Kaulitz podcast – epizoda 0

Ok, rozhodla jsem se, že i když je to příšerně dlouhý, jen nultá epizoda Kaulitzovských keců má 17 stran, tak to pro vás udělám. Zatím je venku celkem devět částí (0-8), budu je sem dávat postupně, jak budu stíhat. Je jasný, že to za mě překládá z 99,9 % překladač, takže to berte s rezervou, ale musím to celý přečíst a opravit, protože překladačovi je naprosto jedno, jestli mluví chlap nebo ženská a občas překládá kraviny. Pokud tam najdete divnosti tohohle typu, tak to neznamená, že to tak řekli, ale že já to přehlídla a neopravila.
Na youtube jsem našla jen dvě videa nultý epizody, který nahrála nějaká španělka s překladem, takže vám sem ty videa dávám, abyste si to případně mohli pustit ke čtení, ale další části už na youtube nejsou, nejspíš to dotyčnou přestalo bavit, protože to je příšerná práce. Kdo máte Spotify, není nic snazšího, než si to k tomu pustit. Všechny díly budou v jedný složce v překladech. 
Tak jo… nultá epizoda je tu, užijte si čtení. J. :o)

 

Překlad podcastu ,,KaulitzHills Senf aus Hollywood“ 7. 9. 2021 na Spotify
epizoda #0 MeMeMeSalat
Přeložila @Like_a_Color

B: Nepřivedl sis s sebou psa?
T: Nechala jsem ho doma.
B: Myslíš, že moc chrápe? Mám ho vyhodit? Ne, že ne?
T: Prostě přijdu přímo k mikrofonu. Tak za prvé: je mi to líto. Mám 23 minut zpoždění.
B: Ano, je to nepříjemné. Co jsi nám dnes přinesl k pití?
T: Arnolda Palmera. (Oba se smějí) Dneska Arnolda Palmera s tequilou.
B: Ach ano, dobře.
T: Jo, a Heidi nevěděla, co je to Arnold Palmer. Víš, co je Arnold Palmer?
B: Ano, je to americký nápoj. Je to směs ledového čaje a něčeho jiného. Fanta? Nebo tak něco?
T: Ne, ne tak docela. Limonáda. Ledový čaj a limonáda.
B: Vlastně mi to chutná.
T: Ano, vlastně jsem měl velké plány. Ale doufám, že budeme mít ještě pár dílů. Takže taky záleží na tom, jestli umíš namíchat dobrý Arnold Palmer. Já Arnolda Palmera nedělám tak často. Je to půl napůl? Jak to myslíš?
B: Ne!
T: Takže ne tequilu. (Oba se smějí). Ne, myslím limonádu a ledový čaj, půl na půl.
B: Hmm, ano. To by mohlo být ono.
T: Takže dobrý panák tequily.
B: Dej to sem. Takže budu opilý superrychle. Protože mám… ne, víc tequily, že jo? … protože jsem dneska jenom snídal.
T: To jsi byl tak nadšený, že dneska děláme náš první podcast?
B: Pořádně protřepej šejkr… Tady to odšroubuj, otevři to.
T: Jen tady nahoře?
B: Ano.
T: Jen tady?
B: Ano, pak s ním nevypadne led.
T: Vidíš.
B: Já, starý alkoholik… (upraveno)
T: Právě jsem to chtěl říct. Skutečný alkoholik…
B: … má něco takového doma. Dobře, na zdraví.
T: Na zdraví.

(Kaulitz intro: Dvojčata zpívají intro a smějí se)

T: Ne, děláš to špatně.
B: Ne, já vím přesně, jak se to dělá. (Zpívají podobné intro jako na začátku ve filmu).
B: Tak já to nejdřív zkusím, abych zjistil, jestli to chutná.
T: No, musím říct, že mi to velmi chutná. Protože jsem to tam taky ochutnal. Teď je to hodně tropické.
B: Je to velmi tropické.
T: Protože je to z mangového čaje. Když ho uděláš s normálním čajem, tak to není úplně Arnold Palmer.
B: Ale taky musím říct, že mám rád všechno s alkoholem. To je ten problém.
T: No, mně to chutná úžasně dobře. Můžeš opravdu…
B: … to takhle vypít.
T: Ano.
B: Ano, chutná to výborně. Dal jsem to na superdrahý počítač, protože, teď musíš říct…
T: … ano, proč jsem přinesl pití?
B: Proč jsi přinesl pití? Tak teď si vždycky přineseš pití. Jednou týdně na náš nový podcast „Kaulitz Hills – Hořčice z Hollywoodu“.
T: Správně. Nejen já, příště je řada na tobě, abys přinesl pití. Tak jsem to pochopil.
B: Ne, to jsi špatně pochopil. Protože my to děláme tak, že ty pak vždycky přijdeš ke mně domů. To teď musíme lidem vysvětlit: Takže sedíme v našem studiu, kde děláme hudbu. V nahrávacím studiu. Máme studio u mě doma. A máme super krásný výhled, na který se mimochodem nikdy nedíváme… Podívej se, jak je to krásné, na chvíli, prosím. Podívej se tam. Protože dnes je opravdu jasno. A kdyby teď moje auto nestálo tak hloupě.
T: Chtěl jsem říct: Protože před ním pořád stojíš se svým starým tankem.
B: No jo, ale kdyby nestálo před ním, tak bychom měli mega výhled do údolí.
T: A vlastně i na kopce.
B: Na kopce. Přesně tak. Takže jsme v mém nahrávacím studiu, a protože jsi přišel za mnou, vždycky přineseš pití. Protože jsi „host“.
T: Já jsem host, dobře.
B: A vždycky něco přineseš. Protože musíš něčím přispět, proto to někam přineseš.
T: Dobře. Ano, ale já jsem měl velmi dobrý nápad jako předkrm.
B: Ano, to bylo dobré, ale já jsem doufal, že bude trochu šampaňského, protože, víš…
T: Je to nuda. Šampaňské piješ každý den.
B: To je právě to. To je rituál. Každý týden si vždycky přineseš pití. Pokaždé se na to těším. Teď musím taky říct… jak jsem říkal, že jsem dneska ještě nic nejedl. Asi se hodně rychle opiju, ale to je účel podcastu. Říkali jsme si, že se vždycky trochu společně opijeme. Protože pak je to dvakrát zábavnější. A taky můžeme kouřit. Takže všechno je dovoleno.
T: Já nekouřím už dva a půl roku.
B: Ty už nekouříš, ne.
T: Jasně, dobře.
B: My už spolu nežijeme. Tom a já, což je pro nás dost neobvyklé, protože jsme spolu žili celý život. A vždycky jsme…
T: Žili jsme spolu 29 let.
B: Přesně tak. A pak jste se vzali. Ne, potkal jsi Heidi a vlastně jste se k sobě hned nastěhovali. Už po, já nevím, měsíci? Řekl bych, že ano.
T: Ano, určitě to tak bylo.
B: Určitě jsem to tak cítil. Nežijeme spolu poprvé a samozřejmě spolu pracujeme. A máme kapelu a jsme ve studiu. A pak nás na to lidi upozornili, říkali, že je to taková sranda, protože „se sejdete a celý den si povídáte“ (Bill vydává žvatlavý zvuk).
T: My vlastně kecáme nonstop celou dobu, jo.
B: Mluvíme nonstop, a protože teď máme pořád „přestávky“, protože už nebydlíme v jednom domě…
T: … je to teď ještě horší. A já se teď musím vždycky snažit mluvit srozumitelně, protože mumlám opravdu, opravdu často. Takže je pro tebe a pro všechny ostatní těžké rozumět v soukromí, když se opravdu rozjedu. Protože mluvím tak skvěle německy, samozřejmě. Vychází to tak rychle, že je pro lidi těžké nám rozumět.
B: Každopádně nás lidé upozorňovali: prosím, zapněte si mikrofony, když se setkáváte. Protože hned mluvíte takové nesmysly. A vymkne se to z rukou. Takže je nejlepší nastavit mikrofony. A proto nás napadlo: jednou týdně si dáme mikrofony a sejdeme se na skleničku…
T: … a trochu si popovídáme.
B: A trochu si popovídat (catch-up).
T: Takže žádný rajčatový kečup (Bill se směje).
B: A zachytit to.
T: Přesně tak
B: Co se děje v našem životě…
T: Podcastové doupě.
B: Taky si myslím, že spousta lidí taky neví, jak jsme vtipní.
T: Doufám, že jsme a necítíme se tak jen my sami. (Oba se smějí)
B: Myslím, že to spousta lidí neví, Tome. Protože jsme vždycky tak vážní. A já jsem samozřejmě vždycky tak vážný a…
T: Ne tak úplně vážný, jen působíš arogantně.
B: Ano, obvykle jsem rád arogantní. Tady v podcastu to změním. Teď jste měli výročí. A já měl hrozné rande, i když to nebylo tak hrozné. Ale říkal jsem ti o tom. Bylo to trochu takové, jo, vlastně je to vždycky strašně rychlé: jít na „píchání“. Je to tak.
T: Ale já jsem ti to říkal… takže jestli chceš něco…
B: … chceš něco vážnýho…
T: … tak bys s nimi neměla spát předem.
B: Já to vím. Ale já jenom říkám, že je to vždycky, hlavně když jde o muže, tak je to vždycky o „šukání“. Oni jsou prostě takoví. Bohužel to tak často je, a proto je těžké nějak navázat konverzaci, aniž by se ti někdo hned „chtěl dostat do kalhot“. Prostě to říkám. A proto. Několik mých posledních rande nebylo tak v pohodě.

