autor: Veronique
No escape from reality – Před realitou neutečeš
„Podívej se do batohu,“ navrhl mu Andreas a přikývl, pak vstal a odešel.
Tom na něj několik vteřin zaraženě zíral, dokud se nerozhodl udělat to, co mu řekl.
Otevřel batoh a se svraštělým čelem a jazykem mezi zuby se v něm přehraboval. V určitém okamžiku se jeho ruka dotkla něčeho jako papíru, něčeho, co tam rozhodně on nedal.
Lehce zatáhl a vytáhl obálku, zvědavě ji otevřel a třesoucí se rukou z ní vytáhl něco, co mu zatajilo dech v krku.
Celou minutu stál s očima upřenýma na lístky a stále nevěřil vlastním očím.
To nebylo možné. Nemohl uvěřit, že to byly dva lístky na ten koncert, na který vyhrál meet and greet, ale musel se ho vzdát.
Ten měsíc byl téměř bez peněz; mohl si dovolit lístek na koncert, ale ne jízdenku, a nechtěl, aby výdaje za vlak a hotel zatěžovaly jeho rodiče, vždycky se spoléhal sám na sebe a věděl, kde je jeho limit. Když mu přišel e-mail s oznámením o výhře, smířil se s realitou, a i když se snažil dát dohromady zbytek peněz, prostě se mu to nepodařilo.
Ale nikdo mu nemohl vzít naději; ta se nedala vyčíslit penězi a Tom jí měl na rozdávání. Doufal a v hloubi duše věděl, že se jednoho dne setká s jeho očima, že je zachytí a že ta vzpomínka zůstane v jeho mysli nedotčená a nesmazatelná.
Sevřel lístky v rukou, usmál se dojetím a vítězstvím. Cítil uspokojení, odhodlání a za všechno vděčil Andreasovi.
Zíral na ně nekonečné vteřiny a zapamatoval si každé slovo a každý detail. Oberhausen, 26. února 2010. Už jen týden.
Poplácání po zádech ho vrátilo zpět, a tak se otočil, i když měl oči stále dokořán.
„Tak co?“ Andreas se na něj usmál a Tom zalapal po dechu, aniž by byl schopen promluvit.
Polkl knedlík, který mu nedovolil dýchat, a přimhouřil oči. „No? Ty idiote, chtěl jsi mi snad přivodit infarkt?“ Zamumlal nervózně a přátelsky udeřil do ramene svého přítele, který se při šťastném smíchu mírně zakymácel.
„Řekněme, že to nebyla moje priorita,“ ušklíbl se Andreas.
Ten okamžik měl větší cenu než tisíc objetí a tenhle způsob omluvy pro Toma znamenal i to, že se zbavil napětí, které se kolem něj donedávna vznášelo.
Povzdechl si a zvážněl, pohled mu jako pingpongový míček skákal z lístků na Andrease, jehož pohled vypadal klidně a vyrovnaně a úsměv na jeho tváři to potvrzoval.
„Jsou dva,“ zamumlal trochu zmateně. Zadržoval všechno vzrušení, všechno štěstí, ale věděl, že dřív nebo později vybuchne jako sopka. Jeho rty se však chvěly emocemi.
„Protože tam půjdu s tebou.“ Andreas se na něj šibalsky usmál a sehnul se, aby si zavázal boty.
„Děláš si srandu?“ Zeptal se Tom udiveně. Vždycky si myslel, že Andy nebude chtít jít na koncert Tokio Hotel ani pod pohrůžkou mučení, a teď mu oznámil jen tak, že s ním půjde.
Blonďák vstal, zatvářil se vážně, pak si rukou ukázal na svůj obličej a odpověděl: „Vypadám na to, že žertuju?“
„Nejspíš ne,“ souhlasil Tom a spokojeně se usmál. „Jsi hotovej?“
„Jo,“ odpověděl Andreas, popadl tašku a zamířil s kamarádem k východu z posilovny.
Ten večer byla zima ještě mrazivější a vzduch byl suchý, jako by byl tvořen z tisíců jehliček. Tom se zachumlal do bundy a stáhl si kapuci mikiny, čímž schoval část obličeje do stínu.
Projel jím mráz a začal se nekontrolovatelně třást.
„Kurva, to je zima,“ postěžoval si a zabořil mrazem červené ruce do obrovských kapes bundy. Náhle zvážněl a s povzdechem si odkašlal. „Andy, mám ale problém: nemám dost peněz na lístky na vlak.“
„No, táta mi půjčí auto,“ odfrkl Andy, jako by Tom právě řekl něco opravdu hloupého. Zvedl tvář k obloze a zasmál se, když mu z úst a nosu vyšel obláček páry, který se pak pomalu rozplynul v mrazivém vzduchu.
Tom se na něj ohromeně podíval, otevřel ústa a teprve po několika vteřinách promluvil. „Určitě jsi ho musel hodně prosit.“
„Nebylo to snadný, ale nakonec souhlasil,“ řekl Andy vítězoslavně a jeho jemnou tvář orámoval úsměv. Tom se slabě zasmál a odhalil své bílé rovné zuby, které se mu ve světle pouliční lampy zaleskly.
„Myslím, že moje matka nebude úplně nadšená,“ dodal a schoval hlavu mezi ramena v marné snaze trochu se chránit před krutým chladem, který mu pronikal až do morku kostí.
