autor: MissZombie
Sny jsou často hlubší, když se zdají být bláznivější. – S. Freud
Killing time by drawing faces that stare back at me from the margins
In a sea of 8 and a half by elevens
I’m drowning in…
Treading through run on sentences
And sinking into empty text
I’ll swallow the salt
And spit a few dry words out
Zabíjení času kreslením tváří, které na mě zírají z okrajů.
V moři osmi a půl jedenáctek
Topím se v…
Šlapání po zaběhnutých větách
A topím se v prázdném textu
Polykám sůl
A vyplivnu pár suchých slov
From First To Last – Featuring Some Of Your Favorite Words
Berlín, středa 30. ledna 2008, 11:24 hod.
„Tahle nemocnice stojí za hovno! Chci pryč!!! Slyšeli jste mě, vy parchanti? Pusťte mě ven!“
Ale ve skutečnosti byl křik zbytečný.
No, možná měl nějaký smysl, ale ne vždy takový, jaký chtěl.
„Bille, uklidni se, nebo do tebe budu muset zase napumpovat sedativa!“ Vykřikl suchý hlas Jasmine, vrchní sestry psychiatrického oddělení, jejíž tvář se jako zázrakem objevila skrz regulační mříž malého okna uprostřed dveří Billova pokoje.
„Ne, neuklidním se! Nemůžeš čekat, že budu klidný, chci odsud pryč, hned! Jste mrchy, proč tam všechny nechcípnete? Baví vás sledovat nás blázny, jak od rána do večera žvaníme, co? EH?“ Vykřikl chlapec, kopl do již odlupující se zdi a ještě více si poranil bosou nohu pokrytou škrábanci.
„Okamžitě toho nech! Copak nevidíš, co jsi provedl se svým pokojem?“
Bill se divil, jak ta žena může zůstat lhostejná a mít suchý, neutrální tón hlasu, když každý den vidí takovou podobnou krizi u všech pacientů kliniky.
Myslela jen na oprýskanou zeď nebo zničené čalounění modrých vinylových křesel ve společenské místnosti, ale nikdy se opravdu nezajímala o to, jak se „nemocným“ doopravdy daří.
„Tomuhle hovnu říkáš pokoj?“ Zasyčel, několika kroky přešel po malé místnosti, přiblížil obličej k mřížím a přimhouřil oříškové oči obkroužené hlubokými tmavými kruhy. Přál si být na druhé straně dveří, aby se mohl nebezpečně přiblížit k tváři Jasmine a zastrašit ji: neměla ráda fyzický kontakt.
„Je to místo, kde spíš, takže bys tomu tak měl říkat.“
„Přestaň na mě mluvit tímhle tónem! Nenávidím tě!“ Zakřičel Bill.
„Přestaň, jestli se nechceš znovu ocitnout pod vlivem sedativ, která ti budu muset jinak podat!“ Zamumlala temně, pak se otočila a prohodila pár slov s jinou sestrou, novou.
„Teď jdu opravit rozbité okno dole a ty buď hodný. Přijdu tě za dvacet minut zkontrolovat,“ doporučila mu žena, ale místo odpovědi Bill jen vykřikl a kopl do měkkého polstrování dveří, otočil se a sklouzl se na podlahu, když se přes čtyři mizerné stěny jeho cely ozval řinčivý zvuk, jak žena zavřela okénko.
Ano, pro něj to byla cela. Nic víc, nic míň. „Děvko,“ zasyčel rozhořčeně.
A pak ty kontroly, jak hloupé. Každých patnáct minut nebo půl hodiny přicházela k oknu sestra, aby zkontrolovala, jestli se někdo neudusil vlastními vlasy nebo si nezarazil nehty do krku a nepokusil se o sebevraždu. Bylo to otravné, Billovi se zdálo, že zvuk toho malého okénka, které se stále dokola otevíralo a zavíralo, otevíralo a zavíralo, mu ničí mozek.
Byl tam zavřený tři roky, tři roky, které ho doháněly k šílenství.