O čem chceme v našem podcastu mluvit, je rubrika „Dream On“ (O čem sníme):
B: No, v téhle kategorii musíme s Tomem říct tohle: často sníme úplně o tom samém. A v minulosti naše máma vždycky říkala, jak je to šílené.
Protože jsme to nevěděli: když jsme byli malí a sedávali jsme spolu ráno u snídaně. Vstávali jsme a povídali si o tom, co se nám v noci zdálo, o které čarodějnici nebo o kterém čaroději nebo co se stalo. Nebo o čemkoli jiném. Většinou jsme měli noční můry, když jsme byli malí.
T: To by bylo taky něco zajímavého pro takové… proč máme pořád noční můry? Na to musí být nějací „odborníci na sny“: Proč máme vždycky tolik nočních můr? Já jen… včera v noci jsem měl zase takové noční můry.
B: Rád bych šel do spánkové laboratoře… protože mám jenom noční můry. A víš, mám období, kdy se bojím usnout.
T: Ano.
B: Tak toho se opravdu bojím. Každopádně naše maminka nás upozornila, jak je to divné, že se nám zdají stejné věci. Pak ji napadlo, že nás musí vzít k psychologovi. Protože to přece není možné, že jsme tak propojení na takové úrovni, že se nám zdají stejné věci. A pro nás to bylo vždycky normální. A napadlo nás, že uděláme takovou malou kategorii, kde si budeme říkat, co se nám nejdivnějšího zdá v týdnu a co to znamená. Vždycky si to musíme hodně rychle zapsat, protože sny člověk hned zapomene. Okamžitě jsou pryč.
T: A dneska jsem si pro jednou vzpomněl na ten svůj. Zase jsi byl velmi pilný a zapsal sis ho.

