autor: Veronique
There is a wall – Je tu zeď
Neklidně spal mezi přikrývkami, které byly nyní vlhké od jeho potu. Byl tak blízko jeho tváře a slyšel jeho dech, cítil jeho váhu, když ležel na jeho těle, a náhle jím projel nával vzrušení.
Zasmál se, když se k němu naklonil a jeho havraní vlasy ho lechtaly na kůži, jak se dál smyslně pohyboval. Miloval ty pocity, připadaly mu téměř neskutečné, přesto cítil teplo jejich těl, která se o sebe otírala.
Změnil polohu a přitiskl se na Billa, který sténal rozkoší, když se o něj staral tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. Byl jeho největší vášní, láskou, která se nedala s ničím srovnat. Jemně políbil ty pootevřené, chvějící se rty, po kterých vždycky toužil, a nechal se objímat černovláskovými štíhlými pažemi.
Připadalo mu to jako sen a nejspíš i byl. Koneckonců, v tu chvíli mu to bylo jedno, chtěl si jen užít tu chvíli, na smíření s realitou bude čas potom.
Věděl, že dosáhl svého limitu, když se mu začaly třást končetiny a on se zhroutil na Billa, který schoval obličej do jeho vlhkého krku. K uchu mu dolehl jeho vzlyk, odtáhl se od něj a polekaně se zeptal, proč pláče, a jemně ho pohladil po lehce rozcuchaných vlasech. Když se Billovy zmatené oči setkaly s jeho, cítil, jak se mu vzdaluje, až…
Probudil se úplně zpocený, zadýchaný a se slzami v očích, které se mu tlačily ven; sotva dokázal polknout, aniž by zadrhl dech v krku. Nechal hlavu ztěžka dopadnout na polštář a klesl, což mu způsobilo bolest. Byl tak rozrušený, že si Simone stojící u dveří hned nevšiml. Když ji uviděl, celý sebou škubl.
„Mami, co tady děláš?“ Zeptal se bez dechu a zakryl se až po bradu.
Simone se povzbudivě usmála a zaujala svou obvyklou pózu. „Jen jsem šla kolem a zaslechla jsem nějaké mumlání,“ bezostyšně zalhala. Ve skutečnosti si tam přišla pro něco, co měla nyní dobře schované za zády.
„No, okey,“ odpověděl Tom jednoduše a z celého srdce si přál, aby matka odešla a on se mohl věnovat své ‚práci‘.
„Nechceš mi říct, co se ti zdálo?“ Zeptala se Simone a zachichotala se.
Tom zuřivě zrudl, a dokonce schoval pod peřinu i nos. Ne, přece to nemohla vědět. „N-nic zvláštního…“ zasténal rozpačitě.
Jeho matka se s úsměvem na tváři ušklíbla. „To si dovedu představit.“
Tomovy oči se rozšířily a zrudl ještě víc než předtím. „Mami, běž pryč! Hned!“ Vykřikl zuřivě, a zároveň rozpačitě, což způsobilo, že Simone se smíchem odešla z místnosti.
Když se za ní zavřely dveře, Tom si přitáhl polštář na obličej a přitiskl ho, čímž ztlumil svůj výkřik a nechal slzu frustrace sklouznout po své tváři, aby se nakonec vpila do látky.
Cítil se jako v kaluži potu, jak byl mokrý. Sjel rukou k boxerkám a ke svému zděšení zjistil, že jsou také vlhké, podrážděně se zamračil a zaklel skrz zaťaté zuby. Proč ten zatracený důvod toho, co se právě stalo, byly jen sny, říkal si, když neochotně vstal z postele a zamířil do sprchy.
♫♪♫
Vyšel z koupelny s ručníkem uvázaným kolem pasu, a ještě vlhkými vlasy a šel si do pokoje pro oblečení. Když procházel kolem stolu plného cédéček a časopisů, padl jeho pohled na roh, kde předtím bylo číslo časopisu Bravo, které si koupil včera, ale které náhle zmizelo.
V mžiku odběhl do koupelny, spěšně se oblékl a dupal po schodech dolů, protože věděl, že s tímhle má něco společného jeho matka.
Když přišel před kuchyň, našel Simone, jak pije ranní kávu, přistoupil k ní a odkašlal si.
„Nevíš náhodou něco o mým časopisu?“ Zeptal se zamračeně. Předem znal odpověď.