„Je ti dvacet, ne patnáct, můžeš se rozhodovat sám,“ odpověděl Andreas, který si už zvykl slýchat o negativním postoji Simone k Tomovi – což, upřímně řečeno, úplně nechápal. Tom byl zkrátka dospělý a mohl si dovolit dělat jakákoliv rozhodnutí, která nikdy nebyla příliš unáhlená, přesto se k němu jeho matka chovala, jako by nebyl schopen racionálně přemýšlet.
Rasta kopl do kamínku, který byl ve tmě sotva vidět, a téměř pobaveně si odfrkl. Teď už se naučil brát své neštěstí s ironií. „Je horší než dítě,“ dodal a zasmál se. „Představ si, že mi schovala nebo možná vyhodila nové Bravo.“
Andreas se tiše zasmál, zastavil se před brankou Tomova domu, ucítil, jak mu vítr na tváři slábne, pokrčil rameny a s úlevou si povzdechl.
„Tak já jdu. Díky, Andy,“ oznámil mu Tom a láskyplně stiskl přítelovo rameno.
„Nemáš zač, zasloužíš si to,“ odpověděl druhý, napůl se usmál a zamířil ke svému domu.
Tom zabořil ruku do kapsy a hledal klíče, zatímco přemýšlel o Andreasových slovech. Opravdu si to zasloužil? Čekaly ho nenávistné pohledy desítek dívek a on se určitě bude cítit malý a bezmocný. Tom to tak v určitých situacích cítil vždycky. Ale vypnul hruď a zvedl hlavu; tvrdohlavost byla jeho nejlepší vlastnost. Ačkoli byl křehký a citlivý člověk, navzdory tomu, jak vypadal zvenčí, tvrdohlavost ho vždycky dovedla tam, kam chtěl. A také tu byla jeho láska – jiní by ji nazvali posedlostí, která otupila charakter toho příliš povrchního chlapce, což ho učinilo obzvlášť pozorným ke všemu kolem, a především se stal opakem toho, kým býval dřív.
Vešel do domu a uvolnil svaly a téměř okamžitě si zvykl na teplo, které ho obklopilo. Za pomocí nohou si zul boty, pak nedbale hodil bundu na věšák a snažil se, aby zmizel všechen chlad, který se mu nahromadil v těle, a sevřel ruce kolem svého těla, což bylo vcelku pohodlné.
„Jsem doma,“ oznámil, když uslyšel zvuky z kuchyně, a tak k ní přistoupil a nakoukl dovnitř.
Gordon seděl s prázdným talířem před sebou, když Simone dokončovala přípravu večeře. Žena se odtrhla od svých povinností a obrátila se na svého syna. „Ahoj, zlato, večeře je skoro hotová,“ usmála se vlídně a Tom se nemohl přimět k tomu, aby ji nenáviděl.
„Nemám hlad,“ přiznal, i když se mu žaludek zkroutil, ale věděl, že by nedokázal spolknout ani sousto, jinak by ho za chvíli zase vrátil zpátky.
Simone se na něj zmateně podívala, a pak přešla ke svému manželovi, aby mu naservírovala večeři. „Vždycky, když se vrátíš z posilovna, máš hlad.“
Tom byl v pokušení přiznat, že nejspíše půjde na koncert, na který vyhrál meet and greet, a že je uvidí jen pár centimetrů od sebe, ale dnes večer se chtěl vyhnout hádkám, které by mu jistě způsobily špatnou náladu, a tak jen potlačil vítězný úsměv a odpověděl, že je příliš unavený a půjde spát.
Znovu vzal tašku, vyšel po schodech nahoru a zamkl se ve svém pokoji. Vyčerpaně padl na postel a bezdůvodně zabručel. Zíral do stropu a jeho mysl byla několik minut prázdná, dokud se nerozhodl obléknout si staré tepláky a tričko, co nosil na spaní. Když tak učinil, uhladil si obrovské tričko a klekl si, až měl výhled na tmavý, zaprášený prostor pod postelí. Odstrčil stranou několik časopisů, a pak spatřil svůj zdroj bezstarostnosti: kytaru. Usmál se, opatrně ji popadl, jako by to byl mimořádně choulostivý předmět, a dal si ji na klín, zatímco se zády opřel o čelo postele.
Ta kytara vždy doprovázela Tomovy šťastné i smutné chvíle, měla sílu katapultovat ho do dimenze, kde nezáleželo na ničem jiném než na sladké, někdy smutné melodii, kterou vydávaly jeho struny.
Poté, co pečlivě nástroj naladil, jemně brnkal konečky prstů na struny, vychutnával si zvuk, který se rozezněl vzduchem, a jakmile získal jistotu, začal hrát vymyšlenou melodii a doprovázel ji svým slabým, souvislým hlasem, což znělo jako tichá písnička.
Jeho myšlenky zalétly k Billovi, vzhlédl a spatřil ho na plakátu, a tak zavřel oči a představil si, jak tu písničku věnuje jemu. Viděl ho před sebou, seděl na jeho posteli, s úsměvem zářícím jasněji než slunce, třpytil se jako diamant a on se ho jemně dotkl. Kytara mluvila za jeho srdce, když myslel na slova, která by mu rád řekl.
Viděl ho, byl tam, i když byl tak daleko od něj.
