autor: Veronique
Tom otevřel dveře hospody a vtrhl dovnitř, následován Andym. Adrenalin mu koloval žilami a on Andrease doslova unesl, aby si s ním dal jedno na zdraví. Potřeboval ze sebe dostat všechno to napětí, zmírnit vzrušení, protože kdyby stále přemýšlel, zbláznil by se.
Uvědomil si, o co by přišel, kdyby ho Andreas tajně a proti jeho vůli nepřihlásil do té soutěže. Ani neztrácel čas přemýšlením, jak mohl vyhrát, když svoje video ani neposlal, protože odpověď ho osvítila hned, jakmile otevřel e-mail. Po několika minutách čirého šoku seběhl dolů, kde si narychlo oblékl bundu a křikl na Simone, aby na něj nečekala. Nic víc ji v tu chvíli nedokázal říct, protože rozhodně nebyl schopen formulovat smysluplné věty; jeho mozek byl zcela odpojený. Jeho jediným cílem bylo vpadnout k Andreasovi domů a vykřičet mu do obličeje, jak je hloupý, lehkomyslný a nezodpovědný, a že je zároveň ten nejlepší přítel, jakého může mít.
Když se Tom před blonďákem objevil, Andreas sebou trhl, když si všiml Tomova nerozluštitelného výrazu. Na okamžik se obával, že by ho mohl surově napadnout, ale místo toho propukl ve smích a objal ho, až se málem udusil. Nakonec se nadšeně zasmál i Andy a opětoval jeho objetí, šťastný, že se mu podařilo přítele potěšit.
Andreas věřil, že Tom může vyhrát, od chvíle, kdy ho přihlásil. Měl k tomu všechny předpoklady: měl talent, byl autentický a dával do toho veškerou vášeň, kterou v sobě měl, a ta se odrazila do té písně a dodala jí nádech toho pravého kouzla. Od začátku věřil, že to dokáže, protože Tom měl v sobě něco výjimečného. Nechtěl tu soutěž vyhrát jen proto, aby mohl strávit nějaký čas se svými idoly, a pak klidně umřít. Věděl, že se tou písničkou chtěl jen vyjádřit a doufal, že ho oni třeba pochopí, protože právě jeho idolové byli ti, na které často myslel ve chvílích, kdy byl smutný nebo sklíčený. Něco ho zablokovalo a on velmi dobře chápal proč.
Tom možná působil jako ten nejsebevědomější člověk na světě, ale sebemenší překážka ho vždycky zahnala do kouta. Tentokrát to byla jeho vlastní nejistota, která ho srazila na kolena a přiměla ho vzdát se svého cíle. Tedy měl se ho vzdát. A když před ním před chvílí stál s rozzářenou tváří, ztracenýma očima a největším úsměvem, jaký kdy viděl, poté, co ho objal, mu řekl, že bez něj by v tuhle chvíli byl ve svém pokoji, zavřený a hrál na svou starou kytaru. Při těch slovech si Tom uvědomil obrovskou chybu, které se dopustil, když se nechal ovládnout některými ze svých pochybností, a přesto, že byly živější než kdy jindy, s trochou odhodlání je mohl zvládnout. Bylo to poprvé, co jeho odhodlání přemohlo něco jiného; vždycky byl rozhodný a neústupný a nikdy předtím se mu nestalo, že by se dostal do takové fáze. Doufal, že se teď po té neuvěřitelné zprávě všechno uklidní. Samozřejmě, pokud Simone nebude další problém, i když Tom se mu svěřil, že se to jeho matka snaží ze všech sil přijmout – ale tím si nebyl až tak moc jistý, jelikož nikdy neviděl na jeho tváři úsměv, když odcházel z domu.
Všechno, co Andreas pro Toma mohl udělat, udělal, a byl rád, když viděl Toma nadšeného a v povznesené náladě. Teď už zbývalo oslavovat jejich vítězství a pít pivo, dokud ho nebudou mít dost.
