autor: Veronique
Friends will be friends – Přátelé zůstanou přáteli
Tomovi se toho večera honilo hlavou příliš mnoho otázek a pocit neklidu, který ho neopouštěl po celý den.
Zastavil otcovo auto před Camilliným domem a podíval se do zpětného zrcátka, aby se ujistil, že vypadá co nejlépe. Nevěděl, proč mu na tom záleží, nejspíš to byl jen zvyk. Nejvíce ho trápilo vědomí, že souhlasil a přijal schůzku, protože se cítil nějak provinile. Důvod byl navíc neznámý.
Věděl, že Camille způsobil utrpení pokaždé, když ji ignoroval, příliš zabrán do svých vlastních myšlenek a problémů. Koneckonců si to nezasloužila, byla to slušná holka, na rozdíl od většiny těch, které nad ním slintaly. Tom všechny tyhle ignoroval.
Proč jí nedat šanci? Nebo spíš, proč alespoň na chvíli nezapomenout, že se ocitl ve víru nemožné lásky?
To vše ho přimělo k úsměvu; v každé situaci si nevyhnutelně vzpomněl na Billa Kaulitze. A zatímco se mu tato úvaha honila hlavou, Camille se blížila k jeho autu, které mu otec laskavě půjčil, zřejmě po nesčetných přemluvách od Simone. Gordon své šedé metalické Audi A4 miloval a důvod, proč mu ho na jednu noc půjčil, byl nejspíš ten, že i jeho už nebavilo sledovat, jak jeho syn tráví sobotní večery v hospodě s kamarády a opíjejí se pivem, a teď, když se konečně rozhodl, že půjde na rande s dívkou, neváhal ho povzbudit. Možná, že ho k tomu rande přivedla i myšlenka na krásné Audi, kterým Tom jezdil opravdu zřídka.
Nebo ho k tomu, aby si vyšel s Camillou, možná přimělo něco jiného. Faktem bylo, že Tom už ničemu nerozuměl.
Camille otevřela dveře, vklouzla na sedadlo a tvář jí rozzářil úsměv zářivý jako malá hvězdička. Tom jí úsměv oplatil, trochu napjatější, když se k němu naklonila a něžně ho políbila na tvář.
„Ahoj, Tome,“ pozdravila ho vzrušeně a v klíně svírala kabelku.
Tom ji obratem pozdravil a zběžně si prohlédl její tělo; byla krásná. Měla na sobě elegantní šaty, ani příliš dlouhé, ani příliš krátké. Nad koleny byla vidět jen malá část stehen a vůbec to nebylo vulgární, naopak, bylo to docela smyslné, a její dlouhé, štíhlé nohy končily v otevřených černých lodičkách s ne příliš vysokým podpatkem.
Odvrátil zrak, protože Camille vypadala rozpačitě, zarudlé tváře překryté jasně růžovým ruměncem byly jasně viditelné.
Rozhodl se tedy vyrazit; nastartoval motor, zařadil rychlost a za chvíli už byli na silnici, kde nebyl skoro žádný provoz a navigace byla nastavená na Teatherstraße 2.
„Kam jedeme?“ Zeptala se zvědavě Camille a dívala se tu z okna, tu na Tomovu tvář. Padl večer, temnější než kdy jindy, a chlapcovu tvář osvětlovala matná záře pouličních světel, která zjemňovala jeho profil, jako by ta světla byla štětcem a noc malířem.
Při těchto myšlenkách se Camille začervenala, sklopila tvář a kousla se do rtu, ovšem dávala si pozor, aby si nezničila rtěnku.
Tom se na vteřinu otočil jejím směrem a viděl, že má skloněnou hlavu. Nijak zvlášť to neřešil, myslel si, že se soustředí na nějakou část svých šatů nebo kabelku. „Uvidíš…“ odpověděl jí s úmyslem nechat ji v napětí, dokud nedorazí do restaurace.
„No tak, Tome, jsem zvědavá!“ Dívka jako by zapomněla na veškeré rozpaky a šťouchla Toma do ruky, aby toho nechal a konečně jí řekl, kam jedou.
„Už tam skoro jsme. Vydrž,“ řekl Tom pobaveně a dával pozor, aby se stále věnoval silnici před sebou. Teď, když se ocitli v centru, aut přibylo a Tom rozhodně nechtěl přivézt Audi domů s nějakými škrábanci nebo promáčklinami, protože nebyl úplně tím nejzkušenějším řidičem.
Rezignovaně si odfrkla a předstírala uraženost. Večer ještě ani oficiálně nezačal a ona už mohla říct, že se dobře baví. Cítila se s Tomem dobře, i když ho dobře neznala.
Tom strčil do dveří restaurace, která se nacházela hned pod jasně osvětleným nápisem „Sharlie“, aby nechal Camille projít, a ona vklouzla dovnitř.