Odkašlal si a pokusil se nesměle zazpívat pár slov. „I see you standyn’ here…“ Na chvíli se odmlčel, aby se zamyslel, svraštil čelo a zkřivil rty, přičemž dál přejížděl prsty po strunách. „But you’re so far away”, pokračoval a přemýšlel, jaká slova použít. O několik vteřin později už byl plně ponořen do svého výtvoru, který, jak doufal, si bude moct jednou poslechnout a dostane se do jeho srdce, ale ne jako něco, u čeho bude trpět.
Pokračoval v hlubokém soustředění, dokud nebyl příliš unavený na to, aby udržel víčka otevřená, a sledoval prsty běhající po kytaře.
Usnul ukolébán několika zmučenými slovy.
♫♪♫
Domů se vrátil v půl deváté večer po vyčerpávajícím dni. Právě se vrátil ze supermarketu, kde pracoval na částečný úvazek. Jako obvykle si pověsil bundu na věšák a zamířil do kuchyně, kde Simone servírovala večeři. Pozdravil rodiče a posadil se, rozhodnutý jim povědět o lístcích a koncertu. Nohy se mu začaly nedobrovolně třást a on se dlouze a hlasitě nadechl, aby přerušil nastalé ticho, které přerušoval jen zvuk příborů dotýkajících se talířů.
„Tome, jsi nějaký nervózní, děje se něco?“ Zeptal se Gordon, když viděl, že je jeho syn neuvěřitelně napjatý.
Tom se vzpamatoval a prudce zavrtěl hlavou, jako by se právě probral z transu, i když ve skutečnosti byl při smyslech více než kdy jindy. „Oh, vlastně…“
„O co jde?“ Zeptala se Simone, přiblížila si sousto ke rtům a naklonila se k Tomovi, kterého náhle přepadl pocit klaustrofobie.
„No, vlastně…“ odvážně se ujal slova, ale trochu se zakoktal. „Andreasovi se podařilo sehnat… lístky do… Oberhausenu,“ odvážil se a zaťal zuby v očekávání reakce.
Gordon zůstal předvídatelně netečný – Tom přemýšlel, co si vlastně myslí – zatímco Simone ještě předvídatelněji přestala jíst a upřeně na něj hleděla ledovýma očima.
„A to znamená co?“ Zeptala se žena řečnicky a zaujala bičující postoj.
Tom zaraženě čekal, až jeho matka bude pokračovat a začne svou scénu. Jak se i skutečně stalo. Aniž by Tom cokoliv dalšího řekl, začala mu nadávat. „Tome Trümpere, budeš zase opakovat poslední ročník, abys držel tempo s těmi dětmi?“
„Neplánuju zahodit rok, jde jen o pár dní, a pak se s nimi setkám!“ Odpověděl Tom tentokrát o něco sebevědoměji. Nabodl kus masa, zlostně ho ukrojil a přiložil si ho k ústům, zatímco se díval na matku.
„Simone, nech ho žít,“ vložil se do toho Gordon a dál v klidu jedl večeři. Tom strnule přikývl.
Simone se otočila k manželovi a pohlédla na něj. „Myslíš, že to přeháním? Nejsme banka, Gordone, a Tom si nemůže dovolit ztrácet čas,“ zasyčela jízlivě a zadívala se nejprve na Gordona a pak na Toma.
„Nemyslíš si, že je dost starý na to, aby se rozhodl, co bude dělat, aniž bys mu plánovala život?“
Tentokrát se debata přesunula mezi manžele a rasta zůstal stranou, ohromen houževnatostí, s jakou hájili své přesvědčení, a téměř ho s diskuze vynechali. Upustil příbor na prázdný talíř, což vydalo řinčivý zvuk, a Simone se k němu znovu otočila a zpražila ho pohledem.
„Nikam nepojedeš,“ prohlásila rozhodněji než kdy jindy a praštila rukou do stolu. Tom si myslel, že jeho rodina je podivná, někdy až směšná.
Cítil, jak v něm narůstá hněv a jeho tvář zrudla vztekem. Dokázal pochopit, že je to matce proti vůli, že to nějakým způsobem ohrožuje jeho budoucnost, ale nedokázal překousnout, že matka chce mít plnou kontrolu nad každým jeho krokem.
„Do prdele, mami, copak to nedokážeš pochopit?“ Odsekl, prudce vstal, sevřel pěsti, které přitiskl ke stolu.
Simone ho napodobila a nebojácně se postavila naproti němu. „Dávej si pozor na pusu, Thomasi! A nemluv se mnou takhle!“ Zakřičela zuřivě, její hlas zněl skřípavě a pronikavě. „A uvědom si, že dokud budeš žít pod touhle střechou, budeš nám projevovat alespoň trochu úcty,“ dodala rychle. Gordon nespokojeně sklopil hlavu.
Tom na ni zíral a cítil, že jeho hněv dosahuje vrcholu, a už měl dost snášení těch nesmyslných a hloupých slov. „Víš co? Mám v plánu se z tohohle zasranýho domu co nejdřív odstěhovat!“ Zavrčel, zasunul židli, až zaskřípala o podlahu, a spěšně odešel z kuchyně, aby se zamkl ve svém pokoji a nechal rodiče hádat se na téma, které mu už teď přineslo spoustu vrásek.