Přitáhl si kolena k hrudi, objal je rukama a kolébal se sem a tam, sem a tam. Byl to dobrý způsob, jak se uklidnit, když ho takhle naštvali a chovali se k němu jako…
„Nejšílenější ze všech bláznů,“ usmál se smutně a zavrtěl hlavou.
Zavřeli ho tam, když mu bylo patnáct, protože ho rodiče přistihli, jak si před zrcadlem odřezává kůži z hrudi pomocí řezacího nože na krabice.
Ale oni to nedokázali pochopit.
Nikdy by to nepochopili.
Uvnitř něj byl někdo, kdo ho mohl doplnit.
„Nechápou to, nikdy to nepochopí…“ vzlykl chlapec, zajel si bílýma rukama do svých uhlově černých vlasů, pročísl si zacuchané uzlíky v nich a začal plakat. Vždycky nenáviděl pláč, a přesto plakal poslední tři roky každý den i několik hodin v kuse.
Když jste plakali ve svém pokoji, bylo to v pořádku, byli jste zavření ve svém vlastním bláznivém světě a nikdo se vás neobtěžoval zeptat, co se děje. Když jste se však rozplakali na chodbě a začali křičet bolestí, sestry vás označily za depresivního a mohly vás poslat i na elektrošoky. A potom jste měli vážný důvod k pláči a Bill to moc dobře věděl.
„Chci odejít… Chci ho… Nenávidím vás, nenávidím vás všechny,“ zasyčel a snažil se zahnat horké slzy, které mu klouzaly po tvářích, ale i když je prudce setřel, prostě nechtěly odejít. „Copak už netrpím dost? Musíš se do toho plést?“ Zasténal, zaryl si nehty do tváří a poškrábal si kůži, až zrudla. „Běž pryč.“
„Pryč, pryč… Ve mně je místo jen pro něj, kurva!“ Vzlykl a tiše zavrčel, když se mu nehty zaryly do víček, která mu zrudla, a on zasténal bolestí.
Jeho šepot se okamžitě změnil v hysterický křik, když si třesoucími se prsty spěšně rozepnul bílou pyžamovou tuniku, aby pod ní našel mléčnou kůži na hrudi, a zaryl do ní své dlouhé nehty, prudce si poškrábal každý centimetr kůže, čímž si tam vykreslil růžové pruhy, pak rudé, a jeho křik byl stále zoufalejší, když se mu přímo uprostřed hrudi začalo objevovat několik kapek krve.
„Kde jsi? Kde jsi? Kde jsi? Kde jsi?“ Vzlykal Bill a kopal do prázdna, ale přerušil ho příchod Jasmine a další sestry, která v jedné ruce držela sklenici plnou vody a na otevřené dlani levé ruky ležela bílá pilulka.
„Bille, co to děláš?“ Zeptala se Jasmine s náznakem paniky v hlase. Klekla si před chlapce, chytila ho za zápěstí, aby zastavila ten šílený pokus o sebepoškozování, a podívala se mu přímo do očí. „Uklidni se. Uklidni se, prosím…“ zašeptala.
„Vypadni, děvko! Jsi děvka, nenávidím tě, nenávidím tě! Nech mě být, nech mě být! Musím ho najít!“ Vykřikl Bill, zúžil oči na dvě tmavé štěrbiny a snažil se jí vykroutit, ale ženino sevření bylo pevné a on v hloubi duše věděl, že nemůže nic dělat, dokud tam stojí a zírá na něj.
Stál tam, lapal po dechu, ruce se mu třásly a oči měl plné slz. Sotva mohl dýchat a oni z něj dělali blázna. Proč? Nebyl blázen, jen potřeboval najít…
„Vezmi si teď tohle,“ řekla mu žena, vzala pilulku z ruky druhé sestry a podala ji Billovi spolu se sklenicí vody. Pak se na něj pokusila usmát. „Uleví se ti, věř mi.“ Bill věděl, že jí věřit nemůže, ale předstíral, že ano, jinak by ho nikdy nenechali na pokoji. Spolkl pilulku a vyprázdnil sklenici a sestra si ji vzala zpět, pak odešla i s druhou sestrou. Bill se schoulil do klubíčka a zamžoural, jak se mu začala točit hlava. Zasraný léky.
