autor: purple_a
Pondělí ráno, přesně v šest hodin. Už jsem byla vzhůru, vlastně jsem tu noc ani nespala a celý víkend jsem skoro nezamhouřila oka.
Měla jsem velký strach. O Billa. O Toma. Poté, co jsem je v pátek večer odvezla domů, už jsem je neviděla ani o nich neslyšela. Oba měli vypnuté mobily a doma nikdo neodpovídal.
Nebylo snadné pracovat, protože jsem byla myšlenkami jinde, a to natolik, že si toho všiml i Max. Na nic z toho, co se stalo v pátek večer, se mě neptal, ale z jeho tváře jsem vyčetla, že ví víc, než by měl.
Každopádně to nijak nekomentoval a já mu za to byla vděčná.
Doufala jsem, že Andreas bude mít tolik slušnosti, aby o tom, co viděl, pomlčel, ale iluze se rozplynula, jakmile jsem dorazila do školy.
„Podívejme, kdo je tady… přítelkyně incestních dvojčat! Kde jsou Tom a Bill? Jsou příliš zaneprázdněni šukáním? Řekni mi, Lexy, kdo je nahoře a kdo dole? Vsadím se, že ty to určitě víš!“ Matthias vyprskl smíchy, a jestli jsem se zdržela toho, abych ho praštila přímo do obličeje, bylo to jen proto, že jsem si všimla Very stojící za ním.
„Ty!“ Řekla jsem a prošla kolem to tyrana a zamířila přímo k ní. Popadla jsem ji za límec košile a táhla ji k zadní části školy, nedbajíc jejích protestů.
„Proč jsi to udělala?!“ Zařvala jsem jí přímo do obličeje, jakmile jsme se vzdálily od zvědavých uší.
Vera vyprskla smíchy… pronikavým smíchem. V jejích očích jsem jasně četla strach a nepohodlí. „Co ode mě chceš?“
„Co chci? Chci vědět, proč jsi Andreasovi navykládala všechny ty lži!“ Ruce se mi třásly vzteky.
„Já ne…“
„Ano, ty! Ty jsi to udělala! Řekla jsi mu, že to na tebe Tom zkusil!“ Musel jsem se uklidnit, jinak bych udělal nějakou hloupost.
„Oh, tak kvůli tomu jsi tak naštvaná? Opravdu to chceš vědět? Nesnáším Toma a nechci, aby s ním Andreas trávil čas… a rozhodně nechci, aby se stýkal s tím buzerantem Billem. Andreas je můj, jenom můj!“
„Jsi svině!“
„Ha ha… jasně. Ale no víš, nejsem to já, kdo se před ním líbal se svým bratrem, já nejsem ta nenormální! Pokud o tom teď všichni mluví, je to jeho chyba… určitě ne moje, já jen… jak to říct? Trochu jsem pomohla, aby se ta zpráva rozšířila.“
Vera se teď tvářila vítězoslavně.
„Ty? Ale jak? Jasně… Andreas,“ řekl jí to, neschopen vstřebat všechny ty věci najednou.
„Měla jsi ho vidět… chudák Andy! V pátek večer byl tak rozrušený! Všechno mi řekl, Lexy, všechno,“ vyprskla smíchy, ale její smích téměř okamžitě utichl při pohledu na Andrease, který se vynořil kdoví odkud.
„Věřil jsem ti! Slíbila jsi mi, že to nikomu neřekneš, a teď to ví celá škola!“ Andreas byl v šoku. V očích měl nevěřícný výraz. Zradil ho člověk, kterého miloval, stejně jako zradil své dva nejlepší přátele.
„Uklidni se! Co chceš raději, být se mnou i přes tuhle malou lež, kterou jsem ti řekla z lásky, nebo se dál tahat s těmi dvěma úchyly?“ Vera se na něj podívala a byla si jistá, jaká bude jeho odpověď.
„Proč mu taky neřekneš o tom, jak jsi balila Toma a on tě poslal do háje?“ Zasáhla jsem.
