Il Diario 7.

autor: purple_a

Osmnáct dní od začátku konce… osmnáct velmi dlouhých dní strávených v úzkosti, strachu, frustraci, pocitu viny a prchavých nadějí. Dny prožité na vlásku mezi spásou a zatracením. Příšerné dny.
Pak to všechno skončilo.

Skončilo to téže noci v náhlé bouři, prudkém letním lijáku… krátkém, ale násilném.
Krátkém jako Billův život, násilném jako jeho smrt.
Bylo to nečekané.
Jako ten telefonát.
Bylo úterý brzy ráno, asi čtvrt na sedm, když mi najednou začal zvonit mobil a probudil mě z příliš neklidného spánku. Podívala jsem se na hodiny a přemýšlela, kdo by mohl být ten idiot, který v tuhle hodinu volá. Na displeji se objevilo Georgovo jméno.
Pocítila jsem zvláštní pocit, polil mě studený pot. Najednou jsem se bála to zvednout. Předtucha? Nedokážu to říct.

„Georgu… co se děje?“ Zeptala jsem se znepokojeně.
„Le… Lexy… bože, nevím, jak ti to říct…“ Byl rozrušený.
„Říct mi co?“ Srdce se mi rozbušilo.
„Bill… on…“ nedokázal dokončit větu. Začal vzlykat.
„Ne!“ Pochopila jsem. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy vyslovil jeho jméno. Byla jsem paralyzovaná, seděla jsem na posteli s mobilem přitisknutým k uchu… srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem se bála, že mi každou chvíli praskne.
„On… je pryč… Bože, Lexy, právě jsem se to dozvěděl! Já… je mrtvý.“
Začala jsem křičet. Plakat a křičet.

Georg mluvil dál, ale jediné, čemu jsem rozuměla, bylo „nehoda“, „auto Simone“, „havárie“.
Danielle a můj otec vběhli do mého pokoje, byli vyděšení a stále nevěděli, co se stalo.
V tu chvíli jsem ničemu nerozuměla. Telefon mi vypadl z ruky, zatímco mě Danielle objala.
„Bille…“

Už jsem nikdy neměla trávit celá odpoledne tím, že bych se jeho a Toma snažila rozveselit.
Už nikdy jsem neměla spatřit jeho hubenou, bledou, ale krásnou tvář.
Už nikdy jsem neměla slyšela jeho nádherný hlas.
Bill byl pryč.
Celé hodiny jsem nehybně ležela na posteli, schoulená do klubíčka. Otec ani Danielle nemohli nic dělat.

V mé mysli se neustále opakovala Georgova slova: „nehoda“, „auto Simone“, „havárie“.
Jak je to možné? Co se stalo? Viděla jsem ho předešlý večer… byl v pořádku, nevypadal úplně dobře, ale rozhodně líp než obvykle.
„Tom…“ zašeptala jsem.
Musela jsem jít za Tomem. Ale nohy mě nechtěly poslouchat, tělo bylo jako ochrnuté. Bolelo mě srdce, nemohla jsem pořádně dýchat, měla jsem pocit, že se dusím.
Znovu jsem se zoufale rozplakala. Možná, že jsem ani vlastně nepřestala.

Někdo zaklepal na dveře, ale já neotevřela.
Po chvíli jsem uviděla Georgovu postavu, jak pomalu přichází a sedá si na postel vedle mě.
Bledý obličej, oteklé červené oči. Dlouho nic neříkal.
Ticho přerušil až po chvíli, která se zdála být věčností… možná uběhlo jen pár minut, možná hodina… nevím. Pro mě to všechno skončilo ve chvíli, kdy řekl: „Je pryč.“

