autor: MissZombie
Sny jsou často hlubší, když se zdají být bláznivější. – S. Freud
I am nothing now and it’s been so long
Since I’ve heard the sound, the sound of my only hope
This time I will be listening.
My heart is yours (Please don’t go now, please don’t fade away)
Teď už nejsem nic a je to tak dlouho.
Od chvíle, kdy jsem slyšel zvuk, zvuk mé jediné naděje.
Tentokrát budu naslouchat.
Mé srdce je tvé (Prosím, teď neodcházej, prosím, nezmiz)
Paramore – My Heart
Znovu ten neskutečný chlad, který ho obklopoval a mírně rozechvíval, znovu ta tenká vrstva prachu pod nohama.
Něco bylo rozhodně špatně.
Tom se rozhlédl, objal si rukama hruď zakrytou jen ošuntělým červeným tričkem s krátkým rukávem, a zachvěl se. Zase byla noc a opět pochopil, že je ve svých snech.
Pozorně se zadíval na nádvoří, které se mihlo skrz tmavé sloupy po jeho levici, a snažil se zjistit, co je to za místo, ale byla zde příliš velká tma a jediné, co měsíc osvětloval, byl štěrk a holé stromy. Pokračoval prázdnou, smutnou pasáží, konečky prstů přejížděl po hrubé zdi bez oken, která byla po pravé straně, a pak konečně dorazil ke vchodu.
Zatlačil do velkých tmavých dveří a ani ho nepřekvapilo, že je otevřel – sny jsou přece jen někdy předvídatelné – a rychle se rozhlédl kolem sebe, aby se zorientoval. Po jeho levici bylo velké okno s výhledem do kanceláře sekretáře, v níž seděly dvě ženy kolem padesátky v bílých sesterských úborech a něco si zapisovaly do sešitů. Tom přistoupil ke sklu, opřel se o něj nosem, podíval se na dlouhý tmavý dřevěný stůl, o který se sestry opíraly, a zvedl obočí, když si všiml výstředního červeného telefonu uprostřed. V rohu místnosti stála dvě křesla a televize, žádný jiný nábytek. Všechno tam vypadalo tak ošuntěle…
S odfrknutím, které způsobilo zamlžení skla, se otočil a stále rozhodnějšími kroky kráčel dlouhou tmavou chodbou. Cítil se zvláštně, jako by teď byl „doma“, jako by dobře věděl, kam jít, jak se pohybovat, co hledat.
Podíval se na velké okno po své levici, na to, které bylo ještě včera večer rozbité a nyní dokonale opravené.
Věděl, kde je, a věděl, kdo na něj čeká o pár metrů dál, a také věděl, jak je hloupé, že se cítí tak živý, i když dobře věděl, že je ve svém vlastním snu, protože kdyby to byla realita, osoba, která na něj čeká, by už měla být dávno pod zemí.
Otočil se a spěchal ke schodišti, které už viděl na konci chodby, napůl ponořené do tmy, a pak si všiml i jeho.
Seděl na posledním schodu, přesně jak očekával, obličej zabořený v náručí a zacuchané vlasy mu padaly přes ramena.
Tom nechápal proč, ale cítil, jak ho zaplavuje zvláštní teplo. Když došel ke schodům, lehce se usmál a pozorně si prohlédl nyní již známou postavu, která se lehce třásla.
Co měl dělat? Z racionálního hlediska by k němu měl natáhnout ruku stejně jako předešlý večer a pokusit se upoutat jeho pozornost, ale Tom v hloubi duše věděl, že chlapec jeho přítomnost cítí, aniž by na ni musel sám upozorňovat. S vědomím, že ve snech člověk nikdy nemůže být rozumný, se posadil na poslední schod vedle něj, a zachvěl se chladem, který vycházel z mramoru pod ním.
