Yours To Hold 4.

autor: Veronique

Lost and found – Ztráty a nálezy

Simone otevřela dveře, opatrně, aby nedělala příliš velký hluk, a udělala krok do potemnělého pokoje. Opatrně se přiblížila k Tomově posteli, v čemž jí pomohlo slabé světlo, které pronikalo škvírami mezi žaluziemi, a světlo z chodby. Koleny narazila na matraci a sáhla po vypínači, který konečky prstů nahmatala na stěně.
Jakmile rozsvítila, viděla svého syna schouleného v přikrývkách v klubíčku, přikrytého až nad nosem.
Usmála se a trochu stáhla peřinu, čímž odhalila Tomovu tvář, a lehce se zamračila, když si všimla, že má na kůži zaschlé slzy. Posadila se na postel a pohladila ho po tváři, jako by chtěla setřít tu bolest, a náhle pocítila balvan na břiše. Pocit viny zuřivě zachvátil její duši a připadala si hloupě, když jí v tu chvíli došlo, že pravděpodobně přiměla svého syna trpět kvůli svým vlastním obavám.

Od chvíle, kdy Tom před třemi lety začal poslouchat hudbu těch čtyř chlapců, ho neviděla opustit svět, který si sám vytvořil, a kde existovali jen oni a on. Někdy ho stěží poznávala; než je poznal, chodil si k ní pro radu nebo útěchu. Pak vyrostl, osamostatnil se a Simone si okamžitě pomyslela, že za to můžou Tokio Hotel, kdo jí dítě ukradli.
Ale Tom skutečně vyrostl a dospěl, teď už si uměl poradit sám, s vlastními prostředky, a ona to musela pochopit a přijmout, i když by mnohem raději zůstala jeho středem vesmíru.
Jak byla hloupá, když Tomovi stála v cestě za jeho sny, ale on si vždy poradil i bez ní.
Opravdu se stal mužem.

„Tome…“ zašeptala a jemně se synem zatřásla. Podívala se na hodiny a zjistila, že je opravdu pozdě. Tom pravděpodobně vypnul budík a znovu usnul, proto ho šla vzbudit Simone.
Tom tiše zasténal, stále ještě tvrdě spal, a Simone ho znovu pohladila po tváři, tentokrát silněji. „Tome, probuď se,“ zopakovala a mírně zvýšila hlas.
Chlapec sebou trhl a postupně se probouzel ze spánku. Mírně pootevřel víčka, a hned je zase zavřel, oslepen umělým světlem.
Krátce nato si na světlo zvykl a ukázal Simone své zarudlé oči, opuchlé od slz, které na něj předešlé noci zdrcujícím způsobem zaútočily.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho Simone tiše a s úsměvem se jí po stranách očí udělaly drobné vrásky. Tom miloval matčin úsměv.
„Ahoj,“ odpověděl jí křečovitým hlasem a nedokázal zadržet osamělou slzu, která dopadla na přikrývku a vydala mlaskavý zvuk.
Simone mu přejela otevřenou dlaní po tváři, a když stírala tu zbloudilou slzu, podívala se na něj tak, jak to umí jen matka. „Hej, proč pláčeš, zlato?“
„Nemůžu se vrátit do normálního života, jako by se nic nestalo…“ vydechl Tom a jen stěží zadržoval vzlyk. Podíval se na fotku, kterou si včera pověsil na zeď, a ze rtů mu unikl vzlyk, který mu otřásl rameny.

„Nic netrvá věčně, Tome,“ zašeptala Simone uklidňujícím tónem. „Proto je třeba si určitých okamžiků vážit.“
„Já vím…“ zamumlal Tom slabě, sklonil hlavu a upřel pohled do neurčitého bodu. „Ale chybí mi… moc mi chybí,“ dodal na pokraji slz.
„Budeš mít ještě mnoho příležitostí,“ ujistila ho Simone a možná poprvé skutečně věřila svým slovům.
Tom si nespokojeně povzdechl a přimhouřil oči. „Sama nevěříš tomu, co jsi právě řekla,“ zašeptal a podíval se na Simone, jejíž rty se lehce usmívaly, ale oči říkaly něco úplně jiného.
Žena se trochu zachvěla při pomyšlení, kolik ji bude stát to, co se chystá říct. „Zlato, myslím, že by ses… měl přihlásit do té soutěže,“ zašeptala a na vteřinu doufala, že to její syn neslyšel.
„Cože?“ Zeptal se Tom a jeho oči se rozšířily údivem a nedůvěrou nad slovy, která Simone právě řekla. Ta, která se na něj vždycky mračila, když na ně přišla řeč. Ta, která ho vždycky chtěla držet blízko sebe, která ho stále považovala za malé dítě.