Simone rychle vzhlédla a podívala se na syna. „Který z těch stovek myslíš?“
„Ty víš, který.“
„Ne. Možná by sis měl udělat pořádek ve svých věcech,“ souhlasila žena a dál tiše usrkávala.
Tomovi připadalo směšné, že se musí hádat s matkou, protože ta dělala všechno pro to, aby mu zabránila v uskutečnění jeho snů. Vážně přemýšlel, proč to udělala. Zdálo se, že pohrdá jeho vášní, zatímco by měla obdivovat jeho vytrvalost. Měla ho učit spravedlnosti, ale místo toho mu ztrpčovala život hloupými podvody.
Tom se naučil se svou sokyní bojovat a Simoniným požadavkům neustupoval; nechtěl ji nechat vyhrát, a pak trpět. Byla to jeho matka, měla to pochopit a přijmout, ale ukázalo se, že je pro její křehké já jen dalším břemenem, které musí nést. Už tak s ním hodně lidí nesouhlasilo a rozhodně nepotřeboval chlad té ženy, která ho vždycky podporovala – alespoň dokud nepoznal Billa. Díky tomu všemu trpěl víc, než by měl.
„Vím, že ten časopis byl tam, na tom zatraceném stole, a teď je pryč!“ Vyhrkl netrpělivě, popadl z talíře briošku a téměř zuřivě se do ní zakousl.
Simone to zřejmě nevadilo a záměrně ho ignorovala. „Zlato, už je pozdě, měl bys jít,“ navrhla s falešným, ustaraným úsměvem.
Tom ji nenáviděl a snažil se pokračovat v hádce, ale otcův příchod ho zachránil před velmi nepříjemnou situací. Využil příležitosti a požádal ho, aby ho svezl alespoň k autobusové zastávce, a tak nasedl do auta.
Tom se s otcem ráno vídal jen zřídka, kromě případů, kdy nestíhal, protože Gordon, tak se jmenoval, odcházel do práce až poté, co Tom odešel. Obdivoval svého otce, který ho vždy podporoval a nikdy ho nesoudil. Což rychle pochopil a nemohl být šťastnější.
„Co tvoje matka udělala?“ Zeptal se Gordon, když už byli v autě, protože vycítil špatnou náladu svého syna.
„To, co dělá vždycky: komplikuje mi život,“ odpověděl Tom a nepřítomně se zadíval na krajinu za oknem.
„Ale co konkrétního udělala?“
„Nechce, abych se zúčastnil soutěže, kterou vyhlásili, takže prostě začala dělat všechno pro to, abych to vzdal,“ vysvětlil Tom naštvaně a poklepával si prsty o džíny, stále ještě nervózní.
„A o jakou soutěž jde?“ Zeptal se zvědavě jeho otec, který pozorně sledoval cestu a občas pohlédl na Toma.
„No, vítěz s nimi stráví dva týdny,“ vysvětlil mu rychle, protože už byl na místě. Zamával Gordonovi na rozloučenou, a ten mu odpověděl: „Já ti věřím.“ Posadil se na lavičku, zapnul si svůj iPod a čekal na příjezd autobusu.
♫♪♫
Otevřel vchodové dveře a hlasitě se smál, i když byl z celého školního dne vyčerpaný. Andreas ho následoval, také stejně naladěný, a zamířil do kuchyně, kde přemýšlel o tom, co se před chvílí stalo.
Blonďák odhodil batoh vedle gauče, teď už si zvykl cítit se tu jako doma, a znovu se připojil k Tomovi a ani na okamžik se nepřestal smát.
„Panebože, a… bylo to tak vtipný!“ Vydechl se slzami v očích a přitiskl si ruce na břicho.
Tom se snažil neupustit talíře, položil je na stůl, otřel si slzy smíchu a znovu zvážněl. „Fakt by mě zajímalo, kdy mě přestane obtěžovat, vždyť je prostě všude!“
Je vidět, že je do tebe vážně blázen,“ zhodnotil to Andreas. Tom pokrčil rameny, otevřel ledničku a vytáhl několik kousků pizzy, které vložil do trouby. Záchvat smíchu se pomalu vytrácel.