♫♪♫
Toho rána vstal překvapivě brzy a stejně brzy také odešel, přičemž záměrně vynechal snídani, aby se vyhnul setkání se Simone. Čekal dvacet minut na lavičce na autobusové zastávce, ponořený do své hudby a v naprostém klidu. A alespoň se tak vyhnul zmeškání autobusu a brzký příchod do školy mu umožnil zastavit se v kavárně – evidentně přeplněné – a koupit si dvě briošky, jednu pro sebe a jednu pro Andyho, který už byl určitě ve třídě, aby utišil svůj zuřivý hlad.
Vyšel z kavárny po schodech nahoru, vstoupil do ještě prázdné budovy a uviděl Andrease u automatů. „Nedáš radši přednost čerstvé briošce?“ Zeptal se hlasitě a zvedl sáček, aby mu ji ukázal. Blonďák sebou trhl a okamžitě se otočil k Tomovi.
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Andreas dravě a prudce přikývl.
Blonďák se vzdálil od automatu a následoval svého přítele do třídy. Oba se posadili na stůl, zády ke zdi, Tom podal tašku a Andy si vzal briošku, zakousl se do ní téměř zuřivě a Tom ho se smíchem napodobil.
„A vůbec…“ zamumlal Andreas s pečivem v ústech, polkl a pokračoval. „Jak reagovala tvoje matka?“ Zeptal se poněkud pobaveně a představil si, jak Simone stojí proti Tomovi, který mezitím všechno poslouchal se zaťatými pěstmi a zaťatými zuby. Znal ho až příliš dobře, aby to věděl.
„Přece kvůli nim nezmeškáš další rok,“ napodobil matku, vážně se zamračil a nafoukl tváře, až vypadal jako baculatý křeček. Přiblížil si briošku k ústům, pořádně se zakousl a žvýkal.
Andreas se zasmál. „Okey, takže stále platí, že jedeme?“
„Samozřejmě; po chvíli jsem ji přestal vnímat,“ pronesl Tom a otřel si ruce od snídaně do mikiny. Když si uvědomil, co vlastně dělá, zůstal stát s rukama ve vzduchu a s provinilým výrazem zíral na svou mikinu.
„A proč jsi jí to vlastně říkal, když jsi věděl, že to dopadne takhle?“
„Nemůžu jen tak zmizet z domu na dva nebo tři dny,“ řekl Tom, přivřel oči a ve tváři se mu objevila unavená šmouha.
Do třídy se začali trousit první studenti, a tak Tom a Andreas raději přestali diskutovat a posadili se, Tom se svalil na lavici a druhý s ramenem opřeným o zeď. Zazvonil první zvonek a začal nový den.
♫♪♫
Přišel 26. únor a Tom se třásl úzkostí.
Vložil poslední věci do tašky na posteli a šel ke stolu pro obálku s lístky. Několik vteřin na ně spokojeně hleděl, pak je vrátil do tašky, zapnul ji utažením tkaniček a přehodil si ji přes rameno. Zamířil dolů, div neskákal, jaká jeho euforie byla.
Mobil zazvonil, jen jednou zavibroval a Tom si uvědomil, že Andreas za chvíli dorazí. Obul si boty a snažil se netřást vzrušením; obléknout si bundu se zdálo jako nadlidský úkol. Adrenalin si s ním pohrával natolik, že se ho zmocnilo i horko.
„Tak já odcházím!“ Oznámil hlasitě, aby ho slyšeli i rodiče v horním patře. „Mějte se.“
Na schodech se objevili Simone a Gordon, který se snažil uvázat si kravatu, aby ho pozdravili. Otec mu popřál, aby se bavil, zatímco Simone se omezila na svá obvyklá přehnaně ochranitelská mateřská doporučení.
Tom automaticky přikývl, aniž by věnoval pozornost jejich slovům, a vyšel ven, zavřel za sebou dveře a byl připraven přivítat nová dobrodružství. Pořádně se nadechl a sešel po příjezdové cestě, aby počkal na Andrease. Když v dálce spatřil tmavé auto, jeho rozrušení se znovu zintenzivnilo. Žaludek se mu sevřel a Tom přestal dýchat a získal rudý nádech.
Auto zastavilo před ním, divoce třesoucí se rukou otevřel dveře, zhroutil se na sedadlo a vydechl všechen vzduch, který měl v plicích. Popravdě řečeno ho překvapilo, kolik vzduchu se do jeho plic vůbec vešlo.
Přál si, aby jeho pocity otupěly, protože bylo teprve sedm hodin ráno, a navíc se mu kvůli té tíživé úzkosti nedařilo v noci usnout. Kdyby nebyl zdravý jako řípa, nejspíš by dostal vřed, ale kdo ví, jestli náhodou v blízké budoucnosti…
Zavrtěl hlavou a pomyslel si, že všechno to vzrušení na něj padlo až teď, zatímco před týdnem byl na své poměry neuvěřitelně klidný. Když přišla řeč na hormony, byl ještě horší než třináctiletá dívka v pubertě, jejíž hormony tancují v rytmu písně „Dogs Unleashed“. Při té myšlence vyprskl nekontrolovatelným smíchem a Andreas se na něj překvapeně podíval, ale jakmile si uvědomil, že smích je jen výsledkem jednoho z obvyklých vnitřních monologů Toma Trümpera, odfrkl si, uvolnil se na sedadle a čekal, až se jeho přítel uklidní.
