autor: Meggie
Alle Träume sterben
Mitternacht – es ist Mitternacht
Všechny sny umírají
Půlnoc – je půlnoc
Lafee – Mitternacht
[Und alle Engel schreien heut´ Nacht] – [A všichni andělé dnes v noci křičí.]
Všechno je červené a zelené. Všechno jen v těchto dvou odstínech. Ve střídavých, souvislých, pozornost upoutávajících, matoucích paprscích. Tomovi přeběhne mráz po zádech. Běží rychle, jako by se zbláznil.
Má déjà-vu. Ví, že to všechno už někdy zažil, nebo je to jen jeden z těch zvláštních pocitů, které nakonec k ničemu nevedou.
Pomalu postupuje vpřed mezi všemi lidmi, kteří se tísní uprostřed tanečního parketu. Nemá chuť tančit, ale přesto se rozhodne projít davem. Chce se napít. Znovu.
Ve chvíli, kdy se ocitne uprostřed davu, se mu udělá trochu špatně. Tlačí na něj a způsobují mu nepříjemné pocity, ale on se přesto snaží jít dál, i když je to dost obtížné.
Nemůže se pohnout, nohy má jako přilepené k podlaze a přes veškerou snahu se nehýbe. Neví proč, neví, co se děje, ale ten pocit se mu vůbec nelíbí. Je to hrozné a tísnivé. Všichni ti lidé, všichni ti lidé se na něj jen hrnou a Tom chce prostě utéct. Ale on nemůže, nedaří se mu to. Je to bezmoc a úzkost.
A pak se světla změní, zelená zmizí a vše získá červený odstín. Fialově červená, velmi tmavá, téměř černá.
Téměř jako barva krve, barva, kterou nachází na svých prstech, aniž by věděl proč. Teprve později si uvědomí, že to, co má na rukou, nemá barvu krve.
Je to krev.
Tom cítí, jak se mu točí hlava. Nechápe a ta hlasitá hudba ho omračuje ještě víc.
Vzhlédne a znovu si je zvedne před obličej, zatímco mu myšlenky běží hlavou, co ty ruce udělaly? Co udělaly?
A před ním už není nic. Nebo možná je, jen je to všechno příliš temné, stinné a beztvaré, než aby se to dalo definovat. Neexistují žádné obrysy, žádný prostor, žádný čas. Všechno je to masa černých stínů, které se snaží přivlastnit si jeho prostor. Ale ten je jeho a nechce se ho vzdát.
Pokusí se pohnout, natáhnout ruku, ale pohltí ji tma. Stíny jsou tu proto, aby ho přemohly, on to ví, cítí to a bojí se toho.
Nedokáže pochopit, co má dělat, jak se má pohybovat nebo jak má jednat.
Chce křičet, křičet co nejhlasitěji, ale nemůže. Otevře ústa, otevře je dokořán, zatímco mu očima proběhne hrůza, ale nedokáže vydat ani hlásku.
A pak se mu podaří něco nebo někoho chytit nataženou rukou, může se chytit… ruku? Je to opravdu ruka, kterou prudce svírá mezi prsty?
Cítí, jak ho někdo prudce chytá za zápěstí, cítí, jak padá na zem, a jeho kolena narážejí na podlahu a vydávají podivný tlumený zvuk. A on, navzdory ohlušující hudbě, ten zvuk slyší. To zadunění.
Když Tom vzhlédne, protože stíny se z jeho pozice zdají být stále větší a větší, uvědomí si, že skutečně může křičet. Nebo se mu alespoň vrátil hlas. A nemůže si pomoct.
Ta ruka ho stále svírá a táhne, a tak se snaží osvobodit, zatímco říká nesmyslná slova, která znějí spíš jako modlitba než cokoli jiného. Podaří se mu poškrábat tu ruku, ale ne se osvobodit z toho sevření. Škrábe ji, mačká ji, křičí, ale všechno je to zbytečné.