„Myslím, že je úplně jasný, že je mi to jedno,“ řekl najednou Tom přísně a položil na stůl oběd, ale Andreas na něj poněkud zmateně koukal. Povzdechl si a vzpomněl si, jak za ním Camille přišla poprvé; měla na sobě těsné černé džíny a vlasy slepené lakem. Tom až příliš dobře věděl, komu se snaží podobat. Smutně se na ni usmál, prošel kolem ní a nechal ji ohromeně stát uprostřed chodby, zatímco Andreas ho sledoval, stále více překvapený jeho chováním.
Zvláště v té době bylo pro lidi těžké mu skutečně porozumět. Možná přeháněl, nebo možná ostatní chtěli, aby tomu věřil. Šel jen za svým snem, jako by to měl udělat každý.
Tom měl odvahu ukázat se takový, jaký je, neskrývat se za maskou, která by nikdy nepřilnula k jeho pravé tváři; za to ho Andreas obdivoval, i když bylo pro něj těžké porozumět mu, ale souhlasil, že ho bude podporovat, protože nic a nikdo by ho nedonutilo vzdát se svých cílů.
Blonďák se rozhodl vytáhnout svého přítele z oceánu myšlenek, v němž byl očividně ponořen, a tak promluvil. „No tak, dneska se ho dokonce snažila napodobit.“
Tom se na něj podíval na pomezí údivu a nedůvěry, když před něj položil talíř s pizzou. „Nikdy nebude jako on,“ prohlásil odhodlaně. Posadil se naproti Andreasovi a čekal na jeho odpověď, o níž věděl, že na sebe nenechá dlouho čekat.
„Ve skutečnosti jí něco chybí,“ zasyčel Andreas, zúžil oči a naznačil úsměv. V Tomovi vzplanul vztek, sevřel pěst a praštil s ní do stolu.
„Co tím chceš říct?“
„Víš, je to kluk a ty ho máš rád…“ odpověděl blonďák a udržoval až zneklidňující klid.
„Jen to řekni, no tak, vím, že po tom toužíš,“ pobídl ho Tom, aby pokračoval, teď už hluboce podrážděný a na pokraji sil. Čekal jen, až mu Andreas řekne, co si o něm skutečně myslí, a on bude moci odpovědět, že ho jen nechápe.
Andreas zrudl, nečekal, že Tom zareaguje takhle, a teď nenašel odvahu ani slova, aby se vyjádřil. „Já… ehm…“
Rasta se k němu naklonil, aby mu dal najevo, že je připraven pečlivě naslouchat všemu, co mu chce říct, položil pizzu zpátky na talíř a rukama si podepřel bradu.
„Já nevím, Tome, vážně. Nikdy na tohle nepřišla řeč.“
„Takže to znamená, že jsem prostě gay?“ Zdálo se, že Tom vybouchne. Už dávno ho přešla chuť, vstal a vyhodil zbytky jídla.
„N-ne!“ Vykoktal blonďák a dal si obě ruce před sebe, jako by se chtěl omluvit.
„Takže co?“ Tom naléhal a nervózně bubnoval prsty o povrch stolu. Andreas se ocitl v ještě větších potížích, zmatený chováním svého přítele.
Tom prudce vstal, byl netrpělivý a praštil pěstí do dřeva, čímž přiměl Andrease zachvět se. Na jeho tváři byla jasně viditelná vina. Proklínal sám sebe, že se dostal do této zdaleka ne klidné situace, napětí mezi nimi bylo hmatatelné a připadalo mu to jako soutěž ve vytrvalosti.
Soutěž, kterou Tom zjevně prohrál.
Nekonečné vteřiny se na sebe dívali, Tom s nevraživostí a Andreas se strachem, pak se blonďák dlouze nadechl a sebral trochu odvahy. „Hele, Tome, přestaňme s tou scénou,“ namítl tiše a překvapilo ho, že se nedostavila žádná reakce srovnatelná s apokalypsou.
Tom se naopak zasmál, ale stačilo to, aby se zachvěl.
Byl to chladný, ironický smích… vlastně to nebyl smích.
„Říkáš, scéna?“ Zasyčel, vstal a zamířil ke schodům. „Opravdu by mě zajímalo, co si myslíš o ostatních věcech, které o mně nevíš,“ zašeptal nakonec, ale udělal to dost nahlas, aby ho blonďák slyšel.
