autor: purple_a
Od doby, co jsem před dvěma měsíci opustila Berlín, svou matku, všechno, co jsem kdy zažila v ten chladný únorový den, jsem nikomu nic neřekla. Angelika tam zůstala, v koutku mého srdce… Snažila jsem se vzpomínku na ni ze všech sil potlačit, ale nepodařilo se mi to… bylo příliš brzy, stejně jako je teď příliš brzy na to, abych se snažila žít s Billovou smrtí. Ale s Angelikou to bylo jiné… Musela jsem na ni zapomenout, stejně jako musím vzpomínat na Billa.
Angelika… nechtěla jsem o tom mluvit. S nikým. Ale Bill tam byl, připravený mě vyslechnout, a i když jsem nevěděla, kde začít, i když jsem si nebyla jistá, jestli chci začít, začala jsem vyprávět… vyprávět všechno od začátku do konce.
„To je Angelika,“ zopakovala jsem tiše a pohladila Legolase, který mi mezitím skočil do náruče. Pak jsem si povzdechla… Bála jsem se, bála jsem se to říct, odhalit tak, kdo doopravdy jsem. Důvěřovala jsem Billovi, ale bála jsem se, že řeknu příliš mnoho nebo příliš málo, že nebudu schopná to vysvětlit.
Usmál se na mě. „Nemusíš mi nic říkat, Lexy… nemusíš. Měl bych si hledět svýho a…“
„Ne!“ Řekla jsem hlasitěji, než jsem chtěla. „Ne… já… chci, abys to věděl,“ dodala jsem pak tišším, ale stále nejistým hlasem. Bill ode mě nečekal žádné vysvětlování… To jsem potřebovala vědět. Všechno jsem mu řekla a on to pochopil.
„Kvůli ní jsem se sem přestěhovala, kvůli ní jsem utekla z Berlína, kvůli ní si říkám Lexy, a ne Maria, kvůli ní jsem taková,“ řekla jsem. „Byla… byla to moje nejlepší kamarádka a… a mnohem víc. Když byla tahle fotka pořízena, byly jsme ještě spolu. Bylo to loni v létě a ano, vlastně jsme se právě daly dohromady…“ Na chvíli jsem se odmlčela. Podívala jsem se chlapci do tváře, abych zjistila, jak na něj ta první těžká slova zapůsobila, ale jeho výraz byl nečitelný. Na co myslel? Rozhodla jsem se raději pokračovat: když už jsem začala, nemohla jsem couvnout.
„Nejsem lesbička… jsem bi. Líbí se mi kluci i holky. Myslím, že jsem to věděla odjakživa, a zjištění, že jsem se zamilovala do Angeliky, pro mě nebyl žádný šok… byla celým mým světem… milovala jsem ji, prostě jsem ji milovala… a chtěl jsem ji milovat bez ohledu na všechno a všechny. Když jsem jí to řekla, týden se mnou nemluvila, pak přišla ve tři ráno ke mně domů a políbila mě. Klidně bych v tu chvíli mohla umřít na místě s úsměvem na tváři… ona mi to oplatila! Rozumíš, Bille? Ona mě taky milovala! Byla jsem tak šťastná, že jsem to chtěla vykřičet do celého světa. Ale ona ne, nedokázala si připustit, že je… jiná. Chápala jsem ji. Bála se, že ji někdo odsoudí, co by lidé řekli, kdyby se to dozvěděli. A já taky… Vždycky jsem to popírala, ale byla jsem k smrti vyděšená. Tak jsem jí řekla, že to bude naše tajemství, že se to nikdo nedozví… jen musíme být opatrné. Bylo to nejlepší léto mého života. Byly jsme jen my dvě… byla tam jen naše láska.
Když začala škola, bylo všechno o moc těžší… Už jsem se nemohla skrývat, jako bych… jako bych se musela za něco stydět! Nebylo to správné. Nechtěla o tom ani uvažovat, že by to někomu řekla. Hádaly jsme se kvůli tomu skoro každý den. Pak se stalo to, co se nikdy nemělo stát… alespoň ne takhle… moje matka, horlivá katolička, která byla připravena upálit na hranici každého, kdo byl nenormální, jak říkala, to o nás zjistila. Rozpoutalo se peklo!
