autor: purple_a
Následující dny byly poněkud zvláštní. To, že jsem znala jejich tajemství, nezabránilo Billovi a Tomovi, aby se v mé přítomnosti cítili trapně. Myslela jsem si, že je to normální… právě jsem zjistila, že se milují, a způsob, jakým jsem to zjistila… no, nenechal nikoho na pochybách. Postupem času se však situace zlepšila a oba se osmělili, aby se přede mnou políbili nebo hladili… samozřejmě bez přehánění.
„Prostě cokoliv kromě sexu, můžete se líbat, jak chcete, ale nesvlékejte se!“ Řekla jsem Billovi se smíchem jednoho odpoledne, když jsme byli v mém pokoji. Oba jsme leželi na mé posteli vedle sebe. Bill byl tak hubený, že jsme se tam vešli bez problémů oba.
„Líbilo by se ti to, co?“ Odpověděl se šibalským úsměvem.
„Právě jsem řekla, že ne!“ Vykřikla jsem a zrudla. Neřekla jsem ani slovo o tom, jak se cítím, když jsem je ten večer viděla spolu. Bylo to příliš trapné a nevěděla jsem, jak by mohl Bill reagovat.
„Jasně… Lexy?“
„Hm?“
„Myslíš, že je naše láska zatracující? Myslím tím, to co k Tomimu cítím…“
„Myslela jsem, že nevěříš na ty nesmysly… nebe, peklo… Bůh,“ odpověděla jsem překvapeně.
„No, jo… jenže…“ vypadal strašně nesvůj.
„Ne, Bille… do pekla nepůjdeš, a i kdybys tam šel, byl bys ve velmi dobré společnosti!“ Zažertoval jsem.
Tím skončily Billovy pochybnosti o spáse jeho duše.
Bill se mnou často mluvil… přiznal, že už jen to, že se mohl někomu svěřit, mu hodně ulevilo. Tom byl naopak zdrženlivější. V těch dnech mi hlavou vířilo mnoho věcí a všechny jako by se točily kolem mě jako šílené vrtule: vzrušení, vědomí, že střežím největší tajemství, přátelství, o kterém jsem věděla, že ho nikdy nezradím, navzdory své… žárlivosti.
Žárlila jsem na jejich vztah. Stydím se za to, nesmírně, zvlášť teď, ale je to pravda. Jediný člověk, kterého jsem kdy opravdu milovala, mi byl odepřen, aniž bych měla sílu cokoliv udělat… aniž bych měla možnost cokoliv udělat. Byla jsem si jistá, že Bill by nemohl existovat bez Toma a naopak, Tom by nemohl žít bez Billa.
Společně byli prostě dokonalí. Vzájemně se doplňovali. Ani na okamžik jsem nepochybovala, že jejich láska je čistá, že je správná. Správně, i když se museli skrývat, i když by to zbytek světa nikdy nedokázal přijmout.
Teď to zní velmi dětinsky: ne to, že se milovali, ale myšlenka, že to bude navždy, nehledě na možnost, že smrt může jednoho z nich od druhého odtrhnout. Smrt… když jste mladí, téměř věříte, že jste nesmrtelní… prostě si myslíte, že nemůžete zemřít. V Billově případě to určitě nebyla smůla, jak mnozí tvrdí. Vybral si to, co považoval za jedinou šanci, která mu zbývala.
Myslím si to já a myslí si to i Tom.
Několik dní před tím, než odešel, mi řekl zvláštní věci a požádal mě, abych se postarala o jeho Tomiho, kdyby náhodou…
„Lexy, kdyby se mi něco stalo, cokoli, nenech Tomiho, aby mě následoval. Nedovol, aby si ublížil.“
Šokovaně jsem se na něj podívala… Řekla jsem mu, že by takhle neměl mluvit, že mě tím děsí k smrti, ale on byl neoblomný. Nepřestal, dokud jsem se nezapřísáhla, že zůstanu po Tomově boku.
Měla jsem to pochopit… předvídat… Nikdy si to neodpustím…
Ale ještě není čas o tom mluvit… zatím.
