autor: °GinevrA°
And I don’t know why you’re dying
Long before your time has come
Stále nevím, proč umíráš
Dlouho před tím, než měl přijít tvůj čas
Audioslave – Your time has come
Bill zastavil před žlutým domkem s malou předzahrádkou a chvíli ho pozoroval přes tmavé hledí přilby. Jakmile zaparkoval svoji motorku, sundal si helmu i bundu, upravil si černé saténové sako se třemi velkými knoflíky a límec bílé košile pod ním.
Když dorazil ke dveřím, zkontroloval zlatou cedulku na bílých dřevěných dveřích a ujistil se, že je tu správně.
Rodina Scottových.
To bylo to, co hledal. Zkontroloval, zda má vlasy úhledně svázané kolem dřevěné spony, kterou si do nich vsunul, a když překontroloval svůj vzhled ve skleněné tabulce dveří, prstem si setřel neviditelnou šmouhu z kompletně černého make-upu, který si pro tenhle den vybral, aby ladil s koženou bundou a botami trčícími z těsných džínů. Po několika vteřinách někdo otevřel dveře, na které klepal.
„Dobré ráno,“ pozdravil s nejzářivějším úsměvem. Ženě, která otevřela dveře, mohlo být asi pětatřicet nebo čtyřicet let, ale vypadala velmi dobře. Byla to blondýnka, vlasy neměla delší než po ramena, byla upravená a měla milou tvář. Bill se okamžitě uvolnil. Žena na pozdrav odpověděla trochu nejistě, ale přesto se široce usmála.
„Hledám vašeho manžela, je doma?“ Zeptal se Bill, ačkoli neměl nejmenší tušení, že muž, kterého hledá, je ženatý, ale když vyloučil všechny ostatní možnosti, pochopil, že ta žena může být jen jeho manželka.
„Ah. Můj manžel není doma, ale měl by za chvíli přijít,“ vysvětlila. „Můžeš jít dál a počkat tu na něj, jestli chceš.“
„Jasně.“ Bill se znovu usmál a následoval ženu do haly, kde ho usadila k jídelnímu stolu. Byl to nádherný dům, velký, světlý a čistý. Musel uznat, že ten hajzl má alespoň vkus a miluje čistotu a pořádek.
„Myslela jsem si, že jsi kamarád mých dětí, ale ty jsou ještě příliš malé na to, aby se kamarádily s někým ve tvém věku,“ řekla žena, aniž by se ohlédla, zatímco něco dávala do skříně. „Dáš si něco k pití? Colu, pomerančový džus…“
„Sklenici vody, prosím.“
„Jistě.“ Nalila mu do sklenice trochu čerstvé vody, a pak se zeptala. „Odkud znáš Alberta?“
„Je to přítel mých rodičů, bohužel měli moc práce, a tak mě poslali, abych mu od nich vyřídil vzkaz…“ odpověď se zdála být dostatečně přesvědčivá, protože žena se už na nic neptala, jen přikývla.
„Kolik je vašim dětem?“ Zeptal se Bill, když poděkoval a napil se ze sklenice.
„Deset, jsou to dvojčata. Chlapec a dívka.“
„Ah, to je úžasné.“ řekl Bill, upřímně dojatý. Okamžitě se mu vybavily vzpomínky na jeho a Tomovo dětství.
„Ano,“ souhlasila s milým úsměvem, „ale jsou to kvítka.“
„To si dovedu představit,“ odpověděl s vědoucím úsměvem.
Žena zmizela z místnosti a ujistila ho, že se hned vrátí, a Bill okamžitě využil příležitosti, aby vstal a trochu se porozhlédl kolem. Šel tam neozbrojený, elegantně oblečený – nebo alespoň nebýt toho nevkusného otisku ruky nakresleného na kalhotách přímo na zadku – aniž by předpokládal, že ten muž má rodinu. Ale nic z toho nebyl problém.
Všiml si, že na jedné z kuchyňských polic leží dřevěný držák na nože. Vzal jeden dlouhý, tenký nůž a strčil si ho do vnitřní kapsy bundy, pak otevřel zásuvku pod policí, vzal tři menší nože, takové, které se používají jako příbor, ale jsou velmi ostré, a schoval je do další z kapes, tentokrát těch vnějších.