„Skončil jsi?“ Vyhrkl blonďák a byl viditelně rozčilený. Čekal, ten záchvat ještě nějakou dobu bude trvat, a tak se rozhodl na chvíli zastavit, alespoň dokud se Tom nevzpamatuje. „Hele, jestli se neuklidníš, tak to prostě otočím,“ pohrozil mu vážným, pronikavým pohledem. Tom to samozřejmě nepochopil, ale aspoň se přestal hlasitě smát.
„Okey, promiň, Andy,“ nadechl se Tom, neschopný formulovat složité věty. Přejel si dvěma prsty pod očima, aby si setřel slzy uvězněné mezi řasami, a začervenal se. Všechno to napětí ho přivádělo k šílenství.
„Nejsi moc dobrý komik, když se směješ svým vlastním vtipům,“ řekl Andreas a pobaveně zíral na přítelovy červené tváře, díky nimž vypadal jako klaun, tolik kontrastující s bledostí jeho obličeje.
Tom na něj zíral, zjevně vážně a soustředěně, ale při první grimase, kterou jeho přítel udělal, se znovu rozesmál jako idiot. Stále sám.
Andreas se zaťal zuby a zavrčel, rozčilený celou tou situací. Najednou ho něco napadlo, sáhl po volantu a pevně ho přidržel, což způsobilo, že klakson zatroubil a Tom s vytřeštěnýma očima nadskočil.
„Andreasi, ty zasranej kreténe!“ Zahřměl temně a přitiskl si ruce na uši. Tom nesnášel klaksony a Andreas to moc dobře věděl.
„Víš, že nesnáším klaksony, bla, bla, bla… No, když už ses přestal smát, můžeme pokračovat?“ Blekotal blonďák.
Tom se na něj podíval a zachmuřeně přikývl. „Jestli dnes večer nic neuslyším, bude to tvoje vina.“
„Nebo možná dnes odpoledne neuslyšíš, jak moc tě miluje. To je rozhodně horší,“ posmíval se mu Andreas teatrálním gestem doprovázeným melodramatickým pohledem.
„Andy?“
„Ano?“
„Jdi do prdele.“
„Ty taky.“
„Okey.“
„Pink Floyd nebo Queen?“ Zeptal se Andreas, jakmile vyrazili, jako by si předtím nic neřekli.
Tom se usmál a přemýšlel, pak dospěl k závěru. „Queen.“
„Tak tam dej Queeny.“ Tom prohledal přihrádku, našel cédéčko a vložil ho do přehrávače. Bohemian Rhapsody začala tiše hrát, sladký zvuk elektrické kytary v okamžiku naplnil jejich mysli.
Is this the real life, is this just fantasy?
Caught in a landslide, no escape from reality
Open your eyes, look up to the skies and see
I’m just a poor boy, I need no sympathy
Because I’m easy come, easy go
a little high, little low
Anyway the wind blows, doesn’t really matter to me, to me
Je to skutečný život, nebo jen fantazie?
Uvízl v lavině, před realitou není úniku
Otevři oči, vzhlédni k nebi a uvidíš.
Jsem jen chudý chlapec, nepotřebuji soucit.
Protože snadno přicházím a snadno odcházím
trochu vysoko, trochu nízko
Ať už vítr fouká jakkoli, mně na tom nezáleží.
Otevřel okýnko, až ho vzduch zahalil ledovým sevřením. Bylo nesnesitelné cítit, jak se mu vítr řítí vysokou rychlostí na kůži, ale Tomovi bylo dobře, cítil úlevu. Nebo to byla svoboda?
Jízda vstříc svému snu rychlostí sto kilometrů za hodinu po šedivé dálnici, po obou stranách lemovanou rozlehlými poli, pronikavá hudba; byla tohle svoboda?
Tom věděl jen to, že voní jako vítězství. A cítil, jak mu ta vůně opíjí jeho nosní dírky a proniká mu do srdce.
Na chvíli zavřel oči, a když je znovu otevřel, zdálo se mu, že se všechno změnilo. Obloha se v časných hodinách zimního rána zkrášlila růžovými obláčky a tenhle den vypadal jako by byl laskavý: nepronásledoval noc, aby se zmocnil oblohy, ale doprovázel ji a rozloučil se s ní sladkým „sbohem“. Zdálo se mu, že nic z toho nikdy neviděl, a přesto se mu to každý den odehrávalo před očima jako ohraná gramofonová deska.
Tomovi už ta ohraná melodie tolik nevadila, teď když nabral nový náhled. Ale tohle nebyla jen obyčejná chvíle; teď nečekal na hloupý autobus hemžící se ještě spícími žáky, aby ho odvezl do školy, do místa, kde každý na každého ukazuje prstem. Ne, teď cestoval daleko od svého města, aby konečně dosáhl svého cíle. To vše díky Andreasovi, jemuž dlužil za mnohé a byl mu velmi vděčný za vše, co pro něj udělal, dělá a udělá ještě ten den, ne-li v budoucnu.
Díky němu teď viděl záblesk naděje, díky němu si mohl říct, že sny se možná mohou stát skutečností. Někdy je k tomu potřeba trochu štěstí, někdy stačí počkat na příležitost, a když ta chvíle přijde, nic jiného vás nemůže naplnit takovým štěstím jako splněné přání. Tomovi se splnil jeden z jeho největších snů.
Stačí už jen pár hodin a poprvé je uvidí jen pár centimetrů od sebe, uvidí jasně jejich úsměvy a zvěční je ve své mysli bez pomoci fotoaparátu. Rozhodně nedokázal přenést na fotku Billův parfém, který by nakonec opojil jeho smysly a už nikdy by se ho nevzal.