Tom procházel mezi stoly a hledal ideální místo, následován Andreasem, zatímco se oba zdravili se všemi lidmi, kteří tam byli stálými hosty, a proto je dobře znali.
Když našli vhodný stůl, posadili se na staré dřevěné židle. Atmosféra tady byla rozhodně typicky německá, kde se lidé prolévají pivem, až se jim žaludky nadmou tak, že explodují.
Různorodost lidí, kteří tento podnik navštěvovali, byla překvapivá: mnozí seděli sami u baru, popíjeli pivo v naprosté tichosti a měli sklopené oči, jiní byli ve skupinkách a jejich smích doléhal k Andreasovým a Tomovým uším čistý a trochu podnapilý. Pak tu byli oni, kteří slavili vítězství, možná pomstu těm, kteří nevěřili, že by to mohli dokázat.
„Plánuješ slavit ve velkým stylu?“ Zeptal se Andreas řečnicky a pozvedl obočí.
„Ne, jen tolik, aby ze mě všechno to vzrušení trochu opadlo.“ Tomovy oči vypadaly jako dvě koule, tak široké byly. Doufal, že nevolnost brzy vystřídá motýly, kteří mu nadšeně a bezstarostně poletovali v žaludku a nutili ho vidět hvězdy.
Andreas zvedl koutky úst nahoru a přimhouřil oči. Krátce nato přišla obsluha, kterou dobře znali, aby přijala jejich objednávky.
„Čau, lidi,“ začala s úsměvem.
„Ahoj, Anne!“
„Co si dáte?“ Zeptala se, podívala se nejdřív na jednoho a pak na druhého a čekala.
Tom a Andreas na sebe vrhli krátký pohled, a pak se blonďák ujal slova a obrátil pohled k Anne. „Dva Rothausy.“
Dívka si to zapsala do bloku a usmála se.
„Musíme to oslavit,“ dodal Andreas, celý rozjetý a hrdý. Tom se zasmál. Předvídal, že to Andreas nevydrží a vytáhne všechny soukromé věci na veřejnost.
„Oh, ano? A co?“ Zeptala se Anne. Přenesla váhu na jednu nohu, což bylo znamení, že se zde ještě chvíli zdrží, aby si to poslechla.
„Tom vyhrál soutěž,“ vysvětlil šťastně. „A proto stráví pár dnů s…“ náhle ztuhl a obezřetně se rozhlédl. Viděl hodně – až příliš hodně – rockerů a metalistů, prostě lidí, kterým by se tohle asi moc nelíbilo, a věděl, že Anne tuto věc určitě oznámí ostatním zákazníkům. Musel najít způsob, jak z toho vycouvat…
„Noo? S…?“
Andreas zalapal po dechu a nechápavě se na ni podíval. Tom se musel zasmát pod fousy a sledoval, jaká panika jeho přítele zachvátila.
„S… Rammstein!“ Rozzářil se blonďák.
Anne nevěřícně otevřela ústa dokořán. „Děláš si legraci? Tome, vážně je to pravda?“
Tom se tiše usmál, trochu v rozpacích. „Jo, je.“
„Páni, to je úžasný!“ Vykřikla dívka nevěřícně. „Hej, poslouchejte!“ Zakřičela na ostatní přítomné. Většina se k ní otočila, aby ji se zájmem poslouchali.
„Co je?“ Ozval se odněkud mužský hlas.
„Tom stráví čtrnáct dní s Rammstein, to je šílené!“ Oznámila mu hlasitě a vzrušeně, jako by to byla ta nejdůležitější zpráva na světě.
Tom se zmateně a s úžasem rozhlédl kolem sebe. Cítil, že ho všichni sledují, a to se mu nelíbilo. Zoufale si přál si dát pivo, aby ho do sebe obrátil, a pak si mohl objednat další, aby se jeho mozek konečně odpojil a přestal přemýšlet.
