autor: purple_a
Ahojky všichni… takže je tu další překlad z italštiny. Jak už mnozí pochopili, překlad názvu je Deník. Tento deník píše Lexy, fiktivní ženská postava… Ještě prozradím, že kluci jsou tu dvojčata, nejsou však slavní, ačkoliv vystupují i s ostatníma klukama jako kapela Tokio Hotel. A jelikož jsou v povídce použity texty jejich písní, nebudu je překládat, protože všichni jistě znáte překlady těch písniček. Nebudu asi více prozrazovat, všechno tak nějak pochopíte v tomhle prologu… Takže všem přeji příjemné čtení. S pozdravem Lauinka
Nevím, proč píšu tenhle deník… nebo spíš vím to až příliš dobře a připadá mi to absurdní.
Podle mého psychiatra by mi to mohlo pomoci lépe zpracovat smutek ze ztráty Billa… Samozřejmě by stačilo napsat pár řádků na kus papíru, abych se cítila lépe, abych přestala trpět… Nejraději bych zapomněla, ale vím, že to není správné… vůči Billovi, ani vůči Tomovi.
Jo, protože když mám mluvit o Billovi, nemůžu se vyhnout ani Tomovi.
Protože oni byli jeden, dvě duše spojené v jednu, propojenou způsobem, který by většině lidí připadal nechutný… nepředstavitelný.
Už jen z toho slova by se „slušnému“ člověku udělalo špatně: incest.
Jo, zpočátku mě to také rozrušilo.
Než ale cokoliv řeknu, než budu pokračovat v tomhle deníku, chci, aby bylo jasné, že to dělám jen a jen pro ně: pro Billa, který už tu není, a pro Toma, který se pomalu potápí čím dál hlouběji… Ráda bych mu pomohla, ale momentálně nedokážu ani pomoct sama sobě… takže pokud mi léčba u doktora Friska může jakkoliv pomoct, budiž…
Navíc nemůžu přijít o Toma, něco takového bych nepřežila… a taky jsem Billovi slíbila… slíbila jsem mu, že se o jeho Tomiho postarám, a to taky udělám, jen co budu dost silná na to, abych se nesesypala, jako když jsme se viděli naposledy.
Stručně řečeno, budu vyprávět o tom, jak jsem se seznámila s Billem a Tomem, budu vyprávět o tom, co jsme spolu prožili, budu vyprávět všechno od začátku do konce a nic nevynechám. Budu mluvit o nich a o sobě. A pokud mě ty vzpomínky nepřemůžou, pokud se nenechám vtáhnout do víru emocí, možná, opravdu jen možná, budu schopná dodržet slib, který jsem dala Billovi.
Takže tady je můj příběh.
S Billem Kaulitzem jsem se setkala jednoho chladného zimního večera před sedmi měsíci. Právě jsem se přestěhovala z Berlína do Lipska, kde žil můj otec se svou novou partnerkou Danielle. Vlastně to byl spíš útěk než stěhování: chtěla jsem začít znovu bez matky, bez staré střední školy a bývalých spolužáků a bez člověka, kterého jsem milovala víc než svůj vlastní život. Jednoho dne jsem si prostě sbalila kufry a odjela.
Změnila jsem svůj fyzický vzhled: chtěla jsem vymazat to, kým jsem byla před tím. Obarvila jsem si dlouhé hnědé vlasy na černo, víc jsem se líčila a začala jsem se oblékat jinak, agresivněji. Rozhodla jsem se, že si změním své staré jméno Maria, a budu si říkat Lexy, což je zkratka mého druhého jména Alexandra.
Když jsem přijela do Lipska, nastoupila jsem na střední školu, a hned jsem si začala hledat práci. Můj otec měl jasno: nejsme továrna na peníze, takže budeš muset přispívat do rodinného rozpočtu. Žádný problém, potřebovala jsem jen postel na spaní a místo pro Legolase, moji černou kočičku.
Tak jsem se dostala do Black Guitar: poddruh baru, který se snažil vydávat za hospodu, kde jedinou slušnou věcí bylo pivo a hudba… ale nakonec, když bylo (a je) pořád plno, znamená to, že to stačilo, nehledě na hygienické podmínky podniku.
Tam jsem v únorový pátek večer, druhý den v práci, Billa uviděla poprvé.
Jo, druhý den v práci, a hned jsem měla patnáctiminutové zpoždění, protože jsem uvízla v zácpě! Když jsem konečně dorazila do hospody, vrhla jsem se k baru, nevěnovala jsem příliš pozornosti tomu, kdo byl kolem mě, a samozřejmě jsem narazila do nějaké dívky.
