autor: °GinevrA°
The world around us disappears, without a face, making me realise that I have found the perfect place.
Let’s stay like this forever
Deeply in love,
And I won’t live a single day without having you by my side…
Svět kolem nás mizí, nemá tvář, a já si uvědomuju, že jsem našel dokonalé místo
Zůstaňme takhle navždy
Hluboce zamilovaní
A nechci žít ani jeden den, aniž bych tě měl po svém boku…
Phoebe Cates-Sweet paradise.
Do McDrive jeli svým BMW.
Tom jel právě po silnici do restaurace s rychlým občerstvením, když Billa zaujala scéna, která se odehrávala v parku, a která se mu vůbec nelíbila, podle výrazu, který se mu objevil na tváři, když to viděl.
Mladá matka táhla své plačící dítě, které pravděpodobně chtělo něco, co mu matka nechtěla ani náhodou dát, soudě dle toho, jak hnusně na něj křičela, aby bylo zticha.
„Oh ne… ne ne,“ zašeptal Bill a zavrtěl hlavou. Vůbec se mu nelíbilo vidět plakat děti, a skutečnost, že to byla jeho vlastní matka, která jeho slzy zavinila, mu sevřela srdce a krev se mu nahrnula do hlavy.
Tom si toho nejspíš všiml, až když viděl, jak Bill otevřel dveře stále jedoucího auta a vystoupil, aniž by počkal, až zastaví. „Bille!“ Zavolal na něj hlasitě, ale Bill ho neposlouchal. Zdálo se, že téměř ztratil rovnováhu, když vystupoval z rozjetého auta, ale ustál to a kráčel ulicí směrem k parku, ani se neobtěžoval vyhýbat autům, která se mu nakonec nějakým záhadným způsobem vyhnula.
Mladá žena viděla, jak chlapec, k němuž se teď dítě naklánělo, vytrhl jeho malou ručku z její ruky. „No promiň, hej! Co to děláš?“ Zkusila se zeptat, ale Bill ji ignoroval.
„Tak co, maličký, proč pláčeš?“ Zeptal se tiše chlapečka, který popotahoval a tváře měl zalité slzami.
Chlapec se cizince nezalekl, a když popotáhl, vykoktal. „Chci zmrzlinu…“
„A maminka ti ji nechce koupit?“ Zeptal se Bill a ignoroval za svými zády nadávky matky, která křičela, aby ho nechal na pokoji. Chlapec přikývl a dál plakal, ale Bill mu slzy setřel, vzal ho za ruku a vydal se k malému stánku v parku.
Matka se za nimi pokusila rozběhnout, ale zastavil ji pár silných paží, které ji donutily strnout na místě. „Pust mě!“ Zakřičela hystericky na chlapce, který jí zabránil v běhu.
„Uklidni se!“ Vykřikl netrpělivě Tom. „Nech to Billa udělat a nech to ubohé dítě žít…“
„Kdo jsi?! Jak se opovažuješ?!“
Tom znuděně zakoulel očima a doufal, že se Bill brzy vrátí.
Když se vrátil, malý chlapeček šťastně poskakoval, držel Billa za ruku a pochutnával si na čokoládovém kornoutu, který mu koupil. „Děkuju,“ řekl chlapec tichým hláskem, když ho Bill pohladil po vlasech a usmál se na něj.
„Vidíte? Stačí málo.“ Řekl nejspíše Tomovi, ale rozhodně ne matce, která byla podrážděná a vyděšená, ale po návratu syna zmlkla. „Měla by se naučit, jak se starat o děti, než si nějaké udělá,“ řekl naštvaně, než s Tomem odešel.
Žena zůstala stát beze slova, dokud neviděla, jak oba chlapci nasedají do auta a mizí.
„To je pravda!“ Souhlasil Tom s rozzlobeným zamračením, i když větu, kterou řekl matce, úplně nechápal.