Když se žena vrátila, už opět seděl na svém místě se sklenicí v ruce.
***
Tom našel Matta, jak sedí v křesle zády k němu, pohlcen dobrým jazzem třicátých let, který hrál z gramofonu.
„Tome… pojď dál,“ řekl zdvořile, ale ani se neotočil.
„Dovolil jsem si vstoupit bez zaklepání, jelikož dveře byly otevřené,“ vysvětlil klidně, jako by vedli klasickou konverzaci.
„Měl bys je zavírat, však víš, s tím, co se děje kolem…“
Matt se usmál, vstal z křesla a ukázal chlapci své ledové zorničky.
Byl jediným „kolegou“ jeho rodičů, kterého dobře znal, tím, kdo za ním chodil na návštěvy a se kterým si rád povídal. Od narození byl slepý, ale to nijak neovlivnilo jeho smysly a vnímání, takže byl obratnější než mnozí lidé, kteří zrak měli, ale neuměli ho používat.
Oči mysli. Účinnější než nejostřejší vidění.
„Věděl jsem, že se vrátíš,“ řekl muž a hladce se posadil ke stolu před sebou.
***
„Můj manžel se obvykle zamyká ve své pracovně hned, jak se vrátí z práce. Byla bych ráda, kdybys mohl počkat tam, protože tady musím uklízet, ale bohužel nemám klíče a jinak se tam nedostanu,“ vysvětlila mu žena, když se vrátila s hadrem v ruce. „Víš, je to člověk, který má rád své soukromí.“
„Chápu,“ přikývl Bill. Zajímalo ho, jestli má jeho žena alespoň nějaké tušení, jakou práci dělá, ale podle toho, jak o tom mluvila a dle ticha v domě byl přesvědčený, že jeho rodina o tom nemá ani nejmenší tušení.
„A nechcete s úklidem pomoct?“ Navrhl, když viděl, že žena začala přejíždět hadříkem po policích, na nichž byl položen držák s noži.
„Oh ne, nechci tě obtěžovat,“ odmítla s úsměvem. „Oh…“ povzdechla si, „kéž by moje děti byly tak milé a zdvořilé jako ty.“
Bill nestačil odpovědět a jeho úsměv se zastavil na půl cesty. Jeho i ženinu pozornost upoutalo zavření dveří a mužský hlas oznamující svůj příchod.
„Ah, už je tady,“ informovala ho, odložila utěrku a šla ke dveřím. Zaslechl něco o tom, že v jídelně sedí nějaký chlapec a hledá ho. Chlapec s tou nejroztomilejší, nejženštější tváří, zaslechl. Potěšeně se usmál. Okamžitě si tu ženu zamiloval a začínalo mu být líto, že z ní v blízké budoucnosti udělá vdovu.
Když se muž objevil v místnosti a uviděl ho, akorát se mu potvrdil fakt, že on je jedním z těch mužů, kteří masakr provedli. Jen co černovláska spatřil, na několik okamžiků zamrzl na místě, nejspíš se divil, co mrtvý muž dělá v jeho domě.
„Dobré ráno.“ Pozdravil ho Bill a muž jen přikývl, viditelně rozrušený.
„Co kdybychom šli do mé pracovny?“ Navrhl a Bill přikývl.
Pracovna byla v patře, čistá s minimalistickým nábytkem a kovovými archivy. Před televizí se zvukovým systémem, který měl hodnotu alespoň poloviny motorky, na které přijel, stála krásná bílá pohovka a na jedné straně malý dřevěný stolek. Bill si pozorně prohlédl celou místnost a všiml si, že stěny jsou obloženy izolačním materiálem. Tahle místnost byla zvukotěsná, což ho velice uklidnilo.
„Jak… jak jsi to udělal?“ Zeptal se ho muž, jakmile zamkl dveře, plný napětí. „Jsi mrtvý! Ty i tvůj bratr, viděl jsem to!“
„Smrt často představuje nové zrození,“ odpověděl ironicky a přiblížil se.