Nemohl uvěřit, že mu právě dala souhlas zúčastnit se této soutěže. Teď mohl v klidu pracovat, aniž by se musel potýkat s jejími výbuchy, ironickými a jízlivými poznámkami; a hodlal to udělat s vědomím, že má podporu ženy, která vždy zpochybňovala jeho rozhodnutí.
Vždycky se divil, proč mu tolik záleží na souhlasu Simone, konec konců vždycky si šel za svými cíli, ale nikdy nedokázal překonat překážku, jež představovala odtažitost, kterou mu matka po léta projevovala. A přesto byl svým způsobem hrdý na to, že se mu jeho záměry téměř vždy podařily, i když mu chyběla mateřská podpora, již potřebuje každý. Otec byl samozřejmě vždycky u toho, ale často byl lhostejný, aby udržel správnou rovnováhu a zabránil tomu, aby se jejich poklidný rodinný život změnil v neustálý a nesmiřitelný konflikt.

„Slyšel jsi, nenuť mě to říkat znovu,“ zamumlala Simone a falešně se zamračila.
Tom se tiše usmál a ramena se mu mírně zachvěla. „Děkuju…“ zašeptal a jeho čokoládové oči zářily upřímnou vděčností a Simone si té jiskry s úžasem všimla.
„Jsem tvoje matka, Tome, a taky vím, že jsem se celou tu dobu mýlila,“ přiznala žena a téměř zahanbeně sklopila hlavu a poté si nervózně hrála se svými prsty, jež jí čas od času zdobilo několik drobných prstýnků, včetně zlatého snubního, který se stále leskl stejně, jako když jí ho Gordon poprvé navlékl na prst.

Tom ani na vteřinu nepomyslel na to, že by odmítl omluvu své matky, rázem zapomněl na všechny ty chvíle, kdy její pohled nebo slovo zkazily dokonalý okamžik. „Na tom nezáleží,“ řekl odhodlaně a natáhl ruku, aby se dotkl Simone a donutil ji tak zvednout hlavu.
„Koneckonců, zasloužíš si být šťastný; jsi hodný kluk,“ odpověděla, položila svou ruku, na které se podepsal čas, na Tomovu a láskyplně ji stiskla, zatímco se na něj povzbudivě usmála. S povzdechem se unaveně zvedla z postele, uhladila si látku halenky na bocích a lehce nervózně zalapala po dechu. Tom zvědavě sledoval její chování, a pak ji viděl, jak beze slova zmizela ve dveřích.

Opřel se o čelo postele a zaklonil hlavu dozadu. Hlavou mu bleskla myšlenka, že se to všechno děje také kvůli nim, pohled mu zabloudil na fotku, která byla nedávno pořízena, a nemohl se ubránit tomu, aby se mu svaly ve tváři nezachvěly, což způsobilo malý úsměv.
Kdyby v tu chvíli nebyl tak ponořen do svého smutku, možná by si Simone nekladla otázky ohledně jeho smutku, možná by se nedivila, co je za matku, které je jedno, že se její syn necítí dobře, naopak, starala se o to, aby zničila každou jeho snahu.
Simone se znovu objevila a Tom se ovládl a snažil se potlačit zívnutí, i když už byl zcela vzhůru. Zkontroloval čas na svém mobilu a zjistil, že už je strašně pozdě. Kdo ví, proč na něj Simone ještě nekřičela, aby vstal, nebo ještě hůř, proč ho ještě nevytáhla z postele.

„Mami, přijdu pozdě do školy,“ poznamenal, i když mu to bylo úplně jedno.
„Odvezu tě,“ ujistila ho Simone a Tomovy oči se nevěřícně rozšířily. Opravdu mu nabídla odvoz do školy? „Chtěla jsem si s tebou promluvit a zdálo se mi, že na to byla vhodná chvíle,“ dodala a podala mu časopis Bravo, který mu před pár dny sebrala.
Tom si ho vzal a zmateně se na Simone podíval. Nechápal, proč mu ten časopis vrací až teď, když je k ničemu, ale jen se usmál.
„Je to součást tvé sbírky,“ řekla žena a posadila se vedle něj na postel.
„Děkuju“ řekl Tom vděčně a v jeho pohledu zahořela jiskřička naděje, že by se teď všechno mohlo změnit.