B: Já mám teď takovou novinku, že teď, když vím, že děláme podcast, tak si to vždycky napíšu. Přesně tak.
T: No, já jsem si to svoje nenapsal, ale dneska jsem si to svoje trochu zapamatoval. Ale taky to není úplně vzrušující. Ale taky musím říct, že se nám málokdy zdá to samé, protože už spolu samozřejmě nežijeme. Protože normálně bychom si stejně povídali, dokud bychom neusnuli.
B: Přesně tak.
T: No a pak se vám samozřejmě zdá to samé.
B: Přesně tak.
T: Dobře, tak já začnu: No, protože třeba dneska v noci, to se stává docela často, že se něčím zaměstnáváš těsně před usnutím, a pak se ti to nějak dostane do snů. A já jsem prostě dneska zase špatně spal. A těsně předtím jsem se díval na videa s loděmi.
B: To, co dělají obecně všichni. (Bill se směje)
T: Jak se říká: Někteří lidé dělají takové…?
B: Nakupování lodí.
T: Né, ty máš taky nás-…?
B: …-těnku…
T: Nástěnka vizí na ledničce. Jaké jsou vaše cíle. A včera jsem si trochu prohlížel lodě, jen tak. Protože třeba až mi bude šedesát, tak bych si chtěl koupit loď.
B: Nemusíš se „podceňovat“, abys byl sympatický. (Oba se smějí) Chtěl bys ji (mít) velmi brzy…
T: Nejlépe co nejdříve, ale um…
B: … aby lidé hodně poslouchali podcast a…
T: Ano, to můžete podpořit.
B: Ano, podpořte Tomův sen o lodi.
T: Tak jsem se na to podíval, a pak to začalo: Měli jsme loď, kterou jsem viděl před dvěma lety na našem výletě lodí na Capri. Byla tam jachta, na které bylo strašně špatné… super krásná jachta, velká věc, úplně super, ale měla na sobě takové nechutné, ošklivé graffiti. Byla to „novodobá jachta“. Od nějakého chlápka z Ibizy. Vydělal spoustu peněz, pořídil si tu věc a chtěl vypadat nějak cool, a pak na ni dal graffiti. A tahle jachta se mi každopádně z té doby vybavila. Znovu jsem ji už nevyhledával. Prostě mi „uvízla“ v hlavě.
B: Viděl jsi ji.
T: Přesně tak, viděl jsem ji v reálu před dvěma lety, když jsme se tam „plavili“. A už jsem se ptal sám sebe, jak může někdo na takovou krásnou jachtu dát takovou „hnusnou f*ck“ věc. A vůbec, my jsme si na té jachtě něco pronajali, a pak to šlo opravdu špatně. Byla tam celá rodina, byli jste tam já a Heidi samozřejmě s dětmi. Myslím, že tam byla i máma.
B: Teď ses vrátil ke svému snu.
T: Jsem zpátky ve svém snu, ano. A naše původní jachta tam nějak nebyla, a pak jsme si náhodou pronajali tuhle graffiti jachtu. A pak si všichni mysleli, že je to super, protože byla mnohem větší, než jsme si vlastně pronajali. Všichni byli šťastní a my jsme s tím vypluli. A všechno se to zvrtlo. Protože, víš, já si chci taky udělat opravdový lodní průkaz. Takže ve svých snech už jsem mohl řídit tuhle věc. Všichni byli trochu skeptičtí, ale nějak to nevadí, protože to bylo vlastně mnohem větší, než to má být atd. A pak se všechno strašně pokazilo. Najeli jsme na mělčinu, jako… to se smíchalo s tou strašnou tragédií té výletní lodi, která najela na mělčinu. Víš? Před pár lety.
B: Ano.
T: Myslím, že to bylo dokonce v Itálii. Už si ani nepamatuji, kde to bylo. A všechno se to pomíchalo a měli jsme opravdu ošklivou nehodu na jachtě… museli jsme plavat v moři teď a tady a psi. Hodně špatný.
B: Víš, vzrušující je, že: je to vlastně něco super. „Dovolená na jachtě“ a je tam celá rodina. A i tak, jak jsme vždycky pesimističtí… staří pesimisté. Vždycky vidíme jen to špatné. Proč by to nemohlo být prostě úžasné?
T: I tehdy v noční můře.
B: A přesně tak se cítím. Začíná to tak skvěle. A všichni lidé by se divili, co se jim může zdát tak špatného. Protože celý den pijí šampaňské, sedí v Hills, ve svém nahrávacím studiu. Podívej se ven… A mimochodem, podívej se, jak krásný je teď západ slunce. Podívej se na to.
T: Hm, ano. (oba se smějí)
B: A pak si lidé myslí: Aha, jaké můžou mít problémy?
Tom: Ano.
B: Ale my máme pořád noční můry. Ale pak je něco špatně. Něco je, úplně…
T: Protože, o tom nemusíme hned mluvit, ale samozřejmě máme taky problémy.
(Oba se smějí)
B: Aha, vážně? Dobře, tak já si napsal několik věcí, protože se mi toho samozřejmě zdá hodně.
T: Protože my se taky pořád budíme.
B: Protože já se budím pořád a za jednu noc se mi zdá: tak 200 milionů různých snů. Samozřejmě ti je teď nechci všechny vyprávět. Ale říkal jsem si, dobře, protože to děláme poprvé, řeknu ti jen dva velmi krátké. Byl jsem začínající umělec.
T: Realistický.
B: A byl jsem směs punku a Ariany Grande. Punková Ariana Grande. Měl jsem culík, ale vyčesaný nahoru, a měl jsem superdlouhou koženou bundu. Příliš velkou, jako šaty, takhle svázanou. Takže v takovém cool zeleno-černém nastříkaném vzhledu. Bylo to úžasné.
T: Ano, ale celkově jsi byl se svým vzhledem naprosto spokojený (oba se smějí).
B: Byl jsem nováček a chtěl jsem se prosadit. A také jsem se na sebe podíval. Měl jsem opravdu skvělé náušnice a své premiérové vystoupení na Germany’s Next topmodel ve finále. A to bylo moje první, velké vystoupení.
T: Takže jsi byl prostě úspěšná popová hvězda. Takže jako žena.
B: Ne, byl jsem nováček a ještě jsem neprodal žádnou desku. Takže, a druhá věc, kterou jsem udělal tento týden, v mém snu: podepisování lahví na fotbalovém stadionu.
T: Mhm, a počkej, stalo se v tom snu o popové hvězdě něco vzrušujícího, že jsi… jako žena… byla, masturbovala nebo tak něco?
B: Ne, já jsem pak vystupoval atd. A byly tam všechny naše dračice z „Queen of Drags“. Pak jsem taky všechno smíchal.
T: Jestli bych někdy měl „sen, kde jsem ženou“: to by bylo první… záleží na tom, jestli to můžeš ovládat, jsou i takové ty super sny, které můžeš ovládat. Kde víš, že sníš, a zůstáváš v něm a můžeš ho ovládat.
B: To se mi líbí.
T: To se mi líbí, to se stává velmi zřídka. Ale kdybych byla žena ve snu a mohla ho ovládat, okamžitě bych masturbovala. Ale to jsi neudělal…
B: To jsem neudělal. Pak se mi zdálo, že podepisuji lahve na fotbalovém stadionu. A byly tam davy fanoušků. A já jsem podepisoval lahve. Byly to prázdné plastové láhve, jako láhve od pití. S vodou, lahve na vodu. Staré plastové lahve.
T: Ano, podepisoval jsi je.
B: Podepisoval jsem je, a zároveň jsem připravoval módní přehlídku na fotbalovém stadionu. Se starým vzhledem od Gorgia Armaniho. A to byla přehlídka couture. Ten sen byl super dezorganizovaný. Ale pak jsem se najednou ocitl na pláži. A pak přišla monstrózní vlna. Víš, jak se bojím vody.
T: Ano. To je další noční můra.
B: Další noční můra. A já jsem si chtěl na chvíli odpočinout na pláži, ne, bylo to den před přípravou, než jsem „udělal svou velkou módní přehlídku“, kterou jsem už připravoval a podepisoval lidem lahve, a pak jsem byl na pláži někde v Malibu. Před přehlídkou jsem si šel zapálit cigaretu na verandu, když v tom přišla monstrózní vlna. A všichni lidi do ní skočili a já se bál, že mi zaplaví celý dům a že budu muset nějak umřít, samozřejmě. A pak si vedle mě sedla nějaká žena a začala na mě mluvit anglicky a navazovat kontakt. Takže tam byl nejdřív pár. Jako třeba: „Ahoj, jak se máš? Co se děje? Odkud jsi? Bože můj, miluju tvůj přízvuk.“ Jako když se lidi v LA obvykle snaží najít cestu dovnitř. A pak přešla na němčinu. Což samozřejmě znamená, že mě takhle ukecala, aby mě zase zbavila strachu, že je to fanynka.
T: Jako třeba: „Já jsem taky odsud“…
B: … „Já tě neznám. Nevím, že jsi Bill Kaulitz.“ „Aha,“ odpověděl jsem. A pak se proměnila, když jsem se cítil bezpečně, a pak jsem jí řekl…
T: Ukázalo se, že je to Němka…
B:… Ona mě samozřejmě zná. Starý trik.
T: Ano, obvyklé obavy.
B: Takže všechny obavy. Samozřejmě mě obelstila, a pak mi řekla o mé knize. Že četla mou knihu.
T: Ach bože.
B: Pak se prozradila.
T: Ano, pak už ví všechno.
B: Takže vlastně stalkerka, která se pak prozradila, že ví všechno, zná celý můj život. A pak mě zapojila do rozhovoru. Pak jsem propadl podlahou, tajnými dveřmi do nočního klubu. Přes stroj na led atd. Pak to šlo ještě dál (smích).
T: Bože, to zní skvěle.
B: Jo, to bylo super. Přesně tak. Nyní se dostáváme k naší kategorii

„Hořčice z Hollywoodu“. „Téma týdne“

Takže si vždycky vybereme jednu věc nebo se budeme informovat, co se stalo během týdne, a pak se vrhneme na naše témata. Jako např: Něco, co jsme nově objevili. A možná i něco, co ještě nevíš, Tome. A já mám dneska něco opravdu vtipného. Není to tip-
T: Ale?
B: Je to něco, co jsem objevil a o čem jsem ti chtěl říct. Jmenuje se to: Cameo. Víš, co to je?
T: Cameltoe?
B: Ne! (Oba se smějí) Ne Cameltoe.
T: Cože, cože?
B: Cameo. Ne, tak se to jmenuje. Počkejte chvíli. „Cameo.com“ Právě jsem na té stránce. A tohle jsem našel na Instagramu. Takže: To jsou celebrity, o kterých jste už asi slyšeli, které nahrávají videozprávy za peníze. Už jsme o to byli požádáni, o takovouhle sračku.
T: Mhm. A za to jsou peníze?
B: Přesně tak, jsou za to peníze, a proto to nechci úplně rušit, protože si myslím, že to třeba někdy uděláme. (Tom se směje) Pokud to bude opravdu, ale opravdu stát za to (oba se smějí). Protože pozor, je tam i spousta odpadových stránek. Zrovna mě oslovili z Německa kvůli jednomu, kde jsem měl být investorem. A chtěli, abych se zapojil a „rozjel“ celebrity, které to v Německu dělají. Myslím, že to je původní americký koncept. Cameo, tak se to jmenuje.
T: A počkej chvilku. Je to tip, protože si myslíš, že je to dobré, nebo si myslíme, že je to sračka?
B: Ne, je to něco, o čem bych rád mluvil. Protože ani jedno, ani druhé. Pořád si chci nechat otevřenou možnost. Protože si myslím, že je to hodně na nic.
T: Aha, dobře.