Protože ty prsty se vracejí ještě prudčeji než předtím, tentokrát na jeho ústa. Srazí ho k zemi, zatímco mu drsná ruka tiskne rty a brání mu dýchat i křičet. Cítí, jak se mu v koutcích očí objevují slzy, a nikdy v životě neměl takový strach.
Snaží se hýbat, kopat, plazit se pryč, ale je to marné.
Pak se pokusí na chvíli zavřít oči, ale ani to mu není nic platné. Zdá se, že je odsouzen.
Odsouzen a potrestán.
Když Tom znovu otevře oči, jeho pláč je tak hlasitý, že prorazí bariéru té ruky na jeho ústech.
A šíří se mu do úst, do uší, do hlavy.
Zatímco před jeho očima se jasně a přesně rýsuje ten obraz.
Kat a oběť.
Když Tom vyskočí a posadí se, peřina z něj lehce sklouzne, jak zpocený je, a v hlavě má jen to spojení slov.
Kat a oběť.
Chce se mu plakat, dětinský a osvobozující pláč, ale pro něj žádné vysvobození neexistuje.
Popravčí a oběť.
Takové to je, když vás znásilní Tom Kaulitz.
***
Tom se pomalu odšourá z místnosti. Od té strašné noční můry nespal. Ani se nepokusí znovu zavřít oči.
Nemělo by smysl se tak usilovně snažit usnout, když by se za pár hodin musel vrátit do reality. Nejraději by zavřel oči a už je nikdy neotevřel, ale nemůže. K tomu všemu byl odsouzen.
Odsoudil se vlastníma rukama.
Dost.
To slovo ho nepřestává pronásledovat, když jde, když nastupuje do výtahu, když se opírá o zeď a dívá se do stropu, modlí se, prosí, v duchu pláče, aby ta hromada šrotu spadla na zem a vzala ho s sebou.
Ať to spadne, Bože, ať ten zasranej výtah spadne.
Chce zemřít, ale nemá k tomu odvahu.
A přeje si, aby se Bill vrátil. Bill, který by věděl, co má dělat, protože Bill… protože Bill vždycky ví, co dělat. Bill mu drží vlasy, když zvrací, a ukládá ho, když je nemocný.
Billa však nechal zmizet.
Je to jeho chyba a Billova chyba.
A nakonec za to možná nemůže vůbec nikdo.
Protože Tom stále cítí nevolnost, když si vzpomene na to, co jeho bratr udělal, dělá a bude dělat, když myslí právě na něj.
Když však pomyslí na to, co udělal on sám, pocítí mnohem větší znechucení.
A Bill a jeho vina ustupují do pozadí. Protože on není tak špinavý. Stále se může nějak zachránit, musí existovat řešení, i když neví jaké. Ale pro něj, pro Toma, neexistuje žádné odčinění, žádné rozhřešení. Odsouzení, pouze hluboké odsouzení, které přichází především od něj samotného.
Bylo by zbytečné mýt si špinavé ruce. Nebylo by to k ničemu, protože to, co bylo v něm, nedokázalo nic smýt.
Zatímco jeho bratr to ze sebe ještě může smýt, Bill ještě ano. Možná Bill ani netuší, že se má přiznat k nějakému zločinu, protože žádný nespáchal.
Miluje.
A Tom nenávidí.
A nenávist mu zajistila let první třídou na místo, o kterém se může jen dohadovat. Peklo stejně neexistuje.
Je to tak.
Dojde do jídelny a žaludek se mu obrátí vzhůru nohama, když u stolu spatří Billa. Instinktivně, jak se to naučil za ty dny odloučení od bratra, sklopí oči ke svým teniskám a sleduje, jak se jeho nohy samy pohybují. A v duchu si nadává do blbců, bláznů a idiotů, protože jediné, co chce, je se na Billa podívat, sdělit mu všechno, co v sobě má, aby pochopil, že by nejradši popadl pistoli, přiložil si ji ke spánku, a pak stiskl spoušť, aby v něm explodovalo skutečné utrpení, a že nedokáže vzít do ruky ani žiletku, jak moc se bojí.
