autor: MissZombie
Sny jsou často hlubší, když se zdají být bláznivější. – S. Freud
Never stop hoping, need to know where you are
But one thing’s for sure, you’re always in my heart.
I’ll find you somewhere
I’ll keep on trying until my dying day
I just need to know whatever has happened,
The truth will free my soul.
Nikdy nepřestanu doufat, potřebuješ vědět, kde jsi.
Avšak jedna věc je jistá, vždycky budeš v mém srdci
Někde tě najdu
Budu to zkoušet do své smrti
Prostě potřebuju vědět, co se stalo
Pravda osvobodí mou duši.
Within Temptation – Somewhere
Lipsko, neděle 4. února, 15.00 hod.
Bar byl hlučný, neustále se hemžil lidmi a jeho místnosti byly zamlžené kouřem z cigaret a doutníků, které tam zákazníci konzumovali. Tom se tam cítil dobře, když tam chodil s přáteli, mohl si dovolit mluvit o čemkoli, aniž by se musel obávat, že bude muset krotit svůj hlas, aby nerušil ostatní. Všichni se soustředili na fotbalové zápasy v televizi nebo sledovali ženskou faunu, která červeným zvonkem zavěšeným nade dveřmi oznamovala svůj příchod nebo odchod z baru.
Dlin dlin, dlin dlon.
Tomovi se ten zvuk obvykle líbil, protože předznamenával soukromou párty s nějakou žádostivou krásnou dívkou. Ale od chvíle, kdy se mu začalo zdát o Billovi, se všechno změnilo. Od chvíle, kdy se Bill objevil v jeho životě, nebo možná spíš v jeho hlavě, nebylo nic jako dřív. Všechno bylo svým způsobem lepší.
Každou noc vklouzl pod peřinu a těšil se, až usne a vstoupí do toho zvláštního světa, kde záleželo jen na tom, aby si navzájem podali ruce, podívali se jeden druhému do očí a zjistili, že už o sobě vědí všechno. Bylo to, jako by byli jedním člověkem, jedním srdcem rozděleným na dvě poloviny, přičemž obě poloviny jejich myslí spolu neustále komunikovaly.
Stal se z toho zvyk a Tom se chvěl v očekávání nadcházející noci, kdy se s ním bude moci znovu setkat, kdy bude moci znovu obdivovat, jak dokonale se jejich ruce proplétají, kdy uvidí nový odstín oříškové barvy v těch tekutých, intenzivních očích. Další noc, kdy mohl sledovat, jak se to křehké tělo chvěje hněvem nebo bolestí, jak se jeho rty otevírají, aby šeptaly sladká slova nebo křičely nesmyslné fráze, jen aby ho přiměly přijít blíž k němu, otřít se o jeho prsty a říct mu, že je tu a že je všechno v pořádku. Možná kdyby se soustředil, mohl by vidět něco z něj mezi prsteny kouře, které se lehce vznášely ve vzduchu, a pak byly pohlceny bílým stropem. Křivolaké tvary, dlouhé a zužující se, rozmazané a kalné, skutečné, ale nedotknutelné, stejně jako on. Stejně jako Bill.
„Tome, tys hulil?!“ Přítelův hluboký, lehce podrážděný hlas ho přinutil odvrátit pohled od té šedi a podívat se zpátky do páru zelených očí, jež byly zvědavé a rozzlobené zároveň.
„Promiň, Georgu, já… jen jsem dnes trochu roztržitý,“ omluvil se Tom, pokrčil rameny a upravil si na hlavě kšilt bílé čepice.
„Dnes? Kaulitzi, vypadáš, jako bys už několik dní žil v jiném světě!“ Zvolal Georg a odhrnul si rovný pramen hnědých vlasů, který mu v každém dokonalém pětiminutovém intervalu spadl přes pravé oko.
Tom zkřivil rty do zmatené grimasy, pokrčil rameny a sklopil pohled.
Co měl říct? „Ano, Geo, je to vážně pravda: žiji v jiném světě, kde na mě každou noc čeká moje tajné dvojče.“ Nezdálo se, že by to byla ta správná věta, kterou by mohl jen tak vypustit z úst, a tak raději mlčel a nervózně se rozhlížel kolem sebe.