„Počkej!“ Zastavil ho muž. „Udělejme to beze zbraní, takže pokud nějakou máš…“ Řekl, vytáhl svoji pistoli z vnitřní kapsy kožené bundy a odhodil ji. „Proberme to v klidu.“
Bill vytáhl největší nůž, odhodil ho napravo, kde se zasekl do tlustého látkového kufříku, který byl zamčený na zámek, zatímco ostatní tři nože položil na stůl.
„Dobře. Teď, když jsme oba neozbrojení, potřebuju vědět pár věcí.“ Řekl Bill a naklonil hlavu na stranu. „Nejprve, proč jste nás chtěli zabít a kdo to vůbec chtěl?“
„Nemůžu ti nic říct,“ zněla odpověď muže, který pomalu, téměř vyděšeně couval.
„Samozřejmě, že můžete…“
Muž stále couval, čím víc se k němu Bill blížil, a jen díky chlapcovým rychlým reflexům se mu podařilo vyhnout se kulce, kterou na něj muž vystřelil ze zbraně, již vytáhl z bundy. To Billa opravdu naštvalo, on byl loajální, ale Albert ne. A on to rozhodně nechtěl nechat jen tak.
Okamžitě se sehnul, natáhl jednu nohu a rychle se otočil, takže muže kopl do ruky a vykopl mu z ní zbraň. Nedokázal ji však chytit, protože kopnutí, které mu muž zasadil do boku, způsobilo, že spadl, a vzápětí se ozvaly tři výstřely, ale žádný z nich ho nezasáhl. Přiskočil ke kufříku, do kterého se zabodl nůž, ale nemohl ho vytáhnout. Čepel se musela o něco zachytit.
Vyhnul se další kulce, což znamenalo, že zbývala ještě jedna. Albertova zbraň byla šestiranná a pět jich už vystřelil. Přiblížil se k muži a rychle ho zasáhl vnitřní stranou ruky přímo do nosu, vykřikl bolestí a silně krvácel. Rychle sáhl za něj, chytil jeho ruku, přitiskl ukazováček na jeho a vystřelil do zámku kufru, který se rozlomil. Muž se však otočil a zkroutil mu levou ruku za zády.
Bill vykřikl tak hlasitě, že si nebyl jistý, zda zvukotěsné stěny dokážou jeho křik utlumit.
„Mám tě, ty, hajzle,“ řekl muž, ještě víc mu zkroutil ruku a Bill vykřikl ještě hlasitěji. Albert ho odtáhl ke kusu nábytku, přitiskl ho k němu a sám se mu tělem nalepil na záda. Volnou rukou mu vytáhl dřevěnou sponu a jeho vlasy se uvolnily, aniž by tušil, jak moc Bill nesnáší, když se kdokoliv dotýká jeho vlasů.
„Máš tak krásné vlasy…“ zašeptal mu do ucha, pak mu přejel rukou po tváři a zastavil se až na krku. „Jak máš jemnou kůži…“
Bill tiše zasténal, když ho ta slova donutila si vzpomenout.
Vzpomněl si, že byl svázaný a měl roubík, a také si vzpomněl, že pro ty muže nebylo vůbec snadné ho spoutat. Kopal a vztekle křičel, někoho kousl, a dokonce i poškrábal. Toma odvedli do jiné místnosti a podle křiku, který byl slyšet za zdmi obývacího pokoje, se pravděpodobně bránil úplně stejně. Ležel na podlaze, ruce měl bolestivě svázané za zády a všude kolem něj bylo velice rušno, jak spolu muži mluvili. Ucítil něco u kotníků a podíval se na muže, který ho držel na místě. Vůbec se mu nelíbil pohled do jeho tváře, okamžitě začal kopat a snažil se ho od sebe dostat co nejdál.
„Přestaň, zůstaň v klidu!“ Přikázal mu ten muž a začal si pohrávat s páskem jeho kalhot.
„Alberte…“ řekl někdo, jako by ho chtěl napomenout, ale on i přesto pokračoval. Popotáhl mu kalhoty níž a Bill sebou začal ještě více házet a kousal do látky, kterou měl v ústech.