Nikdy to nezvládne. Nikdy.
A proto potřebuje Billa. Připadá si jako špinavý prospěchář, ale nemůže si pomoci.
Chce zemřít. Bojí se toho. Potřebuje Billa. Protože on mu zabrání udělat to, i pokud má v sobě něco shnilého. Zabrání mu, aby to ukončil, a znovu ho k sobě připoutá.
Nebo ho možná zabije sám, protože ví, co se z jeho bratra stalo.
Popadne židli, posadí se ke stolu a snaží se zvednout oči. Posouvá je po stole, jako by si dával na čas, a registruje vše, co je položeno na ubrusu. Lžíce, talíře, ubrousky, možná až příliš velký talíř, Billova ruka.
Billovo zápěstí.
Billovo předloktí.
Billův loket.
Billova paže.
Billovo rameno.
Billovy vlasy.
Billovy oči.
„Bille…“ zamumlá vyděšeně a zmateně, když slyší, jak se mu nebezpečně láme hlas. Je vděčný, že tam Gustav a Georg ještě nejsou, nebo že už prostě dosnídali. Je vděčný, že ho v tomto stavu nemohou vidět ti, kteří byli svědky jeho premiéry už předchozí noc.
Jeho bratr, sice špatný, ale přece jenom on – a když se mu podívá do očí, poznává ho. Je to Bill. Zůstává jím. Vždycky to bude on. Jeho Bill. Dívá se mu do očí.
Vrací mu stejný vyděšený pohled.
Možná se diví, proč se změnil.
A možná je lepší, že se to nikdy nedozví.
Co se stalo s jeho bratrem?
Tom nedokáže odpovědět. To slovo je příliš děsivé a on se vyhýbá myšlenkám na něj, ale skutečnost se nemění.
Přesně takový je.
A to bolelo, ať už je to kdokoli.
Povzdechne si a rukou si zakryje oči. Rád by se Billovi vyzpovídal ze všech svých hříchů, jako to nikdy neudělal ani faráři, když byl ještě dítě. Rád by to udělal a slyšel „odpouštím ti“, i když Bill nemůže udělat vůbec nic.
Ale Tom ví, že bratrovo odpuštění je to jediné, co hledá. Chce své rozhřešení nebo odsouzení. Možná prostě jen stále chce Billa. Jeho Billa.
Nesměle se natáhne přes stůl, jako by se chtěl bratra dotknout, vzít ho za ruku. Natáhne ruku a uvidí na jejím hřbetě malý škrábanec, suvenýr z té proklaté noci. Noci, kterou by rád vymazal. Ale místo toho má tenhle cejch, stále ho cítí pod rukama a v hlavě. Zvláště tam, ponořený do myšlenek. A Bill se neodtáhne, naopak. Sevře jeho prsty ve svých a podívá se mu do očí. A Tom doufá, že se mu opravdu podaří vyjádřit tu „lítost“, kterou v sobě nosí.
Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.
A přemýšlí, jestli se někdy setká s tou, která nemá jméno. Přemýšlí, jestli by ji poznal, třeba podle určitého gesta, pohybu, hlasu. A on sám si říká, že vlastně neví.
A cítí se kvůli tomu ještě hůř.
Pevně stiskne Billovy prsty, skoro jako by se chtěl odevzdat jen té jeho ruce.
Ani si neuvědomuje, že Bill neotevřel ústa. A že se na něj dál dívá velkýma očima jako někdo, kdo tomu vůbec nerozumí.
Nebo někdo, kdo tomu až příliš dobře rozumí.
Neuvědomuje si to. Protože to ve skutečnosti nevidí.
Jeho mysl opět pracuje sama a proměňuje jeho touhy ve skutečnost.
Bill byl špatný, a tak musel být vymazán.
Nyní byl on horší než Bill, takže musí být vymazán on a Bill se musí vrátit.
Ne skutečný Bill.
Ale jeho milovaný bratříček.
Ten, který je vždy připraven ho podržet, když to potřebuje.
Ne skutečný Bill.