Nikdy zde nebyl a upřímně řečeno ani netušil, že tenhle podnik ve městě existuje, ale našel ho na internetu, aby ji nevzal na nějaké nevhodné místo. Ne že by navštěvoval nechvalně proslulé podniky, ale na rande rozhodně nebyly ideální…
Jak romantické.
Opravdu si myslel, že tohle rande je romantické. Možná ho setkání s Billem Kaulitzem opravdu traumatizovalo a teď přemýšlel jako nikdy předtím. Na tváři se mu objevila zmatená grimasa, kterou se snažil okamžitě zakrýt úsměvem a následoval číšníka, který je vedl ke stolu. Dokonce udělal rezervaci, aby se vyhnul nepříjemným překvapením; jaký jsem všestranný, pomyslel si.
„Zde je váš stůl,“ oznámil číšník a poněkud mechanicky se usmál.
„Děkuji,“ přikývl Tom a posadil se do tmavého dubového křesla naproti Camille, dělil je jen stůl. Číšník odešel a oba se na sebe podívali s mírnými rozpaky, nevěděli, co říct. Zdálo se, že Tom nechce říct ani slovo, a ani Camille nevypadala nijak zvlášť výmluvně. Jestliže předtím v autě panovala klidná a lehká atmosféra, nyní bylo cítit napětí „prvního rande“.
„Ehm… co si dáš?“ Zeptal se Tom, aby zamaskoval rozpaky, a vnitřně doufal, že si Camille neobjedná nic moc luxusního, jinak by utrpěla jeho už tak ne příliš plná peněženka. Otevřel jídelní lístek, přejel očima všechny předkrmy a s potěšením si všiml, že ceny nejsou na jeho rozpočet příliš vysoké.
Camille, která měla oči přilepené k jídelnímu lístku, zvedla hlavu a udiveně se na Toma podívala. „Myslím, že si dám *Maultaschen. Mám je ráda.“
„Jo, ty jsou dobrý,“ souhlasil Tom, který ještě neměl vybráno, co si dá.
„A ty?“ Zeptala se a zvědavě se na něj podívala, čekajíc na odpověď.
„Já, ehm, nevím, co…“ Tom nestačil dokončit větu, když k jejich stolu přistoupil další číšník vyzbrojený poznámkovým blokem, aby si zapsal jejich objednávky.
„Máte vybráno?“ Chlapec sundal vršek z pera, přiblížil ho k papíru a chystal se psát.
Camille a Tom se na sebe chvíli dívali, pak se ujala slova a zdvořile oslovila číšníka. „Chtěla bych Maultaschen. Ty, Tome?“ Chlapec v uniformě věrně něco načmáral do bloku, čekaje na další rozkaz.
Tom nerozhodně zavrčel, pak to vzdal a dal si to samé, co Camille.
„K pití?“
„Piješ víno, Camille?“ Zeptal se Tom.
„Moc ne…“ zamumlala téměř nejistě. „Raději bych si dala vodu,“ dodala a pohrávala si s lemem ubrousku.
Tom se usmál. „Okey, tak neperlivou vodu, díky,“ řekl a číšník si to dopsal na svůj seznam, poděkoval a zase zmizel.
„Hej, jsi nervózní?“ Tom si dělal starosti, když pozoroval téměř mechanické pohyby dívky, která při jeho slovech ještě více ztuhla.
„Já jen…“ vykoktala Camille. „Víš… je to takový zvláštní pocit, že jsem s tebou na rande,“ vydechla nakonec a překvapilo ji, že se jí podařilo dokončit větu, aniž by se zakoktala. Teď však měla v krku nesmírně sucho a děkovala nebesům, že vzápětí se tu objevil číšník s jejich vodou. Rychle si ji nalila do sklenice a konečně pocítila úlevu, když jí tekutina sklouzla do krku.
„Nemyslím si, že je to nějak moc divný,“ opáčil Tom, který celou dobu mlčel a čekal, až se Camille uklidní.
„Je,“ řekla a prstem přejížděla po okraji sklenice.
„Proč?“
„Nikdy jsi neprojevil žádný zájem,“ její hlas zněl jako malé pípnutí a Tom okamžitě změkl. Byla to pravda, nikdy se o ni příliš nestaral.
„N… neznal jsem tě.“ Tom se snažil omluvit a mačkal látku džínů mezi prsty, až se zmuchlala.
„Stále mě neznáš.“
„M… mohl bych se pokusit tě poznat,“ pokusil se ji ujistit.
Bravo, Tome. Teď si bude myslet, že jí dnes požádáš o ruku a budete spolu žít šťastně až do smrti, proklínal se v duchu.
Jeho cílem nebylo navázat s ní milostný vztah, nemyslel si, že ona je ta pravá. A i kdyby chtěl, chyběla tam ta jiskra, a to Tom považoval za velmi důležitý prvek.
Proč ji tedy vzal na večeři do restaurace?
Vlastně, když to přijal, byl z toho poněkud mrzutý.
A proč to rande nezrušil? Protože to nebyl Tomův styl a jistě by ho přepadl pocit viny.