Zaslechli nějaký vzrušený šum, pak se vrátil klid. Anne odešla a Tom se podíval na Andrease.
„Proč jsi říkal, že strávím dva týdny s Rammsteinem?“ Zeptal se zaraženě. Samozřejmě, Andreas byl prostě divný.
Viděl, jak se rozhlíží, hlavu zabořenou mezi rameny, a pak zašeptal: „Musím ti opravdu připomínat, jací lidé sem chodí?“
Tom si pobaveně odfrkl a naklonil se dopředu, aby se dostal blíž ke tváři svého přítele. „Jo,“ odpověděl šeptem, záměrem bylo napodobit ho, a tím poukázat na to, jak směšný je.
Blonďák se vzpamatoval. „Kdybys nebyl můj nejlepší přítel, určitě bych nedělal nic jiného, než se ti jen smál,“ přiznal s náznakem úsměvu.
Tom věděl, že i když je to čistá realita, na Andrease se může vždycky spolehnout. Ve skutečnosti viděl, kolik toho pro něj Andreas udělal. Kromě toho šel proti svým zásadám a přijal Toma.
Samozřejmě, že se zpočátku snažil Toma pochopit, ale časem se to všechno stalo součástí určité normálnosti, jeho každodenního života, a už mu nedělalo problém, když se Tom ztratil ve svém vlastním světě, ve svých představách, nebo když celou hodinu strávil čtením nějakého časopisu. Byl prostě jeho nejlepší přítel, a tohle bylo opravdové přátelství.
Krátce nato přišla Anne s jejich objednávkou, hodila před ně podtácky a na ně položila sklenice, z nichž přetékalo trochu pěny. Oba se na ni usmáli a ona odešla s tácem pod paží.
„Takže…“ pobídl ho Andreas, popadl sklenici a přiložil ji ke rtům. „Jak se cítíš?“
Tom se na něj nechápavě podíval. „Jak si myslíš, že se mám cítit?“
„Já nevím, vyhrál jsi,“ souhlasil blonďák a zasmál se.
Rasta na okamžik zaváhal a nejistě se na svého přítele podíval. „Upřímně řečeno, nevím, jak se cítím…“
„Myslím… myslím, že to je normální,“ navrhl Andreas, přikývl a napil se piva.
„Nevím, jsem zmatený. Tohle jsem nečekal.“ Tomův pohled byl prázdný, ztracený, a zároveň prozrazoval všechno, co cítil. Měl se setkat se svými idoly a měl je doopravdy poznat, samozřejmě bylo normální, že v jeho mysli v tu chvíli vládl naprostý chaos. Byl si jistý, že si plně uvědomí, co se s ním děje, až v den odjezdu.
„Já s tím počítal,“ řekl Andreas. „… A nikoho jsem nepodplatil, abys věděl,“ podotkl se smíchem.
Tom ho napodobil. „To doufám.“
„Víš, myslím, že ti tahle věc může změnit život.“
„Cože?“ Tomovi vážně hrozilo, že se zadusí pivem, a zadusit se zrovna ve chvíli, kdy byl krůček od svého snu, nebyl zrovna chytrý nápad.
„Kdo ví, třeba tě objeví nějaký producent…“ ušklíbl se blonďák. „Nebo by tvůj neodolatelný šarm mohl oslnit tvého sladkého Billa…“
Tom se podíval na svého přítele s pozvednutým obočím a oba vyprskli smíchy. „Jo, jasně. A budeme spolu žít šťastně až do smrti,“ smál se rasta.
„A budete mít spoustu dětí,“ pokračoval Andreas a tvář mu zrudla. Tom se zapřel o stůl a snažil se popadnout dech.
„A kdo je porodí?“
Blonďák se zamyslel a znovu vyprskl smíchy, aniž by odpověděl. Ve skutečnosti netušil, co na tohle odpovědět. Tomovy oči se rozšířily a on si rukama přejel po tváři, když se mu smíchy prudce roztřásla ramena.