„Slibuju, že se budu snažit být lepší matkou, vím, že nejsi malé dítě… Víš, v posledních dnech jsem hodně přemýšlela.“ Simone už poněkolikáté sklopila oči a skryla v nich náznak melancholie. „Ale dej mi trochu času, jo?“ Zasmála se, znovu vzhlédla a usmála se na Toma, zatímco ho lehce poplácávala po noze, kterou měl stále pod přikrývkou.
„Kolik jen chceš,“ odpověděl jí s úsměvem na tváři.
Matka opět vstala, tentokrát s vážným úmyslem odejít a nechat ho připravit se. Přistoupila k němu, sklonila se, políbila ho na čelo a lehkým dotykem ho pohladila po krku zakrytém copánky.
„Počkám na tebe dole.“
„Okey.“ vydechl Tom, a když Simone odešla, hlasitě si povzdechl a padl zády zpět do postele.
Tome, možná se ti to jen zdá, uvažoval sám pro sebe, a aby si byl jistější, že je to skutečnost, štípl se do ruky tak silně, až cítil, jak mu jí projel příval bolesti. Zavrtěl hlavou, vstal, vzal si džíny, tričko a mikinu, kterou náhodně popadl, a zamířil do koupelny, kde se zamyslel nad tím, co se právě stalo.

♫♪♫

„Dobré odpoledne, madam,“ pozdravil Tom srdečně starší ženu, nyní stálou zákaznici malého supermarketu, když ji sledoval, jak pokládá první výrobky na pás a čeká, až začne markovat cenu.
Rád potkával stálé zákazníky, pomáhalo mu to zabíjet čas, který jako by v tomto podniku plynul zpomaleně.
„Ahoj, Tome,“ odpověděla stařenka vesele a vytáhla z přetékajícího košíku balíček sušenek. „Všechno v pořádku, drahý?“
„Jistě, děkuju moc,“ zalhal Tom. Už několik dní měl špatnou náladu, i když se jeho vztah s matkou postupně zlepšoval. Koneckonců od koncertu trávil své dny zavřený ve svém pokoji, poslouchal hudbu a hrál na kytaru, odhodlaný dokončit svou píseň víc než kdy jindy. Nejedl skoro nic, až na pár soust, u kterých mu Simone vyhrožovala, že mu je sama nacpe do krku.

Namarkoval ceny a oznámil účet dámě, která se začala přehrabovat v peněžence a vytáhla z ní spoustu drobných. Kdovíproč měli starší lidé obrovskou zásobu mincí, které mu u pokladny okamžitě odevzdávali a přiváděli ho tak k šílenství; práce na kase nebyla jeho silná stránka.
Vzal si od ní všechny peníze a otevřel pokladnu, aby je do ní vložil, zatímco stará žena plnila igelitovou tašku.
„Nashle,“ mávl jí Tom rukou.
„Nashle, drahý,“ odpověděla šťastně, popadla tašku a zamířila k východu.

Tom si unaveně povzdechl, pokrčil rameny a za okamžik se jako vždy ztratil v zákrutách své mysli. Stejně jako v posledních dnech se v myšlenkách vrátil k 26. únoru; nevěděl, jestli má být šťastný, nebo smutný.
Vzpomněl si na jeho úsměv, na jeho vůni. Jakmile se k němu přiblížil, uvědomil si, že jeho vůni miluje. Byla sladká, smíšená s vůní laku na vlasy, a přesně taková, jak si ji Tom vždycky představoval.

Z přemýšlení ho vyrušil šum a hlasitý smích od skupinky chlapců, kteří právě vcházeli dovnitř a přerušili tak mrtvý klid supermarketu v odpoledních hodinách. Jeden z nich se k němu otočil s úmyslem věnovat mu letmý pohled, který Tom dokonale zachytil, protože jasně slyšel posměšný smích, který následoval. Znal je, chodili do jeho školy a oni znali jeho.
Zavrčel, povytáhl obočí a vrátil se ke své práci na pokladně.
Uplynulo několik minut a přistoupila k němu jeho kolegyně Alex, která se tvářila ustaraně.