Od chvíle, kdy ho tam zavřeli, se musel spoléhat jen na svou mysl, když hledal jeho.
Zoufale ho hledal ve všem kolem sebe, ve tvářích lidí, které potkával na ulici, v matčiných očích, když ho šla políbit na dobrou noc, ale pak si uvědomil, že ho může najít jen v sobě, protože je jako on sám, protože on byl jím. Byl jeho polovinou. Byl tak zoufalý, že ho nikdy nenašel, že sám sebe přesvědčil, že když si rozedere hruď, tak ho najde.
Ale když se malé nesmělé ranky na jeho hrudi prohloubily a byly zakryty ještě většími, rodiče si toho všimli.
A nechali ho zavřít do tohoto blázince, i když blázen nebyl.
Všichni byli přesvědčeni, že šlo o pokus o sebevraždu, ale pro Billa se sebevražda rovnala úkladné vraždě a on se nikdy zabít neplánoval. Sebevražda vyžaduje prostředky, příležitost, motiv a hodně chladnokrevnosti. A co je vůbec nejdůležitější, k sebevraždě člověk potřebuje motivaci, něco, co vás přiměje představit si, že vaše tělo vypadne z okna, že vás rozdrtí kola vlaku nebo metra, nebo že si ve vaně podřežete žíly, prostě příprava na smrt. Bill si nikdy nic takového nepředstavoval. Nechtěl zemřít, neměl žádnou motivaci tohle chtít.
Chtěl jen hledat.
Pevně věřil, že ho v sobě najde.
Věděl to, cítil to, a teď, zavřený v téhle smradlavé, špinavé cele, mohl jen zavřít oči a představovat si to, mluvit k němu svojí myslí a být si jistý, že ho přijde zachránit.
Two as one
a slight addiction
Are we stuck
in the routine of this
But still more nights they come and go
The world keeps spinning all I know I know
It’s just you and me
Dva jako jeden
lehká závislost
Uvízli jsme
v rutině tohoto
Ale stále více nocí přichází a odchází
Svět se točí dál, já vím, já vím.
Jsme tu jen ty a já
From First To Last – Two As One
„Zachraň mě, prosím… Dostaň mě odsud,“ zašeptal Bill slabým hlasem a lehce zvedl hlavu, aby si všiml postavy, která seděla na jeho posteli, která byla ustlaná, prostěradla hladká a čistá, pečlivě vyžehlená.
Zasmál se, když si všiml obrovského trička, které měl ten den na sobě, bylo širší než obvykle, bílé s podivným, zmateným nápisem na přední straně. A pak měl vždycky ty směšné kšiltovky, věčně sladěné s tričkem, a pod nimi černou čelenku, která mu držela dlouhé blonďaté dredy svázané do ohonu. Bill by se jich tak rád dotkl, viděl je volně na jeho ramenou, ale zatím nesebral dost odvahy, aby se jich byť jen dotkl. Jen se na něj díval, na rysy tváře, která byla tak stejná jako jeho, ale zároveň tak jiná, zdravější, barevnější, přitažlivější.
A pak miloval, když se na něj usmál, jak to uměl jen on, mírně zkřivit rty doleva, kde nosil piercing, který mu tak slušel. Byl to ten nejpodivnější chlapec, jakého kdy viděl, a Bill si přál, aby mohl být stejně podivný jako on.
„Je mi zle. Chci pryč…“ zamumlal, vstal a zamířil k posteli. Vážně se na něj podíval a sledoval jeho ladný pohyb, když se položil na matraci přímo vedle něj. „Proč se mnou nikdy nemluvíš? Já na tebe mluvím pořád. Potřebuju tě, víš?“ Pokračoval Bill, mírně naklonil hlavu doprava a nechal si přes rameno sklouznout vlasy, které mu odkryly roztržený límec pyžama.