A mohl by si Bill uchovat taky nějakou vzdálenou vzpomínku na něj?
Jistěže ne, hlupáku, odpověděl mu hlásek v hlavě. Najednou si připadal jako v karikatuře. No, teď se musel vypořádat i s tím parchantem svědomím; jako by nestačila realita.
„Hej, Země volá Toma,“ mávl mu Andreas naléhavě rukou před obličejem, aby zjistil, jestli žije, a přitom si broukal.
Tom prudce zavrtěl hlavou, odvrátil pohled od krajiny a zmateně se podíval na Andrease. „Co je?“
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se a přesunul pozornost na cestu a zároveň na navigaci, protože byl dost nezkušený a nechtěl skončit kdoví kde, zvlášť když by hrozilo, že ho Tom zabije.
„Jo, jen…“ rasta se zadíval na své ruce svírající látku džínů na kolenou a ztuhl.
„Jsi nervózní?“
„Moc, Andy, ani si to neumíš představit,“ přiznal nakonec s povzdechem, opřel se do sedadla a shrbil ramena dolů, jako by se do sebe uzavíral.
♫♪♫
Přešel k zrcadlu, aby si nanesl řasenku, a zjistil, že má vlhkou pleť.
Bill nesnášel koupelnu v tourbusu; byla malá, dusivá a zcela uzavřená. Pobyt v ní se často podobal saunování.
Přiložil si kartáček řasenky k řasám a pročesal je. Náhle autobus zabrzdil a on zjistil, že má řasenku všude na víčku.
„Do prdele!“ Zaklel skrz zaťaté zuby. V takových chvílích toužil cestovat výhradně soukromým letadlem, aniž by musel snášet hloupý autobus, který sebou co chvíli cukal a bránil mu nalíčit se, jak si přál.
Rozhlédl se po odličovacích tamponcích, našel balíček, nervózně ho otevřel a otřel si jím horní víčko, na kterém se na tužce, očních linkách a stínech objevily cákance řasenky.
Axel zaklepal na dveře a vyrušil ho od práce. Věděl, že je to on, protože ten autobus sdíleli jen oni dva; Georg a Gustav bydleli v jiném, hlavně kvůli pohodlí a prostoru.
„Bille? Už jsi hotový?“ Zeptal se bratr na druhé straně dveří.
„Skoro,“ odpověděl Bill otráveně, odfrkl a vrátil se ke svému už tak dokonalému makeupu.
„Jsme na místě, pospěš si. Musíme se dostat do hotelu.“
„Je venku hodně lidí?“ Zeptal se a se zatajeným dechem čekal na odpověď, kterou už vlastně znal. Věděl, že je tam horda křičících dívek, protože je slyšel, ale chtěl vědět, kolik jich je.
Axelovy kroky se vzdalovaly, pak je uslyšel, jak se vracejí.
„Rozhodně.“
Fajn, budu potřebovat ještě trochu času, pomyslel si, když si upravoval tužku.
„Klidně jdi,“ řekl nahlas, jako by dával rozkaz.
„Okey, ale pak zaútočí na tebe, na to nezapomeň.“ Axelův hlas zněl Billovi vážně i pobaveně.
Černovlásek si povzdechl, jakmile zjistil, že jeho bratr je nadobro pryč. Odhodil špinavý tamponek a nastříkal se trochou J’Adore, svého oblíbeného parfému, a pak ho uložil zpátky do tašky, kterou položil na polici.
Když se rozhodl, že je hotov – bezostyšně si dával na čas – naposledy se podíval na svůj odraz, a konečně vyšel z koupelny. Zaujatě přistoupil k obrovským oknům a uviděl stovku vzrušených a natěšených dívek, které na něj čekaly. Mezi nimi vznikla mezera, kterou jim zajistili muži z ochranky, aby mohli v klidu projít.
Nasadil si sluneční brýle a ujistil se, že jeho kufry už byly odneseny do hotelu. S trochou odvahy a obvyklou úzkostí, kterou v takových chvílích pociťoval, otevřel dveře; zaútočil na něj řev a instinktivně stiskl víčka k sobě. Za okamžik se ocitl v tom davu, jehož průchod mu usnadňovala podpora bodyguarda, zatímco se snažil působit co nejklidněji a vesele se usmíval, i když nervozita se v těchto chvílích nikdy neztrácela a působila na něj živěji než kdy jindy.
Koneckonců, neměl by se bát lidí, zvlášť jejich fanoušků.
Ale byl to Bill Kaulitz a neklid byl součástí jeho podstaty.
♫♪♫
Andreas se snažil v tom zatraceném autě řídit podle zatracené navigace, aniž by vjel do jednosměrky a vysloužil si tak tučnou pokutu. Díky Tomovu šílenství měl pocit, že se opravdu zblázní.
Neustále na něj křičel, ať zahne doleva, blázníš, ne doprava! Aréna je na téhle straně!
Náhle však Andreasovu pozornost upoutal dav a několik obrovských autobusů zaparkovaných před superluxusním hotelem, takže zpomalil a podezřívavě si scénu prohlížel.
„Proč zastavuješ?“ Vyštěkl Tom podrážděně a otočil se k němu s úmyslem se na něj zírat.
„Hej, nejsou to…“
Tom si všiml, že jeho přítel upřeně hledí za něj, a zvědavě se otočil. Jeho výraz se uvolnil ze zamračeného výrazu a oči se mu rozzářily.