„Oh…“ zašeptala jen a rychle sklopila oči k výšivce na ubruse.
Tom se usmál a ze strachu, aby celou tuhle situaci nepokazil, se rozhodl, že se k tomu už nebude nijak dál vyjadřovat, a okamžitě změnil téma.
O několik minut později měli před sebou dva talíře Maultaschen a oba brzy zapomněli na malé nedorozumění, které se mezi nimi předtím odehrálo.
♫♪♫
Tom zastavil před Camilliným domem a vypnul motor.
Spokojeně si povzdechla nad událostmi večera a úsměv jí rozzářil tvář lehce zarudlou smíchem.
„Díky za večeři,“ řekla vděčně a podívala se na něj tekutýma, obdivnýma očima.
„Není za co, dobře jsem se bavil,“ odpověděl Tom stejně vážně, ruce zakotvené na volantu. Něco ho stále trápilo; cítil, že se bojí, že udělá nějakou chybu.
Camille se opřela do sedadla a chvíli zamyšleně mlčela. „Tome… nechtěl bys jít dál?“ Zeptala se nesměle, hrála si s prsty a kousala se do spodního rtu.
Tom zalapal po dechu a kousl se do jazyka. „Nerad bych rušil.“
„Naši nejsou doma,“ upřesnila Camille a horečně třásla rukama, aby ho přesvědčila; opravdu jí na tom záleželo. „Můžeme si pustit film, mám jich opravdu hodně!“
Tom trochu skepticky zkroutil koutek úst, ale nakonec si řekl, že proč by se s ní neměl podívat na film. „Okey,“ přikývl s úsměvem, vytáhl klíčky ze zapalování, sevřel je v pěsti a vystoupil z auta.
Camille vložila DVD do přehrávače, posadila se na pohovku vedle Toma a čekala, až film začne. Vybrali nějakou romantickou komedii, která by je rozhodně hned po deseti minutách neukolébala ke spánku.
Tom seděl pohodlně na pohovce, nohy měl roztažené a ruce uvolněné, jak měl ve zvyku. Camille se naopak opřela poněkud ztuhle a nenápadně se k chlapci přiblížila v naději, že si toho nevšimne. Tom byl tak zabraný do filmu, že si nevšiml pokusů dívky dostat se k němu blíž.
Vstoupil do jejího domu s hrůzou, že by mohl udělat něco nesmyslného, čeho by potom mohl litovat, ale raději ten pocit potlačil, aby byl klidnější a po zbytek večera ho nepoléval studený pot.
Když mu Camille váhavě položila hlavu na rameno, teď už neuvěřitelně blízko, musel změnit názor. Nejistě natáhl ruku a objal ji kolem ramen, aniž by znal důvod tohoto téměř impulzivního gesta.
Camille zvedla tvář a Tom ucítil její dech na svém krku. Tiše vydechl.
„Líbí se ti ten film?“ Zeptala se slabě a její rty se téměř dotkly jeho kůže.
Tom polkl, přimhouřil oči a křečovitě přikývl.
Co se to sakra děje?
Cítil v sobě dvě ostře protichůdné síly. Něco mu říkalo, aby do toho skočil po hlavě a znovu objevil dávno ztracené city, ale něco jiného mu bránilo být klidný jako kterýkoli jiný kluk, který byl ve stejné situaci jako on a s dívkou, jako byla Camille.
Její prsty spočinuly na jeho bradě a smyslně mu klouzaly po vlhkém krku. Cítil se být pozorován, to Camille totiž upřeně hleděla na jeho profil, uchvácená jeho jemností.
Sebral odvahu a sklonil tvář, rozhodnutý ukončit tu trapnou situaci, ale když se setkal s jejíma rozteklýma očima, v mysli se mu objevily čokoládové duhovky a mučivý pocit mu prudce sevřel žaludek, oči mu zvlhly slzami.
Ta strašná potřeba cítit ho blízko sebe byla živější než kdy jindy. Všechno ho vedlo na cestu k šílenství.
V okamžiku se jeho rty ocitly na Camillyiných a jedno ramínko jejích šatů brzy opustilo svou pozici.
♫♪♫
Prohýbal se pod tělem chlapce, který se ho zmocňoval.
Udělal se. Poznal to z jeho sténání, i když mu kondom bránil v tom, aby to věděl jistě, a byl také blízko. Pak se v něm přestal hýbat a sesunul se na jeho tělo, tím ho v tom ujistil.
Nesnášel, když na něm ten cizí chlapec ležel, a on zůstal neuspokojený.
Bill hledal vztahy, které by zaplnily jeho zdánlivě nepřekonatelnou prázdnotu; nechtěl se bavit. Kdyby to lidé věděli, jen by se na něj znechuceně podívali a označili by ho za děvku, což je přívlastek, který mu několikrát pošeptala prasata, která ho bez ostychu a jemnosti ošukala. Cítil se stále více špinavý, prázdnější.