„Jestli nezůstaneš v klidu, budu hodně zlý…“ zašeptal mu do ucha. „Chceš, abych byl zlý? Ne, to rozhodně nechceš, věř mi…“ Bill ho však neposlouchal, dál se bránil a snažil se křičet. Muž zavrtěl hlavou. Vytáhl z úst cigaretu, kterou kouřil, a stáhl mu džíny až ke kolenům. „Varoval jsem tě…“ řekl, než mu přitiskl hořící konec do vnitřního stehna. Bill otevřel oči dokořán a snažil se křičet, dokud mu nedošel dech. Tohle mučení trvalo ještě několik minut, přibyly další čtyři popáleniny na jeho stehně, dokud někdo nedotáhl Tomovo tělo v bezvědomí vedle jeho.
„Je mrtvý,“ řekl někdo. Billovy oči se zalily slzami hned, jak to zaslechl. Tvář jeho dvojčete byla od krve, stejně jako jeho oblečení. Přestal se zajímat o všechno, co se kolem něj dělo, ani se nesnažil bránit proti tomu, co dělal muž nad ním. Nemohl být mrtvý.
„Ne… ne…“ zašeptal přes látku a zavrtěl hlavou. Dál se díval na Tomovo tělo, dokud nezaznamenal krátké a nepatrné nadechnutí, a hned pochopil. Tom nebyl mrtvý.
Otočil se k muži, který si stáhl džíny až ke kotníkům. Upřeně se na něj zadíval.
„Víš, jsi na mě trochu moc starý…“ řekl mu muž a sklonil se k němu. „Ale rád udělám výjimku…“ Děsivě se usmál, položil mu ruku na tvář a jemně ho pohladil. Bill znechuceně zavrtěl hlavou, ale pak ho nechal: potřeboval záminku, nějaký důvod, aby mohl předstírat svoji smrt. „Jak máš jemnou kůži…“ zašeptal, téměř uchvácen bledostí chlapcovy tváře. Naštěstí pro něj byli lidé jako Albert strašně předvídatelní, a když zjistil, že mu palcem přejíždí po rtech, vzal ho mezi zuby a kousl do něj tak silně, až mu málem upadl. Vzápětí se na něj snesla palba úderů a facek, po nichž téměř ztratil vědomí, což mu dokonale pomohlo předstírat bezvědomí a soustředit se na to, aby svou mysl přenesl jinam.
„Je mi úplně jedno, jestli teď zemřeš, naopak, všechno bude o mnoho snazší…“ to byla poslední slova, která slyšel, než úplně ztratil cit a vědomí…
***
„A Bill? Jak se mu daří?“
„Dobře.“ Odpověděl Tom, a pak s úsměvem zvedl pohled. „Šel navštívit Alberta.“
Matt si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Albert… Nejodpornější člověk, jakého jsem kdy měl tu smůlu potkat…“ Tomův výraz zůstal netečný a Matt opět zvážněl. „Předpokládám, že chceš slyšet vysvětlení,“ řekl. Chlapec sklonil hlavu. „Stejně ti nemůžu říct všechno, co chceš vědět.“
„To, co mi řekneš, bude stačit,“ ujistil ho Tom.
„První věc, kterou bys měl vědět, je, že nebylo v plánu vás dva zabít.“ Muž spatřil v Tomově výrazu jisté překvapení. „Měli jsme vás přivézt živé, ale podle toho, jak jste reagovali, bylo snad nemožné vás zklidnit. Proto jsme museli porušit ten příkaz, ale ti neschopní idioti, co byli na tuhle misi posláni, neudrželi ruce v klidu a… řekněme, že to trochu přehnali.“
„Přehnali?“ Zeptal se Tom řečnicky. „Kompletně mi rozbili celý obličej a ty mi řekneš, že to „přehnali“?! A kdo nás to vůbec chtěl? A co, kurva, znamená „mise“?“
„Tome,“ Matt ho přerušil. „Už jsem ti řekl, že ti nemůžu říct úplně všechno, co chceš.“ Když se chlapec uklidnil, pokračoval ve vysvětlování. „Odešel jsem, když jsi „zemřel“, i když jsem pochopil, že to tak není…“
Tom se na okamžik zamračil. Věděl, že Mattovi může věřit, ale už jen pouhý fakt, že byl do toho masakru vůbec zapojen, byl dostatečný důvod, aby ho zabil. Postupně si začal na nějaké věci vzpomínat, na okamžiky těsně poté, co Bill otevřel dveře.