Varovala Angeličiny rodiče: vtrhli ke mně domů a křičeli jako posedlí, že jsem jejich holčičce vymyla mozek a udělala z ní lesbickou děvku. Angelika plakala a já ji nemohla ani utěšit… říct jí, že se ze všeho dostaneme… odtáhli ji pryč a zabránili mi, abych se s ní viděla. Řekli, že ji donutí změnit školu, aby se ode mě držela dál. Byl to skoro nejstrašnější den mého života. Ten nejstrašnější den měl teprve přijít… Nikdy se nedozvím jak, ale jednoho dne jsem ve škole našla svou skříňku pokrytou obscénními nápisy… Věděli to, Bille! Věděli to všichni! Začalo peklo… Angelika už tam nebyla, takže jsem musela všemu čelit sama. Byla jsem na pokraji sil… Učila jsem se a udržovala si vysoký průměr jen proto, že jsem nevěděla, jak jinak reagovat. Chtěla jsem těm parchantům ukázat, že mě nedokážou rozdrtit… ne, nedokázali… ale slova mohou ublížit víc než jakákoli zbraň.
Už jsem nemohla dál… ne takhle… a pak, jednoho dne, jsem Angeliku zase viděla. Náhodou jsem ji potkala v knihkupectví. Ptala jsem se jí, proč zmizela, proč mi neodpověděla na SMS… ani jednou se na mě nepodívala… vykřičela na mě všechen svůj vztek. Řekla… řekla, že jsem jí zničila život, že není jako já, že není špinavá. Řekla, že bych se měla stydět, že jsem nechutná… To byl nejhorší den mého života.
Vrátila jsem se domů, zavolala otci, že přijedu, a sbalila si kufry. Matka vypadala, že se jí ulevilo, když jsem odjížděla… chápeš, ulevilo!
Žena, která mě porodila, se mě ani nepokusila zastavit! Od té doby jsem o ní neslyšela. Když jsem přijela sem, táta mi dal facku, a pak mě objal… Nevím, co se mu honilo hlavou. Danielle mi naopak řekla něco, na co nikdy nezapomenu: Žádná láska není špatná, Lexy, pokud je čistá… pokud je to opravdová láska. Miluj, vždycky miluj celou svou bytostí, a ať ti ostatní říkají cokoli, na tom nezáleží. Věřím tomu, Bille, ale stejně je to těžké…“ Povzdechla jsem si. Řekla jsem všechno… jakmile jsem začala mluvit, nemohla jsem přestat. Bylo to, jako by mi ze srdce spadla obrovská tíha.
Podívala jsem se na Billa, nic neříkal, jen plakal. Objal mě, pevně mě držel, a pak začal zpívat velmi tichým hlasem. Nechala jsem se kolébat v jeho náručí a začala plakat také. Absurdní! Myslela jsem, že už nemám žádné slzy k prolití…
Bill nekřičel, neurážel mě, neřekl nic. Prostě to pochopil a přijal.
Dlouho jsme tak zůstali, pak jsme se od sebe odtáhli. Bill se podíval na Angeličinu kresbu.
„Ještě se ti neozvala?“ Billův hlas se stále třásl.
„Ne, víš, ta kresba. Nebyla jediná s jejím obličejem… ale roztrhala jsem je… všechny kromě téhle… Opuštění… Ty svatební šaty opravdu existují. Viděli jsme je loni v létě ve výloze v Berlíně. Zamilovala se do nich… strašně si je chtěla vyzkoušet, tak jsme si vymyslely nějakou šílenou historku a prodavačka jí je dovolila vyzkoušet. Byla krásná… byla jako bílý anděl. Čistá. Nevinná. A šťastná… obzvlášť šťastná.
Zdálo se mi o ní pár dní poté, co jsem ji potkala v knihkupectví. A byla tak jiná. Byla přesně taková… plačící nevěsta… ztracený anděl,“ řekla jsem a ukázala na papír, než jsem zavřela oči.
„Oh, Lexy…“ Bill mi položil hlavu na rameno. „Pořád ji miluješ.“
„Jo, navzdory všemu, co mi řekla… nikdy ji nepřestanu milovat.“
Pak začal vibrovat Billův mobil. „To je Tom,“ oznámil.
„Radši běž domů,“ řekla jsem mu. Bill vstal. Podívala jsem se na něj. „Počkej… na tvé mikině je krev.“ Vstala jsem a vzala ze skříně jednu ze svých černých mikin. „Tady máš, obleč si tohle a tu tvoji nech tu, já ti ji vyperu,“ řekla jsem a podala mu ji.
