autor: °GinevrA°
That I wish they were cursed
That I wish them the worst
Že si přeju, aby byli prokletí
Že jim přeju to nejhorší
Black light burns – Stop a bullet
„Jak tě napadlo obléknout se takhle?“
Tomova otázka v sobě neměla ani stopu výčitky, byl prostě jen zvědavý. Stále nebyli v cíli, Tom se soustředil na cestu a Bill ho raději nerušil, takže tato otázka prolomila ticho, které se v autě rozhostilo.
„Proč?“ Zeptal se Bill tiše a podíval se na něj.
„Jen tak, líbí se mi to,“ odpověděl. „Víš, že mám ten film moc rád.“
„Oblékl jsem si první věc, kterou jsem našel…“
„Nemáš moc bílého oblečení,“
„… První BÍLOU věc, kterou jsem našel.“ Upřesnil černovlásek a mírně naklonil hlavu, aby si přečetl, co stálo na ceduli. „Vpravo.“
Tom příkaz splnil a ocitli se před budovou, která vypadala opravdu honosně. Chvíli ji pozorovali, pak se Bill rozhodl sejít dolů a zkontrolovat, zda jméno osoby, kterou hledali, je na interkomu.
Tom ho kontroloval z auta, sledoval ho, jak pročítá jména, a na několik vteřin zapochyboval, zda jsou tu správně, ale pak uviděl, jak Bill stiskl tlačítko a s někým mluvil. Pak se otočil a vrátil se do auta.
„Není doma?“
„Odpověděla mi nějaká žena, pravděpodobně služebná… měla zvláštní přízvuk. Není doma, ale podařilo se mi ji přesvědčit, aby mi řekla, kde je.“
„Použil jsi výmluvu s autonehodou?“ Zeptal se Tom a narážel tak na scénu z filmu, kterou se Bill očividně nechal inspirovat.
„Ne,“ odpověděl s úsměvem. „Ale můžeme to zkusit na Adrewa, jestli chceš.“
„No, pochybuji o tom, že má tak velké srdce, aby pomohl dvěma ubohým, bezbranným chlapcům, jako jsme my dva…“
Podle instrukcí, které mu Bill sdělil, dorazili blízko komplexu nepříliš důvěryhodně vypadajících budov. Tohle nebylo prostředí, které by očekávali, ale možná, že bylo nejvhodnější pro splnění jejich úkolu. Celá čtvrť vypadala hodně řídce obydlená, což všechno jen usnadňovalo.
Vystoupili z auta a vešli do budovy hned potom, co se Bill ujistil, že číslo popisné odpovídá tomu, které mu žena řekla, pak začali stoupat po tmavých, ošuntělých schodech.
„Tome.“
„Hmm?“
„Nevyrazíme ven? Dneska nebo zítra večer?“
Toma tahle otázka poněkud zaskočila. „Co?“
„Jít ven, společně… zajít na večeři… Co myslíš?“
Zdálo se, že o tom Tom chvíli přemýšlí. „Oooook…“ řekl prostě a se stínem arogance protáhl to „o“.
„Měli by být tady.“ Skočil do toho Bill a Tom přiložil ucho ke dveřím, aby zkusil zaslechnout jakýkoliv hluk uvnitř. „Je tady,“ potvrdil.
„Takže dnes večer, nebo zítra?“ Zkusil to Bill znovu.
Tom trochu podrážděně pokrčil rameny. „Já nevím, Bille… domluvíme se později, OK?“ Bill přikývl, a nakonec na dveře zaklepal.
Ozval se hlas zevnitř, ale jako by daleko ode dveří. „Kdo je to?“ Zeptal se nějaký muž hlasitě.
„Jdeme navštívit Andrewa. Je to důležité.“ Odpověděl Bill a hlas toho muže se znovu ozval zpoza dveří.
„Kdo to je?“ Zeptal se znovu.
„Dvojčata Kaulitzova.“ Odpověděl tiše Tom. „Jestli neotevřete, stejně půjdeme dovnitř.“
Z druhé strany dveří slyšeli jen hlasy, které něco mumlaly, a když usoudili, že čekali už dost dlouho, Tom několikrát kopl do rezavého zámku dveří a ty se bez větších problémů otevřely. Okamžitě se z nich vyvalil kouř, který se Bill snažil rozptýlit máváním ruky a kašláním.