„O čem to mluvíš?“ Andreas se na mě podíval, možná s ještě více znepokojeným výrazem, tedy pokud to šlo.
„Pravdu, Andreasi, jen pravdu,“ řekla jsem.
„Pravdu…?“ Andy potřeboval potvrzení, další potvrzení, aby přijal fakt, že jeho přítelkyně je zrůda, odporná bytost.
„To bylo před několika měsíci! Andy, snad nevěříš…“ Vera ztratila svůj vítězoslavný výraz.
„Já už nevěřím ničemu! A… mezi námi je konec!“ Vykřikl Andreas, než odešel a nechal nás samotné stát naproti sobě.
„Prohrála jsi, Vero, na všech frontách,“ řekla jsem jí s opovržením.
„Ach ne, mýlíš se, Lexy, to ty jsi prohrála! Zničím Toma i Billa… a na tom ti přece záleží nejvíc, ne?“ Znovu ten vítězoslavný pohled spojený s jejím pronikavým, chladným smíchem.
Bylo toho na mě moc. Vlepila jsem jí facku, až se jí hlava otočila na druhou stranu, pak jsem odešla. Šla jsem domů s vědomím, že měla pravdu; ona byla vítězem téhle masakrální hry.
Zazvonila jsem u dveří domu Kaulitzů, aniž bych si dělala příliš velké iluze. Nikdo neotevřel. Když už jsem ztratila naději, že se někoho dočkám, objevil se Tomův unavený a pohublý obličej.
„Pojď dál,“ řekl jen. Šla jsem za ním a hledala Billa. „Je nahoře, konečně usnul,“ řeklo mi dvojče, když si všimlo, že ho hledám. Oba jsme se posadili na gauč v obývacím pokoji.
„Jak se máš?“ Zeptala jsem se, i když jsem dobře věděla, že je to hloupá otázka.
„Je nemocný a…“ začal říkat, ale já ho zastavila.
„Ne, Tome, chci vědět, jak se daří tobě.“
„Já… cítím se hrozně… a cítím se provinile za to, co jsem udělal, a… jsem idiot,“ odpověděl a sklonil hlavu.
„Jednal jsi impulzivně, Tome… podělal jsi to, ale ještě není všechno ztraceno,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale ani já jsem nevěřila tomu, co říkám.
„Zklamal jsem Billa a zkazil náš vztah a… Bill mě teď nenávidí. Neřekl mi to, ale já to poznám, když se na něj podívám.“ Tom se třásl jako osika. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděla… tak křehkého, tak podobného… Billovi.
„Určitě to není tak, že tě nenávidí, Bill ne. Určitě má strach, je vyděšený, ale necítí k tobě nenávist! Tome, Bill tě nade všechno miluje, vím to,“ řekla jsem a doufala, že ho uklidním.
„Neviděla jsi ho… nespí, nejí, nemluví… já… nevím, co mám dělat,“ začal Tom plakat. Objala jsem ho a cítila v sobě obrovskou prázdnotu. Chtěla jsem něco říct nebo udělat, ale nevěděla jsem, kde začít.
„Víš, vždycky jsem se snažil být silný,“ pokračoval Tom ve své řeči, „silný pro sebe i pro Billa… vždycky jsem se ho snažil chránit před vším a přede všemi a náš vztah jsem tajil, i když jsem si myslel, že se zblázním. Ale Bill potřeboval mluvit, mluvit s někým jiným než se mnou… potřeboval se svěřit a cítil se kvůli tomu ještě hůř než já. Pak jsi na to přišla ty a bylo to pro něj jednodušší. Ale pro mě ne. Chtěl jsem se svěřit se svými obavami, se svým strachem… ale nejsem jako Bill, není to pro mě tak snadné. Vždycky jsem si hrál na drsňáka, na toho, kdo nikdy nebrečí, kdo se nikdy nezhroutí, na toho, kdo nikoho nepotřebuje. Jen bych si přál, abych ho přede všemi nepolíbil. Jsme odsouzeni k záhubě, Lexy… je konec! Stáhl jsem Billa s sebou dolů… nikdy si to neodpustím.“
„Tomi…“ vzhlédla jsem a uviděla Billa: i on měl tmavé kruhy pod očima a unavený obličej, jako někdo, kdo opravdu dlouho nespal. Stejnou tvář jsme měli všichni tři.
