autor: °GinevrA°
Bill pomalu otevřel oči a tiše zasyčel, když ucítil, jak ho bolí hlava. Rychle si uvědomil, že se nemůže hýbat, a než vůbec stačil zaostřit, zjistil, že je přivázaný k židli, ruce i nohy má spoutané, je uprostřed prázdné místnosti, která připomínala celu, a je sám.
Úplně se probral a uvědomil si, že to, čím je spoután, je lepicí páska. Kdo inteligentní přiváže člověka k židli páskou?
Ruce neměl spoutané k sobě, ale ke dvěma stranám kovové židle. Pokusil se pohnout, aby vyzkoušel, jak pevně přivázaný k židli je, a po několika minutách se mu dokonce podařilo povolit sevření pásky. Mezitím přemýšlel, jak se osvobodit.
Vlasy měl stále stažené dozadu, i když volně, a několik dlouhých pramenů jeho havraních vlasů mu spadalo do obličeje, což pro něj bylo poněkud nepříjemné. Zatřepal hlavou, aby své vlasy osvobodil úplně, a natáhl ruku, jak jen mohl, aby mu spona, kterou měl vlasy sepnuté, spadla přímo do dlaně. A to se mu také podařilo.
Odsunul ruku z místa, kde byla připevněná k židli, a natáhl pásku tak, aby vytvořil prostor, do kterého by mohla vniknout špička spony. Přesně to se mu povedlo. Po několika pokusech se mu podařilo pásku propíchnout, udělal do ní tři díry, aby ji oslabil, a nakonec ji přetrhl. Mával rukou, jak jen to šlo, až se mu ji podařilo osvobodit úplně a uvolnil svoje zápěstí.
S úlevou pohnul rukou, aby do ní dostal zpátky cit, a pak se začal věnovat zbytku těla, které bylo stále spoutané. Snadno své tělo uvolnil a postavil se na nohy. Poté vzal sponu a znovu si sepnul své dlouhé havraní vlasy.
V klidu se rozhlédl kolem sebe a pozoroval čtyři naprosto holé, ale asepticky čisté stěny. Byly oslnivě bílé a zdálo se, že se prolínají mezi podlahou a stropem, jako by to celé vytvářelo jedinou místnost, která nepáchla ničím. Ten vjem v něm vyvolával nepříjemné pocity, a tak se okamžitě přiblížil ke kovovým dveřím, které byly jediným prvkem schopným narušit tu prázdnotu, kromě něj samotného, oblečeného a nalíčeného do tmavě fialové.
Když zjistil, že neexistuje žádná možná cesta úniku, čekal, až ho někdo pustí ven, což znamenalo čekat, až někdo půjde kolem a otevře dveře cely, ve které byl, přilákán zvláštními zvuky ozývajícími se zevnitř.
Netrvalo dlouho a místností se roznesly zvuky kroků z chodby a Bill rychle sáhl po kovové židli a prudce s ní mrskl o zem. To způsobilo dostatečně hlasitý zvuk, aby upoutal pozornost kohokoliv, kdo šel zrovna kolem, a brzy se ozval zvuk otevírání dveří.
Bill se přitiskl ke dveřím a čekal, až ten člověk vstoupí do cely, aby ho mohl zezadu popadnout a zakrýt mu ústa. Uvědomil si, že ani jeden z nich není ozbrojen, a tak ho rychle otočil, zasadil mu silný úder kolenem do přesného místa na břiše a ukradl mu kartu, kterou dveře otevřel. Vyšel z cely a toho chlapa zamkl uvnitř.
Když se ocitl venku, poněkud ho rozhodilo, že se dlouhá chodba vůbec neliší od interiéru místnosti, kterou právě opustil. Všechno bylo úplně bílé, pouze kovové dveře narušovaly tuhle monotónnost. Jediné, co zbývalo, bylo najít celu, kde drží Toma.
Vpravo i vlevo od něj byly dveře, a tak se rozhodl zkusit první po obou stranách. Když vpadl do dveří vlevo, zjistil, že cela za nimi je prázdná. Pak se rozhodl otevřít dveře na pravé straně a okamžitě spatřil Toma přivázaného k židli, jako byl on sám ještě před chvílí.
„Konečně…“ začal Tom a překvapil tak Billa, který si myslel, že je stále v bezvědomí.
„Před chvílí jsem přišel k sobě,“ odpověděl a rovnou začal Toma osvobozovat ze spárů pásky. Tom si s úlevou povzdechl, když se konečně cítil volný, i když stále trochu otupělý z nepohodlné polohy, ve které ještě před chvílí byl.
„Vidíš, jak je tahle bílá kurevsky otravná?“ Zeptal se Tom a rozhlédl se kolem sebe, když mířili ke dveřím. Bill přikývl.
„Dává mi to představu nekonečna a prázdnoty… je to fascinující, ale zároveň mě to dráždí…“ odpověděl.
Když vyšli z místnosti, narazili na celou armádu. Každý z těch mužů měl v ruce dva samopaly a mířili přímo na ně. Nikdo nic neudělal, dokud se na sebe ti dva na chvíli nepodívali a Bill neskočil dozadu, nekopl jednoho z mužů, který stál nejblíže, do rukou, a nenechal Toma, aby zvedl dva samopaly a začal střílet. Vzdálili se od sebe, aby zmátli muže, kteří pomalu začínali podléhat Tomovým kulkám a Billovým úderům.
V tu chvíli byl ozbrojený pouze Tom, Bill místo zbraně používal kopance, údery pěstí a lokty, nebo se je snažil, jakkoliv rozptýlit, takže je Tom mohl zabít.