Protože Tom to nevidí. Stále to nevidí.
***
Tom ho během dne pozoroval. Díval se na něj tak dlouho, až si skoro namohl oči.
Díval se na něj, protože musel získat zpět všechen ten promarněný čas, který strávil něčím jiným. Všechen čas ztracený během těch několika dnů.
Podíval se na něj, protože mu opravdu chyběl.
Jeho Bill.
Jeho bratr.
Jeho mladší bratr.
Jeho milovaný Bill.
Některé představy však odsunul stranou. Obrazy Billa. Obrazy jeho ruky. Vzpomínky na jeho sténání. Špinavé, obscénní vzpomínky. Seřadil je jednu za druhou, a pak je odložil do rohu mysli, a dával pozor, aby náhle nevyskočily.
Odložil stranou také svoje obrazy. Obrázky jeho rukou. Vzpomínky na křik, pláč a vzlykání. Špinavé, obscénní vzpomínky. Vzal je, snažil se je vymazat z paměti, ale nepodařilo se mu to. Jsou v něm zakořeněné, hluboko uvnitř.
Tak přes ně přehodil závoj a snažil se je zakrýt, jak nejlépe uměl. Neodvedl úplně nejlepší práci, ale snažil se.
Takže když tu špinavou vzpomínku uložil do šuplíku a zamkl, mohl se s bratrem znovu setkat.
Díval se na něj, hodně se na něj díval, díval se na něj, dokud neznal každý šev jeho džín, každý odstín jeho vlasů, každý záhyb jeho trička. Ale ve skutečnosti ho neviděl.
Ale toho si nevšímal.
A teď chce být s ním. O něco déle.
Ještě několik minut chce mít svého bratra zpátky. Potřebuje ho a potřebuje být v jeho blízkosti. Je slabý a křehký, v tu chvíli víc než kdy jindy.
Protože jeho paměť je v šuplíku, ale ve skutečnosti se vznáší nad jeho hlavou a stále ho tlačí dolů.
Nemůže se ho tedy zbavit. Nemůže, protože je těžké se zbavit sám sebe.
Ale má Billa. A Bill mu může pomoct.
A tak vejde za ním do pokoje a zavře za sebou dveře.
Opět hotelový pokoj.
Nenávidí je. Nenávidí je, protože má jasnou představu o tom, co se stalo v té místnosti velmi podobné téhle.
Nenávidí je, protože si nemůže pomoci a musí je nenávidět.
Zavře za sebou dveře.
A podívá se na Billa. Sleduje ho, jak si sedá na postel a naklání hlavu na stranu, jak mu vlasy lehce padají přes obličej, přes oči a na rty. Když se jeho oči zahledí do těch jeho, hledá slova, která ani nechce vyslovit.
A dívá se na něj.
Tom se přiblíží a pomalu se kymácí na jednu a druhou stranu. Pomalu se pohupuje, unavený, vyčerpaný a zlomený.
Má v sobě tajemství, které nemůže přiznat, ale doufá, že ho Bill pochopí sám. Ví, že je to nemožné, ví, že to nemůže dokázat.
Protože jeho paměť není Billova.
Není ani jeho.
A přesto jsou stejné, ne?
Možná jsou propojeni víc, než si dokáže představit.
Možná jejich mysli nikdy nebyly odpojeny.
Jeho vzpomínky jsou v šuplíku a on ho nechce otevřít.
Šuplík se však otevře sám.
Otevře se a vysype se před ním, když se pomalu posadí na postel vedle Billa a obejme ho.
A znovu vidí své rozzlobené kreténské já, jak postupuje davem lidí na diskotéce. A on to nechce vidět, protože se bojí. Protože tentokrát by mohl vidět opravdu a doopravdy, zatímco tu noc… tu noc viděl jen to, co chtěl. Viděl a nechápal, nebyl schopen pochopit.
Přinutil se nechápat, protože tak to bylo jednodušší.
Dělá to znovu. Dělá to s Billem.
Třese se.
Možná si toho Bill všimne, protože zesílí sevření kolem jeho těla.