„Bille,“ Tom si utřel slzy a vstal.
„Není to tak, že tě nenávidím, Tomi, rozumíš mi? Nikdy tě nebudu nenávidět!“ Bill bratra objal. Pak ho políbil na rty a zašeptal mu do vlasů: „Miluju tě.“
„Taky tě miluju,“ bylo to poprvé, co jsem Toma slyšela říct „miluju tě“. Srdce se mi sevřelo.
„Ahoj Lexy,“ řekl černovlásek, jakmile se posadil na pohovku, stále s Tomovými pažemi kolem štíhlého pasu.
„Vzbudila jsem tě? Omlouvám se.“ Opravdu mě to mrzelo, protože vypadal zničeně.
„To je v pohodě.“
„Hledala jsem vás… volala jsem vám oběma, ale vaše telefony byly stále vypnuté. Pak jsem vám volala i na pevnou linku, ale nikdo to nebral,“ řekla jsem.
„My…“ Bill neměl čas odpovědět. Otevřely se vstupní dveře a objevila se paní Kaulitzová.
Chvíli se na nás dívala, pozdravila mě a rychle zmizela v kuchyni.
„Ona to ví,“ řekl Tom.
Podívala jsem se na něj a nebyla schopná vydat ani hlásku. Myslím, že moje užaslá tvář mluvila za mě.
„Řekli jsme jí to v pátek večer, aby se to nedozvěděla od někoho jiného,“ vysvětlil.
„A jak…?“
„Jak to vzala? Asi si to umíš představit sama. Plakala, křičela, urážela nás, ale pak nás oba objala a řekla nám, že jsme pořád její děti. Má nás ráda, ale nepřijímá to, co je mezi námi.“
Billovy smutné oči svědčily o tom, jak těžké muselo být přiznat něco takového vlastní matce.
„To je mi moc líto,“ zašeptala jsem.
„Ve škole…“ Bill větu nedokončil.
Chtěla jsem mu lhát, říct mu, že si dělají starosti zbytečně, ale to by nebylo fér.
„Vera to všem řekla. Andreas se jí svěřil, když vás viděl, a ona, no… zřejmě neztrácela čas,“ přiznala jsem.
„Andreas… jak mohl?!“ Tom zaťal pěsti a tvář se mu zkřivila hněvem.
Bill se k němu otočil a položil mu ruku na obličej.
„Tomi.“
Tom se uklidnil a vrátil se k objímání bratra.
„Andreas nechtěl, aby to všichni věděli, a hrozně se naštval. Myslím, že se jen potřeboval někomu svěřit… někomu, komu věřil,“ vysvětlila jsem.
„Nenávidím ho,“ řekl Tom.
„Rozešli se, Tome a…“
„To je mi jedno! Nikdy mu to neodpustím, nikdy!“
Dokonale jsem mu rozuměla, taky jsem ho nenáviděla. Bill neotevřel ústa. Nebylo třeba: jeho zklamaný výraz mluvil za vše.
Seděli jsme tam na gauči ještě půl hodiny, a pak jsem se rozhodla odejít: kluci byli unavení a já taky. Paní Kaulitzová také chodila sem a tam po kuchyni, jako by čekala, až odejdu, aby si mohla promluvit se svými dětmi.
„Můžeš vyřídit Maxovi, že nějakou dobu nebudeme moct hrát?“ Zeptal se mě Tom ve dveřích. Stále ještě museli vyřešit situaci s Georgem a Gustavem, kteří nebyli ve stavu, aby mohli vystupovat.
„Uvidíme se zítra,“ řekla jsem, než jsem je oba políbila na tvář a odešla domů.