„Promiňte!“ Vykřikla jsem, aby mě bylo slyšet, protože v baru už hrála kapela a hudba byla hlasitá.
„To je v pohodě!“ Odpověděla.
Když jsem se na ni podívala, cítila jsem, jak se mi žaludek plní motýly: byla… krásná. Měla dlouhé černé vlasy, velké hnědé oči zvýrazněné černou tužkou a velmi sladký úsměv. Měla na sobě červenou koženou bundu, takže nejspíš právě dorazila.
„Lexy! Kde jsi, sakra, byla? Jdeš pozdě!“ Max, můj šéf, byl stokilový chlap s dlouhým blonďatým plnovousem a velmi svéráznou povahou. Dokázal změnit náladu z okamžiku na okamžik, aniž by cokoliv vysvětlil.
V tu chvíli byl rozhodně naštvaný.
„Promiň, promiň, promiň! Už se to nikdy nestane, přísahám!“ Snažila jsem se vypadat lítostivě, ale především přesvědčivě.
„Kéž by… teď si pospěš, Roger chce jít domů!“
„Běžím!“ Řekla jsem, než jsem se vrhla zpátky k baru a popadla černou zástěru.
„Čau Bille! Za chvíli budeš na řadě,“ slyšela jsem ho křičet, ale nebyla jsem si jistá, na koho, protože jsem k němu byla zády.
Začala jsem obsluhovat zákazníky a po chvíli se za mnou objevil Max.
„Za chvíli budou hrát Tokio Hotel,“ oznámil mi šťastně a zřejmě čekal, že budu vědět, kdo to je.
Aspoň má zase dobrou náladu, pomyslela jsem si.
„A kdo jsou ti… Tokio Hotel?“ Zeptala jsem se a snažila se zapamatovat si to jméno.
„Ten zpěvák má úžasný hlas! Poslouchej ho, možná bude jednou slavný!“ Max měl zlozvyk vždycky přehánět a dělat věci větší, než by měly být, takže jsem mu nevěnovala příliš pozornosti. Okamžitě jsem pochopila, jaký to je typ člověka.
„No, jako bych to mohla neslyšet, že? Právě mi začala směna,“ upozornila jsem. „Co je to vlastně za název, Tokio Hotel?“
„Zeptej se Toma, až skončí, přísahám, že tě z něj bude bolet hlava,“ řekl, zasmál se a rozpřáhl ruce, aby zdůraznil, co právě řekl.
„A kdo je ten Tom, zpěvák?“ Ani nevím, proč jsem ho vlastně pořád poslouchala.
„Ach ne, ten zpěvák se jmenuje Bill! Tom je jeho dvojče, ten blonďák s dredy… toho nepřehlédneš!“ Řekl, odešel a nechal mě s lahví vodky v ruce a skleničkou, kterou jsem ještě nestihla naplnit.
A pak jsem ho uslyšela. Ten úžasný hlas, o kterém Max mluvil, a který nemohl patřit nikomu jinému než tomu Billovi. Ani jsem si nevšimla, že by někdo ohlásil jejich příchod, ale na malém pódiu Black Guitar už hráli Tokio Hotel.
Nadšeně jsem vzhlédla, když jsem zaslechla první slova písně:
No one knows how you feel
No one there you’d like to see
The day was dark and full of pain
You write „help“
With your own blood
‚Cause hope is all you’ve got
You open up your eyes
But nothing’s changed…
Najednou se všechno kolem mě zastavilo: jen Billův hlas mi naplňoval uši a duši. Ale nebyl to jen jeho hlas, co mě šokovalo… na pódiu stál někdo, koho jsem si spletla s dívkou, ale ve skutečnosti to byl… chlapec? Nikdy bych tomu nevěřila! Vedle něj s kytarou v ruce stálo jeho „blonďaté dvojče s dredy, kterých jsem si nemohla nevšimnout“. Dvojčata? Vůbec si nebyli podobní! Nebo alespoň ne z toho, co jsem viděla ze své pozice za barem. V kapele byli také bubeník a baskytarista, kteří vypadali poněkud nezúčastněně, alespoň ve srovnání s těmi dvěma. Když píseň skončila, Bill pozdravil publikum a řekl: „To byl náš nový song: By Your Side! Doufám, že se vám líbil! A teď přejdeme k něčemu trochu rockovějšímu, OK?“ Publikum reagovalo souhlasným jásotem.
„Tak co? Co jsem říkal?“ Maxův hlas mě vyděsil.