„Stalo se něco?“ Zeptal se Tom a díval se jí do tváře.
„Nic, jen nemám ty kluky ráda. Nemohl bys zkontrolovat, že tam nic nedělají?“ Prosila ho Alex. „Nerada bych upozorňovala hlídače.“
Tom se na ni lehce nervózně usmál: nechtěl se s těmi kluky potkat, nejednou mu způsobili potíže, a jelikož byli ve skupince, nikdy nedokázal udělat nic jiného než být lhostejný. Ale přece nemohl nechat ji, dívku, aby za nimi šla.
„Okey, půjdu,“ řekl, vstal a od své kolegyně se dočkal vděčného úsměvu.
„Díky, Tome,“ usmála se, spojila ruce a propletla prsty. „Jsou tam vzadu.“

Tom zachmuřeně přikývl, ale neodpověděl a šouravým krokem se vydal k místu, o kterém Alex mluvila. Zvuk podrážek, které se otíraly o matné dlaždice, byl dráždivý.
Cítil, jak mu v hlavě pulzuje, promnul si spánky, přimhouřil oči a zhluboka se nadechl, těsně předtím, než se otočil a vstoupil do části, kde partička byla.
V tu chvíli jako by každý jeho krok stál stokrát více sil; ani neměl sílu čelit realitě. Ještě si to tak docela neuvědomoval, ale věděl, že se brzy vše bude muset vrátit do normálu, prostě bude všechno jako dřív. Viděl, jak se chlapci smějí, soustředí se na jedno místo na polici a jeden z nich si něco tajně schovává do bundy.

„Potřebujete něco?“ Zeptal se napjatě a proklínal se za svou nejistotu. Měl přece přehled, byl dvakrát vyšší než ti grázlové a dokázal působit napjatě jako struny na houslích. Kdyby chtěl, mohl by jim dát lekci, ale to neměl v povaze. Nerad používal násilí, vždycky se snažil o smírnou cestu. Možná to byl jeden z důvodů, proč se na něj lidé rádi dívali svrchu, a on prostě zůstal na kolenou, protože kdyby se postavil, byl by nejspíš úplným opakem toho, kým ve skutečnosti byl.

„Myslím, že tvou pomoc nepotřebuju, díky,“ odpověděl jeden z nich pohrdavě a znovu se svými společníky propukli v salvu smíchu.
Tom vnitřně zavrčel a hrozivě se zamračil. „Raději vrať, co jsi vzal,“ nařídil rozhodně a snažil se udržet kontrolu, a hlavně neupustit od svého odhodlaného postoje.
„Nebo co?“ Ten samý kluk se k němu naklonil, aby ho zastrašil, a přimhouřil oči.
Tom podrážděně vykulil oči. „Když to musí být…“ zašeptal si pro sebe a otočil se, aby šel varovat strážného, ale něco mu v tom zabránilo.

Pevný stisk kolem paže mu zabránil udělat jediný krok. Téměř v šoku se otočil a postavil se tváří v tvář tomu, s kým před tím mluvil.
„Když to neudělám, budeš plakat u svýho Billa?“ Zasyčel zlostně těsně u Tomova obličeje, ten se mírně zachvěl, pak zavrčel a udělal krok zpátky. Prudce zatřásl rukou, aby ho druhý pustil, a dal se k odchodu.
„Hej, hej, Trümpere, kam ten spěch?“ Řekl chlapec hlasitě a hnal se za Tomem, který se chystal odejít z této části. Dohonil ho, chytil ho za zápěstí a usmál se, když viděl jeho výraz. „Líbilo by se tohle Billovi?“ Řekl škádlivě a nečekaně přitiskl Tomovu ruku k rozkroku svých kalhot.
Tomovi se rozšířily oči a znechuceně odfrkl.