„Díky, ale myslím, že to Tomovi prostě řeknu, nerad mu lžu… pokusím se mu domluvit,“ odpověděl.
„Bille?“
„Jo?“
„Děkuju.“
„Díky, že ses mi svěřila. Nikomu nic neřeknu.“
„Já vím.“
Šla jsem s Billem ke dveřím a držela Legolase v náručí. Když odešel, lehla jsem si na postel a znovu se rozplakala.
Bill vlastně nikomu nic neřekl, dokonce ani svému bratrovi, a já mu za to byla nesmírně vděčná. Život šel dál jako obvykle mezi školou a prací, a v mžiku jsme byli na konci května, v den mých narozenin. Bill v mém pokoji převracel všechno vzhůru nohama a hledal svou řasenku.
„Jestli chceš, můžeš si půjčit moji! Nemám zdání, kam se tvoje poděla, je tu trochu nepořádek!“ Vykřikla jsem.
„Uh! Nemůžu tomu uvěřit! Nemohla bys být trochu pořádnější?“ Odpověděl a roztomile se usmál.
„Můžeš si za to sám, já ti ji neztratila, navíc stále nechápu, proč se tak fintíš, stejně musím pracovat!“
„No a co? I když budeme v Black Guitar, pořád máš narozeniny!“ Namítl.
„Hej vy dva, bude to trvat ještě dlouho? Ještě že nemusíme vystupovat, jinak bychom přišli pozdě!“ Řekl Tom otráveně a nakoukl do dveří.
Danielle ho postavila do kuchyně, aby umyl nádobí po večeři, kterou připravila na oslavu, a on jí musel pomáhat, protože jsme se s Billem ještě museli převléknout. Dvojčata začala pravidelně navštěvovat můj dům a stala se součástí naší rodiny. Otec se pobaveně zasmál a zavrtěl hlavou.
„Ženy!“ Zvolal pobaveně.
Byl jediný, kdo mohl Billovi říct, že je „žena“, aniž by se urazil nebo naštval. Můj otec miloval jeho hlas a Bill miloval otcovy komplimenty. V jednu chvíli jsem viděla, jak Tom zrudl a odvrátil hlavu. Otočila jsem se: Bill byl bez trička a prostě nádherný. Hubený, možná až moc, s kalhotami dost nízko a vytetovanou hvězdou, jež mu vykukovala z boxerek. Nechal si ji udělat před měsícem a byl na ni velmi pyšný. Měl ji vytetovanou na pravé straně pánve. Je možné, že Tom tak zrudl, protože svého bratra ještě nikdy neviděl nahého? Pomyslela jsem si. To byla další stopa, která potvrdila mé pochybnosti o jejich vztahu… nejednoznačná.
Nekomentovala jsem to, ale spíš jsem se snažila pospíšit si, jinak přijdu pozdě do práce! A ať už jsem měla narozeniny, nebo ne, přijít pozdě by nebylo dobré.
Bill si oblékl velmi těsné triko a já tmavě fialové, pak jsme všichni tři vyšli ven.
V Black Guitar mě přivítal rozzářený Max, který mě objal, nebo spíš rozdrtil a popřál mi k narozeninám. Byla sobota večer a dvojčatům se podařilo přesvědčit otce, aby je ten víkend nechal v Lipsku jen kvůli mně. Měla jsem z toho velkou radost, ale v tom zmatku jsme si nestihli ani popovídat.
Oblékla jsem si zástěru a začala pracovat, zatímco dvojčata zmizela kdoví kam. V jednu chvíli jsem uslyšela Maxův hlas: „A dnes večer, jen pro naši sladkou Lexy, překvapivě Tokio Hotel pořádají koncert! Všechno nejlepší, zlato!“
Sál se naplnil souhlasnými výkřiky a já oněměla, než mi došlo, co se děje: Bill, Tom, Georg a Gustav byli na pódiu jen kvůli mně. Bill zazpíval Happy Birthday, a pak zahráli všechny mé oblíbené písně. Když sestoupili z pódia, objala jsem je jednoho po druhém a vlepila zpěvákovi pusu na tvář.
