autor: °GinevrA°
Prolog
Immortal
In madness, you dwell
Nesmrtelný
Přebýváš v šílenství!
Metallica – The thing that should not be.
Jediný hluk, který se ozýval nemocničními chodbami, bylo lehké cvakání bot zdravotní sestry, která procházela kolem jejich pokoje. Možná to byl sám pacient, který ji požádal o sklenici vody, sklenici, která kvůli banální nepozornosti mladé sestry spadla na podlahu a s ohlušujícím zvukem, umocněným prázdnotou a tichem opuštěné chodby, se roztříštila.
S tichým povzdechem okamžitě otevřel oči, jako by se právě probudil z noční můry. Díval se doleva a doprava a pohyboval jedinou částí těla, kterou v tu chvíli mohl. Pokusil se pohnout něčím jiným než očima, ale jeho svaly byly stále příliš ztuhlé.
Jediné, co ho uklidnilo, byl pohled nalevo od něj na další tělo, které leželo na nemocniční posteli, stejné, jako ležel on sám, pod bílou peřinou.
Podařilo se mu rozhýbat ruce, sevřít je v pěst, a pak je zase rozevřít. Hezky sval po svalu, až si vytrhl kanylu z kůže, ale po několika minutách se ocitl zhroucený na podlaze a snažil se zvednout, přidržuje se ocelového lůžka. Jeho nohy byly stále příliš slabé.
„Do prdele,“ zašeptal, než zatnul zuby a vstal. Když to udělal, omotal si prostěradlo kolem těla, zavázal si ho na hrudi a vydal se ke dveřím do pokoje, ale zjistil, že jsou zamčené.
Vrátil se k posteli, vytrhl několik jehel z trubiček, k nimž byly připevněny, a pomocí nich několika pohyby otevřel dveře a opatrně vyklouzl z místnosti, aby neudělal hluk. Když se pozorně rozhlédl a ujistil se, že nikde nikdo není, vydal se k výtahu na konci chodby.
Nejdřív si šel do šatny pro oblečení a přitiskl se ke zdi, když uslyšel, že je někdo poblíž. Tma v místnostech mu pomohla hbitě se přesunout ke skříňkám, otevíral je jehlami, až našel pár sponek do vlasů a uvědomil si, že je v dámské šatně. Vzal si vojensky zelené kalhoty – pro jeho velmi dlouhé nohy nebylo nic lepšího než cigaretové kalhoty s nízkým pasem – a černé, dlouhé tričko, které mu dokonale padlo, ale nenašel nic, čím by si mohl svázat vlasy.
Nesnášel, když mu neposedné pramínky, které mu padaly do obličeje, bránily ve výhledu, ale nikdy by ho nenapadlo si je ostříhat, a to ze dvou důvodů. Prvním bylo, že by se nikdy nevzdal kouzla, které mu jeho dlouhé havraní vlasy dodávaly, takže je vždy nosil pečlivě stočené kolem sponky v elegantním a pohodlném účesu.
Druhá věc byla ta, že je Tom miloval.
Bosý vyšel z dámské šatny – žádná z dívek samozřejmě neměla jeho velikost – a pak zamířil do pánské, aby vzal nějaké oblečení i pro Toma.
Netrvalo dlouho a prázdnou chodbou se ozývaly jeho kroky. Pomalu kráčel a v ruce houpal taškou, do které si dal ostatní oblečení.
*„I was five and he was six, we roded horses made of sticks… he wore black and I wore white…“ broukal si, když se blížil k pokoji, kde stále ležel. „Bang bang, he shot me down, bang bang, I hit the ground, bang bang,“ broukal si dál, zatímco se snažil znovu otevřít dveře, které, protože neměly kliku, již by je otevřel, musel pomocí sponek ze šatny znovu otevřít. „Bang bang… my baby… shot me… down,“ s kovovým cvaknutím se dveře otevřely.
„Jsem zpátky, bratříčku,“ řekl směrem k tělu, které stále leželo na posteli. „Teď přijde princ z pohádky, políbí tě a ty se probudíš…“ zašeptal, naklonil se nad něj, položil chlapci ruku na ledové čelo a spojil jejich rty ve sladkém polibku.
Nevšiml si, že někdo vstoupil do místnosti, dokud nezvedl pohled k chlapci, který držel mop a kýbl plný vody, a viditelně se zachvěl při pohledu na chlapce, o němž si myslel, že je mrtvý, jak líbá druhého pacienta, který, soudě podle jeho pohledu, také nebyl mrtvý. Když ráno uviděl ta dvě těla, která byla bez známek života, ale stále pod lékařským dohledem, pomyslel si, že je škoda, že dva mladí a hezcí chlapci jako oni skončili takhle, kdo ví, čí rukou.
Černovlásek si přiložil prst ke rtům a zvedl obličej od toho druhého. „Šššš…“ zašeptal směrem k vetřelci, který se očividně řídil tou radou, úplně rozrušený opustil místnost, ale nikomu nic neřekl.
Jmenuji se Bill Kaulitz a důvod, proč jsme byli v té nemocnici, neznáme. Prozatím. Víme jen to, že jsme se probudili s tvářemi a těly, na nichž byly velmi viditelné stopy divokého útoku, který proběhl v našem domě, kde jsme žili s rodiči, kteří tam v té době nebyli a přijedou až za několik dní. Nevěděli jsme, že se stejně nevrátí.
Soudě podle našeho stavu a skutečnosti, že jsme skončili v nemocnici, kde nás prohlásili za mrtvé, je jediným vysvětlením, že nás někdo opravdu chtěl zabít a poslal na nás skupinu lidí, aby to udělali přímo v našem domě.
Abychom se zachránili, přiměli jsme tělo k formě mediální katalepsie, jakési pohotovosti těla, která způsobila ztuhlost našich svalů, učinila nás imunními vůči vnějším podnětům, vůči bolesti a zpomalila každou činnost našeho těla. Zjevná smrt, abychom to zkrátili.
Stav, který mohl trvat několik minut, několik hodin nebo dnů, týdnů, a jediné, co nás mohlo z tohoto stavu dostat, byl velmi hlasitý zvuk, jako když spadla sklenice té roztržité sestře před naším pokojem.
Někdy si říkám, proč musí být v nemocnicích vždycky tolik ticha… spousta mrtvých se pak může probudit pod roztřesenýma rukama sester. Zdá se, že nás tento plán zachránil, a to byla jistě špatná zpráva pro ty, kdo to chtěli jinak. Prostě neměli moc štěstí. Teď už stačí se jen trochu vzpamatovat a začneme s pátráním, ať už je do toho zapleten kdokoliv a z jakéhokoliv důvodu.
*Bylo mi pět a jemu šest
Jezdili jsme na koních vyrobených z klacků
On nosil černou a já nosil bílou
Bang, bang, sestřelil mě, bang, bang
Bang, bang, spadl jsem na zem bang, bang
Bang, bang, můj miláček mě sestřelil…
Nancy Sinatra – Bang Bang (My Baby shot me down)
autor: °GinevrA
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