♫♪♫

Poněkolikáté už přepsal slovo, které právě napsal, a otráveně si odfrknul. Vždycky uměl dobře mluvit, ale teď nedokázal zformulovat žádnou smysluplnou větu. Myšlenky na všechno, co se děje a stalo, mu přeplnily mysl a nedovolily mu uvolnit se nebo se soustředit na cokoli jiného.
Byl šokován tím, co se ten den stalo, a nemohl si pomoci, ale přemýšlel o tom.
Tom miloval rozmanitost a nechápal, proč by měl být diskriminován jen proto, že miluje někoho, kdo je nedosažitelný. Možná se měl chovat jako všichni ostatní, toužit po dostupném a odmítat nedosažitelné. Ale to by nebyl Tom Trümper a raději by se nechal zbít, než aby popíral, čím skutečně je. Nikdy by nedokázal potlačit své pocity a oddělit je v odlehlém koutku svého srdce.
Zaslechl slabé zavrzání dveří a okamžitě odvrátil pohled, zvedl hlavu od papíru, na který se snažil napsat píseň, kytara byla opřená o stůl, věrná svému majiteli.
Simone vesele nakoukla.

„Copak děláš, Tome?“ Zeptala se zvědavě a strčila dovnitř hlavu.
„Píšu,“ Odpověděl Tom jednoduše a čmáral po zmuchlaném papíře, který byl nyní plný abstraktních obrázků.
„Co?“
„Tu písničku,“ povzdechl si. Nikdy to nestihne; do uzávěrky zbývalo něco málo přes týden a bylo příliš mnoho faktorů, které ho brzdily v dokončení.
Stačilo se jen snažit.
„Zahraješ mi ji?“ Zeptala se Simone téměř prosebně a stiskla rty. Stále se s tím nedokázala tak úplně smířit. Když se dozvěděla, že Tom píše píseň, se kterou se zúčastní soutěže, překvapeně vydechla, ale na rtech se jí objevil úsměv.

Tom se na ni nejistě podíval, pak přesunul pozornost na papír a nakrčil nos. „Možná, až bude hotová,“ zamumlal a v reakci na mírně zklamaný pohled, kterého se mu od matky dostalo, s námahou zvedl koutek úst.
„Dobře, tak tě nebudu rušit,“ Simone se usmála, zavřela dveře a zmizela za nimi.
Tom přimhouřil oči, v duchu si nadával do bláznů a opakovaně si prudce poklepal rukou o čelo. Chytil pero a začal vytahovat a zatahovat jeho špičku s překvapivou rychlostí.
„Kurva, kurva, kurva,“ zasyčel bez konkrétního důvodu, prostě měl jen nervy na pochodu. Položil pero na papír, ruce se mu třásly a těžce dýchal. Oči mu náhle zvlhly. Zamrkal a uvolnil slzy uvězněné mezi řasami.

Po tvářích mu náhle steklo několik slaných pramínků, jeden za druhým. Tom je nezadržoval, nechal je volně plynout a jako šípy je nechal zabodávat se do tenkého papíru, aby ho udělal ještě křehčím, než už byl. A právě v těchto chvílích nenáviděl, že není tak silný, jak mnozí soudili dle jeho vzhledu. Málokdo by svěřil každou jistotu, každou naději, prakticky sám sebe, někomu nekonečně vzdálenému.
Bill mohl být vzdálený jen pár centimetrů, dokonce ho objímat, ale Tom cítil, že je nesmírně vzdálený a nedosažitelný. A s každou další vteřinou, s každým tiknutím hodin se vzdálenost zvětšovala a zvětšovala. Mohla se někdy vrátit na nulu?
To Tom nevěděl a naděje nejspíš pomalu pohasínala.

Nechal inkoust, aby byl jeho hlasem, a papír, aby byl jeho vzduchem. Slova se na papír valila jako zuřivá řeka. Psal věci, které nedávaly smysl, jiné zase dávaly smysl až příliš.
Byla to realita a on ji nemohl popřít; čistá pravda.
Byly tři hodiny ráno, tmavou místnost osvětlovala tlumená záře lampičky. Tom si jednou rukou podepíral hlavu, snažil se udržet víčka otevřená, ale před několika hodinami v něm něco vypnulo. Od chvíle, kdy za sebou Simone zavřela dveře a v jeho pokoji zavládlo naprosté ticho doprovázené zdrcujícím pocitem osamění, se Tomovi uvolnily slzy, které se celý den snažil zadržet, a slova přišla automaticky, jako by je měl odjakživa vrytá v paměti.
Jediné, co cítil, byla naléhavá potřeba, aby tam byl. Proč tolik rozrušení?

