autor: °GinevrA°
I’m not Jesus
I will not forgive!
Nejsem Ježíš
Já neodpouštím!
Apocalyptica feat. Corey Taylor – I’m not Jesus
„Tome!“ Bill se pokusil vyhnout kulce, kterou po něm vypálilo jeho dvojče, ale byl zasažen do ramene a ztratil energii. Vystřelil zpátky, ale netrefil se. „Do prdele!“ Zaklel, snažil se schovat a v klidu zamířit.
„Je to naprosto zbytečný, stejně zemřeš.“ Vyhrožoval vítězoslavně Tom a trpělivě čekal na jeho další krok.
„Nah…“ odpověděl Bill otráveně. Vyšel ze svého provizorního úkrytu a zahájil palbu v naději, že dvojče zaskočí. Jásal, když se mu podařilo dvakrát ho zasáhnout plnou silou, ale Tom k jeho velkému překvapení hodil jeho směrem granát a jediné, co Bill stihl říct, bylo: „Pleteš se!“ Než vyletěl do vzduchu a na obrazovce se objevilo: „Tom wins.“
„Prohrál jsi!“ Usmál se škodolibě Tom.
„Řekli jsme, že se budou používat jenom zbraně!“ Odpověděl mu Bill naštvaně, strčil do něj a odplazil se ke konzoli, aby ji vypnul.
„Závidíš mi, protože já vždycky vyhraju…“
„Protože vždycky podvádíš…“
„Už nechceš hrát?“
Bill zkřížil ruce na prsou a našpulil rty. „S těmi, kdo podvádí, nehraju.“
„Nehraješ, protože víš, že bys prohrál.“ Znovu si ho dobíral Tom, a než Bill stačil odpovědět, vylekalo je zaklepání na dveře. Chvíli se na sebe dívali a přemýšleli, kdo by to mohl být.
„Naši jsou pryč a vrátí se až v sobotu.“ Bill se zamračil. Nemívali mnoho návštěv, a když už nějakou měli, musely být dopředu objednané kvůli dlouhé nepřítomnosti rodičů v práci. S jejich kamarády to bylo stejné, jejich rodiče nemohli vystát, že by se těch pár přátel, které měli, najednou objevilo u jejich dveří, a nakonec nikdy neotvírali cizím lidem. „Běž tam ty.“ Nařídil Bill a podíval se na svého bratra.
„Ne, jdi ty.“ Odvětil druhý. Bill si odfrkl, ale vstal, aby zkontroloval, kdo to je, zatímco dotyčný stále klepal na dveře.
„Ano?“ Zeptal se a kukátkem pohlédl na známou tvář přítele jejich rodičů.
„Ahoj, Bille. Pustíš mě dovnitř, prosím? Musím tvému otci něco naléhavého předat,“ řekl ten nechtěný host.
„Ale on tu teď není.“
„Já vím. Když mě pustíš dovnitř, jen ti to předám a pak půjdu.“
Bill pohlédl na bratra, který zřejmě souhlasil. „OK,“ odpověděl tomu muži, než otevřel dveře a rázem se ocitl na zemi, kam ho shodili další muži, kteří rychle vstoupili do domu…
Jsem Tom Kaulitz, jsem Billovo dvojče, a to, co se právě stalo, je jen poslední vzpomínka na okamžik, který nás donutil předstírat svoji smrt, abychom se zachránili.
To, co se stalo, musel být cílený útok, který provedli profesionálové, ne příliš chytří, ale rozhodně ne neschopní. Prozradil to fakt, že i když dům zůstal vzhůru nohama, všechny cennosti zůstaly nedotčené, takže rozhodně nešlo o loupež.
V této souvislosti nebyl zahájen žádný případ, což bylo další vodítko, že pachatelem nebyl někdo náhodný, ale někdo, kdo se zabýval velkými věcmi. Policie se ani neobtěžovala tento incident vyšetřit ve jménu spolupráce, která udržuje rovnováhu mezi organizovaným zločinem a strážci zákona, ale to nebyl problém.
Ať už za tím masakrem stál kdokoli, musel za to zaplatit. Hledali bychom každého, kdo se na tom mohl jen podílet, našli bychom ho, ať už by byl kdekoli, a nechali ho za to všechno zaplatit.