Tady končí druhá část videa a další už jsem na youtube nenašla, takže pokud chcete při čtení dál poslouchat, musíte jít na Spotify. 🙂 Jako ukázka to stačilo. 🙂

B: A co je fakt divný, že v Německu se najdou lidi, který nikdo nezná. Takže tam jsou německý herci (?), který jsou jako… někdo, kdo…
T: … v Ballermanu…
B: … běhal vzadu v nějaké reality show. Takže nějací lidé, které nikdo nezná. Ale tady jsem na téhle stránce: Zdravím.
T: To je ta stránka, kde um…?
B: Zaplatíš peníze, a pak ti přijde pozdrav od celebrity. Osobní pozdrav. Už nemůžu mluvit, chápeš?
T: Aha, dobře, protože existuje stránka, kde ti posílají sexy fotky.
B: Ne, to je něco jiného. To je „onlyfans“.
T: Protože to vlastně zní dobře.
B: To je taky dobrý. (Tom se směje). Tak se podívej, tady nahoře, teď na to jdeš přímo a podívej se, kdo je první: Deadmau5.
T: Páni, on to dělá?
B: I já jsem byl trochu v šoku. Nejdřív jsem si myslel: Cože, on to dělá?
T: Deadmau5 dělá spoustu divných věcí.
B. Deadmau5 to dělá – DJ a producent, za 269 dolarů.
T: Pozdravná zpráva.
B: Dělá pozdravnou zprávu za 269 dolarů. To je, když mu zavoláš nebo si ho objednáš v aplikaci a řekneš: „Chci, abys řekl: Ahoj Sabrino, všechno nejlepší k narozeninám. Mám tě moc rád.“
T: Ano, ale to si můžete spočítat dohromady. Když si to objedná tisíc lidí…
B: Jo, takže… a další je tam nahoře, teď se podívej: Elijah Wood. Jmenuje se Eliiah Wood nebo Elijah ?
T: Elijah bych řekl.
B: Ten herec z Pána prstenů. Takže to už je…
T: … to si nemyslíš.
B: Stojí 300 dolarů.
T: Páni.
B: Bylo by super, kdybys s nimi mohl taky spát (Bill se směje).
T: Jo, ale počkej, dobře, tak oni mají docela dobré lidi.
B: Pak přijde Lisa Vanderpumpová… a teď přijde Floyd Mayweather, ten je dobrej? Nevím, jak je to se sportem, ale…
T: Cože? Tak se na to podívám.
B: Je to 999, takže 1000 dolarů.
T: Jo, teda jasně, on je vlastně legenda.
B: Takže tenhle formát, který je v Německu vlastně takový kýčovitý… Tady v Americe zase jen úžasní lidé. A Lindsay Lohan. Vždyť jsou to všechno velká jména, ne? Chci říct, že jsou tam i malí. Tady je například jeden za 20 dolarů, toho neznám. Nebo tady je Tom Wilson, toho neznám. Za 150. Nebo Fulanito, latinský umělec za 20 dolarů. Nebo Ginger Zee, to je nějaká stará ženská z ABC News za 60 dolarů.
T: Dobře, tak to necháme otevřené. (Tomovi zazvoní budík)
B: To je pro tebe typické.
T: Promiň, ale teď mi zazvonil budík.
B: To bych se zase mohl rozčílit. Tom si musí nastavit 280 milionů budíků denně, protože si nedělá poznámky a nikdy se nedívá do kalendáře. Nemá kalendář a nedívá se do něj. A nastaví si budík, který mu celý den připomíná, a vždycky ho nastaví na odložení, a pak se spustí. Dobře, nevadí.
T: Jak to dělají ostatní? Já jsem prostě extrémně zapomnětlivý.