Jemně se usmál, přimhouřil oči a přemýšlel, jestli jsou jeho oči stejně krásné a teplé jako ty jeho. „Brzy se mnou budeš mluvit. A jsem si jistý, že mě zachráníš. Už jsem tě našel, udělali jsme pokrok, nemyslíš?“ Řekl, zachichotal se, a tím přiměl matraci pod nimi, aby se neznatelně zachvěla. „Zajímalo by mě, jaký máš hlas…“ zamumlal zamyšleně a poklepal si ukazováčkem na bradu. „Myslím, že krásný.“ Uzavřel s úsměvem, a nakonec se i on uvolnil a usmál se na něj.
Bill každý den čekal na okamžik, kdy uvidí ten úsměv, bylo to něco, co ho vždy zahřálo u srdce a na chvíli mu dalo zapomenout, kde je.
„Ty si nemyslíš, že jsem blázen, že ne?“ Zeptal se a zadíval se do jeho očí, naprosto identických s jeho vlastními, a hledal v nich odpověď. „Ne, nemyslíš si, že jsem blázen. Nejsem. Jsem oběť, která se ocitla na špatném místě v ještě horší dobu jen proto, že jsem tě hledal! Není to legrační?“ Zasmál se a dopadl zády na matraci, přičemž si dával pozor, aby se neotřel o jeho dredy. Kdo ví proč. Bill se nikdy ničeho a nikoho nebál a vždycky slepě věřil tomu blonďatému chlapci s podivnými vlasy, přesto mu pomyšlení, že by se ho mohl dotknout, nahánělo strach. Možná se prostě bál, že mu uteče, že mu vyklouzne z rukou dřív, než vůbec cokoliv udělá.
„Ty jsi já. A já jsem ty. Až na to, že jsme dva různí lidé. Jak zvláštní… A přesto jsem si jistý, že to tak je. Jsme stejní, rozdělení na dvě části!“ Přikývl, natáhl ruku, aby se dotkl jeho tváře, ale hned ji stáhl vyděšený tou myšlenkou. „Stejní, stejní,“ začal si broukat a mžoural, jako by tam bylo příliš mnoho světla, ale v cele byla jen tma, nikdo se neobtěžoval jít a otevřít to malé okýnko, aby tam ráno pustil trochu čerstvého vzduchu.
„Víš, co o mně říkají, mh?“ Zamumlal a posadil se na jednu stranu, aby si navzájem mohli pohlédnout do očí. „Říkají, že trpím hraniční poruchou osobnosti. Říkají, že tato porucha je doprovázena projevy jiných poruch, jako je schizotypní nebo narcistická či histriónská porucha osobnosti. A prý trpím depresivní neurózou. Říkají tolik věcí, víš? Naučil jsem se nazpaměť všechnu odbornou terminologii, kterou používají, všechny ty řeči o mých ‚poruchách‘,“ řekl a ukazováčkem a prostředníčkem napodobil ve vzduchu uvozovky, „a přesto mi připadá, že říkají jen samé hlouposti. Jsem tak unavený z toho, že jsem tady… Mám pocit, že se zblázním. Nebyl jsem blázen, když mě sem hodili, to pobyt tady mě přivedl k šílenství,“ zašeptal. Bylo to téměř neslyšitelné, ale Bill si byl jistý, že to ten druhý chlapec slyšel. Byl si jistý, že i když bude mlčet, pochopí všechno, co mu chce říct.
„Víš, jak často se ptám sám sebe, jestli jsem opravdu blázen? Ptám se i všech ostatních kluků na klinice, ale možná je šílené a pomatené tohle říkat… Přesto bys nikdy nepřemýšlel o tom, jestli jsi blázen. Třeba se rozhodneš posnídat v pět odpoledne a jsi proto hned blázen? Ne, nebo ano?“ Zeptal se a podíval se přes blonďákovo rameno někam na zeď.
„Tady nás ty mrchy sestry jenom ovládají, brání mi, abych tě v sobě hledal, ale nevědí, že jsem tě vlastně našel… Jen nás pozorují, hlídají a starají se o nás. A zbytek si pak udělám sám… Je jen na mně, abych našel sám sebe. A já vím, že tou částí mého já jsi ty.“ Usmál se a zadíval se na tu hezkou tvář druhého chlapce.
„Stejní, stejní, stejní, stejní.“
autor: MissZombie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