„Lexy,“ oslovil mě tiše.
Zvedla jsem k němu tvář, ale neodpověděla jsem.
„Já… Max mi brzy ráno volal. Je teď u Toma s Gustavem, ale nechce nikoho vidět. Je… Bože, je zničený! Jeho matka bez přestání pláče… je to všechno tak šílené!“
„Co… jak?“ Zeptala jsem se jen. Nejistým hlasem zlomeným vzlyky.
„Bill… jel Simoniným autem. Uprostřed noci. Pršelo a asfalt byl mokrý a… ztratil kontrolu nad autem… jel příliš rychle, nestihl včas zabrzdit… havaroval… spadl dolů, z útesu.“ Georg začal hlasitě vzlykat.
„To není možný…“ zamumlala jsem. Něco uvnitř mě… píchlo mě to přímo do srdce. „To nemůže být pravda! To není možný! Bill se bál bouřky! Nikdy by nevyjel… a proč? Proč? Proč?“ Křičela jsem. Popadla jsem Georga a prudce s ním zatřásla. Nebránil se, nedělal nic. Odmítala jsem to pochopit… přijmout. „Zabil se,“ řekla jsem, jakmile jsem mohla znovu promluvit. Byla jsem si jistá. Jsem si jistá.
„Musí to… ještě nevědí, co se stalo… ta dynamika.“ Georg polkl, než pokračoval. „Musí provést… pitvu.“
Nedůvěřivě jsem se na něj podíval.
„Nemůžou… nemůžou… narušit jeho tělo… otevřít ho jako zvíře! Je to Bill! Náš Bill!“ Křičela jsem znovu, úplně mimo. Rozum mi říkal, že je to nutné, ale mé zlomené srdce se nedokázalo smířit s tím, že se dotýkají Billova těla. „Co tím chtějí dokázat, co? Že byl opilý? Zdrogovaný? On nepil! Ani nebyl feťák!“
Georg mě objal. „Já vím, Lexy, já vím,“ sevřel mě svými silnými pažemi.

Několik dalších dní jsem zůstala ve svém pokoji a čekala na pohřeb, na zprávy, ani nevím na co. Modlila jsem se, aby to byla jen noční můra, krutý vtip, ale věděla jsem, že je to pravda.
Chtěla jsem jít za Tomem, ale nedoporučili mi to: nikdo se k němu nesměl přiblížit, pořád vykřikoval nesouvislá, nesmyslná slova.
Možná se zbláznil, nebo se zbláznil svět, který se otočil špatným směrem. Byla jsem přesvědčená, že se Bill zabil sám; nemohlo jít o nehodu.
Kam jel uprostřed noci, za bouřky? Kam? A proč?

Bylo horko, zatracené horko. Cítila jsem se uprostřed všech těch lidí jako udušená. Kdyby mě Danielle a otec nedrželi, nebyla bych schopná stát.
Rozhlédla jsem se kolem sebe: byla jsem obklopena cizími lidmi, které jsem nikdy předtím neviděla. Zvědavci. Morbidně přitahovaní Billovým příběhem. Přišli se podívat, být svědky tohoto hrůzostrašného ceremoniálu. Poslední rozloučení s tím podivným incestním stvořením, s chlapcem, který miloval svého bratra. Skandál! Jejich oči říkaly: je to skandál, že se koná pohřeb tohoto odporného tvora, této zrůdy přírody!
Všechny jsem je nenáviděla, všechny.

Bill nebyl ani věřící, nechtěl by ani hloupý pohřeb a nechtěl by, aby tu ty lidi byli. Pak tu byli i bývalí spolužáci; ti, kteří se mu smáli, ponižovali ho, bili ho, uráželi. Tyrani. Ale také ti slabší, kteří se na to jen lhostejně dívali.
Nenáviděla jsem je všechny, všechny, i je.
Bill nebyl jako oni… byl výjimečný, byl úžasný. Ti tyrani, ty lhostejné děti… byly prázdné… uvnitř prázdné. Bezvýznamné.
Nakonec tu byli ti, kteří ho milovali: zákazníci Black Guitar, fanoušci v slzách pro ten nádherný hlas, který už nikdy nezazpívá.