B: „Hořčice z Hollywoodu“. A přemýšleli jsme o prvním podcastu, co tam můžeme dělat? A pak jsme samozřejmě chtěli udělat nějaké super téma. A napadlo nás: Co je aktuálnější, zajímavější…
T: … víc obscénní…
B: … zábavnější…
T:…a nechutnější než vaše kniha?
B: Než moje kniha, ano. Ta kniha se jmenuje „Kariérní sebevražda – mých prvních 30 let“. Takže je to „průběžná bilance po 30 letech“. Takže všechno, co se stalo. A je to velmi nebezpečná kniha, protože to není „měkký životopis umělce“. Chtěl jsem napsat knihu, která bude radikálně upřímná. Která zároveň ukáže mou novou stránku a „která ukáže tu stránku, kterou opravdu jsem“.
T: Samozřejmě to teď zní neuvěřitelně nudně. Protože je to trochu sebepropagace, samozřejmě to trochu „smrdí“. Nesmrdí to sebechválou, ale sebepropagací.
B: Proč jsme to udělali, je: protože pak můžeme diskutovat v podstatě o všem. Protože v knize je celý můj život. Je tam všechno.
T: Bylo to jako v tom snu, kde jsi právě říkal, že jsi potkal tu starou ženu. Která pak řekla: „Ano, četla jsem tu knihu.“ To je pravda. Samozřejmě, že v tu chvíli o tobě ví všechno. Jaký je to vlastně pocit? No, nechci říct, že celý svět o tobě ví všechno. Ta kniha se neprodávala tak dobře, aby ji četli všichni (Oba se smějí) Ale prodávala se velmi dobře.
B: Chtěl jsem říct: Teď mě nepomlouvej. Je to „Spiegel – Bestseller“.
T: Chtěl jsem říct, že se prodávala velmi, velmi dobře. A četlo ji mnoho, mnoho lidí. A pravděpodobně ji četlo víc lidí, než si ve skutečnosti připouštějí.
B: Ale je tam tolik skvělých recenzí, že se můžeme hodně bavit.
T: Ano, a to je: Hlavní zpráva těch recenzí je vlastně ta, že všichni lidé jsou šokováni, a já jsem si toho byl vědom. Věděl jsem, že až ta kniha vyjde, lidé budou šokováni nejen věcmi, které vyprávíš. Tedy z tvých zážitků, ale také zejména z toho, jak je vyprávíš. Protože si myslím, že tenhle jazyk od tebe nikdo jiný nezná. Já ho znám, samozřejmě ho znají všichni lidé, kteří se s tebou přátelí. Kteří jsou „blízcí“. Naše rodina.
B: Ano.
T: Ale jinak tě samozřejmě všichni slyší jen v rozhovorech, a když jsi profesionální.
B: Ano.
T: Myslím, že poprvé lidé opravdu poznají tvůj jazyk, a to, že v knize a možná i tady v podcastu, trochu. Protože tady třeba taky tak mluvíš.
B: Ano, ano, přesně tak.
T: Hlavní zpráva lidí: „Prosím“, a myslím, že to byla jedna z prvních recenzí, „s vyšší úrovní“. Ale proč to tak je. Protože je to samozřejmě taky životopis, vyprávíš to vlastními slovy. Nechci to samozřejmě předjímat, ale chtěl jste to s určitým humorem. Takový už jsi. Měl by do toho jít trochu i tvůj černý humor. Nemělo by to být příliš vážné.
B: Ne, chtěl jsem, aby to bylo napsané tak, jako když ti to tady vyprávím a děláme si z lidí trochu legraci.
T: Přesně tak.
B: A taky si děláme legraci, jako to člověk dělá v soukromí. Jako to dělá každý.
T: Jako to děláte doma na gauči, když se díváte na castingový pořad a opravdu si o tom povídáte.
B: Přesně tak. Chtěl jsem to napsat tak, jako by to nikdo neposlouchal. Jen pro sebe. A taky se třemi panáky. Mimochodem, jsem fakt podnapilý.
T: Jsou dobré, že? Arnold Palmer, myslím, že máme…
B: Už jsi dopil ten svůj?
T: Ano. Znovu jsme ho vymysleli. Přesně tak: Arnold Palmer – Tequila. Tequlia – Arnold Palmer. Jak se to řekne: Tequlia – Arnold Palmer nebo Arnold Palmer Tequlia?
B: Taky bych si teď zapálil cigaretu. Vydrž.
T: Jo. Nechtěl ses mě nejdřív zeptat, jestli mi nevadí, když si tady zapálíš?
B: Teď jsem spálil mikrofon, do pr*ele.
T: Vážně? (Tom se směje) Idiote.
B: Musím říct, že to bylo jedno z prvních prohlášení: „Panebože. Prosím tě, trochu vyšší úroveň. Mluví jako třináctiletý kluk.“ A taky jsem si to myslel. No, tak zaprvé by mě šokovalo, kdyby takhle mluvil třináctiletý kluk.
T: Mě taky, i když ti bylo třináct…
B: … já jsem byl taky takový (smích). Ale dneska si uvědomuju, že kdyby mi takové věci říkalo jiné třináctileté dítě… no, tohle není dětská knížka.
T: Ne.
B: Tak to prosím nedělej. A nemyslím si, že třináctileté děti dělají taková přirovnání a píší takhle.
T: Přečteme si nějaké recenze nebo…? No: Máš 4 a půl hvězdičky. To je dobré.
B: To je velmi dobré. Co na to říkají lidé? Proč to nepřečteš nahlas?
T: Takže první věc je. Teď přečtu jen titulky: „Pro bývalé fanoušky jistě zajímavé. Ale příště to prosím udělejte na vyšší úrovni“. Takže hned ten první.
B: A to je také zpráva všech těch upjatých lidí, kteří pak také říkají: Bože, prosím tě, s vyšší úrovní…
T: Ale taky se do toho hned pustí… Říkám jí, protože ona si taky říkala S…, zní to jako holka. A říká: Musím říct, že jsem nikdy nebyl velkým posluchačem Tokio Hotel. Tak takhle začíná její recenze a v titulku má napsáno „Pro bývalé fanoušky“…tak se nemůže rozhodnout. Taky si myslím, že je „cool“, když se do toho pustíte a řeknete: Musím říct, že jsem nikdy nebyl velkým posluchačem Tokio Hotel.
B: Ale Tome, takhle to dělá tolik lidí…
T: Co se tím snaží říct? Chtějí říct: Mám být brán vážně. Já jsem především neutrální… jako Švýcarsko (smích), protože jsem naprosto nezaujatý. Protože já vlastně nejsem posluchač Tokio Hotel. No, to všechno se nedá vyčíst. Takže není fanoušek Tokio Hotel, líbilo se jí pár písniček, ale to je všechno atd. Teď hodinu vysvětluje, proč není fanynka a proč byste to teď měli brát vážně. Tady to trvá opravdu hodinu.
B: Kolik dala hvězdiček?
T: Dala jich málo, protože chce vyšší úroveň. A to je…
B: Ano, řekni mi na konci, kde se dostala k pointě.
T: 2 hvězdičky
B: Říká na konci něco takového: Bylo to v pořádku, ale všechny ty sprosté výrazy, které Bill používá, jsou takové „pod pás“ a to není v pořádku?
T: Ne, to ne. Ona se prostě rozčiluje až do konce. Hlavně o tvém stylu psaní. Takže další je: N… „Dává hluboký vhled – mezi řádky“, také jen 2 hvězdičky, bohužel.
A další recenze je od Fam.B, která jen říká: Kniha se vrací zpět. 1 hvězdička.
B: Dobře, takže prostě říkají, že ji posílají zpět?
T: Posílají ji zpátky. Takže to je drzost. Další 3 hvězdičky. „Nezkreslená pravda.“ Takže taky není spokojená. U prvních recenzí se člověk diví, že má 4 a půl hvězdičky.
B: Proč si nevybereš někoho s…
T: Hele, teď je tu někdo, kdo napsal: „Pro všechny, kteří volají po větší úrovni“. Tak on to říká zase úplně jinak.
B: Pro všechny ty, kteří tady naříkají na více standardů. Ti nepochopili ten životopis.
T: „Vy jste to nepochopili. V tomto smyslu ti, Bille, děkuji, že ses s námi podělil o svůj příběh, nic nezamlčuješ a mluvíš tak, jak si mnozí lidé myslí. Opět dokazuješ, jak je těžké být sám sebou.“ To je skvělé.
B: A také si myslím, že to dobře pochopil. Protože ti, co to píší, tu knihu prostě nepochopili. Ale to je přece v pořádku.
T: Další z nich píše: „Turbo-nabitý životem a ztratil se při tom“. Takže vlastně taky pochopil.
B: Ano.
T: Je to těžké, ale dobré. Pak zase další: „Bohužel velmi zklamávající (velmi deprimující vůči ostatním lidem)“. Ano, to je to, co jsi.
B: Já se za takového nepovažuji. Ale víš, když si povídáme na gauči, jak jsme si říkali předtím. Když prostě „mluvíš svobodně“. Všichni to známe. Dveře se zavřou. Právě jste se s někým setkali. A pak s jeho nejlepším kamarádem nebo pak s Tomem, my dva, okamžitě mluvíme o lidech, kteří pak opustí místnost. Děláte to automaticky. Okamžitě odcházíte: „Panebože, jaký byl dneska? Co říkal? Myslíš, že je v pořádku?“.
T: Nebo: „Páni, on byl vážně milý nebo v pohodě. Nebo co to bylo za idiota?“
B: Mluvíš také o ostatních. A já jsem to napsal, abych tak řekl, jako bych to prostě vyprávěl své nejlepší kamarádce nebo tobě. A proto máš samozřejmě často takový pocit: „Aha, on se chová urážlivě k ostatním lidem.“ To je pravda. Samozřejmě to tak vůbec není. Protože já sám jsem se celý život potýkal s tím, že mě lidé odsuzovali, špatně odsuzovali. Je to prostě tak, jak je ta kniha napsaná.
T: Přesně tak. Říkáš to velmi přímočaře.
B: Přesně tak, ano.
T: To je pro mnohé určitě šokující. Protože tohle se opravdu nedělá.
B: Je zvláštní, že jsem slyšel něco od fanoušků, reakce. To mě zajímalo. Samozřejmě lidé, kteří nejsou fanoušci a čtou to, to je vzrušující. Ale samozřejmě je to super vzrušující i od fanoušků. Protože jsem si taky říkal: tahle kniha by ublížila spoustě fanoušků, kteří jsou opravdu našimi fanoušky.
T: Proč?
B: Protože samozřejmě tu a tam rozbiju jejich vysněný svět. Oni se na to dívali jen zvenčí a já jim tyhle momenty tak trochu vyprávím: Jak jsme vnímali fanoušky. Jak jsme se potýkali s naší kariérou. Jak nás trápili lidé, s nimiž jsme měli smlouvy.
T: Ale mluvíš i o spoustě negativních zážitků.
B: A samozřejmě i o věcech, o kterých se nezmiňujete, z byznysu. O písničkách, které jsme nechtěli nahrát, a podobně. A o věcech, které jsem nechtěl dělat a dělal jsem je jen pro veřejnost nebo jsem je dělat musel. A byl jsem si jistý, že to spoustě lidí zlomí srdce. Protože si pak pomyslí: Bože, tenhle svět, který jsem si tak moc představoval a kterému jsem tak fandil a který byl takovým snem, ten se prostě láme. A Bill to všechno ničí. Ničí mi celé dětství. Všechno, s čím jsem vyrůstala, všechno, v co jsem věřila. To je to, co teď rozšlapává na podlaze. A takové to bylo. Pro spoustu fanoušků. Proto: „Kariérní sebevražda“. To byl také důvod, proč jsem to tak nazval. Protože jsem věděl, že tím dělám něco i se svou kariérou zpěváka a toho, kdo je pořád „aktivní v branži“ a pořád to dělá a vlastně pořád musí dělat věci pro fanoušky.
T: Nebo jak Thomas Anders také rád říká: Je v oboru už tak dlouho…
B: … že to vlastně neděláte. Nemluvíš proti fanouškům. Nebo o negativní stránce a zveřejnit to. Nebo mluvit o nějakých lidech, kteří jsou stalkery: kteří jsou sh*t. Nebo o nějakých fázích, které se vlastně „zametají pod koberec“. A to všechno jsem teď řekl a věděl jsem, že je to samozřejmě pro fanoušky těžké a taky riziko, že si řeknou: Páni, těžký.
Například jsem slyšel podcast od „hardcore“ fanoušků, to jsou prostě takový „hardcore holky“, který nás potkaly tisíckrát. Mají společný podcast a vždycky se baví o věcech z Tokio Hotel.
T: Kde jsi to slyšel?
B: V jednom podcastu. Poslouchal jsem to.
T: Jo, ale jak jsi k tomu přišel? Kde jsi to našel?
B: Protože mi to posílají lidi, na Instagramu a tak dále. Označují mě a tak. A byli z toho fakt v šoku. Mají písničky, u kterých si mysleli: Panebože, on mi zničil druhou desku. Už to nikdy nemůžu poslouchat stejně. Ale pořád je to fascinuje, a pak si to nakonec svým způsobem zamilují. Jistě, mají k ní blízko a nemohou teď přestat být fanoušky. Proto má obojí.
 Ale pak jsou tu samozřejmě i ti, kterých jsem se bál nejvíc – Kteří se tomu třeba nedokážou smát: Přejděme k rodině. Takže babička a teta & nevlastní otec atd. Je to poprvé, co jsme jim otevřeli „dveře“. Nikdy předtím jsme o naší rodině nemluvili. Nikdy jsem nemluvil o naší matce. Vždycky jsme to drželi mimo pozornost veřejnosti, ale v životopisu to prostě nejde. A proto jsem si to myslel: Udělám to i teď. „Otevřel jsem dveře“ a ohlédl se za svým dětstvím velmi vtipným způsobem. Kniha začíná v maminčině bříšku. A já jsem byl velmi nadšený a…
T: … jaká byla reakce?
B: Naštěstí byla reakce taky moc dobrá.
T: Takže od Gordona to bylo dobré?
B: Ne od všech. Od našeho nevlastního otce to bylo velmi dobré. Samozřejmě je to tu a tam těžké. Taky říkal, že v knize jsou momenty, kdy říká: Samozřejmě, že jsem to cítil jinak a člověk se kroutí a taky ho to bolí. A naše maminka například hodně plakala. Také vím, že si ji právě přečetla celou znovu.
T: Mluvil jsem s ní po telefonu a ona mi vyprávěla příběh ze svého dětství a říkala: Já jsem nevěděla, že jsi to ve škole opravdu byl ty. Že jsi tam dělal ty s*ačky. Bylo to o tom, jak jsi stříkal inkoust na učitelku. A já jsem dodneška nevěděl, že jsme jí o tom neřekli pravdu. Že jsem to tenkrát byl vlastně já. Ale to je samozřejmě taky milý. Je šokovaná takovými maličkostmi. Protože si to myslí: Bože, to jsem vůbec nevěděla.
B: Myslím, že to je obvyklé i pro matku. Řekl jsem to podle své pravdy a podle toho, jak jsem to cítil. A to je samozřejmě úplně něco jiného, než jak to cítí rodiče a babička a teta. To s tím nemá nic společného. A proto jsem dostal od babičky naštvanou esemesku. Nepřišlo jí to vtipné. A super je (smích), že to, co ji naštvalo nejvíc, bylo: jak jsem popsal její vzhled. Takže to vůbec nebylo mezilidské. A jsou v ní opravdu mezilidské věci, kde se to dá říct: Au, to opravdu bolí, že jsi to tak viděl a řekl. A na veřejnosti. A všichni to teď vědí. Ne, špatné to bylo: „smutná trvalá, která jí visela na hlavě“. To jí ublížilo nejvíc.
B: A mně to zase přišlo tak vtipné. To bylo tak milé.
T: (směje se) Tak sladké.
B: To je prostě jiná generace. Samozřejmě, že takový černý humor s „přelakováváním“ atd. (Oni to takhle neznají.)
B: Že jsem taky říkal, že vypadá jako zločinec a tak dále. Že strašně moc kouřila řetězově. Že jí to opravdu ublížilo. A taky jsem jí teď odepsal. Komunikovali jsme přes tetu. Naše teta, která to taky vzala všechno v pohodě, řekla, a pak jsem to taky řekl: „Tohle je jiná generace.“ Já si ze všeho dělám legraci.
T: Ale umím si to také představit. Myslím, že je to taky tak, zvlášť když vedle vás někdo není celý den. Já jsem tu knihu četl úplně jinak. Cítili jsme to hodně podobně. Moje kniha by byla velmi podobná. Ale také bych si rád vyhradil právo napsat také svou vlastní knihu. Můj pohled na věc. (Bill se směje)
B: Myslím, že je skvělé, že už máš název.
T: Já už ten název mám: „Tom Kaulitz – Můj pohled na věc“ by jednou mohla vyjít. Ale oba jsme to cítili velmi podobně. Stejně cítíme všechno stejně.
B: Je to náš příběh.
T: A teď, když se na to podívá babička a čte to z úplně jiného pohledu. A taky je mnohem starší. Že jí určité věci vadí úplně jinak než nám. A samozřejmě se tomu můžeme mnohem víc smát, když si děláš legraci z mého oblečení, když mi bylo sedmnáct nebo kolik.
B: Ne, to jsem taky věděl. Ale jak jsem řekl, je to moje pravda. Já jsem to nepsal pro ostatní, a když to vyšlo, tak jsem si taky říkal, zkrátka: Sakra, to jsem teď vážně udělal? Bylo to v pořádku?
B: Chceme se dostat do naší týdenní kategorie, která teď vždycky přichází. Dnes je to také o této knize. Kromě toho je to přehled všech těch nesmyslů, které o nás tisk celý týden psal. A my si to navzájem přečteme a uděláme si takovou malou novinářskou recenzi. Takže se dostáváme do kategorie „Kaulitz-sloupek“.