Vzpomněl si, že viděl Alberta, jak jednu nohu tiskne k Billově hrudi, aby ho udržel v klidu na podlaze, a okamžitě se k němu rozeběhl. Někdo ho ale popadl, a i když se z toho sevření vykroutil, okamžitě se ocitl s dalšími dvěma muži na krku. Pokusil se křičet, aby od sebe ty muže dostal, když zahlédl další dva chlapy, jak Billa otočili a dali mu ruce za záda, aby mu je mohli svázat, a přitom mu drželi hlavu přitisknutou k podlaze, aby se nemohl bránit.
Vzpomněl si, že ho odtáhli do jiné místnosti, a když se mu muž, kterého znal jen od vidění, pokusil zacpat ústa, zlomil mu nos úderem do obličeje, a poté ho praštil kolenem do břicha.
V tu chvíli poznal Matta, který stál před ním, i když on klečel s rukama svázanýma za zády.
„Tome, poslouchej mě,“ vzpomněl si, že od toho muže slyšel. „Pokud zůstaneš v klidu, nic se ti nestane.“
„A Bill?“ Zeptal se rychle.
„Taky se mu nic nestane, pokud zůstane v klidu.“ Skoro tu větu nestihl dokončit, jelikož k Tomovým uším dolehl Billův srdcervoucí výkřik, který se ozval z druhé strany zdi, a on znovu nabral sílu k boji. Matt zavrtěl hlavou, protože muži nedokázali chlapce udržet v klidu.
„Jdu se podívat, co se to tam, kurva, děje,“ řekl a odešel z místnosti.
To bylo to poslední, na co si Tom vzpomněl, pravděpodobně ho omráčil ten výprask, který následoval…
***
Bill cítil, jak se mu v žilách vaří krev, a to jen zvýšilo sílu, s níž se dokázal vymanit z mužova sevření, obrátil jejich pozici a bolestivě Albertovi zkroutil ruku za zády. Ignoroval jeho sténání, přitáhl ho ke stolu, zezadu ho kopl do kolen, a tím ho donutil kleknout si před hrozivou dřevěnou plochu.
„Teď…“ Bill ho chytil za vlasy a prudce mu zaklonil hlavu, „… mi řekni přesně to, co chci vědět.“
„Aaah… ne!“ Zaprotestoval muž a Bill mu prudce udeřil čelem o desku stolu.
„Špatná odpověď.“ Bill mu hlavu znovu zaklonil.
„Proč jste nás chtěli zabít?“
Další úder.
„Kde jsou naši rodiče?“ Zkusil se zeptat. Muž vyplivl krev, než se pokusil odpovědět. „To nechcete vědět…“
A opět se čelem setkal s deskou stolu.
Muž znovu vykřikl. „Tohle na tom stejně nic nezmění!“
Úderů ještě přibylo, a nakonec, když Billa přestalo bavit mlátit mu obličejem o stůl, vypadal Albert téměř mrtvý, svalil se na stůl, jako by ho objímal, aby se vůbec udržel na nohách.
Chlapec přešel ke kufru a otevřel ho, aby z něj mohl uvolnit to, v čem se zasekl nůž. K jeho úžasu to, co v kufru našel, by nikdy nečekal. Byly tam časopisy a DVD, na všech byli chlapci ne starší než sedm nebo osm let, nazí a v odvážných pózách. Bill potlačil zvracení, když viděl ty děti v takových pózách, a navíc kromě časopisů a filmů tam byly i různé fetišistické předměty, například plastový vibrátor, do kterého se zasekl nůž. Znechuceně vytáhl čepel a s planoucím hněvem se přiblížil k muži.