Škola se chýlila ke konci a s ní i moje každodenní rutina: už žádné ranní vyučování, skupinové zkoušky se zkrátily na tři dny v týdnu a moje práce u Maxe… ne, ta zůstala stejná.
Léto… připomínalo mi Angeliku, a čím víc se blížilo, tím víc jsem se cítila sklíčeně.
Bill si toho okamžitě všiml.
„Lexy, co se děje?“ Zeptal se. Byl pátek odpoledne a my jsme byli v Georgově garáži; poslední zkoušky před večerním vystoupení v Black Guitar. Poslední vystoupení Tokio Hotel. Vlastně celkově poslední. Ale to nikdo z nás nemohl vědět.
„Nic,“ řekla jsem a pohladila Legolase, který se mi choulil v náručí.
„Lhářko! Už na míle daleko je poznat, že něco není v pořádku!“ Vyhrkl a upoutal pozornost ostatních tří.
Měli jsme… Chci říct, měli přestávku. Georg hltal obrovský kus pizzy, Gustav se hádal s Tomem o písničce, která se jim nedařila, a Bill… no, ten otravoval mě.
„Říkám ti, že je to v pohodě,“ odpověděla jsem otráveně.
„Jdeme na chvíli ven,“ Gustav popadl Georga za paži a táhl ho ven, takže jsem zůstala sama s dvojčaty. Říkala jsem si, že by bylo lepší, kdyby odtáhli pryč i Billa, ale nic jsem neřekla.
„Lexy…“ zkusil to Tom, ale já ho přerušila.
„Dobře! Myslela jsem na Angeliku.“ Aspoň by přestali s dalšími otázkami… Na křížový výslech dvojčat jsem nebyla psychicky připravená.
„Promiň,“ zamumlal Bill.
Když jsem viděla jeho lítostivý výraz, okamžitě jsem se cítila provinile.
„Omlouvám se… Poslední dobou se chovám jako svině.“
„Chceš si o tom promluvit? Můžeme ti nějak pomoct?“ Staral se hned Tom.
„Obávám se, že ne… já jen… minulé léto jsem byla tak šťastná… ne že bych teď nebyla šťastná, ale…“
„Chápu,“ řekl dredař.
„Měli byste zase začít zkoušet… Gustav a Georg jsou tu kvůli tomu a dneska večer tam bude hodně lidí,“ pospíšil jsem si s odpovědí.
„Lexy…“ Bill se začal přibližovat, ale zastavila jsem ho.
„Je to v pohodě, vážně.“
Kluci neochotně pokračovali ve zkoušce, ale mně se o tom moc mluvit nechtělo.
Tu noc… kdybych tak mohla vrátit čas…
Black Guitar byl nabitý, měla jsem spoustu práce, ale nenechala jsem si ujít ani minutu koncertu (který byl jako obvykle skvělý), jako bych věděla, že bude můj poslední.
Max byl tak nadšený, jako pokaždé, když hráli Tokio Hotel, a zpíval z plných plic, ještě více falešně než já.
Ten večer jsme neseděli u obvyklého stolu u okna.
Viděla jsem Andrease, jak rázně kráčí k tomu, co si Max dovolil nazvat backstage… jakási místnost za pódiem, kam chodily různé kapely vystupující v Black Guitar. Jeho výraz se mi nelíbil, tak jsem si sundala zástěru a běžela za ním.
„Tome, ty hajzle,“ zařval a vrhl se na kytaristu, jen co vešel do místnosti. Bill se na něj vrhl a snažil se bratra vyprostit z přítelova sevření. Šokovaní Gustav a Georg reagovali o pár vteřin později, ale pak se vydali k trojici a snažili se zabránit nejhoršímu.
Stála jsem jako přimražená ve dveřích a snažila se pochopit, co se to sakra děje.
„Andreasi! Zbláznil ses?! Pusť mě!“ Křičel Tom, když se snažil osvobodit.