„Dáme si ještě jedno?“ Navrhl Andreas, když dopil svoje. Tom si myslel, že ho nepotřebují, protože se ten večer zdáli být dost rozjetí i bez pomoci alkoholu. Nakonec si to mohli dovolit. Souhlasil tedy a zavolali na Annu, aby jim donesla další dvě.
V tu chvíli by je nikdy nenapadlo, jaké nesmysly po několika půllitrech piva mohou z úst vypustit.
♫♪♫
Bill vešel do šatny, aby se připravil na koncert. Vlasy mu spadaly přes půl obličeje a jeho nalíčené oči vypadaly mnohem větší a jasnější, než když byly obklopené černým make-upem.
Natalie už na něj čekala, aby doladil vše, co potřeboval.
„Ahoj, Nat,“ pozdravil ji rozzářeně a posadil se před obrovské zrcadlo. Bylo jasně osvětlené a mírná bolest hlavy, kterou měl, mu záře žárovek ještě více znepříjemňovala.
„Ahoj, Bille. Dnes jsme se ještě neviděli, jak se máš?“
Bill se probudil pozdě ráno, oblékl se a čekal až tourbus dorazí před arénu, kde měli večer odehrát koncert, potom šel na zvukovou zkoušku, takže neměl šanci se s Natalií setkat.
Zbytek odpoledne strávil zkoušením s Axelem, v klidu a tichu, jaké bylo jeho nejhlubší přání, protože jinak by se z mírné bolesti hlavy stala migréna.
„Docela dobrý,“ povzdechl si a přimhouřil oči.
Natalie se podivně ušklíbla, i když to nemohl vidět. „Docela dobrý?“
„Jo, já jen… trochu mě bolí hlava, možná jsem jen trochu unavený,“ vydechl zpěvák. Uvolnil se v křesle a úplně zavřel víčka, zatímco si nervózně olízl rty. Okamžitě ucítil teplý dotek Nataliiných prstů na spáncích. Žena mu je začala masírovat ve směru hodinových ručiček a lehce mu na ně tlačila. Bill slyšel jen jejich dech a zachvěl se, pocit otupělosti se mu rozléval do celého jeho křehkého těla.
„Díky, Nat,“ vydechl tiše.
Cítil, že se Natalie usmívá, a on jí to oplatil už o něco uvolněněji.
„Co tě trápí, zlato?“ Zeptala se tiše. Billovi se líbilo, když ho oslovovala tímto přívlastkem, připadal si pak jako malý chlapec, jako by byl pod jejími křídly. Natalie byla tak trochu jako jeho starší sestra, ne jen vizážistka. Byla s nimi už dlouho a stala se pro něj nepostradatelnou, dobrou důvěrnicí. Jednou za čas potřeboval být s někým jiným než se svými spoluhráči z kapely, producentem nebo Davidem. Potřeboval někoho, kdo je trochu normálnější.
„Jsem trochu zmatený…“
Natalie mu na chvíli přestala masírovat spánky. „Jak to myslíš?“
Bill nervózně zalapal po dechu. „Myslím, že mi něco chybí, že něco potřebuju.“
„Co?“
„To právě nevím…“ Jeho hlas zněl jako šepot a v krku se mu vytvořil knedlík. Nevěděl to.
Jako by se odcizoval sám sobě. Už neměl kontrolu nad svými pocity, jako by byl vydán na milost a nemilost snu, který byl příliš velký na to, aby se mohl splnit. Měl rád svůj život, svou práci, ale zároveň to všechno hluboce nenáviděl. Chtěl jistoty, ne pochybnosti. Chtěl být schopen porozumět sám sobě, a ne se odevzdat cizímu člověku, aby vyplnil ten pocit neúplnosti.
Bill takhle žil už od nepaměti. Už od dětství si byl jistý, že hudba je ta správná volba a že je předurčen mít úžasnou kariéru. Hudba byla správná volba, ale to, co toto rozhodnutí obnášelo, Billa pomalu vyčerpávalo. A Axel ani nikdo jiný s tím nemohl nic dělat.