Stoupal těžkými kroky a nechal svého přítele doslova v šoku. Kdyby se Andreas neřídil svým zdravým rozumem, měl by v tu chvíli zkrvavený nos i rty. Jedním ze základů jejich přátelství byla upřímnost a nikdy se nestalo, že by si jeden z nich takovou věc nechal pro sebe.
Blonďák se na okamžik zastavil, než popadl batoh, otevřel dveře a odešel. Když za sebou zavíral, nebyl dost rychlý, a tak do domu vklouzl Scotty, který vzrušeně vrtěl ocasem.
Tom se vyčerpaně zhroutil na postel a cítil, že vynaložil obrovské fyzické úsilí, cítil, jak se mu napínají všechny svaly a jak ho sžírá vztek.
Jistě, choval se jako blázen, možná mu měl říct: „Hele, víš, zamiloval jsem se do muže, ale nejsem gay. Jen se mi líbí.“ A Andreas by se na něj určitě podíval jako na blázna, který utekl z psychiatrické léčebny, a odpověděl by mu, že není homosexuál, ale jenom Billsexuál. Takhle by ta situace byla o mnoho lepší. A teď se opravdu cítil hloupě, protože o tom, jak to má – nebo spíše jaké pohlaví preferuje – nikdy se svým nejlepším přítelem nemluvil.
„Jenže on mi taky mohl říct, co si myslí,“ uvažoval nahlas, svraštil čelo a pohled upřel na plakát před sebou.
Popravdě řečeno, připadal si jako ještě větší idiot při pomyšlení, že by si tu hádku mohl ušetřit, kdyby byl méně náchylný a citlivý na toto téma, o kterém ani on neměl odvahu mluvit. Často odpovídal na jeho dotěrné otázky s vědomím, že ho nezajímá nikdo jiný než Bill, a tak to bylo. Proč tedy zbytečně vyvolávat konflikty?
„Ty bys mi rozuměl, že?“ Zeptal se postavy zvěčněné na plakátu, jako by mu mohla odpovědět. A přesto se usmál, ty oči jako by ho uklidňovaly, i když jen prostřednictvím fotografie. Ten pohled ho uvolnil a dodal mu tolik klidu, že mohl snadno usnout a na všechno zapomenout.
Uvolnil se na polštáři, přivřel víčka a s úlevou vzdychl při kontaktu své teplé kůže s bílou látkou. Něco mokrého na jeho tváři ho probralo z otupělosti; zavrčel a otočil se k mase chlupů a slin, která se nevysvětlitelně ocitla na jeho posteli.
„Scotty, co tady sakra děláš?“ Zasmál se, když mu pes olízl celý obličej a neušetřil ani centimetr kůže. Pes v reakci na to na chvíli zanechal své práce a začal štěkat a radostně vrtět ocasem.
„Aspoň, že jsi šťastný,“ dodal a přejel rukou po Scottyho zádech, a ten se okamžitě začal vrtět a povykovat na svého pána a motat se v kruhu, jako by pronásledoval svůj vlastní ocas.
Tom ho pozoroval s úsměvem, který mu zkřivil rty, zatímco mu všechny ty myšlenky vyklouzly z hlavy.
„Hej, Scotty, půjdeš mi pomoct něco najít?“ Vyskočil z postele a pes ho následoval a díval se na něj s vyplazeným jazykem. Vypadal, jako by stál v pozoru a byl připraven splnit jakýkoli Tomův rozkaz.
♫♪♫
Andreas rychle vytočil otcovo číslo na svém mobilu, pak si ho přiložil k uchu a čekal, až to muž zvedne.
Po několika vteřinách přerušil sekvenci zvonění hluboký, známý hlas. „Haló?“
„Ahoj, tati,“ řekl trochu nervózně, a pak si lehl na velkou pohovku v obýváku, přesně tak, jak byl zvyklý.
„Co se děje, Andreasi?“
Ve skutečnosti se cítil trochu nepříjemně a nevěděl proč. „Hele… platí ještě ta nabídka, kterou ti dal tvůj kolega?“ Zeptal se nakonec a nervózně se poškrábal na zátylku.
Zoufale se snažil, aby Tom pochopil, že je mu jedno, jestli se mu líbí kluci nebo holky, že je jeho přítel a že ho bral vždycky takového, jaký je.
„Oh jo, asi jo, zjistím to později, teď mám práci,“ vysvětlil otec.