♫♪♫

„Jsi si jistý, že v tomhle stavu zvládneš hrát?“ Zeptal se Andreas skepticky a podíval se na Tomovy hluboké kruhy pod očima.
Rasta si upravil tašku, která mu visela přes jedno rameno, a bezostyšně zívl, ani se neobtěžoval zakrýt si ústa jednou rukou. Andreas se znechuceně ušklíbl. Stáli přede dveřmi do chlapecké šatny v tělocvičně. Tom byl členem jejich školního týmu v *tchoukballu, který se účastnil školního turnaje.
Ve skutečnosti tento sport neměl rád a často se divil, proč je v Německu tak populární. Možná to bylo proto, že studenti byli příliš líní, a tak se omezili na sporty, které nebyly nebezpečné a nevyžadovaly příliš velkou fyzickou námahu.  Skutečnost byla taková, že se jako jeden z nejlepších hráčů na škole přidal k týmu a doufal, že to bude způsob, jak se zbavit alespoň pár hodin vyučování.

Ten den měl zápas a jeho touha střídat, hrát, dávat si pozor na soupeře, střílet dostatečně tvrdě, aby soupeři nezískali míč příliš snadno, a dávat si pozor na dobré přihrávky, se rovnala nule.
„Měl bych se jít převlíknout,“ zamumlal unaveně, spal velmi málo, a navíc špatně.
„Okey, zlom vaz,“ popřál mu Andy, který byl divákem. Na rozdíl od Toma patřil k nejhorším a nejlínějším lidem na škole, takže se ani do týmu nezkoušel dostat. Dokonce, i když chodili cvičit do posilovny, většinou tam celé minuty jen ležel a díval se, jak Tom posiluje s činkami.
„Díky.“ Tom otevřel dveře a vešel do šatny, kde se převlékali jeho spoluhráči, někteří ještě apatičtěji, jiní natěšeněji než kdy jindy. Ovanula ho silná vůně kolínské, až se mu udělalo nevolno. Nesnášel lidi, kteří se zahalovali do parfémů, mnohem raději cítil vůni kůže, když byla příjemná. Nedbale hodil tašku na lavičku a pomalým pohybem ze sebe shodil bundu, vypadal jako zbitý pes.

Asi o deset minut později byli všichni rozloženi na hřišti, on na straně odrazové plochy. Hra začala hvizdem rozhodčího a on se ocitl jako jediný z osmnácti, kteří byli na hřišti, na ráně. Sledoval, jak míč přilétl dlouhým hodem na jeho polovinu hřiště, protihráč ho v letu za doprovodu povzbuzování z publika chytil, nabil a mrštil oranžový míč do odrazové plochy, a ten se odrazil jeho směrem. Chvíli se snažil soustředit na to, aby získal míč a neupustil ho, aby protihráči nezískali body. Pronikavě sledoval, jak k němu míč letí, a padl na kolena, aby ho chytil. Zasténal, když mu narazil do břicha, a úder ztlumily jeho paže, které ten divoký míč zkrotily.
Jeho spoluhráči vzrušeně vykřikli.

Pohybem ruky přihrál míč jednomu ze svých spoluhráčů a podle jejich taktiky ustoupil, pak ho znovu chytil, udělal dva rychlé kroky a hodil ho na odrazovou plochu, přičemž překročil zakázané území, když už neměl míč v rukách. (to je asi něco jako ve fotbale ofsajd xD)
Hra pokračovala klidně, s několika málo fauly a bez střetů mezi hráči. Tom se začal nudit a téměř se nezapojoval.
Spoluhráči na něj křičeli, aby se pohnul, ale on několikrát nechal míč proklouznout mezi prsty a daroval tak body soupeři. Teď kvůli němu prohrávali a on věděl, že nakonec bude muset vyslechnout jejich nadávky, ale bylo mu to jedno.

„Jsi obránce i útočník, musíš dělat svou práci,“ vyčítali mu.
Po získání dalšího bodu využil druhý tým možnost střídání. Do hry vstoupil asi dvoumetrový mladík s mohutnou postavou, kolos. Tom se zachvěl, když si uvědomil, že bude hrát na vlastní polovině hřiště. Obrátil svůj zmatený pohled na jednoho ze svých spoluhráčů, který odpověděl stejně udiveně. „Kurva,“ řekl jen a sotva pohnul rty. Druhý přikývl a hra pokračovala.