Přejde to, opakoval si stále dokola a snažil se tomu uvěřit.
„Víš, trochu se bojím té soutěže.“
Natalie spustila ruce a postavila se před Billa, který znovu otevřel oči. „Proč?“ Zeptala se.
„Už je to dlouho, co nás takhle někdo na turné sledoval. Naposled to bylo před lety a nebyla to žádná soutěž,“ vysvětlil černovlásek a stiskl spodní ret mezi zuby.
„Myslíš, že to bude pozitivní zkušenost?“ Žena se snažila jít hlouběji, aby pochopila, o čem Bill přemýšlí.
„Jo, myslím, že jo. Ale co potom?“
Natalie pootevřela rty a nepřítomně zírala na chlapce před sebou. „Potom?“
„Potom se vše vrátí do starých kolejí.“
Věděla, čím si Bill prochází.
„Možná ne,“ nadhodila žena, když se natáhla pro podkladovou bázi.
„Myslím, že bude fajn zažít trochu obyčejného života. Víš, setkat se s klukem, který chodí do školy jako všichni ostatní a žije normální život,“ uvažoval Bill a nechal Natalii, aby mu nanesla podkladovou bázi na obličej.
„Uh – huh,“ zamumlala a soustředila se na svou práci.
„Nebo ty si to nemyslíš?“
Natalie se otočila, aby odložila to, co měla v rukou, a vzala oční stíny. „Nežiju tvůj život. Jasně, jsem pořád mimo domov, ale to není to samé,“ řekla. „A pak, třeba si s ním vytvoříš nějaký vztah, a potom se všechno nutně nebude muset vrátit do starých kolejí. Bille, vím, jak se cítíš, vím, jaké to je nemít nikoho, kdo by tě doplnil.“ Naklonila se nad chlapce a něžně ho pohladila po tváři. Bill se upřímně usmál a sklopil pohled, ponořený do svých myšlenek. „Takže se na to vlastně těšíš?“
„Jo, bude to zajímavé“ Bill se lehce začervenal. Matně si na toho chlapce vzpomínal a také si dobře pamatoval, že mu připadal zvláštní, zajímavý… neobvyklý.
Přesně tohle si pomyslel, když kolem něj procházel, aby se mu podepsal na obal CD, a potvrdil si to ve chvíli, kdy přišlo na focení. Nebyl to typ člověka, se kterým se běžně setkával, takže na něj trochu zapůsobil.
„Kromě toho, je to hezkej kluk,“ zasmála se Natalie, která na Billa naléhala, aby jí ukázal, kdo vyhrál, a nakreslila Billovi přes víčko linku tužkou na oči.
Černovlásek se rozpačitě uchechtl a zabručel.
♫♪♫
Vyšel ze sprchy, voda z něj ještě stále kapala, roztržitě popadl ručník a uvázal si ho kolem pasu. Cítil, jak se mu svírá podbřišek, a jeho nervozita byla téměř neuvěřitelná. Byl to poslední večer před odjezdem. Zhluboka se nadechl a ztěžka vydechl všechen vzduch, který v těle měl, nosními dírkami, zatímco ústa byla pevně sevřená.
Rozhodně potřeboval myslet na něco jiného… vlastně od rána přemýšlel o písničce, kterou slyšel v rádiu; jmenovala se „Superstar“ a byla od Taylor Swift. Neměl rád její hudbu, ale tahle píseň měla v sobě něco, co k jeho situaci dokonale sedělo. Během jednoho dne se ji naučil nazpaměť. Zalapal po dechu, usmál se a podíval se na sebe do zrcadla, pak vyklouzl z koupelny a zamířil do svého pokoje. Jeho hlavním cílem byl počítač a on si pustil písničku, kterou si už dvanáct hodin bez přestání broukal, čímž rozčílil Simone, která mu několikrát pohrozila, že ho vyhodí z domu.