„Tome, mám si dělat starosti?“ Naléhal brunet, opřel se lokty o stůl a upřeně se díval na svého přítele, který mírně nakrčil nos.
Znovu ta netrpělivá a zmatená grimasa na rtech rasty, který vytrvale zíral na drobné oděrky na povrchu dřevěného stolu, u něhož seděli. Koneckonců, necítil potřebu mu říct všechno… Měl by ho za blázna! V koutcích rtů se mu objevil pobavený a trpký úsměv. Blázen.
„Podle mě to bude nedostatkem sexu. Jak je to dlouho? Měsíc? Měsíc, co jsi nešukal s žádnou holkou?“ Georg znovu promluvil naléhavým a ostrým hlasem.
„Měsíc není tak dlouhá doba,“ zamumlal Tom a pomalu zvedl pohled, aby se podíval na přítelův výraz. Vypadal opravdu ustaraně… Měl mu říct pravdu?
„Najdi si holku a upusť trochu páru, chlape! Vždycky jsi říkal, že šukání je nejlepší způsob, jak se zbavit špatných myšlenek a užít si pár hodin čistého chtíče,“ poznamenal Georg, živě gestikuloval rukama a ukazoval na skupinku dívek sedících u vedlejšího stolu.
Tom se na ně díval a snažil se v jejich tvářích zahlédnout něco zajímavého, něco v jejich rysech, intenzitu v jejich očích, něco, co by mu alespoň matně připomínalo Billa, ale nic. Byly úplně jiné. Všichni byli tak jiní než Bill, a Tom si najednou uvědomil, že celý svět se stává nedůležitým a nezajímavým, když byl vedle něj.
„Georgu… já…“ blábolil Tom, mnul si ruce a zíral na své boty pod stolem.
„Chceš mi něco říct? No tak, mluv a nechoď kolem toho jako kolem horké kaše,“ odpověděl brunet, trochu se opřel o stůl a zamračil se.
„Už je to nějaká doba, co… se mi v noci zdají sny,“ zašeptal Tom.
„Všem se nám v noci zdají sny, Kaulitzi,“ poznamenal Georg a zasmál se, ale když Tom vzhlédl, všiml si těch střípků vážnosti a zmatku v jeho očích a úsměv mu okamžitě zmizel ze rtů.
„Co se ti zdá, Tome?“ Zeptal se znepokojeně.
Tom se lehce usmál a znovu téměř stydlivě sklopil pohled. „No… víš, že jsem měl mít… dvojče, že? Tedy, zdá se mi o něm. Ale je to… Je to všechno tak skutečné, že začínám věřit, že to není jen náhoda,“ zamumlal a nechal svůj pohled sklouznout po lesklých černých dlaždicích na podlaze.
„Myslím, že je nemožné, aby tvé dvojče skutečně existovalo, pokud ti řekli, že se nevyvinulo v břiše tvé biologické matky, myslím, že to tak opravdu je… Ten příběh na tebe nejspíš jen podvědomě zapůsobil natolik, že si dvojče idealizuješ a v noci se ti o něm zdá,“ odpověděl Georg, popadl pivo před sebou a pomalu si dal pár loků, aniž by z Toma spustil oči.
Ne, tak to nebylo. Nikdy si nic a nikoho neidealizoval, nikdy o tom nepřemýšlel, a navíc ani neměl žádné skutečné potvrzení, že se jeho dvojče nenarodilo. Neměl v ruce nic konkrétního, ale ani Billova neustálá přítomnost v jeho mysli, a teď už i v srdci, nebyla konkrétní. Se zklamaným povzdechem si přejel rukama po obličeji a zamžoural. Tolik si přál, aby z té situace mohl uniknout, aby se cítil úplný, aniž by se musel ukrývat ve svých snech, a aby našel tu jedinou osobu – ať už skutečnou, nebo ne – která by ho dokázala doplnit.