„Kčertu, Maxi, přestaň se takhle za mnou plížit! Přivodíš mi infarkt!“ Vykřikla jsem, ale spíš proto, aby mě slyšel než ze strachu. Max se pobaveně zasmál a poplácal mě po zádech.
„Vypadala jsi, jako bys byla v transu, když jsi je poslouchala! Měla ses vidět!“
„Fajn, jsou dobří! Ale slyšela jsem pouze jednu písničku a… sakra, máš pravdu, jsou skvělí!“ Souhlasila jsem se svým šéfem na sto procent.
„No, a když sis je tak oblíbila, dám ti tu velkou čest, že je obsloužíš, až dohrají. Vždycky sedí támhle u toho stolu u okna a dají si pár piv! Všichni kromě Billa, ten alkohol nezvládá, tak bacha!“ Řekl Max, pak na mě mrkl a jak se objevil, zase zmizel.
Když hudba přestala hrát a kluci si skutečně sedli ke stolu u okna, přesně jak mi šéf naznačil, trochu nervózně jsem k nim zamířila, i když jsem vlastně nechápala proč.
„Ahoj lidi, co si dáte k pití?“ Zeptal jsem se jich.
„Tři piva a kolu, prosím!“ Odpověděl bubeník.
„Počkej! Ty jsi ta holka, se kterou jsem se před tím potkal.“
V duchu jsem zaklela, a pak se usmála. Nejistě usmála.
„Jo, ještě jednou se omlouvám!“ Odpověděla jsem.
„Nedělej si s tím starosti! Pracuješ tady u Maxe? Jsi tu nová? Ještě jsem tě tu neviděl.“
„Samozřejmě, že tu pracuje! Proč by jinak přijímala naše objednávky, ty blbče?“ Tom odpověděl rychleji než já, ale řekl přesně to, co jsem si myslela… jen bych to udělala trochu zdvořileji, to je vše. Podívala jsem se na toho kluka: kdyby byl nalíčený a měl černé vlasy, možná… Vyprskla jsem smíchy.
„To jsem tak vtipný?“ Zeptal se Tom uraženě, čímž přerušil polohlasnou hádku, která se strhla mezi ním a jeho bratrem kvůli tomu „blbci“, který byl bezmyšlenkovitě prohozen.
„Promiň!“ Řekla jsem sklesle, „jen jsem si tě představila s bratrovým make-upem a černými vlasy. Víš, Max mi říkal, že jste dvojčata, ale od baru jste opravdu vypadali jako dva různí lidé… ale teď…“
„Jsme stejní!“ Uzavřel za mě Bill.
„Jo,“ potvrdila jsem.
„Máme jen dva trochu odlišné styly.“ Tom už nezněl uraženě, ale pobaveně. „Jak se jmenuješ?“ Zeptal se mě.
„Přátelé mi říkají Lexy,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku… pořádný, pevný stisk. Buď na mě chtěl udělat dojem, nebo si myslel, že mi to stejně neublíží. Rozhodla jsem se pro to druhé. Nikdy jsem neměla ráda kluky, kteří se jen tak ledabyle dotknou ruky holky před sebou ze strachu, aby jí neublížili. Podání ruky musí být pevné, jinak je lepší se tomu vyhnout.
„Tom,“ odpověděl, než ukázal na ostatní tři, „tohle je můj bratr Bill, Gustav a Georg.“
„Ráda vás poznávám,“ pozdravila jsem všechny. „Máš krásný hlas,“ dodala jsem a obrátila se k Billovi.
„Díky, já vím!“ mrkl na mě. Neřekl to z nedostatku skromnosti, jen si dělal legraci (i když věděl, že mám pravdu).
„Ještě jedna věc… proč zrovna Tokio Hotel?“ Zeptala jsem se, abych na to nezapomněla.
„Max ti řekl, aby ses mě na to zeptala!“ Tomovo konstatování nebylo otázkou.
Přikývla jsem.
„Proboha, proč ses ho na to zeptala?“ Gustav se tváří vyděšeně.
„Teď už to nikdy neskončí!“ Georg byl ještě více vyděšený než jeho přítel.
„Tokio, protože je to naše oblíbené město, a hotel, protože jednou budeme tak slavní, že budeme trávit víc času v hotelu než doma!“ Bill a Tom vykřikli jednohlasně. Ti dva mě málem vyděsili!
„Ach ne, už zase ten název kapely!“ Ozval se za mnou mužský hlas. Otočila jsem se zády ke stolu a uviděla vysokého, blonďatého kluka s mnohem menší dívkou, která měla dlouhé blond vlasy.