Takže tisk psal, donekonečna. Dostal jsem e-mail od svého právníka, který říkal: „Ježíši, já už se přes vás prostě nedostanu. No, to už je vážně moc.“ A taky jsem se na to podíval. Musím říct, že jsem dělal 4 dny promo, dával rozhovory atd. Samozřejmě, že mnozí zástupci tisku se nenechali „odbýt“ a mysleli si své: Na to se vykašlete, ať se s vámi vůbec bavíme. Jestli si tu knihu vůbec přečteme. Pojďme ji (článek) nejdřív vydat. (upraveno)
T: No, jistě. Ale samozřejmě většina z nich také nejsou reportéři, jsou to vlastně autoři.
B: Chci si přečíst ještě pár věcí, které jste našel. Velmi rychle. Když se podíváš.“ Vyrovnání s hudebním průmyslem“… Lidé z „Laut“ jsou také neuvěřitelně „cool“. Nějaký blog, kde máš pocit: jsou tam nějací opravdu zlí, naštvaní… jak se říká těm internetovým… jak se jim říká?
T: Blogeři?
B: Ne, ne blogeři, ale „trollové“.
T: Aha.
B: Lidi, kteří prostě píšou takové ty zlé věci. A píšou negativně. Celý den.
T: „Hlasitý“ už říká… i ten název, je v něm něco pasivně-agresivního.
B: Celý den píšou negativní věci, aby vypadali seriózně. Ale to je právě to „cool“: Protože spousta lidí si vždycky myslí: „Když řeknu něco pozitivního, tak nevypadám vážně. To znamená, že musím mít vždycky investigativní …
T: … nějak negativní…
B: … záporný obrat.“
T: Ale to asi funguje i na čtenáře.
B: Jo, no, myslím, že to taky hodně lidí používalo, samozřejmě. „V pauze zvracel fotografovi ve sprše.“ To je taky taková věta. „Zkoksovaný Bill Kaulitz…“ Jak to tady pokračuje… „Všichni jsou zlomení. Kromě maminky“ je jeden z titulků. „Zapomenutá manželka Billa Kaulitze“ je jeden z titulků. „Šokující odhalení hvězdy Tokio Hotel“. „Přiznání k drogám, eskortní sex“. To jsou samozřejmě jednoduché věci, které si lidé vybrali. Jedna věc, kterou jsem opravdu chtěl vybrat, byl článek, který vyšel už dříve. Byla to recenze „SZ“ a titulek říkal: „The Me – me – me salad“ (asi něco jako Já – já – já salát). A to mi přišlo obzvlášť vtipné… protože člověk si musí říct: Můj přítel Benjamin von Stuckrad-Barre, který je úžasný megaautor. Napsal předmluvu.
T: To mě tak potěšilo. Bylo to absolutní ocenění, že to udělal.
B: A já jsem si říkala, že je to skvělé, že to dělá. Napsal megaúžasnou předmluvu k mé knize. Což je opravdu úžasné. A pak v té předmluvě vyprávěl příběh o někom, koho jsme potkali. A říkal, že se ztratila v „já-já-já salátu“. Během jedné noci v Chateau Marmont. A co je super, že to dokonce použila jako titulek. Jako by to udělala sama…
T: Ten článek napsala žena?
B: (Cenzurované jméno) je napsáno tady. A pak se rouhá. Ale „cool“ je i to: „Já-já-já – salát“… V životopisu je to bohužel všechno o vás.
T: Ano. Takže vlastně kdybys měl najít pro životopis jiné slovo… vtipné slovo… řekl bys, že životopis není nic jiného než „Já-já-já-salát“.
B: A začíná: „Ještě jste se ani nedostali k předmluvě, už je to jednoznačně jasné. Bill Kaulitz stále ještě není přítelem tichého vystupování.“ Co je to za obvinění. To už je to tak špatné? Co je na tom tak špatného? No, říká: Už je to jasné, on stále není tichý. A to se nám stále nelíbí.
T: No, je třeba říct, že pořád nejsi ten „hodný soused od vedle“.
B: Pořád je moc hlučný.
T: A to tady prostě nechceme. Nechceme to v našem sousedství. To je to, co říká.
B: Přesně tak, to říká. A pak s tím přestane: „V předmluvě Benjamina von Stuckrad-Barreho, spisovatele“ … Alespoň na konci článku přiznává, že titulek vůbec není její… „Jak sedí v hotelovém pokoji s Billem Kaulitzem a „vítězkou třetího místa jakési německé castingové show“ a jak by této vítězce třetího místa rádi pomohli z jejího „já-já-já-salát“ a při tom ji poslouchali.“ A jak se to stalo? ‚Kariérní sebevražda‘ není nic víc než to: téměř čtyřsetstránkový ego salát. Ale také ne méně“ (Tom se směje).
T: Ale opravdu si dovedu představit, jak by to znělo spoustě uší… a také očím, které to čtou, nějak zní jako dobrá recenze. Takže to zní jako recenze, u které si říkáte: Aha, tak to si to opravdu nepřečtu.
B: Taky to zní… Musím naznačit, že tu knihu ani nečetla. Vůbec to nezní, jako by ji četla. Ne celou. Protože to servíruje jen z jiných titulků a z předmluv. Co vyšlo dříve atd.
T: Ale zase musím říct, že mě to velmi pobavilo. Říct o životopisu: „Já-já-já-salát“ a dát to jako „negativní ohlas“, ok. Jinak je tam mega… Chceme je vlastně nazývat, noviny, média? O čem čteme? Ne tak docela. Protože je nechceme propagovat.
B: Nechceme je propagovat.
T: Ale někdy jsou tam takové super názvy. Třeba jednou tady „Žena up-to-date“, tam se píše: „Heidi Klum, zachránila svého Toma“. To je pro změnu hezké. A to je… když si ten článek prolistuju: Tomova divoká minulost ji dohání. A ve švagrově knize s výpovědí se píše: „Ta Heidi nás zachránila“.
B: Myslím, že je to pěkný článek.
T: Samozřejmě se v něm nepíšou jen hezké věci, ale…
B: Mě na tom článku SZ pobavilo to, co jsem poslal Benjaminu von Stuckrad-Barre, protože jsem mu to chtěl hned ukázat: „Podívej, ta kniha ještě ani nevyšla…“. To přišlo, když kniha ještě ani nevyšla, a já jsem řekl: „Podívej se na to. Jak už jsou lidi nastavený a ‚trhají mě na kusy‘ a píšou recenze.“ A taky jsem se na to podíval. Benjamin mi říkal takové úžasné věci, opravdu, proto ho mám tak rád. Je to prostě ten nejlepší člověk na světě a řekl mi následující (přehrává zvuk):