V malé temné místnosti, kde kulatý stůl osvětlovala pouze žárovka umístěná nad ním, seděli kolem dokola muži, hráli poker a kouřili. Najednou se místností rozhostilo naprosté ticho. Bylo tu asi deset mužů, což se nezdálo jako problém, který by měl dlouhé trvání.
„To není možný… jste…“
„Mrtví? Jo, tohle jsme už slyšeli,“ odpověděl Bill.
Byl to Andrew, kdo promluvil, ale kromě něj poznali další dva muže, kteří se na ně dívali se stejnou nedůvěrou ve tváři. Ostatní, kteří pravděpodobně nevěděli, o čem mluví, se na ně dívali se zájmem a zahaleným strachem.
„Co chcete?“ Zeptal se Andrew zdvořile a oba si všimli jeho pohybu ruky, kterou měl zastrčenou v bundě. Vytáhl zbraň.
„To je dobrá otázka.“ Bill zachoval klid. Udělal pár kroků směrem k muži sedícímu s holí opřenou o židli. Tom se k němu přiblížil z druhé strany.
„Nepřibližujte se…“ nařídil muž a všichni ostatní udělali stejné gesto. Všichni vytáhli své zbraně.
„Nepřibližuju se…“ Ujistil ho Bill. „Nejsme ozbrojení.“ Opatrně zvedl opřenou hůl a prohlédl si ji, jako by ji chtěl prozkoumat. Zvedl ji a namířil s ní na muže, který na něj instinktivně zamířil zbraní, již natáhl, a všichni ostatní ho napodobili, takže se vzduchem neslo kovové „klik“ všech zbraní.
Zdálo se, že čas se zastavil jen na okamžik, než Bill poklepal koncem hole doprostřed stolu a následná palba výstřelů, která spustila ohlušující zvuk, ho donutila znovu se pohnout.
Když palba utichla, ani jeden z chlapců neležel na zemi provrtaný kulkami, ale dva muži sedící u stolu byli mrtví, s otočenými hlavami na druhou stranu a beze zbraní.
Všichni se zvedli od stolu, když se chlapci objevili na dvou protilehlých místech v místnosti a okamžitě je obklopili.
Jeden z mužů, kteří obklopili Billa, měl řetěz. Nemohl si přát nic lepšího. Kopl ho mezi nohy, čímž způsobil, že muž řetěz pustil, a to bylo to nejlepší, jak se ho mohl alespoň na chvíli zbavit. Pak se otočil ke zbývajícím mužům a včas se vyhnul kulce, která zasáhla muže, jenž stál naproti střelci, přímo do tváře. Pochopil, že všichni tady jsou jen hlupáci.
Využil těch pár vteřin, během nichž zůstal ohnutý, aby si rychle omotal řetěz od dlaně k loktu, čímž mu v rukách vznikl z řetězu kruh, pak se rychle narovnal a muži před sebou rozbil nosní přepážku. Zesílil svůj úder řetězem, který měl omotaný kolem dlaně, a rychle se otočil, aby ho mohl rozvázat a omotat ho kolem krku muže za sebou.
Řetěz byl naštěstí dost dlouhý na to, aby si ho mohl omotat i kolem ramene a loktu, takže bylo o mnoho snazší utáhnout řetěz kolem krku své oběti pevněji. Nerad však nechával lidi takhle trpět a v duchu děkoval Tomovi, který na něj zavolal, a hodil mu pistoli. Tom měl však dost práce s Andrewem, jemuž přitiskl prsty na přesné místo na krku, načež jeho oběť brzy upadla do bezvědomí. Bill nejprve ukončil utrpení muže, který teď klečel na kolenou a bez kyslíku před ním, a pak zamířil na nohy dvou mužů, kteří byli kolem Toma, aby se ho ani nedotkli, zatímco on se staral o Andrewa.
Když se Tom otočil, ocitl se v souboji s posledním mužem, který byl ozbrojen dýkou. Včas se vyhnul jeho výpadu a otočil se ke zdi, kde uviděl viset terč se šipkami. Trhnutím vzal terč ze zdi a použil ho, aby vykryl další výpad, který ho rozlomil. Rychle z něj vytáhl tři šipky, dvě silou vrhl muži přímo do očí a na závěr mu poslední zabodl do čela.
Otočil se a hledal někoho, koho by mohl dál sejmout, ale spatřil jen Billa, jak tam stojí a dívá se na něj s bledou tváří potřísněnou několika krvavými skvrnami a tenkou vrstvou potu. Měl rozcuchané vlasy, ale stále je měl svázané, jen několik neposedných pramenů mu spadalo do obličeje a byl zadýchaný. Původně outfit byl nyní téměř celý pokrytý tmavě červenými skvrnami. A kolem něj byl koberec mrtvých těl.