Možná byl Bill vždycky ten citlivější, možná má všechno promyšlené.
A pak se znovu vidí vedle té, ať už byla kdokoliv. Dívá se na ni, ale nevidí ji, Nechce ji vidět.
Ještě pořád má na rtech nasáklých alkoholem to: „Pojď se mnou,“ co jí zašeptal, když jí položil ruku na záda a vychutnával si tu vůni, tu zvláštní vůni její kůže. Vůni, ze které se mu v mžiku zbláznil mozek.
A znovu v sobě cítí nutkání vzít si ji, tam, na tom místě, násilím. Touha ublížit jí, vztek z toho, co mu Bill udělal. A iracionální myšlenka na to, že přesně to jí udělá.
Uvnitř je zraněný. Protože Bill má tajemství. Tajemství tak temné a velké, že ho kompletně zaplňuje.
Je tu touha pomstít se, dostat ty obrazy z hlavy, touha sáhnout po alkoholu a pustit si ho místo toho všeho do svého těla.
A touha po ní.
„Nechceš si popovídat?“
Chraplavý hlas a zlomyslnost té věty ve špatném citátu od něj, od jeho vlastního bratra. Ruka na zádech, návrat do hotelu, hrobové ticho a jeho hlava tvrdě opřená o výtahové zrcadlo a se zavřenýma očima, který si už vychutnává ten okamžik, a hněv, který mu doutná v hrdle v němém výkřiku, když ho ty dvě oči pozorují.
A pak uslyší, jak pod náporem jeho rukou s žuchnutím padá na postel, sevře jí zápěstí, stiskne je tak silně, že pod kůží cítí kosti, donutí ji lehnout si a snaží se její nohy udržet v klidu, protože jimi stále hýbe. Možná to má všechno promyšlené.
Možná to ví.
A pak to ucítí, protože se k ní nakloní a prudce ji políbí, zlostně ji políbí. A on myslí jen na Billa, a na to, jak moc mu jeho bratr ublížil, jak moc ho zradil.
Bill ho zradil a on o tom ani nevěděl.
A pak se otře nosem o její krk a ucítí její vůni, která ho celého naplní, jeho nosní dírky, ústa, smysly. Vůní, která není parfém, ale přirozená vůně její kůže.
Vůně, která je nezaměnitelná a kterou měl vždycky rád.
Vždycky.
A pak chce Tom zemřít.
Protože už není v náručí té, ať je to kdokoliv, ale v Billově, v náruči svého bratra, a ten je zpátky v hotelovém pokoji. Zpátky v té chvíli.
A zpátky v té chvíli, která byla minulostí.
Protože ty okamžiky jsou stejné.
A Tom v okamžiku, kdy bratra obejme, chce zemřít. A v tu chvíli si uvědomí, že to dokáže.
Protože nyní má, ať je to kdokoliv jméno, tvář a rozpoznatelnou vůni.
Má svou vlastní vůni, sladkou, dobrou, jedinečnou Billovu vůni.
Má tvář, Billovu hubenou, bledou, nalíčenou tvář.
Především má jméno.
Bill.
A Tom chce zemřít, protože si uvědomuje, co udělal, co chtěl a co si vzal.
A pochopí, čím se stal, aniž by si to uvědomoval, a probudí v sobě šílenství, na které je hrůza jen pomyslet.
Je mu na hovno. A opravdu se mu chce zvracet. Chce to a potřebuje to, zatímco se k němu vrací zkreslená vzpomínka a znovu mu vrací ta slova, ty výkřiky… Billovy.
Jeho bratra.
Jeho. Bratra.
Přestaň.
Přestaň, křičel na něj, ale on ho ani neposlouchal. Vynutil si to a taky si to vzal, aniž by se ohlédl.
Znásilnil ho. Trestal ho za něco, co… co není tak katastrofální, ani provinilé, ani malicherné ve srovnání s tím, co udělal on.
Bill nikomu neublížil. Zato on, on… jak moc lidem ublížil? Kolik škody Billovi způsobil?