Místnost okamžitě zaplavil tichý zvuk kytary a Tom se usmál s hlavou v oblacích a myslí cestující rychlostí světla. Ten den byl prostě mimo; když na něj Simone promluvila, vrátil se chvíli na Zem, ale stejně jí vrátil ztracený pohled. To se potom rozčílila, poslala ho do háje a odešla, přičemž stále mumlala nějaké nadávky.
Bez zvláštního důvodu se hlasitě rozesmál. Tentokrát mohl opravdu říct, že se zbláznil – nejspíše se úplně zbláznil. Zavřel dveře, sundal ze sebe ručník, kterým si jen tak letmo otřel kůži, pak si vzal boxerky, a když si je oblékal, začal si znovu broukat.
„This is wrong, but… I can’t help but feel like there ain’t nothing more right, babe. Misty morning comes again and I can’t help but wish I could see you face“ (Je to špatně, ale… nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že už není nic správnějšího, zlato. Zase přichází mlhavé ráno a já si nemůžu pomoct, ale přál bych si vidět tvou tvář“), pronesl a zaměřil se na jeden konkrétní plakát ze všech těch, co na zdi byly.
Ta píseň mu připomněla jeho bezmeznou lásku k nedosažitelné osobě. Tato myšlenka mu zůstala i přesto, že své idoly mohl poznat doopravdy. Zbývala poslední noc, a pak je uvidí a osobně se s nimi setká, bude mít možnost vstoupit do jejich světa a života. Ale byl si téměř jistý, že Billa nebude moct poznat tak, jak by si přál. Ani v to nedoufal, protože to bylo něco nemožného. Chystal se zažít pomíjivou, prchavou realitu. Chystal se strávit dva týdny v nebi a pak brutálně spadnout na zem do své obvyklé nepříjemné reality.
Lehce se zadíval na fotku visící na stěně, kousl se do rtu a pokračoval v písni. „So dim that spotlight, tell me things like ‘I can’t take my eyes off of you’. I’m no one special, just another wide-eyed… g- boy who’s desperately in love with you” („Tak ztlum ten reflektor, říkej mi věci jako ‚nemůžu z tebe spustit oči‘. Nejsem nikdo výjimečný, jen další s očima dokořán… g- kluk, který je do tebe zoufale zamilovaný“), zazpíval hlasem, ve kterém se odráželo zoufalství, a prstem ukázal na jejich společnou fotku, úplně ponořený do té role. „Give me a photograph to hang on my wall, superstar…” („Dej mi fotku, kterou si pověsím na zeď, superstar…“)
Kdyby byl v tu chvíli vnímal a kdyby slyšel, jak jeho hlas skřípe, dobrovolně by se nechal zavřít na psychiatrii. Vžíval se do slov písně a nadšeně zíral na plakáty visící na stěnách. Bylo to, jako by svoje tělo nedokázal ovládat, a bylo to příjemné.
„You played in bars, you play guitar, and I’m invisible and everyone knows who you are! And you’ll never see, you sing me to sleep every night on the rad-”
(„Hrál jsi v barech, hraješ na kytaru a já jsem neviditelný a všichni vědí, kdo jsi! A nikdy neuvidíš, že mi každý večer zpíváš, abych usnul při rádiu…“)
„Ehm.“
Tom zaslechl zalapání po dechu, a tak se s vytřeštěnýma očima a pusou až někde u kolen, otočil. Jeho ruka zůstala natažená k plakátu a zůstala ve vzduchu zcela nehybná
Před Tomem stál Andreas a vypadal šokovaně, stejně jako on sám.
„Bože,“ vydechl blonďák a nemohl uvěřit tomu, čeho byl právě svědkem. Tom skutečně zpíval srdceryvnou písničku k fotce. Byl přesvědčen, že právě zničil těch pár heterosexuálních projevů, které ještě měl.