Přál si, aby Bill alespoň přestal ukončovat jejich společné noci tím, že si vrazí ten zatracený nůž do břicha a zlomí mu tím srdce, přál si, aby ho mohl beze strachu obejmout, přál si, aby s ním mohl být navždy, a ostatní, ať si trhnou nohou. Ve skutečnosti ho ten chlapec v bílém pyžamu a s rozcuchanými vlasy a očima teplejšíma než slunce učil, co to znamená žít beze strachu ze snů, dával mu najevo, že žít znamená snít. Možná to všechno souviselo, možná byl život sen a sen byl život. Možná bylo všechno vzhůru nohama a skutečná realita byla to, čemu v noci čelil.
Možná, možná, možná.
Příliš mnoho možná a žádná odpověď. Odpovědi hledal během dne ve svém okolí, u rodiny, u přátel, ve vlastních úvahách, ale nikde je nenašel. Odpovědi, na kterých mu už tolik nezáleželo, když se ocitl v blízkosti Billa, když si byl jistý, že ta část jeho já, kterou osmnáct let hledal, stojí nějakým způsobem vedle něj.
„Je to utrpení, Georgu… Ani nevíš, jak mám špatný pocit kvůli zasranýmu snu. Protože já… si začínám myslet, že to není jen sen,“ zašeptal Tom, vzhlédl a sledoval svého přítele se svraštělým obočím a rysy staženými do výrazu naprostého zmatku.
„Já na tyhle věci nevěřím, Tome, víš… možná nejsem úplně vhodný člověk, se kterým bys tohle mohl probrat,“ přiznal upřímně brunet a položil prázdnou sklenici zpátky na stůl.
„Ale záleží mi na tobě a jediné, co ti v tuto chvíli můžu poradit, je, abys našel stopy, kde se nachází tvé přízračné dvojče, a provedl nějaké zkoumání, abys ho našel i ve skutečnosti. Myslím, že to je jediný – hloupý – způsob, jak zjistit, zda skutečně existuje. I když upřímně řečeno, já o tom pochybuju.“ Uzavřel, vstal a hrábl do zadní kapsy svých roztrhaných džínů, aby našel peněženku. „Už musím běžet, promiň… Dej mi vědět! Ahoj, kámo!“ Rozloučil se s ním a zamířil ke kase.
Tom zkřížil ruce na stole, zabořil do něj obličej, vzdychl a zavřel oči. Možná by se měl pokusit něco vyzkoumat.
Lipsko, neděle 3. února, 17:00 hod.
Jediným světlem v místnosti byla namodralá záře obrazovky notebooku na polštáři. Venku už se stmívalo a Tom se rozhodl zavřít okno a zhasnout světlo, vrhl se na postel a brouzdal po internetu a hledal něco. Cokoli, co by ho mohlo přivést zpátky k Billovi a k místu, kde byl. Musel ho najít, uvnitř sebe věděl, cítil, že Bill existuje. Nemohla to být náhoda, nemohl to být opravdu jen sen. Neměl žádný důkaz, ale byl si jistý, že ho najde.
Koneckonců, co v jeho životě fungovalo správně? Přestal chodit do školy, protože neměl chuť studovat. Našel si práci jako barman po barech v Lipsku, ale nic, co by ho uspokojovalo, a navíc ho jeho adoptivní rodiče bez problémů podporovali, takže se přestal bát, že by skončil na ulici. Nikdy neměl stálou přítelkyni, jen sex bez lásky. Měl jen dva skutečné přátele, zbytek byla jen hromada známých, tedy zbytečných lidí, jejichž jména si většinou ani nepamatoval.
Jak by mohl být s takovým životem spokojený? Jak si vůbec mohl myslet, že je to v pořádku? Věděl, že jediným mechanismem, který může řídit jeho skutečný život, je Bill. Teď už ho musel jen najít.
Nehybně, s prsty odpočívajícími na klávesnici, zíral na domovskou stránku Googlu a hledal náhlou inspiraci, která by mu nadiktovala klíčové slovo, které by zadal do vyhledávače. Zavřel oči a snažil se přijít na něco… zvláštního, něco, co Bill řekl během těch nocí, když měl jeden ze svých záchvatů. „Kurva…“ zamumlal, nasál si do úst malý kovový kroužek, co měl ve rtu, a zamyšleně si pro sebe mumlal.