Jak mu to mohl udělat?
To Tom neví. Nemůže přemýšlet, mluvit, dýchat, všechno to příliš bolí.
Odtáhne se od Billa a podívá se mu do očí.
Jeho bratr je konečně může vidět. Jsou velké a vystrašené a…
Tom se od Billa úplně odtáhne. Jaké jsou jeho oči?
Plné slz a sraček.
Slz a sraček.
Tom vstává a opírá se o zeď, protože cítí, že ho opouštějí síly. Cítí, jak mu ochabují nohy, jak mu ochabují ruce, jak je jeho tělo lehké. A jeho hlava se prudce oddělí od těla a odkutálí se pryč, daleko.
Opravdu chce zemřít.
Ale moc dobře ví, že Bill by mu to nedovolil. A právě proto je mu snad ještě hůř.
Sklouzne podél zdi a dopadne na podlahu. Chytne hlavu do dlaní, jako by si ji opravdu chtěl utrhnout a zahodit, jako by už neměla žádný důvod. Všechno je zbytečné. Všechno, kompletně a dokonale zbytečné.
A aniž by si to uvědomil, začne plakat.
Nemůže si zoufat, protože bolest je tak velká, že přesahuje tento práh. Nevzlyká, nevydává ani hlásku, nechává slzy stékat po tvářích, až se mu rozbíjejí o lem trička, nesnaží se je osušit, protože by to stejně bylo zbytečné.
Bill se k němu přiblíží a on instinktivně couvne.
Je tím nejhorším člověkem na světě a nemůže uvěřit, že tam Bill stále je a sedí vedle něj. Nezaslouží si nic, možná si nezaslouží ani zemřít. I to je příliš málo.
A Billovy ruce se dotýkají jeho tváře, zatímco konečky prstů se snaží setřít ty slzy, ale nedaří se mu to. A Tomovi se při pomyšlení na to, co udělal svému mladšímu bratrovi, dělá zle.
Bill se k němu trochu přiblíží, takže teď sedí vedle sebe, rameno přitisknuté k rameni, bok po boku, a bratrovy ruce mu stále spočívají na tváři.
Tom si povzdechne, zavře oči a vzápětí je zase otevře, když se mu v mysli vytvoří zkreslený obraz jeho očí.
Zvíře, prostě zvíře.
A noční můra, která byla vlastně Billova, byla jeho, to je to, co to bylo. Bill s ním splynul a oni se stali jedním a tím samým, nechutným, slizkým způsobem, mokrým, kluzkým, plným bolesti tak silné, že Tom ve spánku spojil s Billem i svou mysl, a nejen to špinavé, zpocené tělo. A jeho mysl ho přiměla, aby to všechno viděl znovu.
Všechno, co udělal a co mu to šílenství přineslo.
Tím, že vyhladil jeden hřích, spáchal ještě větší prohřešek.
Kdo ho teď dokáže vymazat?
Přitiskne se víc ke zdi a zdá se, že Bill ho v těch gestech téměř následuje a ani na vteřinu ho neopouští.
A když vzhlédne a setká se s Billovýma lesklýma očima, cítí se ještě hůř, ještě špinavěji a odporněji.
A pak se nechá utěšit. Nechá se od Billa obejmout, nechá se vtáhnout do gesta tak sladkého a čistého, až se zdá, že mu srdce pukne ještě víc.
„Neplač.“
Billův hlas je jen šepot u jeho ucha.
Ale ozývá se v něm jako nekonečná ozvěna.
A v tu chvíli mu začne v náručí zoufale vzlykat. Pokud musí zemřít, chce, aby to udělal Bill, který ho drží v náručí a svírá mu hrdlo.
Pokud musí zemřít.
Ale stejně jako on ví spoustu věcí, ví také, že Bill ho bude i nadále držet.
A dost.
Protože to zvíře není Bill. A pokud on není zvíře, tak ho nedokáže roztrhat na kusy.
Zatímco všichni andělé dnes v noci křičí.
KONEC
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