„Přišel jsi mě zachránit?“
Tomovi se sevřelo srdce, jakmile k jeho uším dolehl hlas s tak sladkým a živým zabarvením. V normálním a obyčejném snu by ten chlapec neměl mluvit a Tom taky ne.
Proč to porušil?
Zmateně se zamračil a pohrával si s rozpuštěnou špičkou jednoho ze svých dredů, aniž by spustil oči z třesoucí se postavy.
„Zachránit tě před čím?“ Zašeptal, překvapen, že může mluvit. Ne, zdálo se, že od předchozího snu se věci rozhodně změnily, a teď opravdu nevěděl, co má dělat.
Chlapec zvedl hlavu, upřel na Toma uslzené oříškové oči a mírně pootevřel ústa, jako by byl v šoku.
„Ty… promluvil jsi na mě!“ Vykřikl, přiložil si kostnatou ruku ke rtům a Tomovi se zdálo, že se začal třást víc než předtím. Proč byl tak rozrušený? Možná se ho neměl na nic ptát, ale bylo to silnější, než on… Musel to vědět.
„Já… ano…“ zamumlal, zastrašen tím intenzivním pohledem, sklopil oči a namířil ho na své bosé nohy.
„Věděl jsem… věděl jsem, že se mnou dříve nebo později budeš mluvit! Vždycky jsem to věděl! Vždycky jsem to říkal!“ Vypískl druhý a přitáhl tím jeho pozornost zpět.
Tom se lehce usmál a zahnul levý koutek rtů nahoru.
„Pořád mi říkají: ‚Bille, uklidni se, Bille, přestaň snít, Bille, jestli v tom budeš pokračovat, nikdy se neuzdravíš‘, ale všichni se mýlíte, vy zasraný děvky! Věděl jsem, že se mnou dřív nebo později budeš mluvit!“ Řekl druhý chlapec, prudce si utřel slzy a nadšeně se usmál.
Byl to šílený úsměv, úsměv tak plný očekávání a nadšení z něčeho tak hloupého, že se Tom cítil nemístně.
„Nejsem blázen, vždycky jsem to věděl… Vždycky jsem to věděl…“ zamumlal Bill, tak se chlapec jmenoval, a začal plakat a vzlykat.
Tom cítil, jak v něm něco prasklo, jako by mu právě vyrvali kus srdce. Jak mohl cítit všechny ty pocity, které v něm byly tak lidské a strašně silné, když to byl jen sen?
„Nebreč!“ Prosil ho, lehce se natáhl ke druhému chlapci a sledoval, jak se ta kostnatá ramena zvedají a klesají v rytmu každého jeho vzlyku.
„Promiň…“ zasténal Bill a prosebně se na něj podíval. „Jde o to, že když něčemu tolik věříš, a pak vidíš, že se to splnilo, najednou se ti to nezdá jako opravdové. Myslel jsem, že jsem se opravdu zbláznil!“ Vykřikl s úsměvem, ale stále plakal a každá slza, která mu sklouzla po tváři, jako by Tomovi vyrvala kus srdce.
Nedokázal si vysvětlit důvod všeho, co cítil, protože ani ve skutečnosti často necítil tak silné emoce, jež mu vyrážely dech. Nechápal, proč mu tolik záleží na tom, jestli Bill trpí a jak moc, ani proč ho ten odzbrojující úsměv tak zahřál. Ale uvnitř cítil potřebu, aby sen trval co nejdéle, protože věděl, že až skončí, vrátí se ten bolestný pocit neúplnosti. Opřel si obličej o dlaň a prohlížel si jemné rysy druhého chlapce, které si teď, když měl možnost všimnout si každého detailu, vtiskl do paměti. Bylo působivé, jak moc se mu Bill podobal, působivé, jak příběh jeho dvojčete dokázal Tomovi rozleptat mozek, aby se mu o něm zdálo.
„My dva jsme stejní,“ zašeptal Bill a přerušil tíživé ticho, které je obklopovalo.
