nejistými kroky vstoupil dovnitř a nechal oči, aby si znovu zvykly na tmu, kterou přerušovalo jen měsíční světlo přicházející ze zavřeného a zamřížovaného okna, jež bylo nápadné na té bílé zdi plné škrábanců, jako by se do ní někdo ze všech sil snažil něco vrýt, dokonce snad i nehty.

Už jen při tom pomyšlení se Tom zachvěl, rozhodl se otočit a všiml si ubohé postele pokryté zmuchlaným bílým prostěradlem, které bylo nahromaděno ve spodní části, a velkého zrcadla v rohu místnosti.
Před zrcadlem nehybně stál chlapec.
Tom z místa, kde stál, viděl jen odraz jeho tváře, jeho oči se na něj stále dívaly tak intenzivně, až to bolelo.

Přistoupil o něco blíž a zastavil se, aby si prohlédl chlapcovu štíhlou postavu, které z roztrhaného pyžama vykukovalo pravé rameno.
Udělal ještě krok vpřed, a pak mu v žilách ztuhla krev.

Ty hubené ruce svíraly nůž dlouhý nejméně dvacet centimetrů, jehož čepel byla tak ostrá, že se Tomovi podlomila kolena, a byl si téměř jistý, že upadne na zem.
V hloubi duše však cítil, že nůž nemá ublížit jemu. Ten nůž měl ublížit tomu chlapci. Nevěděl proč, ale cítil se ještě hůř.

S údivem si všiml, jak pevně svírá tu tmavou rukojeť tak silně, až mu zbělely klouby.
Ze všech sil se snažil udělat další krok, vzít chlapce za ruce a zastavit ho, podívat se mu do očí a říct mu, že je tam, ale nedokázal pohnout jediným svalem.
Byla to strašná muka, když se nemohl hýbat, nemohl mluvit, musel zůstat nehybně stát a sledovat to utrpení.

Chlapec se na něj smutně usmál, ale s jemností, jakou mu nikdy nikdo nevěnoval, a zvedl ruce svírající nůž.
Ne, ne, ne.
Pak je prudce sklonil a zabořil si čepel do hrudi, rubínově rudá skvrna se mu rozprostřela po bílé tunice a oči se mu zalily slzami.
Ostrá bolest. Ukrutná. Intenzivní.

A pak Tom otevřel oči.

So many
bright lights, they cast a shadow
But can I speak?
Well is it hard understanding
I’m incomplete

Tolik
Zářivých světel vrhá stín
Ale mohu mluvit?
Je tak těžké pochopit
Že nejsem celý

My Chemical Romance – Famous Last Words

Lipsko, středa 30. ledna 2008, 11:05 hod.

Nemohl ani dýchat.
„Kurva,“ zalapal po dechu, podepřel se na loktech a zjistil, že není schopen udržet váhu vlastního těla, a ztěžka dopadl zády na matraci. Zavřel oči, ale stále viděl čepel zabodnutou do chlapcovy hrudi, jeho oči se plnily slzami, oči stejné jako ty jeho.
Znovu otevřel oči, několikrát zamrkal a rozhlédl se.

Všechno bylo normální: nadměrně velké oblečení naskládané na červeném křesle vedle postele, digitální budík na nočním stolku, který ukazoval jedenáct hodin dopoledne, šatní skříň s jedněmi dveřmi trvale otevřenými, televize stále zapnutá na MTV, nastavená na tichý chod. Všechno bylo tak, jak to nechal, než usnul.

Přejel si oběma rukama po zpoceném, horkém obličeji a čekal, až se mu zklidní tep i dech.
Nikdy před tím se mu takový sen nezdál. Všechno to bylo tak skutečné. Chlapcovy oči, slzy na jeho tvářích, zoufalá prosba o pomoc… Tom si byl jistý, že některé věci prostě slova nepotřebují.

