autor: Meggie
Tom sklopí vidličku a položí ji tiše vedle talíře. Jedl málo, téměř nic. Nic ve srovnání s každodenním životem. Ale každodenní život se zdá být vzdálený světelné roky. Zdá se, že už téměř neexistuje. Žaludek smotaný sám do sebe, do svěráku, kterému nedokáže přiřadit žádný důvod. Pokud se mu podařilo uklidnit srdce, vrátit se do normálu – možná. Nebo je to jen marná naděje. Možná je jen blázen – nechápe, co se děje s jeho žaludkem. Cítí, jak se mu stahuje a svírá.
Nebo to možná je jeho mozek.
Stále je to takový slizký pocit, vůbec se mu nelíbí. Nic není v pořádku s tím, co cítí. Snaží se uvěřit tomu, že je nemocný, ale ví, že není. Nemoc je buď tělesná, nebo duševní. Nebo obojí.
Nic z toho to není.
Ale je zatraceně nemocný.
Možná je to i jeho chyba. Nebyla to Billova chyba. Ten, který beztrestně chodí kolem svého bratra, chová se k lidem jako on a jedná přesně jako Bill, ale není jím.
Prostě není.
Zvedne oči od talíře a setká se s Davidovým pohledem. Tom pokrčí rameny, skoro jako by se chtěl omluvit. Koneckonců je ještě dítě. Dítě, které se omlouvá, protože nemá hlad.
A pak se jeho pohled s vražednou pomalostí přesouvá na pravou stranu od manažera. Je to jeho vina. Je to zlomené srdce, děsivé zjištění, noční můra, která se vynořuje z místa, které Tom nezná.
Kdyby to všechno neudělal…
Tom ho svým způsobem nenávidí.
Protože mu nikdy nic neřekl, nenechal ho to pochopit, absolutně nic. Nebo to možná není Billova chyba. Možná je to Tomova chyba, že se kolem sebe nikdy nedíval očima a schovával se za falešná tvrzení o morálce a o tom, co je správné a co ne.
Ale není správné a špatné, když už chápete, s kým máte tu čest.
Když váš bratr, kterého máte na celý život – ještě předtím, než to život vůbec je, kdy je existence způsobena hrstkou buněk shromážděných v jediném shluku – uniká vám z rukou jako kouř.
Tom ho nedokázal chytit. A teď se bojí, protože neví, kdo před ním je.
Tom se svým způsobem nenávidí.
Nechápe, kde je jeho bratr.
A kdo je ten chlapec, který se ublíženě odvrátí pokaždé, když ho spatří.
***
Hraní Guitar Hero nebylo nikdy tak nudné. Tom nemá náladu soustředit se na fiktivní kytaru. Hudba, zvuky, postoje až příliš připomínají podium, to skutečné, na kterém se může vyřádit. A podium si pamatuje jen jednu věc. Ani dav, ani písně, ani letmé poblouznění někoho, koho ani nezná, ani kdo ho vzývá, jako by byl papež. Ne, jediná věc, kterou lze vysledovat na podiu, v hudbě a ve zvucích, je jeho bratr.
Tom vždy hrál pro Billa.
Georg ho v další soutěži snadno porazí, ale Tom už netouží po pomstě.
„Hej, prosím tě, sundej tenhle výraz ze svýho obličeje! Co se děje?“
Tom si ztěžka sedne na postel v pokoji, který není jeho. Co se děje? Neví. Ani to nevnímá.
Děje se něco?
Nebo se už stalo?
„Nic, nedělej si starosti.“
Georg mu věnuje mimořádně jasný pohled. „Nekecej, prosím tě.“
Tom sklopí oči a oněmí. Ne. Uhodil hřebíček na hlavičku.
Možná měl začít sám u sebe. Možná se jen potřebuje dát dohromady.
Vždycky byl ve všech ohledech dost precizní. Dokonce i jeho myšlenky.
Ale od té doby…
… od doby, kdy se jeho bratr stal ne-Billem, se všechno změnilo. Hlava se mu proměnila ve sbírku zkreslených myšlenek a obrazů, které nedokázal rozluštit, vzdálených zvuků a občasného výkřiku. Hruď a žaludek se mu sevřely, když si vzpomněl na pocit, který měl odpoledne po probuzení z noční můry.