Tomovi se rozšířily oči, v hrudi ho náhle sevřela tíha a uvědomil si, že i když to byl možná jen sen, byl hlubší a skutečnější, než si dokázal představit. Bill právě otevřel ústa, aby řekl to nejsprávnější, co mohl říct. Bylo to, jako by mu četl myšlenky.
„Bože, připadám si tak hloupě…“ zasténal Tom, zabořil obličej do dlaní a prudce zamžoural. Proč ho ten příběh tak poznamenal, že se mu zdály takové sny? Proč se ty sny musely zdát tak skutečné? Proč musel být Bill tak živý?
„Proč se cítíš hloupě?“ Zeptal se Bill a Tom ucítil jeho teplý dech na své levé tváři a cítil, jak se chvěje, ale ne strachem. Pomalu zvedl tvář a upřel na Billa své oči, stejné jako ty jeho.
„Protože už léta přemýšlím, jaké by bylo moje dvojče, kdyby se narodilo, a ty jsi dokonalý. Jsi dvojče, které jsem nikdy nemohl mít, Bille. Máš vůbec představu, kolik let jsem sám sebe slyšel, říkat: „Tome, přestaň na to myslet, jsi tady a musíš myslet na sebe, ne na někoho, kdo neexistuje?“ Zamumlal rasta, přimhouřil oči a cítil nepříjemnou vlhkost, zatímco tupá bolest v hrudi mu zrychlila dech.
Bill neodpověděl, jen zvedl třesoucí se ruku k Tomově a dotkl se jí. Byl to zvláštní pocit, jako elektrický výboj, který rozechvíval jeho končetiny a všechny orgány, až se mu chtělo plakat. On, který nikdy neplakal.
S výdechem otočil dlaň směrem ke druhé, aby se na ni Billova ruka lépe vešla. Bylo působivé, jak dokonale do sebe zapadaly, jako by byly stvořeny k tomu, aby se navzájem držely.
„Nastal můj čas,“ zašeptal Bill, sklopil pohled, odtáhl ruku od Tomovy a vstal. Dredař vzhlédl a sledoval Billa, zatímco ho náhle zamrazilo v ruce, která stále směřovala k té druhé, prsty mírně ohnuté v místě, kde byly předtím propletené s prsty druhého chlapce, a pocit neúplnosti se vrátil.
„Kam musíš jít?“ Zašeptal Tom, vstal a následoval Billa po schodech.
„Nastal můj čas,“ zopakoval zamyšleně černovlásek, aniž by se mu podíval do tváře, a spěšným krokem se vydal dlouhou chodbou matně osvětlenou neonovými světly. Všechno mělo studenou namodralou barvu, dokonce i Billova bílá kůže.
Tom sledoval, jak prošel železnými dveřmi, rukama vklouzl pod zmačkanou bílou tuniku pyžama, a srdce se mu zastavilo. Bylo to všechno tak skutečné, že zapomněl, že sen se může opakovat, zapomněl, jak to všechno může znovu skončit.
„NE!“ Zařval, nedbaje na ozvěnu, která se energicky zachvěla špinavými stěnami té chodby, a rozběhl se, aby dohonil Billa, který byl náhle strašně daleko, až na konci chodby. Nemohl znovu zemřít, nemohl ho znovu opustit, ne teď, když ho našel.
Se zatajeným dechem vstoupil do posledního pokoje, jediného otevřeného, a na prahu ztuhl, aby mohl sledovat Billa, který stál před zrcadlem se svými dlouhými končetinami a sledoval ho s melancholickou jiskřičkou v očích.
Najednou se cítil klidný. Koneckonců, byl to jen sen.
A víte, že čím je něco nepravděpodobnější, tím méně děsivé je to sledovat, nebo si to dokonce představovat.
„Ale ty mě zachráníš.“ Usmál se Bill, než zvedl ruce do vzduchu, sevřel v nich ten ostrý nůž, a pak si ho dvakrát za sebou prudce vrazil do hrudi a sesunul se na zem, zatímco se jeho bílá kůže zbarvila do ruda.