Posadil se, odkopl z nohou přikrývku, která jako by najednou neuvěřitelně ztěžkla, přitáhl si kolena k holé hrudi, opřel si o ni čelo a nechal blonďaté dredy, aby mu spadly na ramena a šimraly ho na kůži.
Nebylo to tak, že by si zrovna on něco dělal ze svých snů.
„Byl to jen sen, zasranej sen,“ zašeptal si pro sebe, zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Dobře, byl to opravdu jen sen. Ale bylo možné, aby sen mohl tak dokonale odrážet realitu?
Tom byl jako dítě adoptován, takže si ze svého dětství nepamatoval vůbec nic. Jeho adoptivní rodiče mu nikdy nechtěli prozradit příliš mnoho; řekli mu, že jeho skutečná matka měla počít dvojčata, ale nakonec se narodil jen Tom, protože druhý plod se nezvládl v bříšku jeho matky vyvinout.

Přivedl ho právě tento příběh k tomu, že se mu zdálo o chlapci, jenž vypadal přesně jako on, o jeho dvojčeti?
Tomova ramena se začala prudce třást doprovázena nervózním smíchem, který vůbec nebyl pobavený.
Byl idiot, prostě na to musel přestat myslet.
Byl to jen sen.

Vstal z postele, protáhl si nohy a ruce a zamířil do kuchyně.
Miloval svou kuchyň, velkou a prostornou, rozdělenou velkým světlým dřevěným pultem, za nímž stála lednice, linka a kuchyňské skříňky. Na bílé stěně vedle stolu, který byl rovněž ze světlého dřeva, visely bronzové pánve, a vlevo od místnosti, uprostřed stěny, se otevíraly obrovské francouzské dveře na balkon.

Tom si povzdechl, dovlekl se k ledničce, otevřel ji, prohrabal se v ní a našel mléko, pak nalil bílou tekutinu – tak bílou, že mu připomínala podstatu toho chlapce – do misky, také bílé, a pak vyhledal cereálie a položil je na pult. Popadl barevnou papírovou krabici, mysl zahalenou myšlenkami, ale náhle ztuhl, když se první cereálie ponořila do mléka.
V misce bylo příliš mnoho bílé.

Okamžitě si vzpomněl na červenou skvrnu na bílém pyžamu chlapce z jeho snu, a tak popadl misku, hrubě ji hodil do dřezu, otočil kohoutkem a nechal mléko odtéct.
Po dobré minutě zastavil proud vody, opřel se rukama o studený mramor linky a znovu čekal, až mu srdce přestane zběsile bít.
„Byl to jenom zasranej sen!“ Zavrčel a prudce zamrkal očima, jako by chtěl zahnat obrazy, které se mu v hlavě opakovaly.

Nervózně si okusoval kroužek na rtu, div si neublížil, pak se rozhodl jít si opláchnout obličej, přesvědčen, že ho možná trocha studené vody vrátí zpět na Zem. Cítil se neklidný, sám v domě, a přesto hledal všechny možné výmluvy, aby rodiče poslal pryč a oni ho nechali samotného…

Nabral do spojených rukou ledovou vodu a ponořil do ní obličej, což zopakoval nejméně pětkrát, pak pomalu vstal, opřel se o umyvadlo a sledoval, jak se jeho tvář na něj šokovaně dívá ze zrcadla.
Průhledné kapky vody mu sklouzly po tvářích, na rty, spojily se na bradě, a pak se částečně roztříštily o hruď a částečně o podlahu.

Pomalu se přiblížil ke sklu, jemně se o něj opřel prsty a sledoval, jak se mu zorničky rozšiřují a stahují v závislosti na úhlu jeho obličeje, který nastavoval světlu procházejícímu oknem.
Při pohledu na své vlastní oči v zrcadle se cítil podivně neúplný. Poté, co spatřil oči toho chlapce, si byl jistý, že ani jeho vlastní oči nedokážou odrážet to, co se v nich skrývá.
Nakonec se však musel smířit s tím, že to byl jen sen.

* Lucidní snění  (bdělý, vědomý spánek nebo „jasný sen“) je pojmenování pro stav, kdy si spící člověk uvědomí, že sní, a to mu dá možnost svůj sen vědomě a bez omezení (záleží na jednotlivých dispozicích) ovládat. Lidé, kteří lucidní snění mají, zažijí danou situaci jako v reálném životě. (Lucidní snění se dá navodit i pomocí různých metod). Např. tito lidé vědí, jaké to je, když jim nějaká část těla hoří. Zjednodušeně řečeno jde o „probuzení ve snu.

autor: MissZombie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)