Předchozího večera se Bill otřásl, když se ho Tom zeptal, jestli někomu řekl o jejich nočních schůzkách, a on začal blábolit podivné, nesouvislé věci. „Děvky, jsou to děvky… Nikdy mi nevěřili… zranění… bolí to… a oni říkají… tak… hraniční…“ zašeptal a začal zoufale plakat, než se uchýlil do Tomovy náruče a nechal ho, aby ho hladil po vlasech, dokud se neuklidnil. „Říkají tomu… hraniční,“ zamumlal Tom, otevřel oči a napsal to slovo. Možná na něco přišel.
Otevřel první webovou stránku, která ho inspirovala, a našel stránku o této „hraniční poruše osobnosti“. Stačilo, aby četl dál a snažil se najít něco, v čem by Billa poznal. Hraniční porucha osobnosti je velmi kontroverzní diagnostická entita. Někdy se ani neuznává jako specifická porucha, ale jako klasifikace, do níž se zařazují všechny případy, které nelze diagnostikovat jiným způsobem. Ve skutečnosti má hraniční porucha osobnosti specifické rysy, které jsou zcela rozpoznatelné.
Tom zvedl obočí, když si ty dva řádky znovu přečetl. Jak můžete někoho označit za „duševně narušeného“, když ani nedokážete diagnostikovat konkrétní případ? Bill mluvil o nedorozuměních, o lidech, kteří mu nerozuměli, o tom, že je blázen, aniž by byl skutečně blázen… Možná bylo načase pokračovat ve čtení. Zkřížil prsty a doufal, že je na správné cestě.
V podstatě se jedná o poruchu vztahů, která brání člověku navázat stabilní přátelské, citové nebo milostné vztahy v průběhu času. Jsou to lidé, kteří tráví svůj život ve stavu extrémního zmatku a jejichž vztahy jsou odsouzeny k neúspěchu nebo jsou pro druhé emocionálně destruktivní. Lidé s touto poruchou vtahují ostatní, příbuzné a partnery, do emocionálního víru, ze kterého je často obtížné uniknout, leda s pomocí odborníka.
Teď se zvedla obočí obě. Co bylo špatného na tom, že jste nedokázali navázat stálé vztahy s ostatními lidmi? Ani on to nedokázal a neviděl nic špatného na tom, že má citové bloky… Každý je má. Co je vlastně špatného na tom, když je člověk emocionální? „Bill je emocionální,“ zamumlal tiše a zamyšleně. Považoval to za úžasné. Připadalo mu úžasné, že ho Bill dokázal takhle zaujmout, že ho dokázal dojmout pouhým úsměvem, že mu dokázal vyrvat srdce z těla.
Ve skutečnosti tito lidé prožívají zničující emoce a projevují je nápadným způsobem, dramatizují a zveličují mnohé aspekty svého života nebo svých pocitů, promítají svá selhání na druhé, vypadají jako oběti druhých, i když jsou často pachateli, a během několika minut nebo hodin se chovají jinak.
Rastova ústa se otevřela. „Bože…“ zasténal, když si uvědomil, že přesně takhle se Bill chová. Byl nestálý, v jednu chvíli byl šťastný a nadšený, vzápětí se rozplakal nebo se třásl vzteky a chtěl si vylít zlost na celý svět. Ale připadal mu prostě… křehký. Cítil potřebu ho chránit, být s ním… V zásadě, i když reagovali každý jinak, Tom cítil všechno, co Bill. Znamenalo to, že je také „blázen“?!?
„To je blbost.“
Hraniční porucha osobnosti je často spojována s traumatickými událostmi v dětství, jako je sexuální nebo fyzické zneužívání, ale není tomu tak vždy. Nejzřetelnějším a nejznepokojivějším aspektem hraniční poruchy osobnosti je to, že se projevuje potenciálně škodlivými příznaky pro subjekt (přejídání, užívání a zneužívání návykových látek, bezohledné řízení, promiskuitní sexualita, asociální chování, pokusy o sebevraždu atd.) a je spojena s náhlými výbuchy intenzivního hněvu.