„Okey, pokud to ještě platí, tak je určitě na večer sežeň,“ řekl prosebným tónem a pak zaslechl otcovo zabručení.
„Proč s tím tak spěcháš?“
Jo, spěchal. Proč všechny ty otázky?
„Protože je nutně potřebuju!“ Odpověděl Andreas nervózně. „Prosím,“ měl opravdu nervy a nechtěl tu situaci vysvětlovat otci, který by ho určitě nepochopil. Vlastně by se mu nejspíš vysmál a řekl by mu, že už je muž a že muž takhle své problémy neřeší.
„Okey, uvidím, co se dá dělat.“ Po těchto slovech zavěsil a Andreas okamžitě napsal Tomovi zprávu.
„Tome, přijď dnes večer do posilovny. Musím s tebou mluvit.“
♫♪♫
Tohle číslo Brava ho nudilo. Potřeboval jít ven a dostat se na sluneční světlo, ne se dívat na svět zpoza okna. Myšlenka na paparazzi však potlačila veškerou jeho touhu nadechnout se čerstvého vzduchu a pocítit chlad zimního větru. Otočil další stránku, udělal si větší pohodlí na pohovce, na které ležel, vzhlédl a kriticky pozoroval svého bratra, jak běží a potí se na běžeckém pásu.
„Tohle je naprosto zbytečný způsob, jak plýtvat energií,“ poznamenal, našpulil rty a vysloužil si Axelův zachmuřený pohled.
„Poslyš, slečno Androgynní krásko, mně záleží na mém mužném vzhledu,“ řekl zadýchaně kytarista a utřel si zpocené čelo ručníkem, který měl kolem krku.
„Já svůj drahocenný čas trávím alespoň jinak,“ podotkl druhý povýšeně. Moc dobře věděl, že místo aby celý den četl o tom, kolika večírků se Kesha, která vypadala jinak než jako zpěvačka, zúčastnila, mnohem raději by šel na procházku městem, i kdyby ho doprovázel párek opic oblečených jako na pohřeb. Turné bylo za rohem a on si mnohem raději užíval zdravého odpočinku ve své vile v Hamburku, koneckonců se mohl bavit tím, že zpříjemňoval život bratrovi.
„Hej, *Gossip Girl, podívej se na tu fotku Rihanny na obálce,“ vykřikl Axel po několika minutách, Bill vzhlédl a uviděl ho se skloněnou hlavou, jak se snaží zahlédnout zmíněnou fotku. S náhlou zvědavostí časopis zavřel a zděsil se toho, co uviděl. Předtím obálce nevěnoval žádnou pozornost, protože jakmile měl časopis v ruce, znuděně ho otevřel a rozhodně nevěnoval pozornost žádnému z jednotlivých obrázků.
„Ta mrcha! Ukradla mi účes!“ Zakňučel a podíval se na bratra tekutýma očima zbitého štěněte, pak si prohrábl rukou rozpuštěné vlasy a hluboce podrážděný hodil Bravo na pohovku.
„Překvapuje mě, že nevíš, že Rihanna měla tenhle účes ještě dřív než ty!“ Posmíval se mu Axel, kterému se vždycky nějak podařilo pomstít za všechny ty chvíle, kdy ho Bill štval. Pořád byl starším a zkušenějším bratrem a znal toho druhého jako své boty.
„Chceš říct, že jsem ji okopíroval?“ Vyhrkl uraženě. Jestli bylo něco, v čem odmítal dělat kompromisy, bylo to právě obvinění z nedostatku originality. Zkřížil ruce na prsou, odfrkl si a zamračil se, a vypadal zároveň naštvaně, ale i rozkošně.
Axel se ušklíbl a pokračoval v běhání. „Rozhodně, bratříčku.“
„Uhm, dobře.“ Bill vstal a vyšel z jejich posilovny – kde byla také ta velmi pohodlná pohovka vždy připravená jen pro něj – a Axel ho následoval a otíral si zpocenou kůži.
„Shniju v tomhle domě, nechci číst další sračky typu Twilight nebo cokoliv dalšího,“ zamumlal naštvaně černovlásek, když šel po schodech.
„Ale přesně tohle od rána děláš, čteš tyhle sračky,“ odpověděl jeho bratr a potřásl hustými blond vlasy.