***
„Vítejte v McDrive, prosím, zadejte svou objednávku.“
„Dobrý večer! Takže, chtěl bych dvě menu, jedno s Big Tasty maxi, ale bez sýru uprostřed, pak West hranolky s kečupem a majonézou, ale to dejte bokem a velkou Colu. Potom …“
Tom se obrátil na Billa, aby se ho zeptal, co chce. „McChicken, ale bez cibule, a pak malou Colu light a normální hranolky bez omáčky.“ Odpověděl, ale když se Tom otočil, aby sdělil jeho objednávku, uslyšel, jak Bill ještě pokračuje. „Řekni mu, že chci ještě salát a vanilkovou zmrzlinu, ale bez posypání nahoře.“
A Tom to udělal.
„Promiňte, pane, nejsem si jistý, jestli jsem správně pochopil… chcete místo McChicken jen salát? A zmrzlinu bez posypání?“
„Ne! Chceme všechno dohromady, McChicken a salát, a nezapomeňte, že nechci sýr v McChicken!“
„Tome! Já tam sýr chci! Nechci tam cibuli!“ Opravil ho Bill. „Protože v McChicken je cibule, ne?“ Zeptal se nakonec.
„Promiňte, je v McChicken cibule?“ Zeptal se Tom a uslyšel, jak si hlas na druhém konci povzdechl.
„Pane, můžete mi, prosím, ještě jednou zopakovat, co chcete a co nechcete?“
„Tome, už nemám chuť na zmrzlinu, vezmi mi jen McChicken, salát, hranolky a Colu.“
„Ok, počkej…“ řekl Billovi, a pak se otočil k přístroji, který mu umožňoval mluvit s tím chudákem o objednávkách. „Víte, že už si nepamatuju, co jsem to chtěl?“
„To je mi moc líto, pane, ale musíte si něco objednat.“
Za nimi se začaly ozývat klaksony aut stojících v řadě za nimi.
„To proto, že jste mě úplně zmátl… Takže, chtěl jsem něco bez sýra, ale protože si to nepamatuju, řeknu vám, co chce Bill… Byl to McTasty s cibulí, obyčejné hranolky s majonézou…“
„Tome, ne! Ty jsi chtěl McTasty!“ Připomněl mu Bill. „A kolikrát ti mám říkat, že nechci cibuli!?“
„Poslouchejte…“ skočila do toho obsluha. „Proč mi neřeknete, jaká je vaše objednávka, abychom ji mohli co nejrychleji připravit?“
Tom otráveně zakoulel očima, sešlápl plynový pedál a projel kolem pultu, kde se obvykle vyzvedává jídlo, a široce obkroužil budovu, až se ocitl před vchodem do restaurace rychlého občerstvení.
„Co to děláš? Mám hlad,“ zeptal se Bill a zamračil se na něj.
„Jdu pro naše jídlo,“ odpověděl Tom, otevřel přihrádku v autě a vytáhl zbraň. V Porsche objevili dvě pistole, které tam byly dobře ukryté, a tak si řekli, že by se jim v případě potřeby mohly třeba hodit.
A tohle byl jeden z těch případů potřeby.
Bill s rezignovaným výrazem čekal v autě, když viděl, jak z budovy s křikem vybíhají první lidé.
Miluju Toma. Miluju ho víc než svůj vlastní život a jen díky němu teď ještě žiju, i když se stalo všechno to, co se stalo.
V těch několika minutách, kdy jsem si myslel, že je mrtvý, jsem si uvědomil, že bych mohl klidně zemřít, a vzdal bych se vlastního života, aniž by mě zajímalo cokoliv dalšího. Kdybych přežil jen já a on zemřel, přísahám, že bych je hledal, všechny, na vlastní pěst. A až bych je našel, klidně v těch nejvzdálenějších koutech světa, vytáhl bych je ven a povraždil. Všechny. Kdyby Tom jednoho dne zemřel, můj život by tím jednoduše skončil.
Nebo alespoň ne dřív, než bude dokonána moje pomsta.