Tom začínal být překvapený. Pokusy o sebevraždu… Mohl by se ve snu nůž, který si každou noc Bill zabodl do břicha, takhle nazývat? I ve skutečnosti se snažil…? Nedokázal si to ani představit. Kdyby to byla pravda, kdyby se Bill opravdu snažil ublížit sám sobě, Tom by to nesnesl. Musel ho zachránit, musel mu pomoci, musel ho mít u sebe.
Hraniční porucha je charakterizována:
Všudypřítomný vzorec nestability v mezilidských vztazích, sebepojetí a náladě a výrazná impulzivita, která se objevuje v rané dospělosti a je přítomna v různých kontextech, jak naznačují některé z následujících příznaků:
1) zoufalá snaha vyhnout se skutečnému nebo domnělému opuštění.
„Kurva,“ vyhrkl Tom a přečetl si první bod nejméně pětkrát. Opuštění. Opuštění. Opuštění. Snad jejich? Jejich vzdálenost? Jejich odloučení? To, že ho zavřeli na tom divném místě? Všechno se to začalo spojovat…
2) změna identity: výrazně a trvale nestabilní sebepojetí a vnímání sebe sama.
3) opakované výhrůžky, gesta, sebevražedné chování nebo sebepoškozující chování.
Vše se shodovalo. Všechno sedělo. Jak to mohl přehlédnout? Musel to být nějaký blázinec nebo něco takového, to hrozné místo, kde byl Bill nucen zůstat… Říkali mu, že je blázen, a nevěřili mu, ale on Toma hledal dál.
„Bille…“ zašeptal rasta a snažil se polknout, ale nakonec na několik okamžiků přestal dýchat. V hrudi cítil obrovskou tíhu, tupý tlukot srdce a rozmazané vidění. Bill ho potřeboval.
Běžel do koupelny, prudce otevřel bílé dveře vedle zrcadla a zoufale hledal tu tmavě fialovou lahvičku plnou bílých tablet… Zvedl ji, ruce se mu třásly a do dlaně mu spadly dvě pilulky, pak lahvičku vrátil zpět, spolkl je a napil se ledové vody z kohoutku. Vrátil se do svého pokoje, vypnul počítač a rychle ho položil na stůl, sundal si kšiltovku a čelenku, vrhl se na postel a díval se do tmy kolem sebe. Teď už jen zbývalo počkat, až prášek na spaní zabere a on bude moci Billa obejmout a znovu mu říct, že je všechno v pořádku. Že mu věří. Že ho potřebuje.
Že teď jsou blázni oba.
See my eyes, they carry your reflection
Watch my lips and hear the words I’m telling you
Give your trust to me and look into my heart
and show me, show me what you’re doing
So sit on top of the world and tell me how you’re feeling
what you feel now is what I feel for you
Podívej se na mé oči, je v nich tvůj odraz
Sleduj mé rty a poslouchej slova, která ti říkám.
Dej mi svoji důvěru a podívej se mi do srdce
a ukaž mi, ukaž mi, co děláš
Tak si sedni na vrchol světa a řekni mi, co cítíš.
to, co teď cítíš, cítím i já k tobě.
Dido – Take My Hand
„Tak moc jsi mi chyběl…“ zašeptal Bill, propletl své bílé ruce s Tomovýma růžovýma, teplejšíma, zabořil obličej do jeho hrudi, zhluboka vdechl tu sladkou, výraznou vůni a usmál se.
Tom cítil, jak mu srdce pumpuje víc krve než obvykle a údery se ztrácejí v šíleném rytmu, když mírně sklonil obličej, aby se špičkou nosu opřel do Billových hebkých černých vlasů.
Zůstali tak, mlčky, aby mohli alespoň vzdáleně vnímat emoce toho druhého. Tom si připadal zvláštně, každým dnem se cítil k Billovi chorobněji a chorobněji připoutaný, a najednou jako by se celý svět začal točit kolem toho bledého, křehkého, ale zároveň nesmírně silného a odhodlaného chlapce. Výjimečný kontrast emocí, který ho uvěznil v jemném sevření, jež ho teď ze svých spárů nechtěl pustit.