„Panebože, Andy, to jsou oni!“ Vykřikl na celé kolo a okamžitě div nehyperventiloval. „Zastav, zastav! Dělej!“ Nařídil a přitiskl tvář na sklo okna.
Andreas, vyděšený Tomovým schizofrenním chováním, poslechl a zaparkoval na prvním místě, které našel. Není třeba dodávat, že Tom vystřelil z auta a téměř zapomněl zavřít dveře, přiblížil se k davu a držel se v dostatečné vzdálenosti, aby ho nikdo nepřejel.
Blonďák vytáhl klíčky ze zapalování a přidal se ke svému příteli, který netrpělivě čekal, až jeho idolové opustí autobusy. Postavil se po jeho boku a skepticky zhodnotil scénu.
„No, kde jsou?“
Tom neměl čas odpovědět, křik se na několik sekund zvýšil, a pak se ozývaly jen jednotné výkřiky. Georg, Gustav a Axel procházeli tím malým davem a Tom se třásl vzrušením. Šibalsky se usmál, ale něco mu pořád nesedělo. Počkal, až chlapci zmizí na chodbě, aby si mohl položit potřebné otázky.
„Bill tam nebyl. Kde je?“ Zeptal se trochu ustaraně a znepokojeně a stoupnul si na špičky, aby lépe viděl.
„Třeba je už uvnitř. Možná jsme přišli pozdě,“ řekl Andreas tiše. Nechtěl Tomovy naděje zmařit, jen být realista.
Tom shrbil ramena a vrátil paty na zem. Blonďák ho poplácal v marné snaze ho utěšit.
„Za pár hodin ho uvidíš a budeš ho mít vedle sebe, Tome.“
„Já vím. Půjdeme se najíst?“ Usmál se Tom.
„Okey,“ odpověděl Andreas a jednou rukou ho poplácal po zádech.
Chtěli sejít z obrubníku, ale scéna, které byli předtím svědky, se opakovala a Tom se s kočičím trhnutím otočil ke zdroji chaosu. Srdce se mu sevřelo; byl tam Bill a spěchal ke vchodu do hotelu.
Na tváři se mu objevil úsměv; Tom poznal, že je okázalý. Natáhl ruku a představil si, že se ho může dotknout. Vždycky byl tak zatraceně daleko, nedosažitelný, a i kdyby ho měl na pár vteřin u sebe, nic by se na tom nezměnilo. Ta vzdálenost byla předurčena k tomu, aby se nezmenšila, stejně jako je často předurčeno, aby sen zůstal jen snem.
A za okamžik mu zmizel z dohledu, aniž by si toho všiml. Tentokrát Toma úsměv neopustil, věděl, že ho brzy znovu uvidí.
♫♪♫
Ruce měl tak zpocené, že hrozilo, že mu pouzdro s cédéčky vyklouzne z rukou, a srdce mu bušilo v uších tak hlasitě, až to bolelo. Tom se bál, že mu prorazí hrudník.
On a desítky dalších lidí čekali na jejich příchod, zatímco Andreas v klidu jedl u baru. Alespoň si mohl užít posledních pár minut, než ho Tom dostihl a začalo peklo.
Slabě se zasmál při představě, jak Andreas drží v rukou smaženou koblihu přetékající krémem a on se topí ve studeném potu. Hlučně polkl, v krku se mu vytvořil knedlík, a sebral všechnu odvahu, když viděl, jak se otevírají vstupní dveře a vcházejí do nich Tokio Hotel, s úsměvem a jasně pumpující adrenalin.
„Ahoj všichni,“ pozdravili sborově, Bill zamával, smál se a odhalil tak své zářící zuby.
Tom se ztratil v jeho očích. Bill ho vždycky silně přitahoval – a všichni to věděli – ale nikdy by si nepředstavil, že to s ním udělá tolik. Jeho rty se staly magnetem a jeho výraz se stal Tomovým zdrojem života. Připadal si, jako by pozoroval soumrak: viděl, jak slunce svítí a barví oblohu tisíci barvami a odstíny, ale za obzorem bude až příliš brzy na to, než aby si mohl plně vychutnat ten jedinečný pocit.
Jako první mu CD podepsal Georg, po něm Axel a Gustav. Rychle je pozdravil s obrovským úsměvem, aby vykouzlil ten nejšťastnější a nejupřímnější výraz, jaký dokázal mít. Aniž by si to uvědomil, stál tváří v tvář Billovi, který byl před ním s veškerou svou elegancí a jemností. Do nosu ho udeřila sladká vůně a on se zastavil a zadíval se na tričko, které odhalovalo část jeho hladké hrudi a ukazovalo vystupující, smyslné klíční kosti. Jeho pohled zalétl k Billovým ústům a ze všech sil se do nich chtěl ponořit a ztratit se v nich na nekonečně dlouhou dobu. Pak se setkal s jeho veselýma očima, zmenšenýma na půlměsíce, a jemu se dech zadrhl v hrdle. Cítil, jak se mu všechno horko v těle koncentruje v obličeji, až mu tváře zrudly jako dvě zralá jablka. Když mu Bill věnoval autogram, Tom odešel, vyfoukl nosem všechen vzduch, který měl uvězněný v plicích, a doufal, že mu srdce přestane tak zběsile bít, jinak opravdu hrozilo, že bude hyperventilovat.