Tom se ztěžka posadil na své místo a podal Billovi dvě lepenkové tašky plné jídla a pití.
„Tome,“ oslovil ho Bill a snažil si srovnat pytlíky na nohách. „Řekni mi, že jsi nikoho nezastřelil.“
Tom se na něj trochu překvapeně podíval. „Co? Ne, ne, nestřílel jsem.“ Uklidil zbraň zpět do přihrádky, odkud ji vzal, a nastartoval. „Jen jsem vytáhl zbraň a lidé mě laskavě nechali projít. Dokonce jsem nemusel ani zaplatit.“
Bill se překvapeně usmál. „Lidé z McDonaldu jsou tak milí! Měli bychom tam jezdit častěji.“
„Jo. Ale tobě se tam nikdy nechce,“ řekl mu, jelikož věděl, že Bill moc nevěřil restauracím s rychlým občerstvením. Vždycky říkal, že o těch místech „slyšel různé věci“, ale ten večer s radostí porušil pravidla a dopřál si něco odtud. Koneckonců, porušili tolik pravidel, že na tom jeden hamburger nemohl nic změnit. „Ale stejně tu cibuli z tvého McTasty nevyndali.“
O chvíli později se ocitli na lavičce, která stála na mostě, s výhledem na řeku. Osvětlovaly ho pouliční lampy, které působily sugestivně a romanticky. Obloha byla mírně zatažená, ale to jen podtrhovalo tu atmosféru. Částečně však zakrývala mladý měsíc v úplňku, který se odrážel v klidné vodě, jež se jen sotva pohnula.
Tohle bylo místo, kde spolu nejraději trávili čas, když byli ještě normálními dětmi se šťastnou rodinou. Právě tohle byly ty chvíle, kdy si mysleli, že je spravedlivé, aby všichni, kdo nesou vinu, zaplatili.
Kde teď byla jejich rodina?
Stále měli před sebou spoustu věcí, které museli udělat, a rozhodně byli odhodláni je všechny dokončit. Čím více si uvědomovali, co všechno jim vzali, tím silnější byla myšlenka, že by bylo spravedlivé, aby všichni ti, kteří jim tolik dluží, zaplatili.
„Zavři pusu, když jíš, Tome.“
„Ale já ji zavírám, když jím,“ zamumlal, zatímco ještě žvýkal. Bill se zamračil. „Aspoň nemluv, když žvýkáš…“
„Hm,“ přikývl Tom a spolkl poslední sousto svého Big Macu. Nevěděl, jak se ocitl v menu, o které požádal, ale jeho chuťové buňky to rozhodně potěšilo. Otočil se k Billovi, který si utíral ruce a ústa ubrouskem, pak si na ruce nalil trochu dezinfekce a zanedlouho zjistil, že se mu dívá do očí.
„Co je?“ Zeptal se ho Bill zvědavě. „Mám někde omáčku?“ Zeptal se ustaraně a vytáhl zrcátko, které vždycky nosil s sebou, aby se ujistil, že je jeho make-up dokonalý. Pro toto vyražení se rozhodl pro velmi světle černou barvu se stříbrným nádechem, aby ladila s jeho černým tričkem, na kterém byly nějaké stříbrné vzory.
„Ne, ne. Vypadáš perfektně…“ rychle ho ujistil Tom. „A o to vlastně jde.“
Bill se na něj zamračil „Takže žádné skvrny?“ Zeptal se hloupě.
„Žádné skvrny!“ Zasmál se Tom. „Musím ti něco říct…“ najednou zvážněl.
Bill čekal, až to řekne, ale bylo ticho, a tak se dívali. „No… tak to řekni,“ pobídl ho.
Tom uhnul pohledem. „Miluju tě,“ řekl rychle a pokrčil rameny.
Billovi se zdálo, že Tom rozpačitě sklopil oči, ale pochopil, co řekl, a pobaveně se usmál. „Cože?“
„Prostě tě miluju… to je celé,“ upřesnil to.