Jejich rozhovor přerušil nějaký hluk a před nimi se náhle objevil kříženec, který je rozesmál tím, jakou rychlostí k nim mířil.
„Ahoj, štěně,“ Axel si klekl, aby pohladil psa, který poskakoval a hyperaktivně funěl.
„Myslím, že své plány přehodnotím,“ odpověděl Bill tiše, když šel pro vodítka. Hodil jedno po bratrovi, poplácal ho rukou po hrudi, poradil mu, aby se oblékl, a zamířil pro dalšího z jejich nespočetného množství psů.
O pár minut později se už procházeli daleko od centra města a bez větších potíží, i když je obvyklí paparazzi nešetřili nečekanými návštěvami.
Psi se tahali za vodítka a hráli si, zatímco Bill a Axel se rozhlíželi kolem sebe a užívali si lehkých poryvů větru, které se občas opřely do jejich těl se stejným odhodláním a prudkostí, jakou projevovali ti čtyři kluci ze zapadlé německé vesnice.
„Vážně, jak je to dlouho, co jsme naposledy byli venku sami?“ Přemítal zpěvák hluboko ve svých myšlenkách, v naději, že neuslyší nějaký zvuk vydávaný foťákem a neuvidí někoho, kdo se schovává za keřem.
„Bille, neděláš rozhovor,“ zažertoval Axel a podíval se na něj úkosem.
Bill ho ignoroval a pokračoval. „Myslíš, že když s námi bude čtrnáct dní obyčejný člověk, pomůže nám to vrátit se do normálu?“ Zeptal se a tvář se mu zkřivila do neklidné grimasy.
Větve jedlí se prudce otřásaly, stejně jako zpěvákova duše, která už nějakou dobu nemohla najít vnitřní klid. Potřeba vzduchu byla stále živější, chtěl dál žít svůj sen, ale něco mu v tom plně bránilo.
„Nevím, Bille, ale doufám, že ano… hlavně kvůli tobě,“ povzdechl si kytarista a dál se díval před sebe.
Bill bratrovým slovům nerozuměl a na chvíli se odmlčel, aby se zamyslel, a zmateně hleděl na ostrý profil Axela, který neodvracel zrak od neurčitého bodu ani neměnil výraz, z něhož vyzařovala jistá moudrost.
„Co…“ zpěvák se konečně rozhodl promluvit, když jeho pozornost odvedl obvyklý záblesk z fotoaparátu.
♫♪♫
Tom vyšel ze sprch v šatnách tělocvičny a sušil si copánky do ručníku. Zdálo se, že ta hodina, kterou strávil cvičením, trvala celé roky. S Andreasem si vyměňovali jen pohodlnou konverzaci, aby přerušili to nervy drásající ticho mezi nimi. Obvykle minuty neúprosně ubíhaly, když mezi jedním a druhým výdechem námahy oba bezstarostně žertovali. Oba však marně čekali, až ten druhý prolomí ledy, a čas neúprosně plynul, takže napětí s každým pohybem ruky stoupalo.
Cítil se jako dítě, ale něco mu bránilo, něco, čemu se říká hrdost. Když se oblékal, vpadl mu do zorného pole Andreas. Podivně se na něj díval, což Toma zaujalo.
„Co je, Andreasi?“ Byly to spíše vzácné okamžiky, kdy jeho jméno vyslovil celé.
Blonďák se obezřetně rozhlédl. „Když ti teď řeknu jednu věc, přestaneš si myslet, že jsem proti tobě,“ řekl nakonec a téměř uchváceně se zadíval na své nohy.
Tom si rezignovaně odfrkl. „A co to má být?“ Zeptal se skepticky a posadil se na lavičku, aby si zavázal boty, zatímco kolem nich procházeli lidé bez zájmu.
„Podívejte se do batohu,“ navrhl mu Andreas a přikývl, pak vstal a odešel.
Tom na něj několik vteřin zaraženě zíral, dokud se nerozhodl udělat to, co mu řekl. Otevřel batoh a se svraštělým čelem a jazykem mezi zuby se v něm přehraboval. V určitém okamžiku se jeho ruka dotkla něčeho jako papíru, něčeho, co tam rozhodně on nedal.
Lehce zatáhl a vytáhl obálku, zvědavě ji otevřel a třesoucí se rukou z ní vytáhl něco, co mu zatajilo dech v krku.
*Gossip girl – super drbna
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