Vždycky se mu dařilo to všechno tajit před tiskem a před všemi paparazzi, kteří nikdy nechyběli, ať byl kdekoli. Potřeboval někoho, kdo by ho nemiloval pro jeho slávu, ale kdo by miloval jeho díky všem těm přednostem a mnoha chybám.
Při těch nočních eskapádách, kterým se oddával, nikdy nenajde osobu, kterou hledá, to věděl až příliš dobře, ale přesvědčení, že taková osoba neexistuje – ne pro něj – mu bránila chovat naději.
Když mu chlapcova ruka sklouzla po břiše a spočinula na jeho vzrušení, probral se z tísnivých myšlenek. Naštvaně zasténal a snažil se chlapcovo tělo ze sebe setřást.
„Nechceš, abych ti pomohl?“ Zeptal se Mark přívětivě – vzpomněl si, že se tak jmenuje.
Bill ho otráveně odstrčil a ten druhý vypadal, že mu to příliš nevadí. „Udělám to sám,“ zasyčel tvrdě a zamračil se.
Mark se vzdálil a skončil na opačné straně postele v tom luxusním hotelovém pokoji. „Takže můžu zabrat koupelnu?“
„Jo,“ odpověděl Bill okamžitě a ulevilo se mu, že konečně může být sám a přemýšlet víc, než bylo ve skutečnosti nutné.
Chlapec pomalu vstal z postele a zamkl se v koupelně. Bill uslyšel šplouchání vody a lehl si na měkký bílý polštář – přesný opak toho, jak si připadal.
Vždycky to bylo takové; pot, který mu stékal po kůži, mu připadal jako dehet a připadalo mu, že se mu podařilo pošpinit jeden z nejkrásnějších projevů lásky tím, že z něj udělal pouhou malichernost.
Myslel si, že vrcholem bídy jsou filmové scény ve špinavých motelech plných prostitutek, ale tohle byl skutečný život, on byl Bill Kaulitz, zpěvák úspěšné kapely, ne prostitutka, a byl v pětihvězdičkovém hotelu, ne v rozpadajícím se pokoji.
Přesto se cítil přesně tak, když sledoval, jak ho vzrušení přechází, a cítil, jak se mu do kůže vrývá pach toho cizince.
♫♪♫
Připadal si jako červ. Ve skutečnosti slovo „červ“ nebylo to pravé slovo, které by vystihlo jeho duševní rozpoložení.
Ubližoval sobě i lidem kolem sebe. Své matce, Camille a zdálo se mu, že i Andreas špatně nese jeho chování, a dokonce ho přinutil litovat, že mu pomohl jít na ten koncert.
Byl ze sebe tak zklamaný, že se nakonec izoloval. To pondělí se s nikým nebavil a nejevil zájem o společnost ani o diskusi.
A tak skončil sám a zklamaný, čekající na autobus, který ho měl odvézt domů, ve společnosti jediné mizerné cigarety – poslední, která mu zbyla. Vytáhl ji, s vrčením zmačkal krabičku a nedbale ji hodil za sebe, pak se prohrabal hlubokými kapsami a zoufale hledal zapalovač. Našel ho, s úlevou si zapálil cigaretu a potáhl co nejvíc kouře. Do úst mu okamžitě pronikla štiplavá chuť a pálila ho v krku.
Popravdě řečeno, nerad kouřil. Dělal to jen v případech extrémní nervozity a musel přiznat, že poslední dobou jeho spotřeba cigaret raketově vzrostla, protože jeho ubohé nervy byly stále v troskách.
„Tome!“ Ozval se nedaleko od něj hlas, poznal, že je Camillin, a zakoulel očima, snažil se zůstat klidný, aby zakryl své skutečné rozrušení. Bál se, že jakmile se k němu přiblíží, začne mu vztekle nadávat. Za katastrofu, která se stala v sobotu večer, se neomluvil. Zachoval se jako idiot a utekl se staženým ocasem.
Ano, protože Tom se opravdu choval jako blbec a nechápal, jak je možné, že mu Camille nedala facku, když utekl těsně předtím, než se dívce podařilo odhalit výraznou bouli skrývající se v jeho boxerkách.
Jako dítě vyděšeně couvl, s šokovaným výrazem ve tváři si natáhl kalhoty a vyklouzl ven s prostým „promiň, už musím jít“, co zamumlal zděšeně a stydlivě.
Když se vrátil domů, padla na něj všechna vina a stud, které měl cítit už před nějakou dobou.
Camillina povaha však byla úplně opačná, než Tom předpovídal. Jistě, v jejím výrazu se objevily jisté rozpaky, ale ani zdaleka to nebylo tak hrozné, jak si chlapec představoval. Rozhodně za ním nepřišla, aby si vylila svůj vztek, naopak stála tam před ním, tvářila se trochu plaše a ústa měla mírně zkřivená, jak vdechovala kouř z jeho cigarety.
„Nevěděla jsem, že kouříš,“ začala Camille jednoduše a zadívala se na boty, zatímco se pohupovala na nohou.