Nedokázal mu říct ani slovo. Byl to zdárný příklad toho, jakým idiotem se může člověk stát, pomyslel si sklesle a upřeně zíral na čtyři podpisy.
Byl na řadě.
Opravdu přišel na řadu.
Šíleně se mu třásly nohy a pot mu smáčel oblečení.
Uklidni se, Tome, jsou to jen lidi, uklidňoval se v duchu. Proboha, obejmout Billa. Obejmu ho!
Fotograf se k němu otočil, Tom zamrkal a roztřeseně mu podal fotoaparát.
Přešel co nejpřirozeněji mezi Georga a Billa a všiml si, že si mezi sebou vyměnili pohledy.
Možná to bylo proto, že na tomhle sekání byl jediným chlapcem.
Bill se na něj tiše podíval, což ho zasáhlo přímo do srdce jako Amorův šíp a ustoupil stranou, aby ho pustil mezi sebe a Georga.
Tom se postavil poněkud rozpačitě a trochu se uvolnil, když ho Georg přátelsky objal kolem ramen. Bill jemně položil ruku s prstenem za jeho záda – jakmile ho spatřil, okamžitě ho napadlo, že vypadá jako jeden z těch amerických rapperů z newyorského ghetta – a na okamžik zaváhal, když ucítil, jak se pod jeho dotekem svaly na zádech zachvěly.
Pětice se usmála do fotoaparátu, a když byl snímek pořízen, Tom se otočil tváří k Billovi a vnímal každý detail jeho majestátního profilu.
Nikdy předtím neviděl ty rysy tak zblízka. Sledoval souvislou linii jeho profilu a jako obvykle se zastavil na jeho plných, bledých rtech, které nijak nekontrastovaly s jeho mléčnou, perleťovou pletí, pokrytou lehkým závojem podkladové báze. Měl dokonalý nos, vytesaný největším sochařem klasické doby. Bylo to sladké, stejně sladké jako jeho oči z mléčné čokolády, obklopené hustými řasami, které se třpytily a činily ho neodolatelným i pro toho nejstřídmějšího člověka na světě.
Jak by mohl zapomenout na takovou dokonalost?
Usmál se, i když Georgova paže sklouzla a Billova ruka ho opustila a vzala s sebou pocit pohodlí, které do té doby cítil. Udělal několik kroků, aby si vzal zpátky foťák, otočil se k nim a zašeptal hluboké „děkuju“, na které dostal odpověď. Naposledy na něj upřímně vděčně pohlédl a pak odvrátil hlavu.
Měl pocit, že některé dívky v té místnosti už viděl. Možná to byl jen dojem, vždyť viděl tolik lidí, že si nedokázal zapamatovat jedinou tvář. Rozbalil černou fixu a s lehce potutelným úsměvem zahájil svůj autogramiádový maraton. Načmáral podpis na fotografii, kterou mu přinesla dívka, co stála před ním, a s přestrojenou nudou opakoval, co se po něm chtělo. Tak to bylo vždycky, musel říkat všechna ta nesrozumitelná jména a přezdívky. Na začátku jejich kariéry bylo setkání s fanoušky vzrušující; někdy si dokonce s fanoušky i popovídali, ale poslední dva roky jako by všichni oněměli nebo alespoň neříkali nic smysluplného kromě: „Ahoj, Bille, můžeš říct ‚Ahoj, Katy‘?“ nebo hůř, snažili se být milí.
Kdysi slyšel, že se na něj spousta z nich snaží udělat dojem, i když vždycky opakoval, že je těžké, aby na něj dívka udělala dojem, a ještě těžší je pro něj někomu věřit. Nelhal, ale lidé zřejmě slyšeli jen to, co chtěli, a málo se zabývali tím, co se jim nelíbilo.
Udělal další podpis a posunul se o krok stranou, tváří v tvář k podivnému chlapci. Bylo zvláštní, že se na tomhle setkání objevil i kluk. Chvíli se na něj díval a možná se upřímně usmíval. Šel dál, naposledy se na něj podíval a překvapilo ho, že ten… rasta nepromluvil ani slovo, ani neudělal sebemenší gesto, jen mu upřeně hleděl do očí. Kdyby ho Bill neoznačil za typického heterosexuála, řekl by, že ho sleduje se zájmem a… zamilovaně?
Pak ho znovu spatřil a Georg se na něj podíval pohledem, který mluvil sám za sebe; ironicky, neslyšně si odfrkl. Rasta se postavil vedle něj a pevně mu vsunul ruku za záda, trochu ji oddálil, když ucítil, jak se chlapcovy svaly stáhly, a pak ji vrátil zpět, když viděl, že je uvolněnější.
To vše na něj působilo zvláštně. Ucítil, jak se mu sevřel žaludek, a po tváři se mu rozprostřela grimasa, která se změnila v křišťálově čistý úsměv, jaký měl jen on.
Jasná světla a další světla. Jeho hlas, kytara, basa a bicí. Údery basového bubnu plně odrážely stále se zrychlující frekvenci jeho srdce.
Poslední slova písně, poslední tóny. „Mnohokrát děkujeme,“ vydechl se zatajeným dechem a upřímnou vděčností. Zoufalé výkřiky.
Viděl je zmizet, ukryté za kovovým vejcem. A jeho den skončil tak, jak začal: s velkou prázdnotou uprostřed hrudi.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