Ten večer byl nádherný, nejlepší narozeniny v životě. Když mi skončila směna, sedla jsem si s kapelou k jejich obvyklému stolu. Max přinesl dort, který sám upekl.
„Všechno nejlepší, Lexy!“ Zvolal Bill a podal mi tašku.
„Ehm… někdo zapomněl balicí papír,“ řekl Gustav a ukázal na Toma.
„Pche! To měl udělat Georg!“ Odpověděl Tom.
„Samozřejmě! Teď je to moje vina!“
„Kluci! To stačí!“ Max dal Georgovi pohlavek a vyzval mě, abych si rozbalila dárek.
„Omlouvám se, že jdu pozdě!“ Vzhlédla jsem a všimla si, že dorazil i Andreas.
„A Vera? Kde jsi ji nechal? Už se mi po ní opravdu stýská!“ Zeptal se Tom sarkasticky.
„Tomi, dnes večer ne!“ Varoval ho jeho bratr.
Andreas neodpověděl.
„OK, když jsme tu všichni, otevřu dárek!“ Oznámila jsem vzrušeně. Vytáhla jsem obsah tašky a oněměla jsem.
„Ten booklet jsem navrhl já!“ Řekl Tom hrdě. V ruce jsem držela CD Tokio Hotel; po měsících prošení Billa jsem je teď mohla poslouchat od rána do večera.
„Je tam taky By Your Side, tvoje oblíbená!“ Vykřikl zpěvák vzrušeně.
„Lidi, nemám slov… mockrát vám děkuju!“ Řekla jsem dojatě.
Od Billovy smrti jsem to CD neposlouchala… nesnesu poslouchat jeho hlas a vědět, že je pryč… od toho dne, kdy zemřel, je zamčené v šuplíku…
Oslavovali jsme dlouho do noci.
„Aspoň budu moct říct, že jsem byla první, kdo si pořídil tvoje CD, když jsi ještě hrál u Maxe a nebyl jsi slavný, protože běda, jestli se ti nepodaří prorazit.“
„Samozřejmě, že se nám povede prorazit! Vlastně ti něco řeknu, dám ti autogram, abys ho mohla jednou ukázat vnoučatům,“ odpověděl Tom, vzal jeden z ubrousků Black Guitar s logem hospody a podepsal se na něj, než ho podal ostatním třem, kteří ho napodobili.
Bill mi ho pak podal.
„Skvělé! Jsem ta nejšťastnější holka na světě!“
„Promiň, ale musím běžet! Ještě jednou ti přeju všechno nejlepší k narozeninám, Lexy,“ řekl Andreas a krátce nato zmizel.
„Už je pozdě, možná bychom taky měli jít.“ Podíval se Gustav na hodinky.
Rozloučila jsem se s Gustavem a Georgem a zůstala s dvojčaty sama.
„Děkuju vám za tenhle večer,“ řekla jsem.
„Bylo mi potěšením. Škoda, že se někdo opozdil jako obvykle.“ Tom se na Andrease stále ještě zlobil.
„Co se mezi vámi dvěma děje? Myslela jsem, že je to tvůj nejlepší přítel,“ zeptala jsem se.
„Ten problém je Vera,“ odpověděl Bill. Tom se na něj se zamračením podíval.
„Nechci ani slyšet její jméno! Od té doby, co je s ní, už to není on!“
„Nevím, co na ní vidí,“ řekla jsem.
„Je do ní zamilovaný už roky, a teď jsou konečně spolu… takže je nadšený,“ vysvětlil Bill.
„Jo,“ Tom vstal a řekl: „Jdu na záchod.“
Když odešel, podívala jsem se na Billa a zeptala se ho na to, co jsem chtěl vědět už delší dobu. „Proč ji tak nenávidí?“
„Nesmíš to nikomu říct…“ Bill se tvářil nejistě, jestli má pokračovat, nebo ne, ale pak promluvil: „Vera to na něj zkusila.“
„Přestože je s Andreasem,“ dokončila jsem za něj. Bill přikývl.
„Tom ji poslal do háje, ale Andreasovi nic neřekl, protože ví, jak moc ji má rád. Nechce mu ublížit.“
„Teď ti vysvětlím pár věcí.“
V tu chvíli se Tom vrátil a i my zamířili k východu. Kdybych tehdy věděla, jak to celé dopadne, sama bych Andreasovi řekla, co je Vera zač.
autor: purple_a
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