„Já… kouřím jen, když jsem nervózní.“ Tom spustil ruku držící cigaretu a vypustil nosními dírkami šedivý obláček kouře.
„Z čeho jsi nervózní?“ Zeptala se a doufala, že ji nezrazuje intuice. Nebyla zklamaná jeho chováním, spíš se cítila provinile, že tolik spěchala. Nikdy se jí nestalo, že by se na prvním rande bezhlavě vrhla na nějakého kluka, ale nedokázala odolat Tomovi, jeho vůni, jeho kráse a mnoha dalším drobnostem, které ji přiváděly k šílenství.
„Choval jsem se jako blbec,“ přiznal Tom a snažil se nepřímo odpovědět na Camillinu otázku. „Zaváhal jsem, ani nevím proč.“
Sklesle sklopila zrak. „Byla to moje chyba, neměla jsem tě provokovat,“ vydechla a tvář se jí během několika vteřin zbarvila do červena, jak se jí v hlavě rychle míhaly vzpomínky na ty chvíle a následovaly jedna za druhou v nejasných útržcích.
„Na tom nezáleží. Zřejmě prostě nebyla vhodná chvíle.“ Tom vypustil všechen vzduch, který dosud zadržoval, a znovu potáhl z nyní již téměř zcela vykouřené cigarety. Tíha, která ho tlačila na hrudi, trochu polevila, ale jen proto, že si teď byl jistý, že ho Camille nepovažuje za hlupáka, ale že se cítí stejně provinile jako on kvůli tomu, jak náhle jejich večer skončil. Když o tom přemýšlel, připadalo mu to dost sobecké.
„Místo kouření sis o tom se mnou mohl promluvit,“ pokračovala Camille ve svých slovech zamračeně a nedokázala se mu přitom podívat do očí.
Tom se podíval na cigaretu a pak na ni. „Nikotin mě uklidňuje, kdybych si přišel promluvit s tebou, byl bych ještě nervóznější.“
Camille skepticky povytáhla obočí. „Hele, nikotin je jen stimulant,“ řekla s nadhledem někoho, kdo všechno ví. Koneckonců se jen snažila trochu odlehčit situaci. Věděla však, že to bude chvíli trvat, než oba – nebo možná jen Tom – přijdou na to, co vlastně chtějí.
„Tak co mám dělat?“ Rasta hodil nedopalek na zem a rozdrtil ho pod botou.
„To, že máš něco mezi rty, tě uklidňuje, Tome, ne nikotin,“ vysvětlila nakonec Camille chytře a lehce přimhouřila oči.
Tom sevřel rty a lehce zrudl. To, co právě řekla, mu připadalo jako dvojsmysl, ale v podstatě bylo jasné, že kluci často objevují dvojsmysly v každé větě.
Camille se ušklíbla, když viděla Tomův překvapený výraz a uhodla, na co myslí, ale příjezd autobusu jí zabránil cokoliv říct.
„Už musím jít,“ Tomovi uniklo ze rtů tiché uchechtnutí, když se blížil ke dveřím vozidla.
„Okey. Hej, Tome!“ Zavolala hlasitě a chlapec se otočil. „Mohli bychom se ještě vidět?“ Zeptala se s nadějí a stoupla si na špičky, aby na něj dobře viděla, protože lidé, kteří v tu chvíli nastupovali, jí bránili ve výhledu.
Tom sevřel rty a chvíli se zamyšleně díval dolů, pak zase zvedl oči a zjistil, že dveře jsou už zavřené, zatímco Camille se na něj zvenčí zmateně dívá.
♫♪♫
Povzdechl si a položil před sebe list papíru s textem písně, pak položil na stůl kameru a namířil na sebe objektiv.
Chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe, a když si uvědomil, co musí udělat, sehnul se, vzal zpod postele kytaru a při tom si broukal slova své písně. Organizoval vše, aby to mohl zaznamenat, a byl strašně rozrušený; zdálo se, že má žaludek přeplněný motýly, protože cítil příjemné, ale svědivé šimrání.
Posadil se na postel čelem ke kameře a pečlivě ladil kytaru, ujišťoval se, že struny nejsou příliš napnuté, jazyk měl mezi zuby a čelo svraštělé. Naposledy se rozhlédl po místnosti a ujistil se, že je všechno na svém místě, že jsou dveře pečlivě zavřené, aby se zabránilo nepříjemnostem, a že objektiv zabírá i stěnu s plakáty. Než stiskl tlačítko nahrávání, na chvíli se odmlčel, pak ho stiskl, posadil se na postel a předvedl skladbu, kterou si připravil do soutěže.
Ve skutečnosti Tom cítil, že je to jen příležitost udělat něco, co už nějakou dobu plánoval, ale vždycky mu připadalo zbytečné věnovat mu píseň, kterou nikdy, vážně nikdy neuslyší. Přesto se to ukázalo jako účinný uvolňovací ventil a možnost vyhrát a strávit dva týdny ve společnosti Tokio Hotel se zdála být utopií, ale naděje koneckonců umírá poslední.