Ostrá bolest. Ukrutná. Intenzivní.
A pak Tom otevřel oči.
I cried out with no reply
And I can’t feel you by my side
So I’ll hold tight to what I know
You’re here and I“m never alone
We cannot separate ‚cause you’re part of me
And though You’re invisible
I’ll trust the unseen
Křičel jsem bez odpovědi
A necítím tě po svém boku.
Takže se budu držet toho, co vím.
Jsi tady a já nikdy nejsem sám.
Nemůžeme se oddělit, protože jsi mou součástí.
A i když jsi neviditelný.
Budu věřit neviditelnému
Barlow Girl – Never Alone
Berlín, čtvrtek 31. ledna 2008, 10:02 hod.
Bill si s rozzářeným úsměvem odkopl přikrývku z dlouhých hubených nohou, vyskočil z postele a spěchal si opláchnout obličej do malého umyvadla v rohu pokoje.
Všechno bylo perfektní.
Zpod postele vytáhl červený kufr přeplněný oblečením, z něhož vytáhl džíny a černou mikinu, a spěšně to na sebe bezmyšlenkovitě navlékl.
„Tom… Jaké krásné jméno!“ Vykřikl nadšeně, protáhl se a odklusal ke dveřím svého pokoje.
Obvykle nenáviděl čas, kdy všichni museli jít spát, možná proto, že nikdy nemohl usnout, a nakonec řval jako šílený, dokud nepřiběhla nějaká sestra a nenapumpovala do něj sedativa, ale v tu chvíli si byl jistý, že už nikdy se spánkem nebude mít problém. Nemohl se dočkat, až přijde večer, aby mohl znovu zalézt pod peřinu a povídat si s Tomem. Teď, když ho slyšel, mu chtěl říct tolik věcí, že ani nevěděl, čím začít!
„Pusťte mě ven! Mám hlad!“ Zařval a kopl do dveří, aby upoutal pozornost sester. Po dvou minutách přišla nová sestra, bojácně otevřela dveře, usmála se na Billa a začala ho mlčky doprovázet směrem k jídelně.
„Jak to, že nekontroluješ, co dělají kluci ve společných koupelnách? Neměla bys ztrácet čas tím, že mě budeš doprovázet do jídelny, spíš by ses měla starat o to, aby se tam někdo neoběsil, nebo aby do sebe nekopali, anebo si nevyřezávali kosti na nohách,“ upozornil ji Bill s pobaveným úsměvem na tváři. Rád děsil nově příchozí sestry, měly na starost tolik věcí, že si ani nemohl vybrat, čím by ji mohl vyděsit.
Na konci chodby zahnul doleva, pak se zastavil a zasněně pohlédl na schody vedoucí dolů. Kdo ví, co Tom v tu chvíli dělal?
„Dneska jsi veselý,“ poznamenal za ním vřelý hlas, který ho donutil nadskočit. Otočil se, jednu ruku měl položenou na hrudi a ústa dokořán.
„Andreasi, málem jsem z tebe dostal infarkt,“ vydechl šokovaně a obezřetně se rozhlédl, než se mu na tváři objevil šibalský úsměv. „Včera večer jsem s ním mluvil, víš.“
Andreas byl jeho nejlepší přítel, jediný člověk, kterému Bill věřil, jediný člověk na klinice, který věřil tomu, co mu řekl, bez ohledu na to, jak absurdně to znělo. Navzdory všemu byl Bill vůči ostatním podezřívavý a při rozhovoru s přítelem nevypustil jediné slovo navíc. Naučil se, že důvěřovat je dobré, ale nedůvěřovat je lepší, zvlášť když se bavíte s bandou hysterických podivínů.
„Vážně? Chci říct… řekl ti něco?“ Zeptal se Andreas, prohrábl si rukou své velmi světlé vlasy a zvědavě se usmál na Billa, který teatrálně zakoulel očima.