Byl tam Max, který držel Simone Kaulitzovou, Georga a Gustava v slzách.
Jeho otec chyběl. Nepřišel. Nesmířil se s tím, že zplodil tak odpornou bytost. To byla jeho slova.
Byl tam Tom.
Tom… Byl k nepoznání. Stál tam na hřbitově, nemohl vstoupit, nemohl se pohnout žádným směrem. Dlouhé blond dredy svázané dozadu jako obvykle, na hlavě černou čepici, velké tmavé brýle, černý oblek. Nervózně si mnul ruce.
Snažila jsem se k němu dostat mezi nepřátelskými, vyčítavými pohledy zvědavců. Ale než jsem se k němu dostala, něco se stalo.
Andreas, blížil se k němu.
Tom ho uviděl a vrhl se na něj. Jestliže předtím vypadal téměř jako socha, jen s pohybujícíma se rukama, teď byl jako zuřivé zvíře.

„Ty! Nemáš právo tu být! Zabil jsi ho! Ty a všichni tihle lidi! To vy jste ho svými předsudky a nenávistí shodili z útesu! To vy jste zabili mého bratra! To vy jste Billa zabili!“ Tom vykřičel všechnu svou zášť, všechno své utrpení, než padl na kolena a začal plakat.
S námahou jsem ho dohnala a lokty si prorazila cestu mezi všemi těmi lidmi. Max mu pomáhal vstát a odejít.
Obrátila jsem se na Andrease. „Co tady děláš? Jdi pryč, jdi pryč!“ Křičela jsem z plných plic.
„Lexy, prosím…“ prosil mě. Plakal. „Omlouvám se. Strašně moc mě to mrzí.“
„Ty… ty jsi ho zradil… ty… jdi pryč!“ Vrhla jsem na něj všechnu svou nenávist, všechno své zoufalství, než mě někdo (Georg? Gustav? už si nevzpomínám) popadl za ramena a odvedl zpátky do kostela.

To bylo naposledy, co jsem Andrease viděla. Nevím, co se s ním stalo… jestli pracuje, jestli je na univerzitě… nevím nic. Vím, že to nebyl jen on, kdo Billa zničil, ale v tu chvíli jsem potřebovala najít viníka, někoho, kdo by mohl za jeho smrt. Stejně tak Tom. Oba jsme měli příliš mnoho viny a strachu, než abychom se smířili s tím, jaká je skutečnost.

Vina… trhala mě na kusy: cítila jsem se provinile, že jsem nepochopila, že se situace zhoršuje, že jsem tu noc nezůstala s Billem, ale také že jsem Toma nezastavila, že jsem mu nezabránila, aby se před Andreasem líbal se svým bratrem, a hlavně, že jsem za ním hned poté neběžela.
Příčiny… důsledky. Bylo to jako řetězec, v němž každá událost vyvolávala další, dokud ho Billova smrt nadobro nepřerušila.

Dny ubíhaly pomalu, všechny se zdály být stejné. Do práce u Maxe jsem už nechodila.
Od rána do večera jsem ležela v posteli, skoro nic jsem nejedla, nic jsem nedělala. Někdy za mnou přišli Georg a Gustav, ale často jsem je ani nepustila do svého pokoje. Nechtěla jsem nikoho vidět. Legolas zůstával ležet vedle mě a díval se na mě svýma velkýma žlutýma očima. Zdálo se, že trpí se mnou.
Jednoho dne jsem mezi svým oblečením našla jedno z Billových triček, to, které u mě nechal večer v den mých narozenin, když se převlékal. Bylo cítit jako on. Přitiskla jsem si ho k hrudi a začala hystericky plakat. Bill mi chyběl. Moc mi chyběl. A chybí mi i teď, každou vteřinu… Chtěla bych ho obejmout, pevně ho držet a už ho nikdy nenechat odejít.