Pořádně se nadechl a začal prvním akordem, nechal prsty, aby se samy rozběhly, trsátko klouzalo po strunách, jako by žilo vlastním životem, a jeho hlas, trochu rozpačitý, vědom si toho, že není ten nejlepší zpěvák, a jistotou, že se snaží to udělat dobře.
Tak „dobře,“ že kdyby to Tokio Hotel viděli, nejspíše by tu písničku zavrhli hned po prvním akordu.
♫♪♫
Tom už poněkolikáté zafuněl, zavrtěl nohama pod lavicí a Andreas otráveně protočil očima.
Scéna se opakovala až do posledního zvonění, pak Tom popadl batoh a vyrazil k východu, aniž by čekal, až ho Andreas jako obvykle dožene. Blonďák za ním musel běžet až na autobusovou zastávku, a když ho dohonil, uviděl jeho tvrdý, soustředěný výraz, prázdný pohled a obavy.
„Tome, řekneš mi, co se děje?“ Zeptal se krátce a upravil si popruh, který mu sklouzával po rameni.
„Všechno jsem to vzal za špatný konec,“ zasyčel Tom se zaťatou čelistí a pohledem upřeným do neurčitého bodu.
Po shlédnutí videa viděl najednou všechno černě. Veškeré vzrušení z toho, že si ho konečně někdo všimne, se v okamžiku rozplynulo, stejně jako začalo. Viděl jen chlapce s příliš mnoha iluzemi a sny. K čemu by mu bylo, kdyby poslal přihlášku a s nervózním napětím čekal na den vyhlášení vítěze, kdyby už věděl, že s Tokio Hotel nikdy, nikdy nestráví dva intenzivní týdny na turné, že s nimi nikdy nebude moci žertovat jako se starými přáteli. Byl jen fanoušek a zůstal by jím i po tisíci a jednom pokusu. Přesto by s neustálým vířením v žaludku čekal až do dne vyhlášení vítěze. Falešná naděje, jen falešná naděje.
„Co to říkáš?“
„S tou písničkou jsem promarnil čas, Andy,“ řekl hořce a v jeho hlase zazněl smutek a rezignace.
Andreasovy oči se rozšířily a zdálo se mu, že Tom blouzní. „Proč? Ještě včera jsi byl více než přesvědčen o tom, co děláš.“
„Byl jsem, ale teď už nejsem,“ zašeptal Tom smutně.
„Tome, jestli ti můžu nějak pomoct… jestli bych mohl vidět to video, slyšet tu písničku a nějak ti poradit,“ odvážil se Andreas a dával si pozor, aby neřekl něco špatně.
Rasta si povzdechl, dvěma prsty si chytil kořen nosu a silně ho stiskl. „Chceš jít ke mně na oběd?“ Navrhl, zvedl koutek úst, zatímco obrátil pohled ke svému příteli a čekal na odpověď.
Druhý se upřímně usmál, přikývl a zamířil s ním k autobusu, který právě přijel.
Tom s malou grácií otevřel dveře ložnice a spěchal zapnout počítač, aby mohl Andreasovi ukázat video. Při čekání, až se zapne, hodil batoh do kouta a lehl si na postel, zatímco blonďák se posadil do křesla a začal se v něm točit.
„Zpíváš tak špatně, že se to video stydíš poslat?“ Zažertoval Andreas a dál se točil na židli, až se mu zatočila hlava.
Tom se zasmál, zvedl se a opřel se lokty o matraci. „Asi tak nějak,“ souhlasil, vstal, aby spustil video, a když to udělal, vrátil se na postel a nechal blonďáka, aby se soustředil na obrazovku. Když se objevil na obrazovce Tom, oba vyprskli smíchy; Tom studem, Andreas proto, že mu to připadalo vtipné. Blonďák držel oči přilepené k monitoru s povytaženým obočím a očividně pobaveným výrazem. Když video skončilo, otočil se k Tomovi a slabě se zasmál.
„Připadá ti to tak vtipný?“ Zeptal se Tom otráveně a na posteli si lehl úplně s rukama za hlavou.
„Jsi paranoidní,“ Andreas dramaticky zakoulel očima.
„Rozhodně nepotřebuju, abys mi to připomínal.“
„Tome, myslím, že na tom videu není nic špatnýho,“ řekl upřímně. Nelhal, to by Tomovi neudělal. Vždycky k němu byl upřímný, bylo to pro něj něco naprosto přirozeného. Už proto, že se znali příliš dobře na to, aby nepoznali, když jeden z nich nemluví pravdu.
„Blbost. Je to osobní, má to pro mě nesmírnou hodnotu, ale v jejich očích by to byla jenom blbost.“ Tom se ani nehnul, tón jeho hlasu byl neutrální, téměř bez zájmu. To by si Andreas myslel, kdyby nevěděl, že to není chlad, ale jen smutná rezignace.