To je jediná věc, kterou víme. Jediná důležitá věc, kterou je třeba vědět.
„Stále to neberou?“
Bill se pokusil opět vytočit číslo a znovu jim zavolat, ale jediné, co slyšel, byl ženský hlas, který ho upozornil, že telefon je vypnutý nebo nedostupný.
„Nechápu to…“ řekl nejistě, „obvykle nám nechávají alespoň jednu z karet…“ povzdechl si Bill. „Tome, myslíš, že…“
„Možná jsou na nějaké konferenci, nebo to prostě nemůžou zvednout.“ Tom se snažil vymyslet nějakou teorii, ale skutečnost, že jejich rodiče nezvedají telefon, ho znepokojovala.
Uplynulo pětadvacet dní mezi jejich hospitalizací a propuštěním z nemocnice. Dům byl stále ve stavu, v jakém ho opustili, nábytek byl vzhůru nohama a téměř všude byly stopy krve. Jako první chtěli varovat rodiče, ale jelikož neodpovídali, a to se stalo poprvé, nemohli si pomoci, ale měli pocit, že ten útok má něco společného i s nimi.
„Měli bychom zkontrolovat zbytek domu a zavoláme jim později.“ Bill přikývl a položil bezdrátový telefon na pohovku s podivným pocitem opuštěnosti při pomyšlení, že by se jim mohlo něco stát. Svého otce a matku miloval téměř stejně jako Toma, i když o nich skoro nic nevěděl a vídal je jen velmi málo. Nebyli to špatní rodiče, vlastně byli dokonalí a dávali najevo svou přítomnost, i když doma často nebyli. Nikdy na svých dětech neshledávali nic špatného, i když je všichni ostatní považovali za „jiné“; nikdy si nestěžovali, že nevystrkují nos ze svého malého světa, a nikdy si nestěžovali, ani když je viděli spát v jedné posteli, i když už byli ve věku, kdy už nebylo úplně „normální“ spát v náručí toho druhého.
Svým synům věnovali jen vřelé úsměvy a upřímná objetí, díky nimž se cítili v bezpečí, místo toho, aby se jich ptali, zda je s nimi něco v nepořádku.
Pouhá myšlenka na to, že by jim někdo mohl nějak ublížit, cokoli udělat, ho totálně rozzuřila. A to rozhodně nebylo dobré.
„Bože, to je ale nepořádek… Bude trvat hodně dlouho, než to všechno uklidíme.“ Řekl Bill sklesle, když následoval bratra přes tu katastrofu, co v domě byla, aby se dostali ven, kde se vydali po dlážděné cestičce v trávě, která se táhla od velkého zahradního bazénu až ke garáži. Jestli něco nesnášel, byl to nepořádek… a samozřejmě jeho uklízení.
„Myslíš, že ukradli auta?“ Zeptal se Bill a sledoval, jak Tom kartou otevírá široké dveře.
„To chci právě zjistit. Musíme zkontrolovat, co všechno v domě chybí.“
Když se dveře otevřely úplně, oba zkontrolovali, že obě Hondy, zlatá Hornet 600 a černá CBR 600 jsou na svém místě, zatímco tři auta byla na první pohled hned vidět: Mustang Shelby GT 500, který Tom zbožňoval, modernější Porsche Carrera, které používali v každodenním životě, a kupé BMW Z4, které dostali jako dárek ke svým osmnáctým narozeninám.
„No, řekl bych, že garáž zůstala nedotčená.“ Usoudil Tom a oba zamířili zpátky do domu. Bill se přidržoval za Tomovo tričko, aby nezůstal pozadu, když přelézali převrácený kus nábytku. „Tome, nemyslíš, že bychom měli zkontrolovat i zbraně?“ Zeptal se.
„Jo, přesně to uděláme,“ odpověděl druhý a vzal ho za ruku. Oba byli překvapeni, když pomocí Tomova otisku prstu na zařízení otevřeli místnost se zbraněmi, která byla ukrytá za posuvnou knihovnou, a zjistili, že je úplně prázdná.