Začala jsem se řezat žiletkou, aby mi způsobila malé ranky… Sledovala jsem, jak mi po rukou stéká krev, a nějak se mi ulevilo. Fyzická bolest, i když jen na krátkou chvíli, zmírňovala bolest ze ztráty Billa.
Sebepoškozování. Tímto slovem doktor Frisk popsal to, co jsem si způsobovala.
Doktor Frisk… když Danielle uviděla jizvy na mých rukou, rozzuřila se.
„Lexy, takhle to dál nejde! Copak si neuvědomuješ, co děláš? Chápu, že tě Billova smrt zasáhlas, ta nehoda…“.
„Nebyla to nehoda! Bill chtěl zemřít! To předsudky a nenávist lidí ho k tomu donutily!“ Křičela jsem.
„Prosím… pro své vlastní dobro pojď se mnou k doktorovi, o kterém jsem ti říkala! Pomůže ti!“
„Nepotřebuju cvokaře! Nejsem blázen!“ Křičela jsem ještě hlasitěji.
„Jestli to neuděláš, necháme tě zavřít na kliniku! Uvědomuješ si to? Tvůj otec a já se o tebe bojíme!“ Danielle se rozplakala.
„Udělej to pro nás, když to nechceš udělat pro sebe, udělej to pro nás, pro své přátele, pro Toma, který…“
„Nemluv o Tomovi… máš vůbec ponětí, jak moc trpí? Co?“
„Dovedu si to představit, a ty bys měla taky. Jsi tak zahleděná do vlastní bolesti, tak soustředěná sama na sebe, že jsi ho ani jednou nenavštívila!“

Byla to pravda. Byla jsem příliš zlomená, příliš zničená, než abych mohla čelit Tomovi. Tak jsem to nechala na Georgovi a Gustavovi… Styděla jsem se, ale neměla jsem odvahu jít k němu domů. Bála jsem se s ním setkat a bála jsem se, že zjistím, že i on spáchal sebevraždu.
A nakonec jsem se bála dozvědět… zjistit pravdu o té zatracené noci, o tom, proč Bill zemřel.
Podívala jsem se na Danielle, která už přestala plakat a dívala se na mě modrýma očima zarudlýma od slz. Čekala na odpověď.

„Jdu za Tomem,“ řekla jsem.
Dlouho jsem váhala, než jsem zazvonila u domu Kaulitzů. Nakonec jsem po dlouhém nadechnutí zazvonila.
Dveře otevřel Gustav.
„Lexy?“ Vypadal překvapeně, když mě tam viděl.
„Jsem tu kvůli Tomovi.“

Našla jsem Toma v jeho pokoji, jak leží na posteli a tvář má zabořenou do polštáře. Chvíli jsem si myslela, že ho najdu v Billově pokoji, ale pak mi došlo, proč tam není. Byla to ta postel, Tomova postel, Tomovo povlečení, Tomův polštář, který voněl po Billovi. Tam se jejich láska naplnila, málo kdy v tom Billově. Byl to sám Bill, kdo se mi s tím svěřil.

„Tome,“ oslovila jsem ho.
Žádná odpověď. Tom zůstal nehybně ležet. Přistoupila jsem k němu, a teprve když jsem se posadila na okraj postele, otočil se na mě.
„Myslel jsem, že už nikdy nepřijdeš,“ zašeptal.
„Omlouvám se, předtím jsem na to neměla sílu,“ odpověděla jsem.
Tom se posadil.
„Neptej se mě, jak se mám.“
„To samé platí pro tebe,“ řekla jsem.
Dlouho jsme seděli vedle sebe a nepromluvili ani slovo. Jeho ruka svírala mou.

„Byla to moje chyba,“ řekl tak tichým hlasem, že jsem ho sotva slyšela.
„O čem to mluvíš?“
„O té noci. Byla to moje chyba… ne Andreasova, ani nikoho jiného. Já ho zabil.“
„Tome…“ chtěla jsem něco říct, ale on mě zarazil zvednutím ruky a požádal mě, abych ho poslouchala.
„Nech mě mluvit, prosím. Potřebuju to.“
Přikývla jsem a on pokračoval.