Nebylo chvíle, kdy by jeho pozornost neupoutala obrovská prasklina ve zdi, skvrna na podlaze, síťka odrazové plochy. Byl nehybný a pasivní, jen čekal, až dostane míč a bude moci střílet. Měl tak rád basketbal, co dělal na zápasu tchoukballu? Kdo vůbec znal takový podivný a zbytečný sport?
Viděl, jak kolos udělal dva skoky, a odrazil se, protože tušil, že míč skončí u něj. Země se téměř otřásala, jak byl obrovský. Stáhl čelist, a konečně se soustředil, ale hlas jednoho z jeho týmu ho probudil.
„Bacha,“ křikl na něj.
Tom se chtěl otočit a soustředit veškerou pozornost na míč. Ucítil jen ostré pálení v levé tváři a následně pronikavou bolest v zátylku. Pak uviděl strop tělocvičny.

S nesmírnou námahou otevřel oči. Spatřil jen sterilní bílé stěny ošetřovny. Zamžoural a pokusil se posadit, ale okamžitě se svalil na tvrdou postel, když mu hlava začala nesnesitelně pulzovat.
„Do prdele!“ Vyhrkl a stiskl si hlavu v dlaních.
Andreas, který seděl vedle něj a čekal, až se probudí, vstal a přešel k němu. „Tome, jsi v pořádku?“ Vzal led a podal mu ho, Tom si ho vzal, přiložil si ho na opuchlou tvář a úlevně vydechl.
„Víceméně,“ odpověděl s bolestí a hlas se mu zlomil.
„To bylo monstrum! Ten pád vypadal dost drsně,“ vysvětloval blonďák, zjevně otřesený incidentem. „Naštěstí to není nic vážného,“ řekl s obavami.

Tom zavřel oči a cítil, jak se mu veškerá bolest soustřeďuje na zátylek. „Mám pocit, že mi praskne hlava,“ zasténal a zkroutil se na posteli.
„V klidu,“ napomenul ho Andreas a položil mu ruku na paži, aby ho zklidnil.
„Vyhráli jsme?“ Ignoroval ho Tom.
„Co myslíš? Když jsi ztratil vědomí, pak ta obluda terorizovala všechny ostatní!“ Vykřikl druhý a zběsile mával rukama.
„Oh…“
„A pak, nezlob se na mě, ale… nehrál jsi zrovna nejlíp.“
„Oh… Andy, víš, že teď nemám nejlepší období,“ přiznal Tom. Přimhouřil víčka a povzdechl si. Dokonce i výdech mu působil bolest, fyzickou i duševní.

„Chápu… víš, možná jsem udělal chybu, že jsem ti ty lístky dal, Tome. Začínám si to vážně myslet,“ prohlásil Andreas a zkroušeně sklopil zrak. Od chvíle, kdy se vrátili, měl Tom stále hlavu v oblacích, bylo to jiné, v jeho očích přetrvával nádech melancholie a neopouštěl ho. Začal trávit hodiny skloněný nad papírem s úmyslem dokončit tu písničku včas.
Tom sebou cukl. „Ne, Andy, díky tobě jsem si splnil jeden ze svých největších snů, i když jsem věděl, že potom to bude takové.“
„A nemyslíš, že je to až vysoká cena za splnění snu?“ Zeptal se Andreas, který byl opravdu zvědavý na odpověď, jež by dokázala vyvrátit mnohé pochybnosti. A v té chvíli se mu v mysli vynořilo mnoho pochybností.

„Kdyby to fungovalo, přijal bych i vyšší cenu,“ Tomovy rty se stočily do úsměvu a naplnil i jeho oči, tváře i křivku úst, když si vzpomněl na ten jeho.
„No, Tome, ublížit si jen proto, že jsi ztracený ve svých vlastních myšlenkách, to nezní špatně?“
Ten míč ho nezasáhl proto, že byl ponořený do svých myšlenek, ani proto, že se nesoustředil na hru, ale vyrušil ho spoluhráč. „Nestalo se to kvůli mým myšlenkám,“ odvětil tvrdě a zaťal zuby, zachvácen náhlým vztekem.
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ povzdechl si Andreas a nedokázal věřit Tomovým slovům. Prostě mu v tomhle nemohl věřit, a nedokázal s tím nic udělat.

