autor: °GinevrA°
It’s kinda sad when you don’t know the meanin‘
But everything happens for a mason
Je to trošku smutné, když nevíš, co to znamená
Ale všechno se děje z nějakého důvodu
Limp Bizkit – Take a look around
Bill otevřel dveře kartou, ale v obýváku nikdo nebyl.
Uklidili dům v den, kdy se vrátili, hned poté, co zkontrolovali, že nechybí nic jiného než zbraně. Koneckonců, vzhůru nohama byl jen obývací pokoj a jídelna, ale krev nezmizela tak snadno. Nyní dům vypadal jako hrubá kopie toho, jak vypadal předtím.
S Tomem se setkal až v jejich pokoji, který byl velký jako byt většiny lidí, seděl na koberci a díval se na televizi, zády se opíral o pohovku a v ruce držel balíček chipsů. Musel být zpátky už nějakou dobu a stihl i sprchu, soudě podle toho, že na sobě neměl stejné oblečení, ve kterém ráno vyšel. Bill se naopak právě vrátil a krev na jeho kůži a oblečení začínala být nesnesitelná a on nechtěl nic jiného, než si dopřát trochu relaxu pod horkými kapkami vody.
„Hmm, trvalo ti to docela dlouho…“ vyhrkl Tom, když polykal sousto.
Bill přikývl. „Bylo to trochu… temperamentní,“ řekl s úšklebkem. „Potřebuju sprchu.“
Tom přikývl a Bill se konečně mohl svléknout a oddat se uklidňujícímu teplu vody. Důkladně si namydlil kůži a znovu si umyl své dlouhé vlasy. Chtěl se zbavit všech pocitů toho dne. Zkontroloval ruku, na které si Albert vylil svůj vztek, a zjistil, že na ní má modřiny, a když si na to teď vzpomněl, ucítil, jak bolestivé vlastně jsou. Většina stop se stihla zahojit během pobytu v nemocnici, ale na stehnech byly stále viditelné bledé stopy po popáleninách od cigaret.
Aniž by o tom dlouho přemýšlel, oblékl si župan a vrátil se do pokoje, aby se oblékl. Tom stále ještě zaujatě sledoval televizi v poloze, v jaké byl předtím.
„Co dávají v televizi?“ Zeptal se, když se posadil vedle něj.
Tom mu podal balíček chipsů, ale Bill ho odmítl. Najednou už neměl hlad.
„Nic zajímavýho…“ odpověděl na otázku, kterou mu položilo jeho dvojče. „Jak to šlo?“ Zeptal se.
Bill věděl, na co naráží. „Šlo to…“ pokrčil rameny, neschopen říct cokoli dalšího.
Ten večer jsme si s Tomem dlouho povídali.
Oba jsme ze sebe dostali všechny pocity, které se v nás za ten den nahromadily, jen proto, abychom zjistili, jestli to cítíme jinak nebo stejně. Bylo to dobré cvičení sebeovládání, zvlášť když jsme oba dospěli k závěru, že naši rodiče jsou mrtví. Zatím jsme nevěděli kdy, jak a proč, ale to byl hlavní důvod, proč jsme hodlali pokračovat v naší… „trestné výpravě“, pokud se to tak dá nazvat…
Neměl jsem ani čas přemýšlet, zatímco jsem bojoval s mužem, kterého jsem měl zabít, a taky zabil, a uvědomil jsem si, že jsem ten večer s Tomem cítil bolest. Nejen proto, že jsem ztratil dva ze tří nejdůležitějších lidí ve svém životě, ale kvůli něčemu hlubšímu a obtížněji popsatelnému.
Možná jsem tu noc plakal, ale stalo se to tak, že jsem o tom ani já sám nevěděl.
„Co myslíš, že na něm je?“ Zeptal se Bill zvědavě, když Tom zadal heslo, které mu řekl Matt. Seděli ve svém pokoji před notebookem a snažili se otevřít flash disk, který Tomovi dal.
„To uvidíme…“ odpověděl a opřel si bradu o rameno Billa, který mu seděl na klíně.
Po zadání hesla se automaticky otevřely složky a objevil se archiv se jmény.
„Víš…“ řekl Bill, než jednu zobrazily. „To s Mattem mě mrzí… koneckonců byl to dobrý člověk…“
„Jo, mě to taky mrzí,“ odpověděl Tom. Procházel jména, hledal nějaké známé a všiml si Alberta Scotta, který byl jedním z prvních. Kliknul na jeho jméno a objevilo se okno s jeho jménem, adresou a dalšími údaji. Jeden z údajů také byl „nižší hodnost“.
„Nižší hodnost?“ Zeptal se Bill, ale Tom nevěděl, co víc říct. Zavřel stránku a znovu prohlížel jména, když najednou narazil na jedno známé. Patřil jejich matce.