Audio 1: „Bille – Miláčku. Právě jsem si přečetl tu recenzi. Udělej mi laskavost, prosím. Nezačínej s těmi kecy: ‚Kritika mi jde dobře‘. Jo? Jen ne takhle. Nebo to udělej takhle: Zpracování kritiky – pošli ji Stukkimu a já ji za tebe vyčistím. A u další knihy to uděláme obráceně, jo? Pak ti to pošlu já. V podstatě je to vždycky stejné. To jsou ty myšlenky „A4“, naprosto nudné, předvídatelné. Ani nevíš, proč si sednou a píšou tyhle nulové myšlenky, naprosté nic-texty. Ten přístup je tak šílený, že? Úplně shora. Zdánlivě shora. Myslí si, že je tam nahoře, ale… víte, „když si myslíme, že jsme dole, je to nahoře“. Ona to nechápe, že? Ani to nechce prověřit a vůbec nechápe myšlenku „umění“. Nebo jako umělkyně chápe elementární nulu. Úplnou nulu. Ale ví přesně, co to je, „určitě“. A to je fajn, nějak se tím teď nechci trápit. Úkolem kritiky je kritika. Ale stejně je to pokaždé zásadní útok a prostě: „Ne, děkuji“. A to je asi nejlepší, neříkat vůbec nic, ne?

Audio 2: „Bille, srdíčko, neber si to od toho blázna osobně, teď bych řekl, že jo? Nebo velmi, velmi moudrých lidí. Ti by to teď řekli taky. Já nejsem ani jedno, ani druhé a chci ti říct: F*ck it (smích). To je vlastně standardní text. Dostávám ho pořád. Hned od začátku, jako vždycky. A takhle to přichází. takže se můžeš pořád zlobit. Mě to taky pořád dostává. Dokážeš se vyrovnat s kritikou? Ne, já například neumím. Bylo by super, kdybys to zvládl, ne? Ale je to na nic. Jsi na konci svých sil, pokud „to“ dokážeš. A nevadí ti to tak jako mně. Ta recenze mě strašně štve. Připadá mi to jako totální útok. Jsem bodyguard MDLA. Mentálně mám na sobě bomber bundu MDLA a stojím tam a bráním se. A když tě to trefí, protože nejsem tak svalnatý, tak je to taky dovoleno. Dobře?“

Audio 3: „A mluvili jsme o tom dlouho, ne? Uf, jsem naštvaný. Ale už je to v pořádku. Ta knížka je tak super. Víš o tom? Ta kniha je úžasná! Miluju ji! Hned bych k ní napsal předmluvu! S láskou, Stukki“