„Nemůžeš si odepřít právo to zkusit jen proto, že tě ovládla racionalita,“ pokusil se mu vysvětlit. „A taky mi přijde dost zvláštní, že dokážeš být rozumný,“ dodal pak tišším hlasem.
Tom se navzdory tomu všemu usmál. „Není to nic jednoduchého.“
„Vždyť to jednoduchý je,“ naléhal Andreas, vážně přesvědčený o tom, co říká. „Prostě to udělej a už na to nebudeš muset myslet.“
„Myslím, že na to budu myslet permanentně. Jak bych to mohl z hlavy vytěsnit?“
Andreas se to pokusil otočit, odhodlán přimět Toma, aby si uvědomil, jakou příležitost propásl. „Pak toho budeš litovat, uvědomuješ si to?“
„To je možný,“ zamumlal Tom zachmuřeně.
Následovalo několik okamžiků ticha, během nichž se oba rozhlíželi kolem sebe, až Andrease napadlo. „Hele, Tome, co kdybychom uvařili něco k obědu?“ Navrhl se zubatým úsměvem, aby zamaskoval své záludnější úmysly.
Tom přikývl, vstal z postele a vydal se dolů. Když viděl, že se Andreas stále nehýbe, zastavil se. „Ty nejdeš?“
„Ehm… můžu na chvíli k počítači?“ Zeptal se s andělským výrazem, který se k němu vůbec nehodil.
„Okey, počkám na tebe dole.“ Tom pokrčil rameny a vyšel z pokoje.
Andreas si povzdechl a dodal si odvahy, když otevřel Tomovu složku a hledal video, aby mohl uskutečnit svůj plán. Tom se bál ten krok udělat, a tak to hodlal udělat za něj. Nakonec stačilo najít správnou stránku, nahrát soubor a odeslat ho. Nic složitého.
Poté, co se prohrabal nějakou podsložkou – a objevil nekonečné sbírky fotografií Tokio Hotel – našel video a s úlevou si povzdechl, že mu to netrvalo příliš dlouho, jinak by Tom pojal podezření a přistihl ho přímo při činu.
„Okey, tohle zvládnu…“ řekl si pro sebe a soustředil se na pracovní plochu, kde načetl oficiální webové stránky.
Řídil se svým instinktem a podařilo se mu Toma zaregistrovat, nahrát video a s úspěchem ho odeslat. Okamžitě se cítil naplněný, a poté, co pro jistotu vymazal historii, spokojeně vyskočil ze židle a seběhl dolů, jako by právě neudělal něco, co by mu Tom nikdy neodpustil – nebo možná ano.
♫♪♫
Bill uslyšel klepání na dveře svého apartmá a hádal, že to jsou Georg a Gustav, protože na ně čekal. Vylezl z postele, došel ke dveřím, otevřel je a zjistil, že tam opravdu stojí baskytarista a bubeník. Usmál se a ustoupil stranou, aby je pustil dál.
„Pojďte dál,“ řekl a zamířil k pohovce, na které měli strávit celé odpoledne.
„Čeká nás příšerné odpoledne,“ poznamenal Georg hořce při pomyšlení na to, kolik videí budou muset zhlédnout.
„Jo,“ vykřikl Gustav a šoupal nohama po jemném linoleu.
Oba G. následovali Billa a našli Axela, který stál zády k DVD přehrávači. Oba k němu přistoupili a poplácali ho po rameni, čímž ho vylekali.
„Oh, to jste vy! Vůbec jsem vás neslyšel,“ zasmál se kytarista.
„Jo, samozřejmě, víme, že si nás nikdo moc nevšímá, ale myslel jsem, že alespoň ty s námi občas počítáš,“ postěžoval si Gustav, jako by právě hrál nějakou divadelní hru, a pak vyprskl smíchy.
Axel pobaveně zavrtěl hlavou a zvedl DVD, které držel mezi dvěma prsty. „Přeji vám příjemnou zábavu.“
Čekalo na ně nekonečné množství videí, která posílali fanoušci, aby si užili čtrnáct dní ve společnosti svých idolů. Děsila je představa, že DVD obsahuje stovky a stovky videí a že se na ně budou muset „dívat“, i když věděli, že většinu z nich rovnou přeskočí, když uvidí prvních pár vteřin. Koneckonců, nic jiného jim nezbývalo, jinak by jim tahle práce trvala nejspíše několik dní a oni měli jen dva, než si budou muset jedno vybrat.
Bill, Georg a Gustav se posadili na černou koženou pohovku před obrovskou plasmovou televizi, počkali, až Axel zahájí to mučení, pak se posadil k nim a mezi komentáři a smíchem si užívali show.
Uplynuly téměř tři hodiny a zdálo se, že na ně žádná z těch písniček nezapůsobila. Teď už měli oči opuchlé a z úst každého z nich se každou chvíli vydralo hlasité zívnutí.