„Možná o tom nechci mluvit,“ zamumlá při pohledu na svoje boty.
„To chápu a je to v pohodě. Ale měl by sis promluvit alespoň s bráchou, už tři dny ho ignoruješ.“
Nikoho neignoroval, Bill si to zaslouží. A Tom si v záchvatu podlosti uvědomí, že si možná zaslouží ještě víc. Protože on trpí, a není to nic přechodného nebo marnivého, je to něco, co ho vnitřně vyčerpává.
A stále je přesvědčen, že ta nevolnost je způsobena právě jím.
Tom přimhouří oči a vstane. „Jdu spát.“
„Tome…“ snaží se ho baskytarista zavolat zpátky.
„Jdu si lehnout.“ Odpoví ještě rázněji.
„Jak chceš. Budu kdyžtak tady.“
Tom přikývne, sotva roztáhne koutky. Ví, co si Georg myslí. Říká si, že jde o další hádku mezi dvojčaty a že je lepší to příliš nezkoumat. Není tajemství, že se mezi nimi dějí zvláštní věci, kterým nikdo nerozumí.
Možná ani Tom sám.
A zajímalo ho, jestli Bill dokáže objasnit alespoň tohle.
Ale pak se rozhodne, že to nechce vědět. Je mu to jedno.
Dost.
***
Tom se dívá do stropu. Ve skutečnosti nic nevidí, je úplná tma, je to temnota, která ho zcela obklopuje. A i to ho děsí. Nemůže ani zavřít oči a spát, nemůže dělat nic.
Možná by si měl s Billem opravdu promluvit. Možná by si to měl nechat vysvětlit.
Jde o to, že ho nechce slyšet mluvit, protože si ten okamžik pamatuje příliš dobře a jeho hlas s tím zvláštním nádechem vzrušení a omámení, tak typickým pro…
Tom přimhouří oči, když se mu ty obrazy proti jeho vůli vynoří před očima. Je bezmocný a slabý, tváří v tvář proradnosti své vlastní mysli. Chce na ni ze všech sil zakřičet „děvko“, ale ví, že by to bylo zbytečné.
Jeho zoufalý výkřik nemohl slyšet nikdo jiný než on sám. A už toho slyšel příliš.
A jeho mysl se nezastaví, vrátí se do doby před několika dny, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Když byl Bill ještě Bill a jen Bill, jeho bratr, bylo příjemné si s ním povídat, bylo příjemné mít ho nablízku.
Bill si nikdy neměl dovolit všechno zničit. Zničit sebe a zničit jeho v okamžiku tak malém a pomíjivém, že by ho téměř mohl sevřít v jedné ruce. Ve skutečnosti však váží jako balvan a on nikdy nebyl dost silný, aby takovou zátěž unesl.
A tak se znovu vidí, jak otevírá dveře do své ložnice, aniž by si s tím dělal příliš velké starosti. Aniž by věděl, kolik je přesně hodin, ale na tom nezáleží. Stačí, když Billovi před spaním řekne jednu věc a úplně na to zapomene.
Stačí, když projde malým obývacím pokojem jejich apartmá do Billova pokoje naproti jeho.
Nerozsvěcí: okny dovnitř proniká pár paprsků z pouličního osvětlení a města, které se vine za tou zdí, pronikají oknem; není třeba rozsvěcet, zvlášť když nesnáší ten příšerný pocit světla v očích, když jsou zvyklé na tmu. A tak se plahočí vpřed, tak tak se vyhne pohovce, a nakonec se dostane ke dveřím Billovy ložnice.
Nechce dělat příliš velký hluk, protože si není jistý, jestli je jeho bratr vzhůru, a nerad by ho rušil kvůli něčemu tak hloupému. Tom moc dobře ví, jak je důležité odpočívat na opravdových postelích, když mají tu příležitost, a nechce rušit Billův spánek.
Tiše otevře dveře, aniž by zaklepal. Nikdy to nedělají, ani Bill, ani Tom, protože před někým, kdo vás dokonale zná, se toho moc skrývat nedá. Samozřejmě mezi nimi také existují pravidla.