„Proto tvoje žena nemůže chodit do pracovny?“ Zeptal se, vyskočil na stůl a vzal si tři nože, které tam předtím položil. Muž odpověděl jen tlumeným zasténáním. „To proto tady jsou zvukotěsné stěny?“ Jednou nohou mu přitlačil ruku na stůl a hodil nůž dolů tak, že se mu zasekl do ruky, a zároveň i do desky stolu. Totéž mu udělal i s druhou a ukřižoval ho na dřevěném povrchu stolu. „Takhle se můžeš dívat na ty nechutný filmy, aniž by tě kdokoliv slyšel, co?!“ Zasyčel mu do ucha a prudce mu za vlasy zvrátil hlavu dozadu. Praštil mu jí znovu o desku, seskočil ze stolu a postavil se za jeho záda. Dlouhým nožem mu rychlým gestem rozřízl košili, kterou měl na sobě, a ani se nenamáhal být něžný. Dokonce mu v tom místě zanechal hlubokou ránu.
„Víš, co jsi?“ Zeptal se zlomyslně a špičkou nože mu řezal do kůže. Muž nebyl schopen odpovědět, a když Bill skončil, měl do zad vyřezáno: „Loser“
A on Loser byl.
„Poslední přání?“ Zeptal se a už poněkolikáté mu za vlasy zvedl hlavu. Muž stačil vyplivnout trochu krve a Bill ukončil jeho život tím, že mu vrazil nůž do krku, takže nezemřel hned, ale pomalu vykrvácel.
***
„Proč jste se neujistili, že jsme opravdu mrtví?“ Zeptal se Tom. „Kdykoliv jste nás mohli střelit přímo do hlavy…“
„Jak jsem ti už řekl, neměli jsme vás zabíjet, a to byl taky důvod, proč jsme přišli beze zbraní.“
Tom se znovu zamračil. „Tak proč jste ukradli všechny ty zbraně?“
„Rozkaz,“ odpověděl jednoduše Matt.
Tom přikývl. I on byl teď neozbrojený. Kdyby měl Matt zbraň, mohl ho kdykoliv zastřelit. Ale to, že u sebe žádnou neměl, neznamenalo, že ho nemůže zabít.
„Mám poslední otázku,“ řekl Tom. Muž na druhé straně stolu se ani nezachvěl. „Co se stalo s našimi rodiči?“
Matt zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že to chceš vědět.“ Vytáhl z jedné kapsy kalhot pistoli a položil ji na stůl rukojetí směrem k Tomovi, který měl zaťaté pěsti ve snaze zachovat klid, který ho pomalu opouštěl. Cítil, jak ho štípou oči, a ztěžka polkl. „Než to uděláš,“ varoval ho, „něco ti musím dát.“ Řekl, vstal a zamířil ke dveřím.
Když se vrátil, podal Tomovi něco, co vypadalo jako propiska.
„Heslo je „Osiris592“. Ber to jako mou poslední laskavost,“ řekl a znovu se posadil. „Jak vidíš, nikdy mi to moc nepomohlo,“ usmál se a očividně narážel na svou slepotu. „Ale můj asistent se o to postaral.“
„Osiris592.“ Tom sevřel prsty kolem zbraně a pero si schoval do jedné z kapes džínů. „Děkuji ti. Vážně mi bylo potěšením, Matte,“ řekl, než stiskl spoušť.
***
Žena zkameněla a nebyla schopna vydat ani hlásku, když spatřila chlapce, který právě zamířil po schodech dolů. Vypadal opravdu rozrušeně a měl zakrvácený obličej i oblečení. Přišel z horního patra a pod jednou paží držel něco, co vypadalo jako časopisy a obaly z DVD. Když je položil na stůl, nedokázala se na ně ani podívat. Nemohla spustit zrak z toho chlapce.
„Proto jste nemohla chodit do jeho pracovny,“ řekl tiše a ukázal na to, co položil na stůl. „Uklidněte se, není to tak velká ztráta…“ pokračoval, aniž by se dočkal jakékoliv reakce. „Nemáte, prosím, kapesník?“ Zeptal se zdvořile, ale žena se tvářila jako solný sloup. Bill přikývl a šel ke dveřím, přičemž si sundal černé rukavice, aby nezanechal stopy. Právě když se chystal odejít, otočil se k ženě, která měla lesklé oči.
„Až se vrátí vaše děti, vyřiďte jim ode mě, že i já jsem to měl těžké.“ Zavřel za sebou dveře a žena propukla v pláč.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
