autor: Meggie
Alkohol na něj vždy působí zvláštním dojmem smrti a nezastavitelné aktivity. Je z toho rozrušený a apatický. Ale ne, ne všechno dohromady.
Je to vždycky hazard, co se stane, když do sebe kopne tři nebo čtyři piva. Bude se smát? Svalí se na pohovku? Bude chtít v pití pokračovat? Bude chtít šukat?
Tom popadne další láhev piva a přiloží si ji ke rtům. Ten večer se chce opít. Chce to udělat, protože jestli je jedna jediná konstanta, když pije, tak to, že po chvíli ničemu nerozumí.
Zkrátka se na to musí jít zostra. Opravdu hodně zostra. Ale na tom nezáleží. Stačí, když si necháte celý obsah lahve vklouznout do těla. A pak ještě jeden. A v případě potřeby další.
Není možné se zastavit a není možné se zastavit před dosažením cíle.
Tom se opře zády o postel a přimhouří oči.
Vůbec neposlouchá, co Georg dělal s tou poslední zvlášť dychtivou a ochotnou holkou. Neposlouchá, protože je to stejný příběh jako mnoho jiných, které se už staly a v budoucnu stanou. I on by mohl přidat děsivé množství detailů, ale neudělá to.
Možná je příliš opilý na to, aby si pamatoval podrobnosti.
Tu a tam zaslechne větu, slovo, smích svých společníků a přátel. A když se smějí, tak se směje taky. Ten večer mu zřejmě alkohol dělá dobře. Vyvádí ho to z kontroly a ze světa.
Téměř s dětským údivem si všimne, že když ťukne lahví o koberec, část piva se z ní vylije ven. S pubertální hloupostí opakuje to gesto stále dokola.
Stačí malý úder a pivo vyteče ven.
A po podlaze se rozprostře skvrna.
A Tom se usměje.
„Prosím! To by stačilo, přestaň…“
Tom se podívá na Georga, který stojí před ním.
Podívá se na něj, ale nevidí ho.
Je to zvláštní. Georg tam je, ale možná už tam není Tom. Nebo tam možná je, ale jeho mysl je někde daleko.
Před několika dny, jen před několika hodinami.
Prosím tě. Zastav. Dost.
Dost. Dost. Dost.
Prosím. Prosím.
Přestaň.
Přestaň.
Tom upustí láhev na podlahu, pivo se začne rozlévat a skvrna se rozšiřuje. Je cítit alkohol a Georg se zapotácí, aby láhev chytil. Gustav se směje a pozoruje tu scénu.
Tom nemůže.
Tomovi se chce brečet, cítí, jak ho v očích bolestivě štípou slzy.
Ale jediné, na co se zmůže, je zvracení, tam, kousek od skvrny od piva na podlaze.
To je vše, co může udělat.
Ale rád by se rozplakal. A dokonce by i rád umřel.
Realita nikdy není taková, jakou ji očekáváte.
***
Tom si vzpomíná.
A to je hroznější než jakákoli jiná situace. Úzkost, nejistota a útlak jsou jen bledými projevy.
Tom si vzpomíná a nechce, protože teď, když to ví, chce, aby ho už do konce života nikdo neviděl.
Poprvé v životě si přeje zemřít.
Protože Tom opět vidí a nechce vidět.
A zatímco cítí, jak ho Georg podpírá a vede do koupelny, pochopí, že chce jen jednu osobu, jedinou, která tam není. Není tam, protože ji odstrčil.
A cítí se osamělejší než kdy jindy.
Tom se nakloní přes záchodové prkénko a spolu s alkoholem v těle mu ze rtů vyklouzne vzlyk.
A ten zvuk, ten přidušený vzlyk mu zní v uších spolu s tichým pláčem, který v sobě nosí už několik dní.
A znovu se vidí v tom klubu. A z jedné strany na druhou blikají červená a zelená světla. Osvětlují tváře a zastiňují je, vytvářejí sled vizí a rozmazaných obrazů. Nepamatuje si nikoho v tom celku, všechno je zmatené a zkreslené, ale to není důležité.