´Don´t disturbed´, tohle neignorují ani oni.
Ale v tuhle chvíli je to Tomovi jedno. Navíc ve chvíli, kdy se dveře otevřou, uslyší hluk. Bill je tedy vzhůru.
Tom si nemůže pomoct, ale usměje se, aspoň k něčemu byl ten noční útěk z postele dobrý.
„Tome.“
Je to šepot nebo možná něco víc, ale Tom to jasně slyší. Je možné, že ho jeho bratr slyšel přicházet? Možná ano, koneckonců, jejich vztah byl vždycky něčím výjimečný.
Tom se ho chystá oslovit, když se zarazí. Ruku má stále položenou na klice a oči upírá na postel, kde se od bílého povlečení odráží záblesky světla, které prozrazují bratrovu přítomnost. Tom mu nevidí do tváře, Bill je k němu zády, ale vidí víc, než chce.
Vidí víc a je toho moc.
Prostěradla se pohybují, stejně jako bratrova ramena, v pomalém, téměř líném rytmu.
„Tomi…“
A Tomův mozek exploduje, protože si uvědomí, že ho bratr vůbec nevidí, že ten povzdech mezi rty není ve skutečnosti adresován jemu, ale jen do vzduchu.
Uvědomí si, že si jeho bratr honí. A myslí při tom na něj.
Jeho bratr.
Tom se cítí jako přibitý k zemi. Cítí, jak mu ruce a nohy probodávají s nesnesitelnou pomalostí, cítí, jak se mu rozproudila krev, cítí, jak mu srdce zběsile buší, a netuší, jak ta muka zastavit.
Nemůže odejít, nedokáže ani formulovat myšlenku, je to tak absurdní. Je na tom místě přibitý, odsouzený pozorovat a zaznamenávat – ale nikdy nepochopit – tento obraz.
Cítí se probodnutý a ukřižovaný, opuštěný a zbičovaný, zrazený a ponížený za něco, co nespáchal, ale co se ho osobně týká.
Protože se nemůžete odvrátit od svého druhého já.
Tom by nejraději alespoň zavřel oči, zavřel je a už je nikdy neotevřel, když už má vidět tělo s tímhle jasným profilem.
A hlas. Hlas. Ten hlas, který uvnitř duní jako kladivo, jako náraz do země nejčistšího křišťálového skla.
Protože to bylo čisté jako Bill.
Než si ušpinil ruce vlastním spermatem.
Bill už není Bill.
Tenhle Bill je děsivý. Takový má dojem. Že Bill je špatný a nespravedlivý, hlavně vůči němu, Tomovi, člověku, kterého by měl milovat víc než celý svět.
A místo toho mu udělal tohle.
Tom se chytá za hrudník a snaží se ze sebe dostat vzduch, všechen, jako by na tom závisel jeho život. A tak trochu to tak je.
S posledním nádechem mizí síla stát vzpřímeně, zůstat na tom obscénním místě.
S posledním nádechem také odejde. Vrací se do svého pokoje sám, bez Billa.
Bill, jeho Bill, ten skutečný a jasný, ten, do kterého může nahlédnout a vidět ho celého v jeho úplnosti, už neexistuje.
Pošpinil se, protože chtěl, a teď za to nese následky.
On nemůže být jeho bratr.
Je příliš děsivý na to, aby byl Bill.
A tak jednoduše řečeno, to už Bill není.
A když se Tom na to všechno dívá zpětně, cítí tytéž pocity znovu a znovu.
Je to hluboce nespravedlivé, nikdy o nic takového nežádal ani to nechtěl, a nechápe, proč se mu to stalo.
Tom zavře oči a snaží se přestat myslet. Byl to hrozný den, a teď chce jen spát.
Nechce se snažit porozumět, protože není co chápat, analyzovat, zvažovat. Nezbylo nic.
Tom se převalí na bok a zavře oči, před očima má stále obraz z doby před několika dny.
Nemůže se toho zbavit, stále ho to trápí a on neví, co má dělat.
Tom jen doufá, že se mu podaří usnout a alespoň na pár hodin na to zapomenout. Už nemá sílu na to myslet.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