Tom přivedl Andrewa, jenž se probouzel z mdlob, zatímco Bill přitáhl dvě židle doprostřed místnosti a postavil je opěradly k sobě. Posadil se, zkřížil ruce na opěradle své židle a Tom posadil muže na druhou židli naproti němu.
Čekali, až se muž úplně probere, a Tom využil této krátké chvíle, vzal jednu z dosud nabitých pistolí a namířil ji na hlavu muže, který zmateně otevřel oči, a druhou rukou mu chytl hlavu.
„Ahoj,“ řekl Bill s malým úsměvem. Muži připadal ten hlas stejně smyslný jako strašidelný. Ty úplně černé oči ho znepokojovaly. Trochu omámeně zavrtěl hlavou.
„Co ode mě chceš?“ Našel v sobě sílu zeptat se.
„Jméno,“ Odpověděl Bill, ale tentokrát strašně vážně. „Jméno a místo.“
„Nic nevím!“
„Tuhle větu jsem už slyšel,“ odpověděl Bill poněkud naštvaně. „Chci slyšet víc.“
„A ty bys mu měl raději odpovědět,“ vložil se do toho Tom, a Bill se zamračil. „Co je? Prostě jsem to chtěl říct…“ omlouval se s pokrčením ramen.
Bill to nechal být a obrátil pozornost zpět k Andrewovi. „Takže to jméno je?“ Zeptal se tiše. „Jméno toho, kdo nás chtěl zajmout a kdo zabil naše rodiče.“
Muž nešťastně zavrtěl hlavou. „Nemůžu…“ Pokusil se sklonit hlavu, ale Tomova ruka ho prudce vrátila do původní polohy a přitiskla mu zbraň k hlavě silněji. Tohle bylo jasné varování, že by měl začít spolupracovat. „Ok… ok,“ rychle souhlasil.
„Poslouchám,“ řekl Bill s posměšným úsměvem.
„Kobra…“
Obě dvojčata se zamračila. „Co?“ Zeptali se jednohlasně.
„Kobra… ptejte se na Kobru…“ opakoval muž.
„Ptát se na „Kobru“? Kde je?“ Zeptal se Bill.
Zdálo se, že muž nechce odpovědět, ale neustálá hrozba Tomovy pistole u jeho hlavy ho nakonec přesvědčila. „Las Vegas,“ zašeptal se zasténáním.
Dvojčatům se rozšířily oči. „Las… Las Vegas??“
„Jo… tam tráví většinu času, protože tady ho chtěj všichni zabít…“
„A kde se zdržuje, když není v Las Vegas?“ Zeptal se Tom a Bill si pomyslel, že pro jednou položil správnou otázku.
„Ve svým podniku…“
„A ten je kde?“
Muž řekl, kde se to místo nachází, a dvojčata se v duchu rozhodla, že to bude jejich další zastávka. Už zbývalo jen rozhodnout, kterou noc si vyrazí ven.
„No, teď už mě zajímá jen jedno… kde hledat to místo.“ Položil další otázku Bill.
„Řekl jsem vám, že…“
„V Las Vegas. Zajímá mě konkrétní místo.“
Muž se stále tvářil neochotně, ale Tom opět věděl, jak ho přesvědčit, a tak nakonec ten muž vyklopil jméno hotelu. „Mandalay Bay, hledejte ho v Mandalay Bay!“ Upřesnil. „Určitě ho najdete tam!“
„Mandalay Bay…“ zopakoval Bill a vryl si ten název do paměti. Zvedl se ze židle, naklonil se k muži, jemně ho políbil na spánek a zašeptal: „Děkuju.“
Byl to opravdu pohledný kluk s mírně vlnitými hnědými vlasy sahajícími až ke krku, s dobře tvarovaným špičatým nosem a krásnýma zelenýma očima. Byl asi o deset let starší než oni. Kdyby ho neviděl, jak praštil Toma, aby ho mohl odtáhnout do jiné místnosti, nejspíše by ho nechal žít, ale bohužel pro něj on to viděl, a to bylo něco, co nemohl jen tak přejít. Kývl na Toma, a tak Andrew Jones naposledy vydechl, když jeho hlavou prošla kulka.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