Tom s trhnutím spustil ruku a pohledem bloudil všude možně, jen aby se nemusel dívat na Andrease. Zalapal po dechu a snažil se vymyslet nějakou výmluvu, kterou by mohl použít. „Já… Já…“
„Jsi blázen,“ přikývl Andreas. A jako by se nic nestalo, vrhl se na rastovu postel. Koneckonců, dokázal to pochopit.
Tomovy tváře hořely. Moc pěkný, kámo.
Byl tak zabraný, že si ani neuvědomil, jak směšně musí vypadat. Kdyby takovou scénu viděl on, nejspíš by to tomu nešťastníkovi připomínal až do konce života.
Nervózně se poškrábal na tváři a zasmál se. „Myslím, že se opravdu zblázním, Andy.“
„Všiml sis,“ řekl blonďák tiše, jako by nechtěl, aby ho slyšel.
Tom protočil oči. „Mohl bys to pochopit a neposmívat se mi…“ Podíval se na něj ublíženě s těma svýma laníma očima. Andreas si odfrkl a vstal.
„Jen jsem se s tebou přišel rozloučit, teď se můžeš vrátit ke svým… domácím prácičkám,“ posmíval se mu s malým úsměvem na tváři.
„Díky za pochopení.“ Odpověděl mu Tom.
V okamžiku ho obklopily Andreasovy paže a zaskočily ho. Oplatil mu to pevné sevření se stejnou láskou.
„Nezlom mu srdce.“ Andreas se snažil být ironický, aby alespoň zmírnil napětí, které cítil ze svého přítele, a ten se uchechtl, zachvácen lehkou nervozitou.
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl a přátelsky poplácal druhého muže po zádech.
„A ozvi se, chci hned slyšet všechny novinky.“ Zdálo se, že se Andreas změnil v slečinku, která touží po drbech.
Tom trochu omámeně hleděl před sebe a trochu se odtáhl, čímž přerušil objetí. „Díky za všechno, Andy,“ zašeptal upřímně a vděčně. Zbožně se podíval na svého přítele, položil mu ruku na rameno a pobaveně se usmál. „Zasloužíš si to. Užij si to, okey?“
Vyměnili si pohled, rasta rozhodně přikývl a Andreas opustil jeho pokoj a zanechal za sebou Toma, který byl o něco klidnější a spokojenější než kdy předtím. Takhle ho ještě nikdy neviděl, a to ho nesmírně těšilo. Byl rád za jejich přátelství a nikdy by to nepoužil k tomu, aby Toma tlačil k nějaké odpovědnosti.
Rasta si povzdechl, popadl staré tričko, oblékl si ho a vklouzl pod peřinu. Okamžitě ho obklopilo známé teplo a on si uvolněně povzdechl.
Čekalo ho nové dobrodružství, měl zkoumat neprobádanou půdu a nemohl být více vzrušený. Při pouhém pomyšlení na to se zachvěl.
Uklidňovalo ho, že Simone situaci přijala bez velkých scén. Jakmile jí oznámil, že vyhrál, zaskočilo ji to a on očekával nejhorší. Ona si však jen povzdechla a po několika vteřinách přemýšlení mu mateřsky stiskla ruku a poblahopřála mu. Tom nevěřícně oněměl.
Samozřejmě jí to pak musel vysvětlit, protože věděla, že on se do soutěže nakonec nepřihlásil. Vysvětlil jí tedy, že ho Andreas pod záminkou, že potřebuje použít jeho počítač, zaregistroval a poslal jeho video.
Simone měla z jeho úspěchu radost, ale dělala si starosti, protože nechtěla, aby Tom promarnil další rok. Utěšoval ji a ujišťoval, že s Andreasem zůstane v kontaktu, aby o nic nepřišel; pak s úsměvem rezignovala. Na úspěch svého syna byla pyšná. Ukázalo se, že je v něm víc, než vůbec doufala.
Tom o tom všem přemýšlel s malým úsměvem a usoudil, že teď už může klidně usnout.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