„Máma?“ Zeptal se Bill, když si to přečetl taky. Cítil, jak mu Tom pevněji stiskl bok, když otevřeli tu stránku, aby si prohlédli údaje, které tu o ní byly.
„Vyšší hodnost,“ stálo tam.
„Vyšší hodnost?“ Zeptal se znovu Bill.
„Bille, vím toho tolik co ty, takže je zbytečný se mě ptát, protože nevím, co ti na to odpovědět…“ odpověděl nezaujatě Tom. V tichosti si přečetli ty informace a zjistili, že se jedná o jakýsi životopis, ale nechápali, o co jde. Všechno to byly názvy míst a měst nebo „misí“.
Mise byla v těchto informacích nejčastějším slovem. Odstavec pod fotografií vypadal jako běžný občanský průkaz s adresou, osobními údaji a datem narození. Uvedená profese byla stejná jako ta, kterou si prohlédli v profilu Alberta Scotta: Podřízený.
„Ničemu z toho nerozumím…“ zašeptal Tom a Bill souhlasil.
„Zkusme najít tátův profil,“ navrhl Bill a Tom vyhledal i jeho jméno. To, co četli v jeho profilu, se nijak nelišilo od toho, co bylo v profilu matky, nejspíše dělali stejnou práci a měli stejné „mise“, i když stále nechápali, o co šlo.
„Tohle vypadá jako nějaká organizace…“
„Jo.“ Souhlasil Tom. „No tohle rozhodně vysvětluje tu místnost se zbraněmi…“
„Myslíš?“ Ne, že by to Billa nenapadlo, ale byla to dost nepravděpodobná hypotéza, které se mu stále nechtělo věřit. Co když ty zbraně, které vlastnili jejich rodiče, byly jen sběratelské?
„Nemůže to mít něco společného s armádou?“ Odvážil se to vyslovit nahlas.
Tom se podivně zašklebil. „Nevím… může to být cokoli…“
„Myslíš, že zabíjeli lidi? Že to byla jejich práce?“ Zeptal se nesměle Bill a při té otázce se otočil na své dvojče. Tom pokrčil rameny.
„Jasně, je to taková rodinná věc…“ Podařilo se mu vykouzlit na Billově tváři úsměv, i přestože měl lesklé oči. Pak pokračovali v pátrání a rozhodli se najít jména lidí, které si pamatovali z toho útoku. Vzpomněli si asi na šest mužů, ale uvědomovali si, že to rozhodně nebylo konečné číslo. Ale věděli, že časem vyplují na povrch další, ať už si to budou přát, nebo ne.
„Takže zítra půjdeme navštívit Anrdewa Jonese…“ řekl Bill, který si už stihl zapamatovat adresu, již našli v jeho profilu, a Tom kývl na souhlas. Ani ne o vteřinu později zjistil, že Bill sedí obkročmo na jeho klíně čelem k němu a této polohy dosáhl tak, že zvedl jednu nohu, kterou si přitiskl k hrudi, aby se mohl přetočit a nemusel vstát. Jediné, na co se Tom zmohl, když ho v této poloze našel, bylo zašeptání překvapeného. „Wohoo…“
„Mezi dneškem a zítřkem je ještě spousta volného času…“ zašeptal mu Bill do ucha. Tom mu stiskl boky a naklonil se, aby ho políbil na krk. „A nějak si ten čas musíme zpříjemnit, ne?“ Souhlasil Tom a stiskl v dlaních jeho zadek.
Brzy skončili na posteli poté, co se dlouze líbali a vzájemně se dotýkali na křesle, a pak zjistili, že je to příliš nepohodlné na něco víc než na pár polibků a doteků. Bill doslova roztával pod Tomovýma rukama, které ho hladily všude, kam jen dosáhly, a jeho polibky bloudily po jeho obličeji až k hrudi, jako by bezcílně bloudily.
„Oh, kruci…“ zavzdychal tiše a jeho hlas se zlomil. Když si pomyslel, že tohle je teprve začátek… Odhrnul si několik volných pramenů, které mu spadaly do obličeje, a snažil se okamžitě nevybuchnout. Cítil, jak se Tomovy ruce pohybují směrem dolů a snažily se dostat do jeho džínů, a nebýt pásku, který tomu bránil, možná by se to povedlo.
Tom se od něj na okamžik odtáhl, jen na tak dlouho, aby mu rozepl sponu, a aniž by povolil pásek, začal mu kalhoty rovnou stahovat. „Oh sakra…“ zašeptal Bill před tím, než mu Tom stihl kalhoty stáhnout úplně. To zaklení nemělo nic společného s rozkoší, kterou cítil, naopak, řekl to, když doširoka otevřel oči při představě, co Tom uvidí na jeho nohách. A byl si jistý, že se mu to nebude líbit. Vůbec ne.