Tom chtěl odpovědět, ale objevila se ženská postava opřená o futra dveří. Andreas nechal všeho, co chtěl říct, a zvědavě se na dívku podíval; byla to Camille.
Zalapala po dechu, aby na sebe upoutala pozornost, kterou už koneckonců měla, a udělala krok dovnitř ošetřovny, v níž se vznášelo zneklidňující ticho, a vycítila jisté napětí.
„Ahoj, Camille,“ pozdravil ji Tom šeptem. V hlavě mu zazněl jeho vlastní hlas.
Andreas se zvedl ze židle, aby opustil místnost, a Tom ho pohledem prosil, aby zůstal. Pohled, který blonďák záměrně ignoroval. Tom zakoulel očima a snažil se jistou otrávenost nedat najevo, když se Camille posadila vedle lůžka, na kterém ležel.

„Ahoj, Tome,“ kývla dívka na pozdrav a tváře, které byly pokryté lehkou vrstvou podkladové báze, jí rozjasnil slabý ruměnec. „Jsi v pořádku?“ Starala se hned. „Viděla jsem, jak jsi ošklivě spadl, a chtěla jsem se přijít podívat, jak ti je.“
Tom se usmál, protože mu přece jen připadala roztomilá. Možná ho k takovým myšlenkám přiměl stav, ve kterém se nacházel, ale byla opravdu milá, že si o něj dělala starosti. „Děkuju, je mi docela fajn. Myslím, že odteď se budu děsit každé hry,“ zlehčoval a tiše se zasmál.
Camille ho sledovala a poněkud nervózně se smála, i když ten vtip nebyl až tak směšný. „Vypadal jsi roztržitě, možná se to stalo kvůli tomu,“ uvažovala zamyšleně a prohlížela si Tomův profil, což ho přivádělo k šílenství.
Ta slova Toma už poněkolikáté podráždila a on suše a otráveně odpověděl: „Nebylo to proto, že bych byl roztržitý.“
„Oh, já… promiň, nechtěla jsem, nechtěla jsem se tě dotknout…“ vykoktala, vyděšená Tomovým tónem.
„To je jedno,“ řekl Tom rychle a bylo mu zvláštně líto, když viděl, že tím Camille vyděsil.

Camille vzhlédla, setkala se s jeho pohledem a vlídně se na něj usmála. Měla hezký úsměv, nikdy předtím si toho nevšiml; vždycky byl příliš zaneprázdněný hledáním záminky, jak ji dostat z cesty, nebo se jí přímo vyhýbal.
„Podívej, Tome… Nechtěl by ses někdy sejít?“ Navrhla ustrašeně a váhavě. Nohy se jí třásly a Tom zřetelně slyšel tření látky jejích džínů. Proč ne? Mohl by se ji pokusit poznat, koneckonců, nic by ho to nestálo.
Rozšířil oči a divil se sám sobě. Odkdy takhle přemýšlel? Vždycky dělal všechno pro to, aby ji od sebe odstrčil, a teď se přistihl, že o tom vážně přemýšlí. Možná to bylo kvůli té ráně, kterou dostal a která mu zabránila logicky uvažovat.
Nebo to možná nebylo kvůli té ráně, možná poprvé prolomil tu zeď, kterou si vždycky stavěl. „To bych rád…“ řekl okamžitě, aniž by se nad tím už více zamýšlel.

*Tchoukball – jedná se o bezkontaktní míčovou sportovní hru, kterou hrají dvě družstva proti sobě. Na koncových stranách hřiště jsou umístěné odrazové konstrukce. Cílem hry je, aby útočící družstvo vystřelilo míč na odrazovou plochu takovým způsobem, aby míč dopadl zpět do hřiště bez zachycení soupeřem. Tchoukball se od ostatních brankových her liší možností útočit na obě dvě odrazové plochy. Hra tak získává na větší dynamičnosti. Základem pravidel je číslo tři. Tři vteřiny může hráč držet míč, střelbě musí předcházet tři přihrávky a hráč s míčem smí udělat tři kroky. Dalším důležitým omezením je zakázaná zóna, do které hráči mají zakázáno vstoupit.
Doporučuju pustit si video, abyste pochopili tak nějak ten popis a doufám, že mezi vámi není žádný fanoušek či snad hráč tohoto sportu, protože ten popis byl fakt peklo… xDD

autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)