Bill popadl jednoho muže zezadu, stiskl mu ruku a schoval se za jeho tělo, čímž výstřely ostatních skončily přímo v mužově těle. Když zemřel, vzal si od něj dva malé samopaly, nasadil si je na obě předloktí a vrhl se k zemi, aby mohl střílet odspodu, aniž by byl zasažen. Nebyly těžké a nepohodlné jako běžné pistole, byly lehké a snadno se s nimi manipulovalo a stačilo jen držet spoušť, aby z nich vyšla notná dávka souvislých výstřelů.
Pamatoval si, že poprvé z pistole střílel na střelnici. Vzpomínal si, jak musel mačkat spoušť oběma rukama, na to, jak byla zbraň příliš těžká, a jak ho zpětný ráz odhodil dozadu, takže mu z ruky vypadla. U Toma to bylo jinak jen proto, že to zkusil jako druhý, takže už tak nějak tušil, co ho vlastně čeká, a mohl se na to připravit. To bylo něco, co ho zpočátku trochu štvalo, ale teď už tomu nepřikládal žádnou váhu, protože se časem naučil používat jakoukoliv zbraň, a dokonce i jiných věcí.
Dvojčata se přibližovala směrem k sobě, zatímco střílela na muže před sebou, kulky z jejich vlastních zbraní je škrábaly do obličeje, až byli tak blízko, že cítili na rtech dech toho druhého. Spojili je v jedny ve chvíli, kdy už nebylo po kom střílet. Odhodili zbraně za tělo toho druhého, aby se mohli obejmout.
„Aspoň už není všechno tak bílé…“ zašeptal mu Bill do rtů, když se od nich pomalu oddálil.
Naprosto bílé stěny byly nyní zbarveny rudou krví a těla padlých, oblečená celá v černém, tu bělost narušila, takže to celé vypadalo skoro jako Nitschovo dílo*.
Pomalu procházeli chodbami, každý se dvěma nabitými samopaly, ale v žádném z dalších pater, která prohlédli, nikoho nepotkali. Zdálo se, že budova byla prázdná, nebo že všichni, co byli uvnitř, byli ti, které před chvílí zastřelili.
„Možná jsme se měli Andrewa zeptat na trochu jiné otázky o tomhle místě…“ zamyslel se znovu Bill a tiše kráčel vedle Toma opuštěnou chodbou. Dveře po stranách neměly žádná jména na štítkách, byla na nich jen čísla, která mu nic neříkala, a ani se nepokusili žádné z nich otevřít.
„Říkal, že šéf je v Las Vegas, možná tam budou i ostatní…“ Tom si pohrával s jednou ze zbraní, které držel v ruce. „Oh, podívej!“ Řekl Billovi, když se mu podařilo prstem v kroužku kolem spouště zatočit nejprve na jednu a pak na druhou stranu.
„Jak víš, že je ve Vegas? Mohl by klidně být i tady.“ Zeptal se Bill a ignoroval schopnosti svého dvojčete. Přešel k prosklené stěně a podíval se dolů na dvůr pod sebou, přičemž zjistil, že všechno je úplně stejné, jako když přišli. Auto tam stále bylo a nejspíše bylo ještě pojízdné, ale bylo opravdu v hodně špatném stavu.
Tom si znuděně odfrknul. „Kdyby byl tady, myslím, že by tu bylo mnohem více lidí, kteří by se nás pokusili zabít, ne?“ Zeptal se. „A teď bychom si měli koupit lístky do Las Vegas a taky si musíme zamluvit hotel…“ řekl, „tedy, já si musím jít pro lístky a já si musím zamluvit hotel, samozřejmě…“ upřesnil a vysloužil si tím Billův pohled, který se k němu otočil čelem s rukama zkříženýma na prsou a nasadil přísný výraz.
„Nemyslíš, že Las Vegas je město… poněkud vulgární?“ Zeptal se s úšklebkem.
„Nechceš tam jet?“ Zeptal se Tom a zamračil se.
„Ne, ne…“ ujistil ho. „Ale mám pocit, že se mi tam nebude líbit…“ řekl jen a sklopil oči, dokud neucítil ruku svého dvojčete na svém boku.
„Musíme tam jet,“ řekl a položil Billovi i druhou ruku na bok. „Všechno dopadne tak, jak má,“ povzbudil ho a Bill se k němu přitulil a položil mu hlavu na rameno.
„Jo. Uděláme vše, co musíme.“ Dodal Bill a nechal se odvést na chodbu, aby mohli odejít z budovy. „Víš, že se mi tyhle věci moc líbí?“ Řekl pak Tomovi a kývl ke dvěma malým samopalům, které stále držel v ruce. „Rád bych si tyhle dva nechal jen pro sebe.“
***
„Přicházejí, měl bys být víc opatrný, skoro všechny tady zabili…“
„Neschopní, všichni byli neschopní. Rozhodně to není žádná velká ztráta…“ pronesl muž do mobilu a vágním gestem ruky podtrhl tuto marnou myšlenku.
„Nevím, jestli vědí, kde teď jsi, ale jestli se jim povedlo tohle všechno, určitě tě brzy najdou.“
Muž pokrčil rameny, byl naprosto klidný. „Prostě na ně počkám,“ řekl jednoduše.
*Nitsch… kdo bude mít zájem, ať si sám najde. Upřímně asi nemám sílu napsat, o co přesně jde. Jen nastíním, že je to výtvarník, který k malbě používá krev a vnitřnosti zvířat. Takže koho zajímá nějak víc, klidně si dohledejte 😊
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