A pak se ho zmocní nové dávení, které zarazí hned v zárodku, když se mu v mysli vybaví ona. Tom si nepamatuje její jméno, tvář ani to, co si řekli.
Nepamatuje si nic o ní.
Přesto se mu líbila. Hodně. Způsob, jakým se kolem něj pohybovala, ho vzrušoval. I když ve skutečnosti se nejspíš vůbec nepohnula. Přesto se na něj podívala. Sledovala ho a doufala, že se přiblíží. A Tom si myslel, že všichni chtějí jen jednu věc.
Ujal se jí.
Ať už to byl kdokoli.
Na tom nezáleželo.
Ale, pomyslí si Tom, když mu svěrák sevře hruď a zkroutí žaludek a pevně ho spoutá, teď na tom záleží.
Nyní na tom velmi, velmi záleží.
Protože ať už to byl kdokoli, potřebuje jméno. Tvář. Adresu.
A do prdele, ani si nedokáže vzpomenout, co udělal, jak se zachoval.
Nevzpomíná si na nic jiného než na její parfém a zoufalé vzlyky, když se rozhodl si ji vzít.
Ať už to byl kdokoli, nemá v hlavě žádné jméno, ale přesto je to noční můra převlečená za realitu, která opět zaklepala na jeho dveře.
Cítí se špatně, cítí se hrozně, a to je ještě příliš málo na to, aby popsal, jak se skutečně cítí, když se bezmocně drží záchodu, vzlyká a zvrací svou duši. A doufá, že to alespoň půjde ven, ale místo toho to tam zůstává, ukotvené v něm, a Tom neví, co s tím.
Ta duše je prohnilá. Je špinavá, smrdí, křičí a on už ji nechce.
Chce se jen vrátit. Ne do té noci, ale o několik dní zpět.
Vůbec by nevstal, aby si s Billem promluvil, aby se to nedozvěděl.
Aby o pár dní později nechtěl pít tolik, že by si nepamatoval vlastní jméno, tolik, že by nevěděl, jak chodit, jak dýchat, jak se chovat.
A to natolik, aby nezašel tak daleko, aby si proti své vůli vzal do postele dívku bez tváře a beze jména.
Je monstrum.
Víc než Bill, víc než kdokoli jiný. Protože Bill mu ani neublížil, byl sám, ve své posteli, a on byl skutečná zrůda, která se rozhodla pít, aby tu představu vymazala z hlavy. Hodně a příliš pít. Pít a nic nevědět.
Pije a cítí jen touhu si užít, všechno ošukat, nechat se unášet potem a orgasmem, aby už poněkolikáté utekl od Billa, od svého ne-bratra, který ho nikdy neopustí.
Nikdy, ani v těch nejhorších časech, vždycky tu byl. Je tu vždycky.
A Tom ho odehnal, jako by byl otravná moucha – přitom jediný hmyz, který létá nad tou sračkou, je on, ten, který je sám hovnem – jako by to nebylo důležité.
Jako by ho to opravdu mohlo odvést od sebe samého. Jako by to stejně necítil.
Tom už nechtěl nic cítit. Necítit, nemyslet, nevidět, nevědět.
Nyní však ví mnoho, mnoho věcí. Ví, že se sám sobě hnusí, a to je ještě příliš málo. Ví, že by se nejraději pozvracel, aby se ostatním zhnusil. Aby se zhnusil každému, každému člověku, kterého na své cestě potká. Protože si nezaslouží nic, absolutně nic.
Je zrůda, skutečná zrůda, naprostá zrůda.
Zvíře.
Které si zaslouží být pouze utraceno.
Nemůže si však pomoct, ale napadne ho, jestli by ho alespoň Bill dokázat podržet, protože jediné, po čem v tu chvíli touží, je sklouznout na zem. A už nikdy nevstat.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