„Když jsi odešla, vrátili jsme se dovnitř. Chtěl jsem Billovi říct o práci v dílně, a tak jsem ho požádal, aby zůstal a my si tak mohli ještě promluvit. Když jsem skončil, vyděšeně se na mě podíval. Myslel jsem, že bude mít radost, ale on zpanikařil. Začal křičet, že je to utopie, že pro nás není žádná naděje… že i kdybychom z Lipska utekli, bylo by to všude stejné, že nás nikde nepřijmou. Snažil jsem se ho uklidnit, domluvit mu, ale byl hysterický. Rozplakal se a ve snaze vymanit se z mého objetí mě poškrábal. Měla jsi ho vidět, Lexy… byl vyděšený! Venku lilo jako z konve a to ho muselo ještě víc znervóznit. Nevím, co to do něj vjelo… Popadl máminy klíčky od auta a vyšel ven. Poslední, co jsem viděl, byla jeho tvář zbrázděná slzami, vlasy mokré od deště… Snažil jsem se ho zastavit, opravdu jsem se snažil! Snažil jsem se, ale nebyl čas! Já… nevím, kam chtěl jet, kam utíkal… Vím jen, že jsem si myslel, že už ho nikdy neuvidím…“ Tom přestal mluvit.

„Ale Tome… nebyla to tvoje chyba. Bill… on to jen nezvládl! Ale ty ses ho jen snažil udělat šťastným, dát vám oběma šanci!“ Teď už jsem to chápala, věděla jsem proč. A bylo mi hrozně líto Toma, že si všechno vyčítá… že Billa nezastavil, že nezabránil jeho smrti.
„On… byl zoufalý. A já jsem ho takhle nechal odejít.“ Tom se rozplakal. Objala jsem ho, pevně jsem ho držela.
„Chtěl jsem to skončit, dostat se za ním, ať už je kdekoli. Ale nedokázal jsem to, neměl jsem na to odvahu! Nemám sílu ani na to, abych se zabil, Lexy! Nezasloužil jsem si jeho lásku, nezasloužil jsem si jeho!“
Taky jsem se rozbrečela.

„Sklapni! Bill tě miloval celým svým srdcem! Kdyby tě teď slyšel…“ nemohla jsem mluvit. Znovu jsem cítila, jak se dusím.
Zavřela jsem oči a nic neřekla.
Od toho dne jsem Toma neviděla ani o něm neslyšela. Souhlasila jsem, že se nechám léčit doktorem Friskem, abych uklidnila Danielle a svého otce, a jeho léčba přináší určité výsledky.
Udělala jsem to i kvůli Billovi… kvůli slibu, který jsem mu dala: postarám se o Toma, zabráním mu, aby se za každou cenu pokusil ublížit si.

Zavírám deník, zatímco mi po tváři stéká osamělá slza. Psaní mi pomohlo vzpomenout si, dát tomu všemu smysl, ale nebylo to ani snadné, ani příjemné. Vzpomínky bolí, ať už jsou dobré, nebo špatné, jen při pomyšlení na Billa mi krvácí srdce. Můj pokoj je plný vzpomínek a stačí se podívat nahoru, abych viděla fotku z mých narozenin: uprostřed já, Bill a Tom, pak Georg, Gustav, Andreas a Max. Vedle je ubrousek Black Guitar s autogramy kapely. A pak kresby… kresby, které vznikly před jeho smrtí i po ní: Billova usměvavá tvář v černobílém nebo barevném provedení.
To cédéčko… to cédéčko, které mi tak dlouho leželo v šuplíku. Pomalu otevírám zásuvku a třesoucí se rukou ho vyndávám.
„Bille,“ zamumlám a zacházím s ním tak opatrně, jako by to byla relikvie. Vložím ho do přehrávače. Místnost naplní Billův nádherný hlas a já zavřu oči.

No one knows how you feel
No one there you’d like to see
The day was dark and full of pain

You write „help“
With your own blood
‚Cause hope is all you’ve got
You open up your eyes
But nothing’s changed…

Tahle píseň! Jasně vidím Billovu nalíčenou tvář, jak se blíží k mikrofonu, jeho rty s jistotou vyslovují slova a jeho černé vlasy se pohupují sem a tam podle jeho pohybů. Pak se jeho hlava otočí ke kytaristovi, blonďákovi s dredy… tomu samému, kterého jsem nemohla přehlédnout. Tom pomalu zvedne pohled a jeho oči se setkají se stejnýma očima jeho dvojčete.
Píseň končí a já brečím, brečím, aniž bych dokázala přestat…

autor: purple_a
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)