„Prosím, dost. Už to nezvládnu,“ vydechl Georg s tváří zabořenou do dlaní.
Bill, který měl hlavu položenou na Axelově rameni, zamumlal něco nesrozumitelného a už poněkolikáté zívl. „Tohle je urážka mé pěvecké kariéry,“ zamumlal a vzpomněl si, jak falešně zpívaly některé z dívek, které viděli na videu.
Ignoroval posměšný smích, který následoval po jeho prohlášení, popadl dálkový ovladač a rychle přetočil na další video. Tentokrát to byl chlapec.
„To snad není možný, tohle je kluk!“ Vykřikl Georg překvapeně.
Bill přimhouřil oči a soustředil se na postavu na obrazovce. Pytlovité oblečení, copánky – bylo to něco povědomého. Pozorně naslouchal slovům písně a nechával si otázky na později.
Zněly bolestně, upřímně, byly tak blízké jeho stylu, byly tak emotivní, že ho na tři minuty uchvátily a ani ostatní neotevřeli ústa, dokud píseň neskončila.
„Někoho mi připomíná.“
„Co tím myslíš?“ Zeptal se Axel zmateně.
„Chci říct, že jsem toho kluka už někde viděl,“ zopakoval Bill a pozastavil klip, na který se právě dívali a který ho, upřímně řečeno, příliš nezaujal.
„Muselo to být na nějakém meetku,“ vložil se do hovoru Gustav.
Georg zkroutil ústa, ponořený do myšlenek. I jemu byl ten kluk povědomý.
„Mám to!“ Vyhrkl. „Vzpomněl jsem si!“
Bill se rozzářil. „Vážně?“
„Jo, jo, pamatuješ si na Oberhausen?“ Vysvětlil Georg.
„Oh, ano! To je on!“ Vypískl Bill, probral se z otupělosti, která ho do té chvíle svírala, a vítězoslavně se usmál. „Kluk na turné s námi by nebyl až tak špatný nápad,“ řekl a snažil se působit, jako že ho to příliš nezajímá.
Gustav zalapal po dechu, zatímco Axel souhlasil se svým bratrem. „Žádné holčičky, které by se nás snažily znásilnit.“
„Přesně tak,“ přikývl Georg a souhlasně pokýval hlavou.
„A… a ta píseň je moc dobrá,“ dodal Bill a Gustav popadl papír, na který si poznamenali několik písní, o kterých měli uvažovat, a přidal k nim i písničku kluka, o kterém se právě bavili.
Axel znovu stiskl tlačítko play a po několika vteřinách Bill znuděně zamumlal: „Další.“
♫♪♫
Tom uslyšel zvonění mobilu, znuděně ho popadl a položil kytaru na postel.
Nesnášel, když ho někdo vyrušoval zrovna při hraní, a tak na Andreasovo volání odpověděl poněkud chladně.
„Jo?“
„Ahoj, Tome, taky tě rád slyším!“ Ozval se na druhém konci blonďák
„Zrovna jsem hrál, Andy,“ informoval ho Tom.
„Promiň, že tě obtěžuju, jen jsem tě chtěl na něco upozornit.“
„Povídej,“ vyzval ho zvědavě.
„Měl by sis zkontrolovat e-mailovou schránku,“ navrhl Andreas. Naštěstí nemohl Tom vidět jeho výraz.
Ten den se vybíral vítěz a Tom se na to snažil nemyslet, protože se do soutěže ani nepřihlásil. Svou šanci promarnil a už to nemohl vrátit zpátky. Andreas se s ním o tom dál už nebavil, takže si myslel, že se nakonec rozhodl správně, když se soutěže nezúčastnil.
„Proč?“ Zeptal se Tom zmateně. Nechápal, proč mu kamarád volal, aby si zkontroloval e-mail.
„Prostě to udělej.“ Andreas samozřejmě nevěděl, jestli Tom vyhrál, nebo ne, ale doufal v to. Kdyby žádné nové e-maily nedostal, řekl by mu, že se prostě jen spletl, a nebyl by žádný problém. „Už musím jít. Ahoj, Tome.“
Tom stál s telefonem v ruce a žasl. Andreas se pravděpodobně zbláznil. Musel se zbláznit, jinak by mu nevolal, aby mu řekl tohle.
Stáhl hlavu mezi ramena a vstal, aby se dostal do své e-mailové schránky; naštěstí nemusel čekat, až se počítač spustí, protože zapnutý byl.
Bylo tam pět nových e-mailů.
Jeden z nich měl v předmětu uvedeno „Na turné s Tokio Hotel“. Jakmile si tu větu přečetl, jeho ruka zvlhla a myš mu z ní vyklouzla, srdce mu začalo zběsile bít, polil ho studený pot a nevěřil vlastním očím.
*Maultaschen, plněné taštičky připomínající velké italské ravioly; náplň muže být masitá, míchaná se zeleninou, houbami atd., taštičky se podávají v polévce, osmažené v tuku, s omáčkou
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