Do školy jsem už nechodila. Otec mi nic neřekl, protože do konce školního roku zbýval jen týden. Celé dny jsem trávila s kluky a večer chodila do práce. Nejhorší dny byly středy a pátky, protože Tokio Hotel už nevystupovali. Možná už ani neexistovali… Gustav zmizel z dohledu, Georg zavolal Maxovi, aby ho upozornil, že nebudou moci hrát po neurčitou dobu. Max to nekomentoval, jen zavolal jiné kapele, aby zaplnila prázdné místo.
Přemýšlela jsem, proč nikdy nic neřekl, proč se nerozčílil nebo neznepokojil… Byla jsem přesvědčená, že něco ví, ale nebyla jsem si jistá co.
Jednou večer, když jsem za barem myla sklenice, přišel Georg.
„Ahoj,“ řekl a posadil se naproti mně k baru.
„Ahoj,“ odpověděla jsem. Vypadal rozpačitě, nemluvil, jen se úzkostlivě rozhlížel. „Dáš si něco k pití?“ Zeptala jsem se, abych přerušila ticho, které začínalo být tíživé.
„Pivo, prosím tě.“
Dala jsem mu ho.
„Proč jsi přišel?“ Nedokázala jsem se zastavit.
„Jak se mají Tom a Bill?“ Zeptal se a otočil láhev v ruce.
„Proč se jich nezeptáš sám? Už týden nevyšli z domu a vsadím se, že jsi nezapomněl, kde bydlí,“ odpověděla jsem kysele.
„Lexy, já… to není tak jednoduché,“ zatvářil se provinile.
„Samozřejmě, že je. Jsou to tví přátelé, Georgu, a mělo by ti být jedno, co mezi sebou mají.“
„Nejsem jako ty! Potřebuju čas, abych to pochopil, a… ty už jsi to věděla, že?“
„Jo, věděla, ale věř mi, že jsem na to přišla mnohem horším způsobem než ty, tak přestaň říkat, že nejsi jako já!“
„Já…“
„Co?“
„Já nevím, jak… chci říct… všichni o tom mluví, Lexy! A…“
„A tobě na tom záleží? Tobě záleží na tom, co lidi říkají? Sakra, Georgu! Ty je znáš! Víš, že to nejsou žádní úchylové, víš…“ nenechal mě domluvit.
„Myslel jsem, že je znám, ale co mám teď dělat?“
„Prostě si s nimi promluv, prosím!“ Prosila jsem ho.
Kdyby jim Georg dal šanci, kdyby k nim zašel, určitě by se situace poněkud zlepšila. V poslední době Bill ještě víc zhubl a Tom byl rozrušenější.
„Zkusím to,“ zašeptal.
„Gustav?“ Zeptala jsem se.
„Je taky rozrušený… ale vždycky byl nejmoudřejší z nás všech. Myslím, že už se s tou situací smířil, jen musí najít odvahu se jim postavit tváří v tvář… Řekl mi, abych tě od něj pozdravoval.“
„Díky.“
„Lexy, já…“ Georg nestihl větu dokončit, protože mě Max zavolal a já musela jít obsloužit stoly. Když jsem se vrátila, baskytarista byl pryč. Bill mi do telefonu řekl, že pozdě večer přijeli s Gustavem k nim domů. Všechno se vyjasnilo a já si oddechla.
Během několika následujících dní se chlapci cítili lépe, i když stále odmítali opustit dům.
Uplynuly dva týdny. Vera dodržela své slovo: roznesla zprávu o incestu jako blesk, takže se dostala i k uším mého otce a Danielle. Oba byli v šoku, ale nemohli mi zabránit v tom, abych dvojčata dál každý den navštěvovala. Jednoho večera jsem odcházela z jejich domu k Maxovi, když jsem zaslechla, jak na mě někdo volá ze dveří kuchyně. Simone Kaulitzová seděla u stolu se sklenkou alkoholu, který jsem nedokázala identifikovat, v ruce.