„Oh, OK,“ odpověděl jednoduše Bill. „… Já tebe taky. Miluju tě víc než svůj život,“ dodal zcela přirozeně. „A také víc než život kohokoli jiného…“
Tom se jen ušklíbl a opětoval jeho myšlenku, pak se políbili na rty a zjistili, že se oba červenají, aniž by věděli proč. Už tolikrát si řekli, že se milují, ale ten večer jako by to všechno dostalo jinou příchuť a význam.
„Oh,“ přerušil ticho Tom a vysvobodil tak oba s rozpaků, které kolem nich vznikly. „Zbyl tu jeden Chicken Bacon Onion, dáme si ho napůl?“ Zeptal se a vytáhl z tašky poslední burger, co tam zbyl.
Zdálo se, že Bill o tom přemýšlí a hodnotí kapacitu svého žaludku, ale pak přikývl. „Ok.“
„Každý jedno kousnutí?“
Bill znovu přikývl, když Tom ukousl první sousto z burgeru a podal ho svému dvojčeti.
***
Zbytek večera strávili schoulení na obrovské rohové pohovce v obývacím pokoji a do noci sledovali maraton seriálů Happy Tree Friends a South Park na obrovské plazmě zavěšené na stěně. Tom celou dobu předpovídal, co postavy udělají, a pokaždé, když tomu tak opravdu bylo, spokojeně vykřikl: „Neříkal jsem to?“ A Bill mu celou dobu opakoval, že by nad tím neměl tak moc přemýšlet a hádat, co se stane, jinak ho to přestane bavit.
Bavili se a smáli jako už dlouho ne, nebo alespoň ne od doby, kdy to všechno začalo. A myšlenka, že by to tak mohlo být napořád, se jich několikrát dotkla, možná víc než vědomí, že tak to už nikdy nebude.
„Tome?“
Neslyšel žádnou odezvu. Tom měl hlavu lehce položenou na jeho rameni, a když se více soustředil, uslyšel, jak tiše zachrápal.
„Tome…“ zašeptal a otočil se natolik, aby s ním mohl lehce zatřást.
Nakonec se zdálo, že se mu to podařilo, i když ještě stále rozespale něco mumlal, a přitiskl se více k Billovi, který se tiše zachichotal. „Tome, no tak… nemůžeš spát!“ Zašeptal trochu zklamaně. Toužil po mazlení a byl víc než ochotný Toma probudit, problém byl v tom, že Tom se probudit nechtěl.
Bill s ním ještě chvíli třásl, dokud chlapec otráveně neotevřel oči a nezasténal. „No tak… co se děje?“
„Teď nemůžeš spát.“ Trucoval Bill, ale Tom se snažil lehnout si za něj, a tak se chtě nechtě musel pohnout a Tom ho stáhl dolů k sobě.
„Nechci spát…“ zašeptal znovu Bill.
„OK, OK…“ přerušil ho druhý se zavřenýma očima a Billovi nezbylo nic jiného, než si povzdechnout.
Nechal kolem sebe obtočit Tomovu ruku a posunul se trochu níž, aby měl čelo u Tomova krku. Nějakým způsobem se jim podařilo proplést nohy tak, že do sebe dokonale zapadly, aniž by jim trčely ven z pohovky.
Bill zjistil, že přemýšlí o tom, jak by bylo krásné, kdyby se celý svět skládal jen z prostoru, který zabírají jejich těla. Unaveně přejel prsty po Tomově tričku, nebo alespoň po tom málu, čeho se mohl dotknout, jelikož byl pevně přitulen k jeho hrudi, a obkreslil část vzoru, který na něm byl. Lehce se pohnul a naposledy políbil na krk Toma, který ho místo odpovědi krátce stiskl a vydechl.
Zachumlaný do měkkého tepla usnul Bill dřív, než si vůbec uvědomil, že je unavený.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