Bill se odtáhl jako první, pomalu zvedl obličej a upřel své tmavé oči do Tomových stejných očí. Rasta se divil, jak může mít takové oči, byly jako… tekuté. Jako by právě přestal plakat a ony zůstaly jasné a plné emocí, které ještě nebyly zcela pryč.
„Plakal jsi?“ Zašeptal Tom a zvedl ruku, aby ji nechal u tváře Billa, který se usmál.
„Záleží na tom? Jsme spolu, a to je to jediné, na čem záleží,“ zašeptal a mírně naklonil hlavu na stranu, aby se otřel tváří o ruku Toma, jenž si oddechl.
„Nemusíš plakat, Bille… Nemusíš, prostě nemusíš,“ zašeptal. Díval se mu přímo do očí a cítil, jak v něm stoupá smutek při pouhém pomyšlení na Billa v slzách.
„Dobře,“ usmál se černovlásek, chichotal se a nechal Tomovy prsty, aby mu pomalu klouzaly po černých hebkých vlasech, a pak obkreslily ty neviditelné stopy slz po tvářích, nose a rtech.
Tomův tep se úplně zbláznil, až mu ztuhl hrudník a skoro ho necítil… Dotýkal se té dokonalosti svými prsty, chvěl se vzrušením a chtěl tu hebkost pod svými prsty nechat navždy. Chtěl poslouchat ty neslyšné vzdechy, které vyklouzly z Billových věčně vlhkých rtů, a cítit se úplný už jen proto, že ten sametový úsměv, který mu věnoval, byl jeho, jen jeho.
„Věřím ti. Vím, že existuješ… Najdu tě, Bille, ať se děje, co se děje,“ zašeptal, přimhouřil oči a sledoval, jak se Billovy rysy ještě více zjemňují.
„Vím, že mě najdeš… Vždycky jsem to věděl,“ odpověděl tiše, ale přitom se tak zářivě usmál, že Tom roztál. Bill byl tak dokonalý, až se mu chtělo brečet… Jak to dokázal, že si ho takhle omotal kolem prstu?
„Co teď cítíš, Tomi?“ Zašeptal Bill, propletl si ruce za rastovým krkem a záhadně se usmál.
Tom ucítil, jak jeho srdce poskočilo, když ho tou otázkou zaskočil. Co cítil? Žár, bodání, sladkost, vůni, intenzitu, vášeň, zmatek, nejistotu, touhu, lásku.
„Já…“ zamumlal, ale Bill ho okamžitě zastavil a jemně mu položil ukazováček na rty.
„Ššš… Nemusíš to říkat. Stejně to cítím.“ Zašeptal a klidně se Tomovi podíval do očí.
Rasta se lehce chvěl, srdce mu bušilo jako o závod a nemohl se ani nadechnout. Bill přimhouřil oči a až s vražednou pomalostí se přiblížil k Tomovu obličeji, naklonil hlavu doprava a způsobil, že se špičky jejich nosů o sebe jemně otřely.
„To, co teď cítíš, cítím i já k tobě,“ zašeptal a jeho dech se jemně dotkl Tomových rtů. Pak zavřel oči, s odzbrojující sladkostí spočinul svými rty na rastových, a ten se už ani neobtěžoval dýchat. Sklouzl prsty po Billových zádech, zavřel oči a roztáhl rty, aby se jejich jazyky nesměle setkaly, hladily se v pomalém, intenzivním polibku. Přitiskl Billovo křehké tělo ke svému, lehce vzdychl a nechal Billovo srdce, aby se rozbušilo spolu s jeho vlastním, protože to jediné bylo správné. Protože ty hebké ruce, které se jemně a hřejivě dotýkaly jeho tváře, byly vše, co potřeboval cítit, ten lahodný dech, jediný, který mu mohl ukrást vzduch, ty měkké rty, jediné, které ho mohly takhle vzrušit.
Jeho svět, špatně skrývané tajemství jeho života, konkretizace jeho nejistot, sladkost jeho srdce, polovina toho, čím byl, jeho všechno.
Pouze Bill. Jen on.
autor: MissZombie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