„Samozřejmě, jinak bych ti řekl, že jsem vedl monolog, zatímco on mě sledoval, nemyslíš?“ Zasyčel, povýšeně zvedl bradu a vítězoslavně vstoupil do jídelny.
Jídelna byla poměrně velká místnost se stěnami vymalovanými křiklavě zelenou barvou a dlouhými bílými stoly uspořádanými v řadách vedle sebe.
Ráno v jídelně skoro nikdo nebyl, protože katatonici a depresivní lidé zůstávali v televizní místnosti, anorektici plakali na pokojích a schizofrenici byli trvale přisátí k sestrám, i když proti své vůli.
„Jmenuje se Tom,“ začal Bill s povzdechem, naplnil misku lacinými cereáliemi, popadl krabici s mlékem, plastovou lžičku a zamířil ke stolu; Andreas ho následoval.
„Nebudeš jíst?“ Zeptal se ho a zvedl obočí, když nehty otevřel krabici s mlékem a nalil ho do plastového kelímku. Všechno tam bylo plastové: talíře, příbory, sklenice. Bylo to všechno tak zatraceně plastové, že to zahnalo hlad.
„Ne, držím dietu!“ Vykřikl Andreas a položil si ruku na břicho.
Bill měl Andrease v hloubi duše rád, ale nedokázal pochopit, proč trvá na tom, že nikdy nebude jíst. Byl zatraceně hubený a sestry ho téměř každý den nacházely v bezvědomí někde v koutě a musely do něj pumpovat vitamíny a železo.
„Jak chceš,“ zamumlal, strčil si do pusy lžíci s cereáliemi a zamračil se. Opravdu stály za hovno, ale v žaludku mu zoufale kručelo, takže byl nucen ho poslouchat.
„Říkal jsi, že se jmenuje Tom? A… co jste si řekli?“ Zeptal se Andreas, opřel se lokty o stůl a se zájmem se naklonil k Billovi.
„Nic.“ Zamumlal Bill, opatrně se vyhýbal přítelovu pohledu a rychle žvýkal cereálie, jako by tím chtěl zabránit jejich odporné chuti.
„Jak nic? Nemůžeš být takhle nadšený pro nic za nic…“ naléhal zklamaně Andreas.
Bill se rozhodl vynechat cereálie a vypít jen mléko, pak si hřbetem ruky otřel koutky úst a vstal. Pravdou bylo, že se mu nechtělo Andreasovi říkat všechno. Žárlil by na Toma, žárlil by na slova, která si spolu vyměnili, žárlil by na jeho obraz, žárlil by na ten jemný stisk, který cítil na své ruce. Nic z toho nikdy nebude patřit nikomu jinému, ani Tomovi. Všechno na něm bylo jeho.
„Jdu těm mrchám říct, jak se ve mně mýlily, protože já nejsem blázen!“ Oznámil Bill, záměrně ignoroval Andreasovu poslední otázku a nechal ho tam samotného. Otočil se, odběhl ke dveřím do jídelny a zmizel v nich.
Oddělení se táhlo převážně těmito dvěma chodbami: na jedné se nacházely pokoje pro pacienty, jednolůžkové a dvoulůžkové, společenská místnost, televizní místnost a první sesterna, na druhé, delší a širší chodbě, se nacházela jídelna, místnost s vodoléčebnou vanou, záchody a sprchy, druhá sesterna, malá místnost se třemi telefonními budkami a izolační cela. Bill tam musel jít jednou, když už ani sestry nedokázaly vydržet jeho křik. Hodily ho do temné cely bez oken, nechaly ho křičet, dokud neztratil hlas, pak ho zkontrolovaly malým okénkem uprostřed dveří, jestli je připraven místnost opustit, a všechno se vrátilo do normálu.