„Jak tohle dokázali?“ Zeptal se udiveně Bill a vstoupil dovnitř. Tom zavrtěl hlavou. „Ty dveře se dají otevřít pouze pomocí rozpoznání otisku prstu…“
Existovaly čtyři univerzální karty, které otevíraly všechny dveře v domě, a každý vlastnil svoji. Dvě patřily jejich rodičům a dvě dvojčatům. Jediná místnost, kterou univerzální karty nedokázaly otevřít, byla právě místnost se zbraněmi, která měla zůstat dvojčatům utajena, ale pro dva kluky, jako byli ti dva, bylo cokoliv utajit nemožné. Tu místnost objevili, když byli ještě velmi malí. Vlastně jen náhodou, když při hře přesunuli knihovnu. Za kovové dveře se dostali až v patnácti, kdy zjistili, jak do zařízení dostat i svoje otisky prstů.
V místnosti byly uloženy nejrůznější zbraně, od dýk a mečů až po střelné zbraně, které znali jen z filmů, ale nikdy se neodvážili žádné ani dotknout nebo se zeptat rodičů, proč v domě schovávají celý válečný arzenál. Tenhle objev je přeci jen trochu víc přiměl přemýšlet o práci, kterou jejich rodiče dělali, ale uvědomovali si, že je to něco, co by je nemělo a nemůže zajímat, takže stejně jako se jejich rodiče nikdy ani slovem nezmínili o tom, že je jejich vztah trochu zvláštní, oni se nikdy nezmínili o tom, že našli zbraně.
„Myslím, že když jsme omdleli, použili naše otisky prstů, aby se sem dostali.“
„Jo, asi máš pravdu…“ souhlasil Bill a vyšel z místnosti. „Co teď?“
***
„Dokážeš stále udělat tamtu věc?“ Zeptal se Tom a seděl se zkříženýma nohama na podlaze. Poté, co zkontrolovali celý dům a zjistili, že ostatní místnosti jsou úplně nedotčené, přestože právě v nich byly všechny šperky a cennosti, vyšli bez zvláštního důvodu na obrovskou terasu. Ani se neobtěžovali zkontrolovat, zda náhodou nebyl účet vyčerpán. Věděli, že všechny peníze jsou uloženy na švýcarských účtech, a ať se stalo cokoli, měli jistotu, že jejich peníze jsou tam, kde je nechali.
Za normálních okolností trávili většinu času na terase, hlavně v létě. Byl zde malý bazén a sloužil jako solárium, ale večer to byla jejich nejoblíbenější část domu, protože tu seděli na lehátkách a potichu pozorovali hvězdy. Terasa byla prostě místem, kde se cítili klidně a bezstarostně, což v tuhle chvíli potřebovali nejvíc.
„Jakou věc myslíš?“
„… Tamtu věc.“
Bill udělal pár kroků, pak předvedl kotoul a další, ale tentokrát bez rukou, které využil k zakončení několika rychlými *Flik Flaky.
„Myslel jsi tohle?“
Tom spokojeně přikývl poté, co sledoval bratrovu neuvěřitelnou hbitost. To byly věci, které by se nikdy nenaučil. Měl talent na jiné věci, ale vidět Billa, jak tohle dělá, bylo velkolepé. Nehledě na to, že se tyhle věci jistě brzy budou hodit.
„Jo… myslím, že to ještě zvládnu, ale dlouho jsem netrénoval,“ řekl, když se prohnul a protáhl lokty dozadu, až v něm zakřupalo. Pak pohnul krkem a zakřupalo mu i v něm.
Tom náhle zvážněl. „Bille,“ oslovil ho, a tím okamžitě upoutal bratrovu pozornost. „Ti, co nás napadli, ti všichni byli lidé, které známe, že?“ Zeptal se klidně.
Bill se na něj zamyšleně podíval. „Myslím, že jo… ale pamatuju si jen dva z nich.“
„Koho?“
„Toho, který stál za dveřmi, když jsem je otevřel a…“
„… Matt.“ Uzavřel Tom za něj, a když druhý pomalu přikývl a zopakoval to jméno, uvědomil si, že si oba pamatují stejné dva lidi. To byl začátek.
„Tome,“ oslovil ho Bill tiše, „myslíš na to samé, na co já?“
Tom se zájmem sledoval, jak si jeho bratr omotává své dlouhé černé vlasy kolem oblíbené dřevěné spony.
„Chceš je zítra navštívit?“ Zeptal se s polovičním úsměvem a Bill přikývl na souhlas.
*Flik Flak jsou salta vpřed a vzad.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