„Máš pět minut?“ Zeptala se mě.
Přikývla jsem a posadila se naproti ní.
„Proč sem pořád chodíš? Proč jsi je neopustila jako všichni ostatní? Proč ti na nich tolik záleží?“ Zeptala se. Zdálo se, že nechápe, proč to dělám, proč k ní chodím každý den utěšovat její děti.
„Protože jsem jejich kamarádka, protože mám Toma a Billa moc ráda,“ zněla jasná odpověď, ale byla zároveň i pravdivá.
„Vědělas to,“ řekla a nebyla to otázka. Po Georgovi byla další, kdo to taky chtěl pochopit, vědět, proč jsem to byla já, kdo znal to těžké tajemství.
„Ano, věděla jsem to,“ potvrdila jsem.
„Řekli ti to?“
„Ne… řekněme, že jsem na to přišla sama a oni mi to potvrdili.“ Nechtěla jsem té ženě říct, že jsem viděla její syny při sexu, všechno bych jen zhoršila.
„Jsem jejich matka, Bill a Tom jsou moje krev… proč jsem to neviděla, proč jsem neviděla, co se děje?“ Vypadala velmi zoufale. Pravděpodobně i byla
„Ptáte se mě, jestli jste tomu mohla zabránit?“ Zeptala jsem se.
Přikývla.
„Ne, i kdybyste to pochopila, i kdybyste se je snažila zastavit… nemohla byste jim zabránit v tom, aby se milovali. Jejich pouto dalece přesahuje to pokrevní.“
Žena se na mě podívala s výrazem, který bych mohla popsat jako rezignovaný, a pak se usmála. Smutně usmála.
„Budu je chránit, Lexy… musím, protože je miluju… navzdory tomu všemu si nemůžu pomoct, ale miluju je.“
Kéž by taková byla i moje matka…
Odcházela jsem s hlubokým pocitem smutku.
Billa jsem naposledy viděla přesně osmnáct dní po tom prokletém večeru v Black Guitar. Bylo to pondělí, pamatuju si to dokonale. Nijak se nelišilo od ostatních dnů, kdy jsem dvojčata navštívila, nic nenapovídalo tomu, že to bude naše poslední setkání.
Stále hledám nějaké znamení, odpovědi, které ve skutečnosti neexistují.
Bill se mnou celý večer vtipkoval, zdálo se, že se všechno konečně vrací do starých kolejí, i Tom byl klidnější. Vyprávěli mi, jak se poprvé políbili, když jim bylo čtrnáct, a jak to bylo zvláštní… zvláštní, ale nádherné. Teprve ke konci večera se Bill zamračil, když jsem se ho zeptala, jestli ještě někdy vyjdou z domu.
„Slova mohou ublížit víc než jakákoli zbraň… sama jsi mi to řekla, pamatuješ? Když jsi mi vyprávěla o Angelice, tenkrát u tebe v pokoji. Zmasakrují nás, Lexy… jediným řešením by bylo navždy odsud odejít,“ odpověděl mi.
„Nic ti nebrání v tom to udělat. Škola už skončila. Měl by sis prostě najít práci, našetřit peníze a odjet z Lipska,“ řekla jsem.
„A kam? Kdo nás zaměstná? Ne, Lexy, není to tak jednoduché.“
„Mohla bych ti pomoct požádat Maxe o zálohu…“
„Díky, ale nechci o tom mluvit.“
Tom nic neřekl, ale já věděla, že to cítí stejně jako já. Řekl mi to.
„Dostanu Billa odsud. Mluvil jsem s Georgem, víš? Přiměl svého šéfa, aby mi dal tu práci v dílně!“
Ten večer jsem odešla jako obvykle a každého z nich políbil na tvář…
Bille… Proč? Kdybych to jen pochopila.
Nastoupila jsem do auta a uviděla Toma a Billa, jak ještě stojí u dveří, objímají se a mávají mi na rozloučenou.
autor: purple_a
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