Přiskočil ke druhé sesterně, kde stála Jasmine. Bill se s úsměvem vrhl proti sklu, které oddělovalo pokoj od chodby, a zuřivě do něj bušil pěstmi.
„Nejsem blázen!“ Vykřikl, zaškrábal nehty o sklo a zachvěl se rozkoší, když slyšel, jak se mrazivý zvuk ozývá stěnami chodby. „Všechny jste zasraný děvky, protože já mám vždycky pravdu!“ Znovu se rozohnil, pak couvl a vší silou, kterou v těle měl, kopl do všech dveří, i když věděl, že se mu nic nepodaří ani poškrábat, všechno tam bylo „maximálně zabezpečené“, kopance toho hubeného kluka nemohly nic rozbít.
Scény předstírané hysterie už nepůsobily ani na sestry, nechávaly pacienty, aby upustili páru, a pak zase bloumali z pokoje do pokoje jako zombie, ale Bill byl pořád hyperaktivní, Bill se pořád pral, aby jim dokázal, že není blázen. Považovaly ho za ztracený případ.
„Děvky!“ Zasyčel a rozkopl dveře, které vedly do malé místnosti se třemi telefonními budkami, aby je za sebou zavřel. Nikdo ho tam nikdy nerušil, mohl tam v klidu sedět. Někdy s Andreasem obsadili telefony, aby si popovídali a předstírali, že jsou oba doma a vedou normální život.
Když zvedl telefon, Jasmine to vždycky zvedla a připomněla mu, že nemůže nikomu volat, takže ji poslal do háje a ona zavěsila a nechala telefon vypnutý.
Uchopil sluchátko, přiložil si ho k uchu a usmál se.
„Tady Bill, zavěs, děvko,“ řekl naštvaně.
„Dávej si pozor na jazyk, chlapče,“ odpověděl suše Jasminin hlas, než si díky cvaknutí uvědomil, že telefon je teď celý jeho. Opřel se zády o bílou stěnu a sesunul se na podlahu, zkřížil nohy a telefon svíral v pravé ruce.
„Tome, slyšíš mě?“ Zašeptal vyděšeně a zatajil dech.
Žádná odpověď.
„Vím, že mě slyšíš, ale to nevadí. Možná ses dnes večer příliš musel snažit, abys se mnou mluvil, takže… příště budu opatrnější!“ Řekl rozzářeně a pohrával si s pramenem svých vlasů. „Mám příliš rozcuchané vlasy… Myslím, že než půjdu spát, požádám Jasmine o kartáč. S upravenými vlasy bych se ti líbil o něco víc, viď, Tome?“ Zašeptal a zachichotal se. Rád by slyšel Tomův hlas na druhém konci telefonu. Tomův hlas se mu líbil, měl vyzrálejší barvu než jeho vlastní, dodával mu sebedůvěru.
„Víš, dnes se cítím osamělý… takže…“ Bill pokrčil rameny a úsměv z jeho tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Přál bych si, abys se mnou teď mohl mluvit…“ zasténal, oči ho štípaly a v mžiku se mu zalily slzami. „Tolik tě potřebuju,“ vzlykl, přiložil si volnou ruku ke rtům a konečky prstů ucítil teplé slané slzy, které mu sklouzly po tvářích.
Zavřel oči a pevně stiskl telefon.
To byl Bill. Byl náladový, nepředvídatelný a vždycky vyžadoval spoustu věcí, většinou nemožných. Možná proto se k Tomovi tak upnul, a teď, když se mu podařilo ho mít, chtěl víc, víc a víc.
Bill si byl jistý, že Tom je jeho, zvlášť teď, když v jeho očích četl stejný bezejmenný, násilný pocit, který ho vnitřně trhal. Svraštil obočí do bolestného výrazu a kousl se do spodního rtu tak silně, až mu z něj vytekla krev.
„Kdybych se do tebe zamiloval, změnilo by se něco, Tomi?“
autor: MissZombie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