(Dvojčata se smějí)
B: Úžasné!
T: Ano.
B: Děkuji, Stukki! Ty hlasové zprávy byly tak milé. Moc se mi líbily. A taky všechny jeho textové zprávy. Hodně jsme si vyměňovali o knize, o recenzích atd. A jeho hlasové zprávy a textovky jsou úplně nejlepší.
Tak co ještě máš?
T: V „Ozvěně ženy“ musím jen říct, že je opravdu „cool“. Je tam napsáno: Nové rodinné štěstí. Dole na obálce jsme Heidi a já. Myslím, že každý týden je tam aspoň deset článků o tom, že budeme mít zase nějaké děti a co všechno plánujeme, co se týče rodiny. Kam se budeme zase stěhovat. A kolikrát už byla Heidi těhotná, že už bychom vlastně měli dvacet dětí.
B: Kolikrát jste se stěhovali do Berlína.
T: Přestěhovali jsme se do Berlína. My jsme vlastně těhotní každý týden. Konečně. To se pozná podle oblečení. (oba se smějí)
B: Ano, když už mluvíme o „misogynii“, že? Lidi, co tu pořád dělají body-shaming.
T: Stejně musíme udělat celý podcast o tisku. Celý jeden, abych tak řekl. Opravdu bych o tom rád mluvil. Jinak je tu samozřejmě zase to „přiznání k drogám“. Tady to máš. Tady například v Krásném týdnu: „Zoufalé volání o pomoc“. Tvoje zoufalé…
B: … v dlouho psané plánované knize je mé zoufalé volání o pomoc.
T: Přesně tak, i skryté.
B: Mé skryté, zoufalé volání o pomoc.
T: „Zpověď z pera.“ (Další titulek)
B: Uf, co je tam?
T: To musí být stará věc. Já taky nevím. Ne, ale právě to vyšlo. Tento týden. „Tom Kaulitz: Zpověď z pera.“ Pak: drama ze žárlivosti. Žárlivost. (Další titulek)
B: Co se děje? Co se stalo? Kdo žárlí?
T: Myslím, že žárlíš, když vidím tohle: hádka s Billem Kaulitzem – Heidi Klum. Takže vy dva se hádáte kvůli mně, myslím. Žárlíte jeden na druhého.
B: Ano, žárlíme, každý den. Tak se taháme za vlasy po bytě. A to, že tě vůbec můžu dostat do podcastu, to je docela věc. Nemožnost (smích)
T: Takže, „špatná matka na pozoru“. (Další titulek)
B: Byla jsem já ta špatná matka? Je Heidi špatná matka? Je naše matka špatná matka? (Tom se směje)
T: Heidi je (údajně) špatná matka… Pak zase (další titulek): „Placený sex – teď se její švagr rozbaluje“. Také od Heidina švagra. Takže tím je myšleno tohle. Takové věci.
B: Posledních pár týdnů to s námi bylo divoké, velmi divoké.

B: Přejděme k naší další kategorii, která je podle mě taky moc fajn, a to: že teď vždycky dáváme našim posluchačům možnost, aby nám dali svůj „mustr, tedy svůj příspěvek“. A my vás pak podpoříme slovem i skutkem. Protože, jak vidíte. Tom a já máme ke všemu co říct. A vždycky máme chytré tipy. A právě o tom je naše další kategorie. A tam se nás můžete na něco zeptat nebo zadat téma. Cokoli, na co máte chuť, a to se stane:

„Durchgekaulitzt“

Samozřejmě nám přišlo neuvěřitelné množství věcí a my vždy vybereme něco, co nám přijde obzvlášť důležité nebo zajímavé. A kde to můžeme dobře „durch-kaulitzen“. Tento týden jsme dostali dotaz, jak se vypořádáváme s internetovou šikanou a negativními komentáři.
T: Musím říct, že internetová šikana je přítomná více než kdy jindy. Každý den čtete věci jako: Kariéra končí. Myslím, že v roce Corony se to ještě více vyhrotilo, mám takový pocit. Protože lidé si ještě více vyměňují a řeší věci na internetu. Samozřejmě víc než kdy jindy.
B: A život mnoha lidí, kteří nemají žádné přátele ani spojení s nikým, se odehrává pouze online. Všechno se odehrává online. Jen na profilu na Instagramu atd. Což podcast také ukázal. Zvlášť teď, že? A po tom, co jsme vyčetli. Co o nás lidé říkají a píší. Aby rozebrali naši práci. Takovou knihu. Taky musím říct, že je to můj život, co jsem tam napsal, a pak lidi komentují takové věci. Nebo takové věci píše tisk. Samozřejmě se to od nás odrazí, protože jsme samozřejmě měli „tvrdý trénink“ a umíme to tak.
T: Pořád vycházíme z úplně jiné kritiky. Kde jste se do toho dostali z té „přímé konfrontace“.
B: Já vždycky říkám: na nenávist a negativitu musíš být hrdý. Musíš z toho vytáhnout něco pozitivního. A to teď děláme. Podívejte, děláme z toho podcast. A máme skvělý téma o idiotech, co píšou nějaký sračky. A pak se tomu musíš umět zasmát. Musíš se tomu umět postavit. Nesmíte to brát příliš vážně. – To zní tak banálně.
T: Ano, zní to jako takový koláček štěstí.
B: Ale myslím, že si z toho vždycky musíš vzít něco pozitivního. Protože si myslím, jak jsem říkal, že si to musíš odpracovat, tu nenávist. Když tě lidi opravdu nenávidí, tak se jich nějak „dotkneš“. A nejdůležitější je se lidí „dotknout“. Nechcete přece někoho nechat chladným. Že je jim všechno jedno atd. A když o vás lidé píší tak negativně. Myslím, že to má vždycky něco pozitivního. A nikdy bychom nebyli tam, kde jsme dnes. S kapelou a se vším všudy, kdyby nás lidi měli rádi.
T: Přesně tak. Nebo: taky negativita byla u nás třeba i závist, nenávist. A polarizace. To byla velká část naší kariéry.
B: Nebo někdy jsem říkal, odložte mobil. Bez internetu, na jeden den. Možná by vám to udělalo dobře.
T: Nebo prostě buďte v realitě. To jsem vlastně chtěl říct. Já například nemám žádné sociální sítě. Snažím se být v reálném životě, jak jen to jde.
B: Ano, to, že nemáš sociální sítě, mě opravdu štve, musím říct. Protože pak musím pořád všechno dělat, to mě štve. A taky se mi do toho vždycky nechce.
T: Tak to prostě je.

B: Pojďme k našemu tipu na konec týdne: Co posloucháš nebo co děláš, co já nedělám? A vždycky vám dáme malý tip: kultura, seriály, knihy. Knihy asi ne, protože my toho moc nečteme.
T: Jo, to je stejně mega, že prostě nečteš a napsal jsi vlastní knihu, to je k popukání. (smích)
B: Já rád píšu. Ale prostě nerad čtu.

„Co já vím. To mě nehřeje“(kategorie):

T: Tak já řeknu písničku, kterou možná taky ještě neznáš. Protože my tady vlastně plánujeme vytvořit playlist. Nevím, jestli to bude fungovat hned, ale určitě ho chceme založit, protože vždycky chceme doporučit pár písniček. Přidávat písničky, které lidé možná ještě neznají.
B: Ano, takový je plán. Teď vytvoříme playlist a lidé se k němu budou moci přihlásit, sledovat ho atd.
T: A lidé se mohou podívat na náš dobrý hudební vkus.
B: A ty jsi do (playlistu) zařadil tu první.
T: Ta první ode mě je, jestli tě to trochu zajímá, nějaký indie-popový věci. „Cannons“ je název kapely. A ta písnička se jmenuje: „Fire for you“. Teď se to docela rozjíždí. Skvělé číslo.
B: Myslím, že to neznám, dobře. Ano, pak bych řekl: Sledujte podcast. Moc vám děkuji za… Jak se to jmenuje?
T: Děkuji…
B:… pro naslouchání. (Oba se smějí)
T: „Pro“ jsi řekl.
B: Ano, to pití… co jsme říkali? Nakonec jsme vždycky opilí. Děkujeme, že jste nás poslouchali. Příští týden nás čeká nový díl. Přihlaste se k odběru, lajkujte a posílejte nám dm.
T: Přesně tak, všechno, co se dá dělat. Hlavně nenávidět, ne? „Hořčice z Hollywoodu“
B: „Hořčice z Hollywoodu“. Uvidíme se příští týden.

(Outro: Dvojčata čtou jména, která se podílela na produkci)