Andreas ho držel za triko. Zvedl sevřenou pěst, aby ho udeřil, ale Bill ho chytil za paži.
„Okamžitě mého bratra pusť!“ Zakřičel Bill.
Nakonec se Tomovi díky Gustavovu a Georgovu zásahu podařilo vymanit z jeho sevření.
„Ty jsi ale zasranej parchant!“ Křičel Andreas, kterého drželi Georg s Gustavem.
Bill si mezitím stoupnul vedle Toma.
„Co je to s tebou! Co jsem ti udělal?“ Zakřičel Tom.
„Jako bys to nevěděl! Myslíš, že mi to Vera neřekla? Myslíš, že jsem idiot?“
„Andreasi, o čem to, sakra, mluvíš?“ Ozval se Bill.
„Ty se do toho nepleť, ty jsi taky hajzl, určitě jsi o tom věděl, že?“
„Neurážej Billa, nebo ti rozbiju hubu! To na mě jsi nasraný, ne? Tak mi řekni, co jsem ti udělal!“ Tom byl opravdu rozzlobený a rozhodně se nepletl.
„Zkusils to na ní! Můžeš mi vysvětlit, proč jsi ze všech holek na světě vyjel zrovna po ní? Pokusil ses ošukat přítelkyni svého nejlepšího kamaráda!“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Bylo to tak absurdní, že jsem nechápala, jak mohl Andreas věřit tomu, co právě řekl.
„Zbláznil ses? Byla to ONA, kdo to zkusil na MĚ! A já ji odmítl, protože jsem ti nechtěl ublížit! Od první chvíle, co jsem ji viděl, po mně jela!“
„Vždycky jsi žárlil! Žárlil jsi na nás!“ Andreas se stále vzpíral a křičel jako šílenec.
Gustav a Georg ho drželi za ruce, aby se nepokusil Toma znovu udeřit. Podívala jsem se na ně a nebyla jsem rozhodnutá, jestli zasáhnout, nebo ne. Co jsem mohla říct? Andreas byl doslova bez sebe a rozhodně nechtěl poslouchat žádné argumenty.
Tehdy se to stalo… stalo se to příliš rychle a já tomu nedokázala zabránit, nebyla jsem dost rychlá.
„Jdi do prdele, Andreasi! Vera je mi u prdele! Chceš vědět, kdo je jediná osoba, na které mi záleží?“
„Tome, ne!“ Vykřikla jsem, protože jsem tušila, co se chystá udělat.
Příliš pozdě.
Tom se otočil k Billovi, vzal jeho tvář do dlaní a políbil ho na rty.
Jednal impulzivně, bez přemýšlení… Na okamžik, který se zdál jako věčnost, se všechno zastavilo… jako by se zastavil čas. Při pohledu zvenčí by to byla absurdní scéna: Andreas s ústy otevřenými překvapením, Gustav a Georg, kteří ho stále drželi za ruce, i když už to nebylo potřeba, Tom s rukama na užaslé tváři Billa a já… já, která jsem zůstala trčet ve dveřích… doslova zkamenělá.
Když si uvědomil, co právě udělal, zbledl.
Andreas vyběhl ze dveří a proběhl kolem mě.
Gustav a Georg zůstali nehybně stát uprostřed místnosti a nic neříkali.
Bill padl na kolena a zašeptal: „Co jsi to udělal?“
Pak začal zoufale plakat.
Teprve pak jsem se vzpamatovala: šla jsem k němu a objala ho.
Třásl se. Plakal a třásl se.
Slyšela jsem Toma, jak říká: „Je konec.“
Gustav a Georg opustili místnost, aniž by otevřeli ústa.
„Tome,“ řekla jsem.
Žádná odpověď.
„Tome! Bill tě potřebuje!“ Tentokrát jsem zakřičela já.
Tom se sesunul vedle nás a vzal bratra do náruče.
„Co jsi to udělal?“ Bill to stále opakoval.
Měla jsem Andrease zastavit. Měla jsem za ním běžet. Ale neudělala jsem to.
autor: purple_a
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