„Andreasi!! Zakřičel Bill a skočil mu kolem krku. „Zmeškal jsi naše vystoupení!!“ V jeho hlase zazněla výčitka, ale také zklamání.
Když se chlapci podařilo vyprostit z černovláskova sevření a popadnout dech, odpověděl: „Vera měla jako vždy zpoždění.“
Tomova nálada se od příjezdu těch dvou radikálně změnila a já měla podezření, že to bylo kvůli téhle Veře.
Dívka neřekla nic: vypadala velmi otráveně, že tam musí být, a měla neurčitý výraz.
„Chceš si taky objednat?“ Zeptala jsem se, abych tam nestála jako tvrdé Y.
„Dvě piva, prosím!“ Odpověděl Andreas.
Zamířila jsem k baru, zatímco si ti dva sedli ke kapele.
„No?“ Maxův hlas mě už podruhé za ten večer vyděsil.
„No, co?“ Zeptala jsem se, když jsem hledala Billovu colu.
„Druhá police dole,“ řekl muž.
„Díky,“ zamumlala jsem, když jsem vytáhla limonádu.
„Tak co si o nich myslíš?“
„Hele, proč ti na těch klucích tolik záleží?“
„Protože tu hrají už rok a já jsem si je oblíbil!“
„OK, OK… jsou milí, ale prohodila jsem s nimi jen pár slov, chápeš…“
„Rozumím!“ Vykřikl Max spokojeně.
„Raději nechci vědět, o čem teď přemýšlíš a čemu rozumíš… jdu jim vzít ta piva, než zteplají!“ S těmito slovy jsem nechala šéfa za barem, jak si pro sebe něco mumlá.
Samozřejmě, že je to divné! Pomyslela jsem si. Přišla jsem ke stolu uprostřed nějaké vášnivé diskuse.
„To vůbec není pravda!“ Vykřikl Bill.
„Jo, to je! Každopádně víš, že kdybych to mohl udělat, udělal bych to!“ Andreas.
„Lexy! Děkuju ti! Přišla jsi ve správnou chvíli!“ Přivítal mě Gustav se zubatým úsměvem.
„Tady jsou piva a cola pro Billa,“ řekla jsem a podala mu ji.
„Děkuju! Wow! Tohle je úžasný lak!“ Vykřikl.
Teprve pak jsem si všimla jeho černě nalakovaných nehtů. Nikdy jsem nepotkala kluka, který by používal lak na nehty, ale Bill vypadal rozhodně jinak než všichni kluci, které jsem doposud poznala.
„Díky… miluju fialovou,“ odpověděla jsem.
„Koukej na tričko!“ Řekl Tom.
Dredař měl pravdu, bylo to očividné: ten večer jsem neměla jen fialové nehty, ale také velmi přiléhavé tričko s krátkým rukávem a All Stars ve stejné barvě. Džíny však byly černé, stejně jako moje kožená bunda visící u vchodu.
„Je to krásná barva,“ řekl Bill.
„Je to šílená barva,“ oponoval mu Tom.
„O nic víc šílená než kytarista v rockové kapele v raperských hadrech,“ odsekla jsem.
„1:0 pro Lexy!“ Vykřikl Georg pobaveně.
„Jo? Já ti ukážu!“ Tom se za smíchu všech přítomných vrhl na baskytaristu.
„Proč si k nám na pět minut nesedneš?“ Zeptal se Bill.
Z pěti minut se stala půlhodina, ale Max nic neřekl. Zdálo se, že mu na nich opravdu záleží. Bill mluvil o všem možném, byl jako stroj. Nikdy jsem neměla ráda upovídané lidi, ale u něj mi to nevadilo. Oči mu jiskřily, když mluvil o jejich hudbě a o tom, že jednou s ostatními opustí Lipsko, že to dotáhnou opravdu daleko.
Když na to teď vzpomínám, hodně to bolí… je to jako rána přímo do srdce… Nikdo už nikdy neuslyší Billův nádherný hlas…
Domů jsem se vrátila kolem půl čtvrté ráno a v hlavě mi stále zněla slova písně By Your Side, broukala jsem si je, když jsem jela do otcova bytu. Šla jsem spát s Legolasem přituleným vedle sebe a s Billovou tváří před očima. Tu noc se mi zdálo, že Tokio Hotel hrají před miliony lidí a já sedím v první řadě s Maxem.
Víkend jsem strávila prací v Black Guitar a úklidem svého nového pokoje. Marně jsem doufala, že kluky ještě uvidím, dokud mi Max neřekl, že hrají jen ve středu a v pátek večer a víkend tráví s otcem a jeho novou rodinou.
autor: purple_a
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