Poté, co Tom vysvobodil jeho nohy z těsných džínů, všiml si, že úplně ztuhl, a najednou nic necítil. Podíval se na něj a viděl, že se dívá přímo na jeho mírně roztažená stehna a hodlá začít mluvit o něčem, co tak úplně nechápe.
„Jak jsi k tomu přišel?“ Zeptal se ho a podíval se na něj. „Tohle ti udělali v nemocnici?“
Jizvy nebyly tak hrozné, přeci jen už to bylo nějakou dobu a hojily se. Malé dírky po popáleninách od cigarety byly jasně viditelné a bylo jasné, že se nikdy úplně nezahojí. Bill sklopil hlavu, a pak ji zvedl, aby se podíval na své dvojče.
„Věděl jsem, že se ti to nebude líbit…“ zašeptal a kousl se do rtu, jak to dělával vždy, když cítil, že je v rozpacích.
Tom si lehl vedle něj. „Vůbec se mi to nelíbí,“ potvrdil. „Naopak, docela mě rozčilují,“ dodal a podíval se na něj. „Takže mi řekni, kdo ti to udělal a jak, ale hlavně proč, a já ho zabiju.“
„On už mrtvý je,“ odpověděl rychle Bill.
Tom se zamračil. „Matt?“ Zeptal se tiše, jako by nějaký neviditelný divák neměl slyšet, co si říkají.
Bill zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup. „Matt?! Tomu sám nevěříš!“ I on mluvil tiše, i když nevěděl proč… možná v duchu solidarity se svým dvojčetem. „Byl to Albert…“
„Oh …“ Tom sklopil zrak, částečně ze zklamání, že ho nemohl zabít sám. „A… udělal ti ještě něco jiného?“ Zeptal se se smrtelnou vážností.
Bill zavrtěl hlavou a zadíval se na strop. „Nevím…zemřel jsem dřív… než stihl udělat cokoliv jiného…“
Slyšel, jak Tom vzdychl a otřel se tváří o jeho krk, když se k němu přitiskl. „Promiň…“ slyšel ho říct.
„Ne… to je v pořádku. Opravdu.“ Uklidnil ho a čekal, protože si nebyl jistý, co Tom udělá. Uplynulo několik chvil, kdy bylo úplné ticho, a Bill si myslel, že jeho dvojče usnulo. „Tome?“ Oslovil ho a jeho dvojče k němu zvedlo hlavu. „Kdy jsem ti řekl, abys přestal?“
Tom se usmál, vášnivě ho políbil, a pak se přesunul na jeho tělo, aby dokončil, co začal.
***
Možná, že pětačtyřicet minut byla pro Toma přehnaně dlouhá doba, ale zvědavost, co jeho bratr chystá, kompenzovala trpělivost, která mu postupně docházela, když se dveře šatny stále neotevřely ani po dalším: „Už jsem hotový!“
Ten den se chystali navštívit Andrewa v naději, že z něj dostanou více informací o seznamu, který mu dal Matt, a Bill mu řekl, že má na ten den v plánu určitý look, takže dál seděl na posteli… se svým obvyklým oblečením a stylem. Z těch dvou to byl Bill, kdo si nedovedl představit, že by měl mít dvakrát za sebou stejný look, a to se mu znovu potvrdilo, když se dveře šatny konečně otevřely a odhalily jeho bratra oblečeného kompletně do bílého, až na boty a kožené rukavice, které byly černé. Přesunul pohled na tvář dvojčete a všiml si, že jeho oči nejsou nalíčené jako vždy, ale na levém oku měl jen linku udělanou černou tužkou a řasy na spodním víčku byly prodlouženy umělými, duhovky měl úplně černé a větší než obvykle.
Tom ho sjel pohledem od hlavy až k patě, když se opřel o rám posuvných dveří.
„Více mléka, bratříčku?“
O něco později se ocitli v garáži a rozhodovali se, které auto si vybrat, jelikož se rozhodli pracovat společně. Tom navrhl Mustanga, ale Bill si myslel, že BMW bude vhodnější.
„Nechci ho zničit…“ řekl Tom. „Je to naše auto a kromě toho… používáme ho v běžném životě.“
„Prostě řekni, že chceš Mustanga, a nevymlouvej se…“ zkrátil to Bill. „Navíc… víš, že ho stejně zničíme.“
„Chci Mustanga.“
Bill se na svého bratra nedokázal ani usmát, když ho Tom vzal za slovo, a poté, co na něj pár vteřin zíral, se podvolil jeho přání a přešel ke dveřím spolujezdce, zatímco čekal, až mu je Tom otevře a sám zasedne za volant.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
